Zaměřeno na slavíky

Ale stydím se, nemělo by tomu tak být.

..Jdu proti odezvě z větví. Opatrně, abych něco nepokazil. Slavík o mně ví, ale neřeší to. Zajímá ho vzešlý zpěv, který z opatrnosti producenta hned ztichl. Zbytek až u sítě, až bude nalíčeno.

Už z chování opeřence lze odvodit představu, kým bude. Někdy to neplatí, ale většinou trefím. Ano. Se slavíkem se známe. Odběhněme od všeho dalšího v dosahu roští a pojďme se zaměřit na slavičí navracení.

Kroužkování to předkládá spolehlivě, máme-li území zájmu pokud možno dlouholetého. Jedinečná kombinace doprovodné značky nepřipouští omyl. „Jistě, je to on a my se známe“. Toť slova z momentu setkání, ale pocit je pouze dílkem pracovního nasazení. Primární je sběr dat o věrnosti místu hnízdění, místu narození či snad využití stejné migrační zastávky, účinkování v známém manželském svazku, i mnoho dalších informací. Třeba, zda zranění na hrudi je už zaléčeno, když loni nevypadalo dobře. Zda poničený šat vlivem parazitace má už zpěvák přepelicháním v pořádku. Zda zmařené hnízdění z loňska, kdy stojan pro silniční ukazatel při betonování znemožnil vyvedení mláďat, neznamenal pojetí nedůvěry k hnízdišti a odchod jinam. A tak dál, a tak dál. Je ohromné množství možností, co vše v setkáních rozpoznávat. A pokud se člověku nechce následně po kontrolním setkání, může učinit v návratech k události. Třeba po letech. I po desetiletích, jak to mám já.

Zvykl jsem si, že slavík z „tenkrát“ je tím, kterého prohlížím kontrolou. Ale přivykat bych neměl. Vždyť jde o ohromnou věc! Ti ptáci, o nichž (bez legrace) stále vím tolik málo, trefí domů ze strašných dálek. Ano. Vždyť jsou to oni, kdo tu byl loni. Měl bych udržet k události euforii začátků, kdy takových dokladů bývalo málo. A nálada tolik vzrušující. Není to nijaká samozřejmost. Kolik jen problémů svět kolem co chvíli chystá.

Jaký je po kritických místech například hliníkový spad! Kde tmavnou všechny ty slavičí kroužky, které dolétaly? Po hnízdištích? Na cestách starého kontinentu, či snad po Africe? V horách, když přelet se nakonec nevydařil a domů se pták nikdy už nepodíval? Měl bych si znovu a znovu uvědomit, že kontrolní odečty mluví i o umění přežít! Dokončit cestu nazpátek, když předešlá na konci léta se úspěšně vydařila. Brnět snad prsty by mě měly! Nad půl tisícem důkazů, že slavík se navracet umí. A stejně sesbírané nestačí. Ještě chci znovu pod větve až duben vystaví vstupenku pro setkání. A znovu se pokusit jako tenkrát. UŽASNOUT.

Už je to pryč, roky praxe v terénu jsou dnes jiné. Člověk rychle přivykne všemu poznanému a zítra už podobné nepřekvapí. Vždyť už to zná. Rutinně z neznámého výměru polyká hodinu za hodinou, akci za akcí, sezónu za sezónou. Překvapit už jej snad může jedině když vsadil na úspěch a nenachytá – něco se někde smeklo. A nebo přijde-li do sítě pták okroužkovaný neznámě. Tam emoce ještě zafungují. Jinak se dokola líčí, vybírá, kroužkuje a zapisuje. Snad jenom krajina a její posuvné obrázky nabízí k průběhu doprovod originality. Jinak je, jak výše uvedeno.

Aby text vyzníval spravedlivě je potřeba říct, že dávné roky a jejich sezóny opravdu stály za to. Je tedy „nadžito“. Nikdy už například nenapadá do časně ranních sítí sedmasedmdesát slavíků. A ráno následné jenom o dvacet míň. Ano, to dovede nejspíš jen jediné místo pravého Polabí o letním nejsprávnějším čase. Kdy se předpoklady během necelé hodiny obrovského divadla zhmotní. Vím, co je za pocit, když kroužky z bužírky jdou, podobně už bývá jen ve vlaštovčím rákosí či před břehulím pískem nastojato.

Jinde a jindy jsem zpod stříšky sklopky vylovil černého slavíka, s kterým jsem vůbec nepočítal. A to jsem měl uši dost poctivě vsunuty do křoví bažantnice a teprve po propuštění okroužkovance z ruky jsem pochopil, že zpěv, co zněl doposud, patřil jemu. Když se na svobodě znovu rozezpíval a přidal k obecným slavíkům sousedícím. V prostředí, na hony vzdáleném od promáchaných vrbin i olšin středního Polska. Sklopku u tyče sítě jsem „odložil“ jen proto, že jsem měl pochytáno a bylo mi líto odhrábnutého plácku.

A co kolem odchytů ptáci jiní? Vždyť vypnutá síť si nevybírá, po čem dřív skočit a co možno oželet. Šel devátý červen roku 20212 a do čtrnácté hodiny chyběly tři minuty. Bousovské moře mělo hladinu jak stůl a na boudě z betonu, kde jsem v osmašedesátém četl napsané vápnem rusákům, že domů to mají tolik a tolik kilometrů, je dnes vzkaz zamilovaného kluka. Jakoby neměla stačit už tato radost, vedle levé tyčky sítě, kterou jsem líčil na slavíka, vidím od silnice v pletivu flek. Doopravdy jsem myslel, že kdosi od splavu nohy si smáčející mi podstrčil z legrace zbytný kapesník. Jenomže, ta hloupě postavená síť stála zrovna před obtěžkanou v úrodě třešní ptačí-ptáčnicí. Všechno mi docvaklo, až když se od bot začalo kouřit. Byla tenkrát totiž ta vzácnost setkáním prvním. Dnes už má člověk zmíněné zkušenosti a nejspíš bych tolik neutíkal, kdy důvodů našel bych o jeden víc.

Dám tedy obrázek, aby pro dnešní čas bylo napsané slavnostnější. Je jak z pláten mistrů, co dávno nežijí.

Buďte blaženi.

Já už hůř slyším, ale slyšel jsem ho.

Pavel Kverek

Schválně jsem pro ten obrázek zajel. Je to 2x deset a půl kilometru, nic strašného. Květnatá louka Slavičího háje to nechce vzdát ani když je na ni kalendář hrubý. Nedivím se mu, mělo se spát!

Nikdy jsem nic podobného nezažil. Zimy stále měkčí. Červenek v parku zdá se být víc, nalíčím na ně ovšem až v novém roce. Už jsem letošek uzavřel. Jeřábi též nikam asi ani neodletí. Slyšet jsou po celé odpoledne. A když přicházel večer, zažil jsem kouzelnou věc. Dvacet čtyři divokých hus chtělo sednout k nám do mokřadu. Byly už úplně nízko a obrázek mohutných těl nad hlavou v nabourané formaci – pak úlek a odlet ke Zvolínku. Přenádherné. Člověk od drobných postaviček pěvců přeci jen takový obraz nevidí každého dne.

Květina zajde, protože mráz už se pomalu chystá. Nic světoborného, pár dílků pod nulou.

Ještě před husami, když zapadalo slunce, stoupl jsem si na schůdky maringotky, odkud si ukládám do paměti slunce odcházení. Jak tažní ptáci. To místo je nezvykle blízko uvážím-li, že o prázdninách v létě jej od místa čeká ještě pořádný kus cesty. Až za komín fabriky před vodárenskou věž. To ale zas někdy bude. Už se k tomu sluníčko nadechuje.

Slunovrat za dveřmi a měl bych směřovat k oslavám. Trochu matoucí je slovo „zimní“, jako by snad zima měla začínat. Půlka je pryč! Tenkrát jsme o tomto čase měli již škrabáky na sníh do půlky obroušené. Naproti tomu – včera jsem chodil motýlí loukou a statečný sléz si nechává ještě poupata, co kdyby se více oteplilo. Ještě ho v kopečku letos nic nesejmulo. Ano, v kopečku. Máme konečně i pozici nad kotlinou a už do ní směřují teplomilnější věci.

K oslavě vlastní: Dám jeden z důvodů, proč bych od návštěv slavíků nemohl odejít. Pojďme k tomu blíž, nejlépe zcela natěsno.

Jakmile doběhne březen k poslednímu dni, krajina zdejší chystá svátečnosti. Dříve bych to pasoval na květen – kdepak – od nového století žijeme ve větším spěchu. Máj samozřejmě zůstává skvostným, ale apríl je měsícem, jenž vede slavíky domů. Ze všech jejich cest, z dálek sahelských, přespouštních, nadhladinných, velehorských – do křovin Česka.

Dávno o tom čase už jsem na nohách, zkušenost nejde okřiknout a poslat kleknout do kouta. Na vině tomu jsou dvě obyčejná slova: „Co když?“ Kniha slavičích příletů je sice maličko prolhaná, ale podstatu bychom z ní vyklepali. A tu je potřeba za dotčených časů brát opravdu vážně. Co když?!

Místa jsou odpočatá, dávno při vědomí. Čekají jako já, vím to o nich dávno. Vidí mne přicházet v ruce s krabičkou, vidí mne napjatého – připíšu dneska už, nebo zas ne? Které ze stovky míst vybrat, když všechna za jeden den nepostihnu? Tak zrovna v této loterii dlí jedna z nespravedlností. Pamatuji, jaké náhody kolikrát stály za rekordním záznamem. Po hledacím dni jsem například rezignovaně zahrál pár tónů v podvečer u jedné vsi cestou do schůze. Schůze „zelených“, aby bylo jasno. A co se stalo, postaralo se o následný neklid na židli o sešlosti. Zapsal jsem, samozřejmě! Protože slavík tam tenkrát už opravdu byl. S poznámkou: „Byl v místě nejspíš už včera“, jsem na něj druhý den chvatně pospíchal. Před Husí Lhotu.

A teď ještě pár písmen k náladám oněch dočkání se. Přestože mapovatel funguje za tužkou s notýskem ve dne, stojí i večer za návštěvu. Vzduch sice chladne, ale poupata větviček svítí do daleka. Drozdi natřikrát kopírují po verších abychom poznali, že jsou to právě oni. Krajina průhledná dlouho nevydrží. Energie – kdo umíte užít to slovo – je nadobro všude. Vždyť míza se dere metat nádherou. A do toho vy soukromě víte, že támhle v tom příkrovu jsou čerstvě nejvyšší noty doma. Ještě je neslyšíte, až později. Dvakrát či jednou, až se dál setmí. A v tom dlí další z prolhaností mého mapování. Když se vábničky neznaly, zápisy příletů mohly balamutit. Mistr už v prostředí klidně moh´ být. Co s tím? Jaký já jsem badatel?! K čemu čas namířený na rezavé peří může tak být? – Kdyby ne k jinému – k radosti z poznávání. Z pobytu v krajině, kterou mám rád. Která je dojemná , držící v tajemstvích vše, co na pohled první jsme nevyčetli. Co nejedno vůbec nevystaví – třeba i proto, aby o kapitál s lidmi nepřišla. Je pouze k těm, co nepřišli narvat si – přišli jen v tichosti prožít.

Tak buďte zdrávi a užijte noci. Lepší už brzy nebudou.

Jak nabírám zkušenosti, je determinace snazší. A přeci někdy na slavíky nestačím a záhadu nikam neposunu.

Kostlivec ve skříni…

Prohlížím skupinku fotek tenkrát ze Staré Studénky každou chvíli a říkám si – ono to nakonec vyjde. Zatím ale, ať dělám co dělám, dvanáctiletý otazník nepřeohnu. Chyba není u mě, vznikla v čase okroužkování na jihu u Středozemního moře. Na severu Pádské nížiny neurčili věk odchyceného slavíka. A přitom možnost byla, jarní pták musel být k rozpoznání. Na dotaz o upřesnění nikdo nezareagoval.

Normálně bych stav napravil u nás, kde je slavík domovem, ale o pár dnů jsem měl smůlu. Pelichal, a měněné peří křídel bylo ve fázi, kdy velké krovky už nebyly. Nebyl rýdovák, z velkých letek zůstaly původní jen okrajové a z těch nic nejde. Škoda, stačilo přijít pod Babu o týden dřív. Ani znaky peřím se nezabývající nepřinesly úspěch. Budu to muset vzdát. Nemám v rukávu schovaného už nic.

Nejeden řekne: Taková hloupost! Založit do archívu a nechat už tak. Vždyť to je jeden z mála výsledků z jara z jižního návratu pro naši stanici. Kdepak! Pro oba slavičí druhy to je velepodstatné.

Zůstává výsledek tajemný. Kolik jiného ovšem na slavíky dál nevíme?! Do tuzemské databáze přibývá výsledků na přímém tahu. Ne, že bychom nestáli o data meziroční, ale dva body na cestě přímého postupu opatřené číslicemi konkrétních dnů, to je něco. Starají se o to zejména noční odchyty v létě. A hned mohu nabídnout další letitý oříšek. Odlétají obecní slavíci prvního roku života z oblasti Slovenska i hnízdišť moravsko-slezských daleko k západu, nebo uhnou pod Alpy na cestu Adriaticko-tuniskou? Kdy Saharu překonávají „na široko“. O těch z lokalit Čech je jasno.

Závěrem potřeba říct, že v novém století bodujeme. Nekroužkuje se málo a jen je potřeba vyčkat podpory štěstí. Slavíci se objevují v daleko větší míře na seznamech od Sofie po Madrid, což je skvělé.

Uskladnil jsem kontrolní odchyty ručně psané a sbírané od samého začátku. Nevyřadil už jediný, protože každý je něčím zajímavý. Byť byl pořízený třeba ještě ten den či v dni následujícím. Je to poctivý kapitál s nákladem tajemství. Skvěle se v takovém brouzdá. A je neuvěřitelné, že na nejeden moment si dokážu podněty vzpomenout a vybavit jej. To se hodí k posezónnímu času právě například v konci roku. Znovu přede mnou málem zpívají ptáci, větve jsou v lehounce narůžovělých poupatech, batoh na řídítkách setsakra těžký. To se ještě chytávalo sítěmi na dřevěné tyče, poutínané v nejbližším okolí. A „nehrálo“, nebylo čím, a nebylo co. Hlavně se o tom nevědělo. Sklopky bývaly bez ramínek, motyčka – co doplněk – se měla narodit až o roky později. A všeho bylo míň, i slavíků.

Jak roky šly a slévaly chůzi v desetiletí, usadil se dojem o slavících víceletých, že drží místa. Že jednou zvolené zejména mistři zpěváci neradi opouštějí. Že se tak děje ponejspíš jedině kvůli zániku dómu, kdy vážně už jiného nezbývá. No, ani tady poznatek neplatí. Dávno jsem „vyléčen“ z kategorizování, dávno mám jasno, že nejsem u výhně se skladem materiálu. Že tady vládne opravdu živá příroda. Proměnná. Bizarní. Nevyzpytatelná! Ve všem tom unikátní.

Chodil jsem do lesa s košíkem co sběrač hub. Jak mnozí jiní tady po okolí. Bylo to zábavné a především k nasycení. A taky předvídatelné, kdy aktér si jist mohl být, že – napršelo-li před týdnem či pár dnů navrch, a zakouřilo-li se poctivě z lesů, bude co sbírat. Vše ku spočítání a po jistotě. V ornitologii, poté příchozí do mých dveří, stejné neplatí. A už vůbec ne v té vyprofilované, slavičí. Když už se třeba ukazovalo, že poznatek překročil obrysy a míří k vybarvení, slavíci do toho „hodili vidle“.

Jak roky jdou a řadí se v nekrátký zástup, mám s jejich vidlemi přemnohé zkušenosti. Ústředním ze zmatků je právě chování slavíků víceletých. Pár měsíců nazpátek se objevilo hlášení zrovna jednoho takového. Sebral se od Mnichova Hradiště a vyrazil ku Praze. Pokud by se kdokoli chystal podotknout, že chování má příčinu v návštěvách pozorovatele, na tisíc procent tomu tak není a právě například tento mne zažil jediným setkáním za ptačí život. Prostě se zvířata chovají individuálně.

Mám podobných přesídlení letitých jedinců ve sběru dneska už dost. A třeba i řeším, který pták třeba i návratem uspěl, nezabloudil a prostě mu přišlo odcestovat. A nebo opravdu, zda vlivem okolností do místa vůbec snad nedorazil. Či možná okouzlilo jej na cestě bližší prostředí báječnější? Jsou věci, na které dosáhnout nepůjde ani kdyby badatel na zájmu nepolevil po zbytek života. Není však zmíněná skutečnost příjemnou pozvánkou k snažení dalšímu hned jak se nadzvednou kopřivy a zavoní duben?

Sedm dní zbývá. Pouhý jeden týden a vše se v přírodě otočí! Slunovrat je dílo k užasnutí.

Rád vždycky vyhlížím ten čas. Zimní svátek svátků. Není nic většího a nikdy nebylo. Tento, v pořadí druhý, přináší prostor k euforii, i když nástup proměny není z nejrychlejších. Ovšem: kdo si počká, ten se dočká!

V parku na Zahrádkách (východní předměstí Dolního Bousova) se drží už hezkých pár dnů jakési polojaro. Volání usazené dvojice jeřábů popelavých těsně za hranicí, pokřikování kvíčal a červenky. Dosazoval jsem černé bezy (bezinek není pro slavičí prostředí nikdy dost) a v momentě u mne byla červenka. Když ji člověk pozoruje jak součinuje s rolníkem (nyní v roli sadaře), napadlo mne, proč by takový modráček v laguně vedle nepřezimoval? Vždyť je to jen taková ublácená červenka. Dočkáme se, nevidím důvod proč ne. Sám asi vlastním nejpozdnější zástih u nás, je z listopadu.

Červenský rybník je plný ptactva hladinného. To často nebývá. Důvod je ten, že výlov proběhl „na otočku“ a zima následně nepřišla. Potrava + volná hladina. Ta ještě nedosahuje rákosin, proto v nich tolik ptactva nebude, ale skupiny morčáků a velkých racků, to je na vodě k nepřehlédnutí. A taky potápky. Jo jo. Jakmile se splní tyto veličiny, najednou hladina zafunguje. Jinak je přes léto vymetená.

Dívám se po slavičích místech okolo cesty k domovu. Všechna zatím jsou. To je vždy ohromně důležité, aby vydržela. Jsem tady na okraji rozšíření druhu a nemohu si dovolit výrazné kiksy. I když na bytí a nebytí zmíněných jsem jistě krátký. Dnes všechno někomu patří a majitelé mají právo být sví. Kopřivy a roští se zrovna každému líbit nemusí. Připomíná se mi tak, že vlastně každý rok se podobně bojím. Jaro pak předloží účet bolestí a ztrát. Přijdou, tak jako i život nejednu přináší. Mám všechna ta místa moc rád. Pro jejich šarm, že to k slavíkům umí. Pro příběhy, které mi roky poutavě vypráví. Pro cenné sběry poznatků, z krajiny zdejší vyždímané.

Před pár dny zažil jsem věc, co bych chtěl vyvěsit v dnešním závěru. U přechodu okraje bousovského náměstí se postavila školačka, myslím první třídy. Druhé – víc ne. Spíš první. Taková ta s taškou na zádech, jak se dnes nosí. Přijížděl jsem pomalu pro práce na náměstí a pokynul, že může jít. Ona, než nakročila, normálně v očním kontaktu ke mně ukázala palec k obloze, jako že „super!“. Bylo to milé a působilo ohromně samostatně.

Tak pojďme pomalu odpočítávat…

Kroužkující opeřence každý, by chtěl nějaké to hlášení. Je totiž z jeho kleští, jeho zážitek. Vědecky správné je brát v potaz všechny výsledky získané značením ptáků, ale přeci jen – domácí agenda je srdci bližší.

Bylo to tak vždycky s kroužkováním. Na schůzích minulého století se čekalo na výčet nejzajímavějších, a pak ještě déle na kartu hlášení, jež chodily poštou. Nebyly to špatné časy, ale počítač přinesl pružnost. Máme se dobře. Jakmile se okolo našich čísel štěstí ochomýtne, můžeme zvědavost pustit proběhnout. Vytučnil jsem základ slova, abychom měli jasno.

Dnes už klubový časopis přináší na podzim souhrn výsledků zúčastněných kroužkovatelů. Moc pěkné čtení, které rozhodně nestačí pročíst jednou. Mně se hodí příchod periodika před koncem roku, mám po sezóně a je to takové občerstvení. Nejprve směřuji k mně blízkým, až pak prohlížím ostatní druhy. Prospívá velmi i komentovanost vloženého. Jde o největší kapitál té které stanice, kam spolupracovníci směřují osobní štěstí.

Vzpomínám na první kartu, která mi tenkrát přišla, byly tedy dvě a dokonce z časů, kdy jsem ještě kleště do ruky nebral. Vnořen do mohutné spleti rákosin „bousovského moře“ jsem se zajímal, jak to vlastně mají s nocováním vlaštovkovití po návratu. Nemoh´jsem nevidět totiž skupiny zvečera zapadající do třtiny západního pobřeží. V broďácích skoro po vršek smáčených jsem citlivě rozhrnoval okolo poledne rákosní propletence, všímal si trusu po stéblech a dle jeho mocnosti preference míst, až jsem uviděl peří. Hnědé, břehulí. A vedle v oku hladinném další, a o kus dál – ksakru – další! Pět jsem jich nalezl po smrti a dvě měly kroužky „našeho“ muzea. Uhynuly nejspíše vysílením. To bylo postrčení k složení zkoušky, panečku! Mohl jsem k ní už příští jaro (2 roky se členstvím v ČSOS čekalo). Začínal jsem tušit, k čemu kroužkování ke všemu je. Jak lze vlézt opeřencům nablízko do života. Když karty přišly napsané na stroji, lítal jsem očima po každé hromadu dní. Zatímco břehule jsem zastrčil venku pod trávu, karty mi zůstaly před očima. Šlo tenkrát opravdu o něco neskutečného. Věděl jsem, že zkoušku udělám, i kdybych měl dorazit do Prahy k opravení. Znal jsem v tu dobu totiž už čerstvě slavíky. Tam měl být vrchol mého usilování. Byl, a zůstává.

Až skončí pátek, přijde sobota s nedělí. Budou krátké, ale budou stát za to. Buďte zdrávi a přivstaňte k nim.

Musel jsem se sebrat a odjet do háje, do místa, kde prostup dělí rákosinu. Jde o místo hned vedle modráččí louky, v níž to už přes měsíc báječně čvachtá a voda se udrží do půlky dubna. Protože hřálo sluníčko a bylo nad deset, přinesl jsem si křeslo a vzpomínkou zastavil čas. Kdy? Chviličku po ránu dvaadvacátého července roku dvacet čtyři. Chtěl jsem podle zápisníku navodit situaci okroužkování jednoho modráčka a přihodit hrstičku okolností.

Někdy je náhoda docela potvora, neuměl jsem mokřadního slavíka určit do pohlaví. Byl ještě velice mlád. Teď přišel v hlášení okontrolovaný v moři. Středozemním, z ostrova Korsika. Byl tam na konci října tohoto roku chycen v rezervaci a určen za samičku. I bych si to snad myslel podle naměření. Jen jsem nenašel odvahu. Dnes si to můžu k odchytu doplnit, kolega na jihu viděl už víc. Modrák tam nejspíše zazimuje.

Seděl jsem v rákosí, co dávno šustí, ale je krásné, od sněhu zatím nepolámané. Výše tří metrů, s pěkným přechodem do louky. Vím, jak se v té ulici modráčci chytávají. Většinou v prodlevě od rozbřesku, ne jako slavíci praví, rezaví. Z nich první pohnou se už s blednutím šera.

Seděl jsem a přemýšlel, kde mohla letos hnízdit. U nás to nebylo stoprocentně. Modráčci zrovna nadvztahem k rodišti neoplývají, jde spíše o náhody. Stačí zabořit hlavu do hlášení, která tu mám. A stejně je to poznání vzrušující! Tenkrát ten mladičký slavík nikam nepospíchal. Vrcholné léto se teprve stavělo na nohy, on měl šat kropenatý, k přepelichání. Až teprve potom se vydal na cestu na jih a my nyní víme, že úspěšně. A že poté zvládl i cestu zpáteční – kam, to už je nepodstatné. Pak letěl znovu – a šup – pěkně znovu do sítě! Francouzské.

Hnízdiště máme připraveno, až jaro se zeptá. A ono přijde, vždyť za týden a něco, už noc začne znovu ztrácet. Díval jsem se dnes na slunce, jak zapadá po úsměvně krátké štaci. Ani ke kostelu „to nedalo“. Spadlo za obzor kousek od radnice. Vyčerpané, malátné. Kolikrát jsem to už takhle pozoroval. Vždycky to dopadlo dobře, sílu pro nás brzy zase nabralo.