Zaměřeno na slavíky

(První jarní den volá po výjimečnosti. Začněme tedy kvízem).

Nadpis vyjadřuje: A) Zoufalý ženský hlas před noční hospodou

B) Povzbuzování jarních křídel při každém ptačím připažení

Ano, „B“ je správně…

…a ptáci opravdu přilétají.

…………………………………………………………………………………………………………………..

Slavičí háj se mění v pódium. Je ohromující vyčkat za tak příhodného počasí, jaké přinesl dnešní podvečer, až oba drozdi sklidí zpěvníky a noc zahalí podjarní kotlinu. Tu v zadním rohu pod soutokem začne svou píseň – zprvu velice opatrně – modrák. Tma už je docela všude a píseň sílí. Je zvláštní, zmixovaná z docela jiných zpěvů, než je člověk uvyklý z playbacku. Ostatně – tam část programu zaobstaral modrák tundrový. Já ale na krabičku v parku nesahám, přijde na řadu, až bude nezbytně třeba. Stojím přiklopený pokroucenou hrušní v okraji bažiny, praporce rákosí kryjí, co větve nezastaly, přede mnou pár metrů se vlévá rachvalská stoka do Trnického potoka. Tam je v okrouhlém ocelovém bodci umístěna vysoká větev suché slívy pro mikrofon mokřadního strnada i slavíka. Vysedávají na něm rádi.

Dva kalousi loví nad loukou, létají hebce a modráček vždycky zmlkne. Na chvilku. Park, zdá se, nabízí už nyní daleko víc, než vůbec na něj vím. Ale budu už přítomnější. Zítra štěpkujeme větve z ořezu, zůstanu asi do večera. Alespoň na začátek koncertování.

Kdo modráčky sleduje, toho to nepřekvapí. Už tenkrát jsem žasl nad věkem, který šlo sledovat po kroužku.

Vrátil jsem jejich téma ještě na web, protože vzbudilo značný zájem. Přidám tedy několik informací, které jsem chtěl nechat v šuplíku. Tak třeba… Včerejší kontrolovaný modráček nabízí pohled na kabát zajímavý. Mám jej totiž zachyceného loni z pokročilé hnízdní doby (26.5.) a barvy jsou „došlé“. Z té bídy, kterou jste viděli včera, jsou prostě časem docela jinde. Zajímavé, nemyslíte? Mám k tomu starci přihodit kuriozitu další? Aniž by rýdovák vykazoval náhradní stav čili provizorium, má všechny špičky per s tečkami. Jinými slovy: skvrněné. Mne to ale nepřekvapuje, z kopců mám v podobném věku retrap modráčka tundrového, kde rýdovací pera vypadají podobně.

A rovněž jsem prošel stohy fotografií samečků, zejména jarních (o ty nám jde), našel jsem štíty „makové“ i blankytně nablýskané. Bez ohledu na věk. O samičkách snad raději pomlčím.

Závěr zní: přestože jsou v trojici těžcí naši slavíci všichni, modrák je nejtěžší. Někdy až nečitelný. To se ovšem tenkrát vůbec nevědělo, všichni byli jen nezapomenutelně krásní. Ze sklopek šli rovnou na další cestu.

Jestli ti dva v parku zůstali, nevím, zatím nechci vůbec používat vábničku. Na Zvolínku ovšem dotyčný není, tam jsem vpodvečer opatrně z úkrytu hrál.

Bude první den jara a bude to lítat, to je jasná věc. Mně na modráčcích už roky startuje chytací sezóna. Takový trénink. Je to tak třicet, pětatřicet let zpátky, kdy jsem jim věnoval ohromné množství času. S německou monografií v ruce, s ruksakem sklopek a červíky ze mlýna. To už by dneska nikdo neuvěřil. Byl jsem hrdým pokračovatelem starých pražských chytačů od vltavských tůněk. Nekecali. Vážně to bylo nad zmrzlými prsty velkolepé. Bylo jich na seznam jen pár, ale – čeho je málo, toho si člověk váží. A já tuhle disciplínu fakt dovedu. Mít radost z mála.

No, roky popojely pořádným odšťuchem, ale modráci zůstali pořád stejní. Fascinující. A vidíte, dodnes jsme je docela nepobrali, nevíme o nich vše ani zdaleka.

::: Fotku modráčka nedám, ale zachytil jsem – pro někoho – hloupost. Skrz borové prkno normálně prosvítilo večerní slunce zešikma. Pryskyřicí prolnutý suk svítil jak lampa! Byl to jen krátký moment, kdy se stěna dostala do optimálního úhlu k paprskům. To je ta radost z mála.

Mokřadní slavíci přilétají. Líčím na ně od roku 1986. Bývali tahoví, dnes jde o výskyt převážně hnízdní. Vždycky jsem si myslel, že to mají s parádou jako pěnkavy. Prostě jsou „kalní“, pak se oděrem peří v krátkém čase „rozsvítí“. Pak se objevila hypotéza se zimním částečným pelicháním exponované tělní partie a já vytřeštil oči. Upřímně, dodnes se mi nesrovnaly. Proč by to ti ptáci v popsaném kroku činili? A tedy kdy? V tom únoru až březnu? Jak ten svatební šat vypadá? Je dál kalný k obroušení, jako na podzim při odletu? Nebo zářivý? Co pak ale s těmi u nás „vybarvenými“ matně. Ti nepelichali? Nebo to dohoní tady? A proč na podobný nápad nepřišli jikavci s pěnkavami?

Jako dnešní modráček M,+7K, který je celý ještě pod přelivem?

Nebo jeho kolega M,+2K, který svítí jak v důlku vytoužená skleněnka? Není to divné? Je to divné. Třeba to jednou pochopím…

Abych tady už víc nestavěl odborné pozoruhodnosti, vynechám komentář k podivným pohybům jarních samečků a dodám věty obecné.

Přiletěli dnes. Oba. Uvidíme, jak to s nimi bude. Ten kroužkovaný totiž do parku nepatří. Je od vedle. Co z toho mají, z těchto šachů? Dostal snad od jiného na Zvolínku „za uši“ a musel se po letech klidit? Třeba od syna? Vzal potom za náhradu místo, které jistě moc dobře zná. Nebo se na rybník zítra už přestěhuje? Zjistím to. A co jeho společník? Doteď mu asi nevadil, letěli-li spolu. Teď už to může být jiné. Máme místa pro tři, to říkám na rovinu. A co ti loňští, přežili?

Byla tahová noc, to bezesporu. Vlny šly od Alp a nemohly být malé. Budníčci, bramborníčci, strnadi rákosní – to vše bylo vidět. Drozdi už jsou dva. Čejek šest. Kolega, který přivezl speciální slavičí sítě na léto, nad těmi bahňáky žasl. Park se pro svátky začíná vybarvovat. Po peří.

Je třeba přednastavit se do skromnosti. Nečekat příliš – a ono to vlastně tak nějak příliš i je. Divadlo ptačí migrace za zimou může být mnohde monstrózní. Ne tak u nás v parku. Tam sice ptáci jsou, ale spíše „po kapkách“ a nevýrazně. Ovšem – stačí.

Vždyť síť před vrbou má v kapse pěvušku modrou, takže přijedu domů a budu se zajímat detailně právě o tento taxon. Dlouho jsem jí pozornost nevěnoval, tak teď to dohoním. A už i čtu o jejích poměrech při migraci. O tom, že cestuje především denními spoji. Že jsem ji tedy zastihl možná na přesunu. Protože – od nás není. My pěvušky bytem nemáme. Prolétají dál, a dál. Do prostředí především jiných. Ale park je umí zastavit, a to je pěkné. Mohu se po nich doptávat.

Tak tady je. Podívejte se na ni a já jdu zas roztáhnout sítě…

Byl bych rád, kdyby se vrátili. To je všechno. Nemusí trhat rekordy, nechci to po nich. Až to půjde, ať přiletí. Myslím teď na všechno peří z parku, co do něj chodím pracovat. A počkám si rád. Zavazuji se, že budu pozorný a přívětivý.

Sameček pěnkavy zpívá, co bývala lavička. Vznikl tam „repre“ kout a on to ocenil. Hlavně to tam ale čeká na slavíka, byl loni prvně. Ta pěnkava taky u nás nebývá, ano, nebývá. Podle mne je to prvně, i když všichni víte, jak je běžná. My se s tou „běžností“ vůbec budeme muset krotit. Drobného ptactva ubývá málem jak motýlů, nějak nám příroda chřadne. I s touto myšlenkou vozím staré listí z kněžmostské zahrady (ještě zůstalo po střeše, tak jej dotěžuji) a kladu v místech, kde je nejvíc potřeba. Vypadá to pak opravdu skvěle a přehrabané je vždycky docela. To je ten uplynulý zájem, co jsem neviděl, nemohu tam být pořád.

Prvosenky mají rozeseté růžice k svatbám, to bude zase něco! Tam čerpám sílu, v těchto „nabíječkách“. A v jívách třeba. Když stojím u větve a jenom žasnu. Na paměti mám pomíjivost, ta bude v hlavní roli. Ale teď je svátek! Teď je ona příležitost „na koni“. Musím dnes hlídat, abych tu neměl přehršli uvozovek, aby text nebyl příliš „emo“. Těžko se tomu ovšem zabraňuje, když téma je tolik příjemné.

Bolí mě ruce od japonské pilky – prořezávačky. Stromů bylo opravdu hodně, co volaly po světle. (Co kdybychom v tom slovese psali konečně „i“? Po těch návštěvách jívy bych to klidně dal.

Včera – motýlí louka, i když je zcela pozimní a fakt ještě v klidu, hostila v té kose pár bramborníčků. On a ona na cestách. Možná nejde ani o náhodný cestovní shluk, možná jsou dávno svoji. Ale „naši“ nebudou, poletí dál. Bylo to ale přesně to potřebné, co člověk rád vidí. Takhle! Takhle vypadaly louky mého mládí! Když se s kosou chodilo sekat na přeskáčku krmení. Nechal jsem po louce podzimní nárůst (kvůli motýlím stádiím) a na tom ti dva lovci sedali. A protože opravdu bylo chladno, nelovili vzduch, ale sletovali do trav. Oni si poradí. Jsou zvyklí.

Ptáci táhnou. Máme příležitost se dívat, chvíli to vydrží. Kdo se ornitologii upsal, vnímá vibrace celou postavou. Pořád někam civí a předpokládá. – Jasně… Bude to lítat i dnes.

V půl šesté večer, myslím si, odněkud doputoval. Někam v noci napřáhl, ráno se rozkoukal, porovnal mapu, a pak docestoval. Budníček menší, mladý v roce 24, kontrolovaný loni.

Teď mu dávám nejvyšší známku za prvního kroužkovance doma. Pojďme si po čase znovu říct, k čemu kroužkování je.

Budníček se v parku narodil (a dostal kroužek). Známe tedy původ a vlastně i rok narození. Loni byl kontrolován 9. dubna v čase, kdy už v místě určitě pobýval. Ale vrátil se do místa narození hnízdit, máme tedy další cenný poznatek. A asi se mu tu i líbí, protože s místem počítal i letos před odletem ze zimoviště. Dorazil, a tentokrát máme i datum příletu, dokonce i denní fázi (ten pták tam dopoledne nebyl). Hodí se i vědět, že vlastně průtah druhu začal nedávno, stačí se podívat na zápisy na AVIFu – no a my už tedy víme, že v prvním proudu cestují i ptáci místní. Kdo by chtěl rozkládat dál, může. Výsledek této kvality má kapitál. Takovéto má pověřovatel totiž nejraději – když se ví víc. Záchyt říká třeba i to, že těch 8,2 gramu dokáže přežívat meziročně. Máme ještě na ploše místo, pojďme si říct přídavek.

Pro budníčka to znamená urychleně začít zpívat. Možná má pozici z loňska, možná zvolí jinačí. Seznámit se, založit rodinu, smekat se v péči o potomstvo, hlídat si všechna nebezpečí, přepelichat a chystat odlétání. A tak pořád dokola. Půjde-li to. Bacha, je tady kolčava, hranostaj, kuna, liška, kočky.

Ovšem, za všechny ty cennosti, co od něj mám, zavazuji se platit daň z parku, abychom o něj nepřišli. Smetlo by to milého budníčka s námi. Nejspíš.

Tak buďte zdrávi, a víkend si nastavte podle představ.

Ještě, že je v parku dost práce a sítě mohou filtrovat vzduch podle libosti. Fakt se nepředřou, kapsy mají prázdné.

Ne úplně, za pracovní výměr popolední až do setmění občas jedna křídla zastaví. Tím se ale plíživě park prokroužkovává a bude přehled. Takový byl plán v začátku roku.

Dobře toto „bloumání“ znám, prakticky jsem na něm přírodovědně vyrostl. Času nelituji, každý si život lajnuje po svém. Ušetřím jej zas jinde.

A krajina jakoby to věděla, už na můj zájem čeká. Ti ptáci osazenstva Slavičího háje nejsou výjimkou. Tak třeba detailně vidím do výskytu strnadů rákosních. Bude jich víc než ten jeden – dva páry. A už také v párech někteří jsou. Vidím do pohybu budníčků, ti místní určitě nejsou, tam čekáme. Křovinná vrba kvete a láká je přímo nad vodním přepadem. Hlas padající vody, květy, hmyz na nich a linie rákosí – to je pro tyto drobné cestovatele nabídka ideální. – A zase, člověk musí trpělivě přičítat jednoho k druhému, není to žádná „sklizeň“. Každý muzejní kroužek hliníku je ovšem hráčem. Mám vyzkoušeno, že náhoda přesně taková je. Ji se snaží překřičet prostá matematika a šance množstevní, obě k tomu patří. Mně jde ale o setkávání s opeřenci v našem rodinném prostředí. Zkoumat, co vše je možné uvidět a zažít. Poznat, dozvědět se. Naučit pracovat s intuicí. Dočkávat se hezkých momentů, a někdy taky ne. Pak se tedy vychystat na šanci další, jen co se očima na kalendáři o jedno políčko přeskočí.

Učím se a poučuji, někdy to v životě bolí. V případě ušatých zajíců jde spíše o drobnůstku, člověk to opraví. Představte si: vinou pletiva, které jsem zvolil nyní nedávno, dokážou okousat terminály keřů i menších stromků. A tak to předvedli. Mám je za to pomlátit, když jich u nás bydlí jak psů? Některá výsadba možná nepřežije, já ano. A tak už roluji doplňkové plůtky k záplatám a pořídit musíme i pro hlavní oplocenku podobné. Chtěli jsme přírodu – tak ji máme!

Už před čtyřmi dny se jeden ukázal v parku na jívě nad přepadem, síť jej nechytila. To včera už jiného ano. Jsou dobré ty jemné prastaré sítě z Anglie.

Budníček menší je časným druhem pro naše krajiny, nejeden letí i dál. Co ovšem potřeba říct, ubylo jich, podobně jako jiných pěvců. To tak je.

Tady ještě na pohybu nezpívají, ale i to přijde. Zpěv ale jiný podivný a tichý se ozýval z rákosiny při soutoku. Seděl tam strnad rákosní, toho ale přeci znám. Třeba tak úplně ne, protože nic se nechytilo za celé odpoledne. Oni ale umí být po příletu tiší a nenápadní. Třeba vydržet. Vábničky nepoužívám kvůli pozdějšímu kroužkování. Pokud je, dnes ho očima najdu.

Stará chytačská pravda připomíná, že jakmile putují krajem malí budníčci, modrák je s nimi.

Nad Slavičím hájem svítá, poslouchám, jestli nezazpívá modrák. Na Zvolínku v povětří něco je, strnad rákosní určitě, a na zbytek bych potřeboval uši co neprošly kovárnou.

Pak vstává den a jde mu to svižně. To ale netuším, co uvidím pár hodin tudy procházet. Jako v horském sedle v podzimu. Neskutečně silný tah lindušek lučních. Ne, že by proud byl nepřetržitý, ale sotva se rýhou mezi boulemi propletla skupina třiceti, už se v dálce nad barokní střechou svaté Kateřiny kreslí v dalekohledu další. Je ohromná klika, že zrovna tito ptáci sledují terén nakrátko, takže opravdu i v této nížině vlní pohyb jediným přísným směrem. Něco po deváté úchvatnost končí. Bylo to něco! Kolik jich prošlo od Domousnické brány krajinnou rýhou až nad Šalandu, těžko vypočítávat. Nepamatuji, že bych u nás „dole“ zažil kdy podobné – a to není podzim, kdy přeci jen je to jiné. Ptáci táhli od jihozápadu a nezastavovali.

Byli i skřivani, ale tak nějak obvykle. Po skupinkách. Ti naši už někteří v hroudách jsou. No a? Zmizeli bramborníčci, jako když tleskne. Vlna je pryč. Vypadli nejspíš po kolejích.

Přikroužkoval jsem tři zdejší úpolníky a strnada rákosního. Ono to půjde.

Nad Slavičím hájem svítá, poslouchám, jestli nezazpívá modrák. Na Zvolínku v povětří něco je, strnad rákosní určitě, a na zbytek bych potřeboval uši, co neprošly kovárnou.

Pak vstává den a jde mu to svižně. To ale netuším, co uvidím pár hodin tudy procházet. Jako v horském sedle v podzimu. Neskutečně silný tah lindušek lučních. Ne, že by proud byl nepřetržitý, ale sotva se rýhou mezi boulemi propletla skupina třiceti, už se v dálce nad barokní střechou svaté Kateřiny kreslí další. Je ohromná klika, že zrovna tito ptáci sledují terén nakrátko, takže opravdu i v této nížině vlní pohyb jediným přísným směrem. Něco po deváté úchvatnost končí. Kolik jich prošlo od Domousnické brány rýhou až nad Šalandu, těžko počítat. Nepamatuji, že bych u nás zažil kdy podobné – a to není podzim, kdy přeci jen je to jiné. Ptáci táhli od jihozápadu, nezastavovali.

Byli i skřivani, ale tak obvykle. Po skupinkách. Ti naši už někteří v hroudách jsou. No a? Zmizeli bramborníčci jako když tleskne. Vlna je pryč. Vypadli asi po kolejích.

Přikroužkoval jsem tři úpolníky a strnada rákosního. Už to půjde.