Zaměřeno na slavíky

Co se musí na slavičích přeletech v létě dít, kdy byl zachycen a kontrolován druhý jedinec od Kostelce nad Labem z kleští Jirky Reifa? Kroužkoval tehdy čtyři nad třicet a jednorázově. Je to hodně, nebo málo? On píše spokojeně. No, ale pro oblast tak rozlehlou, čtyři možné směry pohybu, časový výměr hrstky dní – je to šokující a jistě už nikoli náhoda.

Tyto retrapy mají obrovskou cenu pro naši českou slavíkologii. Posouvají dál témata stará, jak naše společnost je. Přijde-li snad tedy ještě třetí, už mne to příliš nepřekvapí.

Letos běží doposud velice dobrý rok a poznat to právě i na slavících mladých/jednoletých. Ptáci jsou převážně obdobné věkové linky, lze dovodit, že vycházela spíše hned první hnízdění. Bez chyb a vynucených oprav.

Ale mohlo by na chvíli zalézt..

Až bude svítit měsíc, krajina si ošetří spálená záda. Já budu součástí linie sítí a kasat zvědavě lanka pod hvězdy. Když není vítr, velmi si potrpím na úhlednost odchytu. Kapsy, jak po výplatě. Jakoby to bylo před kamerou. Ostatně, to bude zítra. Snad všechno klapne. Hosté přijedou už večer a projdeme společně tahovou nocí.

Ještě nefouklo ze strnišť, ale nenechme se zmást – všechno bude! Jako v tom filmu. Vlastně i tohle je takový film. A já roky už jedním z aktérů. V menší roli. Přál bych si, aby biograf k závěrečným titulkům nepospíchal. Aby to jelo a jelo. Jenomže, takový ten pravý podzim, ten už tady máme. Naše kalendáře jsou v tomto ohledu klamavé. Jedeme se zpožděním, potřeba pořádně vystrčit hlavu z okna toho vlaku. Jako já jednou… Vraceli jsme se z odpoledních čajů (čaj tam nikdo nikdy neviděl). Nějak jsem pobyt přehnal (nejspíš nezvolil správný výluh) a zpátky ve vlaku stál na záchodku nad otvorem, kde se míhaly koleje/utíkal svět. Až do rodného nádraží. Pak hochům z party řekl „„pan dráha““: „Vemte si taky toho na záchodě!“ Vedli mě městem s čelem napůl černým, jak jsem koukal chvílemi ve snaze za vzduchem z polostaženého okna vlaku proti směru jízdy. Vraceli jsme se parní lokomotivou. Ještě na dráze zaskakovaly. Tolik o hlavě, vystrčené z vlaku…

Přelety se překlopily v slavičí odlétání. Kdo při nich sedává o půlnoci, ten o tom ví. Bez přispění zvýšenou tučností a tahovým neklidem. To nechávám ptákům. Sám neletím.

Na závěr v hantýrce postihnu vývoj sledovaného dění: “Včera to vopravdu lítalo!“. Starý rekord parku se klepal jen chviličku, pak jej noc vyrvala a odvlekla pryč. Na okraj Polabí – docela dobrý! Pětačtyřicet i se slavíkem tmavým. To jen k těm, kteří i tady očekávají mluvení v číslech. Čemuž osobně docela dlužím.

Tak buďte při všem podstatném, co milého prázdniny Českem nesou.

Slavík modráček je v opeření kapitola sama pro sebe. Přestože jsem u nich přivykl mnohému, toto je příliš. Variabilita bažinných slavíků je nejspíš nekonečná. Aby byly skvrněny letky (vyjma třech krycích, kde znaky bývají), to jsem uviděl až dnes ráno.

Běží tah velkých rákosníků, rákosníků zpěvných i obecných. Proužkovaní budou za vrcholem. Jak v parku přezrají rakytníkové keře, objeví se v sítích občas i velká pěnice vlašská. Má na to zpod oblohy „nos“. A dorazili i špačci, aby nepořádek pod stromy byl jaksepatří. V této disciplíně jsou dokonalí.

Pohyby slavíků jsou vysoké, ptáci se budou z krajiny odhlašovat. Pak už vše zamíří do ztracena, až nebude nic. Naštěstí – na to si ještě počkáme. Vždyť rákosí vedle na potoce nezačalo zatím tradičně šustit. Na druhou stranu – velmi varuji: „Jde to potom náramně rychle!“

Měsíci ubývá sil, ale noci jsou pořád průhledné. Rozbíhá se pohyb chřástalů. Jde o mladé ptáky z časných snůšek, staří se naopak v prostředích udrží velmi dlouho.

A chybí voda. To tedy jo. Praskliny v zemi, že místy je vidět do Austrálie, jestli jsem to tedy posoudil správně. Stromy trpí, ale abych ke každému nosil vodu, nebudu. Ať si zvykají.

A sládnou švestky!

(Od zvláštního zpravodaje z roští)

Toť otázka! Abych řekl popravdě – zatím to lítá. Trochu mám obavu, zda není vše mírně popostrčeno, aby zbylo taky na srpen. Uhlídáme.

Noci už zase makají a vedou, a vedou. Prastarý kolotoč, který snad teprve naše kroužkovatelská generace pořádně bere za řetízek. Je to jistě jasné všem. Může za to technická způsobilost a investice do ní. Sítě, aparatura. Čas nepočítám, ten měli tito lidé po ruce vždy. Některé úspěchy/zápisy se prostě musí vysedět. Jako, když se chodilo na kapra. Dobře to znám. Já jsem ale po podobných spíš jenom koukal, líčil jsem totiž na úhoře a to byl svět docela jinačí. Seděl jsem u Klenice pod zimním stadionem, v místě, kde vody bylo akorát tak pro kytky ve váze, a věřil, že noc strouhu promění. A ona proměňovala. Když lidi jeli z práce z fabriky v dvacet dva dvacet, „policajt“ z ubrousku letěl k prutu a druhý za moment taky. To ale ne pokaždé, tak snadno nebylo. Jenomže mám pocit, že tady někde se formovalo moje nadšení pro věc. Vydržet prostě a věřit! Občas na to v maringotce, než usnu, vzpomínám. Co za tím je, že mne to pořád tak baví. Podtrhnu to – a už abych zase padal: Všechno je natolik zajímavé, tak nakrmené úžasem, že pootáčet tím kolem štěstí je jako mávat na děti prvním předplaceným mobilem.

Tak buďte zdrávi, a létem postupujte zvolna. (Na fotku nemám moc času, ale tohle – víc než galerie – je normální kroužkovatelův zápisník). Po internetu bývaly mnohde, poztrácely dech. Vím ale, že takové čtení je fajn, proto zasedávám. Dávám, a zase dávám.

Tak, a máme do sběru podnětů konečně zase pořádné „hlášení“. Kolega Jirka R. šel vyzkoušet do okolí Kostelce v Polabí minulou noc zachytání slavíků a u nás v parku následující noc jeden z nich skončil v síti. Vlastním spolu s Kroužkovací stanicí několik výsledků z pohybu mezi první a navazující nocí. Tento téměř padesáti kilometrový je ovšem prvním a potřeba jej bylo jako soli. Jirko, dík žes´vyrazil. Přesně pro takové události jsem v několika dílech seriálu metodu ukázal, teď v dobrém splácí.

Nebudeme zde zabíhat do hlubších úvah, ale nutno říct, že poslední roky docela rozkrýváme. Je k tomu zpravidla potřeba takovéto štěstí, ale bez něho se neobejde nejedno. Ani naše – na světě – účinkování.

Vždycky si říkám, jaké překvapení letní kroužkovací nasazení přinese. Vím, že nezapomíná. Pak těmi výsledky mlátím po hlavě stesk za koncem sezóny, pomáhá to. Mohu se uklidit do komfortu kabinetu a po přestávkách na kávu prohledávat. Je to v čase důchodu asi to nejlepší zaměstnávání hlavy ve směru k volnočasu. Kdo byste hledal to místo, jedná se o Kostelec nad Labem. Protilehlým je Slavičí háj a znovu bych velmi rád připomenul – tohle je výsledek jako hrom! Škoda jen, že se neodehrál v malinko mladším červenci, protože kapacitu by na to měl. Na druhou stranu je skvělé, že nespadl až do srpna. To vše jsou patníky okolo cesty mého nekrátkého slavičího putování. Blikají světélky, když na ně posvítíte, a co je hlavní? Vedou.

Jestli už na vás všech oschla voda z koupaliště, sedněte do nábytku a nastavte sobě velebný klid. Čas je pro nápad přepříhodný.

Ne snad tropickou nocí bez rosy, nikoli nadměrným výkonem pohybovým, nýbrž nad rozhodnutím – o jakého vůbec slavíka jde. Situace, o které jsem kdysi už mluvil a může se za určitých souher přihodit během odchytů. Je ale pěkné na druhou stranu, že nuda od stereotypu nehrozí. Budu dlouho vzpomínat, jak jsem v ranní tříminutovce zvažoval všechny možné znaky k mezidruhovému odlišení „hnědých“ slavíků. Pak jsem se nad tématem uklidnil, posbíral jistotu a zapsal si pod kroužek adultního slavíka obecného s dokončujícím procesem kompletního/pohnízdního pelichání.

Ono nad knížkami se vše může zdát snadné, ale v reálu nad opravdovým peřím může být tíž. Ona by pomohla jistě i biometrika, tak daleko ale nerozhodnost přeci jen nedošla. Odborníkům sluší pokora a já tímto přiznáním zaváhání dokazuji, že mi neschází.

No, a budeme nejspíš za vlnou. Protože byla časná a vzedmutá, mám trochu strach, aby se sezóna tímto nelámala za vrchol. Šílené to takhle napsat, ale uvidíme co příští dny. Srpen by přeci jen měl umět slavíky přišafovat. A taky počkáme, jestli snad některý z případných pohybů nebude někým zdokumentován a ohlášen. To by pomohlo moc. Teď totiž startují pravidelné rybniční akce všude možně a tam někteří na slavíky myslí.

Tak tedy vzhůru do posledního dne první půlky prázdnin od školy a srpna se nelekejme. Bude hořící, ale po nocích snad i velkorysý.

Zatím letos v létě nejsilnější noc. Ve vzduchu snad všechno, co má křídla. V rákosí nešlo akci ani ukončit, to se opravdu k poledni nestává.

Rákosníci, zejména zpěvní, zahájili z křovin, to oni dělají, když je v třtině mokro. Nejdřív ovšem byli tradičně slavíci. Ti na rozednění nečekají. Mezi záchytem byl už i slavík tmavý, což říká: migrace běží. Šlo o letošního jedince s nízkou zásobou tuku. To on si po cestě někde zastaví.

Chytali se ovšem i krutihlavi, rákosníci velcí a ťuhýci. Rehek zahradní, pěnice slavíkové i černohlavá, včera se chytila pěnice vlašská.

Jak se dali takto početně drobní ptáci do pohybu, už to jasně začalo. On taky červenec končí a srpen se stěhovavce hotoví vyprovodit. Budou se ještě dít věci..

Z „rákosí“ výsledky chodí často až pravidelně. Ptáci v něm hnízdí i jím migrují. Kroužkovatelé do něj líčí a jsou úspěšní. Nebudu chodit okolo, dnes „přišel“ jeden rákosník. Pojďme se na to podívat a říct, čím je výsledek zajímavý.

Okroužkován byl jako mladý/tohoroční rákosník obecný po dvacátém srpnu roku ´24 v Lucembursku (Remerschen). Prvního srpna skoro po roce byl s kroužkem belgické stanice chycen a kontrolován v Slavičím háji. Určen jako samička. Co je zajímavé?

Rákosník bude nejspíš domovem tady někde u nás a k prvnímu zimovišti směřoval téměř západním směrem. Aby ptáci dorazili k Pyrenejím, musí následně uhnout k jihu. Zimují totiž v Africe jižně Sahary. Zpátky hnízdit letí buď podobným obloukem, nebo si cestu zkracují.

Rákosník obecný je často chytaným druhem. Musí kroužkovatelé ovšem pospíšit v létě, brzy migrace vyslábne až vyzní.

I dnes ráno se několik rákosníků stavilo v síti. Zpěvní, obecní, proužkovaní – i ten velký se později spletl.

Hnízdní sezóna včetně namlouvání je pryč. Kdo byl tou, která hnízdila pod výpustí s „Hvězdou Slavičáku“ se už nedovím. Slavičí rodiče pelichají, jsou ve fázi nedlouho před „propadnutím se do země“, s nadějemi je už pár týdnů konec. Ne, že bych snahu neprojevil, nejednou jsem se pokoušel místo prochytat. Během hnízdění jen zpovzdálí „na náhodu“, po vyvedení mladých přímo na lokalitě. Nešlo uvěřit, že slavičí matka může v prostředí někde přebývat. Až jsem si opravdu myslel, že nápor nepřežila. A umocnil dodatkem, že stejně by už asi byla odvelena kamsi do vyhnanství. Hnízdiště bývají zejména za parných dnů po hnízdění vyjedená, málo tam zbývá pro jednoho. I mladí se klidí, tam je ovšem důvodem „poznávačka“. V místě zpravidla pelichá samec. A veterán pod hrází to dával znát i pokřikem občas navečer, když jsem pracoval v sousedství v mladičkém lese.

Včera v dochytávce noci po dni před setměním věším síť i pod přepad. Chytí-li se cokoli rezavého, bude zajímavo. A opravdu bylo! Staří slavíci v časově středové fázi pelichání vypadají jako brambory. Ovšem, žádné z tržnice rané – vyblýskané, takové ty svrasklé s výhony těsně před vyhozením. A takový se uprostřed sítě ve směru od maliní krčil. Jenže jsem si říkal v šeru, že jde o sezónní rozlučku s matadorem. Že si ještě před Afrikou naběhl. – Vůbec ne! Ohromná badatelská klika mne potkala a padají všechny představy. Vždyť je to ona! Kroužek si nevymýšlí – a hned přepínám do vzpomínek. Jde o partnerku z roku ´24, to už byla s ním. Byly jí nejmíň tři roky. Loni se nic nepovedlo, ale je jasné, že v místě byla a soudržnost páru běžela. Letos tedy sto %%. Výsledek jako hrom, a na poslední chvíli! Zcela nečekaně, to je jasné. Šanci vědět, jsem před týdny rázně odpískal.

Mám tyhle momenty rád. Chutnají po nektaru z hluchavek, když se za kvítek zatáhne, možná to znáte… Na konci roku, když celý „rezavý“ film promítám nazpátek, v podobných vteřinách vesluji emocemi. Pořád to tam je, pořád to dovedu prodýchat znovu!

V klubovém časopise vyšel poslední text ke slavíkům, chytaným v noci. Víc už toho nebude, ale nechybí nic. Časopis dorazil v době, kdy už slavíci za nocí vyletují nad krajinu početněji a vše spěje k odlétání.

Každý rok stejné divadlo, které schovává noc. Každý rok výdej energie, abych poznal co nejvíc. Každý rok zařídí pytel zážitků, jak je to všechno krásné. Noci jsou ještě pěkné, dají se užít. Měsíc den co den na cestách, svítí krajině na kabát.

Přiletěl k základně noční motýl a pro rychlost křídel jsem jej neurčil. Už jsem od mládí i trochu z formy. Složitější druhy už mi tak nejdou. Uvažuji, že si přeci jen pořídíme asi výbavu k nočnímu svícení s plátnem. V parku občas rozsvítit, možná, že bychom zůstali koukat.

Aby překvapení snad nepřišla o svoji důležitost, událo se další. Kroužkuji samičku modráčka co je po hnízdění a začíná měnit peří. Kolikátou už, a naše určitě není. Pořádně zamotané jsou pohyby pěvců ze skupiny, která pelichá po odhnízdění před cestou. Moc toho k tématu neumíme. Ono to chce líčit a líčit, jinak se na stopu nenarazí.

Už se to na obou liniích začíná v parku fakt hýbat. Rákosní lajna, stejně tak křoviny. Prázdné bužírky od kroužků odhazuji do tříděného odpadu každou chvíli. A potřeba bude prozíravě sáhnou po přídavné přehrávce. Za horami se jistě už plánuje přelétání. Zase jsem ve střehu a mít štěstí co loni, to bych si opravdu přál. Správné určení slavičího věku jsme si ale museli s centrálou severu dojednat dodatečně. S důkazy, hladce. Stanovit věk u slavíků je totiž velice důležité, rozhoduje v bádání o mnohém. Nikdy jsem doposud podobně argumentovat nemusel a jsem teď rád, že jsme námitku podali. Slavíci tmaví jsou těžší na určování a problém je také v tom, že jich zas tolik za život nevidíme. Říká se tomu, že je nemáme „nakoukané“. O to víc výsledky nadnášejí, až by pro radost nejeden tuzemský kroužkovatel při sítích poletoval. Ano, je nás už skoro co prstů rukou.

Buďte nadšeni pro každý den!