Mokřadní slavíci přilétají. Líčím na ně od roku 1986. Bývali tahoví, dnes jde o výskyt převážně hnízdní. Vždycky jsem si myslel, že to mají s parádou jako pěnkavy. Prostě jsou „kalní“, pak se oděrem peří v krátkém čase „rozsvítí“. Pak se objevila hypotéza se zimním částečným pelicháním exponované tělní partie a já vytřeštil oči. Upřímně, dodnes se mi nesrovnaly. Proč by to ti ptáci v popsaném kroku činili? A tedy kdy? V tom únoru až březnu? Jak ten svatební šat vypadá? Je dál kalný k obroušení, jako na podzim při odletu? Nebo zářivý? Co pak ale s těmi u nás „vybarvenými“ matně. Ti nepelichali? Nebo to dohoní tady? A proč na podobný nápad nepřišli jikavci s pěnkavami?
Jako dnešní modráček M,+7K, který je celý ještě pod přelivem?
Nebo jeho kolega M,+2K, který svítí jak v důlku vytoužená skleněnka? Není to divné? Je to divné. Třeba to jednou pochopím…
Abych tady už víc nestavěl odborné pozoruhodnosti, vynechám komentář k podivným pohybům jarních samečků a dodám věty obecné.
Přiletěli dnes. Oba. Uvidíme, jak to s nimi bude. Ten kroužkovaný totiž do parku nepatří. Je od vedle. Co z toho mají, z těchto šachů? Dostal snad od jiného na Zvolínku „za uši“ a musel se po letech klidit? Třeba od syna? Vzal potom za náhradu místo, které jistě moc dobře zná. Nebo se na rybník zítra už přestěhuje? Zjistím to. A co jeho společník? Doteď mu asi nevadil, letěli-li spolu. Teď už to může být jiné. Máme místa pro tři, to říkám na rovinu. A co ti loňští, přežili?
Byla tahová noc, to bezesporu. Vlny šly od Alp a nemohly být malé. Budníčci, bramborníčci, strnadi rákosní – to vše bylo vidět. Drozdi už jsou dva. Čejek šest. Kolega, který přivezl speciální slavičí sítě na léto, nad těmi bahňáky žasl. Park se pro svátky začíná vybarvovat. Po peří.
