Kdo modráčky sleduje, toho to nepřekvapí. Už tenkrát jsem žasl nad věkem, který šlo sledovat po kroužku.
Vrátil jsem jejich téma ještě na web, protože vzbudilo značný zájem. Přidám tedy několik informací, které jsem chtěl nechat v šuplíku. Tak třeba… Včerejší kontrolovaný modráček nabízí pohled na kabát zajímavý. Mám jej totiž zachyceného loni z pokročilé hnízdní doby (26.5.) a barvy jsou „došlé“. Z té bídy, kterou jste viděli včera, jsou prostě časem docela jinde. Zajímavé, nemyslíte? Mám k tomu starci přihodit kuriozitu další? Aniž by rýdovák vykazoval náhradní stav čili provizorium, má všechny špičky per s tečkami. Jinými slovy: skvrněné. Mne to ale nepřekvapuje, z kopců mám v podobném věku retrap modráčka tundrového, kde rýdovací pera vypadají podobně.
A rovněž jsem prošel stohy fotografií samečků, zejména jarních (o ty nám jde), našel jsem štíty „makové“ i blankytně nablýskané. Bez ohledu na věk. O samičkách snad raději pomlčím.
Závěr zní: přestože jsou v trojici těžcí naši slavíci všichni, modrák je nejtěžší. Někdy až nečitelný. To se ovšem tenkrát vůbec nevědělo, všichni byli jen nezapomenutelně krásní. Ze sklopek šli rovnou na další cestu.
Jestli ti dva v parku zůstali, nevím, zatím nechci vůbec používat vábničku. Na Zvolínku ovšem dotyčný není, tam jsem vpodvečer opatrně z úkrytu hrál.
Bude první den jara a bude to lítat, to je jasná věc. Mně na modráčcích už roky startuje chytací sezóna. Takový trénink. Je to tak třicet, pětatřicet let zpátky, kdy jsem jim věnoval ohromné množství času. S německou monografií v ruce, s ruksakem sklopek a červíky ze mlýna. To už by dneska nikdo neuvěřil. Byl jsem hrdým pokračovatelem starých pražských chytačů od vltavských tůněk. Nekecali. Vážně to bylo nad zmrzlými prsty velkolepé. Bylo jich na seznam jen pár, ale – čeho je málo, toho si člověk váží. A já tuhle disciplínu fakt dovedu. Mít radost z mála.
No, roky popojely pořádným odšťuchem, ale modráci zůstali pořád stejní. Fascinující. A vidíte, dodnes jsme je docela nepobrali, nevíme o nich vše ani zdaleka.
::: Fotku modráčka nedám, ale zachytil jsem – pro někoho – hloupost. Skrz borové prkno normálně prosvítilo večerní slunce zešikma. Pryskyřicí prolnutý suk svítil jak lampa! Byl to jen krátký moment, kdy se stěna dostala do optimálního úhlu k paprskům. To je ta radost z mála.
