Autor: Pavel Kverek

Tak, dobrý den ještě jednou.

Ano, zdravím tentokrát vás, kteří jste byli od rána v parku. Pro vás je toto (do)ohlédnutí za sešlostí hledajících.

Začnu jediným slabým místem – nic jsme neokroužkovali. Prvně za třiadvacet setkání jsme nedokázali nic chytit. Vezměte ale, že je ohromné (možná převažující) množství podniků, které jsou pouze vycházkou. Tedy „bez hliníku“. Pak jsme se přiblížili.

Dál už ale jen a jen chválím. „Když Slavičí park – tak slavíci!“. A taky že byli. Děkuji jim. Klín divokých husí v tuto dobu? Ano, aby podpořil předtím vyřčené. Jedním sklem triedru zíráte na husu s mláďaty na Zvolínku a druhým k letové formaci, která zdála by se být divná. Vysvětlili jsme si, o co jde. Ty nahoře v střídajícím se klínu voní dálkou. A moc se s ní nemalují. Zkraje při obzoru, a za chvilku protilehle! Pod knutou potřeby hnízdit. Anebo čas proflákat, kdo ví?

Mluvili jsme o všemožném. Zasloužíte si totiž znát, v jakém místě se nalézáte. Kým kotlina na límci Polabí je. Už nejeden zpěv neslyším a nemohu vycházku poctivě komentovat. To je důvod, proč jsem loučení rozkošatil a sahám po tečce. Má ovšem každý příležitost přijít do parku sám či smluvit si moji spoluúčast. Pro vás to vždy s chutí udělám. Za rok. Za dva, anebo – až budete čerstvými členy spolku, který se mnou setkání podnítil. Má sto let, to už od dneska víte.

Tak buďte zdrávi. Děkuji za slova o zdejší stránce, slavíky mějte na paměti a veďte si v životě ku radosti.

Pěvuška modrá, co jsme o ní mluvili v souvislosti s hromadou větví pod tabulí na zemi.

Musíme to odbýt ještě před akcí, přišlo hlášení na slavíka, a je neveselé.

Už zas v tom „jedou“ kočky. Je jich všude jak psů. Kdyby jen tolik! Co na tom, že vědecká hodnota hlášení je vysoká, přijde mi pěvce škoda.

Vysoko v horách, v Tyrolsku, kam se spíše chodí na lyže, slétl slavík od nás (z letního parku) k jarní tahové zastávce. Pár bud, kopce, lesy s holinami, běžecké tratě – a ta kočka…

Kdo sem chodí pro vědu, zde jsou data: 23.7.2025 Slavičí háj xxx 21.4.2026 Leutasch, Tirol, Austria.

Kdo sem chodí jen tak počíst, tady je komentář: Kroužkovací stanice nemá příliš jarních zástihů pro slavíka. Těch z jižního směru ještě míň. Ano, někteří se tudy vrací v zkráceném režimu – i mladí, jak je vidět. Pádská nížina je navede pod kopce a oni se „odrazí“. A občas musí odpočinout, to je jasné. Někdy vyberou dobře, jindy hůř. Ještě, že to kroužkování máme! Jinak bychom věděli …, no, věděli bychom nemnoho.

::: technický sděl: Slavíků je k dnešnímu večeru v bousovském háji sedm, ovšem zcela jistě se neuplatní každý. Tolik ptačích protějšků po kopřivách není, i kdyby byly zlaté! Nejeden virtuos prostě ostrouhá.

Tak buďte zdrávi a v sobotu přijďte. Bude to výživné.

Každý den roku je krásný, to bezesporu. Každý týden má kouzlo, to je jasné. Měsíc za měsícem je k bystrému galerií přeúchvatnou. Roky, jdou-li v poklidu a čase pro pohodu, jsou jedinečné. Ale první máj? Tak to je opravdu něco!

Jsme na jeho prahu, málem. Tedy, kousíček přede dveřmi. Na kliku už ale vidíme a co nevidět za ni každý jeden z nás vezme. Budeme v něm. Neošiďte se v prožitku a alespoň na chvíli leťte do přírody. Divadlo k nezměření.

A pozor! My společně máme předvolenu sobotu, druhého z květnů. Budeme v Slavičím háji. Máme pro ten účel zcela novou tabuli, nově opravenou, překomponovanou. Sýkory modřinky i letos v ní hnízdí, opraveny jsou nátěry. Máme novou obchvatnou cestu a půjdeme po ní rovněž se projít. Hnízdí dva páry modráčků dole ve slati. Zpívají čtyři slavičí mistři a hnízdí bramborníček. Je doma kukačka z dalekých krajů, není však ještě naplněno. Čekáme za každou hodinou, že se navrátí ťuhýk. Že snad i žluva ozve se po korunách. Kdo ale přiletí hnízdit už sotva – hrdlička divoká. Tu lidé na jihu dohnali k okraji bytí. Mlátí ji, zabíjejí. Proto v krajině chybí a Karel Hynek Mácha už sotva by v díle ji obsadil.

Opravený je odtok z rybníka, sečena motýlí louka. Po dílcích, jak to má být. Už ale rozkvétá, tak její nástup uvidíte. Bude-li slunečnou, ukáže se nejeden motýl. A my doputujeme ke Zvolínku. I tam to žije, i tam bude mnoho k vidění. A nakonec bude před polednem a s pozornostmi od ČSO půjdete domů. To ona stojí už tolik let za zvaním do začátku máje. Okoukala to v Anglii a ujalo se. Tak pojďte být s námi!

VPZ začíná v sedm, přijďte o pět minut dřív…

Hrdina potkává reka jiného. Jeden přežil v místě zimní nelehký čas, druhý dorazil včera od jihu. Mám oba v ruce, oba kroužkovaní z let předchozích – strnad obecný a rákosník proužkovaný. Sleduje-li pozorovatel jedno místo bedlivě, naučí se mnohé. Najednou s večerem, kdy zpěv stoupá od zobáků, slyší slavíky čtyři. Ano, už třetí den v řadě. A ze stejných pozic. Dokonce i z sektoru pelichaniště, které na sobě dva roky poslední pořádně zapracovalo. Však jsem se něco listí starého pod větve navozil!

Ve svahu se ukazuje mohutný brouk nosorožík kapucínek – sameček. A o kus dál z mokřiny koncertuje krtonožka. Připomíná některou z žab či z ptactva cvrčilku. A čmeláci vytěžují květy rybízu. V malém bílém bodu nad loukou doháním běláska řeřichového. Abych uviděl jaro. On je odznakem toho období. Od severovýchodu se ovšem začíná ochlazovat. Slavíci toho nedbají. Jde jim už o dost. Ve vzduchu nad kotlem poletí v noci „ony“. A musí to slyšet. Musí slétnou. Musí se zadat. Musí!

Žal jsem trávu mozaikovité seče motýlí louky. Naučil jsem se podtínat květy a neželet toho. Květnatá louka toho žádá. Model starý, jak staré je držení králíků po kotcích z prken. Sekalo se v lukách na přeskáčku, a vždycky jen tolik, co sežrali. Porost byl věkově strukturován, skvělý pro motýly, pro včely, i pár koroptví. Králíky nemám, biomasu odvážím kus jinam na hromadu.

V ohromné výšce krouží pochopové. Hrají si a slaví zasnoubení. Hnízdí hned vedle v rákosině už kolik let. A chytla se pro kroužek konečně z páru jedna pěnice pokřovní. Objevily se rovněž před pár dny. Bývají od pylu zlatě na čele upatlané, což nesou z jihu. Seznam opeřenců se plní. Stále je ale nedovřený. Ještě se bude připisovat.

Rok od roku bývám nervóznější nad přílety slavíků. A letos ještě tak nějak víc. Ovšem, to je od včerejška pryč a Slavičí háj už jimi zpívá. Dlouho jsme měli jen toho jednoho jediného, teď jdou noci plodné. Dokonce se podařilo chytit i loni vyřazeného z evidence mistra, který se přeci jen neztratil. Chyba byla někde v mých schopnostech. Ten má tedy sedm let nejmíň. Chycen byl totiž jako starší dvou let.

Je to moc milé sedět na kterémkoli místě parku a prostě poslouchat slavíky. Vždycky jsem si říkal, jak vlastně probíhá jarní tah druhu. Letní mám zpracovaný na lepší dvojku. Jarní za pětačtyřicet let zhruba na čtyřku, možná ani to ne. Není to vůbec jednoduché a literatura nabízí obecné fráze. Tyto dva dny jsem díky parku vytáhl čtyřku na trojku. Slavičí tah i na jaře existuje směrem ke kroužkovateli přeci jen. Chce to však nespoléhat na „pravdy“ posbírané. Lžou.

Neměl bych to nejspíš psát, ale zatím park mrazům utekl. A vyčkávající jabloně do toho vletěly. No, Pankrác, Servác, Bonifác v nedohlednu, vše se uvidí. Ale slunce včera asi vylíhlo a dnes poslalo nad stromy první skvost z říše hmyzu – otakárka ovocného. Drobného samečka. Tolik vznešené krásy!

Tak buďte zdrávi.

Pozor na to! Rychle to uteče. Párkrát se probudíme a jsme v háji. Slavičím. Po ránu. V sedm.

Máme novou tabuli, obměněnou, zmenšené prvky kvůli získání většího objemu – a hlavně – bez vyrytých kosočtverců. Je to hloupé, když potisk prohlížejí děti. Onen trouba už je o pět let starší, třeba jezdí okolo s kočárkem, už by snad neryl.

Včera večer stálo za to počkat v parku a natáhnout uši. Oči totiž hledače slavíků za tohoto stavu vegetace nemohou informovat přesně. A tak to i bylo. Máme už tři, doufejme, že to tak i zůstane. Tady je jejich vizitka: Usazeným je pták od hráze Piváku, jinak řečeno – z křižovatky. Má sedm let a ví, jak to v Slavičáku chodí. Při večerním nátlaku jiných se z prostoru ani nehne, zpívá, co síly (po Africe) stačí, snaží se udržet výhodnou pozici za každou cenu. Blíže k letnímu pelichaništi je slavík, který se někde narodil loni. Teď dostal kroužek a jinak o něm nevíme nic. Snad jen to, že tedy konečně máme zpěváka na úrovni, repertoár má bohatší, nebude tedy nejspíše blízký „po krvi“. Třetím je jedinec, který je od loňska z letní noci okroužkovaný, je rovněž mladý a s největší pravděpodobností regionálního střihu. Vybral si stranu od rybníka opačnou, uvidíme, co bude dál. Ale pro všechny: Veliký pozor! Do Slavičího háje zaletuje za potravou tento lovec.

V slati se situace změnila a na pódiu se střídají pěvci. Nyní tam vysedává bramborníček černohlavý. Je to zřejmě poprvé, co v tomto sektoru parku druh je. Už se mu peří vybarvilo, vypadá moc hezky.

Dávno jsou doma pochopi (létají v páru ohromně vysoko) a dávno je doma úchvatný luňák červený. Aby těch barev nebylo příliš, dalším opeřencem, na lovu se u nás pohybujícím, je čáp černý. Trochu asi lžu, protože kdo viděl zblízka jeho duhové peří, napsat „černý“ je trochu hanebné.

Park bouří životním optimismem. Lány petrklíčů, v mokřině poprvé blatouch, smetanky – pampelišky, a z poupat dřevin se do toho opřou jabloně. Slad je mráz nezaskočí, přeji si: aby ne.

Co k tomu ještě dodat? Přijďte v sobotu popovídat. Projít se po trase naučné stezky „Trojky“. Jen ale část. Po celé vás nikam nepoženu. Jaké bude počasí – nevím. Akce je „pod střechou“ ČSO, poslal jsem informaci pozdě, kdo ví, jak to dopadne. Když, tak se obejdete bez tiskovin.

Víte, co je to vztah ke krajině domova? Je to diagnóza, která se týká, krom jistě mnoha jiných čtenářů, i mne. Netajím se hodnocením sám k sobě, že mám ta místa rád a rozumím jim. Vždyť jsem k nim chodil od malička. Za mlhovinou, nánosy, nebo lze napsat i balastem od lidí, rozpoznávám krásu a jedinečnost koutů, kam mne zvou skvělí slavíci. A bylo tomu tak i včera od poledního času k setmění. Byl jsem u Klenice, poblíž městského sportovního areálu. Taky lze napsat za hřbitovem, nebo prostě za „rozdvojkou“ železničních tratí. Nebo se dá říct „v šutráku“, jiní by napsali „na Bakovce“. Točili jsme tam kdysi o slavících s člověkem známým od projektu Zpět k pramenům. A tehdy, jako dnes, svítilo jarní slunce. Jenže jsme onehdy nešli až k vodě, od vývěrového zdroje po soutok. K tomu, co jsem se jako kluk při něm naučil plavat. K smíchu, když tam je dvacet centimetrů vody? A někde dokonce třicet? Když člověk projde vším nepořádkem, který snesla do vrboví omladina, to místo žije! Je tam, a s ním všechny vzpomínky. Je třeba okolní brajgl odgumovat a vnořit se do plátna pradávných časů. A klidně za přítomnosti slavíků. Ano, jsou doma a je jich pět. Vím to, mám je od toho odpoledne pod kontrolou.

Klenice tenkrát měla nařízenu regulaci a stavěly se vyrovnávací jezy. A dělaly bagrem obloukové obchvaty, aby vůbec šlo místo opracovat do budoucí hrůzy. My vodu pod obchvatem přehradili a vznikl bazén, hluboký pro kluky dost. I na plavání – „pármetrové“. A tak to vzniklo, že mne tempa najednou udržela nad vodou! Děkuji dodatečně, milá Klenice.

To místo je zarostlé mohutnými vrbami, které lezou až do vody. Naštěstí. Nikdo sem zatím nedošel Klenici „vyfackovat a napravit“. Až to udělá z rozkazu státu, bude po ptákách!

Sklání se slunce v místě, kde sestupovalo dřív, to se nezměnilo. Jen už nejsem mlád co tenkrát. Ale všechno ostatní – voda, pobřeží, vůně míst i to slunce – to dodnes vydrželo! A já tu stojím, než ptáci se pochytají, a žasnu při vynořivších se vzpomínkách. Voda od pramene po krátkém stoku je skvostně skleněná, tak jsem z ní v momentě pil. To prostě nejde jinak. Ono, když si „cvaknete“ v létě na koupališti pod hladinou, vyjde to stejně, voda je táž. A vedle Klenice? Ta je – popravdě – taky čistá. Inu, jsou místa v krajinách s pamatovákem, a já se do jednoho podivnou pěšinkou včera podíval…

Znal jsem starý manželský pár, čekávali na vlaštovky. A v snadno uvěřitelné poctivosti se strachovali, když zjara nebyly. Žili s nimi, pomáhali jim, byli z nich rádi.

Znám jiné, kteří sledují přes louku od domovních oken čápy. A zčerstva telefonují. Taky si bez nich jaro nedovedou představit. A je to krásné.

Pak už jsem na řadě já. Chodívám za slavíky. Přílet prvního je povznášející. A nemám dost! Hledám pak dál, tipuji místa kde by už mohl být, prožívám napětí. A k tomu ten hliník! To je divadelní kukátko jako víno. Bez kroužků bychom o nich mnoho nevěděli. Je pozoruhodné, jak se dokážou ukrýt v čase, kdy větve ještě nijak moc nepřiklápí. Slavíka za takové situace najdeme vždy v tom nejhustším keři. Nezpanikaří, nevyletí, když jdete kolem či po něm. Zůstane bez pohybu neviditelný.

První jejich přílety jsou velkolepé. Vzpomínám, když nebyly vábničky, kolik práce dalo některého z časných vypátrat. Někdy se totiž v prvních dnech návratu neozvou, to by člověk musel být v převleku domácí kočky, což je – jednak složité, nepohodlné, a v prostředí okolo obchoďáků ve směru k lidem úlet jako hrom. Už tak se někteří od aut podivují, nakládá-li si člověk výbavu a směřuje pod most plný abstrakce.

Když jsem jel domů, skrz mělký bor byl k vidění pruh od zapadajícího slunce. Obraz plný čmáranic od letadel, modrotemný. K tomu při zemi nadržená řepka, co pozítří rozsvítí kraj. Už místy problikává.

Máme konečně jaro.

Z tisíců mých slavíků jsou exempláře, na které nejde zapomenout. Patří k nim i starý slavík z našeho parku od křižovatky. Ano, připisuji mu další úspěšný návrat, dorazil včera po ránu. A zpívat se ani teď nenaučil. Samozřejmě, že jsem ho poznal po úvodním trylku, jen jsem potřeboval mít jistotu. Přeci jen jde o odbornou záležitost v první řadě. Až kroužek zašuměl v databázi, teprve tehdy lze prohlásit: „Je to on!“.

To ale nejde vypsat tady ve chvíli po obědě. To je na několik hodin. Jsem rád, že toleruje každoroční odečet a tím i ukazuje, že kroužkování není k opeřencům dramatické. Jinak by už někde pod Prahou, přinejmenším letos, určitě uhnul jinam. Kopřivy by tam taky rostly, partnerku by pořídil – o co by šlo? Je v ptačích náhledech prostě něco víc.

Tak tedy – od včerejška je vetrán doma. V parku je první, i když se od rekordu v příletech, kterého je z předloňska držitelem, značně oddálil. Jsem ale k tomu v pohodě.

Je báječné sledovat pěvce, kteří po sezóně odlétají za sluncem, a pak se snaží navracet do známých míst. Toto je, vážení, pro letošek příběh jako hrom!!

Sotva ochabl průtah rehků domácích, navazuje pohyb rehků zahradních. U nich se snáze chytá na nástrahu, jsou v tom aktivní. Pro slavíky nebývá nikdy čas k těmto zážitkům, ale když si jej člověk najde, je to krásné.

Jde o další druh, kde zejména u samečků barvy otěrem „dozrají“. Když potom v máji hájí kdesi svoje okrsky, jsou už vybarvení. Po ránu a v mladém dopoledni je pozorovatel může vidět sletovat do cesty z keřů, pak už se vnoří do jejich přítmí a do večera v něm zůstanou. Tam je ta pravá příležitost nalíčit. Rehci jsou fajn pro pohlavní dimorfismus. Oba dva druhy, trošku stav komplikují mladí jedinci. Ale u dospělých jde o determinační svátek.

Přestože rehek zahradní na Zahrádkách (městská část Dolního Bousova) pár dnů bývá k vidění, ptáci zpravidla míří po cestě dále na sever. Proto se přes den poctivě vykrmují, aby přesun pak mohl odsýpat. Nikdy neztratím obdiv nad ptačím putováním.