Nad rozměrem ornitologie

Kdybych měl víc času, dával bych jí ještě mnohem víc. Přibral bych si druhou specializaci pro chvíle, kdy slavíci nejsou. Buď by to byli skorci, vyzkoušel jsem si to na Zábrdce kdysi, anebo třeba hýlové. Vyzkoušeno mám též v krásných letech osmdesátých. Na konci března bych už ale chystal hlavní úvazek. Je mi v něm krásně, stále ty čtyři měsíce modeluji, vymýšlím, co za úkoly přibrat. Jsem v tom naprosto svobodný. Letos jsem poznal v oblasti mnoho nových míst a chtěl bych se do nich vrátit, až pokvetou střemchy. To slavíci zpívají nejvitálněji. Byl jsem v každém z míst jedinkrát a je zajímavé, jak si mne šikovně zamluvila. Budu mít na to čas, do zahraničí se už nechystám. Co jsem potřeboval, to jsem se naučil. Především slavíka tmavého – jeho (pravé) hnízdní prostředí, přílety, námluvy, proměnlivost druhu. Hlasové projevy. Sledoval jsem v literatuře, co se k nim uvádí. A ono to mnohde opravdu je, jenomže pokud se s tím člověk nesetká přímo v terénu, neřekne mu to nic. Je to jen suchá informace. Tehdy jsem si myslel, že hlas jsem objevil, ale neobjevil. Opravdu se o něm ví, pochopitelně. Kontaktní hlasy slavíka tmavého jsou vážně jiné, a kdo si je osvojí, je připravený i do našich luhů. Většinou výskyt v prostředích přehlédneme. Zejména proto údaje chybí. Zdá se mi, že poctivý druhový zpěv je při rozměru výskytu vzácností. Na hnízdištích slavíka (obecného) takový tmavý když protahuje, buďto mlčí, anebo má-li úmysly rozmnožovací – pak zpívá, a často zpěvem domácího. Poctivý repertoár zazpívá, který je průtažný a má chviličku čas. Přelet našeho území od jihovýchodu je totiž svižný. Kolem 10. máje se objevují i samice, ty jsou ovšem tiché a ještě snad rychlejší. Spěchají hnízdit. Chtěl bych tedy v roce dvacet být i pečlivější v prohledávání prostředí kvůli slavíku tmavému.

Je radostné, vyrazit si před pálením ohňů, to už jsou slavíci mnohde. Volit mezi sklopkou či sítí, obě techniky jsou elegantní. Snažit se působit profesionálně, po jistotě, jako kdyby vedle vás svítila kamera. Na vztek a paniku je času dost v případě, že přichází večer a prohnaného slavíka se přelstít nedaří. Proto jsem vždycky dodával, že soubor kontrolních odchytů je ve výzkumu nejdražší. Tam je přečasto třeba trpělivosti, někdy i štěstí. Anebo přijít jindy. Chování zpěváků se mění v čase – jiné je, když je slavík sám, jiné, když je v páru. Samičky přilétají v tichosti, ale zkušený ornitolog změnu na lokalitě pozná. V tom čase už do místa přibývá dalších zpěváků. Ti zůstanou buď na ocet, nebo (na větších pláccích) založí pár sousední. Seženou-li protějšek. To už ale vzchází květen, krajina je rozeslavená – čas nejkrásnější. Zápisky přibývají, kroužky v zásobě mizí. Hlava si objednává, co pro který úkol ještě potřebuje, kde vnímá mezery.

Slavíků obecných v Česku přibývá a to je potřeba. Žiji v krásném čase, objektů pro hledání je dostatek. Říkal jsem si letos, že přes půl tisíce slavíků je šílené, že jich tolik už za sezónu kroužkovat nebudu. Ono to ale láká a přijít o založené naděje v pozavíraných kroužcích by byla škoda. Nesnažit se je okontrolovat. Možná setkáním zas půjdu naproti, nejspíš ano.

Lampa v naší ulici.

Nepočítám ani, že přijde odněkud hlášení zahraniční, zvykl jsem si tím směrem dávno nekoukat. Radostné bude, kdybych se s mnohými setkal v místech, kde křídla po všech nekonečnostech konečně zastavila. Vyfotit si s každým ruku a uložit na zimu k čaji z mateřídoušky.

Posezónní přemýšlení

Jakmile slavíci odletí, ustává poměrně brzy i u mne tahový neklid a zatímco oni tučněli před odletem, já začínám pak. Posezónní čas má ale i svá pozitiva. Věnuji se agendě, kývám na nabídky k besedování, vzpomínám i vzdělávám se.

Dávno nejsem ornitologem s dalekohledem a šumícím zápisníkem, možná tak nebylo nikdy. Přesto je dobré znát ptactvo komplexně, alespoň v základu. Vracím se tedy i k určovacím klíčům, tento vyfotografovaný není výjimkou.

Listoval jsem v něm i v čase, kdy se chystalo vydání další a český překladatel, jehož chyby to nejsou, vybízel k posuzování jednotlivých druhů odborníky a připomínkování. Myslel jsem u takovéto publikace, skloňované téměř každým, že prohlížet slavíky v ní je zbytečné. Ale zaujala mne chyba v proměně zimovišť obou našich hnědých druhů, což je chyba opravdu výrazná. Více jsem nenašel, snad ani nehledal. V rámci štrachání knihovnou v kabinetu jsem klíč vzal do ruky před nedávnem a k slavíkům se vrátil. Pojďme to vzít od začátku, kopírovat stránku nechci, ornitologové si stav nalistují v reálu. Ostatně pro ně ta informace je především.

Slavík obecný. V odstavci „Určování“ je chyba hned ve 4. řádku, slavík rozhodně nemá černé oko. Ani obecný, ani tmavý. Pravda, mladí ptáci nemají duhovku tolik hnědou co dospělí, černá však není ani bez baterky!

16.7.2018; tohoroční ex.; Horní Bousov – na Horách; noční odchyt.

Kdybych se v následujícím chtěl pitvat jako znalec, oční bělavý kroužek můžeme označit za nenápadný, jak v knize jest, ovšem na podzim při odletu svítí zejména u starších jedinců solidně (dám asi radši obrázek).

20.8.2006; Býčina (MB) – rybník Horní Střípek; plně přepelichaný adultní slavík obecný – retrap.

U slavíka tmavého to taková sláva ale není (vztaženo k očnímu kroužku).

V odstavci „Hlas“ je hned první věta špatně. Slavíci oba vábení mají a poměrně frekventované. K poslední větě kapitolky třeba poznamenat, že opakované sílící zvuky u slavíka obecného jsou směřovány do typického úvodu (krešendo), tlukot je něco jiného. Když už jsme u tohoto, u SO přečasto využívaného úvodního motivu, třeba hned doplnit – pozor na talentované/mazané slavíky tmavé, zpívající nejen v místě křížení poměrně zdařile repertoár „megarhyncha“.

Slavík tmavý. Zde si myslím, že lze s textem souhlasit, jen v poslední větě si nejsem jist, zda je zpěv slyšet za klidných nocí na kilometry daleko, spíše se uvádí „klidně i na kilometr“.  Pojďme k obrázkům..

U slavíka obecného je škoda, že namísto srovnání v letu s rehkem zahradním se na obrázcích neobjevuje od dospělých zcela odlišné mládě (pro terénní ornitology), jako tomu je výše i červenky.  U slavíka tmavého již vstupujeme na „velmi tenký led“ v pokusu rozlišit je takto nákresy křídel. U tmavého lze zcela jistě uvést v poměru k nejdelší ruční krovce: „1. ruční letka krátká“, je to tak naprosto vždy s tím, že ještě ptáci starší, než ve velkém peří prvním, ji mají „osténkovitou“ – až „neviditelnou“. U slavíka obecného již nastává problém, „1. ruční letka dlouhá“ lze napsat pouze v určitém množství případů a daleko častěji k ptákům prvního velkého peří, další mnozí jiní ji mají zarovnánu v poměru s krovkami, někteří dokonce i menší (až mínus 2 mm). Možná vám přijde, že takovéto přehrabování se v obrázcích je zbytečné – dobře, pojďme k chybě větší. A tady si dovolím nejprve úvod: Projekce ručních letek je v knize zapsána pro SO – „obvykle jsou vidět špičky 7 ručních letek“, pro ST – „obvykle jsou vidět špičky 8 ručních letek“. Ano, tento „znak“ se používá velice dlouho v různých klíčích. Daleko lepší by bylo doplnit informace o „zúženích na vnějším praporu RL“, přes tento znak totiž dodnes „nejede vlak“, když už tedy máme možnost ptáka určovat v ruce. Jak je to tedy s těmi vrcholy per na složeném křídle? Protože můj výzkum trvá už dost dlouho a nějakou tisícovku slavíků jsem z ruky uvolnil, mám v souboru dat samozřejmě i tvary křídel obou druhů (poměr letek ve vrcholu křídla). Dal jsem si práci a alespoň z těch nových časů údaje vyhodnotil. Jsou uzemňující. Čerpáno ze šestnácti set zápisů a představu splňuje necelá čtvrtina. I v té ale jednoznačně převládají formule, kdy ve vrcholu jsou dvě letky – třetí a čtvrtá a lze tedy stav považovat za zákryt. Kdybychom uvažovali ve vrcholu 4. RL, našli bychom takových případů pouze 14!! I ten, kdo je v matematice lenivější, už vidí, že situace z určovacího klíče je špatně. Vyplývá z toho zřetelné – většina našich hnědých slavíků (i polských) má pohledem po složeném křídle vidět osm ručních letek. Vyloženo jinak – ve vrcholu je trojka. K mezidruhovému odlišení v ruce používejte tedy vztah 1. RL k RK a zúžení vnějšího praporu u ručních letek – pro L. luscinia na třetí, pro megarhyncha i na čtvrté. Pozor přitom na křížence a ještě snad dobré zmínit spíše matoucí drobnost, že úzký prapor mají po okraj křídla všechny předešlé. Jak na hybridní slavíky (dotazy na aktivu ukázaly na potřebnost aktualizace jevu), řekneme si tady, až někdy napadne sníh.

Po roce ve stejné roli

Cimrmanovci přinesli krom jiných objevů i Otu Plka, který vždy dlouho pobýval ve své roli. Vlastně tak dlouho, než vystřídala ji nová. Otovi se podobám.

Dávno jsem ze setkání kroužkovatelů doma, ale jako bych tam stále byl.

Jako bych vstával od stolku a mířil k projektoru. Žádal elektronické ukazovátko a obrázky začínal doprovázet. Jako bych se právě teď vykolejil zjištěním, že na výměr – původně pro sebe, stojíme, před večeří striktního data výdeje a přitom tentokrát nápadně nedovařených brambor, dva. Že zhynula představa, promítnout jedinečné. A tak se mi stalo, že v zmatečném kvapíku jsem chvílemi už ani nevěděl, proč který z obrazů na plátně vlastně je. Už to tak zažívat nechci, mělo jít o dožínky po vyvedených žních. Slavíci si ode mne mizerné reprezentování nezaslouží.

Dost lidí na setkání už přijet nedovede. Jsou po smrti a to je tísnivé. Co koupit neumí nikdo, je čas. Každý den říkám ráno, jak prožít díl, který mi na práh od paní Štěstěny právě přistává? Nezmuchlat jej pouhým posunutím očí v kalendáři v noci o půlnoci. Byť i mně každý ten jeden, ránem uvedený, nakonec zpupně odbíhá. Nechci mu to v pražádné radosti dovolit, on se mne ale neptá. Snažím se tedy, co nejvíc od všeho podržet si. I proto teď, chvilku po víkendu, se mi hlavou potuluje stále zážitek z nocí, za nichž jsem poslouchal třecí hlas soustrojí hodin v místě, kde mi ustlali. Nešlo spát a člověk co chvilku „vyhlížel“ znovu ten zvuk. Vzácný, v dochvilnosti neomylný. Žijící, sebevědomý. Dávno přešla první z půlnocí, kdy v podkroví jsem byl ještě bez kolegů, a oči přede mne věšely výjev z věže tam doma u nás. Honosný stroj odumřelé časomíry dob empíru leží tam zastavený v pádu o tesanou pozednici. V prachu následných časů, které už nepřály luxusu kostela. Vzpomínám jinde na přetěžká závaží, která ty kované mechanismy pohánějí. Stroj tady ve věži je nesmlouvavý. Ještě dost příchozích hodin zpola černého města jsem v hlavě probíral čas podle té vzácné předlohy.

Lidí se sjelo a sešlo nebývale. Mám zvláštně rád i cestu nazpátek, kdy krajinou – natvrdo předzimní – vracím se domů. Polabím. Regionem, kam za pár odsprintovaných pátků, vrátí se slavíci. Kdy nebudu o nich už referovat a poběžím vítat! Hledat to našeptávání hliníku, co vše se pod křídly mohlo snad stát.

Technická informace

Dobrý den, vážení.

Ano, choďte sem. Jak graf sledovanosti ukazuje, půlka z vás jsou nejspíš kroužkovatelé, zbylí jsou z prostředí milovníků přírody, ptactva, krajiny, hezkých českých slov. Teď se to poznalo pobytem v Kostelci, o kterém bude ohlédnutí již dnes.

Ano, choďte na blog. Odešel jsem ze sociální sítě a vy jste to všemožně komentovali. Někteří s podivem, jiní s pochopením, zbylí v gratulaci. Nejsem vůbec síťový typ. Patřím do přírody. Tam mám svou knihu knih, tam stávám v obdivu k zákonům, tam jsou jednání nezastřená.

Přijďte už dnes, vrátíme se pod věžní hodiny v Kostelci na aktivu. A přijďte i jindy, pověsím článek o slavících v oblíbeném klíči od Svenssona. Budete koukat, co vše může být jinak.

V úctě váš slavičí blog a jeho (nikam neodlétající) dopisovatel.

Zamiloval jsem se do svého referátu

Je to tak. Mám svoji ornitologii rád opravdu hodně. Děkuju za šťastnou volbu se slavíky tehdy. Místem uskutečňování záliby je příroda domoviny. I tam jsem většinou neskutečně šťasten. Nad drobnostmi, nad hloupostmi, nad během života. A mám-li předstoupit před veřejnost a téma prezentovat, vkládám se do poslání naplno. Nešetřím emocemi, protože venku u sklopek či sítí to tak opravdu je. Vstupuje to tam do mne naprosto samovolně.

Teď se čtrnáct dnů učím referát na budoucí sobotu, na setkání kroužkovatelů. Abych padesáti obrazy postupoval co nejvýživněji. Besedy s lidmi jsou jiné, přednáška bývá těžší. Téma je moderní, naprosto nové. A pak jej chtějí do jarního časopisu. Tady vidíte, že nechodím po kraji jenom pro sebe. Dneska už ne, toť pocit pocitů. Cítím, jak kára vědění zas kola trošičku pootočila. Po sezóně číslo 37. I to je poměrně šílené, kdo by se máchal v jedné kaluži tak dlouho?! Nese to výhody i nevýhody, to psát jistě nemusím.

Dostal jsem dvacet minut, to je času, že si ve vestibulu stihneme natáhnout třeba i síť. Ne, není to tak, čas mi mnohdy nestačí. A překračovat limit je nekolegiální.

Vidím ty nádherné fotky ve výběru a už teď vím, že osloví. Jiní se ke slavíkům většinou takto nablízko nedostanou, tak ať si možnost vyzvednou alespoň u mne. Vypíchnu pro ně podstatné a připraven budu k oponentům. Na diskuse ale nebývá čas, i proto se hodí, že téma se objeví v tisku. Vybral jsem z našlapaného archívu momenty s vysokou výpovědní hodnotou a názorné. Není ovšem snadné pořizovat momentky z určování, má-li člověk pouze dvě ruce. Úkazy pod peřím lze odhalit nasliněním, rozhrnutá „pěšinka“ vždy chvíli drží. Úchop opeřence musí být ohleduplný, bezpečný. Nejhůře se dokumentují slavíci tažní. Tahový neklid je u zvířete znát. Nebývá tak nikdy při chytání jarním, při hnízdění či pelichání, proto jsem to dřív neznal. Až při chytání v horách tehdy poprvé. Slavíci nešli vyfotit a já nechápal, co se děje. A musím říct, zásluhou obrovského soustředění během nočního chytání letních slavíků, že nasazení rezavých odvážlivců se přenáší i na mne. Chytání je to opravdu docela jiné, kdy přidanou hodnotou na již tak vysokou hromadu, je fenomén letní noci. Se vším, na co si vzpomenete. Vysmažených. V síti se chytají velicí brouci, můry i netopýři. Kdy jindy než v noci, jste zajímaví pro policajty. Dočkáte se, buďte si jisti. A když vás propustí z obeznávky, ležím v autě nebo na celtě živě na zádech a marně odháním vtipy o nich. Hvězdy, svit měsíce, zklidněná krajina krajního Polabí – a ptáci, o nichž toho pořád moc nevíte. Vstáváte podle budíku do kontrol, život vám konečně na gramofonku pouští náladovky, těšíte se na každou minutu příští. A když se povedlo a při balení všechno taky klapne, hlava si začíná urovnávat čerstvě pořízené. Cesta domů pak vine se laskavá.

Zhodnocení sezóny

Zas budou příští týden v Kostelci šešlí a sjetí kroužkovatelé, setkání je to osmatřicáté. A mně sedmatřicátá sezóna právě končí.

Zvykl jsem si končit ji aktivem kroužkovatelů a výsledky předkládám pravidelně. Letošní sešlost je věnována devadesátinám Jiřího Formánka – pana doktora, u kterého – a taky u Jaroslava Škopka (často na něj zapomínám) – jsem skládal zkoušku. Jarda i Jirka jsou stále mezi námi, a to je dobře. A protože mi pořadatelé hrstku minut letos přidali (pokud o ni nepřijdu nějakým skluzem), věnuji větu i oslavenci. Mých roků se slavíky – a to se moc neví – je vlastně o dva víc, to ovšem nebyl žádný velký výzkum a byl jsem jim dost vzdálen, nekroužkoval jsem ještě. Tehdy se totiž muselo dva roky čekat v pozici řádného člena Československé ornitologické společnosti, a pak si požádat o možnost složení zkoušky. Kdybych neobstál pro neznalost něčeho, byl jsem připraven vyprosit si povolení na slavíky, ty jsem jakžtakž znal. Ani jsem netušil, jak touto myšlenkou budu blízko všemu budoucímu. Dnes to tak téměř už zase je. Je jasné – a hned to uvedu na pravou míru – nikdo by mi nic takového razítkem neoštemploval, bylo to spíš takové, abych nebyl smutný, kdyby to nevyšlo. Jel jsem z Prahy tehdy jak opilý. Svět se se mnou točil, sklopky doma vyrobené, červy u pana mlynáře vyjednány. Zdravil jsem po Praze snad každého. A pak to začalo…

Ten svět se se mnou točí pořád a letošní referát toho bude důkazem. A tady výseč z programu:

17:15 Kverek P. „Klíč k určování letních slavíků“

17:35 Peške L., Rak D. První výsledky sledování výrů velkých pomocí vysílačů Anitra

18.00 Večeře

19.00 Posezení v restauraci

Žasnu nad objevy, které jsem schopen z událostí v terénu odvodit. Některé indicie až klapou, jak do sebe najednou zapadají. Tolik je všude chyb po napsaném! Omyly, které mne strhly na čas v tahové problematice na slepou kolej – však o tom bude řeč. Ten vlak se povedlo na koleje vrátit, pojede opatrněji. Nemám už času, co měl jsem tenkrát. Teď, když je hlava naprogramovaná, máme skvělé pomůcky a slavíků mírně přibývá, každý rok budoucí musí být žně. S dožínkami v Kostelci. I na výsledky, které nyní představím, bude třeba navázat a jít ještě dál. Bude to vyžadovat pozornost, vrácenou zpět zdejším hnízdištím, ošidím pelichání (je téměř ve finále) a čas souběžný vrhnu do tahů. Toť téma moderní, nepoznané, schopné přinášet záplaty na hlouposti, otištěné na tolika stránkách. Bohužel, některé i s mým podpisem. Čtu-li texty o slavících v knihách a všemožných klíčích, divím se znovu a znovu nad nepřesnostmi, omyly. Jak může autor třeba napsat, že slavík má černé oči. I já jsem udělal chybu, články o pelichání měly přijít až teď. Kdyby jiného ne, jsou polovičaté. Nad koukáním do křídel jsem strávil stovky a stovky hodin. Ne pro dokazování si, ale proto, že mne to baví. Je v té galerii takových pokladů! Vždyť ani krovky loketní dospělým ptákům nevypadnou spontánně. I když se to zdá. A nikde jsem o tom nečetl. A přeměna peří je pouze jedním achátem roztřpytěného podkozákovského pole! Slavík obecný a slavík tmavý toho před námi ukrývají, že kvůli usínání lépe nevědět.

Nadvakrát v lázních

Hodilo se mi to. Dostal jsem konečně lázně. Prvně od syna, když jsme jeli do bio-ovocnářství pro jablka, a poté od bratrance, když potřeboval dosázet oskeruše v Slavičím háji.  

Jsem rád v přírodě, mám tam přátele na každém kroku. Posledně jsem po žebříku vylezl na jednu střechu a tam rostla droboučká břízka. Vítr ji zasel. Nádherné setkání. Pak jsem byl v sadech s jabloněmi. Poslouchal člověka podobného v mnohém. Proč není takových lidí dost pro každý den, kdy potřebujeme povzbudit? Pořídil jsem tam třeba tuto fotku „Přes železnou oponu“. Ano, za přežitím.

Nádherně tam vonělo, i když sady už byly přetrhané. To je obrázek druhý.

A třetí jsem pořídil u nás, v háji. Chtěl jsem, aby si Pavel, i když už moc nemůže, vše zasázel. Byl jsem pomocníkem.

Dva naivkové stejných jmen i příjmení. Myslíme si, že spasíme svět. Nemluví mnoho přítel, moudrý ale je převelice. Nesobecký, skromný, snivý. Já jeho stín. Když se ale vyptává se na slavíky, na svět bádání, na věci kolem, mluvím a mluvím. Chci, aby za všechno, co pro ně udělal, mohl znát nejvíc. Sázíme pro ně, pro jarní návrat, pro naši radost, pro budoucí. Rýč jsem doma vybrousil jak břitvu, radost s ním pracovat! Zem ještě voní, neumrzá, i když jíní už v trávě stříbří.

Ale pak vzlétli ještě motýli a foťákem dohnat je nešlo, jak v nich život dováděl. Troje babočky. Výsadby vedou si skvěle a příští sezónu to bude zhoustlé jaksepatří.

V mladičkém šípku vzadu už letos zahnízdil ťuhýk. A další sny si chystám.

Vrbiny budu kvůli chytání zakracovat, aby sítě ptáci nepřeletovali. Čihadlo Slavičí háj – už teď mi to báječně zní! Je skvělé, že se sem letní slavíci dají z oblohy natáhnout, letos jsem to otestoval.

V médiích vyzývají k získávání pozemků pro přírodu, my máme splněno. Víc už bych neobstaral. Štěpán Rak se mne tehdy ptal, proč mají stromky ty svetry pod korunou a vše si dokumentoval. Aby se neodřely – a škvoři, aby měli, kde schovávat se. Pro biologickou ochranu, predátoři. Rozumíte tomu? Nekápla tu chemie předlouhých let. Nechceme to. A myslím si (Pavel to ví), že to je v prostředí poznat. Svět, který jsem si vysnil – mít jednou soukromý kout, odkud vás nikdo nevyhodí. Kde si můžete lehnout do trávy, dívat se skrze větve do výšin s jistotou, že vás žádný stroj nesroluje a nepřeváže síťkou, pro dobytek. Kde bude vše, čemu otevřete dveře i srdce. I peněženku, bude-li třeba. Nemusí člověk odevšad něco přinést, mít, připisovat ke kapitálu. To jsem nevymyslel, to mám z druhé strany rýče. Jen člověk takový (k údivu mnohých), dokáže vzít zděděné pozemky – a jak ono stéblo tonoucímu, nechat je přírodě napospas.

V kterémkoli období, když se vracíme – kdokoli z nás sem do těch míst, stáváme se zvláštní. Ze zvláštní školy…

K ohlášenému…

U Vidlaté Seče slavíci nehnízdí, tolik na úvod.

Tandem tamních kroužkovatelů na lokalitě „Kompostárna“ kroužkuje řadu let, do místa směřují i akci CES. Lze tedy říct, že mají o místě přehled.

Dne 29. července tam proběhla poslední etapa koordinovaných odchytů. Brzy po ukončení (2. srpna), hned při prvním volném chytání, byl v porostu křídlatky při zemi chycen dospělý slavík obecný, v pokročilé fázi pelichání.

Co to má znamenat? Nepřipomíná tento mimohnízdní výskyt pro účel přepelichání událost z Orlického Záhoří? Jednalo se tehdy sice o slavíka tmavého, to ale na věci nic nemění. Běžely i tam „CESy“ a najednou se v síti objevil slavík. Dokonce začínající pelichat! Pták, který tam musel přiletět. Co bych to vedl za výzkum, kdybych sám v archivu důkaz o potřebě slavíka změnit místo pro náročný proces předodletového pelichání neměl? Mám dokonce dva.

Mladší z tandemu kroužkovatelů 2. srpna v místě natáhl a vybral si k tomu noc. Slavíky „hrál“ a z oblohy zlákal dva tohoroční, kdy ještě vedle byl chycený námi diskutovaný.

O co běží? Kde se v místě víceletý slavík vzal? Mohl v tomto stavu letět též nocí a nechat se před rozedněním pozvat signálem zdola – tady se tančí? Anebo platí pro případy společné, že ptáci do místa dorazili v obvyklém čase blížící se výměny peří a veleskrytě se ubytovali? Slavík obecný byl chycen v porostu křídlatky a ve spodní kapse proto, že na létání křídla ještě úplně nebyla, a v tom stavu si cestu žádný nejspíše nedovolí. To ovšem nemohu tvrdit s jistotou, důkazy zatím nemám. Slavičímu pelichání se věnuji naplno od roku pět a zažil jsem mnohé. Myslím si, že pták na lokalitě Kompostárna již byl. Neozval se, protože tací se neozývají a používání přehrávek (aby se ozvat mohl) je při CESu  zakázáno. Takový slavík nemá během dne potřebu měnit místa po pelichaništi, zejména za stavu, kdy je znevýhodněn. Navíc prostředí za těchto časů přetéká potravou a pták ji získá v nejbližším okolí. A že si slavíka nevšimneme? O tom bych zde mohl psát klidně do rána! Ptáci se v nejhorším přikrčí, znehybní, nejde-li o útok lasice. Proto i focení odchyceného na ruce je poklidné (rozdíl oproti chytání táhnoucích slavíků v noci).

Slavík od Vidlaté Seče do místa přeletěl neznámo odkud. Zalíbilo se mu tam. Nejspíš byl dvouletý a pelichal prvně. A už se víc neobjeví. Lokalita je známa komfortem. Nasycení i možnost spolehlivého úkrytu. Dokazuje to i slavík tmavý, který tam před lety pobýval delší čas za tahu. Byl jednoletý a zastávku volil jistě i kvůli nabídce bezinek, kterou mladí (na rozdíl od dospělých) rádi přijímají.

Nesporně cenné zjištění od Vidlaté Seče je vřazeno do referátu, který přednesu za pár dní.

Snímky: František B.

Pozvánka na příště

Vážení návštěvníci blogu.

V přísně slavičím zaměření se podaří pokračovat i za pár dnů, kdy se podíváme přenesením v čase i prostoru k Vidlaté Seči. Po přelomu prázdnin se tam na tradičním chytacím místě povedl mladému kolegovi opravdu nečekaný odchyt. Materiály včera přišly i s velmi přesným komentářem, my si událost zkusíme (i pro něj) vyložit zde. František na blog chodí, názor se mu hodí.

Nashledanou.

Něco se asi začíná dít

Docela dávno jsme říkali: „Budou i slavíci přiletovat konečně dřív?“

Kniha příletů do oblasti mnoho neřekne, tam jde především o rekordmany, víc toho zjara zapsat nestačím (sledovat třeba příletové vlny).

Doplňuji konečně galerii pelichajících křídel dospělých slavíků – a jak už zase vše souvisí se vším – po „začtení se“ do souboru, slyším znovu ta slova. Našeptávání. Událost ještě sice vyčkává za dveřmi, ale chystá se posun. O políčko vpřed! O co jde? Co je tím avizovaným poskočením? Doklady pelichajících křídel už z půlky června! To nebývalo. Co to znamená? Nejspíš opravdu hlavní příletový proud je konečně uspíšený. Zůstává titěrné „ale“, ale opravdu neváží nic. Že s posilující populací přibývá i „lichých“ samců, u kterých se proces pelichání spouští časněji, a takové jsem mohl nachytat. Zmiňuji onu alternativu spíše jen z povinnosti.

377 momentek pohnízdního pelichání (řazených podle data) je mi v poslední době každovečerní „magnetickou tabulí“. Fascinující příležitostí pochopit nové. Snímky v archívu jsou kvality různé, ale podstatné v každém z nich drží. Doprovázeny jsou poznámkami, takže pelichací protokol ve zjednodušené verzi možno vystavit ke každému křídlu na počkání. Dokonce lze na obrázcích sledovat i efekty jiné, s výměnou nesouvisející. Kupříkladu znaky, podle nichž se mezidruhově „hnědí“ slavíci odlišují. Mám teď na mysli znaky křídelní. Přicházím-li k zmíněné tabuli soustředěný, po chvíli posouvání obrázků mám pocit, jako bych unikátním procesem procházel sám. Natolik do sebe fáze zapadají.

I dnes do textu přimíchám něco „barev“, aby druhá část čtenářů neutekla. Nezajímá každého jistě prohlížení peří.

Je báječné, že u mnoha obrázků dovedu vyvolat okolnosti. I těch vzdálených, z roku šest. Ano, tehdy či ještě o rok dřív, jsem objevil způsob, jak slavíky v prostředí najít a sklopkou přiblížit k prohlížení. A poznávám zpětně, spíš v legraci, který byl chycen sítí, když za nehty schází bláto. Většina okroužkovaných majitelů slavičích křídel už asi nežije, ale pomohli propůjčením se na malou chviličku hledat záhadu. Vždyť v minulém století se o problematice pohnízdního pelichání druhu nevědělo skoro nic. Zkoušel jsem se nedávno „vyvolat k tabuli“ a brko po brku stavět do křídla nového čistě z hlavy. Zvládl jsem to, protože prý – jak jsem se dočetl ve společenském magazínu – co vás baví, do hlavy leze samo! A mne to baví.

Jeden z prvních dokladů pelichání, pořízený dokonce formou kontroly místního ptáka (20.8.2006, rybník Horní Střípek, Mladoboleslavsko).
Další, pořízený o sezónu později. Byl to takový „pelichací pravěk“.