Jako po drátku běžela práce v přespoledním čase za koordinace města. Stromy a keře už jsou na pozicích. Pro lidi i park se jedná o důležitou věc. Vydělají všichni. Společenstvo keřů obsahuje i bez černý, což je velmi potřeba. Na zadní terase budou růst.
Nebudu lhát, to předpověď mě navedla… Když lidé odjeli a zavíral jsem dveře stanice, přede mnou na polední straně se z notně promáchaných mraků prodralo nevysoké slunce. Ohromná podpora pro znavený hřbet finalisty. Stál jsem na schůdkách jako pěvci, když vzhlíží ke končení dnů v režii jejich disku. A bylo mi úkazu třeba. Za všechno úsilí, dřinu příprav. Toto jsou ovšem kroky, které se počítají.
V komunitě sázejících byl za rýčem účasten i pan starosta města na Klenici. Subjektu, který je myšlence nakloněn. Jsem spokojen, že rozhodnutí založit park jsem v nejdůležitějším momentě z Kněžmostu přesunul do Dolního Bousova, kde jsem podporu tušil. Přání starých manželů jsem tak naplnil od jejich vsi o pár kilometrů stranou. I tam je ovšem jejich velkorysost na každém kroku s námi.
Máme po půlce listopadu, což pro slavíka obecného je doba, kdy z pásu Sahelu postoupí o něco níž, do místa zimování. Pro slavíka tmavého to znamená podobné, ještě etapu a jsou v cíli.
My do těchto destinací nevidíme, ale něco už se přeci jen ví. Vždyť naše ornitologie brzy oslaví stovku! Ohromný zástup kolegyň a kolegů, kteří se v zážehu vydali po cestě přírodo-poznávání, aby každý došel při ukládání poznatků někam. Cesty mnohých už skončily, ale ta moje ještě blaženě může pokračovat. A tak odhazuji jednu prošlapanou podrážku za druhou, sádlem změkčuji otlaky v patách a místo tužky k zapisování proháním v hlavě závity.
Vážení čtenáři, je to nádherná cesta!
Některé věty a obraty najdete tady dvakrát, i víckrát. Takové přeskakujte, člověk časem vše neudrží. A nebo se na ně zaměřte, možná šlo o vložený důraz. Možná se slova chtěla v prostoru spíše připomenout.
………………………………………………………………………………………..
Zítra se sází stromoví nad Slavičím hájem po staré cestě ke Zvolínku. Počasí úplně nevydrželo, ale úkol je potřeba splnit. Chodil jsem květnatou loukou v pozdně předzimním čase a hledal statečnost. Květy mnohde ještě jsou, i když opylovači chybí. Neriskují. Moc rád se dívám po těchto obrázcích, líp se mi při tom žije. Zastavuji a někdy i promlouvám, protože výzva mne nutí. Nemůžu nalezené ponechat bez podpory.
A přeci se podnebí otepluje! Martin žádného koně neosedlal, sníh se k nám teprve chystá. Ovšem, jen ukázat se a zastudit. Aby děti zažily nebývalé. Když jsem za dětství chodil bousovskou kotlinou, bývaly zimy docela jiné. Chodím tam dnes a dobře si uvědomuji změnu, která dorazila.
Jak dlouho potrvá, neví naprosto nikdo. Ale je tu, a i opeřenstvo tím žije. Musí tak žít.
Vysečení centra laguny pro modráčka. Východní hnízdiště.
Sousední kanál s přepadem a ptačími kameny.
Vysečení centra západní laguny. Hnízdiště II. páru modráčka.
Pohled napříč mokřadem směrem ke květnaté louce (v dáli za rákosím).
Přirozeným zápojem vznikají místy velmi stinná prostředí.
Pohled napříč parkem směrem k obchvatné cestě.
Průhledné koruny stromů odhalují ptačí budky.
Jestli něco v těchto dnech zaujme kolemjdoucího, jsou to migrující červenky. Stačí nastartovat motorovou kosu a společnost jedné či více je zaručena.
Jestli něco dalšího mělo by zaujmout pozorného, pak tím je enormní úroveň povrchové vody. Je takřka všude a přesně tak prostředí léta už znám. Laguny vydrží s hladinami nejméně do příletů mokřadních modrých slavíků. Oni jsou radostí, s kterou jsem vůbec nepočítal. Událost velepěkná, jež po správci žádá upravit hnízdiště k nejvyšší atraktivitě. Vyhovím rád.
Kdo by chtěl vědět, jak dlouho může trvat usadit slavíky „na zelené louce“, mám to vyzkoušeno. Dvanáct let. Kdy v roce třináctém je výsledek a v prostředí se hnízdí.
Musí se ale úspěchu vyjít naproti jako v životě mnohdy, možná pokaždé. Každý rok vozí se listí v množství značném, pohazují větve do podrostu, jeho proluk. Sesazují kopřivy (jsou nejlepší). Člověk pozoruje jak prostředí mění vizáž, víc a víc blíží se slavičím rájům. Ty mne učit znát nikdo nemusí, prožil jsem v nich tisíce hodin. Dnes možná natolik deformován, že i hnízdo bych za mistrovu milou dokázal dostavět nejspíš.
Bylo jaro roku 2025 a v parku už se zpívalo z tradičních míst. Přes celou kotlinu jsem v jednom odpoledni uslyšel pár strof z místa, kde dosud bývalo ticho. Přes modráččí bažinu, kde bývala lavička. Pak ale bylo ticho a nechal jsem zjištění být. Až po pár dalších dnech při upřesňování obsazených okrsků se za tmy ozval plný zpěv i z místa zmíněného. Vše na mne působilo, jako by slavík už partnerku měl. Stoupl jsem si na druhý den po ránu do cestičky co vede středem porostů a vplížil se k červeným větvím svídy. Ten keř od vysazení letí málem jak drak a udusil pod sebou krom hlíny úplně všechno. – A tam, tam jsem byl svědkem partnerského doprovázení. Pod záklopem větví, v poctivém slavičím pološeru. Pak jsem se už jenom těšil, jak prvně připíšu pozici do mapy osídlení.
Dávno jsou slavíci pryč. Místo je průhledné, chybí listí. A stejně hrabanka láká k prohledání. Kosy, drozdy, červenky i bažantí pospolitost. Byl to rozumný krok.
Listí je i letos v opadu fůra. Jenom ho v zahradě pohrabat a napytlovat. Přepravit do parku, přidávat v ploše – a zase přidávat. Na zmar ani řapík, vždyť listo-pad je k tomu předurčený.
Zdravím vás všechny. Přátele – i ty, kteří mi neprovedou nic dobrého.
Připravil jsem si téma o poznatku nejvyšší důležitosti: Učme se u slavíků správně stanovit věk!
Nebezpečí spočívá spíš jednosměrně, kdy přehlédneme znaky mládí a ptáka přiřadíme k starším. Opačně spíše ne. Jedná se o kritickou chybu v tomto prostoru, případné hlášení „nemá nohy a jednu ruku“.
V čase kroužkování máme jedinečnou příležitost být přesní. Pozdější fotky a vzpomínky už jsou jen jakousi „makovinou k dětem“. Proto se nenechte rušit během odchytu, sám jsem uvykl být s kleštěmi sólo.
Kdo občas slavíky kroužkoval, zažil nad materiálem nejedno rozčarování. Jinak vypadá objekt na slunci, jinak ve stínu, jinak se jeví při vyfocení bleskem. Jinak se tváří před Afrikou, jinak po návratu z ní. Znaky a odstíny habitu u hnědých slavíků jsou velice zrádné.
Co vše znamená „věkový přehmat“ nebudu dlouze vypisovat, výše zvýrazněné ovšem nechť je pro nás zákonem. A to byl nakonec i důvod, proč jsem změnil své rozhodnutí a vyzval pověřovatele v Praze, aby švédskou centrálu oslovil zpětně s připomínkou. Následně zaslali kroužkovateli klíčové fotografie ze Slavičího háje a on pochybení uznal. Až tady v tom okamžiku jsem mohl říct, že za pětačtyřicet let jde u mne o jeden z nejsilnějších momentů a Kroužkovací stanice, společně se mnou, udržela kredit.
(Abych se vešel s příspěvkem a obnovenou diskusí do 20 minut před večeří, zopakuji už jenom – právě zejména slavíci tmaví jsou za určitých okolností obtížně identifikovatelní ve vztahu k věku. Kdo říká, že je to brnkačka, mnoho s nimi nezažil.
Slavičí háj byl certifikovanou ekofarmou jahod, nevím, jestli jsem to někdy říkal. Pak je tedy jasné, jak to tu stojí s chemií. Ovoce ji nezažilo a půda si dávno nevzpomene.
Kvíčaly láteřily kol přesypávaných kýblů, zbylo jim dost, můžou být v klidu. Však už se taky srocují. Mezitím ještě některá dostane nápad sletět do louky za hmyzem a ostatní ze stromu to po ní zopakují. Všude jejich pokřik – do kraje přichází zima.
Ta zpracovaná jablka, to není jen hmota se slupkou a jaderníkem. Je to zakulacená vůně všech květů, pochytané slunce z dnů pozvolného zrání, noty slavíků když vládlo koncertování. Červená jahod v ústraních pozůstalých i vítr z pačesů vrb. Takhle se za babím létem uklání Slavičí háj. Značka, která v tichosti prostě jen začíná být.
::: Upoutávaný text od minule připravím na přes další. Bude totiž následovat článek k blížícímu se setkávání kroužkovatelů v podzimech, který nechám viset až do startovního výstřelu v onom Polabí.
Se sluncem nad kotlinou se to má nyní tak, že se potuluje jen kousek nad obzorem. Jak vidíte, postava sv. Kateřiny mu zabránila jít dál. Toť signál přicházející zimy do mé krajiny.
Avizoval jsem vysoké cíle. Tak tedy: Po dalším vegetačním období sektor jedna, který je v létě odchytovým stanovištěm za účelem kroužkování, už už bude třeba formovat porosty tak, aby vytvořily podpůrný efekt pro úspěch v sítích. Tolik k odchytům.
Pro možnost hnízdění dojde k úpravě dalších dvou zákoutí, kde bychom slavíky rádi usadili. Jsem přesvědčen, že počet párů navýšit lze. Letos už jeden pár zahnízdil v novém – že to jde, vyzkoušeno tím máme.
Pelichaniště pro slavíky bych rád prodloužil do plochy, kde se keře mezi jabloněmi teprve uchycují. Odděleno by bylo krátkou prolukou. Třeba totiž využít stavu, kdy cesta parkem mizí, a zmizí nadobro. Vznikne největší klidová zóna. Podrost zamýšleného prodloužení již teď tvoří topinambur a divoký chmel samičích květů – tedy fotogenický s šišticemi. Vylézá po odumřelé jabloni do výše a tvoří opravdu temné zákoutí. Odspodu navazuje velmi řídká rákosina, v létě, kdy se pelichá, tak bez vody. Zde se rozpočetnily mirabelky (budou seřezány v metrové výši, aby zkošatěly). Z vyšších dřevin ponecháme jen dosluhující ovocné stromy a aktivní semenáčky drobnoplodého hlohu. Součástí linie je i bývalé kompostoviště, zarůstající kopřivou. Po úspěchu s prostředím prvním věřím, že slavíci objeví pro čas přeměny šatu po odhnízdění i nabídku druhou. Jde u mne o nádherné hraní s myšlenkami, stavěné na zkušenostech z terénu.
Jestli nějaká bobulovina je opravdovým tahákem na slavíky, je to řešetlák. Bezinky jsou bezinky, ale řešetlák v akci jsem zažil dvakrát. Prvně u čističky pod Mladou Boleslaví, podruhé u čističky na jihu Moravy v Unkovicích. To se musí uvidět! Mám tedy jasno, co přisadit. Už samo město nyní o výsadbě po levoboku nové cesty nad parkem řešetlák chystá. Je totiž i pro motýly a sousedit bude s květnatou loukou. Na to se těším a snad i dožiji. Chci tam ty slavíky jednou uvidět.
Sázet dál a dál budu kominíček krvavec. Kvůli modráskům. Rezaté mravence už k tomu máme v okolí. Zde ovšem rovněž zázrak nezafunguje na tlesknutí, třeba trpělivosti. Zlomková populace motýla okolo je a zůstává. My ji ukotvíme, jen co nachystáme dlaň. Pak budu chodit prostředím opravdu v hrdosti. – Klid. Nikdo mne neuvidí. To jen sám před sebou. Až budu místy procházet v oddílech roku. Donedávna jsem třeba kol pelichaniště chodil jen tak a říkal si, že jednou tu slavíci třeba i budou… Dnes, po zážitcích, chodím okolo docela jinak. Jde o briliant, který jsem z brusu konečně odejmul a odměnou se záhy roztřpytil.
Příště napíšu, jak jsem s kolegou zjistil prvního slavíka v místě pelichat. První z fasetek onoho drahokamu. A příští rok? Nevěřím, že se slavíci neobjeví.
Dušičkový čas v plné jízdě! Po probuzení jsme nahmatali čelovky a nepřetržitě dobíjíme. Viditelnost nízká – ale náladu? Za tu si každý zodpovídá sám. Tak si nějakou udělejte.
Včera jsem v parku pozoroval šedého ťuhýka, jak se pokouší po delší čas lovit některého z mlynaříků. Nikdy jsem podobné nečet´. Naštěstí neulovil, musel na myši k nám do louky na berličku.
Dobrý čas je dnes pro práci s výsledky. Vypisuji kontrolní odchyty slavíků a překlápím do úložiště. Přitom jsem znovu okolo sítí – za chvíli jarní sluníčko zapadne, pod keři dál ještě nalíčeno a nevěřím, že nějaký ten odečet ještě nepřijde. Ba, přišlo jich dost, a teď je čas odevzdávat.
Metoda, kterou v terénu používám k co největším ziskům vědomostí i číslic je oškubána o největší omyly i chaos nezkušeného. Dokonce snad mohu prohlásit, že práce v slavičích houštinách je docela slušným koncertem. Opentleným dost často – jak výše uvedeno – nějakým odečtem značky. S takovým úlovkem lze zažít mnohé obohacující a něco zůstane „na pak“. Vše totiž aktér v čase odečtu nepobere. Ani to nejde. Některý rozměr holt čeká na budoucí souvislosti. Pořád to platí. Proto se ke knize slavičích kontrol vracím. A taky pro vzpomínky. Ony totiž zpravidla k takovým výsledkům přináleží v archívu fotky. Takže mi nedá moc sil událost postavit na koleje. A může se jet!
Kdyby bylo okno mezi dešti, roztáhl bych v zahradě pod modřínem. Ale nebylo. Opravdu je to jak od Kemra zpod střechy od hrnečku, v té jeho čepici.
Přemýšlím nad zdejším krajem. Slavíci nastoupali přílety pořádně vysoko a jakž takž se drží. Prostě tu na jaře jsou. Ale tenkrát – věřte mi, tenkrát to byl opravdu šok. Co mlád jsem nebrousil daleko za humny a nevěděl o králi pěvců nic. Jak si kde stojí a zda někde v okolí je. Pan Alfréd Hořice, že na ně jezdil do krajiny Strenického potoka. Neznal jsem ani, kde nějaké Strenice jsou. A že dokonce slavíka drží v znaku obce. Bylo to pro mne u toho Továrňáku jak čtení z pohádky. Přesně vím, že právě to zařídilo pětačtyřicetiletou výdrž nad tématem a kamenný nezájem cokoli měnit. Pořád prožívám okouzlení, pořád v sobě tak snadno nacházím obálky pro všechen údiv. A slavíky pentlím reklamou, jakou zasluhují. Kdybych to právě tak necítil, proč platil bych třeba tuto stránku? Proč bych čas nenapřel k něčemu, co fakt brzy pořádně nasype? Proč bychom v trojici přátel rozkládali ořezané větve v okrajích kopřiv našeho parku a hecovali se vzájemně, kdy že to přijde. Baví nás to! Buďte si jisti, že to tak je. Jenom málokdo si dovede představit, když slavík „od křižovatky“ prvně se v roklině potoka mihne, jaké to je. Už po tolikáté! Ne, za den. Ne, za týden či měsíc. Meziročně! Kdybych ho vytáčel přepáleným zájmen, dávno by odletěl jinam. Moc dobře vím, že to tak u nás není. A třeba zajíci? Abych přehodil desku gramofonu? Z vděčnosti než jsem stačil oplotit vysazenou révu, všech dvacet budoucích hlav chutě osekali. Přes noc. Mám je postřílet, když jinde nechtějí být? Chyba je u mne, nikoli u nich. Měl jsem být toho večera po práci přeci jen důslednější.
Tak buďte zdrávi. A zítra? Zítra, až ráno nakročí ku poledni, vrátí se mezi nás světlo.
Nechci odhánět část publika přílišnými odbornostmi, ale musím se vyjádřit k poznatku, který „vyplaval“ po vřazení letoška do letitého grafu. Ukazuje se totiž názorně, že před půlkou prázdnin došlo – ne k vlně, ale k jakémusi „šplouchnutí“ u slavíků tmavých, kteří letí Evropou od shora šikmo dolů.
Zatím podobný zápis nemám z let minulých a jen to ukazuje, že pozorovatel tahů musí být ostražitý a nehledět zcela na „historii“. V přírodě se totiž dějí věci nečekané a „krabičkování“ úplně vždycky nezabírá.
Co postrčilo slavíky na cestě?
Oni to třeba nebyli jenom slavíci, to by doplnili jiní „upřenci“ do svých témat. Ale slavíci tmaví zcela jistě zareagovali na předchozí příznivosti – možná už od samého příletu po vyvádění. To jsou všechno pak odvislé návaznosti.
Kde se vše vzniklé může dorovnat?
V zastávkách po cestě, nebo až v cíli. Prostě: „letělo se odshora trošičku dřív“. On i ten mladý pták z retrapu byl oproti známému poměrně v postupu rychlý. I když ne jistě, jak za to dovedou vzít dospěláci. Kde se jistota a zkušenost propisují do značného fofru. Tím více si výhody užijí po zastávkách…
Škoda, že kroužky a kroužkování neumí doposud prozradit víc. Posunem mohou být sledovací přístroje kol jednoho gramu (a míň), ovšem ani ty neřeknou například o krátkých mezipřistáních (mimo stmívání a rozednívání) nic. A tolerance dvou set kilometrů ještě rovněž není úplně ono. Rozhodně ovšem jde o moderní krok a hrstku ceněných výpovědí. Fungoval-li přístroj a podařilo-li se takový získat nazpět.
U mne to je na jaře pokaždé tak, že „záhadné“ návraty do míst setkání předchozího či nedaleko, drží dál svoje ohromná tajemství: Jak jen to ti slavíci všechno pro moment rozmnožení úžasně dovedou.
Přesně to spočítat nejde, ale hrubý odhad zajistit dovedu. Navštěvuji totiž hnízdiště oblasti, jak čas dovolí. A tam to jde poznat. Věc má ale otýpku slabých míst – logicky, nakládáme s živou přírodou. Například nedohlédnu jedince, kteří se vyskytují mimo sledované území. Též návštěv je málo na plnohodnotné vyjádření. A k tomu samičky nejde kontrolovat početně, protože se hůře chytají.
Zejména tyto tři hendikepy ubírají přesnosti, ale pravím: lepší něco, než nic. I tak se sejde množina retrapů, kde zajímavý je úplně každý. Zajímavým se stává i pro Kroužkovací stanici, která má veškeré naše sběry dat k dispozici. Jsme vlastně jejími (nadšenými) dělníky. Ona nám za to poví, když se nějaký z okroužkovanců odněkud ozve.
No a teď, když končí další měsíc roku, vyslaným pohledem (plovoucím „na vodě“ podobně, jako ono schytávání) vidíme oba hnědé druhy dost blízko zimovištím. Slavíka tmavého i obecného. Byli by tam oba slavíci daleko dřív, zejména staří, ale opožďují se v zastávkách. A znovu – jsou to živí tvorové, potřebují si ve výkonu vyhovět. Odpočinout, nakrmit. Aby, v co nejvíce případech, mohl mít na jaře „vyčkávající“ upřímnou radost. I když o takovou jde až v druhém pohledu. Prvním je již zmíněný sběr dat.
Teď se „od startovního výstřelu“ (příšerný příměr) hraje o návratnost. Dochází ke kolapsům toho či onoho, zablouděním či omylům. Tací už se zpravidla nevrátí. Někdy však i přes to. Vzpomeňme jižní Francie a nárazu do skleněné plochy po ránu. S pomocí lidí se narezlý pěvec probral a odletěl. Klika, že na podobně frekventovaných městských třídách není tolik koček. V zahradách Česka – a nejen dotčeného – bývají u podobné nehody zpravidla dřív. A tak se mnohdy ani pořádně nedozvíme skutečnou údernost neviditelných či odzrcadlujících se stěn.
Ale – jak říkám – jaro je s návraty báječný čas! Úspěšní přilétli hnízdit. A nebo taky ne! To už by ovšem bylo docela jiné vyprávění, vyhodnocující chování v ptačích okrscích.
