Nechtěl bych tady kroužkovací vědu nadměrně poetizovat, ale nechat vše jen jako „výsledek kroužkování“ je málo. Navíc na blog chodí i lidé, kteří kleště na zavírání kroužků do ruky neberou, a přesto přistupují. Hlavně k těm tedy říkám, že dokud blog povedu, zůstane při starém. Pak tedy přistupte blíž k dnešnímu výsledku, pořízenému, než začalo pršet.
Nacházíme se na opačné straně kotliny, (od bydliště) za Klenicí. Míjíme hřbitov městyse a v konci nově upravené cesty je závora, aby se nejezdilo dál. Z regionu polovičkou rodu pocházíme, a jako bych slyšel dál hlas vymlácené kovadliny dolní kovárny na Lhotkách. Zvláštní kraj, za první vrásou Polabí.
Slavík v místě je, a jak jsem myslel, že vše bude ve chvilce – nikoli. Stará linie pod jabloní v houští zarostla a třeba ji pročistit. Původně jsem líčil podél cesty, síť tam je ale pro legraci po celý pobyt. Nastupuje volba záložní. A mám je oba! Co nepřekvapí, oba v hliníku. Pak už jen lovím v kartotéce a zjišťuji, že jsou zas spolu. Pojďme to na jejich účet rozdiskutovat…
Ona bude mít roků dost a kroužek dostala předloni. On bude mít roků podobně a kroužek dostal loni. Hnízdí, hned vám ukážu kde..

Pak se před koncem léta každý vypraví k jihu, nevědí o sobě nic – a pak se tady zas sejdou. To jsou světy, které nám unikají, nic o nich nevíme. Ale, ony se dějí! Existují. Teď jsem to tady dokázal. Mohl bych vše už střihnout a jenom napovědět: věnujte tomu chviličku. Ještě však mírně přidám.
Kolik za ty kopce a hromady dnů potkali oba nebezpečí. Kolik nelehkých stavů museli ustát na cestách. Kolik energie každého stálo vrátit se nazpět. A uvidět známé stavení stát. Toť ústřední nevšednost mojí specializace. Nejsilnější důvod, proč nepřejít k cílení na druh jiný. Přivykl jsem slavičí fascinaci a doklady sháním jak karbaník potřebný list.
Kdybych byl tehdy zůstal při udicích, možná bych právě rozpaloval omastek a chystal talíře. Nikdy bych ale neprožil urputnost ptačího navracení, scházelo by mi žasnout.