Zaměřeno na slavíky

Vstoupím do třiačtyřicátého roku kroužkování a měl bych už všechno znát. Užívat a exhibovat. Třeba jako včera v zahradě. Vše se jevilo tak profesionální! V poledne, když jsem končil, rozhlížel jsem se, jestli to odněkud netočí televize, jak to skvěle šlo. Tak skvěle, že jsem si ráno přivstal k pokračování.

Dny podobné, nevidět rozdílu. Už se rozednilo a zpěv králíčka stoupá do větví. Už se postavy třepotají v jehličí a málo jich není. Uběhla hodina, běží druhá, přiběhla třetí, během které se zahrada uklidila do ticha. A v notýsku nebylo nic. Před polednem kroužkuji náhodného, pak k němu tři. A dokonáno. Kde najít skryté podněty, co ptačí mysl navigují? Pak od Atlantiku fouklo a bylo co vyplétat. Konečně.

Tak zase příště, až budu přesvědčený, že budou pořádně lítat. Možná ano, třeba ne.

Teď už je noc a od Hrádku volá puštík. Naprosto děsivě. A přeci je ornitologie fajn.

Sotva vkročím do zahrady, vím, že tam jsou. Na borovici, v smrčisku i na modřínu. A taky v tújích a pod břečťanem. Všude jsou, všude jsou! Cestovatelé, kteří povětšinou mají domovy v lese. Teď migrují pryč. Jsou mladí, plni odhodlání. Tenké hlasy je drží pospolu, aby se po České tabuli neztratili.

Pak přijde člověk kontrolou znovu, není tam „les“, ale „bystřina“. Jak by právě takový odchyt neměl bavit? Prostě jsem natáhnout musel..

Taky je čas budníčků, ale to nejsou vůbec poutníci obyčejní! Pocitem odháněni od domova, který se nachází klidně na Sibiři. S tučnými tílky a silou v letkách, dávno jej mají za zády. Jsou jich tu po ránu plné zahrady. Možná i ten střízlík je někde až od východu. Klidně tak mohlo by být.

Vyzbrojen soustředěním, cítím z nich tahový neklid. Je rovněž k uslyšení, především u budníčků. Nikoho nezdržím dýl co dvě minuty. Hnedle co seberu míry a kroužek překlopím do sešitu. Odlétají většinou už tady do fasády, je totiž z loubinců a vína. Dům se tak jeví jako keř s okny v žaluziích. A pak už společnost mizí ze zorného pole, k rozptýlení se po vsi. Každý odnáší po kroužku. Víc se už nepotkáme. O to silněji je třeba setkání žít. Když je. Prohlížet, promlouvat, prociťovat. Odletěli, jen bužírky smutní za hliníkem, co s nimi před chvílí společně byl. Nežli navlékl křídla a odcestoval.

Abychom se dokázali alespoň přiblížit pravděpodobnému, je třeba propátrat archív a vzít na pomoc vše, co napomoct může. Práce s historií má nevýhodu v tom, že nevidíme do kleští dotčených kroužkovatelů, ani lidí na druhé straně mapové úsečky. Řeč je o věkovém přiřazení slavíků. Mě k práci vycházejí dnes dotčení všichni dvouletí (2K) v čase, který je k pohledu rozhodující. Pojďme si zúčastněné představit. Nebude, ani nemůže jich být málo, a ještě, že takové k dispozici už jsou.

Hlavním aktérem je slavík: PRAHA N *38848 30.4.1997 M,2K Leština (Šumperk) / 13.5.2000 Dolní Jiřetín (Most) 251 km – retrap. Velmi pozoruhodný výsledek české ornitologie, nejspíš by stálo pro taková bádání jmenovat i lidi kolem události, ale nedělám to zde zpravidla, zůstane tak i nyní.

*** Nabízí se tyto verze vysvětlení a současně odpověď, odkud slavík vlastně je. Vzorce pro odhad jsou k dispozici níže, možnosti mohou být tři, přičemž třeba připomenout, že jde o 2K jedince: Buď se první návrat severočeského slavíka nevyvedl a chybu opravil až v letech následujících, nebo první návrat severočeského slavíka poté pokračoval odklonem pod horami k Polabí, kam se později i vracel, a nebo jde o ptáka severomoravského původu, dálkově přesídleného do Čech. Osobně jsem toho názoru, že se slavík narodil na Bílinsku, kam se i vrátil. Nejspíše hned ještě v prvním svém velkém peří. Pro nás v současnosti plyne z daného poučení – takovéto jedince je třeba „hlídat“ i později. Klíčí ze situací ty největší objevy slavíkologie.

Z pomocných výsledků sáhneme pro tento: PRAHA N *08419 28.7.2020 1K Velká Jesenice (Náchod) / 9.5.2021 Leština (Šumperk) 84 km – retrap, a také pro tento: PRAHA N *53541 26.7.2022 Dolní Moravice (Bruntál) / 22.5.2023 M,2K Biskupice (Prostějov) 57 km – retrap.

*** První zde výsledek ukazuje na jedince z Lužního lesa u Leštiny, který byl na potulce označen na Náchodsku. Druhý výsledek ve stopách předešlého dokazuje podobné.

Potřebovat budeme ještě jeden, který jsem pro „Atlas migrace“ usrozumitelnil a připsal mu cenu, jakou si zaslouží: N *61704 29.5.2001 Pull. Čelákovice (Praha-východ) / 12.5.2002 Luckenau (Sachcen Anhalt) 214 km – retrap (jako M). Nesoulad v určení (ohlášen jako slavík tmavý) lze přičíst skutečnosti, že v Česku byla okroužkována mláďata nejspíš smíšeného páru a za hranicemi jinou chybou pták nedostatečně posouzen. Jednalo se tak o křížence.

*** Zde se jedná o usazení mladého hybridního slavíka jinde. Dokonce nejspíš s vazbou na hybridní zónu v Poohří.

A snad ještě tento výsledek: N *68134 10.5.2019 2K Vokovice (Praha) / 20.4.2020 Neu-Ulm (Schwaben) 368 km – nalezen mrtev.

*** Stejně jako u předešlého, jde o přesídlení dosud nehnízdícího slavíka jinam. Nutno ovšem dodat k této věkové kategorii, že umí i návrat z těchto „výletů“ zpět do původní oblasti.

Dnešní čtení je „vyčkávací“, než budu mít jasno, zda v analýzách zpětných hlášení pokračovat. Zvu – kam jinam – do parku na dolním toku Trnického potoka. K nám.

Tady je momentka od potoka. Máte dětské oči? Některé kloboučky před tlamou raději do vody naskákaly.

I v potočních březích to žije, skokani skřehotaví jsou ještě na nohách. Kolem cestují střízlíci. To je prostředí přesně pro ně, břehy upřednostňují. Táhnou také strnadi rákosní, u nich je aktivita vidět. Seberou se v jednu chvíli a letí k jihozápadu, dokud mi z očí nezmizí někde nad náměstím.

Všechno je nyní už podzimní. Vítr je jiný, stromy polosvlečené už od léta. Cítit je všude podhoubí. Na louce květů vznikly dokonce tři generace vzrůstu a kvetení. Je velmi zajímavé vývoj sledovat. Jakmile na chvilku vykoukne slunce, je poznat, že motýli o nabídce ještě moc dobře ví. Stavby rezavých mravenců žahavých nahlížím dnes už úplně jinak. Dříve o ně v trávě člověk zakopl a „hodil hubu“ do třtiny, dnes sice zakopávám též, ale už o mnoho radostněji. V některých hostují housenky vzácných modrásků a to mění situaci. Neviděl jsem to, ale tuším. Nastudováno mám z literatury.

Slavičí háj je dnes hostitelem převážně dravců. Spíše ovšem těch obyčejných jako jsou káně a poštolky. I na ně je ovšem moc hezké dívat se, co všechno lovem dovedou. A přišlo hlášení na velkého rákosníka. Hned druhý den byl na rybníku Žabakor. Směr pohybu SZ, šlo tedy o ptáka, co ukládal krajinu narození. Ještě máme jiného retrapem, čekáme na data kroužkování. Jde též o tuzemský rozměr. Já jsem se ale od slavíků naučil vytěžovat právě i hlášení místní či republiková. Přečasto výřečnější, než kdejaká „cizina“.

SEMPACH *61324 14.4.1959 ,+1K Rothrist, (Švýcarsko) / 8.5.1960 Kolín 617 km – kontrolován.

Máme před sebou první zástih zahraničního kroužkovance. V tu dobu ještě nikdo nemohl vědět, že alpská zem ohledně obecných slavíků neřekla poslední slovo.

Co je milé, tento výsledek již nenese pachuť násilí, promlouvá z něho výzkum.

Opět se jedná o staršího jedince, v minulém století tomu tak bylo. Na slavíky se chodilo často i v společenském tónu a kroužky dostávali především zpívající samci z pod pastiček. Ovšem, tehdy ještě bez generačního rozlišení, ta „věda“ přišla později. Dnes o ní říkám, že je v determinaci klíčová. Kdo se nehodlá zabývat věkem, ať slavíky nechytá.

::: Přestože bychom mohli pokračovat v postupu od dávných časů k současnosti, dovolím si na příště vsuvku. A nebude ledajaká!

Na obou koncích hlášení je sice „tuzemsko“, ale hmotností předčí mnohé. Jde vlastně o hlášení dvě. To první je starší a dostalo se svou tajemností až na stránky „Atlasu migrace“, druhé jsem pořídil osobně, je báječně shodné a novodobé. K dotahování myšlenek či provádění změn/oprav je zapotřebí držet v ruce právě alespoň výsledky dva. Kuriózní je na věci skutečnost, že oba míří do stejného místa úvalu řeky Moravy. Do stanice, kterou lze v reportáži olomouckého rozhlasu (2016) navštívit.

Štěstí badatelské nám je, jak vidno/slyšno, vesele nakloněno. Děkuji za něj.

Abychom kroužkovací výsledky neuvařili, je tu říjen a nutnost říci též něco jiného. Nabízím hrstku barevných slov ohlédnutí za létem v háji, za chytáním v noci a v čase jejího odcházení.

I po dvaačtyřicáté sezóně musím konstatovat, že neznám nic lepšího, než je právě čekání při sítích za odletu. Vsazeno je impozantně do teplých prázdninových nocí, kdy spacák je na spaní zbytečný, kdy hvězdy sletují k zemi, a dosud visící, klepou se v nejistotě. Do nocí, které mají život jepičí a přeci o těch pár hodinách dovedou ptačí poutníky schovat a poponést. Jeden lituje, že rozednění všechen ten úžas sebere a počkat se bude muset zase až do stmívání.

Slyšel jsem slavíky domlouvat se, že co nevidět se zvednou a vypadnou od řeky pryč. Čím dál víc si myslím, byli to sourozenci. Protože podobně jsem to od těch dob podezřel několikrát. Dneska je říjen a republika od nich vymetená. Po cestách tuším je o hodný kus dál.

Zásluhou nočního chytání je studijní oblast v následných hnízděních samý hliník. To je věc, s kterou jsem nepočítal. A těžko je při síti nad přehrávkou, když duben posílí a mistři se začnou sletovat. Dobře si předchozí blamáž pamatují. Každé jedno z půl tisíce kontrolních hlášení co mám, má cenu vyhnanou pořádně vysoko. Odpracovanou.

Dorazil říjen a sítě v pytlících přivírají oči. Je dochytáno. Bývaly časy, kdy jejich zívání nebral jsem vážně a jelo se do konce kalendáře. Už se to vrátit neumí.

PRAHA Z *07115 9.5.1954 M,+1K Budyně nad Ohří / 6.12.1959 Toualza, (Maroko) 2293 km – pták střelen.

Druhý výsledek z Poohří a znovu od dospělého slavíka. První z Afriky, kdy podobných mnoho nebude.

Opět se ukazuje problém s datem ohlášení. Prosincový údaj je dost „vysoko“ v ptačích itinerářích, slavík by v tu dobu měl být už dál. Zdá se, jako by v šedesátých letech a ještě později, hlášení kroužků chodila všelijak. Za situace, že nelze věřit datu přečtení kroužku, nutno i na časovou vzdálenost mezi roky pohlížet s rezervou. Samozřejmě ovšem, že pětiletý odstup možný je. Kdybychom měli podobně zpětně podkopávat všechny staré údaje, nepohneme se nikam. Pojďme tedy uvěřit, že slavík byl uloven opravdu šestého prosince. Maroko je tahovou zastávkou po přeletu moře a před cestou do pouště, jihozápadního směřování. Severně od NP Tazekka a již nedaleko pohoří Vysoký Atlas.

Povšimněme si odletu z Evropy. Dnes už můžeme říct, že naznačenou trasu lze zvát slavičí dálnicí, kdy nejeden z ptáků po dosažení pobřeží toto dál nekopíruje (v jeden okamžik dokonce desítky kilometrů zpět na sever), ale z jižního cípu pohoří Cabo de Gata v regionu Almeria, vyrazí přes vodu k Africe. Ostatní pokračují ku Gibraltaru. Poušť překonávají nejčastěji po západním okraji při pobřeží, odkud má naše centrála výsledek ohromné ceny, za podobně ohromujících okolností.

Když jsme točili v Slavičím háji před senátními volbami, nebylo jasné, co jasné je teď. Ondřej Lochman si židli odpracoval a zaslouží.

Ať se daří!

PRAHA M *82705 29.4.1951 Kolín +1K / 10.1.1953 Attigliano (Itálie) 863 km – pták zastřelen.

Zatímco první slavík byl označen v Poohří, druhý výsledek se vztahuje k jedinci (pravděpodobně) z Polabí.

Znovu jde o slavíka v čase kroužkování již s migrační zkušeností, kdy dále po hnízdění odtáhl na zimoviště, poté přiletěl a prošel hnízdním obdobím znovu a znovu odletěl.

Datum ohlášení kroužku se velmi pravděpodobně nekryje s datem zastřelení. Je nepravděpodobné, že pokud by byl pták poraněn a nemohl pokračovat v cestě, že by se „na mušku“ dostal až v konci úvodní dekády ledna. Při znalosti způsobu života slavíků jsem přesvědčen, že by se zraněním již v kraji podzimu skončil či jej překonal a pokračoval v cestě Apeninským poloostrovem dál. Jedná se tedy nejspíše o prodlení v ohlášení značky zástřelu z podzimní tahové cesty.

Co je na výsledku zajímavé? Adultní slavík volil pro odlet Adriaticko-tuniskou cestu, jižní. Lze se domnívat, že tento směr využívá pro odlet menší množství slavíků z Čech, u moravských ptáků – netuším.

Je inspirující, dívat se do tmavnoucího koberce květin našeho parku, jak se přemnohým nechce končit. Ta síla je znát. Hemžení je natolik viditelné, že přilákalo pozdního ťuhýka, nalovit si. A nad loukou se nejen poletuje, ale i odlétá. Tím, kdo z odlétajících je nyní početným – dlouhozobka svízelová. Znáte ji určitě kdekdo. Ona je v místě spíše prolétající, s blížícím se podzimem migruje do Středomoří podobně, jako řada můr – osenic.

Mezi místní – a rozhodně překvapení směrem k datu výskytu – patří otakárek fenyklový. Prostě, je na něj pozdě a on tu je. Psal se pětadvacátý den září.

Pole nad loukou je seřezáno do strniště, lidé jdou paběrkem. Sbírají spadané kukuřičné klasy slepicím. I tenkrát tak bývalo, když jsem k rybníku před půlstoletím chodil starat se o rybí násadu. Pak se vše zlomilo a přišla ornitologie. Kývnul jsem, a ona zůstala. Kdyby jsme si nepadli tehdy do oka, nestál by nikdy Slavičí háj a dlouhozobka by krajinu nejspíš přeletěla.

Teď tu jsme všichni spolu.