Zaměřeno na slavíky

Jdu známými místy a vytahuji z nich vzpomínky. Když objekt odletěl, snadno se zapomene. Sejde z očí… ..znáte to.

Park mi moc pomáhá hned tak nezapomenout. Nezapomínat na prožité, čímž hradím zážitek i barvy do svých dnů.

Třeba bílý konipas. Už tu není, odletěl k jihu. I s tou, co jej provázela a byla parťákem k rozmnožení. Běhali po cestě poblíž hráze a dobíhali kýváním kormidla vyplašené komáry. Potom skřivani. Letěli jednou nedávno. Směrem, kde v dálce bude ponejspíš moře. Nemuseli být to ti naši, ale kdo ví. Třeba byli. Volali dolů, asi ne ke mně – spíš k hroudám. Že se na jaře vrátí, pokud to jen trochu půjde. Vzal jsem si z toho soukromou naději a taky závazek. Abych ty hroudy pro ně zas měl. Rákosní strnadi – ti se prostřídali s těmi od severu, že ani nevím, kdo je kdo. Musel bych vytáhnout sítě a na to čas nyní nestačí. Ukázaly se i kvíčaly, ale pobyly a letěly dál. Ty zimní teprve přijdou. Na to bych vsadil.

Budníček od hlavní křižovatky – ten mne ujišťovat nemusí. Byl s námi už třetí léto. Poznal jsem to po číslech kroužku. Už tady taky není, ale vzpomínám jak sbíral mšice po listech a pohvizdoval. Krátce, což je znak neklidu migračního. To oni tak mají. Pěnice černohlavá taky u nás nepobývala první rok. Byla podruhé. Tedy sameček, tu jeho neznám.

No a třeba takoví slavíci…

To by v konkrétních analýzách bylo tady nadlouho. Ale – víte co? Vrací se. Jiní jsou noví, mladí, a teprve chystají kotvy. O kukačkách by šlo taky hovořit dlouho, ty se zas letos předvedly! Podvodnice. Ale cestu jsem jim přál schůdnou, ať k cílům do poslední doletí. Tedy, už tam o těchto dnech určitě jsou, pokud pohonné hmoty vydržely.

Ornitologie je pro mne volňáskem do krajiny. Do vzdělávacího procesu pobídek nejmilejších. S ní, opravdu vážně vzato, nikdy nejste sami. Až se vám naskytne volná chvilička, pusťte své myšlenky k peří. Klidně i vycházkou.

Člověk se hodně naučí i z příležitostí minulých, alespoň já to tak dělám. Chodím parkem a místo za místem prohlížím do detailu. Nacházím hnízda, jiná si pamatuji podle okrsků, když je samečkové hájili. A nejde jen o slavíky, i když o ty především. U hnízda hnědokřídlé pěnice, která už je dávno někde pod výkonnějším sluncem sleduji, co mohlo být podmínkou k usídlení. Dobré je pospíšit, dokud prostředí drží svou přibližnou tvář. Po snězích už bude pozdě na ledacos.

Na jednom z hnízdišť modráčků stejně tak odhaduji, proč ptáci vybrali pro hnízdo právě kout, který prohlížím. Můstek přes potok, spíš tedy most (jezdí po něm i traktory), a za ním po proudu sestřižené rákosí, jak tam sekáč za volantem máchl do třtiny z důvodu mně neznámého. Ale dobře, že máchl. Vzpomínám, jak ptačí rodiče poskakovali často po navrchu obnažené betonové troubě značného průměru a honili buď hmyz, nebo obelhávali hranostaje. A představte si – to hnízdění vyšlo. Mladé jsem kroužkoval až když byli v pohybu rákosím, řadu dní po vylétnutí. Kdy ale ještě bylo jasné, že patří právě tam. Stojím na tom mostě v čase, kdy listí nedalekých jív odlétá k zemi a zas a znovu se sám sebe ptám: „Jak to, že nevybrali třeba lávku u laguny, o kus dál vedle? Jsou to náhody, a nebo mám pohled na téma ještě děravý?“ A potom, když si s respektem takhle „naložím“, jdu na vzdálenou základnu posedět na židli a přehrát si u stolku některou ze vzpomínek. Na to, mokřinných slavíků, báječné hnízdění. Potom se podívám, jestli by namleté kafe z dob minulých bylo ve skleničce k použití – a jdu do toho. Hladinu kouřící míchám nožíkem rybičkou, co tady děti odložily, a vážím si každé osamocené bublinky na povrchu. Pravda je, že nebýt euforie vzpomínání na vzácné momenty, asi bych takový „opoj“ nespolykal. Tady s tou podporou je ale docela fajn. Ano. Tenhle park umí zaléčit nejedno. To už dost dlouho vím. Na každém kroku je něco k radování. A i kdyby snad zem byla holá k očím i poslechu, vím, že jde jen o kratičké „nadechování“ k obdivu budoucímu. Navíc – je naše! A my rozhodujeme o budoucím pro divokou přírodu. Tím, jak se nedorozvitý socialismus o jednom podzimu přeměnil v mladý kapitalismus, zažívám pocity dříve nepoznané. Soukromé vlastnictví, kdy je to vaše. Tedy moje.

Včera bylo příjemně a po západním okraji Slavičího háje proletovali střízlíci. Je jejich čas. Krajina touto tradičností každý rok ožije.

Skončil jsem s úkoly a jdu se postavit do rákosí. Ne nijak širokého, jen tam, co mívám přídavnou síť za letních odchytů slavíků. Ta ulice je krásná, převládla tráva, protože je udržovaná. Ale po obou stranách poctivá třtina. A je čas, kdy šustí. Snad vypráví, já to tak mám. Tato rostlinná aktivita netrvá nikdy dlouho. Předtím, kdy jsou stvoly zelené – nešustí, jak uschnou, brzy je poláme promáchání deštěm, posléze sníh. Teď je ale splněno ono do zlata tepané: „Ve správnou chvíli na správném místě“.

O co tady jde?

Porost žije modřinkami. Dokážou proklepávat stvoly a získávat z nich obživu. Jsou jich skupinky, úkaz hodný pozoru. Jsou to nejspíše ptáci cizí, četné konvoje procházejí za těchto podzimů českou krajinou v táhlém migračním oblouku, nejedna bude doopravdy z daleka. A budou mladé. Šikovně si hlídají bezpečnost, vždy některá patří, zda není v pohybu blízko krahujec. Pak se zatáhne za brzdu záchrannou a všechny se skryjí. Jediná se nevydá do vzduchu, to by byl v rozdílu ptačích rychlostí její konec. A samozřejmě ohlašují stav hlasem příslušným.

Pak tu jsou strnadi obecní, kteří ovšem rákosí využívají jen v místě vložených vrb k nocování, nebo právě k čekárně po návratu vedle z rumiště. Podstata je stejná jako u zmíněných sýkor. S nimi se drží několik strnadů rákosních, ti budou severští na jistotu. No, a zbývají oni střízlíci. Ti moc opatrní nejsou, cloumá jimi zvědavost, spíše jen přeskakují prostředím, nejeden na styl doplatí a skončí v něčích zubech.

Nad hlavou později přelétla skupinka špačků, jsou to ty nejposlednější. I jim pobyt doběhl, i oni se odstěhují do krajů teplých. Všechno už kolem poctivě naklovali, třeba za živobytím jinam. Jsou v perlení po kabátech, kovoví budou zas až s novým jarem.

Je čas, vážení, uvítat měsíc listopad. Čas – ať chceme, nebo ne – soukolím plynule točí, krajiny budou usínat. Co kde uzrálo, bude rozdáno a jednoho dne najdeme po větvích převažující prázdnotu. Posuneme těla blíž kamnům a k slovu pustíme vzpomínání.

Tak buďte zdrávi.

Stále jsme smočeni v ornitologii – jen klid…

Vnímám-li všechna ta snažení všemožných lidí o to, aby příroda zůstala i těm po nás, ptám se opravdu řečnicky – proč nejeden stále neslyší?! Pojďme pomáhat výrazněji.

Pro všechnu tu krásu, která přetrvává po krajinách, které jsme nepoznali, v lepším případě o nich víme tak málo! Mám právo k podobným motivacím, sám jsem mnoho nevěděl. Dokud jsem nezaložil studijní plochu Slavičí háj. A začaly se dít věci, to mi můžete věřit.

Dnes na třech hektarech pulsuje život bez zásadnějších omezení. Spíše se s přáteli snažíme do toho dolíku zapadat. A zapadat učíme také děti.

……………………………………………………………………………………………………………….

Šel jsem předevčírem znovu ještě v jakési pracovní údržbářské tečce k vyhlídce U dvou borovic, naučné stezky kraje Polabí. Uklízím okolo lavičky (spíše pořádné lavice), sbírám šišky z korun a odhazuji k okrajům místa. Vždycky nějaké napadají a pro našlapování v trávníku tlačí. Dělám to ale spíš v jakémsi sepětí s místem, člověku je při tom meditačně. Nabývám pocit, že o mně ty dámy ví. Hlavou mi táhnou záblesky pozdního léta a jemné zvonečky v kopečku nad místem. Jaké to bylo objevení! Vzpomínám, a pak mne napadne – když je ta kytička spíše víc podzimní – jít se do místa ještě zastavit. A nemusel jsem chodit ani daleko, jeden zvonek se drží v květu a barvou zimní vymrzlé oblohy doprovází tamní bylinné „odcházení“. Je mi naprosto jasné, že to je ku mně za odměnu. Že jsem tam kroky vážil. Pak zpátky u lavičky v dokončujícím procesu mám hlavu plnou nálad. Je tohle všechno dnes vůbec možné? Nakonec bohatší o odpověď, balím si náčiní a s ranějším večerem odjíždím pryč.

Jako každý rok. Jako vždycky, když léto skončí a podzim sahá po tepu (smím-li upravit básnický obrat Karla Kryla).

Je tady karneval barev, po kterém se dostaví pořádná kocovina. Tomu, kdo pil. Pak tedy též mně. Kdo hostil, naléval – tomu poděkovat. Jakkoli, třeba úklonou. Nebo se chytit za srdce po americku, to už, jak kdo má rád.

Šlapu slunečným odpolednem a každý kout naučné stezky je jiný. Jsem v pobřeží Červenského rybníka – ano, tudy jsme kdysi natrasovali naučnou a zážitkovou stezku číslo dvě. Osamělý akát, kolem jasany a třešeň ptačí. Dole divoký keř angreštu, který sem zanesli ptáci. Jistěže. Tam bylo v čtyři a osmdesátém posazeno hnízdo slavíka. Dnes už tu nejsou. Prostředí zestrárlo a ztratilo výzvu. Připíná se tady ale k rybníku vycházka do přírody a tahle stezka frčí. Lidé si chodí do měkkých zákrutů zaběhat, jiní postaví dalekohled a slídí hladinou. Fakt se povedla. Okolo kousek dál prastaré topoly a jejich listy dozlatova. Jsou téměř z vosku a kapky vody na nich úplně září. Na ležato. Javory mléče a taky kleny. Ale i babyka, pak tedy tři. Barev paleta! A vrby hlavaté s zestárlými „vlasy“. Hnízdívaly po nich kachny, co tenkrát bývaly divoké. To už je pryč. Tady jsme vytáhli z písku pobřeží stříbrnou minci římskou. Kdysi. A o kus dál korálek ze stejné doby. Jo jo, tahle krajina lakomá není. K tomu, kdo o ní mluví zblízka. Kdo má čas učit se, koho to baví. Na tabuli je pár výsledků kroužkování a širé pojednání o severovýchodní výspě rybníka. Už taky není. Zanikla. Tam jsem za let devadesátých chytal a kroužkoval bahňáky. A taky chřástaly. To byly časy!

Letitá olšina za mocných povětří místy už zakopává. Padá na kolena a těla už nechává tak. Které dál stojí, listy neshazují, vyčkávají. Na zázrak? Nepřijde. Zítra už bude pod nulou. Ještě to neví. Já už jo. Z chytrého telefonu.

Mám tuhle krajinu rád a někdo jí to musel vyžvanit. Tak buďte zdrávi.

Musím říct, že nápad od ČSO se slavíky, opravdu nesou křídla. K lidem. Z médií mám zkušenost vskutku letitou, prošel jsem mnohé, ale současný program ptačího dvojdílu a doprovodu k němu – fakt překvapilo. Díky zájmu lidí nás bude víc a na stará kolena musím říct: „Slavíkům to přeji“. A opravdu, já jsem jasně od toho, abych jim razil cestu k nám, posluchačům a divákům. Obojím jsem stále i já. Když přijde to správné jaro a balím cajk směrem ku křoví. Do míst, kam lidé nechodí, nanejvýš odskakují.

Grafy návštěvnosti nelžou. V době, kdy „letí“ ohromné množství věcí jiných, tohle fakt potěší. Pak tedy děkuji.

Mohli bychom dnes probrat témat všelijakých. Park necháme na chvíli dešti, podíváme se ohlédnutím za sobě věrným párem, který v prvním díle lidi opravdu pobavil. Ještě prý, že jsme jej přidali. Pojďme tedy se znovu ohlédnout, co je to za dvojku, a co mnohé o nich i o nás vypovídá.

On je sledovaný hliníkovým kroužkem déle. Ona míň. Ale i těch několik roků její maličkosti stačí k tomu, abychom rozkmitali tužku k cenným poznámkám.

Drží se v místě, které vybral sameček dávno. Vlastně, když byl mlád a onu „šňůru“ měl celou před sebou. Vidíte, hned tady můžeme zabrzdit! Pták ukazuje věrnost místu, pokud se toto dramaticky nezmění. Ale prvně, a pro dnešek naposledy, varuji: „NEBÝVÁ PRAVIDLEM! K nám úkaz říká, abychom jejich stanoviště zachovávali, je-li to v našich silách a zájmu. Do tohoto mladičkého koktejlu informací hned přimícháme dvě špetky štěstí. A možná raději každému dvakrát – pak tedy čtyři. Vezměte – na cestách, v Africe, v české kotlině při Klenici. To opravdu moc snadné není. A pojďme pokročit…

Potřebují zvládat orientaci. V cizině i tady. Aby doletěli.

Vidím, že výměr k vložení je už zase hluboký. Moc jsme neužili, zas někdy příště. Ale přeci jen ještě alespoň dodatek: Je pro mne omamné, když zjistím, že ti dva zase jsou spolu. O jeho výkonech pěveckých už mnohde stojí napsáno, co my ale víme?! To jsme si vypředstavovali my lidé, do podob slavičího neskutečna. Veterán ze Slavičáku to má jinak. Není to náhodou pro zvědavého varování, že ne všemu důkladně rozumíme? Že je třeba dalšího snažení s očima dokořán. Ušima naklopenýma pod správným úhlem – a zvědavostí? Tou dávno nejsilnější, klukovskou. A taky dívčí, abych něco neprojel a vyvážil to.

Buďte zdrávi.

Vůbec nedávám obrázky! Tady tedy mimo téma:

Upravená NS číslo 2. Vyhlídka u dvou borovic. Chodí tam, krom turistů, i lidé nábožensky zaměření, stejně tak další, co přejí cestám za krabičkami se sdělením. Víc prozrazovat nemohu.

ČSO prostřednictvím zástupců tvůrčího týmu převzala Cenu diváků za podcastové série o ptácích a všem okolo. K stoletým oslavám je to doplněk skvělý.

Je pro mne krásné si připomínat chvíle natáčení jednoho z dílů v našem parku. Prima je i to, že sledovanost běží příjemně. Lidé se prostě dozvídají kvůli osobnímu zájmu, a to je fajn.

Jedno upřesnění si ale dovolím: Přestože u slavíků je soudržnost párů prokázána v případech častějších než bychom si mysleli, pravidlem to zcela určitě není. Ani to v materiálu tak nezaznělo. Lze ovšem krásně vyzvednout potřebu zachování lokalit. Jde zcela o základní stavební kámen. Kdyby místo nevydrželo, podobné příběhy bychom nečetli.

Jinak ale – je to báječné, je to báječné, a jinými slovy: Je to báječné! Za krajinu tady, za slavíky – i za sebe ještě jednou děkuji. Spolupráce hezká.

Slavičí háj nyní chystá zklidnění. Listy seskakují k zemi po sezóně žití, voda z podzemí konečně mírně nastoupává, kotlinu přeletují křídla do dálek. A nejenom ptačí, což už tu taky zaznělo. Ovšem – představte si komickou situaci, kdy k jihu směřují některé můry formátu „osenic“, které se ve vzduchu spíše motají. Jejich přibližování se cílům působí značně komicky. Kus letí, a pak sebou smýknou k zemi. Za denního světla, proto o tom píšu. To divadlo je k vidění. Jasně, nalákala je především dokvétající motýlí louka, ale zastavily se a předvedly fígle ze života.

Závěrem nyní v devět čtyřicet devět bych rád poznamenal, že je za okny moc hezký den a já už do něj konečně padám…

Je to takové milé živobytí „v nárazech“. Paměť je (zatím ještě) schopna si vybavovat slavičí hnízdiště, která jsem kdy viděl/zažil. A tak na ně myslím. Možná byste se mnou nesouhlasili, co teď řeknu: „Všechna jsou krásná“. Vždycky něčím, ale jsou. A nebo vším! Nebo jenom tím, že prostě jsou. Že ta nabídka po krajině je. Že na ně (slavíky) mohu čekat, když zima překráčí, když předjaří doběhne k jaru – a když pomine i ten vysmívavý 1. duben – „Apríl!“. Pak už je potřeba přemýšlet v plné vážnosti a po krajině při cestách soukromých – jakýchkoliv sledovat, zda plácky jsou. Jestli přežily, rozumíte?

Posledně zas jeden nepřežil. Staré dno rybníka, zarostlé k nepoznání – no, a je zvitalizováno! Je hotovo. Je po ptákách. Nedá se nic dělat, takových let mi tam o jedné jediné návštěvě (víc zpravidla nestihnu) bývalo krásně. – Tolik pohledem občanským. A vědeckým? No, budu hledat po okolí, kde bych bezdomovce našel. Podle kroužku. Ano. Tady jde o přesídlení vynucená. Takových už mám v portfoliu!

Obě polohy jsou mi zaměstnáním. Obě poponášejí Mladoboleslavskem od škarpy k jiné. Jo, jo. Tam jsem se naučil zažívat tajemství ptačích hudebních velikánů. Dávno bych dokázal definovat kritéria, za jakých se slavík usadí. Vím naprosto přesně, co potřebuje. Dokonce po kraji „rozjíždím tipovačku“. Některá zákoutí pro slavičí zájem totiž teprve pozvolna dozrávají. To je pak radosti, když tip se naplní a předpoklad stojí na nohou. Začíná docela nový vztah, pro které mám pod čepicí pořád místa dost. Někdy tady napíšu o náhodně vybraném plácku, abyste viděli, že žasnout bývá nad čím, že krása života, i rámu pro ten obrázek, má mocně k rozdávání.

P.S.: Způsob prezentování tématu držím snad od začátků v této podobě. Je hodně k lidem. Dovedu si představit, byl-li bych natvrdo na vlně odbornosti, kam bych se dosahem dostal. Pokud mi košatá forma předkládání někde ubírá, záběrem společenským na straně druhé sype. A to se vyplatí! Musíme slavíky znát. Už třeba proto, aby v hrdosti nabyté – jedna, dvě, tři, čtyři hnízdiště zůstala ochráněna. V nádherném rozměru „prohlédnutí“.

(Snímek: L. Korešová)

Zkusím k tomu něco říct…

Páteřní cesta udává základní rozdělení. Nás bude zajímat zelený obrazec šikmo nad cestou.

K městu (vlevo) se táhnou louky. První (s ním sousedící) a druhá se nás netýká, stejně tak vrchní mezi železnicí a Trnickým potokem, skrytým v rákosině (podélné). I když za něj novými pozemky zčásti již zasahujeme.

Ať už jsme vlastníky či nikoli, celý záběr ukazuje místo v kotlině, kudy ptáci na obou tazích putují. Krajinná rýha vybíhá dál ke Zvolínku (pravý okraj snímku), kde nedaleko za ním příkře končí. Směr opačný přes město vede ptáky k Polabí a dál ku Praze. Na horizontu (téměř vpravo) vidíte siluetu Ještědu, a stranou do dáli odbíhá České středohoří – území s výskytem slavíka obecného. Dolnobousovsko je krajinou čtyř naučných stezek a možnosti zajímavých výletů.

Pracoval jsem v parku do večera málem od rána. Bylo po poledni a napadlo mne podívat se nad hlavu. Táhli skřivani. Bylo jich přes dvacet a drželi směr nekompromisně jižní. Mám to podobně jak mívají bílé domácí husy po dvorcích, když jim nad hlavou putují ty divoké. Hlavy jim tančí pradávným vkladem z počátků domestikace. Moje hlava taky tančí, ukotveno podobného v ní nemám nic. Migrace ptáků mne jen prachobyčejně fascinuje.

Nyní k nadpisu, o co má dnes jít…

K tažným ptákům na obloze v podzimu by přináležel třeba obrázek sklizně z větví, košíky úrody. Já jsem ale při péči o stromy našel mladičkou větévku, která – docela vážně – má dva jabloňové květy! Krčí se při kmeni a vykvetla nejspíš proto, že jsem prve vyžal rákosí. Vůbec jsem nemohl uvěřit. Tak to je obrázek protikladný, kdy by ptáci měli cestovat opačně.

A ještě napíšu, jak jsem doplatil na svoje nespěchání. Takových dnů přibývalo rehků domácích okolo agrokultury v parku, síť jsem přivezl až dnes, kdy nezůstal jediný. Okroužkoval jsem jedinou červenku za celý odchyt.