Zaměřeno na slavíky

Dneska se probíralo: Moment rozpadu úspěšných slavičích rodin. V tomto segmentu pokulhávám, přijdu si slabší. Je to takové „lovení v brakických vodách“. Nasládlé po úspěších, poloslané v prohrách.

Pětadvacátého jsem se do čerstvé noci těšil. Je to čas, který může vytrvalého naučit malinko z jiné knihy. Od loňského a trochu i předloňského podezření to vím. Tak jako jsem si přál zachytit retrap adultního jedince z oblasti, přál si též uvidět černý hliník. Každého navečera koukal jsem k západům slunce a slídil, nevykukuje-li tam v záplavě barev Štěstí. Vykukovalo – přehlédl jsem, vykročilo – dočkal se. Oba cíle čerstvě držím v portfoliu /pro čtenáře, který by hantýrce nerozuměl: černý hliník je obarvený kroužek ku značení mláďat na hnízdech mého výzkumu/. Hned se tím snažením dá některý z otazníků zase odmáznout.

Nad parkem létají mladé divoké husy a seznamují se s krajinou. To tenkrát takhle taky nebývalo, člověk viděl až formace podzimní, patřící k tahům. Jak to všechno zas příšerně bere roha! Vždyť nedávno jsem je viděl na Zvolínku drobné, v zákrytu mezi rodiči. Nesmlouvavost přírodního času je jako břitva, po ostří. Ale něco vám závěrem řeknu: „mám ji docela rád“.

Pokud nevedete nějak vyhraněný způsob odchytu pro kroužkování, převažují v sítích letošní mláďata. A to se už do prvního sněhu nezmění. Odilustruji řečené na tomto mlynaříkovi. Jak jinak? Je nádherně mlád.

Nerad bych snášel ukvapené prognózy, ale přijde mi, že k hnízděním pěvců letošek mizerný nebyl – a to i přesto, že jsem zkraje k slavíkům se mírně obával (podle vzorku početnosti snůšek v parku). A mláďata, napříč druhy, jsou v kondicích chvalitebných.

Dokud budou takovéto noci, musím chodit líčit. Až začne pršet, můžu vyspávat a stopstav hodnotit.

Dosavadní šňůrou jsem pochopil, jaké že mezery můžu v pohledu na věc ještě vlastnit. Neuvěřitelné. Ale abych se tady „neusebemrskal“, třeba objektivně připomenout, že jsou využívány mírně odlišné praktiky. Nejeden z vás jistě zná, jaké to je, když zkoušíte zprvu zběsilý nápad – a ono to funguje. Jaký typ radosti to navozuje. A jeden z pohledů, který ve mně utemovaly odchyty prázdninové, budu muset s politováním překreslit. Nemám nad sebou pohrdání, více jsem školáctvím pobavený. Navíc – jsem amatér, tam je klopýtnutí v oboru člověku blíž. Celkově se tady jedná přesně o příklad toho, jak nový poznatek může přenastavit optiku.

Díval jsem se ráno zase vstávajícímu slunci do tváře. Vychází nyní úplně u nás nad terénem, stojí-li ovšem člověk dole před motýlí loukou. A to, co vidí, je kouzlení k smyslům. Květnatá louka už není jeden kopretinový rozliv, kdo se strachoval, už jde do barev. A kytky při nízkém mladém světle – ta dovednost stínů – je blahodárná. Vůně ještě úplně tolik ne, přeci jen za zády dokvétají keře ptačího zobu. Ale přijde to. O půlnoci, a dvě minuty k tomu, mi k linii přiletěl opravdu velký lišaj. Chtěl skrze síť a já byl s chvatem pomalý. Přesto si myslím, že šlo o lišaje svlačcového, šeříkový je menší. Pak se otočím průhlednou nocí k městu a na tyči od sítí sedí kalous a pročítá posečenou louku. Víc dnes místu pochlebovat nebudu, ale fakt – je to síla.

Pojedeme z kopce, teď ještě úplně ne, ale přijde to. Slunce už letos oblohou víc nevystoupá. Nepřišel jsem dnes diskutovat nad sluneční dráhou, přicházím upozornit, že v ptačím světě nastal čas mladých. Juvenilové stojí na nohou a dovedou už i viset na křídlech, zkouší se krajinou orientovat. Posledně nebyli, nyní už jsou. Jde o velmi významný moment, protože v odchytech převáží nad těmi „odřenými“.

Začínají tak v pletivu juvenilní slavíci, chytil se modráček, menší budníček i pěnice černohlavá. Jsou vidět mladí strnadi obecní a taky krutihlavové. Prostě, už to pojede. A mezi tím vším kmitají kukačky. Rozdělují opatrovnictví k o mnoho menším pěvcům, než naberou kurz přes moře. Zapomenou v momentě na Slavičí háj, na rybník Zvolínek, zapomenou dokonce i na své mladé, které rozstrkaly po hnízdech. A přeci je ptačí svět obdivu hodný.

Dám dnes obrázek jedné ze slavičích matek, která ilustruje násilí, na nich páchané. Jak už jsem někdy psal, pěvci – a celkově ptáci – hnízdící na zemi, mají život silně nesnadný. Tato klikařka přišla útokem o kompletní řadu tří krycích per, rameno zjizvené. Ale vycukla se kdysi a připíše zkušenost. Pro případ, že by přežila do další sezóny a uvěřila v lepší jízdu.

Udržte sobě náladu, za chvíli jsou tu dovolené a prostor k zregenerování. Měl bych raději snažit se o češtinu – tedy – posílíte. Tak buďte zdrávi.

Mám rád emoce a sám je produkuji. Třeba posledně při vernisáži přítele – grafika a malíře Zdeňka Goly, když jsem o něm řekl, co jsem řekl. Býval posluchačem přednášek na U3V toho města, když tenkrát začínaly. Teď se orámován mezi obrazy objevil vzpomínkou i Zlatý slavík pro Pavla Kverka, což jsem nemohl nechat v poklidu.

Mám rád emoce v kumštu, vždyť se ohlédněte za odběhlým blokem oslav v Českém Krumlově, kde míváme v průvodu rodinné zastoupení. Snadno mne atmosféra přepadne a odvláčí tamním dlážděním.

A mám rád emoce okolo slavičí vědy české ornitologie. Nyní aktuálně – přípravy na cestu. Tak to je opravdu od toho pěvectva notně vzrušující. Protektorování těl kvalitním opeřením, shánění se po palivu nejvyšších kvalit v míře více než dostatečné. Mizení do temných koutů krajin, vyřazování omletých starých not do sběru. A také dovednost říci na sebe nejmíň, nejlépe nic.

Moc dobře pamatuji roky, kdy jsem měl „po sezóně“ už před prázdninami. Slavíci nikde „nebyli“, slunce pražilo nejodvážnější stvoly do zlatova, obočí nasáklé potem. Listí sklepávané horkem z větví do rozpraskané půdy, chlorový závan od houpajících se hladin koupališť. V kopřivovištích jednosměrně vyváhnutá hnízda z žilkovaného listí, zaprášené cesty krajinou na podrážkách z připálené gumy.

A přeci jsem neznalý tancoval v chybách, když ani literatura poradit nedovedla. Přešly Devadesátky, proměnilo se století, nastala doba technických vymožeností, houževnatost a odvaha začaly zvedat v ruce taktovku. A dnes? Radost zabilancovat. Chytací čas je údernější, k otazníkům se vzhlíží jinak. Jen stará moruše v houštinách rybníku Písečného všechno počítá a vidí, usmívá se. Možná už tenkrát věděla, jak to budu mít před koncem sezóny dva-dvacet šest. Jak budu rukama mávat o ranním roztáčení podélných os dokonalých slavičích sítí, nabodnutých na luxusně děleném duralu, co v hlavě bude navíc – a že u toho s nadšením vydržím být… To zas bylo dnes ráno! Odchyty padají k nule přesně podle představ. Aby se chvíli po začátku prázdnin vyhecovaly k výkonu největšímu. Až to za nocí rezavě opravdu bude lítat! Natolik stojím dnes v koncentraci, že emoce cítím i v „tichu před bouří“. Osobní proměna, která najisto stála za to.

(A příště už zase vybalím nějakou fotku, kdyby vás to nebavilo číst, přijďte alespoň pod obrázek).

Nejde v mém podání o chybu, dávno to tak mám. A nejsem ten, kdo stav objevil. Po desáté hodině to tu máme. Změna, kterou dřív nebo později pocítíme.

Budu upřímný. Loni jsem zachytil slavičí moment právě okolo slunovratu a myslel jsem, že jde o nepodstatnou nahodilost. Letos jsem do konkrétní šňůry nocí „šel“ a ona nahodilost je ta tam. Dějí se věci slavičího „roku“, které nám sto let unikaly! Pro mne je nečekanost – ať se už kolem dál přihodí cokoli – jednoznačně událostí sezóny. Počasí přeje, proto (ještě) i dnešní noc bude směřovat k ověření dané situace.

Došlo též v parku k dalšímu příletovému podivenství. Včera se ozývaly ze dvou příhodných míst opravdu hrdličky divoké a jakoby začínal tok. Navíc, do prostředí okraje křovin s zápojem řídké rákosiny zcela jistě teprve předevčírem přiletěl hnízdit rákosník zpěvný. A to připomínám, že kukačky – ty dospělé a udřené z přesčasů – to mají s odletem „za pár“. Takže: co to je vlastně ptačí příletový/odletový kalendář Česka? – A hned si odpovím – pěkná „divočina“!

Z předešlého odstavce vidíte, že ornitologie stojí naprostou hvězdou pro volný čas. Kam se hrabou všechny koníčky jiné! I proto stoletý spolek tak nápadně základnou posiluje a i já pro něj nadšeně umetám cestu. Zdravím tedy každého jednoho, kdo s námi na lodi putuje. Ať už je palubním dříčem, strojníkem někde u dna, či vyšňořeným kapitánem. Buďte za okrouhlými skly vytrvalí, jednoho dne očím neuvěříte!

Je to opravdu síla. Člověk vstává k sítím po půl čtvrté ráno a má kvapík. Ještě pár momentů a světla bude ubývat.

Letošek už usadil sledovanost slavičí stránky opravdu vysoko, nikdy tak nebývalo. Za zájem děkuji.

V parku i letos vyvedl mladé chřástal vodní. Kolik jich je jsem ovšem nespočítal. Pobíhají pod přepadem, z večera se stěhují k laguně v louce, než vyschne. Ano, předešlé deště nám tam vodu zase vydatně nalily, slať je opravdu pozoruhodné prostředí.

Ornitologicky jsem tyto dny před vrcholem zaměřen na noční pokusy se sítěmi. Potřebuji znát, co slavíci dělají v čase rozpadu rodin. Než se usadí k pelichání. Zdá se, že existuje ještě jedna podetapa jejich českého roku. Časově nerozměrná, ovšem pozoruhodná. Bylo štěstím, že počasí drželo v optimu a experiment je objektivní. Protože jde o vlastní zadání a nemá pevný výměr, ještě noc či noci přidám. Navyšuji tím samozřejmě už tak vysokou náročnost podniku, ale tuším obrovské věci.

Je trochu jiné chytání za nocí v červnu. Jiná kulisa, jiné zákonitosti, jiní aktéři, stejné dobrodružství.

Dravcům se nevěnuji, ani jim tolik nerozumím. Ovšem – když se co chvíli nad Slavičím hájem objeví luňák červený, je to silné. Příliš se nebojí, jakmile vyseču díl motýlí louky, už jeví zájem. Zaletuje hlavně on, ona ještě moc ne. Hnízdí v topolovém pruhu starých stromů severovýchodně za dráhou. Je pozoruhodné, jak skřivan pracuje na neobjevení příbytku dole na zemi.

A jedna radost nakonec – pomalu končí doba kvetení ptačího zobu. Šílený odér, je ho přetékající maringotka. Ovšem, co hmyzu drobné kvítky k sobě přivedou, jeden žasne.

Jsou tu čtenáři, kteří při setkáních říkají, že si na blog chodí pro pohodu. Zažívám to léta, jen často nezmiňuji. I proto sem přicházím psát. Kdyby ale někomu chyběla odbornost, můžu „přitvrdit“. Ovšem uznáte, že objevy dosud nepublikované na internet nepatří. Vždyť se okolo kolem tají téměř všechno. Nikdo dnes zadarmo nepustí docela nic.

V našem parku rád sedám na terase maringotky. Je nad terénem půl druhého metru a je z ní na kotlinou líp vidět. Zejména teď, když centrální louka ještě stojí. A stát bude, protože lehly postupně obě ohromné okolní erární a zvířata tamní se ocitla „na hřišti“. Ta, která rotačním nožům unikla, tlačí se k nám, to je logické. Mám na ně na hranicích „vypláznout jazyk?“ Ne, park musí být i k nim mámou, která pomůže. Na trávu dojde samozřejmě v seči oddálené, jednorázové. Rádi jsou i motýli. Přeci jen se jim daří geny v ročním běhu „otočit“ a posunout dál.

Kafe vařím na plynu. V starém osmahlém ešusu, co táhl krajinami tenkrát trampem. Pro společné polévky z pytlíku a tak… Dávno mastnota z granulek vyvanula, vedlejší efekt rozkládajícího se hliníku mi taky nevadí – vše, jak má být. A pak je tam ta pohoda…. Ťuhýci hned za zády, nad nimi výš barevná louka „flekatého“ kosení. Ještě výš louka nového sadu a až nad nimi staro-nová erární cesta s lemem městských výsadeb. Pak lány, kam oko dohlédne, a za nimi – pro změnu – zase lány. Dolů směrem k Bousovu louky, to už jsem psal. Utěšené prostředí. Přesně na tu kávu. Jsem taková „anglická konzerva“ v životním tahu – nepřekvapí tedy, že vařím stále polévaný lógr. Nechám jej v hrnku usadit (sám dávno usazený) a opatrně upíjím. Mám čas. Dost času mám. Krutihlav hrabe mraveniště – jak jsem o něm dřív nevěděl?! Přesně tohle prostředí mu sedí. Musí vidět na zem, na mravence. A že nemáme pro něj dutiny? Visí všemožné budky! Ale pozor, „přebudkováno“ nijak nemáme, to hlídám.

Kotlinou za vlání luk jde příjemný čas. Dny málem nejdelší jaké můžou – a slavík? Jeden z neúspěšných ještě stále zpívá. Badatel může porovnávat výkony jarní od tohoto „vyklusávání“. Jistě, je jiné. Nadobro jiné /odborníci vědí, že daleko tvrdší (dané úsečností), neodborníky to plete a odvádí často k slavíku tmavému/. Kdybych mu viděl do hlavy, možná jde o zklamání, možná to má „na háku“, kdo ví. Znám jeho kroužek, to je jasné. Taky není z nejmladších, ale kam se hrabe na Mistra zpod hráze.

Kde jinde a líp se máchat v přírodním běhu, než tady, v Slavičím háji. Všechno může být podle mne. A já se snažím doopravdy prostředí naslouchat. Kdybych měl pocit, že lze ještě něčeho dosáhnout pro někoho, na příští odemykání jara to bude stát. Jde tady o svobodu v nejvýstižnějším pojetí významu. A dnes? Když má být solidní noc, půjdu pod ní letos podruhé. Tmy se netřeba bát, tím se lidé jen straší. A u nás probíhá přetajemná. Nadnáší totiž křídla, o kterých pořád nevíme dost.

A jeden postřeh badatelský zcela nakonec: Odpůlnoční umělá produkce s místními slavíky ani nehne! (Potřebná možnost porovnání a nápověda v jednom).

Tak buďte zdrávi, a jestli někde vám nablízku podletní louka ještě stojí, urvěte chvíli a běžte se do ní dívat. Budete koukat!

Aby mne příležitost nutila měnit zavedené postupy ve stylu: „Absurdní? Nikoli!“

Když máte téma před sebou každou chvíli – a navíc víte, že ve vaší „zahrádce“ budete mít pro práci klid, „přihazují“ se kolikrát věci, nad kterými člověk dost kroutí hlavou.

Je půlka června – čas, kdy jsem o sezóně objížděl hnízdiště. Desítky a desítky let. Takový stereotyp zhutňuje poznatky, ale nikam moc dál člověka nepostrčí. A lze vůbec ještě v otázce pohnízdního chování slavíků očekávat nepoznané? Když se odhodlání, čas i houževnatost protnou ve správném bodě, možné to je. Dobré myslet i na náhodu, kolikrát právě ona pověstným měšcem zatřese.

Noc přišla od kopců čistá, podchlazená. Nebude pokus nikterak pohodový, rohová lavice ke spaní v maringotce, ze všeho nejvíc připomíná kriminál. Aspoň se očima badatel mnohem víc věnuje vývoji noci, než v ní cestovat s hlavou povypínanou. Myšlenek je vždycky u sítí vypnutých ohromné množství, všechny se valí z prostředí ornitologie. Jde vlastně, oproti představě, o velmi aktivní čas, ve kterém stát se může málem cokoli. Město za hradbou křovisek na konci lučin tiší poslední psy, kalous se zajímá o dosud nezvyklý děj. Přestože nové sítě jsou ohromně vysoké, pod lanko se soví křídla netrefí. A čas se kotlinou posouvá dál.

Den bude přicházet před čtvrtou, protože noc byla světlá. Třeba jít v holínkách cestičkou k autu a přes okno tužit připravenost. Pak minuty běží, jak zvečera přišla, tak noc se zas ztrácí, uvidíme…

Zábavné investovat hodiny do tématu, které už zdálo se k opublikování. A shýbat se po zemi k ležícím otázkám nového směru, cpát si je po kapsách a poznávat, že řečeno od slavíků nebylo rozhodně vše. I tento rok s nimi může být pořádná radost.

Slavík jako slavík. Tady odlétá poslední.

Znali jsme se od mých začátků – a co je docela vzácné – bylo na něj spolehnutí. Co řekl, platilo.

Rovněž je tím, kdo drží nejčasnější doklad návratu slavíka obecného, kdysi jsem to u něj ještě ověřoval. Sotva ten záznam někdo předběhne.

Včera jsem v městě na Klenici mluvil pod slunečními hodinami v několika časových okruzích k lidem. Je na nich mimo jiné nápis: „Každá raní, poslední zabije“. Vykládal jsem význam slov ve vztahu k času a našim životům. Nedá se nic dělat, je to prostě tak. Honza svůj čas nepromrhal a sejít se sním k diskusi bylo cenné. Tak si jej budu pamatovat napořád.

A je to znovu tady. Půlka měsíce za májem, třeba vyrazit pod hvězdy. Na jedinou noc, ovšem k ověření jakéhosi dojmu. Anebo vyvrácení, tak to na nepopsaných stránkách prostě bývá. Vzrušující? Samozřejmě! No, a to je jeden z momentů, proč kolem toho člověk tancuje téměř půl století. Staré věci sledovat jestli dál a dál sedí, nové od podezření ověřovat. Slavíci! Téma pro život bez nudění.

A máme tu deště. Sice plány musí se řídit jejich diktátem, ale krajina oslavuje. Do puklin horní části povrchu Slavičího háje zatéká voda a stěny šrámů sesouvá k vyhlazení, v dolní části, včetně sektoru 1, plní prolákliny. A žáby skutečnost nepřehlédly. Kytky jsou po pás ve vodě, některé zaskočeny, jiné v náladě. Modráčci zahlížejí od vrbiny, zda lepší nepřesunout se za blátem. Doteď byli rezaví od téměř prázdného potoka. Ale vidíte, jak umí prostředí číst. Vystačili by s ním, i kdyby léto vletělo do lučin. Ono ale přibrzdilo a já mám takový pocit, že vše je na Zemi ještě docela „cajk“. Alespoň na té tady u nás, pak tedy spíše „na zemi“. Čvachtá pod botami, nohavice cucají vláhu z trav – ale nálada okolo správce dolíčku, ta je povýšená.

Jen některé koruny stromů zhlíží dolů bez zhodnocení. Mrazy i letos nejednu zaskočily. Květy uschly, opadaly. Tak jestli tohle to z člověka nevydupe pokoru, jiného nic.

Píšu to tady často, největším kapitálem je Čas. Všechno ostatní dřív nebo později padne – i s námi a veškerým plánováním – on ale vydrží být! Pojďme si jej tedy víc vážit a prožívejme dosavadní velkorysost. Bohatý – chudý, věřící – bezvěrec, nadaný – bez talentu = každý jej doposud máme. Mohlo by se zdát, že procházím hřbitovy a cituji z tamních kamenů. Nikoli. To přírodní běh i krajiny k němu – ty mi napověděly. Tam výše napsané funguje odjakživa. Tvrdě, pravdivě, bezkonkurenčně. A člověk se nemusí snad ani vyptávat, stačí k nim chodit a nechat se vést.