Zaměřeno na slavíky

Červenohorské sedlo a nedávné odchyty v místě mne přivedly k pocitu, že čas červenek je prostě v podzimu. „Když to lítá!“. Není to tak úplně.

Jiné odchyty (u nás v parku), které s dechem vydržely dodnes a drží, ukázaly v létě pohyb tohoto druhu povahou migrace, občasnými záchyty. Krásně se naplňuje pravidlo, že na ptáky jsme krátký – že jejich prostor na Zemi je rozprostřenější. Jen málokdy budeme schopni v nahlížení na ornitofaunu dát verdiktům sto %%. Nerisknu si to ani u slavíků. Vždyť třeba před pár lety bych neuvěřil, že na konci jejich hnízdní účasti dochází, či může docházet, k pohybům adultů na určité vzdálenosti v poměrně úzce vymezeném čase. A, ano. Existují. Letošní pokusy nejen že znovu vyšly, ale přilily světla víc než jsem očekával.

Učím se v pohlížení na ptactvo pracovat s posuzovací rezervou. Nemusí být vždy hřmotná, ale přítomna pravděpodobně je. A číhá, až člověk někde něco uvede, aby ho jaksepatří vykoupala. Kolikrát se asi tak mýlíme a nevíme o tom?

Budu-li vycházet z řečeného, můžu si být jistý průběžně, že o překvapení nebude nouze nikdy. Příklad mám po ruce i klidně z jiného spektra – vezměte: myslel jsem naivně, jak vyhráno máme s motýlkem modráskem bahenním. Květin, co k životu potřebuje po vlhčích loukách, jsem vysázel stovky. Už kvetou, radost pohledět! A motýl nikde, ztratil se. Za ochranářského nadbíhání – a je pryč! Naštěstí je tu zkušenost čerstvě vyjevená, že nemusí být dnům konec, a za rok je „taky den !“.

Přichází víkend a pro nejednoho z vás doba klidu. Ať je dle každého představ. A buďte zdrávi.

Upnout se na jediný ptačí druh může působit chudě, jako že – člověka minou zajímavosti jiné. Čas máme každý z nás na život jenom jeden. I když v rozhodování převažuje svoboda. Vzpomínám o tomto ročním období, jak jsem žil odchyty na bahnité výspě Červenského rybníka. Vrše, klícky, sítě. A motyka. Protáhlou „kosu“ bylo totiž potřeba udržovat, aby nezarostla. Nikdo asi netuší, co zejména noc o správném kalendářním vřazení na ta místa pozve. Normální návštěvou to přes rákosí nezjistíte – navíc – mnoho ptáků je už zase pryč. Časově náročné, ale co v našem oboru není?! Ovšem výživné. To tedy! Druhy, že bylo potřeba každou chvíli šustit atlasem a cinkat určovacími klíči. A výsledky? Chodily. Býval to na bahnech pobytem jeden dálkař za druhým. Sedimenty čpěly, nedaleká Fruta se činila. Nebyly nutrie, místo nich menší a méně otrlé ondatry. Podobně nepůvodní.

Dnes už ten svérázný odér neznám. Specializace si mne odvedla pro čas léta s sebou (dříve jsme letní slavíky neuměli). Chytá se do posledního rezavého peří ve vzduchu, tušeného. – Jestli bych měnil? Kdepak! Nemám už kondici chodit zapíchnutý v bahně – a taky – čas pro slavíky má cenu největší. I tady totiž výsledky jdou. Byť jsou o něco jiné. Dálkaři ano, to slavíci jsou též bezesporu (hlavně ti tmaví), ale oni nechtějí odnikud dávat vědět. Žije se při tom klidněji, emocí tolik není, ale hledání „opravdového“, skrývá chuť velice vzácnou. Je to pilné, odpracované, odtoužené.

Tak jde čas krajinou, kde člověk hledá neznámé. Některé náčiní už zřejmě nevyužiji, „Červenská kosa“ už taky není (sežralo ji dávno přenastavené pobřeží v sousedství naučné stezky), dochytám svoji jízdu v ostružiní a vrboví. A možná, že není nakonec dočista bahňákům konec. Rozšířením parku máme podmínky pro lagunu, o jakých se mi ani nesnilo. A že nad námi v létě ve vzduchu jsou, to moc dobře vím. Tak tedy „NIKDY neříkej nikdy“. Ta pravda stojí na vodě.

Je čas velmi pozdního léta. Ano, dovolím si tu klasifikaci. Počasí drží, i když ptačí kalendáře trvají na svém. Zraje po větvích, co zrát bylo vychystáno. Nemáme málo – a i kdyby – bez přebytků se obejdeme. Učím se od svého kolegy vidět ku stáru cestu jednodušeji. A kroky i po ní nebolí.

Nejsou to nějaké ohromující výsledky, ale špičkových za fungování kroužkovatele zas tolik nechodí. Dobré je „žít“ zástih jakýkoliv, třeba i tuzemský, nedaleký. Například u slavíků takové převládají a mohu fundovaně prohlásit, že jsou mezi nimi skvosty. Vypovídají o mnohém.

My ale nemáme k okroužkování jen terč specializace, chytají se okolo ptáci jiní. A bývá to tak, že spíše oni podávají o sobě hlášení. Jako před pár dny pěnice černohlavá, kterou jsem označil u nás v konci letní akce. Za devět dnů byla v noci chycena na okraji Opočna kolegou, který v noci líčí. Sedmdesát kilometrů (přímkou) k jihovýchodu a s opatrností lze říci, že jedinec už „letí“. Co k nám odkrývá?

Především tahový předěl. Kdy Čechy pro druh do něho patří. Jedni odlétají „tam“, druzí „jinam“. Černohlávek je letos ústředním tématem české ornitologie a účinkuje i ve znaku společnosti. Myslelo se, že je už docela přečtený, ale on začal na zimu částečně létat jen do Anglie. Nové a skvělé téma!

Kdybychom chtěli komentář rozviklat, k mání je námitka, že jedinec ze Slavičího háje vzhledem k datu zcela jistě nebyl místní a nebyl možná ani polabský. Ale cestu k Nilu drží. Úsečka to není veledlouhá, ale přidám ji k výsledku z Bulharska. To už byl nápřah!

Devět dní se může někomu jevit jako dlouhý čas. I tady ovšem veliký pozor! My vůbec nevíme, jak mladá pěnice putovala. Nemusí vůbec cestovat o každé noci. Podobní pěvci objeví vydatný potravní zdroj, v jejím případě nepochybně bezinky, a zakotví i na několik dnů. To kroužek neodhalí. Zda trčí na místě, nebo postupuje. Přesto jsou tyto výsledky cenné, to už jsem říkal. A pro mne potom dvojnásob. Rád se k přemnohým vracím a zkouším údaje vidět jinak. Volám ku pomoci texty všemožné, kořením vlastními zkušenostmi. Mám prostě ornitologii rád.

Je devátého devátý a slavičí plácky už stojí vymeteny. Odlétli z nich na cestu i ptáci bez odvahy. Všemožně slabí, zranění, neúspěšní. Každého jednoho z nich neznámá síla k obloze nakonec vystrčila. Tak zase až za rok na jaře, když to půjde.

Jakmile čas pokročí o kousek dál, ocúny pod hlínou to zjistí. A rozkvetou. Chvíle pro život v tom nejlepším rozměru je zrovna teď!

Ona dlouho nevydrží, za chvíli je stejný čas podetne a s květy praští o zem. O tu, z níž vyšly. Mám přírodní cykly rád. Je jich jak máku a jeden zajímavější druhého.

Pak tu je pavouk křižák. Chytá v kanclu. Nevím přesně jak dlouho, ale dlouho.

Rozmnoží se a odejde jako ty kytky v nízké louce. Ještě má ale síť aktivní, ještě chytá. Má jinší projekt, než je můj na slavíky.

A přeci je letošní poprázdninový čas o trochu jiný. Vítr, co profukuje park, je teplý. Moc hezky se v něm funguje. Chodím okolo stromů a snažím se všem nějak porozumět. Třem prvním olším, co přinesl odněkud proud. Mohutným třešním ptačím, co letos už nezaplodily a zdá se, že končí. Osikám, které naopak vitalitou nešetří, ale pozor! Nejsou dlouhověké.

Park je nyní rozlehlý a je neskutečné milé, že stačí přejít krajinný kotlík a na jedné straně slunce vychází, na druhé zapadá. Na obou stranách je opatrné, bez síly. To až na oblouku. Pak tu máme železnici na západním rámu obrazu. I to je hezké. Vědět, jak vlaky časují odjezdy z nádraží, které rovněž je nedaleko. Zvonek od závor bývá někdy slyšet i tady u nás. A pak máme ve vzduchu balonáře. Též pravidelně, jen nad park přiletí málokterý. Dávají, pokud vítr přeje, přednost obrazům vyhlášených. Chtějí za poplatek „vidět“. Chápu. Jsou ale vždycky pěknou ozdobou severovýchodu. Než někde sednou. Pak máme Humprecht. Je na něj vidět hned z několika míst. V noci svítí. Jako naproti ve městě kostel. Postavený na nejvyšším místě při náměstí, aby byl jaksepatří vidět. Bývaly to zdi plné luxusu, včetně slohu i mistrů, na záměru participujících. Jak to tak je, střídaly časy, kdy jiní z nich beztrestně brali a odnášeli. Dnes žijí nový čas a o prošlém vypovídají. Možná i poledním hlasem zvonu o nedělích, kdo ví.

Pak máme zář nad Boleslaví. Noční, a trvalou. Je dávno konstantou a věřím, že ptáci za tahů se jí řídí. Přibrali úkaz k slunci, měsíci a souhvězdím. Je to dost šílené, spotřeba energie musí být strašná i za demonstrované úspornosti.

Obešli jsme kraj dokola, ještě snad úhel do Českého ráje. Ten kraj není daleko, hranice oblasti místy olizuje středobod dnešního psaní. Je to ale svět jiný, v světle reflektorů. Já tam nechodím. Bory po skalinách najdu i tady nad Rachvaly a výr v nich hnízdí taky. Klenici máme společnou, i když u nás už není tak mladá a zpívá jinak. Jen oči turistů nepřesměruji. Města na dosah by o to stála, já tolik ne. Naše krajina „před rájem“ si žije v poklidu mezi kamejkami, které průvodní skromnost doopravdy sluší. Bez společenského humbuku, bez přetlaku.

Přeji klidné pondělí – a kroky dnešním dnem, ať jsou po jistotě!

Po republice k tématu mnoho neprožijeme, museli bychom jinam. Přijde mi ale moc milé, že v konci léta přes naše kraje tu a tam přelétají. A je to docela jiný slavík, myšleno poslepu, když člověk loví v zádržném vaku. Přijde mi legrační, když někteří z opravdu zkušených kolegů sázejí u podobných rákosníků hned na první dojem. Samozřejmě, že to má váhu a je akceptovatelné. Ono to tak je, a dokonce to platí i pro podobně vyhlížející slavíky. Ale já jej tipnu právě i po hmatu bez výpomoci očí. On je opravdu jiný. Abych tady ale nějak přehnaně nemachroval – chci říct, že jde o dobu, kdy jsou předpokládáni. Nevím během roku, zda by to fungovalo v jednoznačné převaze slavíků obecných. Za srpnů je člověk na vlně. Soustředěný, poblázněný představami – jak budou v síti nejméně čtyři, a jeden z nich se připomene po internetu z poslední tahové zastávky v Keni. Ohromnou dráhu tito zpěváci opisují na cestě k rozlivným územím řeky Kongo. A já po celé chytací léto nemyslím na nic jiného.

Potkával jsem je na hnízdištích v Polsku. Kde byli doma, byli sví. Kde znali každý decimetr říčního bláta, kde rozuměli řece po chvíle, co byli doma.

Například krovky křídel mladých, žádný slavík obecný takovéto nemá!

Můžu jim závidět křídla, oni mně přemýšlení a schopnost prožitku. Oni to tak nemají, ale vemte, že já někdy dojdu až do fáze úvah, zda letí na jaře přes nás tady znovu. Ptáci nic podobného neřeší. Osobně si myslím, že ne. Ku pomoci beru zkušenost z hor, kde se nám taky nedařilo potvrdit cestovatele opakovaně. Prostě ten evropský prostor je široký a oni – pokud vůbec – dodržují jen místa důležitá. To není ani Červenohorské sedlo v Jeseníkách, ani Slavičí háj u bousovské strouhy s přísedícím kroužkovatelem, přepjatým touhou.

Nevím, kde všude děkovat za osobní příležitost poznávat slavíky v čase. Spousta lidí z tématu na téma přeskakuje, míří za změnou. Nadšení mizí a rozdmychává se jinde. Je moderní to tak mít. Já zůstávám na fleku a radost – jak oni, mám stejnou.

Je jisté, že jim hnízdění vyšla. A dokonce lze i říct, že zvládají přípravy, které vrcholí. Oni, i krajina. Potravy pro ně je ve vzduchu zatím opravdu dost. A podle mých necílených záchytů jsou i při tuku. Mohou si tedy dovolit překážky absolvovat bez obav.

Pokud by odletěly teď, platí napsané. Co myslí předpovědi tím ochlazením, nevím. Nebude-li kritické a dlouhodobé, vlaštovky tratit nebudou. A nebo opravdu zmizí. Nad parkem jich je navečer ohromná spousta, nocoviště je necelý půl kilometr od nás. Vydrží u nás do vyššího stmívání kvůli predátorům a teprve téměř s tmou letí do rákosí. Zajímavé musí být, jak se od nich oddělí jiřičky, o kterých se ví, že takto pevně nenocují.

Dozrálo úplně všechno, co dozrát mělo, myslím že i tady musí vládnout všude spokojenost. Parný rok byl nakonec dobrý. A voda se rychle stabilizuje. Vidím to na jezírku. Lekníny by tak mohly ještě zazářit, ale už se jim nechce. Nevstanou. Ani květnatá louka – musím říct – není úplně barevná, třeba ještě bude. Byla po seči v segmentech dost vypálená, některé kytky se nejspíš odporoučely.

A co je v parku hlavním motivem – svatby žluťásků čičorečkových. Na ty jsme v jejich letním pokolení opravdu bohatí tradičně. Vystřídali ve vzduchu bělásky a je jich všude dost. Po štírovnících jsou fůry modrásků, i kolem kaluží, ale ten vzácný se letos neukázal. Nevzdáme to, kominíčky ještě přisázím.

Kdo by chtěl vědět, kde teď zhruba putují slavíci, určitě již jsou okolo moře. A bude následovat první z hlavních zastávek, alespoň pro adultní ptáky. Žádný z nich zatím nechyboval před lidmi, hlášení nejsou žádná. Tak se jich třeba na jaře hodně vrátí.

O slavících se mnohde píše, jak žijí skrytě, jak se člověku neukazují. Pravda je to jen z poloviny, ten, kdo je pozoruje pečlivě ví, že kolikrát je to jinak. A dalo by se to snad i specifikovat.

Jarní pobyt u nás je spíše skrytý, v čase předodletových pohybů a migrace je tomu jinak. Vidět je to nejlépe brzy po ránu či pozdě navečer. Bavil jsem se velice nad jejich aktivitami, když jsem seděl na vyvýšené terase naší parkové základny. Šikmo od ní směrem západním máme agropozemek se vším možným. Co ale hlavně – je tam vlhká obnažená zem skoro v každý letní čas. Zcela pravidelně pod listy dýní, okurek a dalších „deštníků“ zaletovali kosové, a to velmi početně. A taky slavíci. Jeden, dva, tři, čtyři – úplně klidně. Za bouřky tam i nocovali. Protože se ptáci obměňovali, je jisté, že vidíme navyklé chování druhu.

Třešně ptačí jsou téměř holé, bez listů. Slavíci z křovin poskočili vždy do stromů a odtud po chvíli slétli do záhonu. I tam byli dalekohledem k dohledání.

Nechovají se tak pouze v našem parku, k vidění to je i kolem cest, silnic, stezek zvěře. Vždy je ale někde na dosah houští, kam mohou zmizet.

Je stále dost věcí, které nám slavíci ještě neřekli. A jak zdůrazňuji, věřit jen načtenému je zrovna u tohoto druhu velikou chybou.

Skončil letošní výměr na slavíky, ale tak to prostě chodí. Odletěli, co dělat víc?

Nejsem na sociálních sítích, ale vím, že některé jiné akce ohledně kroužkování po republice běží, jen neznám výstupy z nich. Možná třeba na síti Facebook o některých je povědomo.

Jeden z oficiálních býval soustředěn k Červenohorskému sedlu a tamním podzimním odchytům. Býval jsem u toho v začátcích, a bývalo to krásné – měrou pak stejnou přátelské, kamarádské. Skupina lidí pobývala v průsmyku při sítích, žila báječné chytačství. Čekání na ptáky shora i z obou stran. Nebylo to laciné, nebylo to nijak velkolepé, spíš zranitelné nahodilostí. Poté přišel čas odchodů i rozchodů zpod tamní noční oblohy a nastupující optimalizace. Jak uvedeno. Výsledkem ovšem je nyní tma pod Pradědem, v níž ptáci letí „ k jihu“ bez záchytu. Běží září druhým dnem – čas, kdy už dávno sítě šuměly k jesenickému podhůří, na seznamech se skvěli slavíci z prázdnin i ptáci rozliční jiní, jenž průlety republikou drží časnější. To zřejmě je pryč. Co bude s nádhernou příležitostí v kopcích, odnikud nevím.

Vymyslel jsem si projekt na slavíky tak, jak třeba vymyšlen je projekt na pěnici černohlavou níže pod Prahou, poblíž Chotče. Je pravidelný a výkonný. Ten, i ten. Vím, že se chytá i ve východních Čechách s tradicí a dle určitých představ. Chytá se na Moravě, také Slovensko má svůj punkt. A je to výborné. Od těchto setkání pochází totiž značné množství kontrolních záchytů ptáků. Shromažďována jsou data i jiná, například faunistická. Žádá to od aktérů výdrž i houževnatost, není vždy pod širáky naprostý komfort. Vybrali jsme si ale živou přírodu k studování, prostředí k práci jiné nebude.

Jsem zotaven po zakončení projektu umožňujícího souměřitelnost dodržováním vlastního předpisu. Kdyby se v mém podání odchyty děly nedůsledně, jen sotva bych věřit směl v tajemná odhalení. Nedokáže se podobně nijak a nikdy. Projekt můj je nedrahý, víc žádá čas. Jistě, že i v něm by mohl spočívat náklad převýrazný třeba hned přepočítáním prochytaného času, ovšem houby v lese nerostou, rybářské pruty jsem dávno rozdal, na pivo nechodím, v politice se už pár let neangažuji. Mám tedy na téma dostatek času i vzhledem k nastalé penzi. Park k chytání máme majetkem, pověření z Prahy každoročně obnovované. A pevné kamarádství by se mezi třemi spolupracovníky stejného příjmení dalo tisknout na prapor – to jsem vždycky moc chtěl.

Odchyty končí. Dnešní noc byla poslední, a protože jsem slíbil vyúčtování – staň se!

Slavíků obecných okroužkováno 788 jedinců + 80 retrapů; slavíků tmavých okroužkováno 29 exemplářů.

Posledním ptákem akce byla pěnice vlašská, dnes v čase balení sítí.

Z výsledků dosažených slavíky aktuálně vlastním 3, dvě kontroly od Kostelce nad Labem a jednu pro juvenilního jedince z rybníku Brodek u Kněžmostu. Věřím ovšem, že letošní výjimečné počty nějaký přínos ještě nabídnou.

Vědecký rozměr snažení také mírně posílil, témat k posuzování a otázek navázaných bude dost. Toť kapitál, na který se těším obzvlášť.

Září v zdejší krajině je časem, kdy slavíci již chybí. Vždy ovšem potřeba brát v úvahu fakt, že výjimky sdělení obrazu dotvářejí.

Dostupné jsou informace ohledně kontroly vlaštovky z rána z parku. Pojďme velmi volně projít údaje a zamyslet se nad výsledkem.

Vlaštovka byla odchycena těsně po rozednění, když nízkým letem spolu se stovkami dalších mizela od nocoviště na Zvolínku. Letos místo funguje opravdu výrazně a v rákosí rybníka nocuje i spousta ptáků jiných.

Okroužkována byla loni v konírně u Kněžmostu jako mládě, letos identifikována jako samice. Máme před sebou problematiku týkající se míry přežívání mláďat i usazování v oblastech v letech následujících. Letos totiž nepochybně někde na okolí nejméně jednou zahnízdila.

Je dobré díky kroužku vědět, že dokázala přezimovat jako mladá v Africe a uplatnit se pak v Česku jako hnízdící. Nahlížíme příklad obnovování populací – a zrovna u druhu, který je tak choulostivý a ubývá. On si s tím nikdo z lidí, kteří rozhodují o nakládání se státem, hlavu neláme, ale drobných ptáků opravdu ubývá. Vidí to odborníci, ví o tom příznivci ornitofauny. Co to je platné.

Viděli jste někdy vlaštovky opravdu vysoko na obloze, jak loví létající hmyz? Z galerie motýlů mi nejvíc připomínají otakárky. Kolik dovednosti v tom chování je! Teď. Právě teď se ve vší vážnosti chystají na dalekou cestu. Zkušené, i ty bez rutiny. S začátkem září začnou naše krajiny opouštět. My ještě tu a tam nějaké uvidíme, ale je to už spíše opiát. Taková makovina dětem na spaní. Zmizí najednou i ty bojácnější, pozdní, nedospělé. A ať už dopadnou jakkoli, kol rodných hnízd bude prázdno. Znám ze své praxe dost lidí, kteří si bez nich jaro a léto vůbec nedovedou představit. Těší se na ně za prvních nejistých dnů, počítají v hnízdech potomstvo, fandí jak umí, strachují se. Káry své životem, co to jen jde, táhnou společně.

Tak buďte zdrávi.