Zaměřeno na slavíky

Čas, který se neokouká. A jste-li nastaveni k poznávání, žene vás to ze dveří bez oddychu. Čím déle v místech postojíte, tím víc se dopátráte. Většinou jste totiž byli viděni dřív, než sami uvidíte, a to chce potom čas. Dobrodružné? No… tak určitě.

Táhnou ptáci. A je to k pozorovateli komplikované. Nemusí být budníček po chvilce tím, kterého jste viděli, fotili, zapsali. Ale i může. Jedni už hnízdí, druzí přes jejich místa proletují k domovům ještě nedohledným. Vy to však většinou nerozpoznáte. Pro obvyklou radost z objevování to není úplně důležité, ale jsou tací, kteří by u problému rádi do hloubky. Jak poutavé je pozorování života venku!

Sedím na akátovém zábradlí u jezírka v Slavičím háji. Děti se za mnou učí házet plechovku špagátem tak, aby včasným zatažením dovedly nabrat vodu. Já ale sleduji přes rákos na vloženém posezu z větve (má kovový bodec k lepší instalaci) černohlavého bramborníčka, abych po chvíli zjistil, že jen o kousek dál v mokřině je představitel páru druhého. To potěší. Potřebovali bychom takových mokřin víc. Vždyť tento druh býval tolik řídký v naší krajině. Prodlouženým pozorováním se domnívám, že ptáci to už jsou místní, jeden zcela jistě. Je milé sledovat jejich styl života. Trošku se na dálku mohou splést s modráčkem, který je rovněž co chvíli ve vzduchu. Jaro je k tomu nutí. V něm to, proč domů spěchali. Udělat vše pro rozmnožení. Mám prima pocit, že jim v tom mohu pomáhat. Ne tím, že očumuji, pomáhám nabídkami. Otevíráním dveří do nových příbytků, a když bych to uchopil politicky – pak tedy – „stříháním pásek“. Kde ovšem tak nějak postávám s nůžkami sám.

Bude končit druhá desítka výměru dubna. V zahrádkách kmitají hrábě a poletují prázdné pytlíky od semínek, na Zahrádkách okraje Dolního Bousova se ptačí park vychystal k dalšímu bytí. Je mu třináct – čas na pubertu. Snad to s ním nějak přežijeme. Včera jsem prohlížel fotografie z let, kdy v lukách téměř nic nebylo. Zvláštní. A protože nám životy docela utíkají, jsem rád, že se nápad tenkrát narodil. Byl vynucený okolnostmi v kombinaci s náhodou, ale to už tady na blogu někde je. Dnes už jsou některé stromy pořádně velké. A keře v zápojích uspokojivé. Šero se pod nimi také začíná tvořit a zem jeho zásluhou stává se lysou. Hned jak odkvetou violky vonné. Hned jak vlaštovičník na okraji přicloní rám. A rákosí, které jsme získali pozemku směnou? Říkáte si možná: „To by jen idiot takhle absolvoval“. Vždycky jsem chtěl vlastnit pár brček rákosí. Ne tedy vždycky docela. Od doby, kdy nosím dalekohled a stojím ornitologem. Když to pro všechny nádherné druhy neudělám, kdo jim stůl k bydlení nechá z ostatních stát? Jsem hrdý na podobně trhlé nápady a je mi i jasné, že leckterý, po okolní naučné stezce putující, si výrazně ťuká na čelo. Nad kotlinou, kde přírodě poctivě září na tyči zelená.

Po noci, jež byla příhodná, slavíci místy už jsou. Dočkal se i Slavičí háj. Slavík je ovšem neznámý, uvidíme, co bude dál. Série podobných nocí čekání odgumuje. Budou přistávat další.

Diskuse nad tím, zda je to dřív než dříve, je ošidná. Před čtyřiceti lety se ukazovali o dekádu později. Šla ovšem jiná jara a nebyly vábničky. Přesto určitý předstih vykázat lze.

Všichni z čerstvých jsou staří.

Je velice zajímavé, jak výrazný běží tah červenek. Pospolitě je známe z podzimních hor, ale jarní migrace umí též překvapit. Přesuny jsou ovšem roztříštěné. Nejde o skupiny, jde o jednotlivce. Jsou ale všude.

Letí po křovinách černohlaví lejsci, letí rehci zahradní a nejedna pěnice. Do parku přibyli zvonohlíci, konopky, dlasci a stehlíci. Pěkně se metr po metru prostředí zaplňuje. Komu se co líbí, je to jeho. Nikoho nepoučuji, budu se chodit kochat.

Zas se jich dotýkám a přeskakuje na mne chladnoucí dálka. Oni už ji potřebovat nebudou. Jsou v cíli! Je to nádherné, je to úchvatné, je to dechberoucí. Vidím to na zdejší krajině, jak náladu špendlí k zelenobíle pojatým šatům. A já galantně asistuji při odkládání hávů obnošených.

Nevím, jestli napsat „hodinu“ nebo „minutu“ – napíšu: každou chvíli.

Ono se to příliš vystihnout nedá, mám mateřský jazyk rád, ale on na to nestačí. Ty obrazy míst jsou jedinečné. Dnes jsem galerii procházel v okolí města Dolního Bousova. Města na Klenici. Na každé skobě i po stojanech samá naděje! Ale pozor! Občas i smutek. To, když je hnízdiště pohmožděno a neví se, zda stav stojí kritický. Rozhodne slavík. Prostě se zvelebuje, čistí, odvětvuje.

Ve vzduchu už občas vidět vlaštovku, pěnice míří do zpěvu. Na lokalitách jde hlavně o to, že vegetace letí nahřátým časem o závod. Zatahují se rolety, v lamelách šumí žaluzie. Květiny spěchají v „podvětví“ rychle užít, ještě několik chvilek existuje. A nám v dlouhých „záhonech“ rozkvetly petrklíče. Každý rok stejné divadlo. Blanokřídlý hmyz s tím počítá, je zajímavé sledovat rozmanitost příchozích. A to se nelíhne všechno najednou! Mám ten park k naučení a hlava si dál říká o přídavek. Dávno už nejde jen o slavíky.

Šel jsem centrální cestou a říkal si – jak by už rezavé mihnutí celému konání vážně slušelo. Ne. Není doma v parku jediný. A trošku se děsím nad situací od křižovatky. Tam roky přilétal úspěšný slavík, co zpívat až tolik neuměl. Šlo mu však všechno zbývající – a – co my víme? Co na jejich protějšky zabírá nejvíc. No, teď tam trvá ticho a on uměl přilétat brzy. Na jeho místě vždycky monitoring začínám.

Je čas říčních orlovců. Pivák je samá šupina, zastaví se tu každý. Ty podměrečné doloví ledňáček. Park se nám začíná docela pěkně sletovat. Pěnkavy letos budou hnízdit možná i dva páry – vidíte – takový obyčejný pták to býval v starém století. Co je doma, to se počítá! Dívám se poctivě po všech, jsou totiž naši.

Konečně těžká vůně keřů nečelí chladu a povětří. Květy se opřely do života a je to na slavičích místech znát. Člověk by domů snad ani neodešel. Mám ale splněno na jedničku, takže pojedu.

První flek, druhý, třetí. Tam loni vůbec nebyli, ani se mi přes proužek pole nechtělo. Od hladiny se formoval večer. Červenský rybník je plný promaštěných křídel, na jaře umí pohostit. Později už je leklý. Tři strofy „na otočku“, už bych šel. Jenomže po klasických třech minutách ohlas. Ne sice kdovíjaký, ale poznat to šlo. Po hromadě let musím useknout tyče z jasánků, vyjel jsem bez nich, ještě, že tady bývají. Volím síť, na pastičky není čas…

…pak už žasnu nad slavíkem, co nebude nejmladší. První věc je, že dosud nemá kroužek. Kdoví, kde loni byl. Druhá věc je daleko pozoruhodnější a zcela nečekaná. Běhák je odspodu probodlý trnem, zcela jistě ne českým. Evropským? Možná. Možná ani to ne, to se uvidí, protože je po odstranění cenný.

To se ještě nikdy nestalo. Trn byl sice v krčku nalomený, jakoby mírně „rozžvýkaný“, ale problém s ním slavík měl. Už nemá.

Uvidíme co bude, zda pták zůstane. I proto je podchycen číslem. A možná se mi tím rozsvítilo. Občas vidím na břiše slavíků všelijaké rány, zhojené. Třeba to může být právě od pohybu v křoví. Žasnu určitě nad ťuhýky, že nemají kůži jak řešeto. Trny šípkových růží jsou ovšem jiné, hákovité. – Jasně. Trnky, hlohy, slivoně taky mají bodce. Ale jiné, než s kterým přiletěl slavík.

Tak už to začalo. Rekord zdaleka nepadl, není to ovšem věc důležitá. Spíš mediálně vděčné, ani vědecký rozměr to nemá.

Buďte zdrávi.

(Fotky do půlnoci, je to dnes náročnější)

Dobrý den.

Kdybych neměl doma nocoviště, byl bych pořád v parku. Když se totiž tažní ptáci navracejí domů, není dojemnějšího. A já nechci chvíle promeškat. Nejde ještě o slavíky, ale vrací se jiní vlastenci. A park je hrdý na každého z nich. Ze světa trefí domů. Slavíky dělí podle mé intuice několik hodin. Už jsem tam sice včera cos´slyšel jako zpěv, ale víc jsem si asi domýšlel. Nechytilo se a nezjistilo nic. Jen modráčků přibývá…

Příroda zataktizovala a počkala. A vydělala. Květy jabloní, poukrývané v poupatech, propadlou dvojku na stupnici nadvakráte přežily. To se to chodí kolem stromů. Ale už se krotím, datum je opravdu nízké a přijít může cokoli.

Už, už – Slavičí háj bude mít inovovanou tabuli. A je toho třeba k nedaleké slávě. Ten, kdo povyrýval kdysi do plochy své úlety, dnes již strojí nepochybně děti do školky. Zestárl, zmoudřel(?). My toho využíváme a téma modelujeme dle současných pokroků. A taky mapa rozpětí bude jiná. Slavičí háj i letos uvítá kurzisty, na konci máje. I k nim vzhlédne již nová plocha informační tabule. Se sýkorami modřinkami, jak je po roky zvykem. Hnízdí v levém sloupku nahoře pravidelně a bezpečně. Je akátový a hnízdo jsem jim chystal osobně dlátem. Vletový otvor oplechoval, odklopnou stříšku zaaretoval. Vletový otvor k jihojihozápadu – baví je to v roce podvakrát.

Chytla se první pěnice černohlavá. U té zatím nevím, jak to má s domovem, tu jsem čerstvě okroužkoval. Je totiž mladou. Od loňska. Ale s večerem pustila pár tónů – takže – kdo ví? Třeba zůstane.

Národní muzeum hostilo českou a slovenskou ornitologii. Bilancovalo se, i dívalo trochu dopředu. Mikrofony šířily samé zajímavé věci, svědomitě zajištěn byl též raut, přestože nejsem „rautový typ“.

Oslava to byla velmi pěkná, mnoho tváří jsem držel v hlavě z minulého století, některé časem vypadly. Pozvání jsem přijal i proto, že se s mnohými třeba už neuvidím. Vyjíždím k setkáním stále méně, spíš vůbec. Jsem letitý a změnu v přístupu neplánuji. ČSO si ale považuji, je opravdu dobrá. Šikovní lidé, široký záběr. Protože jsme byli dřív spolu a na schůze ke „Flekům“ jsem jezdil, pamatuji si i kolegy ze Slovenska. Přestože už jich je málo.

Bylo to moc hezké setkání, děkuji za něj.

To se neomrzí. Dlouhá desetiletí se o tomto čase chovám naprosto stejně. Myšlenky na slavičí návratové cestě, kontroluji krajinu, je-li připravena. A ona stíhá! Jak vypadala před týdnem nedá se ani srovnat. Každý den po noci tmavší, nepropustná, vítající. „Zrozeni k máji“. – Jasně, ale duben jim taky sluší. Má v sobě něco navíc. Mládí. Květen si tužky básníků podávaly horem dolem, ale duben!? To je okolo desátého už krása veliká. Příroda kašle na to, jestli pozítří zmrzne. Žije se teď a tady! Teď kolem pampelišek kmitají včely samotářky, paví oka je odstrkují, protože květů po zemi je ještě málo.

V parku u nás jsem objevil úplně bílé fialky. Znám samozřejmě žlutou verzi, té je okolo kovárny doma plno. Tyto jsou ale dočista bílé a musel jsem za nimi pod keře na kolenou. Stálo to za to, protože jsem zvenčí vůbec netušil, co to může být. Tak jsem odházel větve, aby se pro příště rozkošatily. Fialky fialové už odkvétají, tyto jsou pár metrů pod vrcholem.

Pozoruji už několik let to, co jsem někde vyčetl. Ztrácí se babočka kopřivová – opravdu. U nás už prostě není. Létají paví oka početně, a protože začínají rozkvétat petrklíče, je čas žluťásků. To se nezměnilo od dětství, pořád nastejno.

V mokřadu jsou každý den bekasiny, ale chytat je nebudu, nechávám klidný sektor modráčkům. Jsou jasně cílem. Můžeme být rádi, že je konečně máme.

…………………………………………………………………………………………………………………

Člověk večer nahlíží vesmír a říká si: „Bude už tato noc rozhodující?“ Ptáků se cestami hrne dost a dost. Kdo ví, jak letos dopadneme. Zvědav jsem na zastoupení kroužků. Jde o jeden díl výzkumu.

Na bicyklu jsem neseděl snad třicet let. Z auta je příroda kmitavější. Ale slavičí plácky v dohledu – tu jejich atmosféru – tu bych dovedl nasát i z rychlíku. Já tam ta jejich příšeří už pár dnů vidím.

A dám ještě zajímavost před finální tečku: Nejvíce úhynů rezavých slavíků mívám hlášenu za prvních dnů o příletech. Dávno ptáci zapomněli na kola aut a přeletují nízko. Po Africe – mám pocit – zimovali v prostředích značně odlišných a po cestě také chytrosti nepobrali. Bude líp? Těžko.

Ne, bez kroužků ty dvě skupiny nerozpoznáme. Kdo by myslel – třeba podle tukové rezervy v těle, pokud je, na to pozor! Samičky zdejších slavíků velice často dotahují s vysokým skóre, doma na nějaké vyklusávání s občerstvením nebude moc čas. Mistři na ně zatlačí.

Park se před pár lety zmohl na strakapoudy konečně, no a tím je nakročeno ke špačkům. A už se i stalo. Připisuji špačka na seznam. Zpívá, už mají svatbu, a jak jsem koukal na větvi – i nácvik na svatební noc.

Dnes opravdu byl park prvně zaplněn ptáky a odrazilo se to i na seznamu okroužkovanců. Početné byly zejména červenky. Jdou velmi dobře chytat do sklopek. Pak zapadalo slunce a klukům se povedl husarský kousek. Mrňavý, i ten o půl druhé hlavy větší, svou chůzí podél potoka zvedli do sítě opeřence. Od té chvíle už nemusím v rákosí laguny líčit. Jsme kompletní.

Pak ještě „naletěl“ tento náš místní fešák, protože síť už bez tamního slunce vidět moc nebyla. Tak šel na váhu i on. O obou se tady teď psalo každou chvíli, jistě si je určíte sami. V prvním případě se jedná od druhu o samičku, v druhém od jiného druhu o samečka. Tak do toho!

Jinak – zatím bez slavíků…

Slavíci v sledovaném prostoru ještě nejsou a rekord z roku 24 nepadne a nebude ani vyrovnán. Je to samozřejmě úplně jedno, den sem – den tam. Bylo by ovšem dobré, kdyby stihli první půlku měsíce, abych si nemusel myslet, že někde je něco špatně.

Ještě jsem tedy začínal dnes v rákosí důležitou kontrolou, už ale mizím.

Nad hlavou byly dvě vlaštovky, přestože ráno bylo v slati promrzlé. Srovnají kondici v průběhu dne.

Po východním okraji Slavičího háje rozkvetly početné mirabelky a jsou to v podstatě ony, kdo slavičí křoviny setmí. Ovšem – ta vůně! Posílá mne vždy do časů začátků, kašle na roky prošlé, pořád je svá. A jednou přivonět nevynechám. Taková nabíjecí stanice…

Mokřiny v parku drží formu a stávají se lákadlem slukovitých ptáků. Jak je ovšem člověk pozvedá, zmizí, a už se nevrátí. Další do místa přivede zase až noc.

Ty správné noci právě přicházejí. Slavíci jsou nepochybně již ve vzduchu a snaží se doletět domů. Dřív jsem si příliš nevšímal scény, kterou staví pro návraty ten nejšikovnější kulisák. Dnes je to ku mne úvodní ceremoniál půvabných dočkání. Vždyť jsem za létem odeslal na cesty spousty svých známých. Vůbec doteď nevím jak se jim vedlo, jestli si životy udrželi. Půl pátého měsíce k tomu mám prostor. Abych pochopil.

Sto let není prkotina. Vezměte: kolik nadšených lidí nosilo otisk razítka na důkaz sounáležitosti. A kolik podobných, těm dávným, připoutáno je dnes! Patřím k nim. Nebýt možnosti na doporučení pana docenta Olivy organizovat se a zdokonalovat osobní ornitologii, nebylo by ani mety met – setkání s bájným modrákem středoevropským v jarní čas šestaosmdesátého roku, v rákosí „bousovského moře“! V místech bahnité, pozoruhodně dlouhé šíje.

Byl takřka stejným jak v ohmatané knížce od Josefa Jirsíka, jen ještě třpytivější. Barvičky pana Svolinského na to po papíře neměly. Bylo to ve sklopce veliké překvapení – i když pravda – líčil jsem na něj. Ovšem však v zmatení, protože z rybníků nikdy nikdo druh o jarním průtahu nezmiňoval. Už jsem nevěděl s líčením co. Tolikrát jsem jara předchozí bloumal „u veliké řeky“, jak předepisováno, Jizera nemohla být malá, toť jasné i dnes. Nikdy, krom červenek, ničeho jsem tam nepořídil. Musely stačit, oranžovou náprsenku jsem jim pak bilancováním po cestě domů měnil na modrou. Až přišla veleklika třiadvacátého. Pak někam odletěl a nikdy jsem o něj víc nezavadil. Mělo to asi tak být.

Čas urazil obří díl procházky – a vidíte: dnes jsem si byl modráčky normálně v slati zachytat. Proměny v čase – i to je na ornitologickém chodníčku krásné. Do staropražské chytací party už většina členů cestu nenatrefí. Ale dědictví nám – nám jdoucím – dané, prach neudolá! A i kdyby na břehu Vltavy už jediný pastičku nepoložil, nádherným pro mě zůstává.

Svět modráčků je překouzelný! Docela těžko se mi po týdnu dubna přezouvá z bahna do kopřiv. Ale poradím si. Přeci jen – rezavý slavík, je rezavý slavík! To on mi zformoval kleště do ruky a já mu to nikdy nezapomenu. Bez něj bych o první stovce pro „nějakou ornitologii“ možná nevěděl.

Tak buďte zdrávi, a skrz okna pusťte si přírodu do kvartýrů! Ať užijete.