Zaměřeno na slavíky

Zejména pravidelným čtenářům blogu, a pak spíše ještě skupince, která sem chodí za košatostí výprav – zde pohled na slavičí návraty, jak jej vnímali kumštýři…

Dechberoucí, poslouchat slavíka v jeho projevech bojovnosti, toužení i ryzího mistrovství. Postávat u nasáklých větví, hádat sám k sobě, jakou že další barevnost sloka nabídne, těšit se z neúnavnosti pěvce a polykat hlubinu jarní tmy. Ne, neodletí. Noc sobě k nohám čerstvě přisypala hvězd, divadlo praštilo s oponou a člověk je po uši něm. Dokud bude chtít. Slavík neuletí.

Jaro je mladé, stisk teprve ukáže. Avšak pták pospíšil v cestě, aby jedinou z šancí nepromeškal. Zas je čas básníků i jiných k ostatním podivínů. Migrují k pastvinám. Neumí ku hlavě odmítnout příležitost oslavy se slavíkem! K půlnoci daleko a znalí sledují, kterak pták v umění naložil pod kotel. Na doslech místa zpívají jiní, každý po svém. Stačí jen přejít dál a znovu se nechat vtáhnout. Sólistou jinším, v kuráži samým. Přemýšlet nad sílou, co ptáky posouvá po šachovnici zastávek. Až po tu poslední, která nevede dál. Lidé jí říkají domov.

Kalendář čtvrtky tohoto století vytasil dubnovou osmnáctku. Jsme v dešti, konečně! Hlína chlemtá v lačnosti jak opilec pivo ve slevě a nechystá se mít dost. Ohromné teplo vleče noc k ránu a slavíci krajiny před rájem v tónech vibrují. Rezavé kabáty po hřbetech nahrbené, křídel popuštěných, kde vějíře per koncových zlomené k zemi. Terčíky širokých očí míří nahoru. K tahovým dráhám pro partnerky. Než duben zajde, musí to být. Bude se žít!

Tak nám to začíná houstnout. Rekordy slavičích nedočkavců až tolik neznamenají, důležité je pojmenovat osu příletů do oblasti. To přijde za několik dnů a je srovnatelná, krom loňska, s roky předchozími. Zpěvák v parku má na opačném konci parťáka, který ovšem zazpívat umí. Ten náš se opravdu mnoho nenaučil, ale jak jsem mu dnes naslouchal, zpěv je zvláštní. Možná za repertoár až tolik nemůže.

Dnes se ukázala první kukačka a místní pěvci zpozorněli. Mokřadem dál táhnou bekasiny, z odchytu ale sešlo kvůli modráčkům. Právě tak u slavíků budou odchyty vedeny opatrně, zcela bez playbacku. Musím je umět dostat do ruky jako tenkrát, když nic takového nebylo. Ze všeho, co tu píšu, je znát, jak si poslední fázi specializace užívám. A už taky vím, že jsem se nemusel bát touhy přeskočit jinam, k jinému. Už bych se ani nové téma nenaučil.

Poletují otakárci ovocní, už mám zapsány tři a je jasné, že u nás tedy jsou. Nyní o letních teplotách se motýli počítají snadno. Jsou v akci. Je úžasné, jak mají líhnutí načasováno. Já o nich tady mluvím jen nahodile, ale chtěl bych to zlepšit. Blog vůbec bude víc sledovat náš park, než co jiného. Ukážeme si na tom modelu, jak lze přírodu vnímat a pomáhat jí.

Rychle se z půdy vytrácí voda, může za to především vítr. Musím pravidelně výsadby zalévat. A dnes byl v nárazech tak divoký, že květy padaly předčasně k zemi. V závětří ale, za křovinami, tam vládl srpnový čas. U přepadu zahnízdila kachna divoká – zdá se – že opravdu ještě divoká. Těch už je málo. Nahradily je zástupy těžkopádných bastardů, požírajících snad úplně všechno.

Večer se chystalo k bouřce, ale platonicky. Noc je prohřátá, ptáci toho určitě využijí, protože vítr se zklidní. Dobré je učit se dívat, kdy pohyby v krajině končí. Kdy začínají a ptáci prostě jsou, to se pozná hned, ale kdy proletí a dál chybí, to už se sleduje hůř. Parkem oslabil tah obou rehků. Ještě bude, ale už ne tolik nápadný, poletí jednotlivci. A máme v páru bílé konipasy, snad zůstanou.

Z parku, kde starý slavík konečně začíná zpívat, jedu po okružní jižní spojce vloženými kontrolami k domovu. Slyšel jsem hlasy, abych ve vyhlížení nepolevoval, to se ozvala zkušenost, a tak jsem vzal vábničkou po cestě čtyři místa. Tři jsou po noci pozitivní! A ke všemu se i dařilo, i když teprve kombinovaně. K tomu sílil vítr a poslední pokus hodně mařil. Zato vyhnal od lesa červenky, aby kus k cíli šly pěšky po křovinách. Byly dvě a s obrovskou tučností. Letí daleko, to je jasné. To už člověk pozná v ruce, jsou jak pingpongový míček.

Jednoho slavíka jsem si konečně zakroužkoval, ostatní je zatím letos všechno pod lupu. Kecám, „eNka“ bych ještě zrakem rozpoznal. To jen pro kontrolu, aby se něco nezkreslilo.

První skončil až pod kloboučkem, protože se mi u tyčí vysmál. Podle značky jde o ptáka „z noci“ z parku dne 11.8.2018. Byl mu tehdy rok. Je krásné dívat se na staré kroužky, ještě létající. V pocitu pocitů.

Třetí v pořadí měl kroužek série vysoké, také „z noci“, ovšem takového jsem si přál. Mezi zástupy nočních kroužkovanců z loňska (mladých) jde o starého jedince, takže vím čerstvě, že byl tehdy samečkem, a kde je adresou.

Tato detektivní činnost je velkým tahákem pro každou následující vycházku, pro každý následující rok. Bylo by trapné, jestliže proznačená slavičí oblast sype dukáty, jít žebrat jinam.

P.S.: A teď už asi tušíme, proč slavík v Slavičím háji začíná zpívat. Doteď byl v klidu. Kdepak, vidí dál a správným směrem!

Sezóny, kdy slavíci přilétají hnízdit, jsou nepodobné. Velkou matematiku zde aplikovat nelze, nahlížíme totiž divokou přírodu.

Tento rok příletů bude odlišný loňska. Je za půlkou dubna a žádná sláva to není. Je u toho i zajímavé dívat se do zástihů kroužkovanců dole u moře v mých výsledcích. Mám jich – rovné dva! A oba ze čtrnáctého dubna. Jeden od jezera pod Alpami z Itálie z roku 2013, druhý z Francie z nad Pyrenejí z roku 2020. Jarních dat nemám tolik co podzimních. Jsou vzácná, ale promlouvají. Oba slavíci patří k zdejší populaci.

V dávných dobách výzkumu jsem se snažil navázat přílety k stavu vegetace. Říkat si prostě: „ Rozkvetly trnky a první slavík je doma“. Ta cesta nikam nevedla, protože jara jsou nesouměřitelná. Zrovna trnky haprují. Navázat na stav krajiny přílety tedy nejdou, ale není třeba i toto jednou z těch zábavných příletových nejistot? Včera jsem prošel přes deset hnízdišť a není jediný. Stavil jsem se na nich cestou domů – vím, že kdybych vyrazil po tradičních trasách, nějakého už připíšu. Krásně by šlo „hustotu“ zaznamenat podobou „tu a tam“. Čeština vždycky najde řešení. Tu a tam, ale jinak zatím nikde jinde.

Okouzluje mne čas jejich přilétání. Až na pár těžce pracovních roků, vždycky jsem při tom chtěl být. A dnes už mohu. Ta místa jsou ve svátečním, úplně každá „škarpa“. Je to moc milé od přírody. Jenom my lidé pomístně házíme odpadky, odskakujeme k potřebě a nezakrýváme, ryjeme jako zvěř v místech s česnekem. Nezbývá jiného k nepokažení okouzlení, než se nad podobné úděsy povznést. Příroda má stejně naše nátlaky dávno na háku.

Teprve nyní se naplno ukazují po parku petrklíče. Zvláštní. Jinde po krajině už málem dokvétají. A motýlí louka barvy už taky nabírá. Stromy? Ty zahájily pokus o nezmrznutí, od teď je potřeba věřit. I loni jsem vsadil na víru.

Jako v televizi, když šlo o peníze. Vyplatí se, nebo ne? My ale tady s krajinou volbu nemáme a o prachy jde až v poslední řadě. Teploty letní, noční nad nulou, stromy nevydrží nevnímat. Háj bouří v poupatech, mirabelky podél cest odkvétají. A slavík se ubytovává. A v bousovské kotlině už není sám.

Ohlášen je ke všemu ještě i van ze Sahary se spadem písku. Přichází později, ale bude. Nahoře nešlo o prachy, tady nejde o písek. Ptáci se svezou. Týkat se bude hlavně dvouletých slavíků, jsem zvědav. Ti nemívají zkušenosti z cest, může výhoda klidně i propadnout.

V parku pro přírodu na okraji města Dolního Bousova už jedenáctého plápolal ve vzduchu drobný sameček otakárka ovocného. To je k mé hlavě jako k těm ptačím vítr od Sahary. Veleradostné. Už jako kluk se síťkou, když tu tento druh otakárka nebyl, jsem toužil jej uvidět. Z obrázků jsem ho znal právě na květech slivoní a trnek. Ne tedy druhou generaci později, co dnes přilétá k motýlím keřům, tu časnou, jarní. No a tu vidím tedy vůbec prvně u nás. Děkuji za splněné přání! Jinak z motýlů je po Slavičím háji teď hodně bělásků hrachorových a řeřichových. Patří oba k drobným, oba jsem jako kluk znal. Ti přežívají.

Aby nebylo všechno jen k ozpívání, do oplocenky se dostala nějakým způsobem nedávno srna. Jestli to tahleta škodná dovede přeskočit, nebo co se stalo, nevím. Cestou zpět se rvala do branky tak dlouho, až dráty z úvazků na rámu povolily a zdrhla. Stačila za pobyt ožrat pupeny z buků, takže už vím, co znamená ochrana proti okusu zvěří posypem. Co se dá dělat. Buď stromy obrazí ze záložních, nebo pojdou. Chtěli jsme kolem samá zvířátka, tak je máme.

V lese je dokončeno, ale ke Kotelské strouze jsem tedy ještě sešel. Chvíli se dívat. Bylo místní jaro, zeleň v nejmladších odstínech, slunce dosud prostupné, voda se leskla. Řeknu vám, to jsou ale opravdu kotle. Potok stékající z Jičínské pahorkatiny k Polabí proryl kdysi masiv a takřka zmizel v zemi. Je všem asi jasné, že kolem hnízdí střízlíci, ti tohle obdivují. Strouha má místy sešup, je na co se dívat, čemu naslouchat. Protože samozřejmě zpívá. Do lesního ticha vtékají noty pospíchající vody. Jenom je rovnat do osnov. Uvědomil jsem si, jak Dolnobousovsko pořád málo znám, vždyť v této oblasti jsem skoro nebyl. Příšerné. Dávám si ze znalostí takovou lepší pětku.

Kdo máte ode mne „slavičí knížku“, připravte se. Noc velkých ohňů brzy propukne!

Blog by měl nyní „pracovat za dva“, když klíčí nová sezóna. Nabízím ještě jiný pohled do slavičích itinerářů, jak se jeví dlouhodoběji.

Kolega Roman M. si dal práci a vytáhl data pár roků zpět z slavičích ohlášených příletů v databázi. Vyházeli jsme omyly a pobavili se též o unikátním odchytu slavíka v březnu z jižních Čech Janem H., který jsem zpětně s autorem podrobně diskutoval. A přestože píši nedávno o jistém uspišování i u slavíků, krásně se ukazuje rok loňský (kde si Roman opět dal práci a ověřil jarní průtahy ze Švýcarska) s mimořádnou podporou pouštního proudění vzduchu po delší čas ve směru ptačích návratových cest. Letos se nic takového neděje. Časový rozdíl, jako by dle mého soudu přesně pro loňský předsun ukazoval na vynechání evropské zastávky v přímoří. Čas pobytu by odpovídal. Ptáci si výhodu operativně mohli dovolit.

K monitorování v oblastech, kde slavíci dlí pod badatelským tlakem, není snadné tužku po papíře vodit. Navrátilci se příliš nehlásí, třeba být za dalekohledem či s očima vytrvalým. Výhodou naopak je, že křoví jsou ještě několik málo dnů „průhledná“ a rezavý objekt svérázné postavy lze přeci jen načíst.

Slavíci přilétat budou i letos, problémem zůstávají jejich domovy. Jak se jeví, nejeden od loňska poztrácel tvář. Tady lze ocenit znovu a zase možnosti ptačích parků. Pokud se opeřenci vypořádají s úkoly zbylé části roku – mimohnízdní, doma už najdou vše po jistotě nachystáno. Sám dvanáct let zmíněný pocit žiji a hrdost nad lidmi jako je bratranec spolu s mým synem, kteří pozemky pro záměr uvolnili, je duhovou nitkou, proplétající se vteřinami života dotčených míst. Krajina za městem by šla zhodnotit docela jinak, náš kapitál je ve výše opsaném. Je dortovou polevou předvčerejšího setkání s (místu) věrným ptačím mistrem. Když jsem z výhně onehdy vytahoval klíč k symbolickému otevírání sezóny parku, měl jsem nejspíše přikovat k výjevu slavíka zpívajícího kopřivě, i za kytkou v skromnosti stojící ony dva pány. Pak by bylo snažení naprosto dokonalé. Tak alespoň článek, co vyjde na konci měsíce v Receptáři, ať je k nim za všechno poděkováním.

Jak to, že trefí domů?

Určitá kostra ptačí migrační orientace je vztyčena, co to ale je proti setkání s fenoménem tváří v tvář? Sám bych měl k pochopení záhady už jen malou hrstku doplňujících otázek, zhruba padesát. A v návaznosti na téma třeba dodat – jak dobře, že místa hnízdění ochraňujeme! Vazby neviditelné, ale pevné. Mě kdyby odvezli ke Guinejskému zálivu a poslali k domovu, tak úkol od podzimu do jara nezvládnu. Nevyřeším.

Dlouho jsem se zdráhal vyslovit, že i slavičí tah by mohl o novém století zrychlovat. Teď jako by se zdálo, že možné to je. Příští roky úvahu dokončí.

Hledal jsem dnes jen kolem Klenice na hnízdištích. Vezu dva otazníky. Vůbec nic jistého. Lokalit bylo asi patnáct, na jedné hned na kraji našeho parku jsem slavíka asi viděl. Nenapadá mne záměna. Ale neozval se, jako by mne za vábničkou prokoukl. Za Červenským rybníkem se po chvíli ozvalo přesně, co příletoví ptáci dělají. Tichý zpěv-nezpěv. Letěl jsem do proluky s uchem, ale nakonec si myslím, že mne vypekl černohlávek. Ani jsem síť nelovil.

Uvidíme, co bude.

Pracoval jsem v lese na směrovkách k pomníkům. Ta dvě jména mi nejdou z hlavy a les to má nejspíš podobně. Myslím. Místo je opravdu zvláštní a přes silnici dole v kotlích Kotelská strouha. Teď se tam ozývají doupňáci a černí čápi jsou o kousek výš, za odbočkou. Les prostřídaných letitých stromů s úplně drobnými semenáčky. Zem kolem rýče voní. Voní jinak, než když jsem stavěl stezky na lukách. To všechno jsou doprovodné efekty mikrozážitků pobytu v krajině.

Mám hotovo a odbočuji k nám do parku. Fouká znovu přes železnici a pořádně. Tam ještě nemáme větrolam jediný, ale bude. Rákosina na to nestačí, klepe se jak ratlík. I s ubytovanými modráčky – to zase předevčírem bylo!

Od jihovýchodu po jihozápad se to po noci asi pořádně otevřelo, nebo prostě vítr ptáky zasek´. Bylo jich kolem páteřní cesty opravdu hodně. Především oba druhy rehků. Dal jsem na ně sklopky, ale cpaly se do nich červenky. Rehka jsem nechytil jediného. Červenky jsou do poslední úplně kulaté a hmotnosti málem slavičí. Poletí ještě dálky. Pak se ale na rozcestí něco hedvábně odklidilo podrostem pryč a měl jsem dilema. Hrát nemá cenu, kdyby se vrátil veterán, akorát bych se prozradil. Dal jsem pastičkám čas, táhlo k podvečeru. V slati jsem pomáhal vývěru lopatou, nadřel se víc než v lese. Ale výsledek těší, voda bublá k vršku. Žádné termály, jde o ucpanou drenáž, samozřejmě. Ale to je právě pro místo fajn.

Vždycky je to stejné.. Chytací divadlo chce aktéra uspat, držet ho v netušení. V pelichaništi slavíků (pruh temných houštin s dosazeným podrostem kopřiv, kde v létě slavíci mění peří před cestou) je sklopka překlopená v klobouk. Není dnes první, červenky podél motýlí louky opravdu jdou. Sletují do travnaté cesty a postupují dál. Přes pastičky. Odvazuji kličku a stříšku pokládám, naháním objekt k okraji a fixuji dlaní. Jako hráč s kytarou poslepu klouže v akordech, podobně vládnu trikem chytače. Objekt je ale pod dlaní přeci jen vypouklejší, a když ramínko odklopím, čučím jak vrána! Rezavý zjev, hledám mu do prstů nožky a už vím o kroužku. Číslice známé kombinace a eNko k tomu. Tenké jak vlas. Poryvy melou pámelníkem, když vylézám pod třešeň. Ten slavík je úplně klidný, už se od pouště na zvážení určitě těšil. Je ale hubený jako žebřiny, měl to nejspíše tip-ťop s cílovkou. Je ale doma a já mám na víkend co prohánět hlavou. Jaká síla! Co všechno v návratech české ornitologii dokazuje. Třeba i to, že má naše kroužkování na háku. Loni byl rekordman, posvícení ovšem každý den není.

Kolikrát jsme se už takhle spolu fotili..

Nikam jsem po cestě už ani neodbočoval, jel k talíři užívat uhlídaného dočkání se. Je to prostě zase už síla!

Dnes se vydám na odposlech hnízdišť kol města na Klenici, přesně v duchu plánu, že monitoring příletů zúžím na kotel domoviny. Vše jsem v mezičase promýšlel a změna přichází. Mám totiž už nasbíráno z ročních dostavení materiálu dost a sběr byl nesmírně časově náročný. Dovolit podobné si může opravdu ten, kdo má svou práci rád a nepotřebuje návraty s hrstí vykroužkovaných značek. Protože to při podobném ani nejde. Jedete, hledáte – odjíždíte. Cenný je zápis. Převážně jde o zástupy nul, pak ale první pozitivní má váhu. Byť je třeba na pár dalších dnů jediné. A kdo by chtěl mermomocí kroužkovat, i v tom případě by často na kleště nesáhl. Slavíci, hlavně ti zkušenější, se umí vracet. Hlavně tam tkví váha shledání, že prostě badatel vidí své favority. Ano – říká si. Jsou to oni, nemýlím se a mohu mazat otazník, připsat tichý vykřičník. Tichý proto, že v přírodě nic není kamenné. Jiný další nám úvahu může rozviklat. To zjištění je „pentlí“ k časovému výdaji vyšší čtyřicítky let. Slavičích jar.

Máme tu nové jaro. Syn již slavíka zapsal z Polabí, tam slyšeného. Náš park zatím čeká. Tedy čekal ještě včera. Dnes po noci se uvidí. Bude se oteplovat a tah pěvců dostane švih. Znovu krajinné vlaky popojedou, znovu z nich uslyšet zpěv.

Pozoroval jsem modráčky u nás. Trochu je tomu jinak. To oni ale umí, jsou jiní obecných slavíků. Ve vztahu k hnízdění zcela jistě. Úplně jiní a pěkně mne vypekli. Člověk aby chytal čerstvě kroužkované a drbal se v šedých kadeřích. Pak se mi přitom vybavily roky osmdesáté, kdy jsme byli čtvrtým hnízděním v republice. První Hamské trstie, druhé na jihu Čech, třetí Postřekov a čtvrtý Nový rybník u Kněžmostu. Před kolegou tam tehdy vylétla samička modráka s potravou v zobáku a pak už jsme jenom prokazovali. Co jsem ale od těch dob s nimi zažil, představy trhalo na cucky. Slatinní slavíci jsou i při nižší hmotnosti oproti „hnědým“ těžší, až těžcí. Na tom trvám. Přeci se s nimi ale budu muset pro identifikační návody vypořádat. Připraven sem s chutí, ale kolena jistý třes mají. Obzvláště po letošních zážitcích z „háje“, kde výsledkem je, že pár máme zase už jenom jeden.

Slavičí rok (ten český), má krátký krok! Jenomže – čeho je málo, je vzácné. Kdo z vás tedy mistry někde zaslechne, staňte v hrdosti.

Máte-li doma pod polštářem zbytný kapitál, kupte si někde na okolí pár drnů krajiny. Budete za ně platit, ale budou vaše. Ten pocit s rezervou přeskakuje laťku obecné spokojenosti. Až je budete mít, začněte tam chovat přírodu. Třeba teď. Teď v nejtmavším patře slavičích křoví pokuřuje doutnák. Co nevidět přeskočí a křápne to. Příletový rekord pro oblast nepadne letos, ale hned po mrazech mnohé začne.

Dnes jsme měli na potoce led. Při okrajích. Ale nezdá se, že by květy slivoní mirabelek zmrzly. Jedou tedy naplno. Modráčci se v parku drží, snad jsou usazeni. Jeden v slati, druhý na „Trňáku“. Ale nezpívají, je na ně kosa.

Seděl jsem v maringotce za oknem, vítr se ke stolu nedobyl. Dívám se na pole s terasou a pracuji s intuicí. Jak asi mohl být ten náš pravěk rozložitý? Reliéf se mi přes okno snaží napovídat, přeci jen mu úplně nerozumím, beru čepici a jdu mezi hroudy natěsno. Mám sice už vyhledáno, ale co kdyby se nějaký drobný půlkrok ještě zadařil? Pak se zastavuji a shýbám. Není ještě příliš opršeno po vláčení, ale šutr ve dlani se mi nezdá. Ne, určitě nejde o metabazit, pak tedy ne o nástroj. Už bych placku odhodil. Pak jsem si myslel, že může jít o keramiku, tak dílec házím do kapsy. Za chvilku jej lovím a chci přeci jen odhodit, působí totiž, jak střep střešní tašky z betonu. Opatrnost mi rve ruku do kapsy zpátky a nechce nález utratit. Jdu tedy k potoku, kde bude jasno. Struktura odkrývá pískovec, nějaký hodně tvrdý. My jej tady nikde samosebou zastoupený nemáme, a když placku otočím, mluvím nahlas jak nad raritním odchytem sítí. Našel jsem totiž poměrně velkou část brousku na všechny ty ohlazenosti. A je to logické. Výroba po takových volala. Letím v myšlenkách po lince času, brzdím v neolitu a vůbec si nemyslím, že v jeho nejmladším konci. Brní celé tělo v zvláštním pocitu. Ten člověk to tenkrát pustil z ruky, mezitím sice nějaký traktor placku rozmlátil, ale číst se z ní rozhodně dá. Byl jsem v dotknutí na řadě, po pěkných pár tisíciletích. Fotky ale začnu dávat, až přiletí od Afriky slavík.

Držte si palce, ať mráz pod nulu v začátku dne po půlnoci moc neleze. U nás totiž bývá dole o stupeň a půl ještě hůř. Tak, ať to bolí co nejmíň.