Zaměřeno na slavíky

Už před čtyřmi dny se jeden ukázal v parku na jívě nad přepadem, síť jej nechytila. To včera už jiného ano. Jsou dobré ty jemné prastaré sítě z Anglie.

Budníček menší je časným druhem pro naše krajiny, nejeden letí i dál. Co ovšem potřeba říct, ubylo jich, podobně jako jiných pěvců. To tak je.

Tady ještě na pohybu nezpívají, ale i to přijde. Zpěv ale jiný podivný a tichý se ozýval z rákosiny při soutoku. Seděl tam strnad rákosní, toho ale přeci znám. Třeba tak úplně ne, protože nic se nechytilo za celé odpoledne. Oni ale umí být po příletu tiší a nenápadní. Třeba vydržet. Vábničky nepoužívám kvůli pozdějšímu kroužkování. Pokud je, dnes ho očima najdu.

Stará chytačská pravda připomíná, že jakmile putují krajem malí budníčci, modrák je s nimi.

Nad Slavičím hájem svítá, poslouchám, jestli nezazpívá modrák. Na Zvolínku v povětří něco je, strnad rákosní určitě, a na zbytek bych potřeboval uši co neprošly kovárnou.

Pak vstává den a jde mu to svižně. To ale netuším, co uvidím pár hodin tudy procházet. Jako v horském sedle v podzimu. Neskutečně silný tah lindušek lučních. Ne, že by proud byl nepřetržitý, ale sotva se rýhou mezi boulemi propletla skupina třiceti, už se v dálce nad barokní střechou svaté Kateřiny kreslí v dalekohledu další. Je ohromná klika, že zrovna tito ptáci sledují terén nakrátko, takže opravdu i v této nížině vlní pohyb jediným přísným směrem. Něco po deváté úchvatnost končí. Bylo to něco! Kolik jich prošlo od Domousnické brány krajinnou rýhou až nad Šalandu, těžko vypočítávat. Nepamatuji, že bych u nás „dole“ zažil kdy podobné – a to není podzim, kdy přeci jen je to jiné. Ptáci táhli od jihozápadu a nezastavovali.

Byli i skřivani, ale tak nějak obvykle. Po skupinkách. Ti naši už někteří v hroudách jsou. No a? Zmizeli bramborníčci, jako když tleskne. Vlna je pryč. Vypadli nejspíš po kolejích.

Přikroužkoval jsem tři zdejší úpolníky a strnada rákosního. Ono to půjde.

Nad Slavičím hájem svítá, poslouchám, jestli nezazpívá modrák. Na Zvolínku v povětří něco je, strnad rákosní určitě, a na zbytek bych potřeboval uši, co neprošly kovárnou.

Pak vstává den a jde mu to svižně. To ale netuším, co uvidím pár hodin tudy procházet. Jako v horském sedle v podzimu. Neskutečně silný tah lindušek lučních. Ne, že by proud byl nepřetržitý, ale sotva se rýhou mezi boulemi propletla skupina třiceti, už se v dálce nad barokní střechou svaté Kateřiny kreslí další. Je ohromná klika, že zrovna tito ptáci sledují terén nakrátko, takže opravdu i v této nížině vlní pohyb jediným přísným směrem. Něco po deváté úchvatnost končí. Kolik jich prošlo od Domousnické brány rýhou až nad Šalandu, těžko počítat. Nepamatuji, že bych u nás zažil kdy podobné – a to není podzim, kdy přeci jen je to jiné. Ptáci táhli od jihozápadu, nezastavovali.

Byli i skřivani, ale tak obvykle. Po skupinkách. Ti naši už někteří v hroudách jsou. No a? Zmizeli bramborníčci jako když tleskne. Vlna je pryč. Vypadli asi po kolejích.

Přikroužkoval jsem tři úpolníky a strnada rákosního. Už to půjde.

Znal jsem starou migrační cestu pro bramborníčka hnědého, černohlavého a bělořita šedého. Táhla se krajinou a já ji „četl“ vždy tady u nás kolem Chlumína, tu jarní ve směru od Všeborska. Letní tak nápadná nebyla. Vůbec mne nenapadlo, že do krajiny Dolnobousovska vstupuje po západním okraji Slavičího háje. Trvalo mi tedy opravdu dlouho, než mi v hlavě sepnulo. S čerstvým poznatkem jsou najednou i všechny starší záhady jasné. A ten tah sotva začíná, otevírají jej (časní) černohlaví bramborníčci – a jde to chytat. Jak jinak, než pastičkami, sítě vidí. A ono taky u dráhy, kam to natáhnout, když vlaky jezdí co hodinu. Přesně – železniční násep v kombinaci s lučními lajnami rákosin – koridor jako hrom.

Zatím jsem tedy nechytil žádného elegána, ale i to přijde. V dalekohledu už jsem dnes takového viděl.

Pozoruje-li člověk v prostředí bramborníčka černohlavého, je to zážitek. Notně ovlivněn slavíky, tady je něco docela jiného. Jsou pořád na křídlech, aktivní, jsou vidět. Jsou drobní (hlava je velká málem jako tělo), na jaře obtížně rozlišitelní. – A do sítě i špatně chytatelní. Dobře ji vidí. Ještě, že máme styly i jiné.

Za těchto slunečných dní poletuje už dostatek hmyzu a oni loví a loví. V přilétání na hnízdiště jsou rovněž čilí, snaží se být doma co nejdřív. Jen prostředí – těch jim ubývá intenzivně. My máme to štěstí, že je máme. A jak poznamenávám: je to pěkné spolubytí.

Tady jeden je ze včerejška, ukázali se první v začátku března.

Pak tedy: Ptačí cesty už žijí a návratům svítí zelená. Prosedět celé doma by bylo chybou kardinální.

Málem půl století se na ně dívám. Jak kolosální! Tažní ptáci se vrací domů!

Dobře jsem viděl, jak v půlce února v parku skoro nic nebylo. Jen přezimující, nocující hosté. Ti jsou pryč, taky už určitě „někam přilétají“.

Je pátý březen a čejky jsou dokonce v pěti. Vzdušné akrobacie, pokřikování, zásnubní lety. To pod vrchní obroučkou dalekohledu. O něco níž, zhruba uprostřed skel, sedí na praporci rákosí černohlavý bramborníček. Je doma už pár dnů, zatím sám. Přes celý park zpívá drozd, hlučnost libých tónů.

Kroužkuji zlatého strnada, jeden z místních. Pak odlétá a já se za ním dívám. Sedá do vrbiny hned vedle přepadu. Zajíci pobláznění tak, že skáčou po lukách za dne. Ani je radši nepočítám, mají u mne od zimy pořádný vroubek.

Doma je už pěkných pár dnů také luňák červený. Jeden z nejkrásnějších dravců oblohy na Českem.

Okroužkováno letos už mám celkem pět pěvců. Každý jiný. Chytám při práci v sadech, ale za slunných odpolední jen ticho a klid. Až večer. Jak zapadá slunce a ptáci řeší přenocování, jsou v mírném pohybu. A na to staré a jemné anglické sítě čekají. Věším je z nostalgie. Ale nic ze svého umění nezapomněly.

Jedním z pěti pěvců je kos černý, pták-samec po první zimě. Teď jsou kosové nad Evropou v ohromném pohybu a tak nevím, zda tento zůstane, nebo zmizí. Zásoby tuku nevelké, viděl bych jej na navrátilce.

Nikdy mne to nenapadlo, to musí mít člověk čas a zvláštní rozpoložení. Vlastníme v parku dvě olše. Víc nemáme a nejsou velké, tak dvacet let. Hned u potoka v rákosí. Ty jehnědy jsou nádherné při bližším pohlédnutí. Ale dnes jsem zkusil přivonět v tuše, že nic nebude. Mýlil jsem se. Velmi jemná, však půvabná vůně. Tak jsem je při zemi zdotýkal všechny. Tak voní jaro. A já se nad poznáním kaji, kolik toho nevím. Lenin prý říkal (jestli nekecali): učit se, učit se, učit se! V podobné čepici, jak nosil on (jestli nekecali), řídím se jeho odkazem.

Vypnul jsem osmimetrovou krepovou síť u vjezdu do Slavičího háje, abych okroužkoval zimující červenku. Je totiž nejvyšší čas. V půli března už by mohla být někde na cestě k severu. A co kdyby se třeba příští rok vrátila? Vždyť nijak nestrádala, jak vidno z kondice.

Je to host, který není nejmladší, a kdoví kde byl zimy předchozí. Bude to s velkou pravděpodobností sameček. Mám na ni vzpomínky. Provázela mne při všech pracích, kdykoli jsem se objevil. Doufám, že nezanevře.

Tento druh u nás do zimní krajiny už docela patří, ale vždycky tak nebylo. Mohou za to mírné průběhy zim a lojové směsi na krmítkách. I zlomky jadérek slunečnice, co jiní strávníci v spěchu podrtí a neodnesou. Opravdu jsem byl nejvíc zvědav na stav tukových zásob, viditelných pod kůží. Pobyt bez problémů – to bylo možno číst.

Moje zkušenosti s nimi z období zim jsou takové, že jde o ptáky ze Skandinávie. Až budu mít hlášení odjinud, názor rozšířím. Je to stejně zvláštní, pro tohoto jedince jsme „teplými kraji“ k přezimování. A přitom se ještě před pár dny dalo na potoce klouzat, jak mrazy na park přitlačily.

A ještě jednu věc jsem dnes v podvečeru podchytil. Odlétly kvíčaly a už nezimují. Nespí v našich nabídkách, zůstalo osm ptáků posledních. To ovšem budou nejspíše naše místní. Prostřídání se nepozná.

A abych nezapomněl: čejky jsou doma a v páru provozují moc pěkné lety nad krajinou. Nejsou úplně v našem parku, ale kdybych vystoupil na násep železnice, s dobrým povětřím v zádech bych tam doplivl. Jsou tam, co se zdržují jeřábi.

Kvetou olše, jívy a osiky. Jaro stále aktivněji ohmatává kliku od háje.

Kde je trochu klid, zaječí matky kladou mláďata. A koloběhu života volné přírody naskočila na tyči zelená. Startuje se! Taky mi tenkrát prvně zasvítila před očima zelená, pak už jsem pro fofr semafor nesledoval, jen když to jede. Navigace si to ohlídá.

Březen je časem, kdy přilétají modráčci. Ještě je ale potřeba dva týdny počkat, teprve řeší odlety. Dřív byli vázaní na budníčky jarním výskytem, to dnes už nejde, budníček nejeden přezimuje. Tak jako vodní chřástal u nás v parku. Nechápu, jak zvládl sérii mrazů, kdy vše bylo ztuhlé.

Táhnou čejky ve skupinách a divoké husy už také přiletěly. Hned jak se hladina Zvolínku zavlnila. Přibývá špačků, obecní strnadi už měří parcely. Tomu druhu se u nás opravdu daří, velká část prostředí je podle jeho představ. Do zdejší krajiny vždycky patřil a polní lidé jej znali. Podobně vrabci úpolníci. Sestavují hnízdní dvojice a vybírají budky. Strnadi a vrabci jsou stálicí Slavičího háje. A jistě i někteří kosové, ovšem ne všichni. Mladší s podzimem odlétají. Jsou to ovšem pak oni, kdo významně posílí populaci.

Brzy se objeví strnad rákosní, umí si domů pospíšit. Máme ovšem jen jeden, nejvýše dva páry, rákosí není z největších. Ale hnízdičem u nás je pravidelným. A taky nastane čas černohlavých bramborníčků. Ti umí rovněž pospíchat. Vrba nad potokem už je natolik v letech, že si dovolila dvě dutiny od strakapouda. Myslím, že přijdou vhod špačkům, a že konečně tohoto pronásledovance budeme moci přivítat. Je totiž milé vidět, jak ve dveřích a v třpytu prozpěvuje. Letní lotrovinu jsme ochotni rodině a jeho blízkým odpustit. U každého ptačího druhu se můžeme něčemu přiučit. Rozmanitost tu drží první housle. Co nejpestřejší prostředí – to je cíl mého nakládání s místem. Vím, že není nafukovací a pobere jenom možné. Připočítám-li ale k opeřencům životy všeho ostatního, třímám jistotu, že nudit se rozhodně nebudu.

Je prvního března a já můžu říct: park máme k sezóně připravený.

Tedy ještě tabule. Ta má plánovanou předělávku kvůli vandalům i kvůli letícímu času. Pak se posadím na schůdky zázemí sektoru 3, na plamen vařiče postavím na kafe, a až přesluhující lesáckou maringotku pořádně provoní, nejobyčejnější z obyčejných krajinných nálad domoviny přikvapí pod nadrženými poupaty jabloní se mnou pokecat. O životě.

Tak buďte zdrávi.

Zpětná hlášení potěší vždy a každého. Dotčený se může vydávat po stopách výsledku, může stav nahlížet vzletně, může ovšem – a to především – bádat vědecky.

Čekání „na Afriku“ může být v kariéře dlouhé, až nekonečné. Byl bych takovým čekatelem sám, nebýt bílého čápa z časů, kdy jsme jim stavěli hnízda a označovali poté mláďata. To byla „Afrika“ v cuku-letu. Pak tedy takovou mám. Ale já bych si přál podobné hlášení od pěvců, kdyby se jednou stalo. – To je jeden rozměr.

Druhým (takovým soukromým) je „hraní si s výsledky“ jinak. Co třeba hlášení zeza nultého poledníku? Toho se z našich míst též nedosahuje úplně vždy. Znamená to při cestě dostat se hodně na západ. Pár takových mám, vždy „o fous“. Ale jsou! Od včerejška mám pořádné, o veliký kus. Patří obecnému rákosníku, což je druh který „hlášení dává“.

Výsledek měl zpoždění, což se rovněž na platformě zpětných odpovědí dost často stává. Ale že dojde, je ve výsledku milé. K čemu jinak by se ptáci chytali, značili a kontrolovali v následném čase jejich životů?

Tehdy „pro lidi“ jsem v roce 24 v Slavičím háji natáhl o poledni síť, zdali by nešlo něco ukázat. Bylo druhého června, čas nejpodivnější k takovým nápadům, všude se hnízdí. Ten chycený sameček obecného rákosníka – tedy naše hnízdní příslušnost – byl na odletu poté – tedy migrující – zachycen kolegyní v přímoří u řeky Mira v Portugalsku (37°44´N; 8°44´W). Už 24 července.

Tato skupina pěvců spíše po vyhnízdění „doma“ nepelichá, nechává si proces jinam. Nezdržuje ji tedy, jako třeba adultní slavíky, kteří musí hromady dní a sil investovat po hnízdním čase ještě do „přezutí pneumatik“. A taky „natankovat do nádrže“. Rákosníci mohou letět, a staří se doma nezdržují nijak zbytečně, míří do lázní. Jako je oblast, kterou dotyčný odkryl. Absolvovat pořádný výkrm, přípravu na maratón. Nu, a tak tam tento reprezentant z našeho parku prostě nechyběl.

Nabídnu fotku velice podobného rákosníka zpěvného, ten ovšem zastává cestovní mapu docela jinou. Je ale – vědecky řečeno – fenotypem podobný. Tady je…

Uvědomuji si to v jednom kuse. Můžu tomu říkat specializace, výzkum, shromažďování dat – jakkoli. Provází to ovšem též pugét emocí, příjemných okamžiků i koníčkářská radost. Před chvílí mne to potkalo znovu, při cestě domů. Přijíždím pod Horním Bousovem nad zatáčku a po své straně hlídám biotop. Ještě předtím na dlouhém úseku od Červenského rybníka jsem hlídal zpětné zrcátko, jestli jsem v asfaltu sám. Abych se mohl kochat. A pak už to pročítám. Teď v předjaří jsou hnízdiště slavíků velmi přehledná, prozrazují nejvíc. Ano, tady loni poprvé byli. Vím v poctivé deformaci, proč si to místo už konečně vybrali. Kdybych neměl ruce ale jejich křídla, vybral bych si to taky.

Kvetou tam lísky na sluneční straně, silnicí se díky té zatáčce jezdí docela pomalu, takže snad stačí před přelétáním auto vyřešit. Zlatá zatáčka! I tu silnici za časů hnízdění rádi užívají, její krajnici. Kdo říká, že slavíka vidět se v prostoru nedá, moc toho s nimi nezažil. Auta pomlátí hromadu hmyzu a uklidí do krajnice. A slavík to moc dobře ví. Znají to i straky a ten pěvec, který na provoz doplatí, je zase pro ně snadnou obživou. Proto i monitorování dopadů silničního provozu na drobné ptáky je obtížné zajišťovat. K řadě obětí přichází sčítatel jako druhý, kdy už je krajnice vysbíraná. Jednou jsem zkoušel takový úsek pražské Desítky sledovat právě kvůli slavíkům a vím, že to jde ztuha. Jenom vám ten pták najednou chybí v páru pro hnízdění.

Ale tady je zatáčka, zbrzďující. Ovšem, aby nebylo po zimě úplně všechno narůžovo, křoviny jsou ořezány cestáři. A to tak, že hodně. Asi kvůli té zatáčce, nevím. Jsem tedy zvědav, jak moc je slavík připraven slevit. Byl to loni dvouletý jedinec, po první zimě. Tací se objeví kdoví odkud, a taky kdovíkam mohou zas zmizet. Dobře to vím. Pravidlo v tom ovšem žádné není, jen se to prostě stává.

Dokud větve neobrostou, může se badatel naučit dost. Sledovat každé jedno z lákadel a porovnávat s místy jinde. Hledat společné. Znám a zažil jsem místa mladá, prvně obsazená. Zažil jsem a znám místa přestárlá, prvně opuštěná. Ano. Někdo by se i podivil, že buřeň za určitých stavů už nemusí vyhovovat. Stává se zejména u lokalit malých bez zmlazování, kdy zpravidla mirabelky ztemní natolik, že slavík zmizí. Proto jsou místa bez slavíků, i když je člověk kácením nedecimuje. Ty stavy musí mít určitou vyváženost, někdy je pila ku prospěchu. Dám po čase fotku alespoň nějaké lokality. Ať to tu není jen černobílé.