Zaměřeno na slavíky

Nejde v mém podání o chybu, dávno to tak mám. A nejsem ten, kdo stav objevil. Po desáté hodině to tu máme. Změna, kterou dřív nebo později pocítíme.

Budu upřímný. Loni jsem zachytil slavičí moment právě okolo slunovratu a myslel jsem, že jde o nepodstatnou nahodilost. Letos jsem do konkrétní šňůry nocí „šel“ a ona nahodilost je ta tam. Dějí se věci slavičího „roku“, které nám sto let unikaly! Pro mne je nečekanost – ať se už kolem dál přihodí cokoli – jednoznačně událostí sezóny. Počasí přeje, proto (ještě) i dnešní noc bude směřovat k ověření dané situace.

Došlo též v parku k dalšímu příletovému podivenství. Včera se ozývaly ze dvou příhodných míst opravdu hrdličky divoké a jakoby začínal tok. Navíc, do prostředí okraje křovin s zápojem řídké rákosiny zcela jistě teprve předevčírem přiletěl hnízdit rákosník zpěvný. A to připomínám, že kukačky – ty dospělé a udřené z přesčasů – to mají s odletem „za pár“. Takže: co to je vlastně ptačí příletový/odletový kalendář Česka? – A hned si odpovím – pěkná „divočina“!

Z předešlého odstavce vidíte, že ornitologie stojí naprostou hvězdou pro volný čas. Kam se hrabou všechny koníčky jiné! I proto stoletý spolek tak nápadně základnou posiluje a i já pro něj nadšeně umetám cestu. Zdravím tedy každého jednoho, kdo s námi na lodi putuje. Ať už je palubním dříčem, strojníkem někde u dna, či vyšňořeným kapitánem. Buďte za okrouhlými skly vytrvalí, jednoho dne očím neuvěříte!

Je to opravdu síla. Člověk vstává k sítím po půl čtvrté ráno a má kvapík. Ještě pár momentů a světla bude ubývat.

Letošek už usadil sledovanost slavičí stránky opravdu vysoko, nikdy tak nebývalo. Za zájem děkuji.

V parku i letos vyvedl mladé chřástal vodní. Kolik jich je jsem ovšem nespočítal. Pobíhají pod přepadem, z večera se stěhují k laguně v louce, než vyschne. Ano, předešlé deště nám tam vodu zase vydatně nalily, slať je opravdu pozoruhodné prostředí.

Ornitologicky jsem tyto dny před vrcholem zaměřen na noční pokusy se sítěmi. Potřebuji znát, co slavíci dělají v čase rozpadu rodin. Než se usadí k pelichání. Zdá se, že existuje ještě jedna podetapa jejich českého roku. Časově nerozměrná, ovšem pozoruhodná. Bylo štěstím, že počasí drželo v optimu a experiment je objektivní. Protože jde o vlastní zadání a nemá pevný výměr, ještě noc či noci přidám. Navyšuji tím samozřejmě už tak vysokou náročnost podniku, ale tuším obrovské věci.

Je trochu jiné chytání za nocí v červnu. Jiná kulisa, jiné zákonitosti, jiní aktéři, stejné dobrodružství.

Dravcům se nevěnuji, ani jim tolik nerozumím. Ovšem – když se co chvíli nad Slavičím hájem objeví luňák červený, je to silné. Příliš se nebojí, jakmile vyseču díl motýlí louky, už jeví zájem. Zaletuje hlavně on, ona ještě moc ne. Hnízdí v topolovém pruhu starých stromů severovýchodně za dráhou. Je pozoruhodné, jak skřivan pracuje na neobjevení příbytku dole na zemi.

A jedna radost nakonec – pomalu končí doba kvetení ptačího zobu. Šílený odér, je ho přetékající maringotka. Ovšem, co hmyzu drobné kvítky k sobě přivedou, jeden žasne.

Jsou tu čtenáři, kteří při setkáních říkají, že si na blog chodí pro pohodu. Zažívám to léta, jen často nezmiňuji. I proto sem přicházím psát. Kdyby ale někomu chyběla odbornost, můžu „přitvrdit“. Ovšem uznáte, že objevy dosud nepublikované na internet nepatří. Vždyť se okolo kolem tají téměř všechno. Nikdo dnes zadarmo nepustí docela nic.

V našem parku rád sedám na terase maringotky. Je nad terénem půl druhého metru a je z ní na kotlinou líp vidět. Zejména teď, když centrální louka ještě stojí. A stát bude, protože lehly postupně obě ohromné okolní erární a zvířata tamní se ocitla „na hřišti“. Ta, která rotačním nožům unikla, tlačí se k nám, to je logické. Mám na ně na hranicích „vypláznout jazyk?“ Ne, park musí být i k nim mámou, která pomůže. Na trávu dojde samozřejmě v seči oddálené, jednorázové. Rádi jsou i motýli. Přeci jen se jim daří geny v ročním běhu „otočit“ a posunout dál.

Kafe vařím na plynu. V starém osmahlém ešusu, co táhl krajinami tenkrát trampem. Pro společné polévky z pytlíku a tak… Dávno mastnota z granulek vyvanula, vedlejší efekt rozkládajícího se hliníku mi taky nevadí – vše, jak má být. A pak je tam ta pohoda…. Ťuhýci hned za zády, nad nimi výš barevná louka „flekatého“ kosení. Ještě výš louka nového sadu a až nad nimi staro-nová erární cesta s lemem městských výsadeb. Pak lány, kam oko dohlédne, a za nimi – pro změnu – zase lány. Dolů směrem k Bousovu louky, to už jsem psal. Utěšené prostředí. Přesně na tu kávu. Jsem taková „anglická konzerva“ v životním tahu – nepřekvapí tedy, že vařím stále polévaný lógr. Nechám jej v hrnku usadit (sám dávno usazený) a opatrně upíjím. Mám čas. Dost času mám. Krutihlav hrabe mraveniště – jak jsem o něm dřív nevěděl?! Přesně tohle prostředí mu sedí. Musí vidět na zem, na mravence. A že nemáme pro něj dutiny? Visí všemožné budky! Ale pozor, „přebudkováno“ nijak nemáme, to hlídám.

Kotlinou za vlání luk jde příjemný čas. Dny málem nejdelší jaké můžou – a slavík? Jeden z neúspěšných ještě stále zpívá. Badatel může porovnávat výkony jarní od tohoto „vyklusávání“. Jistě, je jiné. Nadobro jiné /odborníci vědí, že daleko tvrdší (dané úsečností), neodborníky to plete a odvádí často k slavíku tmavému/. Kdybych mu viděl do hlavy, možná jde o zklamání, možná to má „na háku“, kdo ví. Znám jeho kroužek, to je jasné. Taky není z nejmladších, ale kam se hrabe na Mistra zpod hráze.

Kde jinde a líp se máchat v přírodním běhu, než tady, v Slavičím háji. Všechno může být podle mne. A já se snažím doopravdy prostředí naslouchat. Kdybych měl pocit, že lze ještě něčeho dosáhnout pro někoho, na příští odemykání jara to bude stát. Jde tady o svobodu v nejvýstižnějším pojetí významu. A dnes? Když má být solidní noc, půjdu pod ní letos podruhé. Tmy se netřeba bát, tím se lidé jen straší. A u nás probíhá přetajemná. Nadnáší totiž křídla, o kterých pořád nevíme dost.

A jeden postřeh badatelský zcela nakonec: Odpůlnoční umělá produkce s místními slavíky ani nehne! (Potřebná možnost porovnání a nápověda v jednom).

Tak buďte zdrávi, a jestli někde vám nablízku podletní louka ještě stojí, urvěte chvíli a běžte se do ní dívat. Budete koukat!

Aby mne příležitost nutila měnit zavedené postupy ve stylu: „Absurdní? Nikoli!“

Když máte téma před sebou každou chvíli – a navíc víte, že ve vaší „zahrádce“ budete mít pro práci klid, „přihazují“ se kolikrát věci, nad kterými člověk dost kroutí hlavou.

Je půlka června – čas, kdy jsem o sezóně objížděl hnízdiště. Desítky a desítky let. Takový stereotyp zhutňuje poznatky, ale nikam moc dál člověka nepostrčí. A lze vůbec ještě v otázce pohnízdního chování slavíků očekávat nepoznané? Když se odhodlání, čas i houževnatost protnou ve správném bodě, možné to je. Dobré myslet i na náhodu, kolikrát právě ona pověstným měšcem zatřese.

Noc přišla od kopců čistá, podchlazená. Nebude pokus nikterak pohodový, rohová lavice ke spaní v maringotce, ze všeho nejvíc připomíná kriminál. Aspoň se očima badatel mnohem víc věnuje vývoji noci, než v ní cestovat s hlavou povypínanou. Myšlenek je vždycky u sítí vypnutých ohromné množství, všechny se valí z prostředí ornitologie. Jde vlastně, oproti představě, o velmi aktivní čas, ve kterém stát se může málem cokoli. Město za hradbou křovisek na konci lučin tiší poslední psy, kalous se zajímá o dosud nezvyklý děj. Přestože nové sítě jsou ohromně vysoké, pod lanko se soví křídla netrefí. A čas se kotlinou posouvá dál.

Den bude přicházet před čtvrtou, protože noc byla světlá. Třeba jít v holínkách cestičkou k autu a přes okno tužit připravenost. Pak minuty běží, jak zvečera přišla, tak noc se zas ztrácí, uvidíme…

Zábavné investovat hodiny do tématu, které už zdálo se k opublikování. A shýbat se po zemi k ležícím otázkám nového směru, cpát si je po kapsách a poznávat, že řečeno od slavíků nebylo rozhodně vše. I tento rok s nimi může být pořádná radost.

Slavík jako slavík. Tady odlétá poslední.

Znali jsme se od mých začátků – a co je docela vzácné – bylo na něj spolehnutí. Co řekl, platilo.

Rovněž je tím, kdo drží nejčasnější doklad návratu slavíka obecného, kdysi jsem to u něj ještě ověřoval. Sotva ten záznam někdo předběhne.

Včera jsem v městě na Klenici mluvil pod slunečními hodinami v několika časových okruzích k lidem. Je na nich mimo jiné nápis: „Každá raní, poslední zabije“. Vykládal jsem význam slov ve vztahu k času a našim životům. Nedá se nic dělat, je to prostě tak. Honza svůj čas nepromrhal a sejít se sním k diskusi bylo cenné. Tak si jej budu pamatovat napořád.

A je to znovu tady. Půlka měsíce za májem, třeba vyrazit pod hvězdy. Na jedinou noc, ovšem k ověření jakéhosi dojmu. Anebo vyvrácení, tak to na nepopsaných stránkách prostě bývá. Vzrušující? Samozřejmě! No, a to je jeden z momentů, proč kolem toho člověk tancuje téměř půl století. Staré věci sledovat jestli dál a dál sedí, nové od podezření ověřovat. Slavíci! Téma pro život bez nudění.

A máme tu deště. Sice plány musí se řídit jejich diktátem, ale krajina oslavuje. Do puklin horní části povrchu Slavičího háje zatéká voda a stěny šrámů sesouvá k vyhlazení, v dolní části, včetně sektoru 1, plní prolákliny. A žáby skutečnost nepřehlédly. Kytky jsou po pás ve vodě, některé zaskočeny, jiné v náladě. Modráčci zahlížejí od vrbiny, zda lepší nepřesunout se za blátem. Doteď byli rezaví od téměř prázdného potoka. Ale vidíte, jak umí prostředí číst. Vystačili by s ním, i kdyby léto vletělo do lučin. Ono ale přibrzdilo a já mám takový pocit, že vše je na Zemi ještě docela „cajk“. Alespoň na té tady u nás, pak tedy spíše „na zemi“. Čvachtá pod botami, nohavice cucají vláhu z trav – ale nálada okolo správce dolíčku, ta je povýšená.

Jen některé koruny stromů zhlíží dolů bez zhodnocení. Mrazy i letos nejednu zaskočily. Květy uschly, opadaly. Tak jestli tohle to z člověka nevydupe pokoru, jiného nic.

Píšu to tady často, největším kapitálem je Čas. Všechno ostatní dřív nebo později padne – i s námi a veškerým plánováním – on ale vydrží být! Pojďme si jej tedy víc vážit a prožívejme dosavadní velkorysost. Bohatý – chudý, věřící – bezvěrec, nadaný – bez talentu = každý jej doposud máme. Mohlo by se zdát, že procházím hřbitovy a cituji z tamních kamenů. Nikoli. To přírodní běh i krajiny k němu – ty mi napověděly. Tam výše napsané funguje odjakživa. Tvrdě, pravdivě, bezkonkurenčně. A člověk se nemusí snad ani vyptávat, stačí k nim chodit a nechat se vést.

Zastavme se v tomto čase slavičího roku Česka. Vždyť za koncem II. dekády června se vše zlomí a dny začnou zkracovat. Ptáci to vycítí, i když propad zkraje nebude výrazný. Slavíci budou pořizovat nové ošacení a pak odletí. To už noci bude přibývat nápadně. Ale oni sem přiletěli právě pro dlouhý čas na práci a vše pořídili. Vymyšleno skvěle.

Vzal jsem si v parku skládací stoličku a odstěhoval k lávce, kde nedávno slavičí pár vyvedl mladé. Rozkryl jsem okolí hnízda a dlouho nad situací přemýšlel. Abych pochopil jejich rozhodování ohledně spolehlivého bydlení. Znovu vynáším obdiv. Vydařilo se jim vše na jedničku.

Jdou po Čechách moc hezké dny. Měli jsme starost, jestli krajina nevyprahne – a vidíte – nevyprahne. Další kapky se formují už pro tuto noc. Květnatá louka přidala barvy, štírovník ji táhne k zlaté. Kazí to maličko křídla modrásků, kteří kytičku preferují. A dokvétá len, proto o modré nyní nepíšu. Už není moc vidět. Jak skončí kopretiny, vrátí se na louku vůně. Kopretinám to nejde, umí ale zase vydržet doma ve váze.

Dokončují přílety zpěvní rákosníci. Pozná se to, že pořád se do sítě chytají noví. Jinak by v tom jeden zabloudil, kroužkování ale napovídá. Jsou to velice zajímaví ptáci. Jednou jsem prohlásil – kdoví, jestli ne tady na blogu – že nebýt slavíků, bral bych právě je. Trochu jsem nad tím zalhal. Nebýt totiž slavíků, nikdy bych nekroužkoval. To oni mi vrazili do ruky kleště o objednali hliník začátečníka. Třicet na provázku kroužků typu „M“ a třicet typu „T“. Brožuru k určování, archy seznamů. Všechno jsme strkali do obálek, slinili známky. Vidíte, a slavíci jsou tu dodnes! Čas je nepřepral.

Ještě se hodí vrátit se do začátku máje k akci, která byla toho druhu ode mne poslední. Neslyším-li některé hlasy opeřenců, není dobré k lidem komentovat ptačí prozpěvování. To se můžeme v společenském tónu sejít u kafe. Slavíky naštěstí pořád slyším, tam účast trvá.

Akce se nesla spíše v komorním formátu, něco přes dvacet lidí o sobotě dorazilo. Už jsem i do ČSO oznámil ukončení tohoto podniku pro zmíněný problém. Od roku nula jedna jsme se synem k lidem přistupovali, on v roli technické, já průvodcem – moderátorem. Covid nás na několik sezón od schůzek odstrčil, ale poté jsme navázali. Je milé, že mezitím ta naše „střecha“ dospěla k trvání sta let od založení.

Modráčci už se osamostaňují.

Slavičí háj si zaslouží být viděn a slyšen. Je to kout poctivé české krajiny – takový, jak jej pamatujeme z mládí. Strakatý od střídavé seče v louce umělého výsevu – ano, jsou to všechny ty kytičky, které jsme chemií dokázali z krajiny vyhubit (jak zaznělo v místě). Je nedočkavý po zimě, kdy vyhlíží všechny své blízké zda přežili a jestli v zájmu o domovní číslo popisné vytrvali. Je mámou k seskupeným životům přepozornou, je kopií starých časů. A zůstává místem: Aby bylo kam jít. Pro zvířata i pro lidi.

VPZ budou po republice pokračovat, to zcela jistě. Vždycky se bojíte o počasí, to mohu poctivě říct. Pak tedy slyšte – ani jednou jsme nikdy nepromokli. Jedinkrát slabě navlhli, ale čekárna v Kněžmostě všechno zachránila. Šlo jenom o mírnou přepršku. A příběhů? Těch by bylo na dlouhé vyprávění! Bylo to přátelské, bylo to poctivé. Naštěstí k zájemcům, dnes je těch „Vítání“ všude už dostatek. Mají kam jít. Tenkrát o začátcích bývalo jinak.

Dojde k odsunu hranice rozšíření u slavíka tmavého s probíhající změnou klimatu? Tundroví modráčci z Krkonoš ustupují.

Budou pak ještě za srpnových nocí prolétat k jihovýchodu na cestě do zimovišť slavíci tmaví Českem, po západním okraji tras?

Zmínil jsem „pár“, dvě byly tedy položeny. Pojďme ale ještě na pár postřehů do parku…

Květnatá louka je nyní kopretinová a tedy příliš nevoní. K tomu se chystají rozkvést keře ptačího zobu a posílí odér tamních míst. A aby bylo dokonáno, „nevůní“ (jak pro koho?) přispívá i na agrokulturním plácku navrstvený koňský hnůj.

Po deštích se obnovily hladiny v lukách tam, kde bývaly zjara. V momentě zareagovali obojživelníci a je to radostné. Kde na tyto proměny čekají, nevím. Nádherně tím ovšem stupňují spontánnost efektu vody z oblohy.

Kontrolou bylo zjištěno, že ani švestky příliš nebudou. Měl jsem „velké oči“. Ještě, že je park nastaven na pomoc přírodě, že nelpíme na vysoké výtěžnosti. Tu a tam by však nějaký úspěch na větvích potěšil.

Obyčejný kontrolní odchyt, jakých kroužkovatel zažívá docela dost…

Je čtvrtého června ve Slavičím háji při východním okraji „města na Klenici“, a síť nad potokem, který požitkářsky konečně vede zas vyšší vodu, drží úkolem pochytat pěvce rákosí. A taky tak činí. Hnízdní osazenstvo kolem tradiční proluky je předvídatelné, jen modráčci odvedli mládež jinam, na širokou slať. Snad kvůli lasici.

Vynecháme teď všechny jiné opeřence, kteří skončili v notýsku, první se chytil obecný rákosník s kroužkem od ptačí rezervace Žabakor. Byl tam označen loni před půlkou prázdnin (jako starší jednoho roku), teď víme, že jde o samečka.

Lze tento záchyt překlopit do slavičího světa a nechat si napovídat chování jejich, více přistíněné? Toť otázka.

Kdyby byl loni rákosník mladým, pak zcela jistě. Aktuální „narozenci“ opravdu podle mých poznatků „prolétají“ díl léta nad krajinou svého mládí, než oné nejsprávnější chvíle vyrazí k moři. Jak může být ukládaný region rozměrným, poslední roky rozvažuji. Abych z toho větu přihodil – zástih jednoho tady od nás u Chlumce nad Cidlinou docela klidně. Jenom že… rákosník byl kolegou shledán dospělým. A zde v příměrném přenesení se nachází jedna ze záhad slavičího bádání (větu vytučním, je klíčová): „Co dělají dospělí slavíci, když zvonek zazvoní, a znovu je třeba zamířit do Afriky?“ Měl bych zašmátrat v důkazech a stanovit verdikt. Zašmátrat mohu, verdikt nepostavím. Vlastním pouze jediný moment, který by ukazoval na podobné tomu rákosníku. Je ovšem ke všemu ještě daleko kratší – lze říci lokální. Ale je! Byla to tehdy klika. Jakoby ona slavičí matka od Červenské výspy po přepelichání čerstvě přeletěla jaksi se rozloučit proti proudu přítoku do katastru osady Matice, kde jsem řešil docela jiný úkol. Nad kontrolním odchytem se mi dost točila hlava. S odstupem let jsem se vědomostně posunul jenom k poznatku, že tento byl jediný a dodnes poslední.

Slavíci nejsou rákosníci. Ale pozor! Neměl bych za větu raději přiřadit otazník? Pojďme na vteřinu ještě k dokreslení. Obecný se zpěvným x obecný s tmavým… rákosníci versus slavíci. U obou zadání je značná podobnost fenotypem. U obou dvojic svérázné tahové cesty jsou zcela opsané. Jenom do rákosníků je více vidět (více se chytají).

Co hapruje v pokusu opisovat – a stébla, jak tonoucí, se koukat chytit? Pohnízdní pelichání. A máme problém, který už pro tento vstup stojí nadrozměrným.