Zaměřeno na slavíky

Dojde k odsunu hranice rozšíření u slavíka tmavého s probíhající změnou klimatu? Tundroví modráčci z Krkonoš ustupují.

Budou pak ještě za srpnových nocí prolétat k jihovýchodu na cestě do zimovišť slavíci tmaví Českem, po západním okraji tras?

Zmínil jsem „pár“, dvě byly tedy položeny. Pojďme ale ještě na pár postřehů do parku…

Květnatá louka je nyní kopretinová a tedy příliš nevoní. K tomu se chystají rozkvést keře ptačího zobu a posílí odér tamních míst. A aby bylo dokonáno, „nevůní“ (jak pro koho?) přispívá i na agrokulturním plácku navrstvený koňský hnůj.

Po deštích se obnovily hladiny v lukách tam, kde bývaly zjara. V momentě zareagovali obojživelníci a je to radostné. Kde na tyto proměny čekají, nevím. Nádherně tím ovšem stupňují spontánnost efektu vody z oblohy.

Kontrolou bylo zjištěno, že ani švestky příliš nebudou. Měl jsem „velké oči“. Ještě, že je park nastaven na pomoc přírodě, že nelpíme na vysoké výtěžnosti. Tu a tam by však nějaký úspěch na větvích potěšil.

Obyčejný kontrolní odchyt, jakých kroužkovatel zažívá docela dost…

Je čtvrtého června ve Slavičím háji při východním okraji „města na Klenici“, a síť nad potokem, který požitkářsky konečně vede zas vyšší vodu, drží úkolem pochytat pěvce rákosí. A taky tak činí. Hnízdní osazenstvo kolem tradiční proluky je předvídatelné, jen modráčci odvedli mládež jinam, na širokou slať. Snad kvůli lasici.

Vynecháme teď všechny jiné opeřence, kteří skončili v notýsku, první se chytil obecný rákosník s kroužkem od ptačí rezervace Žabakor. Byl tam označen loni před půlkou prázdnin (jako starší jednoho roku), teď víme, že jde o samečka.

Lze tento záchyt překlopit do slavičího světa a nechat si napovídat chování jejich, více přistíněné? Toť otázka.

Kdyby byl loni rákosník mladým, pak zcela jistě. Aktuální „narozenci“ opravdu podle mých poznatků „prolétají“ díl léta nad krajinou svého mládí, než oné nejsprávnější chvíle vyrazí k moři. Jak může být ukládaný region rozměrným, poslední roky rozvažuji. Abych z toho větu přihodil – zástih jednoho tady od nás u Chlumce nad Cidlinou docela klidně. Jenom že… rákosník byl kolegou shledán dospělým. A zde v příměrném přenesení se nachází jedna ze záhad slavičího bádání (větu vytučním, je klíčová): „Co dělají dospělí slavíci, když zvonek zazvoní, a znovu je třeba zamířit do Afriky?“ Měl bych zašmátrat v důkazech a stanovit verdikt. Zašmátrat mohu, verdikt nepostavím. Vlastním pouze jediný moment, který by ukazoval na podobné tomu rákosníku. Je ovšem ke všemu ještě daleko kratší – lze říci lokální. Ale je! Byla to tehdy klika. Jakoby ona slavičí matka od Červenské výspy po přepelichání čerstvě přeletěla jaksi se rozloučit proti proudu přítoku do katastru osady Matice, kde jsem řešil docela jiný úkol. Nad kontrolním odchytem se mi dost točila hlava. S odstupem let jsem se vědomostně posunul jenom k poznatku, že tento byl jediný a dodnes poslední.

Slavíci nejsou rákosníci. Ale pozor! Neměl bych za větu raději přiřadit otazník? Pojďme na vteřinu ještě k dokreslení. Obecný se zpěvným x obecný s tmavým… rákosníci versus slavíci. U obou zadání je značná podobnost fenotypem. U obou dvojic svérázné tahové cesty jsou zcela opsané. Jenom do rákosníků je více vidět (více se chytají).

Co hapruje v pokusu opisovat – a stébla, jak tonoucí, se koukat chytit? Pohnízdní pelichání. A máme problém, který už pro tento vstup stojí nadrozměrným.

Hnízdění ptactva je proces dynamický. Lokality jsou obsazovány průběžně až do léta. Ano, je to tak. My sotva dovedeme objasnit, co vše je příčinou vleklých pokusů, zcela jistě jedním je nejednotný kalendář příletů. Přivádím téma proto, že do našeho prostředí přibyl další skřivan. Samozřejmě může jít i o pár ptáků kdesi (na okolí?) neúspěšných a k nám do bezpečí přesídlených. Co je barevnou stuhou na převázání tohoto zážitku – zcela jistě vytrvalý zpěv nad polem. A zpěvákovo snášení se dolů „na práh“ obydlí. To se dá pozorovat donekonečna. Je to takové staročeské, milé a povzbudivé.

Na opačném konci parku jsou k jihu v linii vysázeny jedlé jeřabiny a hložiny. Stromky mají už nad tři metry, docela se jim daří. Že jsou na sluneční straně, v jejich korunách poletují ostruháčci. Ještě jsem je řádně neidentifikoval, nejspíš švestkoví. Opět z rodiny modráskovitých, další veliká radost. Připočteme-li za rákosím nad slatí ohniváčky, máme spektrum členité. Ano, vynechá-li člověk k nakládání s krajinou chemii, může počítat s návštěvníky. Ještě se odněkud prostě vyčarují. Možná to někomu může přijít jako hlouposti, ale já mám s tím územím plány právě takové. Kdysi kdosi moudrý prohlásil nad naší květnatou loukou: „To jsou přesně plevelné kytičky, které se nám povedlo z krajiny vytrávit!“ Co tomu říkáte? Tak přesně tímto momentem se vyznávám z pojetí, které po mnoho let v sobě chovám. Mám vždycky obyčejnou radost nad každým novým návštěvníkem – ať to má listy, peří či šupinky v barvách motýlích. A když jsem u motýlů, posledně přeletěla nad mezí babočka kopřivová. Ještě jsem popoběhl se ujistit, že je to ona. Tak početný druh to ještě před pár roky býval! Je pro mne nadějí, že třeba zůstane. Na její místa se vedralo paví oko – přitom – pro oba motýly jsou živnou rostlinou kopřivy. Nevím, co může mít tu drobnější na svědomí.

Já bych si prostě nadmíru přál, aby to po loukách vypadalo takto:

Buďte zdrávi.

Byl druhý den (tedy podvečer) června. Kukačky v parku dřou od rána do večera. A nejen v něm. Jejich revír sahá až za Zvolínek – inu, potřebují rozdat zodpovědnost, než zmizí do Konžské pánve. Tam budou v čase, kdy tady pěstouni budou s „péčí“ vrcholit. Promyšlené, vychytané. A jednou, za dlouhý čas, mohou se od nich nedaleko kdesi v té dálce objevit potomkové. To už snad není ani vychytané, to je – opatrně řečeno – neuvěřitelné!

Bylo třeba pro tamní doběr výsledků pokusit se okroužkovat některé z mláďat vyvedených modráčků. Hnízdění vyšlo, smysl byl odůvodněný. Dvě se chytila po západu slunce, když šla k noclehu do křovité vrby, ovšem ještě před tím se v jiné síti ocitla „zanášející“ kukačka.

Ten chytací půlden byl vůbec napěchovaný událostmi, je to zvláštní. Někdy se daří hodně, jindy je půst. Člověk ovšem, má-li zkušenosti letité – dobře o této „houpačce“ ví. A říká si: „Však ono to přijde“. No, a včera takové nalíčení přišlo.

Pobytový slavičí rok upaluje, bude se co nevidět přepeřovat – a pak? Je to vůbec možné? Co ten čas, životy stíhající, dělá?

Nenechte se znervóznit řečnickou otázkou, jeďte po svém dle libosti. Krásné je za život nejedno vystoupení od toho kumštýře.

Dobré kroky do vašich současných cest!

K prvnímu červnu nám třeba dobrých zpráv.

Kdo se nablízko dívá modráčkům do života, nestačí žasnout. Nikdy si jisti nemůžete být ničím. Teprve Slavičí háj naštelovaný pod drobnohled odkrývá podivnosti okolo hnízdních sezón tohoto druhu slavíka. Samci zřejmě během účinkování v soukromé hnízdní pozici vykonávají všemožné odlety – a snad i zálety.

Letos se zdálo, že situaci v parku mám ohledně nich pod kontrolou – asi ne. Objevil se zničehonic jedinec, známý z předloňska i loňska. Ne z letoška. Na lokalitě s největší pravděpodobností nebyl. Teď byl potvrzen sítí a podle kroužku identifikován. To, jaké nese znaky, nebudu snad ani komentovat, u modráčků se badatel musí připravit na všechno.

…A slavíci jdou z hnízd! Stihli vše v máji a je to časné. Neděje se tak ovšem nějakými uspíšenými návraty. Rychlost spočívá ve změně oproti minulému století, kdy samice po příletu okamžitě staví základní kámen příbytku. Stav prostředí, změněný oproti dávným časům, jí jde naproti.

Dobrá zpráva i nakonec: V oblasti přes noc (po několika odkladech) přeci jen zapršelo.

Jdu cestou, co prošli jsme včera. Bylo nás hodně a Slavičí háj k nám pohlížel. Tolik lidí na vlnách ornitologie!

Z pole, kde stále ční hroudy a mezi tím nějaká kytka, vylétá znovu skřivan. Jo jo. Máme je tu, jak bývali tenkrát za starých majitelů. Dokázali jsme je na pole vrátit. Už je vysoko a dál prozpěvuje. Jak z poznámkových bloků básníků. Jsem hrdý na tyto obyčejnosti. Už jim příbytky nezrušíme.

Tak, jak se vlní od pasu nahoru trávy po lučinách, vlní se s nimi motýli. Už to začalo. Na dálku svítí křídla ohniváčků a žár těch barev podletí mírní modř modrásků, jen na ty vzácné se ještě čeká a čekat bude. Do prázdnin. Jeden z ostruháčků sedá v žáru dne na nejmladší lístky slivoní. Ten barvami šetří, ale kdo jej zná, bere, jak je. Před pár dny se na stejných místech třepotaly mohutné samičky otakárka ovocného, aby ukotvily další pokolení. Je to jak z učebnice krásy. Obdiv se drží v přijatelné rovině do doby, než křídly prostoupí slunce. Kdy už se nepozná, je-li to rub či líc. Při kladení se motýl konečně zpomalí a lze všeho užít. To ale není ku správci nejdůležitější. Vrchol je jinde a bez barev. Jde o pocit, že i další generace se může narodit. Rozumíte tomu? Že s postřikovačem na zádech nás tady nikdo neuvidí; že jsme vespolek pochopili, jak jít rozmanitosti naproti. A vyprávěl jsem to právě i hostům. Že je to jako s tím obalečem jablečným, který tím zážitkem až tolik nemusí být. Ale zjištění, že se do jablka ještě „zakousl“, k zúčastněnému říká, že potud vše ještě v pořádku, na jabka odjinud mnohde by se třeba už nevychystal.

Potokům dochází dech a záchrana mohla by přijít po další noci. Jezírko propadá hladinou, divoký polabský leknín vše zhlíží s obavami. Přednastaven na hlubší vodu, za pád dnů by měl rozprostřít poupata. Pokud zaprší, oddechne si.

Je posledního máje a hodilo by se děkovat. Za každý jeden obrázek, za příležitosti k naučení. Šlo se tím měsícem den za dnem i letos ladně. Přesně takový, o kterém básníci horlí. Byl časem pro lásky i naplnění. Předskokanem zrání na cestě pod vrchol.

Až bude červen, zas se tu potkáme. Zastavte se, přijde-li vám to ku prospěchu.

Bylo třeba počkat, než čas růží dorazí.

…Růžinu jevil vonný vzdech… a Mácha byl opravdu mistr!

Šípkové keře zalily květy Slavičí háj, který ještě občas jakž takž zpívá slavičí noty. Jde už o jakési vyklusávání, ale sešlo se to. Dokonce i ta hrdlička z příběhu v úterý byla slyšet, byly ale tři a zmizely. Viděl jsem je odlétat.

Jak dnes vyjdete ven, přivoňte si. Vůně je jemná, podmanivá. Barvy lehounké, neurazí. A léto se někde v zákulisí pomalu připravuje. To tak bývá, když šípky nastoupí. Krajina se v jejich svatbách úplně topí. A první slavíci jdou z hnízd. Našlo by se ještě více paralel, o černých bezech už tady bylo. Ale stejně jsou na tom „české olivy“, ty když zavoní okolo silnic z umělých výsadeb – i ony navozují změny u slavíků. Vše je z mé dílny, vyhledávač ti nenajde. Snad jen toho Máchu. Jak se ti básníci Česku daří: Karel Hynek Mácha, Karel Kryl, Karel Plíhal.

Na dnešek jsou objednány bouřky. Vodu potřebujeme, snad budou rozumné. My máme sraz v parku ve čtyři odpoledne. To už by mělo být dokropeno. (Bouřky nakonec odloženy)

………………………………………………………………………………………….

Okolní louky lehly ve dvou hodinách k zemi, druhý den v dalších dvou byly sesbírány. Čekáme u nás nával všeho, co nebylo odvezeno.

A začínají létat opravdové motýlí drahokamy: oba otakárci a ohniváčkové. Dokvétá u mokřadu ledenec, v plném běhu je divoká pažitka. V jemně fialovém koberci. Třešně nebudou, hrušky sem tam, švestky vyšly v poklidu. Jablka? Uvidíme, tam třeba opatrnost.

A vlní se louky. Ty naše. Je to moc pěkné prohlížení. Netrvá dlouho, jakmile trávy uzrají, divadlo končí. Rok tím vším opravdu zvolna se ubírá k zenitu, to v té skautské básni bylo tehdy napsáno trefně. Před víc jak půl stoletím.

Tak hned jak se rozední, vyrazte ven. Čeká se tam už jenom na vás. A buďte pozorní, ohleduplní a přátelští.

Buďte zdrávi.

Toto by u slavíků bylo téma na hodně dlouho.

Je vysoký čas! Máj mizí k odžitému, červen za dveřmi, slavičí dámy jako by se do země propadly. Čučet k obloze a zpívat už je marnost, místo taky za moc nestojí, pelichání dorazí každou hodinou. Co s tím?!

Zpravidla podobné situace řeší ptáci dvouletí. Ano, tak mi to výzkum napovídá. Prostě, s minimem zkušeností záměr nevyšel. Přeletují územími, občas zažalují – ale jen krátce, přemýšlí o tečce za sezónou. A já k tomu říkám: je-li studijní plocha, vše možno dokázat. Zrovna včera…

A přeci jsou otazníky jiné právě nad touto etapou jejich pobytů doma. Hodně jsem rád. Je práce, a když je co dělat, výsledek očekáván. Nějaký, jakýkoli – ale výsledek. Pokud se jeho stav bude zdát vratký, přijde doověřování. Či uchopení z jiné strany, odněkud jinak. Nástrojů k tomu se najde v portfoliu už dost, jen neměly dosud konkrétní cíl. V praxi to znamená, „vlézt“ – až se červen rozběhne – do první zkušební noci. Ještě před lety by se krok jevil absurdní, ale to jsem si myslel o chytání za letních nocí onehdy též. I o dalších, a dalších. A kdyby byla v dosahu „klika“, člověk výsledkem povyskočí.

Líčení na zoufalce – to je v podstatě ponocování startovní výstřel. Pak potřeba jít se ještě na houf dní vyspat, prázdniny budou přenáročné.

Slavíci jsou věda! A co chvíli opravdu vzpomínám na tehdejšího šéfa stanice, když jsem od něho přebíral oprávnění. On to tehdy řekl trošičku jinak, ale obsah je týž. Možná mne bude mrzet, jak jsem byl v začátcích pomalý až líný. Třeba čas k bádání bude mi chybět. Zatím ale otázky přijímám plnými hrstmi – a hlavně – úkolem se nechávám bavit. To je rozměrnost konání, zde jsou deponovány metráky prima nálad.

Vzpomínkou na natáčení mi Honza Hošek věnoval slavíka na zeď. Bude mi připomínat časy, kdy jsme zhodnocovali minuty spolupráce.

Pak už ale budou okolo všude jen slavíci, kteří to na kraji srpna zvednou a odletí. Aby se nejeden z dotčených vrátil a vracel. A možná se i krajinou šířil nakonec o něco „výš“. Zprávy mám od Lomnice nad Popelkou, i z okraje Turnova. Kdoví, čeho se ještě dožiju. Pokud trend bude držet, příští rok se nad Lomnici rozjedu.

Modráčci v parku mladé vyvedli, první oddychnutí mám tedy za sebou. Ještě se ale oddychovat bude, bude-li důvod. Jak rozkvetou černé bezy, slavíci jdou z hnízd. To platilo už tenkrát, proto jsem příměr ustanovil. A bezinky kvetou už i nám. Jsou ještě mladé, ale snaží se. A taky jsem pořídil na jedné z lokalit u Boleslavi ořešák popelavý. Přijde mi vzácný, jinde, než za obcí Plazy, jsem ho nikdy neviděl. Tam je skryt v polním listnatém lesíku na okraji, k jihu. Dívá se na Chlum, odolává, a ořechy padají do brázd sousedního pole. Jeden stačil na okraji současné řepky vzklíčit – a ten byl můj! Vezl jsem ho co poklad, v pytlíku na slavíky. Ujal se, to asi pro mojí cestovní péči. Je to jinak moc krásný strom, hlavně v květu – těším se. Místo pro něj máme, snad jsem vyvolil dobře. Hned u naučné stezky.

Je pozoruhodné, kam se v komentářích vždycky poodnesu. Začínal jsem darem a teď řeším ořech. Tak ještě snad, abych zmínil „záhon“ báječně na fialovo kvetoucího česneku u mokřiny, hned vedle ledence. Moc pěkně se barvy doplňují. Jenom mokřina – ta má za současných veder namále a nevydrží s dechem dlouho. Voda rachvalskou stokou už neproudí, jen odkapává. Trnický potok na tom bývá o půllitr líp, zatím se drží statečně, ale uvidíme. Předpověď změněna, slunce udrží vrch.

S některými z vás se uvidím o sobotě v kurzu u tabule, ovšem – i vy ostatní: „Buďte blaženi“. V mezích možného.

Třeba to tak bude už napořád, kdo ví. V Slavičím háji si stačí přesednout o pár desítek metrů jinam a hnízdí před vámi slavíci docela jiní. Ano, u lávky pod hrází rybníka hnízdí slavík obecný, přes louku za můstkem nad Trnickým potokem v seseklé rákosince právě vyvádí slavík modráček. Nikdy jsem takovou příležitost neměl a už to sype první srovnání…

Zatímco modráčky je vidět při krmení v dalekohledu dobře, slavíky obecné stěží. Ti se jen mihnou jakýmsi „stínem“ a už je nevidět. Dnes jsem tam proseděl pořádnou chvíli, vše je tak zajímavé! Když jsem s mými přáteli zakládal hnízdiště pro slavíky, absolutně jsem netušil, že by mohl po letech výsledek vypadat takto.

Ptali se mne od kamery, jestli je někde ještě jiný soukromý ptačí park. Nevěděl jsem. Nejspíš ne. Dáváme do místa nemalé prostředky, odvádíme poplatky státu. Vyplatí se vůbec ekonomicky taková věc? Já prostě říkám, že jo. Z naší trojice jsem já realizátorem ornitologie, a to v naprosté svobodě. Co si vymyslím, mohu vyzkoušet vybudovat. A potom čekat. Ubytoval jsem slavíky dvou druhů, kdybych prostředí nepřipravil, nebyl by nikde jediný. Dokonale jsem zhodnotil znalosti z předchozích desetiletí, nadřel se jako mezek, ale v radosti. Nyní už se jedná příměrem o jakési žně, jež jednoho dne neznámého roku přejdou v dožínky.

A zajímavost nakonec: Nejpočetnějším hnízdičem je strnad obecný, po něm vrabec polní. Zásluhou pomístně nízkých trávníků s odhalenými mraveništi je dva roky už hnízdícím krutihlav obecný. Dalším čerstvým druhem v prostoru hráze je konipas bílý. A čeho ubylo? Kupodivu pěnic hnědokřídlých. Pokud tedy ještě nějaké nedorazí. Když máte tři zelené hektary na očích podobně jako mnozí doma akvárium, vidíte z života opravdu dost.

Posledním měřením zapisujeme 30°Celsia, mrazy už asi nepřijdou. Hodila by se odshora voda. Kdo tam držíte známé, přimluvte se.