Zaměřeno na slavíky

Stále jsme smočeni v ornitologii – jen klid…

Vnímám-li všechna ta snažení všemožných lidí o to, aby příroda zůstala i těm po nás, ptám se opravdu řečnicky – proč nejeden stále neslyší?! Pojďme pomáhat výrazněji.

Pro všechnu tu krásu, která přetrvává po krajinách, které jsme nepoznali, v lepším případě o nich víme tak málo! Mám právo k podobným motivacím, sám jsem mnoho nevěděl. Dokud jsem nezaložil studijní plochu Slavičí háj. A začaly se dít věci, to mi můžete věřit.

Dnes na třech hektarech pulsuje život bez zásadnějších omezení. Spíše se s přáteli snažíme do toho dolíku zapadat. A zapadat učíme také děti.

……………………………………………………………………………………………………………….

Šel jsem předevčírem znovu ještě v jakési pracovní údržbářské tečce k vyhlídce U dvou borovic, naučné stezky kraje Polabí. Uklízím okolo lavičky (spíše pořádné lavice), sbírám šišky z korun a odhazuji k okrajům místa. Vždycky nějaké napadají a pro našlapování v trávníku tlačí. Dělám to ale spíš v jakémsi sepětí s místem, člověku je při tom meditačně. Nabývám pocit, že o mně ty dámy ví. Hlavou mi táhnou záblesky pozdního léta a jemné zvonečky v kopečku nad místem. Jaké to bylo objevení! Vzpomínám, a pak mne napadne – když je ta kytička spíše víc podzimní – jít se do místa ještě zastavit. A nemusel jsem chodit ani daleko, jeden zvonek se drží v květu a barvou zimní vymrzlé oblohy doprovází tamní bylinné „odcházení“. Je mi naprosto jasné, že to je ku mně za odměnu. Že jsem tam kroky vážil. Pak zpátky u lavičky v dokončujícím procesu mám hlavu plnou nálad. Je tohle všechno dnes vůbec možné? Nakonec bohatší o odpověď, balím si náčiní a s ranějším večerem odjíždím pryč.

Jako každý rok. Jako vždycky, když léto skončí a podzim sahá po tepu (smím-li upravit básnický obrat Karla Kryla).

Je tady karneval barev, po kterém se dostaví pořádná kocovina. Tomu, kdo pil. Pak tedy též mně. Kdo hostil, naléval – tomu poděkovat. Jakkoli, třeba úklonou. Nebo se chytit za srdce po americku, to už, jak kdo má rád.

Šlapu slunečným odpolednem a každý kout naučné stezky je jiný. Jsem v pobřeží Červenského rybníka – ano, tudy jsme kdysi natrasovali naučnou a zážitkovou stezku číslo dvě. Osamělý akát, kolem jasany a třešeň ptačí. Dole divoký keř angreštu, který sem zanesli ptáci. Jistěže. Tam bylo v čtyři a osmdesátém posazeno hnízdo slavíka. Dnes už tu nejsou. Prostředí zestrárlo a ztratilo výzvu. Připíná se tady ale k rybníku vycházka do přírody a tahle stezka frčí. Lidé si chodí do měkkých zákrutů zaběhat, jiní postaví dalekohled a slídí hladinou. Fakt se povedla. Okolo kousek dál prastaré topoly a jejich listy dozlatova. Jsou téměř z vosku a kapky vody na nich úplně září. Na ležato. Javory mléče a taky kleny. Ale i babyka, pak tedy tři. Barev paleta! A vrby hlavaté s zestárlými „vlasy“. Hnízdívaly po nich kachny, co tenkrát bývaly divoké. To už je pryč. Tady jsme vytáhli z písku pobřeží stříbrnou minci římskou. Kdysi. A o kus dál korálek ze stejné doby. Jo jo, tahle krajina lakomá není. K tomu, kdo o ní mluví zblízka. Kdo má čas učit se, koho to baví. Na tabuli je pár výsledků kroužkování a širé pojednání o severovýchodní výspě rybníka. Už taky není. Zanikla. Tam jsem za let devadesátých chytal a kroužkoval bahňáky. A taky chřástaly. To byly časy!

Letitá olšina za mocných povětří místy už zakopává. Padá na kolena a těla už nechává tak. Které dál stojí, listy neshazují, vyčkávají. Na zázrak? Nepřijde. Zítra už bude pod nulou. Ještě to neví. Já už jo. Z chytrého telefonu.

Mám tuhle krajinu rád a někdo jí to musel vyžvanit. Tak buďte zdrávi.

Musím říct, že nápad od ČSO se slavíky, opravdu nesou křídla. K lidem. Z médií mám zkušenost vskutku letitou, prošel jsem mnohé, ale současný program ptačího dvojdílu a doprovodu k němu – fakt překvapilo. Díky zájmu lidí nás bude víc a na stará kolena musím říct: „Slavíkům to přeji“. A opravdu, já jsem jasně od toho, abych jim razil cestu k nám, posluchačům a divákům. Obojím jsem stále i já. Když přijde to správné jaro a balím cajk směrem ku křoví. Do míst, kam lidé nechodí, nanejvýš odskakují.

Grafy návštěvnosti nelžou. V době, kdy „letí“ ohromné množství věcí jiných, tohle fakt potěší. Pak tedy děkuji.

Mohli bychom dnes probrat témat všelijakých. Park necháme na chvíli dešti, podíváme se ohlédnutím za sobě věrným párem, který v prvním díle lidi opravdu pobavil. Ještě prý, že jsme jej přidali. Pojďme tedy se znovu ohlédnout, co je to za dvojku, a co mnohé o nich i o nás vypovídá.

On je sledovaný hliníkovým kroužkem déle. Ona míň. Ale i těch několik roků její maličkosti stačí k tomu, abychom rozkmitali tužku k cenným poznámkám.

Drží se v místě, které vybral sameček dávno. Vlastně, když byl mlád a onu „šňůru“ měl celou před sebou. Vidíte, hned tady můžeme zabrzdit! Pták ukazuje věrnost místu, pokud se toto dramaticky nezmění. Ale prvně, a pro dnešek naposledy, varuji: „NEBÝVÁ PRAVIDLEM! K nám úkaz říká, abychom jejich stanoviště zachovávali, je-li to v našich silách a zájmu. Do tohoto mladičkého koktejlu informací hned přimícháme dvě špetky štěstí. A možná raději každému dvakrát – pak tedy čtyři. Vezměte – na cestách, v Africe, v české kotlině při Klenici. To opravdu moc snadné není. A pojďme pokročit…

Potřebují zvládat orientaci. V cizině i tady. Aby doletěli.

Vidím, že výměr k vložení je už zase hluboký. Moc jsme neužili, zas někdy příště. Ale přeci jen ještě alespoň dodatek: Je pro mne omamné, když zjistím, že ti dva zase jsou spolu. O jeho výkonech pěveckých už mnohde stojí napsáno, co my ale víme?! To jsme si vypředstavovali my lidé, do podob slavičího neskutečna. Veterán ze Slavičáku to má jinak. Není to náhodou pro zvědavého varování, že ne všemu důkladně rozumíme? Že je třeba dalšího snažení s očima dokořán. Ušima naklopenýma pod správným úhlem – a zvědavostí? Tou dávno nejsilnější, klukovskou. A taky dívčí, abych něco neprojel a vyvážil to.

Buďte zdrávi.

Vůbec nedávám obrázky! Tady tedy mimo téma:

Upravená NS číslo 2. Vyhlídka u dvou borovic. Chodí tam, krom turistů, i lidé nábožensky zaměření, stejně tak další, co přejí cestám za krabičkami se sdělením. Víc prozrazovat nemohu.

ČSO prostřednictvím zástupců tvůrčího týmu převzala Cenu diváků za podcastové série o ptácích a všem okolo. K stoletým oslavám je to doplněk skvělý.

Je pro mne krásné si připomínat chvíle natáčení jednoho z dílů v našem parku. Prima je i to, že sledovanost běží příjemně. Lidé se prostě dozvídají kvůli osobnímu zájmu, a to je fajn.

Jedno upřesnění si ale dovolím: Přestože u slavíků je soudržnost párů prokázána v případech častějších než bychom si mysleli, pravidlem to zcela určitě není. Ani to v materiálu tak nezaznělo. Lze ovšem krásně vyzvednout potřebu zachování lokalit. Jde zcela o základní stavební kámen. Kdyby místo nevydrželo, podobné příběhy bychom nečetli.

Jinak ale – je to báječné, je to báječné, a jinými slovy: Je to báječné! Za krajinu tady, za slavíky – i za sebe ještě jednou děkuji. Spolupráce hezká.

Slavičí háj nyní chystá zklidnění. Listy seskakují k zemi po sezóně žití, voda z podzemí konečně mírně nastoupává, kotlinu přeletují křídla do dálek. A nejenom ptačí, což už tu taky zaznělo. Ovšem – představte si komickou situaci, kdy k jihu směřují některé můry formátu „osenic“, které se ve vzduchu spíše motají. Jejich přibližování se cílům působí značně komicky. Kus letí, a pak sebou smýknou k zemi. Za denního světla, proto o tom píšu. To divadlo je k vidění. Jasně, nalákala je především dokvétající motýlí louka, ale zastavily se a předvedly fígle ze života.

Závěrem nyní v devět čtyřicet devět bych rád poznamenal, že je za okny moc hezký den a já už do něj konečně padám…

Je to takové milé živobytí „v nárazech“. Paměť je (zatím ještě) schopna si vybavovat slavičí hnízdiště, která jsem kdy viděl/zažil. A tak na ně myslím. Možná byste se mnou nesouhlasili, co teď řeknu: „Všechna jsou krásná“. Vždycky něčím, ale jsou. A nebo vším! Nebo jenom tím, že prostě jsou. Že ta nabídka po krajině je. Že na ně (slavíky) mohu čekat, když zima překráčí, když předjaří doběhne k jaru – a když pomine i ten vysmívavý 1. duben – „Apríl!“. Pak už je potřeba přemýšlet v plné vážnosti a po krajině při cestách soukromých – jakýchkoliv sledovat, zda plácky jsou. Jestli přežily, rozumíte?

Posledně zas jeden nepřežil. Staré dno rybníka, zarostlé k nepoznání – no, a je zvitalizováno! Je hotovo. Je po ptákách. Nedá se nic dělat, takových let mi tam o jedné jediné návštěvě (víc zpravidla nestihnu) bývalo krásně. – Tolik pohledem občanským. A vědeckým? No, budu hledat po okolí, kde bych bezdomovce našel. Podle kroužku. Ano. Tady jde o přesídlení vynucená. Takových už mám v portfoliu!

Obě polohy jsou mi zaměstnáním. Obě poponášejí Mladoboleslavskem od škarpy k jiné. Jo, jo. Tam jsem se naučil zažívat tajemství ptačích hudebních velikánů. Dávno bych dokázal definovat kritéria, za jakých se slavík usadí. Vím naprosto přesně, co potřebuje. Dokonce po kraji „rozjíždím tipovačku“. Některá zákoutí pro slavičí zájem totiž teprve pozvolna dozrávají. To je pak radosti, když tip se naplní a předpoklad stojí na nohou. Začíná docela nový vztah, pro které mám pod čepicí pořád místa dost. Někdy tady napíšu o náhodně vybraném plácku, abyste viděli, že žasnout bývá nad čím, že krása života, i rámu pro ten obrázek, má mocně k rozdávání.

P.S.: Způsob prezentování tématu držím snad od začátků v této podobě. Je hodně k lidem. Dovedu si představit, byl-li bych natvrdo na vlně odbornosti, kam bych se dosahem dostal. Pokud mi košatá forma předkládání někde ubírá, záběrem společenským na straně druhé sype. A to se vyplatí! Musíme slavíky znát. Už třeba proto, aby v hrdosti nabyté – jedna, dvě, tři, čtyři hnízdiště zůstala ochráněna. V nádherném rozměru „prohlédnutí“.

(Snímek: L. Korešová)

Zkusím k tomu něco říct…

Páteřní cesta udává základní rozdělení. Nás bude zajímat zelený obrazec šikmo nad cestou.

K městu (vlevo) se táhnou louky. První (s ním sousedící) a druhá se nás netýká, stejně tak vrchní mezi železnicí a Trnickým potokem, skrytým v rákosině (podélné). I když za něj novými pozemky zčásti již zasahujeme.

Ať už jsme vlastníky či nikoli, celý záběr ukazuje místo v kotlině, kudy ptáci na obou tazích putují. Krajinná rýha vybíhá dál ke Zvolínku (pravý okraj snímku), kde nedaleko za ním příkře končí. Směr opačný přes město vede ptáky k Polabí a dál ku Praze. Na horizontu (téměř vpravo) vidíte siluetu Ještědu, a stranou do dáli odbíhá České středohoří – území s výskytem slavíka obecného. Dolnobousovsko je krajinou čtyř naučných stezek a možnosti zajímavých výletů.

Pracoval jsem v parku do večera málem od rána. Bylo po poledni a napadlo mne podívat se nad hlavu. Táhli skřivani. Bylo jich přes dvacet a drželi směr nekompromisně jižní. Mám to podobně jak mívají bílé domácí husy po dvorcích, když jim nad hlavou putují ty divoké. Hlavy jim tančí pradávným vkladem z počátků domestikace. Moje hlava taky tančí, ukotveno podobného v ní nemám nic. Migrace ptáků mne jen prachobyčejně fascinuje.

Nyní k nadpisu, o co má dnes jít…

K tažným ptákům na obloze v podzimu by přináležel třeba obrázek sklizně z větví, košíky úrody. Já jsem ale při péči o stromy našel mladičkou větévku, která – docela vážně – má dva jabloňové květy! Krčí se při kmeni a vykvetla nejspíš proto, že jsem prve vyžal rákosí. Vůbec jsem nemohl uvěřit. Tak to je obrázek protikladný, kdy by ptáci měli cestovat opačně.

A ještě napíšu, jak jsem doplatil na svoje nespěchání. Takových dnů přibývalo rehků domácích okolo agrokultury v parku, síť jsem přivezl až dnes, kdy nezůstal jediný. Okroužkoval jsem jedinou červenku za celý odchyt.

Jsem člověk přírody, to je jasné. Je mi tam pěkně úplně pokaždé, protože vliv toho prostředí je vlídně chlácholivý. To za stavu, kdy nálada se ne a ne zvednout pro důvody jiné, souběžné. A zase naopak, je-li člověk v pohodě nastoupané, pak by z kdejakého kontaktu pohvizdoval. A když je člověk tedy propojený, slyší i onen – po básnicku – tep krajiny. To už je vážně dost natěsno.

Vyšlo slunce na krátkou chvíli, a to je signál pro všechny spěchající. Možná by šla dvě poslední slova ve sledu přehodit, aby důraz zařinčel. Slavičí háj se znaveně dívá po motýlech, kteří zápolí s hodinami. Ví, nebo neví to, co přijde brzy? Všude jsou výjimky, neberte sdělení do písmene. Někteří totiž zalezou, znehybní a budou přezimovat. Většina ovšem ne, a tu já myslím. – Tak jen pro pořádek.

Podobně je tomu u kvítí, taky čas míří ku „stmívání“. Přicházím ale do těch chvil doprovodit každého z aktérů, který se chystá loučit.

Napsal mi člověk v reakci na natáčení, že by takový ptačí ráj taky chtěl(a). Byla totiž přímo u toho, když dokument vznikal. – Ano. Jsem rád za taková sdělení a vůbec se těmto „přírodě blízkým lidem“ nedivím. Měli jsme asi i trochu štěstí, tenkrát. A parťákem velice slušného člověka, z příbuzenstva. Nové směřování už je spíš na mně a synovi s jeho rodinou. A karta okřídlená, ta hlavně na mně. Ve vějíři ji držíme nejvýš a stojí trumfem. Mám tedy ruku svobodnou pro všechny nápady, pokusy, podnikání. Z nadšených – přál bych to všem.

Kotlinou putují mouchy pestřenky. Patří k migrujícím. Poslední paletu květů (po létě) na nohy stavějící se motýlí louky berou útokem. Řeknu vám: postávám v prostředí rád. Okolo tolik snažení, tolik zápolení! Za všechny – jedna: Dlouhozobka svízelová. I ona už s kufry na kolečkách.

Tak buďte zdrávi a na radosti. Pokud to jen trochu půjde.

Česká společnost ornitologická nabídla před pár hodinami prostřednictvím YouTube druhou část letního natáčení v Dolním Bousově. Je podobně zdařilá, jako ta první. Nabízí i pohledy shora na celý komplex – jak říkám – vydařené.

Abychom výpověď maličko osvěžili, napíši o úsměvné záležitosti. Kdo již nabídku pořadu absolvoval, možná si všiml rozporu kdy zmiňuji, jak tmavý slavík by se v pytlíku poznal a ve skutečnosti, když náhoda vypomohla a dopřála jej v objemu ranních slavíků, jsem jej nepoznal. Opravdu, nešlo o chystané napětí pro diváka, ve vyplétání ptáků za pološera splynul s ostatními. Náhodu za snaživost a podporu vinit nemohu, ale popela na hlavu si ani já příliš nenasypu. Za některých situací soustředěnost nejde udržet. Možná je to i tlakem před příležitostí představit všechno všem. Laskavého diváka žádám tedy o shovívavý úsměv.

Určitě nemáme v plánu vyhnat rákosí ze Slavičího háje. Tříhektarová plocha si může dovolit takovou věc, místa máme dost. Jen bude potřeba rákosový obrazec „hlídat“ a držet jej v přiděleném rámu. Rákosina je přípotoční a tedy suchá, bez vodní hladiny dole. Náchylná k poléhání, což rovněž přidává body mínusové. S tím nic neudělám, ale „záhon“ prostoupí ještě průseky. Ty umí zvednout potravní potenciál a ptáci lépe „uslyší“ k nově představené možnosti. Jsem na to velice zvědav.

A budeme plánovat sezónní mokřinu v místech, kde nejdéle zůstává na jaře voda. Voda je totiž v krajině zcela klíčová záležitost a my možnost máme. Ze směru východního vtéká do parku rachvalská stoka, od severu Trnický potok. Drenážní síť socialismu stojí převážně po smrti, proto se tvoří mokřiny v místech vzlínání jarních vod. Nehospodaříme v lukách intenzivně a tak nám místa s prodlevem povrchové vody nevadí. Naopak. Podívá-li se člověk opravdu zblízka na typ prostředí, věřit se nechce, jak je pulsující. Mikrosvět, i to, co je nápadnější. Slavičí háj má kliku, že od kolegů mám volnou ruku k formování prostředí a sám že jsem mnohému vstřícný. Co si myslím, že může prospět rozmanitosti, tomu kvapím naproti. I proto máme dnes dva páry modráčků, proto je nyní v zájmu strnadů rákosních plocha pleveliště. Chodím a předvídám, plánuji a konám. Na konci těchto „úseček“ je buďto mocná radost, nebo mírné zklamání. Vše nevychází, nebudu lhát sobě ani vám.

Co je ovšem jistotou – možnost vyjít z maringotky kterýmkoliv směrem a pokaždé jdete po svém. Na sever, na východ, k jihu i na západ. Vím, že oproti parkům ČSO jsme malincí, ale pro jednoho správce? Stačí. Zas máme jednodušší agendu. A musím říct, že vyjdu-li po příjezdu na kontrolu pochůzkou, trvá příjemně dlouho. I proto, že je „zastávková“. Tam totiž přijímám signály od prostředí, tam se snažím vycítit, co ještě možného by to chtělo. Teprve, když ukončím příchozí rituál danou variantou, teprve potom se sháním po nářadí. Jenomže: „To se to pracuje za takových chvílí a pod podobnými pilulkami!“ Všechno je pro Vás. Všemu jste pomohli přežít a zkoušet jít dál. Všechno je s Vámi ve vztahu rovnocenném. A jako by přesně v konci řečené bylo onou „vařečkou“ pohody. Nemyslím k mlácení po zadnici, jak bývalo v dětství, myslím v pojetí kulinářském.

Nyní tam hostíme podzim. Brslen oblékl karmínovou, to aby hýlové (alespoň někteří) nebyli vidět. Vrby všech druhů shazují šat, snad jen ta vlasatá ještě odolává. Stavím k ní žebřík a ženu do výšky, nepolevím. Musí být královnou při okraji louky. Hned, jak dospěje.

Slavičí háj je nyní oslavován v éteru. Je to pro něj dobré, ale současně vím, že zdaleka není jediný. Je dost lidí, kteří svůj majetek nahlíží podobně. Myslím, že teprve po tomto sdělení je možno odložit klávesnici a přejít do radosti.