Zaměřeno na slavíky

Každý den roku je krásný, to bezesporu. Každý týden má kouzlo, to je jasné. Měsíc za měsícem je k bystrému galerií přeúchvatnou. Roky, jdou-li v poklidu a čase pro pohodu, jsou jedinečné. Ale první máj? Tak to je opravdu něco!

Jsme na jeho prahu, málem. Tedy, kousíček přede dveřmi. Na kliku už ale vidíme a co nevidět za ni každý jeden z nás vezme. Budeme v něm. Neošiďte se v prožitku a alespoň na chvíli leťte do přírody. Divadlo k nezměření.

A pozor! My společně máme předvolenu sobotu, druhého z květnů. Budeme v Slavičím háji. Máme pro ten účel zcela novou tabuli, nově opravenou, překomponovanou. Sýkory modřinky i letos v ní hnízdí, opraveny jsou nátěry. Máme novou obchvatnou cestu a půjdeme po ní rovněž se projít. Hnízdí dva páry modráčků dole ve slati. Zpívají čtyři slavičí mistři a hnízdí bramborníček. Je doma kukačka z dalekých krajů, není však ještě naplněno. Čekáme za každou hodinou, že se navrátí ťuhýk. Že snad i žluva ozve se po korunách. Kdo ale přiletí hnízdit už sotva – hrdlička divoká. Tu lidé na jihu dohnali k okraji bytí. Mlátí ji, zabíjejí. Proto v krajině chybí a Karel Hynek Mácha už sotva by v díle ji obsadil.

Opravený je odtok z rybníka, sečena motýlí louka. Po dílcích, jak to má být. Už ale rozkvétá, tak její nástup uvidíte. Bude-li slunečnou, ukáže se nejeden motýl. A my doputujeme ke Zvolínku. I tam to žije, i tam bude mnoho k vidění. A nakonec bude před polednem a s pozornostmi od ČSO půjdete domů. To ona stojí už tolik let za zvaním do začátku máje. Okoukala to v Anglii a ujalo se. Tak pojďte být s námi!

VPZ začíná v sedm, přijďte o pět minut dřív…

Hrdina potkává reka jiného. Jeden přežil v místě zimní nelehký čas, druhý dorazil včera od jihu. Mám oba v ruce, oba kroužkovaní z let předchozích – strnad obecný a rákosník proužkovaný. Sleduje-li pozorovatel jedno místo bedlivě, naučí se mnohé. Najednou s večerem, kdy zpěv stoupá od zobáků, slyší slavíky čtyři. Ano, už třetí den v řadě. A ze stejných pozic. Dokonce i z sektoru pelichaniště, které na sobě dva roky poslední pořádně zapracovalo. Však jsem se něco listí starého pod větve navozil!

Ve svahu se ukazuje mohutný brouk nosorožík kapucínek – sameček. A o kus dál z mokřiny koncertuje krtonožka. Připomíná některou z žab či z ptactva cvrčilku. A čmeláci vytěžují květy rybízu. V malém bílém bodu nad loukou doháním běláska řeřichového. Abych uviděl jaro. On je odznakem toho období. Od severovýchodu se ovšem začíná ochlazovat. Slavíci toho nedbají. Jde jim už o dost. Ve vzduchu nad kotlem poletí v noci „ony“. A musí to slyšet. Musí slétnou. Musí se zadat. Musí!

Žal jsem trávu mozaikovité seče motýlí louky. Naučil jsem se podtínat květy a neželet toho. Květnatá louka toho žádá. Model starý, jak staré je držení králíků po kotcích z prken. Sekalo se v lukách na přeskáčku, a vždycky jen tolik, co sežrali. Porost byl věkově strukturován, skvělý pro motýly, pro včely, i pár koroptví. Králíky nemám, biomasu odvážím kus jinam na hromadu.

V ohromné výšce krouží pochopové. Hrají si a slaví zasnoubení. Hnízdí hned vedle v rákosině už kolik let. A chytla se pro kroužek konečně z páru jedna pěnice pokřovní. Objevily se rovněž před pár dny. Bývají od pylu zlatě na čele upatlané, což nesou z jihu. Seznam opeřenců se plní. Stále je ale nedovřený. Ještě se bude připisovat.

Rok od roku bývám nervóznější nad přílety slavíků. A letos ještě tak nějak víc. Ovšem, to je od včerejška pryč a Slavičí háj už jimi zpívá. Dlouho jsme měli jen toho jednoho jediného, teď jdou noci plodné. Dokonce se podařilo chytit i loni vyřazeného z evidence mistra, který se přeci jen neztratil. Chyba byla někde v mých schopnostech. Ten má tedy sedm let nejmíň. Chycen byl totiž jako starší dvou let.

Je to moc milé sedět na kterémkoli místě parku a prostě poslouchat slavíky. Vždycky jsem si říkal, jak vlastně probíhá jarní tah druhu. Letní mám zpracovaný na lepší dvojku. Jarní za pětačtyřicet let zhruba na čtyřku, možná ani to ne. Není to vůbec jednoduché a literatura nabízí obecné fráze. Tyto dva dny jsem díky parku vytáhl čtyřku na trojku. Slavičí tah i na jaře existuje směrem ke kroužkovateli přeci jen. Chce to však nespoléhat na „pravdy“ posbírané. Lžou.

Neměl bych to nejspíš psát, ale zatím park mrazům utekl. A vyčkávající jabloně do toho vletěly. No, Pankrác, Servác, Bonifác v nedohlednu, vše se uvidí. Ale slunce včera asi vylíhlo a dnes poslalo nad stromy první skvost z říše hmyzu – otakárka ovocného. Drobného samečka. Tolik vznešené krásy!

Tak buďte zdrávi.

Pozor na to! Rychle to uteče. Párkrát se probudíme a jsme v háji. Slavičím. Po ránu. V sedm.

Máme novou tabuli, obměněnou, zmenšené prvky kvůli získání většího objemu – a hlavně – bez vyrytých kosočtverců. Je to hloupé, když potisk prohlížejí děti. Onen trouba už je o pět let starší, třeba jezdí okolo s kočárkem, už by snad neryl.

Včera večer stálo za to počkat v parku a natáhnout uši. Oči totiž hledače slavíků za tohoto stavu vegetace nemohou informovat přesně. A tak to i bylo. Máme už tři, doufejme, že to tak i zůstane. Tady je jejich vizitka: Usazeným je pták od hráze Piváku, jinak řečeno – z křižovatky. Má sedm let a ví, jak to v Slavičáku chodí. Při večerním nátlaku jiných se z prostoru ani nehne, zpívá, co síly (po Africe) stačí, snaží se udržet výhodnou pozici za každou cenu. Blíže k letnímu pelichaništi je slavík, který se někde narodil loni. Teď dostal kroužek a jinak o něm nevíme nic. Snad jen to, že tedy konečně máme zpěváka na úrovni, repertoár má bohatší, nebude tedy nejspíše blízký „po krvi“. Třetím je jedinec, který je od loňska z letní noci okroužkovaný, je rovněž mladý a s největší pravděpodobností regionálního střihu. Vybral si stranu od rybníka opačnou, uvidíme, co bude dál. Ale pro všechny: Veliký pozor! Do Slavičího háje zaletuje za potravou tento lovec.

V slati se situace změnila a na pódiu se střídají pěvci. Nyní tam vysedává bramborníček černohlavý. Je to zřejmě poprvé, co v tomto sektoru parku druh je. Už se mu peří vybarvilo, vypadá moc hezky.

Dávno jsou doma pochopi (létají v páru ohromně vysoko) a dávno je doma úchvatný luňák červený. Aby těch barev nebylo příliš, dalším opeřencem, na lovu se u nás pohybujícím, je čáp černý. Trochu asi lžu, protože kdo viděl zblízka jeho duhové peří, napsat „černý“ je trochu hanebné.

Park bouří životním optimismem. Lány petrklíčů, v mokřině poprvé blatouch, smetanky – pampelišky, a z poupat dřevin se do toho opřou jabloně. Slad je mráz nezaskočí, přeji si: aby ne.

Co k tomu ještě dodat? Přijďte v sobotu popovídat. Projít se po trase naučné stezky „Trojky“. Jen ale část. Po celé vás nikam nepoženu. Jaké bude počasí – nevím. Akce je „pod střechou“ ČSO, poslal jsem informaci pozdě, kdo ví, jak to dopadne. Když, tak se obejdete bez tiskovin.

Víte, co je to vztah ke krajině domova? Je to diagnóza, která se týká, krom jistě mnoha jiných čtenářů, i mne. Netajím se hodnocením sám k sobě, že mám ta místa rád a rozumím jim. Vždyť jsem k nim chodil od malička. Za mlhovinou, nánosy, nebo lze napsat i balastem od lidí, rozpoznávám krásu a jedinečnost koutů, kam mne zvou skvělí slavíci. A bylo tomu tak i včera od poledního času k setmění. Byl jsem u Klenice, poblíž městského sportovního areálu. Taky lze napsat za hřbitovem, nebo prostě za „rozdvojkou“ železničních tratí. Nebo se dá říct „v šutráku“, jiní by napsali „na Bakovce“. Točili jsme tam kdysi o slavících s člověkem známým od projektu Zpět k pramenům. A tehdy, jako dnes, svítilo jarní slunce. Jenže jsme onehdy nešli až k vodě, od vývěrového zdroje po soutok. K tomu, co jsem se jako kluk při něm naučil plavat. K smíchu, když tam je dvacet centimetrů vody? A někde dokonce třicet? Když člověk projde vším nepořádkem, který snesla do vrboví omladina, to místo žije! Je tam, a s ním všechny vzpomínky. Je třeba okolní brajgl odgumovat a vnořit se do plátna pradávných časů. A klidně za přítomnosti slavíků. Ano, jsou doma a je jich pět. Vím to, mám je od toho odpoledne pod kontrolou.

Klenice tenkrát měla nařízenu regulaci a stavěly se vyrovnávací jezy. A dělaly bagrem obloukové obchvaty, aby vůbec šlo místo opracovat do budoucí hrůzy. My vodu pod obchvatem přehradili a vznikl bazén, hluboký pro kluky dost. I na plavání – „pármetrové“. A tak to vzniklo, že mne tempa najednou udržela nad vodou! Děkuji dodatečně, milá Klenice.

To místo je zarostlé mohutnými vrbami, které lezou až do vody. Naštěstí. Nikdo sem zatím nedošel Klenici „vyfackovat a napravit“. Až to udělá z rozkazu státu, bude po ptákách!

Sklání se slunce v místě, kde sestupovalo dřív, to se nezměnilo. Jen už nejsem mlád co tenkrát. Ale všechno ostatní – voda, pobřeží, vůně míst i to slunce – to dodnes vydrželo! A já tu stojím, než ptáci se pochytají, a žasnu při vynořivších se vzpomínkách. Voda od pramene po krátkém stoku je skvostně skleněná, tak jsem z ní v momentě pil. To prostě nejde jinak. Ono, když si „cvaknete“ v létě na koupališti pod hladinou, vyjde to stejně, voda je táž. A vedle Klenice? Ta je – popravdě – taky čistá. Inu, jsou místa v krajinách s pamatovákem, a já se do jednoho podivnou pěšinkou včera podíval…

Znal jsem starý manželský pár, čekávali na vlaštovky. A v snadno uvěřitelné poctivosti se strachovali, když zjara nebyly. Žili s nimi, pomáhali jim, byli z nich rádi.

Znám jiné, kteří sledují přes louku od domovních oken čápy. A zčerstva telefonují. Taky si bez nich jaro nedovedou představit. A je to krásné.

Pak už jsem na řadě já. Chodívám za slavíky. Přílet prvního je povznášející. A nemám dost! Hledám pak dál, tipuji místa kde by už mohl být, prožívám napětí. A k tomu ten hliník! To je divadelní kukátko jako víno. Bez kroužků bychom o nich mnoho nevěděli. Je pozoruhodné, jak se dokážou ukrýt v čase, kdy větve ještě nijak moc nepřiklápí. Slavíka za takové situace najdeme vždy v tom nejhustším keři. Nezpanikaří, nevyletí, když jdete kolem či po něm. Zůstane bez pohybu neviditelný.

První jejich přílety jsou velkolepé. Vzpomínám, když nebyly vábničky, kolik práce dalo některého z časných vypátrat. Někdy se totiž v prvních dnech návratu neozvou, to by člověk musel být v převleku domácí kočky, což je – jednak složité, nepohodlné, a v prostředí okolo obchoďáků ve směru k lidem úlet jako hrom. Už tak se někteří od aut podivují, nakládá-li si člověk výbavu a směřuje pod most plný abstrakce.

Když jsem jel domů, skrz mělký bor byl k vidění pruh od zapadajícího slunce. Obraz plný čmáranic od letadel, modrotemný. K tomu při zemi nadržená řepka, co pozítří rozsvítí kraj. Už místy problikává.

Máme konečně jaro.

Z tisíců mých slavíků jsou exempláře, na které nejde zapomenout. Patří k nim i starý slavík z našeho parku od křižovatky. Ano, připisuji mu další úspěšný návrat, dorazil včera po ránu. A zpívat se ani teď nenaučil. Samozřejmě, že jsem ho poznal po úvodním trylku, jen jsem potřeboval mít jistotu. Přeci jen jde o odbornou záležitost v první řadě. Až kroužek zašuměl v databázi, teprve tehdy lze prohlásit: „Je to on!“.

To ale nejde vypsat tady ve chvíli po obědě. To je na několik hodin. Jsem rád, že toleruje každoroční odečet a tím i ukazuje, že kroužkování není k opeřencům dramatické. Jinak by už někde pod Prahou, přinejmenším letos, určitě uhnul jinam. Kopřivy by tam taky rostly, partnerku by pořídil – o co by šlo? Je v ptačích náhledech prostě něco víc.

Tak tedy – od včerejška je vetrán doma. V parku je první, i když se od rekordu v příletech, kterého je z předloňska držitelem, značně oddálil. Jsem ale k tomu v pohodě.

Je báječné sledovat pěvce, kteří po sezóně odlétají za sluncem, a pak se snaží navracet do známých míst. Toto je, vážení, pro letošek příběh jako hrom!!

Sotva ochabl průtah rehků domácích, navazuje pohyb rehků zahradních. U nich se snáze chytá na nástrahu, jsou v tom aktivní. Pro slavíky nebývá nikdy čas k těmto zážitkům, ale když si jej člověk najde, je to krásné.

Jde o další druh, kde zejména u samečků barvy otěrem „dozrají“. Když potom v máji hájí kdesi svoje okrsky, jsou už vybarvení. Po ránu a v mladém dopoledni je pozorovatel může vidět sletovat do cesty z keřů, pak už se vnoří do jejich přítmí a do večera v něm zůstanou. Tam je ta pravá příležitost nalíčit. Rehci jsou fajn pro pohlavní dimorfismus. Oba dva druhy, trošku stav komplikují mladí jedinci. Ale u dospělých jde o determinační svátek.

Přestože rehek zahradní na Zahrádkách (městská část Dolního Bousova) pár dnů bývá k vidění, ptáci zpravidla míří po cestě dále na sever. Proto se přes den poctivě vykrmují, aby přesun pak mohl odsýpat. Nikdy neztratím obdiv nad ptačím putováním.

Kdo slavíky vyhlíží dlouhodobě, ví, že zatím není důvod k obavám. Existuje totiž určitý příletový předvoj (platí obecně) a pak teprve běží hlavní proud. Předvoj je taková loterie, vezměte, že Finsko má tři čtyři dny doma slavíka tmavého, jak poznamenává kolega Roman.

Hlavní proud už může odhalit více třeba k posunům zvyklostí, podle mých dat proběhne vzápětí. Slavíci sami moc nezpívají, nemají důvod a chuť. Reakce/odezvy jsou vlažné, často nulové. Přesto na lokalitě slavík už pobývá. Převážně ovšem platí, že ještě moc nejsou.

Včera jsem připsal první retrapy, dva. A rád bych poznamenal, že nepozoruji jen známého opeřence, ale přemýšlím přitom i nad sebou. Děje se mi totiž jisté vyzrání prožitku. Už to není jen základní obdiv, ale vystupňovaný úžas. Ten drží do doby, než přijde kontrolní odchyt další. Tak to by bylo v prostoru euforie amatérské. Pak tu je dojem odborný a ani on nijak nekulhá. Každý jeden – opakuji – každý jeden záchyt známého jedince má obrovskou vědeckou váhu. Mnohdy napoprvé ani netušíme objem sdělení sekundárních, která následně, třeba i s odstupem probudíme, nebo taky ne. Včera jsem „probudil“ u obou případů. Jeden je mladý, usazený klasicky „z noci“, v odstupu dvou let. Druhý je starý, v posunu do sousedního místa po roce. Proč toto dělají, ještě úplně nevím. Když už dovede trefit z nadrovníkové Afriky k Bousovu na Klenici, proč se posune o číslo jinam? Když lokalita původní drží. Co my víme, co se mistrům prohání hlavou. A nebo se nazpátek „za chvíli“ vrátí? To už moc zjistit neumím, velmi obtížně se následný kontakt přidává a čas zbytný pro zdlouhavou návštěvu v ruksaku nemám.

Mluvím o nedostatcích, přijde mi to profesionální, poctivé. Chci svoji ornitologickou práci odevzdat co nejspolehlivější. To je to správné slovo – nejspolehlivější. A už jen dodávám: téma je rozměrné, spíše nadrozměrné. Otázek možno louhovat z bádání slavíků opravdu mnoho. Některé třeba až, co se přelívají do témat krajinných, ochranářských, etických.

Tak buďte zdrávi. Přízemní mrazík je za námi, přejme si, ať jaro neublíží.

Poslal jsem akci k registraci pozdě, takže ji třeba na seznamu ČSO nenajdete. Je řada důvodů, proč bude s velikou pravděpodobností od nás poslední. Času na ornitologii mám nejspíš víc než jiní, ale pořád se nedostává. Kdo v letech dalších bude chtít s námi pobýt, možnost má po dohodě. Park mu představíme, tak to pro zájemce funguje už teď.

VPZ v Slavičím háji bude od rána (7:00 hodin) v sobotu 2.5.2026 zhruba do oběda.

Ukážeme techniku chytání pro kroužkování, pohovořím o našich cílech v prostředí. Zajdeme ke Zvolínku podívat se na rybník, pak se otočíme a na radnici bude na hodinách před polednem.

Je dost dotazů na akci, jsem zvědav tedy, kolik z vás přijde. Je dost dotazů na slavíky – proč ještě „nejsou“. Do toho se mohu pustit třeba teď hned.

Letošek je v příletech zajímavý až podivný. Místy po hnízdištích nějaký je, často pak zmizí. Pro ten účel je vynikající, že obdrží značku, když už nechce zůstat. Třeba nám jednou zásluhou náhody poví o sobě víc. Odněkud. Třeba si uvědomit, že končí teprve druhá dekáda dubna. Ve starém století by byl po místech ještě napjatý klid. A ještě jedna věc k tomu: kdo ví, jak probíhala cesta vrškem Afriky. Slavíci sází na úživnost centrálních zastávek a pokud vlivem počasí se tak neděje, nepřežijí ono zaskočení či setrvají o mnoho déle.

Dnes jsem cestou z parku zastavil na jednom tradičním hnízdišti města na Klenici, kam vrátit by se měl prastarý pták. Hned vedle v ústraní se rozkládá skautské tábořiště, lokalita je Slavičímu háji na doslech. Pršelo. Déšť byl vyformován do přeháněk, takových těch voňavých, jak dovede spíše máj. Protože je u moci ovšem apríl, tančilo mezi kapkami slunce. Vše podle předpovědi. Mám místo moc rád a dobře je, že drží. Kvete tam později letitá jabloň a zalezu k ní úplně vždycky. Pro blízkost. Letokruhy na tom budeme zhruba podobně, souhlasila s tykáním. I letos se chystá. Jako u nás v parku – pozdržela květy polekáním tehdy. A dobře rozhodla. V poupatech stojí odolnější. Dneska jsem ale souznění odložil, od tábora slyším tichý zpěv. Do toho táhli po cestě rehci zahradní, i jejich je čas. Jak máme kukačku v parku, protahují. Slavík pak reagoval na moji přítomnost, jako by snad doopravdy měl být zmíněným matadorem. Síť obešel po druhé straně, kde ovšem číhaly pastičky. A na té nejbližší „klobouk“ už byl! Myslel jsem v skromnosti na některého rehka, bývají velmi hladoví, byl tam ale lapený on! Bez kroužku, loni narozený. Takže se domnívám, že večer, až přes otrhané oblouky Rachval rozbitou asfaltku přiklopí tma, popoletí od místa pryč. Uvidíme.

Na každý pád jsem ho vyfotil a klíšťata z očního víčka pinzetou sundal. To za zdržení.