Zaměřeno na slavíky

Termín jistě znáte z mediálního prostoru a měl by být přítomen zhruba v tento čas. Na slavičím blogu nuda nehrozí, zimu vždycky nějak přetlučeme a jaro léto podzim je voda na náš mlýn. Vždyť domáčkněte dveře zvenčí a běžte se rozhlížet! Běžte se divit, začněte vyhlížet překvapení. Kdo z nás „ujíždí“ na přírodě, neexistuje vracet se s prázdnou. Pořád se něco děje.

Chystal jsem se loni toto médium „zatáhnout“, je fosilií. A už nepřecházet na nové, kde obraz je živý, podporovaný. Jenomže – jakoby prosáklo někde moje zamyšlení, návštěvnost vystoupala kamsi dost zajímavě a drží se tam až na mírné vlnění dlouhodobě. Od tak vděčného mikrofonu se nikomu odcházet nechce. Znovu jej na klopu připínám a – buďte zdrávi!

Býval jsem na „síti“. Sociální. Pak to dál nešlo, uměl jsem odejít a sítě mi zůstaly už jen po pytlících. S nimi vystačím. Je to totiž „podběrák“ pro setkání, která normálně člověka minou. Dokážou zprostředkovat zadání k bádání – výzvu, chcete-li. Tu poslední bychom mohli tady pořešit…

Byl čas „juvenilů“. Už odplouvá. Jak léto kvaltuje k zrání, zraje i ptačí omladina. Ale já po čase zkusil mezi slavíky nalíčit docela jinak, než tehdy dělával jsem. A vida! „Výzva“ jako hrom! Chytla mne za mikinu zezadu pod límcem a odvlekla kol sítí do kabinetu. K prohrabání letitých sběrů. S novým „kořením“ – to tedy stanul „vývar“. Výživný, ve vůni nepoznaného, překvapivě hustý. A tak červeně v seznamu podtrhávám kropenaté slavíky, kterých se kroužkovací požitky dotýkají. Chvíli to zkraje píská a šumí, jako když jsme ladívali nepovolené rádio, ale pak se zvuk rovná a poslech je nevšední. Z balíčku neuvěřitelných.

Tak třeba: „Může kropenatý slavík s možná ještě nedorostlými letkami na nich někam dál letět?“ Vždyť by měl držet se sukně a učit se čerstvým návodům. No vidíte. Kroužkování řeklo – že klidně! A abych tu nebyl za nepozoru, už někdy před lety nad rehkem zahradním, který vypadal naprosto shodně, zachytil jsem jakousi stopu. „Vždyť přeci to strakaté mládě na dlani u nás tady kolem druhově nehnízdí!“ Povídám sobě v rozrušení. „Tak, kde se tu divně ochomýtá?“ Ta stopa pak nikam dál nedovedla, ale promluvu dobře mám uloženu. Letos jsem do tématu vletěl nákladem desíti dní a ve správný čas na dobrém/našem místě nos k šlápotě přimknul. Od jedné k druhé postupoval, až došel mety. Koho by takové hledání nebavilo? Jsem starý, ale dobrodružství mám rád. Jenom je potřeba výdrž a kousek štěstíčka. Jasně, taky „opušťák“, prostory k podnikání – i to povolení úřadu. Je už nyní ta sklizeň? Když od let osmdesátých poctivě seji a nemalými náklady opečovávám?

Když je noc prázdná, přijde jiná, lepší. Kdyby nebylo slabých nocí, něco by na mých představách bylo špatně. Takhle sdělení úplně sice nerozumím, ale nevyčnívá.

Nemůže si člověk přát krásnější noc, než byla dnešní, a přeci od křídel vymetená. A nejinak je tomu v rákosí, kde pohyb taky není. Snad jen tu a tam dospělý rákosník zpěvný, odkrývající, jak se od nich hnízdiště v nenápadnosti vyprazdňují. Mám rád tyto úhledné rákosníky, kteří poletí pěkný lán světa.

Do toho se konečně ozval hlas žluvy. Začínají mít zájem a přilétají, rybíz tří barev provokuje do dálky.

A fotku dám sedmihláska. V parku nehnízdí, jako ty žluvy. Ale každé léto jeden, dva se v síti ukážou.

Stokrát, a ještě o něco víc, jsem přemýšlel jak poznat, že slavíci v noci nenachytám. Když počasí je jako přes kopírák – taková nádherná noc! Pak tedy počasí příčinou není.

Chytil se alespoň drozd. Mladý, již pěkně vyšňořený, určitě už směřuje k horám. V tomto období by měli ti první chytaní ptáci být regionální, ale – věřte tomu… Důkazy k tvrzení nemám.

Zajíci páchají další škodu. Nyní si vybrali výsadbu krvavce pro modrásky. Okusují aktivně poupata. Nakonec nezbyde při jejich zdivočelé nadpočetnosti, než plotit a plotit. Lokálně, ale plotit. Upřímně řečeno: hned po lišce je zajíc největším škůdcem v prostředí.

Vedle hlavního úkolu v noci mám jednu síť přes potok hned pod soutokem. Nyní je „soutok“ silné slovo, odshora stokou nic neteče. Jen Trnický potok, od severní hranice stékající, statečně přesouvá půllitr za půllitrem dolů k moři. To musí stačit. Je pravé léto.

Ta síť je ovšem skvělá, nabízí docela jiný ptačí svět. Jiné peří, jiné ptačí dálky. Dávám jen jednu, abych se vyhnul fofru a uhlídal prožitek. Když končí po noci čekání na slavíky, začíná rákosní trať. Oschla rosa a bude hodinka k zachytání.

První je cvrčilka zelená, víceletá – sameček. Zdejší není rozhodně. Pak už jdou jednotlivě proužkovaní rákosníci – staří i mladí, asi osm. No a pak je tu modráček, mladá ona – a radost veliká. Pak určovací vypětí k oběma hnědým rákosníkům, ale v pohodě. Znaky se sešly pokaždé ku výsledku. Staří i mladí. Jo jo, už jsou mladí v raném pohybu. Pak se chytá velký mladý rákosník, a to je signál jednoznačný. Rákosí začíná vést! Opravdu stačí jeden pruh okolo posečených luk a síť vše profiltruje. Čekací boxy, vymyšlené k dokonalosti, odvádí ryzí spolehlivost. Peří veškeré pěkné, to se to proměřuje! Později síť o fous minul přesouvající se krutihlav, ale to mne netrápí. Ty ještě pochytáme. Jak se vše za dekádu nechytání pěkně vybarvilo!

Jasně. Jen stěží tu okroužkuji moudivláčka. Ten volí k pohybům jiný doprovod. Ale jinak, jinak se zachytí ptáci opravdu všelijací. A to je k rezavému peří slavíků přeci jen změna.

Rákosí umí příslušné osazenstvo popostrčit. Na kartách hlášení jsou občas opravdu letové kousky. Zejména právě pro rákosníka velkého. Až jeden žasne.

Mladí ptáci ještě tukové zásoby neřeší. Vše teprv začíná. Až mšice krvavá prosladí třtinu, vykrmí se všichni nad normu. I odletový scénář má totiž úžasně vychytaný střih.

Úvod letních prázdnin máme za sebou. Jde o radostný čas i pro skupiny kroužkovatelů, chystajících místa k odchytům. Kolik jich jenom po republice je! Kolik po Evropě. Šance na kontrolní odchyty se tím nápadně zvyšuje a to je skvělé. Retrapy jsou cenným zdrojem jinak nezískatelných informací.

Ať už jde o kroužek český nebo zahraniční, vždy je to určitý svátek. Pro mne například navíc i pocit, že člověk nepluje na lodi sám. Že jsou další podobní. A ptáci ten zájem propojují.

Dnešní noc bude podle předpovědi dobrá a mám v sešitku dluhů ještě zápis. Proto ji vyzkouším a zachytám. Je to čas, kdy už by tohoroční pěvci měli začínat pohyby, sítě to umí prokazovat. Krajina okolo parku zcela zásadně změnila podobu, po sklizních všeho možného je názornější, vynikly biotopy nedotčené, či dotčené pouze systematicky. To je příklad našich prostor. Z noční oblohy se ptákům nabízí obraz velice atraktivní až magnetický. Pokud se ještě podkreslí lákáním, účinnost experimentu může být vysoká. Do ruky přichází studijní materiál nejspíše zcela regionální povahy, zda to tak platí doopravdy, mohou doložit právě podobné pokusy.

Odchyty v rozsáhlých rákosinách, na rozdíl od plácku našeho, bývají početné, druhově košatější a zdaleka se nevztahují jen k pěvcům. Naše síť v rákosí je jediná, chytá míň než víc, ale zajímavý je z jejího portfolia doklad o pohybech rákosinového ptactva. Hnízdících kolem zas tolik není a převážně už jsou podchyceni číslem. Krásně na ní je vidět, jak i obyčejný lem potoka z třtiny láká drobné ptactvo. Potravní nabídkou i určitou ochranou před zejména opeřeným nebezpečím. Reakce mladých na podobné hrozby jsou ještě strnulejší, potřebují rozhodně prostor a čas.

Tento typ odchytu do sítě v rákosí je k slavičímu projektu přídavný, více pro zajímavost. Mám jej ale v oblibě, protože – na rozdíl od „lakomých“ slavíků – daleko početněji nosí výsledky. Zahraniční kroužek (spíše nejeden) je pravidlem každou sezónu, kroužky naší stanice (tuzemské) jsou málem časté. Naznačují právě pohyb pěvců, který zmiňuji. V této kapitole nebudeme mít nikdy splněno, děje se totiž tolik jedinečného! Co druh, to jiná šablona. Jiné vřazení do časové osy, jiné barvy peří, jiná zimoviště. Napíšu to teď znovu přibližně po sté – ornitologie je krásná.

Zamyšlení nad pracovním podvečerem.

Kombajn vjel do lánu, chvílemi se ztrácí v dáli, pak zase krouží při hranici parku. A večer je sklizeno. Zrovna během jízdy obilí z bunkru přesýpá do kontejneru na zeleném traktoru, ve dvou lidech a strojích nadělají práce k obdivu. Po nich jsou dálavy holé, s rozprášenou slámou. I já chystám seč a jsem také sekáčem. Vedu motorovou kosu s trojbřitým nožem nízko nad zemí v pralese bylin a dávám veliký pozor. A přeci dochází ke karambolu. Bažantí slepice vylétá na poslední chvíli přede mnou a – ano, má tam hnízdo. Obsekám jej a i posekanou trávu okolí nechám na místě. Stejně si ale myslím, že se nevrátí, nebo – pokud ano – najde ji nějaká noční zubatá.

Tam na poli to je jedno. Nikdo odnikud nevyletěl, nikdo se ničemu nedivil. Mne krok mrzel ještě doma. Asi hnízdila náhradně, jinak by přeci muselo být dávno hotovo. Mladí bažanti už totiž kolem poletují.

Seču jenom část motýlí louky, a musím. Jinak to nejde, také máme své představy. Vždycky něco/někdo zaplatí daň, s tím nic neudělám. Je to pro přírodu problém. Budu se ale snažit opravdu v etapách eliminovat svůj negativní vliv na místa a někde vždycky nechat přežít. Ostatně, tak jsou tyto louky vymyšleny. Triko mám usmolené o rozmydlených plzáků španělských co taky neutekli. Je to jiné, nebo je to stejné jak s tou bažantí matkou? Kdo ví.

A přiletěli luňáci na pozdní sběr. K nám, i vedle na kopec. Luňák červený i hnědý. Pochop rákosní i káně. Poštolka i krkavci. Ti moje pocity nesdílí. Situaci vyhodnotili po svém a sečemi poznamenané životy jsou jejich příležitost.

Nevím, jestli jsem do textu nenacpal příliš útlocitu. Ale takové bylo včerejší odpoledne v práci. Příště, protože čas se blíží, podíváme se na přípravy k hlavní odchytové události v parku, současně i mé sezóny. Znovu mne čeká „nevím co“, znovu budu moci poznávat a uvažovat. Nad podněty, které jsem zažil (nejlépe ohmatal), které jsou reálnou příležitostí zbohatnout v hlavě. Něco se stane docela určitě, to mi věřte. Každého léta to tak už je. Není v tom jiného, ale budu-li mít štěstí, podněty budou těhotné. Jenom je potřeba do akce jít, nad časem neželet, prožívat jej. Případné „stíny“ a možnost, že mi to kdeco/kdekdo pokazí, je eliminováno skutečností, že prostředí vlastníme. Poloviční záruka spokojenosti i pracovní pohody. Bude to lítat? Já myslím, že určitě ano. Ne tedy úplně po začátku, člověk se musí prochytat slabšími nocemi k „hustým“, ale pak běží zážitek za zážitkem.

Dobrý den všem.

Okolo slunovratu to bylo. Chodil jsem linií nočních sítí, když přes ně někam dál zkoušel proletět motýl. Drží se mne to z dětství, chovám k motýlům obdiv. Dlaní tlačím do nejvyšší kapsy můru, abych ji uchopil a mohl prohlédnout. Uletěla. Z nočních motýlů by mne už mnoho objevů stihnout nemělo, docela místo znám. A přeci bylo pro tento případ prázdno. Největších lišajů je jenom pár, dva škrtám hned, dva zůstávají. Lišaj svlačcový je podle mých očí ještě větší. Lišaj šeříkový by mohl být jím, jenomže tady jsem takového nikdy neviděl, i když šeříky už v parku máme. A později o něm čtu, že ani šeřík živnou rostlinou nepodmiňuje. Tak by to mohl být z té noci docela on.

Je nedlouho po slunovratu. V parku jsem dnes dělník lesní. V oplocence pomáhám pomalejším stromkům z trávy na světlo. Ožínáním. Rozhrnu bylinný límec asi u dvacátého a jsem zpátky u síťky z dětství. Na hůlce odpočívá po noci nádherný lišaj šeříkový! Sháním kus foťáku, mobilní zůstal v autě. Motýl na denním světle sedí, ani se nehne. A rychlý obrázek už vidíte.

Kdepak. Jak držíme prostředí chemicky bezzásahové, splácí druhovou bizarností. Radostmi, hrdostí, překvapením. Bodejť by se k nám ptáci nestěhovali za potravou, když to vypadá, jak říkám. Navečer motýl určitě roztáhne křídla a vyletí líbat květiny. A já už u sítě nepotřebuji za podobným vůbec vyskakovat. Připsal jsem nový druh trošku po náhodě, také z vytrvání. Už ho ze seznamu nikdo nesmaže.

Napršelo pro pozvednutí hladiny a rozkvétají bílé lekníny. Je jisté, že to všechno znáte, ale přeci – to je takové velebnosti! Senzory hlídají potřebné světlo, kytky se houpají mezi listy, mravenci z pobřeží sestavili most ku hladině a cosi vymýšlejí. Počkal bych, co z toho bude, ale mám na druhém konci za loukou na stolku exponované kafe. Tak už jenom doplním: Letos poprvé rozkvetly růže ze školek na Skuřině. Děkujeme za dar polodivokých kytek i za jejich nefalšovanou vůni.

Rád bych se vyjádřil k pěknému zážitku, který jsem pořídil včera, ale fotky zůstaly v maringotce na věšáku, tak případ uvedu jindy. A taky si řekneme, že kukačky opustily park posledního dne před školním volnem. Rovněž by bylo dobré napsat, jak některý hmyz (ruměnice) čeká, až květy s nektarem zváhne tíha deště. Ony pak už nevstanou a to je příležitost pro tuto strakatou sebranku. Pospolně – jak její příjmení předurčuje, se vrhají do víru mejdanu. Jsou to všechno moc hezké děje, jenom je potřeba okolo života nepospíchat.

Pojďme ještě ale za tématem ze současnosti, s výhledem na čas budoucí. Jde o pelichání starých slavíků, které jsem opravdu zblízka studoval v konci století a vše prošlo tiskem. Takže ten proces docela znám. Chci vlastně napsat jen o jednom momentu, ale vět vyjádřím přeci jen víc. Abych docela rychle nekončil.

Jde o slavičí aktivitu, nebo jak to napsat. Ten příběh by začínal zhruba tak na kraji srpna, u některých dřív, jinde později. Ti slavíci jsou divní. Když už je člověk vyslídí s podporou podvodu a následně chytí, diví se chvíli, jak jsou poklidní. Ani se v ruce nepohnou, krčí se a věří – nevím v co. To je deformace ze závěru procesu, nezapomínejme, že byli chvíli i nelétaví. Střihem se přenášíme do horských sníženin, kam jsem za jejich přelety jezdil. Tam to začalo. Když štěstí dopřálo a k nočnímu záchytu došlo, nešlo uvěřit. Chyceným byl docela jiný slavík, o útěk pořád se pokoušející, nervózní. Vyfotit nikdy kale nešel – taková to byla proměna! No, a vidíte… Já stejné stavy už dovedu „nahmatat“ u nás v údolí. Do kopců nikam nemusím. Však děkuji vrcholně za všechny ty šance, kdy otevírat mohl jsem docela jiné scénáře. Pomohly zorientovat se ve všem budoucím.

Abych vstup ukončil nějakým rozsudkem nad napsaným: Mluvil jsem o tahovém neklidu stěhujících se ptáků. Dění, které znali dopodrobna staří ptáčníci od svých klecí, které přistiňovali hadrem. Fenomén, o kterém se dnes soudí, že jeho trvání zásadně vstupuje do průběhu tahových cest. A teď mi řekněte: „Nejsou to nádherné věci?“

Slavík tmavý je v české krajině vzácným úkazem. A to ještě většinou odněkud přibyl, u nás se nenarodil. V hnízdní době účinkuje ve smíšených párech se slavíkem obecným, pravé hnízdění druhu bylo doloženo pouze jedinkrát. Zvýraznil jsem, protože se donekonečna opisují nesmysly a uvádí se jako hnízdící hned několikrát. Kdysi jsem byl pověřen úkolem posoudit tyto záznamy a všechny, krom toho od moravských Záhlinic, jsem musel vyřadit. Ten jeden ale platí, je doložen věrně.

Pro kroužkovatele jde během takového setkání o radostné momenty, slavík tmavý je naprosto jiný. Pro terénního ornitologa mám též dobrou zprávu, hlasově se projevuje také odlišně.

V jarních záznamech je ještě daleko vzácnější než z podzimu. Průtah přes naše území je velice rychlý, zpravidla tichý. A nepočetný. Podzimní, odbývající se nad naším územím v čase školních prázdnin, už představuje jedinců víc, ovšem tady už je vše bez zpěvu docela. Početnost zástihů limituje skutečnost, že druh je hnízdním rozsahem situován severně našeho státu, ve smyslu – mírně k západu, na sever a výrazně k východu. Vezmeme-li, že odlétá z hnízdišť k Nilu, je jasné, že českou zemi v centru Evropy příliš neprotíná. Naštěstí jsou tu přesuny prvně letících mláďat, naštěstí jsou tu jedinci ze západního okraje rozšíření, takže přeci jen setkání jsou. Text kotvím především pro oblast zdejšího Polabí, je jasné, že čím více k východu – tím více ptáků.

Ve správnou dobu na správném místě! To by si všichni, koho baví být úspěšným, měli nechat vyšít na prapor. Vytučněná pravda se používá též v negativu, to sem ale opravdu tahat nebudeme. Budeme užívat formy vložené. A pojďme za čerstva ještě pár větami k obsahu dané věty.

Je konec července a noci se krátí. Ty srpnové budou přečasto v mlze, hlavně nad ránem. Sítě budou zlobit, zvláště ty kvalitní z nenasákavého materiálu. Voda bude stékat k nejnižšímu úhlu ok a tam „strašit“. Krásné pro fotografa, k zbláznění pro kroužkovatele. Takový chodí, a zatáhnutím za konkrétní linku kapky setřepává. Daly by se vypít, jsou čisté. Uvážíme-li ovšem, že před tím opláchly pletivo mnohde pokálené, zkoušet nedoporučuji. A pak se rozednívá a čekáme, co bude…

Střihem se dostávám ke knize jejich kroužkování, kde vidět vlny průtahů meziročně. Čtení opravdu zajímavé. A přestože jsme v úkolu těžkém, jak vždy zarmouceně zmiňuji plastičnost živého materiálu a nejistotu soudů nad ním, ledacos podobné je. A naprostým svátkem k vyčkávajícímu je, chytne-li se slavík letitý. To je panečku do peří nahlížení! To jsou představy dalekých cest poutníkem již zvládnuté! To jsou báječné sny o hnízdištích někde kolem vrb či po olšinách, vodou sycených. S komáry, od hmyzu uslintanými listy všude kolem, s kraválem žabího společenstva, s krajinou jejich přirozeného výběru.

Tak, klidný víkend, a já sem pak fotku nějakou pověsím.

Věším ještě jednu věc, slavičí zajímavost.

Probírat tady slavičí koncerty by bylo na dlouho. Slavík zpívat umí, o tom není pochyb. A přesto, že má pár oponentů mezi lidmi, myslím, že je nejlepší. Co ovšem možná každý z vás neví – a proto by měl být tento blog zejména – že během pobytu po krajích Česka projev proměňuje. V knížkách se podobné nedočtete, já vám to ale prozradím.

Ponechme stranou skutečnost, že zpěvák od zpěváka je rozdílný. Pojďme si říct, jak se mění projevy během sezóny.

Slavíci umí zazpívat už po cestě. Jde ovšem o jakési ladění syrinxu, podstatné přijde, až křídla na pár měsíců stopnou. I pak je potřeba ještě počkat, až se samečkové dostanou do ráže. A máme poslední týden dubna. Za dveřmi květen – a to už opravdu slavíci zní. Je tedy jasné, kdy vyjít za zážitkem, chceme-li mistry vychutnat. Platí to i pro náš park.

Situace na hnízdištích je potom složitá, zpěvák většinou nebývá nad milou sám. Proto lze zaznamenat sloky z místa všelijaké, často i útočné, živené žárlivostí. Dál se za května situace mění v tom, jak se oblastmi „motají“ samci neúspěšní. I ti prozpěvují, provokují, snaží se zaujmout. Zpravidla však je pozdě. V hnízdě násada, není v co věřit. Pak se už krmí a vyvádí. A pozor! Tady zpěvníky ztrácejí noty, sloky jsou ochuzené o nejeden romantický prvek, působí zkratovitě – tvrdě. A to není ještě konec posluchačova rozčarování. Bude hůř…

Jak červen jde, do dvou třetin měsíce můžeme slyšet mnohé slavíky „dozpěvovat“. Projev slouží zejména ve směru k mladým, partnerku míjí a částečně říká okolí: Tady budu převlékat z ramínek já! Tak, a tím jsme došli do místa, které mne dva roky pobízelo podívat se na dění zblízka a pořádně. Ještě před tím, než to za nocí začne opravdu lítat.

Je nový měsíc a slavíky zpívat už neuslyšíte. Mladí to neumí, staří zalezli do kopřiv s ostružiním, odkud se k ničemu nebudou vyjadřovat. Do doby, než přijde úplně nejsprávnější noc, kdy peří bude jakž takž po kupě a může se nastoupat! Tady mé slídění končí, dál už o nich ničeho neumím říct. Snad věřit kroužkům, že kdyby se cokoli s dotyčným stalo, se připomenou. Čekání na podobná „zavolání“ byla vždy ústřední hnací silou dávných kroužkovatelů. A s jistou opatrností řečeno – platí i dnes. Měl to tak po Dánsku tehdy pan Mortensen, mám to i já. Vlaštovky opravdu na zimu do bahna rybníků nelétají, byly by na jaře jistě špinavé.

Tak jako nejde srovnávat na Britských ostrovech situaci se slavíky s tou u nás, nelze porovnávat podobné ani s kukačkami. Tady, ve středu Evropy, jsme v obojím „pomalejší“. Už od samých příletů. Třeba ty kukačky…

Nejmíň od půlky června jsou ty ostrovní v pohybu, na odletu. Některé ještě o pár dní dřív. To v našem parku pro slavíky, tam ještě od rána tvrdě pracují na „roznášce“. Ale taky odletí, jednoho rána prostě nebudou.

Jak člověk nadšeně prohlíží všemožné zprávy o ptácích, neunikne mu projekt s čejkami. Je český. Taky mají jména, mají svůj web – hlavně ale mají vysílačky. Jako anglické kukačky. A mít vysílačku je něco docela jiného, než sledovat pohyby geolokátorem. Tady přichází data učesaná, časově pružnější. No a pak tedy čejky – alespoň ty staré – už jsou na cestě taky. Trochu jinam než kukačky, ale také už v pohybu do teplých krajů. Je-li to v přírodě takto nastaveno s cestami, těžko pak lidem vybírat všechny ty nejrychlejší, nejčasnější, nejobdivuhodnější. Jsou mnohde výjimky a ty ráznost posudků podkopávají. Je to u ptactva skoro všude. Zadívám-li se do slavičího prostoru, bez výjimek se nedostanu ani k tomu pomyslnému otevření očí. Jaké tedy potom zadívání?

Například „juvenilní“ pohyby, které do včerejška tolik konzumovaly můj čas. Bylo to nové, netušené, vzrušující. Ale ono ani tam člověk neukove pravidlo, řád. Většina aktérů splňuje novou hypotézu, pak ale přiletí tací, kteří ten otisk šlápoty otočí obráceně. Jak takový poznatek uchopit a ve finále opublikovat? Vystudovaní snad vědí, já nevím. Ano, procento pravděpodobnosti – to bude ono! To sice schopen z výsledků stanovit jsem, ale pohled na problematiku fakt mírně hmoždí. Nemám to z kovařiny rád. Tam prostě vymyšlené do železa namlátím a po ochlazení nápad sám drží. Tady u slavíků něco objevím a za moment abych se skrýval před doplňky. Zas ale v železe je člověk s výsledkem za den, dva či týden, v slavičím terénu zápolím s otazníky přes čtyřicet let! A ani po dnešku stav nevypadá na prohlášení: „ Všechno už konečně vím!“

Tak buďte zdrávi. Vy, kolem zahrádek užijte zálivky, ostatní v plavkách či na kole počkejte na sluníčko. Dostane se nám v úvodu prázdnin všeho.