Vítejte na blogu, milí návštěvníci

Zdejší slavičí jaro bude jako každé předchozí. Velikou podporou mi je (sezónně tradičně) narůstající návštěvnost. Lidí, přistoupivších za jeden měřený měsíc je opravdu dost, a to potěší každého moderátora.

Co bude?

Slavičí sezóna v podstatě už běží, zařídili ji modráčci. Dobře, že je v oblasti máme. Zachovali se v tomto ohledu příslušně ke skupině. Kdysi jich přibylo, nastoupali – a stavy drží. To samé lze právě říct o slavíku obecném.

Patřím do komunity kroužkovatelů, proto můžete opeřence vidět nejčastěji pochytané, zblízka. Kdo s námi chodí na společenskou akci VPZ – ví, že v kontaktu s nimi se snažíme být co nejšetrnější. Jde nám o to, aby přežili a žili! Přítomný kroužek, aby čekal na příležitost, ke komukoli z lidí ve chvíli možné promluvit (tady se hlásí o slovo příběh z nedávna, kdy o modráččí kroužek – nejspíš nejdůležitější – se postaral od Žehuňského rybníku detektorář, ale necháme jej na jindy).

Začali jsme na močále na úpatí žantovských polí. V místě, které mám v oblasti nejraději. Ekosystém, kypící životem. Změní se to po prvním týdnu dubna, kdy třeba koukat již po křovinách v rámci případného pokoření příletového rekordu slavíků pravých. Pod nohama utichne čvachtání a nahradí jej praskání větviček. A jakmile přiletí první, začne už dobře známý veletoč radosti i obav. Objevování, vysmívání se starým chybám v odhadech, i unavených nohou. Na vše zmíněné jsem přivykl dávno, letos kroužkuji osmatřicátou sezónu a pořád stejné peří. Věřte, každou chvíli se v myšlení zastavím a vracím hlavu o hromadu pražců a kolejnic nazpátek. Opakování – matka moudrosti! A nejen proto. Jsem silně vzpomínací a bylo mi dopřáno dost. Největší radost mám z míst, která přežívají dodnes. Tam je schováno impulsů k pohledům do dálek nejvíc. Ale každé – a to mi věřte – každé je stopařem, kterému zastavím rád.

Pak se po kraji vyvedou mladí a bažiny i křoví jim jednoho dne zamávají. Staří, každý podle přidělených druhových scénářů, přemění peří, a vy už víte proč. Před cestou. My pospíšíme naplno jim k tomu „hrát“ a noci nechávat neprospané. To všechno do chvíle poslední. Až z letní oblohy nedovede k pozvánce sletět jediný. Pak bude čas vše posčítat a jít si naklepat polštář. Upozorňuji ovšem – sotva jsme začali, tak ještě jednou – buďte zde vítáni!

Dobře, že jsem vydržel!

Málokdy má člověk výdrž chodit chytat, když tam kale nic není. Trvalo to týden – a už jsem říkal, že dám pauzu. Že budu víc přítomný v práci. Ještě, že jsem vydržel. Noc přinesla změnu, pořádnou! V močále bylo živo, jen začít chytat. Tak jsem to rozbalil a po zásluze se zotavoval. Nádherný odchyt – a to jsem pochytal sotva část.

Vyřeším to nyní tak, že pouze okomentuji obrázky…

Po krátkém zahrání se na zabodnuté větvi nad kanálem sesedli – pár bramborníčků a modrák. Plátěnka nezklamala.
Zde je letitá samička modráčka z toho stanu.
Sklopka chňapla podruhé…
…sameček, označený v místě v roce 2018.
Jiná jinde – a strnad rákosní…
…víceletá samička.
Pod jinou větví v rákosí…
…sameček bramborníčka černohlavého. Samička kroužek dostala posledně, o kus dál v slati.

Nasazení, jež by se mohlo vyplatit

Trochu víc se tu letos zjara modří, ale duben s příletem slavíků pravých už je za dveřmi. Kdo čeká na ně – vydržte!

To, že někteří kroužkovatelé dali lokalitám modráčků již dost času, mohlo by urodit dobré ovoce. Je to i případ zdejšího čihadla v mokřadech u Koprníku. Co kdyby se některý z (nedávno) okroužkovaných objevil hnízdit? Potvrdilo by to odehrání se tzv. zpětného tahu pod vlivem nepříznivého počasí. To ptáci umí, zejména vlaštovkovití. Prostě se o kus cesty vrátí. Že většina z nich rezervy má, zjistí každý poctivý kroužkovatel, když v tomto čase chytá. Těla jsou protučnělá – ano, to je ten benzín do motoru! Důkaz za všechny, kterého nelze zapomenout – anglický projekt s vysílačkami u kukaček a šokující výsledek jedné, z odletu přes moře. Kukačka, podle měření, doplnila energii v poslední evropské kontinentální zastávce a vletěla nad vodu. Bouře na severu Afriky ji přesvědčila, že nedaleko pobřeží bude dobré se přeci jen otočit nazpět a vrátit do Evropy. Že by to jinak mohlo být „o zobák“. Ona nejen že úspěšně dosáhla protilehlých břehů, ale dokonce minula oblast předchozího vykrmování a s obrovským nápřahem skončila severněji. Druhý „odraz“ po čase již cestu nabídl bezproblémovou a pták etapu zvládl. Co tomu říkáte?

Kam zmizeli časní modráčci? Samozřejmě, mohli v tahu pokračovat dál a jiní nepřilétli. Na smůlu se mi totiž v kratičké příležitosti jednoho podvečera nepodařilo na hnízdní lokalitě odchytit zpívajícího samce. Pokud měl kroužek z let předchozích, výsledek mohl být na stole už teď.

Vše, o čem tady píši, žádá po nás značné časové nasazení. Je to jak s vykovanou plastikou. Kdybychom tehdy o II. ročníku boleslavského Metalového sympozia dílo chtěli zmydlit za tři dny, lidé by o něm dnes nemluvili. Jsem zvyklý – a díky svobodě si to mohu dovolit – nehledět na čas při práci ani při slavících. Mám to tak rád. Ono totiž – i motivaci si člověk sbírá po hrstkách – a dobré je, když se obojí ve vrcholech protne. Znáte to z podobných chvil…

Začátek sezóny – přes modráčky

Už to tak chci mít. Od půlky března chytat. Nejprve v rákosí, pak v křovinách. A v závěru pod hvězdami. Chci si ornitologickou specializaci už více užívat. Potřeboval bych k tomu ale víc klidu. Aby se příroda nad námi slitovala. Odpustila všechny ty pokusy a provokace, a nynější trest vypršel v bolesti tak nějak ustojitelné. Když ona nesleví, nikdo jiný nám nepomůže. Přesvědčit se můžete každý v přímém přenosu. Držím palce seriózním vědcům, kteří s ní hovory v zrychleném řízení vedou.

A protože se kolem webu sešli i modráčkologové a na návštěvnosti je to poznat, vylovím další zápisek z historie. O modráčkovi, který se zapsal napořád.

11. 6. 1987 byl okroužkován jako otec od rodiny, na rybníku Nový u Koprníku. To již vedle sebe při výchově potomstva snesl modráčka dvouletého, který byl označen původně na Červenském rybníku 4. 4. toho roku, a pobýval v místě neúspěšného pokusu o hnízdění nejméně do konce měsíce. Na rybníku Novém pomáhal s dokrmováním juvenilů. Abyste zažili, jak detektivní rozměr může ohlížení po čase mít, hned stavím spekulaci – nešlo by, díky tomuto zachování se ptáka, domýšlet, že mohlo jít o mládě z tohoto místa rok předtím a posunout tak vznik hnízdění v regionu o rok? S tím, co víme podle získaných výsledků kroužkování, klidně.

V roce 1988 samec – otec zakladatel, na lokalitě byl a hnízdil ve stejném páru se samicí, jak informoval bývalý kolega, který se místu věnoval od samotného zjištění páru. Samec „pomocný“ se už nikdy neobjevil.

V roce 1989 hnízdili modráčci opět ve stejném páru a oba byli kontrolování ještě před odletem v září.

V roce 1990 se udály věci opravdu nevídané. Nevrátila se už samice (samic v oblasti byl vždy nedostatek), a to mohlo mít za následek podivnosti následné. Samec byl zkontrolován 10. 5. jako zpívající (jaro bylo v místě najisto bez modráčků!), a přestože byl jednoznačně pohlavně aktivní, v místě se určitě nehnízdilo. Do případu vnesla světlo následná zpráva o tom, že 2. 5. toho jara, kdy se na rybníku Kabát u Rabakova zastavil specialista na krkonošské modráčky tundrové, byl přehrávkou objeven (a poté zkontrolován) samec od Koprníku! V místě přesídlení i hnízdil s novou samicí neznámého původu. (Porovnejme data obou májových výskytů z míst). Vzdálenost je 12,5 kilometru (rybník Kabát je na JV). Považte – sameček měl usazenu hnízdící partnerku na Kabátě a pár dní nato se rozletěl jen tak zkusmo zazpívat na staré hnízdiště u Koprníku. Moje romantická hlava nemůže jinak – letěl ještě hledat původní partnerku, jestli se přeci jen nevrátila? (Hnízdění na Kabátě bylo pak úspěšné).

V roce 1991 nemám o lokalitě u Rabakova přehled, na Novém rybníku se nehnízdilo. Chycen byl ovšem (nejspíše průtažný) M,+2K 2. 4., a F,2K 4. 4. Jinak nic. Ovšem stalo se, že na sousedním rybníku Brodek, kolega z Brodu Železného, při letních odchytech v rákosí, zachytil samici modráčka 19. 7. Takový pták tam v létě nespadne z nebe a je jasné, že hnízdění uniklo. Samec? Nepoznaný!

V roce 1992 jsme spojili síly s bývalým kolegou pro výzkum Kabátu jednorázovým odchytem. Kontrolním odchytem byl potvrzen starý sameček, jehož příběh zde běží.

Další roky nemám zprávy o lokalitě Kabát, objevil jsem se tam až sám chytat v roce 1995, kdy jsem zjistil kompletní pár bez kroužků. Rybník ovšem vzápětí vyhořel, další roky se litorál vzpamatovával a stopa se ztrácí.

Aktuálně: Modráčci do močálů nepřilétli ještě ani dnes a nemohu nezmínit informaci z jihu Čech – starší kontrolovaní samečci zpřed týdne, se z místa vytratili!! Můžeme být na stopě neznámému chování v čase unáhleného příletu. Couvli?

Tenkrát na čihadle

Šestaosmdesátý. Pak osmdesátý sedmý – hnízdící, pak roky další… Úchvatný svět modráčků! Vstoupil jsem na cestu, napověděnou daleko dřív tímto obrázkem.

(J.Jirsík; Ptáci; Vesmír Praha; 1949)

Tak jako praví slavíci „hnědí“, nejsou modráčci jednoduší v ničem. Naopak, jsou těžcí, a nikdy tak nebyli. Protože zájem o ně nebyl dostatečný. Nejprve ptáčnický, potom nejvíc chytačský. Další obrázek ukazuje zatím poslední úsek cesty badání nad modráčky, alespoň – co mé knihovny se týče.

Tyto knihy se nečtou, v těch se lehává!

Už tenkrát jsem žasl nad výsledky, které druh začal přinášet i mně. Jedno z označených mláďat odlétlo v druhém roce života zpívat na Novozámecký rybník, další na Rokytňanský. A mladičký modrák, kterého jsem označil na Bohdanečském rybníku při výpomoci na rákosinné akci tehdy se synem, když jsme svěřenou pentádu v místě pobývali, objevil se zjara na Zrcadle! Rozkrývat se začalo netušené. V tomto ohledu je modráček úplně jiný od pravých slavíků. A pak mne překvapila dlouhověkost i soužití v páru, též vytrvalé. Potom jsem chytil starého domácího v září a nechtěl uvěřit, že je to on. Byl jiný, dočista jiný před odletem. Pak se stalo, že 5. listopadu jsem mohl ještě držet v ruce dalšího, kterého vyhnal až sníh. Poskakoval v polní rákosině (kde je dnes známé čapí hnízdo) a spokojeně „cvakal“. To jej prozradilo, jinak bych minul.

O průtažných platilo, že je člověk (tehdy bez přehrávky) uviděl až lapené ve sklopce. Tak uměli být nenápadní v prostředí! A samičky ještě víc! Jeden z mých kolegů, když přijel ze Sázavy (město) zažít jarní průtah, vzpomíná, jak u Agropodniku, schovaný před „minutovou vánicí“ plnou sněhu, v autě, uviděl ptáky padat z oblohy. Jeho síť v pobřeží stala se plotem, a přesto v ní poznal, že spadávajícími byli modráčci, kterým cestu k Podbezdězí a dál, zastoupila vichřice. I ten jeden ze sítě pochopitelně utekl, zkušenost ale ne.

Je úchvatné číst o dávných kroužkovatelích, jak z Prahy vyjížděli v baloňácích za touto každoroční společenskou událostí. Nejprve si v garáži narazili kroužky, sebrali sklopky s červy a jeli. Sám mám tolik příběhů s modráčky, že bych dnes neodešel ani do práce. Půjdu hned, abych mohl příště znovu do bažin na čihadlo, přinejmenším – vnořit se do vzpomínek…

Úspěch nutno odčíhat

Další noční mráz, další chycená nula. Tak to bývalo i dřív. V záznamech to jasně čtu, ale zlákalo mne datum, dnešní vycházelo snad každý rok „na modro“. Změna je život.

Prokřupávám se plný naděje rákosním průsekem k mezičce naproti, pozoruji budníčka, jak sbírá v rákosí hladov, jiného jsem si ničeho nepovšiml. Jak to ti fotografové dělají? Už jsem tušil divočáka, a on se přede mnou staví na nohy z podložky na čisté rovině birder, celý maskovaný. Za fousisky rákosí, napíchanými v konci ulice, prve zalehnutý, stativ v pohotovosti. Z kopečku haraburdí, kde ležívá sklopka, je lákán vodní chřástal k vyfocení, na hlas. Udrželi jsme předepsanou vzdálenost kvůli virům a říkám – ať klidně zůstane, že jdu stejně dál. Sýkořice tu už nejsou, viděl by je. Neslyšel ani modráčka. Známe se ze Škodovky od zimního ťuhýka.

Líčím v zadním díle a v prameništi. Jestli modráci táhli, chytí se alespoň jeden. Netáhli, dalo by se na to vsadit. Vyčkat třeba na oteplení. Úspěch ale nutno odčíhat.

Seděl jsem na větvi v hřejivém závětří a pozoroval hladinu Nového rybníka. Roušku jsem sundal, aby mne místa poznala. Jindy si tykáme a teď se nezdálo. Hned se to zlepšilo a slunce konečně hřálo a hřálo. Přemýšlel jsem nad tahem a nechápu letošní průběh. Už se to rozběhne. Ve sklopce číslo devět, prvně vůbec letos spuštěné, poskakuje červenka.

Tak sláva! Dnes s prázdnou nepůjdu. A i kdybych šel, fakt bych se nerozbrečel. Zdejší prázdnota je velice cenný doklad. Trošku už do série.

Šlapu brázdou a říkám – tady je pokaždé k vidění achát. Že by dnes ne? Ale ano.

Možná jsou ty kameny někomu obyčejné, já za nimi chodil už v dětství. Že nemá lad? Jenom se podívejte, vyfotil jsem ho pro vás zblízka. Je přesným odznakem krajiny zdejší. Obyčejnost neobyčejná.

Na žantovských polích se nacházejí zejména bílé, průhledné. Krásy, za podpory vápence, však netratí.

A u auta, na proschlém jasánku v rákosí, kam jsem sklopku v chybičce opět nedal, sedí bramborníček! Černohlavý – jasně, ale tentokrát sameček. Tak příště už ji sem opravdu políčím. Tah nejspíš konečně ožívá, jinak by tady nevartoval.  

Dávná záhada z bažin

Zlatí slavíci! S modráčky mi to nikdy nešlo. Nedaří se proniknout do strategie průtahu/příletu. Už v minulém století, po pár letech chytání, jsem každého jara přešlapoval na místě. Jak to mají, že někdy na čihadle jsou, jindy ne?

Dnešní „tečka“ dlouho nevydrží. Rozmrzl jsem, a už by to zase šlo.

Už mne to přestalo provokovat, jak jsem roky neměl pořádně čas. Letos mám, a topím se znovu. Výhodou by mělo být, že v několika párech už hnízdí, což mnohdy nebylo, mokřad byl pouze tahovou zastávkou. Co se však děje letos, mne znovu uvrhlo do nejistoty. Místní hnízdní populace tu ještě není, to je zřejmé. Nedávno se v prostředí zpívalo, tedy proti provokaci – ale zpívalo, ptáky šlo i nachytat, a teď přišla pauza, kdy tam opravdu nic není. Otázky, které mne bičují, vyložím i sem, abych tlak rozmělnil…

Kde jsou ti dříve okroužkovaní?

Jak to, že nepřilétli další protahující?

Jak to, že nejsou doma místní?

Tři postačí, zátěž je pořádná! Navíc – zpráva odjinud z Polabí – modráčci také nejsou. První, co třeba jasně říct – oteplování, neoteplování, je teprve třiadvacátého (+ přestupný únor, tedy čtyřiadvacátého, jako by). Říkalo se dřív (brát s rezervou starší údaje), že první jdou prostředím průtažní ptáci. Tady se zdá, že ano. I kdyby se tah zastavil vlivem silného ochlazení, jak to, že je čihadlo prázdné? A jinak: Když jedni odletí, proč nepřilétli jiní? Ten stav trvá nejméně tři dny, kdy je vymeteno, a vzpomínám i čtu v historii odchytů, že podobné vlny bývaly. Nemám pro to však vysvětlení. Kdyby šlo o místo nevýznamné pochopím, že se třeba zdržují v zastávce hlavní a předchozí do další takové odspěchali. Tak by to ovšem být v případě zdejších močálů nemělo. Obtížné je ve snažení vydržet a nechat se zítra znovu promrazit. Co když bude zase prázdno? Dorazit by měli první ptáci místní, ti mají kroužky (převážně).

Není to tak, že bych naříkal nad časem, spíš si přitom uvědomuji nově, jak cenné získané poznatky jsou. Tvrdě odpracované. A možná je to správně. Odchyty začaly časně úspěchy, třeba by kroužkování nádherných poloslavíků zevšednělo. A taky mne neúspěch přivedl do archívu, zalistovat roky aprílových bláznovství.

Aspoň, že tak…

O starých místech

Obrovská hladina naráží vlnami do dávno zarostlé šíje červenské kosy. Bahňáky výspa už nezastaví, ale čápy a čírky ano. Mělčiny v zálivech jsou pro ně jako stvořené. Prosekal jsem se mačetou na samou špici, nikdo sem už dávno nechodí.  Najednou stojím uprostřed hladiny na proužku země a dávné chvíle se vracejí. Vybírám vrše a přiděluji kroužky. Nové století v nedohlednu.  Pouštím je, oni se ozývají, krouží nad zátokou a mizí. Pak poslali pozdravy ze Švédska. Po letech, kdy už Evropu oblétali podél pobřeží. To jen jako mladí táhli vnitrozemím. Byl to čas dálkových pohledů a vzácného peří. Teď tu jsem ale na modráčky a u sítě běží přehrávka. Střízlík, co zpíval už v čase příchodu, končí v síti. Za ním ještě jeden, pak červenka, pěvuška modrá a modřinka. Bylo to tehdy ve stejný den jara a taky křupal led. Dočkal jsem se tady prvního modráčka středoevropského. Vidím to jako dnes, však dnes nevidím žádného. Nic tady není. Odcházím obloukem na protější stranu rybníka, kde drenáže deltovitě končí v hladině. Kdybych měl štěstí, na plotech sadů uvidím číhat bramborníčka. Pár let už hnízdí. Ještě však nepřiletěl. Klenotnice pobřeží má pro mne náhradou obrázek jiný. Bledou formu devětsilů, pořád tu ještě jsou. Stojím uprostřed jejich plácku a prožívám radost.

Devětsil lékařský.

Očekávám od starých míst rvaní se s osudem a věřím v štěstí. Čmelák hlasitě bloudí mezi květy, když mezi větvemi prolézám k rákosí přehrávat zpěv. Obrovské stromy jsou polámané, vítr se s nimi nemazlí. Nikoho ten stav neprovokuje, kout žije po svém. Místy až pralesovitý charakter je rájem všeho živého. Kalužiny ok kolem kořenů vysychají teprve v červnu. Za hranou stromů je už jen rákosí a širá hladina. Vzadu v ulici přeskočil pták podezřelého chování, další lákání ale modráčka nepotvrdilo. Jedná se ovšem o hnízdiště, třeba opatrnosti. Ne, nakonec průzkum končím bez výsledku. V čase poledne.

Cestou zpět přemýšlím nad těmi ztracenými světy. Jak je na škodu, že do nich nepřijdu častěji. Nepotrpím si na otřepané obraty, ale tady po jednou sáhnu – balzám na duši.

Ověřování kontrolou

Moje ornitologie je poctivá. Každé podezření ověřuji.

Ke kontrole jsem přistoupil i dnes. A přesně – výsledek sedí s představou, i když kleště jsem mohl klidně nechat doma. Promrzlý jsem ještě teď, a to běží druhý den jaro. Nechtěl jsem vzdát a musel to poctivě odchytat do večera. Koho by to bavilo? Měl bych spoustu práce jiné, ale poslední roky jsou slavíci důležití už nastejno. Takže – bavilo.

Severní vítr se přes třicetimetrový živý plot z brček neprotáhl, od jihu přes hladinu občas zablikalo slunce, jakože není všemu konec. Že – jednou se vrátí.

Vrba vypadá, jako by právě se skláněla zaplavat si.

Trojúhelníkový „okruh“ kontrolovaných sklopek měl dobrý kilometr, prochytat jsem potřeboval lagunu celou.

Čas, kterého byl skoro celý den, jsem trávil pozorováním, přemýšlením a z jediného hlohu, který tu je, vyřezáváním kolíčků ke sklopkám. A výsledek odchytu se dostavil v podobě, jak výše nahozeno. Nechytilo se vůbec nic + jediný modrák se na vábničku neozval. Žádný prostě není. Černé bezy v torzech statečně obrážejí, hladina je drobounce zčeřená. Pak v temném hejnu už přilétají špačci usínat, jeřábi letí taky, luční strnadi odkudsi rovněž přilétají. Kvičí vodní chřástali, začíná zábst. Odpoledne se vyplatilo pátrat dalekohledem v rákosí. Nejméně dvě sýkořice vousaté přeletovaly nizoučko nad průsekem!

Ještě něco třeba: Stejně je to tak, že každou cestu ke sklopce provází napětí. Pak se ale balí pastička poslední a natvrdo je jasné, že nula to ustojí.

Dnes to byl odchyt jako kdysi. Čekával jsem na průtažné modráčky se sklopkami, někdy se chytili tři, pak řadu dní vůbec nic. Neumělo se ještě hrát, aby přišla kontrola zkouškou. Ani hraní není v případě tahových ptáků všelékem, mnozí nemají zájem. Člověk pak musí mít oči pohotové a využít znalostí jejich chování. Modráčci působí v prostředí víc jako duchové, pokud ovšem sameček nehájí poletováním okrsek. Pro ty, kteří protahují, platí zmínění duchové.

Jiné je chytání v rákosí poloprázdném, než když přiletí rákosníci. Pak sice kleště nezahálí, ale jarní chytání v rákosí nenarašeném, je disciplínou disciplín! Je vzpomínkou na přejemné řemeslo čihařů i prvních kroužkovatelů.

Kapsy plné příběhů

Roušku odložím hned za vsí, až vpadnu do svobody.

Od močálu se den po dni o něco víc začíná zpívat. Notují místní, prozpěvují cestující. Byl jsem se zdokonalit v představě o tom, jak v prostředí funguje slavík modráček středoevropský. Zda včerejší večerní ptáci zůstali už na pozicích. Nezůstali, není ani modráček na Brodku, prve okroužkovaný. Napadnout mne to mohlo, chytání v minulém století jasně důrazný pohyb odhalilo.

První etapa dnešního účinkování vyšla tedy s nulou. Úplně ne, chytli se dva budníčci menší. Kdo jej nezná, je to tento.

Phylloscopus collybita M,+2K

Přešel jsem do míst, kde letos nebylo ještě nic. Do západního mokřadu za rybníkem. Ani jsem radši nehrál, hned vypnul příčnou síť, že si odsednu a odpočinu při té nule. Tráva tam má barvu nejsytější a hlasy divokých hus z hladiny divadlo umocňují. Tady jsem na ležatých kmenech černých bezů sedával i tenkrát, kolik jen času jsem tu podobně pročekal! Jenže odchyty s přehrávkou u modráčků příliš zažité nemám, prostor k doučování obrovský. Takže vlastně znovu v lavici. A žákem pozorným nejsem, jak se ukázalo. Síť je jen kousek přede mnou a větší část vidím. Jak jinak – je prázdná. Na kontrolu ale půjdu, pět minut uteklo, nic bych se takto nenaučil. Oči mi vzápětí prohnuly obočí, vpravo u tyče, kam nebylo vidět, vězí v kapse nádherně vyvedený slavík modráček! Ze strany ode mne, musel mi tedy proletět za zády, aniž bych to uhlídal. První pořádná lekce! A hned padá do bažin další moje „pravda“, tentokrát o dvouletých „chudáčcích“. Takhle barevného samečka potká člověk nečasto.

Luscinia svecica cyanecula M2K

Abych to nenapínal – vyléčil mne i o kus dál jiný, tady jsem síť musel přestěhovat v cestě za úspěchem na pozici číslo II. Též nakonec příčnou.

L. sv. cyanecula M,+2K

Pak jdu ještě k Brodku, obejít jej. Úspěšný nejsem, průzkum je bez odezvy. Stalo se však něco, co mne zastavilo v krocích a potěšilo. Od vrchu Mužský se hnala černota, to bývá v dubnu. Vítr se zvedl v nadmírný, a já se vrátil vzpomínkou k zaniklému ráji ze slavičí knížky. Zimní duby v pobřeží držely listy, a najednou všechno promluvilo. Znovu jsem si uvědomil, jak trefně jsem fenomén ukotvil v knížce, v jejím začátku. Stál jsem dlouho a všechny ty tóny, tolik různé, vychutnával. A první z listů už odletovaly. Byl totiž právě jejich čas.

A to nebylo všechno. Slyším známé hlasy – kvíčaly! Určitě severské, ne naše. Složené v skupinu, seděly vysoko ve větvích okraje lesa a svolávaly se. A pak to přišlo. Zvedly se prudce stoupavým letem do velké výšky a napřely k severu. Listí šumělo, ale ptáci o něm už nevěděli. V tečkách se ztráceli daleko za rybníkem. Jdu k tomu lesu do závětří a bylo to rozhodnutí dobré. Jako těch drozdů před chvilkou – hejno jiné, v trávě posedané. Fialky. Abych i letos užil jejich vůně, už jsem byl na kolenou. Jak je to jenom možné? A proč nebereme víc od setkání? Do kapes cpu si tu vůni a moc bych si přál – ať nejsou děravé!

I když přecházím silnici v botách utahaných, je mi, jak cestou z lázní. Příroda nás vytahá za uši, když jsme k ní ničemní. A cítíme to teď každý. Stejně tak ale moc dobře umí být mámou, když potřebujeme.