Zaměřeno na slavíky

Ano, chyběla letos chytit po noci nula. Tak jsem si pro ni došel. Splnil se předpoklad, což je vědecky cenné. Neplatí totiž úplně, že noční voda výsledek odstřelí. To je zjednodušený pohled a třeba více pečlivosti. Za konstelace dnešní ovšem bylo naplněno. Ani jsem u sítí v inkriminované půlhodince nestál, šel jsem na kafe.

Chytla se ovšem slípka zelenonohá a bude ze zdejší populace. Vedle za cestou letos poprvé vyhnízdily. (Měl bych ji mít na fotce, přidám ji sem).

Slavíků by ale být konec ještě neměl. Vše nepřelétlo. Měl-li bych si letos vteřinku zabilancovat, dobrý je výčet adultů slavíka obecného z nocí. A pohled není přesný, přesnější je říct: překvapivý (výčet).

Ještě se přes potok odchytil rákosník proužkovaný, po chvilce zastávky v mých rukou i kroužkovaný. Těch je letos rovněž hodně. Převážně se jedná o mladé ptáky, občas nějaký starší v peří odraném. Rákosníci totiž – a na to pozor – nepelichají po hnízdění tady u nás, nýbrž po zastávkách v Africe.

Nevím, jestli jsem už tady někdy napsal, že kroužkování ptactva je fajn. Zvlášť u mne toho tažného. Budu moci sedět doma už zanedlouho v září a říkat si: “Kolik asi z těch počtů křídel všemožných pěvců a hlavně slavičích teď někde funguje po světě křížem-krážem? Jak se jim vede? Co všechno mi o sobě za ten moment neřekla a vědět bych chtěl? A jak je skvělé, že ještě naše krajiny svojí přítomností přeci jen zdobí.

Když se nic nechytá, nuda ale není. Je třeba pozoruhodné, jak které sítě se vypořádávají s enormní nadílkou noční vody. Od každého výrobce jinak. Každé jedné z nich ale prospívá vánek, když ráno který jaký vykouzlí. Ono v tu hodinu většinou příliš nefouká, teď se ale průvan výrazně hodí.

Jo, a taky lijáky vyhnaly od parku mlhu. Ta se podobných scénářů bojí. Je ale jedno, zda člověk sklepává ze síťoví vodu mlhovou, nebo z deště.

Co bude dál? Do konce prázdnin už zbývá jenom hrst dní. Přijde ale vlna, to je jasné. Kdy a jak velká bude, naopak neví nikdo. V krajině Dolnobousovska to zvím první. Pod stromem zmáchaných větví jsem pobral čerstvých pět švestek a volantem zatočil domů.

Ptáci začínají spěchat. Slábnoucí srpen ,ten je rozhýbal. A nocí, které by komfortně mohly vést, těch bývá o tomto čase spíš po šafránu. Dnešní vedla, i když ji zkraje provázel déšť.

Čísla nevysoká, zážitky mocné…

Chybí letos zatím například velcí ptáci, nechytil se jediný. Jeden chřástal tedy ze sítě vyskočil, to ano. Špatně jsem situaci vyhodnotil, šel z protistrany a netlačil do sítě. A taky chybí cizí hliník. Ani tuzemský, ani zahraniční příliš nejsou. Ale všechno ostatní – to je tedy třída! A v konci chytání to bývá opravdu vzrušující. Žádný zákryt. Třeba pěnice vlašská, nádherný sameček se žlutým okem…

A nebo – a to jsem tedy sbíral oči po zemi – co všechno může od severu letět! A hlavně proč, když čas ještě je. Kdo vyhání tyto nervózy k cestě, když připraveni nejsou? No a nebo to celé pořád čtu chybně a funguje jinak. Slavík tmavý – adultní, se zdaleka neukončeným pelicháním. Hubený jako žebřiny, chytit se mu nechtělo, do osmi ranních byl zalezlý v „kanclu“. Typické chování pelichajících slavíků obecných v závěru procesu, ovšem kdy je každý doma na hnízdišti! Když už tohoto zmatence dobrá noc vyhnala na křídla, zůstala při něm „pelichající“ ostražitost. Chytil se až „na ticho“. Tito zjevové jsou kořením výzkumu, přicházejí, aby badatel opakováním se všeho a vždy neusnul. Těch pár vět, kterými jsem momentku doprovodil, jsou pouze stínem ohromného přemýšlení. Událost nese ohromný potenciál.

Ne, dnešní noc nebyla z obyčejných, a prvně snad jsem to věděl dopředu. Předchozí dvě tomu ze všech sil nahrávaly.

Prosili jsme oblohu, aby byly. V pořádku – jsou, a ne zrovna mírné. Je nádherné vidět pramínky vody zatékat do sluncem rozedraných luk Slavičího háje, je radost vidět krajinu v děkování. Ale, co noční odchyty, které by měly jet pokud možno co nejpravidelněji? I lijáky jsou pokusy okolo tématu naučit se co nejvíc. Jak ovlivňují přesuny slavíků mezi zastávkami? Jdou ptáci do deště, anebo ne? Nepotřebují-li, nejdou. Počkají si na příležitost a tady už mluvíme o tahových vlnách.

Dnes lilo. Poctivě, na přelomu dnů. Vlastně už i navečer. S následnou pauzou. Je vždycky kupodivu, co efekt přinese. Navíc nyní přichází v čase, kdy tah slavíků – zejména rezavých – již odeznívá. Už jsou prostě pryč dál po cestě. To jasně říkají zpětná hlášení od nás i zvenčí. Závěr letních odchytů bude nad hliníkem už více oddychový. Každý jeden pták se ovšem do projektu počítá, každý je cenný. A člověk musí šanci odsloužit, bez absencí. Jen tak jsou data poctivá, jen tak ženeme do kouta všechny drzé výjimky. Přebijí je zkušenosti již očekávané, čekající jen na doověření.

Věřím svému sběru jak žádnému jinému. V životě už jiné příležitosti nebude, přistupuji poctivě, naplno. Slavíci se musí vyzpovídat, i když na to nejsou uvyklí.

Dnes se sešli po jednom exempláři všechny tři druhy Česka. Vyjma modráka byli mladí. Ten mokřinný mi však pořádně zavařil. Krom druhového pak už přiřazení ke všemu. Bývá to ale napínavé, učený z nebe nespadl. Pomohly až znaky víc než doplňkové.

Nadpis lze vykládat i jako přívlastek člověka, který se vyhýbá práci, tady na slavičím blogu ovšem mluvíme o králi pěvců. A ti opravdu za noci drželi klid.

Nepamatuji z historie kol půlky srpna, že by se chytili jenom tři ptáci: rákosník proužkovaný, rákosník zpěvný a a jeden mladý slavík – vše v rákosí, v liniích nic. Jsou to ale zadání, kterých nám třeba jako soli. Nutí nás přemýšlet, hledat důvody. A nejspíše směrem k povětrnostem. Kdy ptáci do vzduchu prostě vletí a jdou, nebo kdy se spontánně rozhodnou nefungovat.

Letně podzimní odlet tažných ptáků je téma obdivuhodné. Má svoje zákonitosti, specifika a zcela jistě i excesy. To vše musí lidé kol kroužkovacích míst zkoušet číst a snažit se o uspění. Co je vlastně ono uspění? Nachytat a zaevidovat? Především. Ale už samotné absolvování příležitosti slibuje nevšední děj. Třeba právě to, že nedojde na představy.

Přesuny pěvců k Africe zcela jistě neskončily. Jen lokální efekt zařídil své. Zas budou noci plné ptáků i tady u Klenice, zas budou ruce plné kroužkovacího pohybu. Pokora, to je to, čím máme šanci se obohatit. Hodí se v životě všeobecně.

Hezký den.

Příště: Krajinou pelyňku.

Noc byla zrádná. Západní obzor bouřil co chvíli, park trpěl žízní. Kombinace nedobrého. Pro pohyb ptáků pod noční oblohou i pro nás, co už měříme vodu na kapky. Zem je vypraskaná opravdu hluboko, chtěla by napít.

Na rozbřesku okolo sítí poměrně klid. Noční pohyby táhne pěnice slavíková po keřích, v třtině rákosník proužkovaný. Dnes ale zvolna. Noc byla lakomá. Obecní slavíci byli zpola staří, to se nestalo snad ještě nikdy. Úchvatný materiál. Jsou učebnicoví. K nim jeden tmavý, mladý. A toho tady ukážu, protože jsem pro archív vyfotil z něj rozhraní pelichání. Je pěkné.

Pak ve slati cosi svítí a zjevně tam nepatří. Přiletěl host. Helia už mnoho nemá, přistál a zůstal. Odletěl z nějaké párty, třeba i z dost velké dálky. V noci byl s bouřkou průvan, možná o tom ví více on. Komu to kde zcizil. Odnesl jsem si pozdrav do kanclu. Zůstane, až přijdou děti.

Sleduji režimy dní Slavičího háje a zaujmou třeba vlaštovky. Krmí se nad travinami početně. Před cestou k moři. Ale i kosové – a to velmi pospolitě – mají jedno hlavní nocoviště v ohromné slivoni. Z terasy je sleduji, jak jeden za druhým proletují. Jo, a urodilo se opět lučních koníků, takže se slétli ťuhýci možná až od Prahy. Po vrabci úpolním jsou teď nejpočetnější. Co strom, to lovící ťuhýk. Park je ptactvem vyhledáván, a tak je to správně, tak to má být!

Nad každým jedním v ruce si může člověk dopřávat příběh. Z dvou třetin vylhaný, ze zbývající úplně ne. Když se zadaří a na kroužkování přijde starší slavík tmavý, je to paráda. Jednoho z trojice dnešních jsem vyfotil, aby téma mělo doprovod.

Jediné, co za vzácných setkání s nimi vím, že vše dosud v životě zvládli. Někde hnízdili, nějak přezimovali. Některý jednou, jiný i víckrát. To nepoznám. Takový slavík je navýsost elegantní, má všechny znaky co by měl mít. Peří na sobě, které vzešlo z procesu kdesi v zahraničí, jednom z nejkratších, co pěvci mohou podstoupit. Trvá kol pětatřiceti dní.

U slavíka obecného si nikdy nemohu být jist, zda nejde o cestovatele regionálního. U tmavého zase s největší pravděpodobností průtažný je. To imponuje. A taky ta jejich svižnost. Postupují rychle a nejspíš bez paniky. V ruce působí maličko jinak – „pevněji“ a zbarvení je vždy propracované. Variabilní, ale vymakané. Křídlo je dlouhé, špičaté, k cestě přes Afriku propracované. A ta jeho pouť s několika významnými zastávkami? Obdivuhodná.

Tento a podobný text se vejde do tří minut setkání tváří v tvář, když ho noc vystrčí před nás na světlo. Proč obdiv průběžně nedolévat?

Jízda nekončí

Ještě běží srpen, ještě není konec. Ještě třeba ohlídat závěr migrace hnědých slavíků okrajem Mladoboleslavska. Už budou sítě spíše křídel prosté, ale takový byl i začátek. Má-li vhled být použitelný, třeba vydržet. Navíc – v tomto časovém prostoru budou více vidět slavíci tmaví, je jejich čas. Téměř až do konce měsíce.

Nejprve bych měl napsat jak je letos u slavíků nakroužkováno. Mezistav dám, spíš by bylo dobré ale počkat na finální součet v konci měsíce. Už ale moc nepřibyde, a navíc jsem výsledek nedávno sliboval.

Slavíků obecných jsem nově okroužkoval k této minutě letos 705 jedinců. Nutno připočíst asi stovku zpětných odečtů, to jsou přeci také slavíci. Slavíků tmavých je zatím 15. Nejsou v tom žádné tajnosti, sezóna je letos vydařená. Důležitější ovšem, než čísla, jsou načerpané zkušenosti. Ty sečíst nelze.

Podařila se věc dlouho chystaná, budeme hýbat západní hranicí parku. Slavičí háj posílí ve vztahu k rákosinám, ovšem nějaká selekce bude.

Pohyby pěvců k zimovištím v současnosti táhnou především rákosníci proužkovaní a cvrčilky zelené. Nad parkem začíná vyšší pohyb dravců.

A aby nebylo všechno jen na růžovo, nedočkali jsme se modrásků. Možná populace zanikla. Uvidíme. Umím ovšem čekat, v tom jsem výrazně vytrvalý. Květin mají dostatek, i v nové louce krvavce rozkvetly početně. Hostí však letos zejména vřetenušky.

Hezký víkend přeji.

Každé léto podobně. Až si jeden říká: „Kde letos vězí? Už aby tu byl!“. Dnes ráno třeba drobný strakapoud… Každé léto je v síti, že by letos nic? A on už v ní poskakuje!

Park má obrovskou výhodu, že jak se v létě okolo doširoka poseká a sklidí, provokuje přívětivostí peří nejedno.

A taky jsme koukali na sluníčko včera večer devatenáct minut po devatenácté. Tmavých skel dostatek i pro děti, na západ máme prostředí otevřené, dokud se slunce tenčilo, viděli jsme. Jsou to věci mezi nebem a zemí. Pak už zas padaly hvězdy, čmáraly oblohou a vyhasínaly. Myslel jsem na našeho nejznámějšího slavíka zpod hráze. Jestli je ještě doma, nebo už musel. Je to všechno stejně dost zvláštní.

Vzpomínám na letní chytání tehdy. Kdy jsem neznal noční vyhrávání a neměl k tomu park. Objížděl jsem hnízdiště kvůli pelichání dospělců. Vzpomínám proto, že některé neukončené myšlenky z tenkrát, současné odchyty dopověděly. A myslím, že přesně.

Švestky (Česká dlouhačka) už zmodraly na stromě jiohozápadní hrany Slavičáku. Ještě se ale drží fest, ještě jsou tvrdé, ještě nezesládly. Všechno bude! I konec této letní legrace. Slavíci jednoho dne za umělým zpěvem nepřiletí. Bude začátek září, školáci zmizí v učebnách, já do kovárny.

V rákosí i po větvích už jdou hodně dospělí pěvci. Známka vrcholícího pohybu parkem. Bývá to nakonec strašně rychlé, nejde o žádné vyklusávání. Že se po noci nachytá dost, může být na oslavu, ale i varování. Vymetá se. Dokonce i krutihlav se chytil adultní, a to je co říct. Chytají se spíš mladí.

Jak začne rákosí šustit, je konec i tam. Slunce do ostrých listů pere, třtina moc nepotřebuje. Pak sítě visí a smutní. Nezaměstnané.

Budou ale vzpomínky, ty jsou vždycky. Je to ta nejlepší náplast, co znám. I letos se věci konaly, to je jasné. Přihazovaly (od slova přihodit se). Třeba totálně rozprášený rekord pochytaných slavíků sezóny. Nebo slavík, kterého jsem v ostudě nedourčil. Nezastrčil naplno do věku. Pochybnost a smích mám ještě teď. A taky fotky, třeba s tím někdy pohnu dodatečně, kdo ví. Až budu vzdělanější.

Za to, že můžu něco takového vůbec podniknout vděčím kondici, rodině, parku. Cílem nad ostatní je pomoci Kroužkovací stanici doplnit materiál a posunout vědění o poctivý čapí krok. Takový ten z delších, když pták stíhá motýlí loukou hraboše. Viděl jsem to předevčírem na posekaném fleku.

Srpen dobíhá poloviny. Je ornitologicky falešný – furt je hezky, pořád křídla nějaká všude, na pozítří nikdo nemyslí. Ale já vím, že se to stane! Zůstanou už jen vlaštovky nad parkem za večera, špačci v přesunech k nocování v rákosí na Zvolínku. Věrní úpolníci se strnady. A najednou jsme holí. Bez zvyklosti, bez šumu.

Srpen je slaboch, ani roje hvězd už nad sebou neudrží. Padají čím dál víc.

Byla zvláštní noc. Jak bývá u jižního moře. Až by jeden myslel, jak ptáci potáhnou, jak bude po ránu plno. Nikoli. Slabší – až slabá, ani v rákosí se mnoho nepřihodilo. Platí ovšem, že táhnou staré cvrčilky zelené. Mám rád staré pěvce. Mají v sobě něco zvláštního, takový nevyslovený vzkaz jako: „A máme to z krku! Mládí už visí na vlastních, odlétáme“. A já je potkávám na cestě u nás. Mají zpravidla natučněno. Zkušení, hlavy jim už zase „šrotují“ nad podzimní mapou, křídla ví, co dál. Je to obdivné, spíše kolosální. Emoce vyhledávám k vystupňování projevu rád, i tady šetřit nebudu. Ptačí migrace je skutečně síla!

Na prknech, která sice neznamenají svět, ale drží mne skoro dva metry nad loukou před dveřmi maringotky, řeším u hrnečku téma nadpisu. Myslím, že to je trefné. Hlavně však k dlouhému běhu. Slavičí problematiku dokázat uchopit – osvojit si, a v daném prostoru bádat. Je-li člověk snaživý, podněty přicházejí. Jedny lehčí – k naladění, jiné obtížné – s koncem spíš v nedohlednu. Ty jsou široce větvené se spoustou zákoutí, kde vládne pološero. Tajemné, nepoddajné. Sebemenší posun v nich navyšuje tlak a zalomcuje svalem srdečním. Všechno je ovšem pomíjivé. Pokud má návaly provázet údernost, musí být časově omezené. Aby nezevšedněly. Aby si náhodou hlava nezvykla.

Večer přiletěla sova až málem k nohám mým, i těm od stolku. Je krásné vidět sovy lovit. Byl to ušatý kalous. Báječně světlý, nocí motivovaný. A v síti pak (nejspíš pro park prvně) netopýr rezavý. Byl jsem u něho včas, síť nepoškodil. Jsou velcí, těžcí, zubatí. A tažní, což se ví. Vídal jsem je i u nás o prázdninách, pokaždé ovšem ve výšce. Tento se chytil hned znovu, jak ho radar snadno podvedl. Síť nevyhodnotil. Tak jsem tu zubatou tlamu viděl opakovaně opravdu zblízka. Nechtěl bych jeho chrup pocítit příliš natěsno. Znám tyto letouny z hor i ze Žehuně od rybníka. Z tamních odchytů za tmy. Tam ale lovili těsně nad zemí a sítě dle toho vypadaly.

Díval jsem se do křídel tmavých slavíků a nabíral rozdíly. Nejde do určovacích klíčů napsat, že něco je „tak“, když víc jak z půli není. Na mysli mám účast ručních letek ve vrcholu křídla. Osud mi přihrál dnes do sítě dva a báječně stanul každý jiný. Jako kdybych si hlasitě dopřání přál. Kdepak, živá příroda je složitější, než by se nám k zaškatulkování hodilo. A v zmíněném shledávám zásadní zábavnost mého slavičího podniku.