Zaměřeno na slavíky

Jedenáctého ledna je pěkným kouskem cesty, na nové trati ušlým. Buďte zdrávi!

Slunce tady nad Hrádkem říká: „Bude to zase parádní“. A já tomu věřím.

Končí se dnes Ptačí hodinka a všem okolo oken, zahradních krmítek i sklíček dalekohledů poděkování. Jste s námi.

Naším krmítkem je Slavičí háj. Je úsměvné, jak najednou chutná i ptačí zob, který za měkkých zim nikdo neobírá. Jablek po stromech visí dál dost a i po zemi k nim přístup. Listí, co jsem navozil v podzimu na slavičí místa, je rozhrabáno a zdaleka v tom nejedou jenom bažanti. A ten kout chytrácky už zas vidí dál. Ví, že mrazy povolí, že sníh začne odtávat nejprve z pročernalých podkladů, a pak už i ten tvrdší z propadlin oraniště. Pakomáři, že trčet v úkrytech nevydrží a vpadnou do oslav nad přežitím. Bejlí, že vystrčí první chlorofyl a nachystá časné z poupat. A pak už to bude mela, jak známe po tolik jar. Nejdůležitější je ono zmíněné Slunce. To je dirigent, kde každý volí pozici tak, aby na něho viděl. (A zkuste se podívat večer, co ptáci, když zapadá…).

Vlašské ořechy podrcené, ty jsou z balkónu pryč jedna dvě. I se skořápkami. Podezírám z toho veverku a budu ji muset vyrychtovat.

Vracíte se na stránku a mne to těší. Projdeme zase spolu rok křídlům na dohled. Počkáme, co provedou v příletech slavíci, a pak málo přes čtyři měsíce budeme s nimi. Letos bych opravdu potřeboval, aby přílet do parku vyšel. Jde totiž o nemalou slávu, což tady na blogu uvidíte. A mne to vyzývá, abych ještě víc zabral. Slavičák musí mít formu. Hned jak počasí dovolí, přihlásím se do služby. A je to námaha přenádherná. Okolo samá krajina – místa, která vše vidí a bez hlasu komentují. Práce pro přírodu. Bez potlesku vstoje, bez plácání po zádech. Ale já vím, že kdyby mohla…

První budeme čekat na modráčky. Jestli se vrátí. Slať bude houpavá a její květena natěšená. Je ohromná výhra mít tyto otužilé slavíky. Jednak v zahraničí v hlášeních opravdu „umí“, ale hlavně čekání po zimě je při nich mile krátké. Jak se ubytují a podělí o nabídky (jednu mají novou), pak už bude třeba víc upnout pozornost nahoru k cestě, mohlo by se tam brzy přilétat „narezavo“. Jsem zvědav, jsou to tak trochu až holubářské závody. Necháte svěřence z místa „A“ nastoupit směry a čekat v bodě „B“. V parku. Kdyby se vrátil ještě veterán od křižovatky, ani nedomýšlet… Ale jsou tu i jiní, a hlavně jiné! Abych to genderově neprošvihl. A mezitím za běhu onoho „Slavičího roku Česka“ vyjedu do oblasti, abych se doučil, co park dát nemůže. Přesídlování, usídlování těch z prvních svých cest, představy o hustotě populace. Ale ještě je čas, vždyť teprve od dveří odháníme první dekádu ledna.

Oni tedy mají v kalendáři oficiální na prvního dubna, ale poslední roky je i čas sčítání na zimních krmítkách takovým svátkem, kdy by se každý ze strávníků měl snažit, aby před lidmi trochu „vypadal“. Půjde na arch a do tabulky krom toho, že se dobře nají.

Viděl jsem ráno na zaslané fotografii samečka hýla, stiženého leucismem v oblasti hlavy a šíje. Podle autora přichází na krmítko třetí zimu. A to mi přišlo zajímavé.

O hýly jsem se zajímal v prvních letech licence. Přes zimu. Šlo totiž zrovna o zimu pořádnou a kolem městského koupaliště v javorech značného rozložení korun, v blízkosti Klenice a hlavně jejího náhonu – tam bylo bílých poletujících zrcátek, až oči přecházely! A hlasy, tenkrát jsem měl ještě sluch dobrý, ty se ozývaly zejména za poledne všude. Vím od těch dob, jak hýlové fungují. Přestože tehdy šlo o ptáky ze severovýchodu. Ano, kroužkování to potvrdilo. Tady teď mluvíme ale o hýlovi, který je nejspíše místním či jen mírně přespolním. Opravuji: přeslesním. Proto návštěvy opakuje každo-zimě. Pojďme chviličku žasnout…

Ptačí druh to je báječný. V zimě se pouští do krajiny otevřené, jinak pobývá v lesích. Tady u nás „dole“ v Polabí je to docela bída, málokdy je vidím na výletě. S jídelníčkem to mají košatě. Jsou-li někde bobule, třeba jeřabiny, neodmítnou. Mají-li kopřivy úrodu semínek, přilétnou též. A pak ty mléče javory, ostatní druhy tolik ne. Když člověk javorové dvojkřidélko rozpáře, ví, proč to dělají. Tam je nášup energie sakra pořádný. A pak už jen vrtulka víří k zemi. Bezcenná. Klenice ji bere na cestu a nese pod viadukt a dál. Pod hrad města na soutoku, po řece potom ještě dál. Do míst, kde i ona končí a pokračuje v jiné, v moři se nakonec rozpouštějící.

Hýlové jsou v párech vytrvalí. A pozorní, to nejsou sobečtí slavíci. Vidíme-li je nad sněhem po pelyňku, můžeme atmosféry užít. Až zimě odzvoní, stáhnou se odkud přiletěli. Ve dvou. Najdou si zátiší někde při jehličí a ukázat se lidem přiletí až zase s tuhými mrazy. Tak, jako na krmítko pozorovatele, jehož fotku jsem ráno prohlížel.

Máte-li chuť, zbytné prostředky, máte-li čas a zájem, podpořte účastí Ptačí hodinku v koordinaci ČSO. Budete jedním z mnoha nadšenců napříč republikou. A přispějete k pohledu na ptačí zimu za okny. Jo, a ještě – bude to letos asi pořádně přiletovat, soudě dle předpovědi počasí. Takže konečně zavaříte tužky i klávesnice. Co ovšem lepšího si k tomu přát?

Podívá-li se člověk do sněhu v parku, míst bez potisku moc není. To ukazuje na zájem zvířat o naše prostředí. Jak by to bylo jednoduché – až bude krajina podobna našim pár hektarům, zvířata se odněkud zjeví. A zůstanou. Přinejmenším, než přejde zima. Pak se rozpustí po širé krajině a zaberou soukromé okrsky.

Z ptáků to jsou zejména kvíčaly. Není jich kdovíco, ale skupinka je. A už také peří z jedné na sněhu. Tak to v přírodě chodí. Pruhem jabloní „přistíněna“ odlétá samice krahujce. Nejspíš její dílo. Ale když schválně přistoupím k nejhustšímu pásu co máme (prostor slavičího pelichaniště), opeřence tam najdu. Normálně nejsou moc vidět, ale počká-li si člověk na výsledek předchozího mihnutí někde v proluce, už to ví. Červenka, střízlík, modřinky. A z pleveliště vylétají dva strnadi obecní. Kdoví, jestli už nejsou v páru. Jak bylo teplo před koncem roku, někteří z nich už hlídkovali v revírech. Jak to je teď, nevím.

Pod berlemi a berličkami přibývá vývržků nestravitelných částí potravy dravců a sov. Mimo jiné to k zvědavému hlásí: „Jo, myší je dost, to se nám to u vás obracejí žaludky!“. Jde o třísměnný provoz opečovávání motýlí louky biologickou cestou. Myslím, že funguje. Zaletuje sem lovit i šedý ťuhýk, i když teď jsem ho nějaký čas neviděl. Třeba někde z něj taky najdu peří. Přicházím s potřebným respektem, jinak to ani nejde.

Přešívám všechny své sklopky na plátěnky. Jde o poslední krok k vrcholu jemného umění. Jak jsem se roky bránil, na slavíky je typ ideální. Dvě zmáknu za den, víc ani ránu. Živit bych se tím nechtěl. Ale už se na líčení opravdu těším, jaro je tady za chvíli. Už prý se formuje oteplení.

Mám lehký pocit, že den už se natahuje. Odrazil z nuly a chce být vidět. To schvaluji. A s ním se vrátí i vitální slunce. Posvítí do kraje, vyzkouší hřát. Posčítáme ztráty po dřevnících a přiznáme si, že tahle zima novoroční tváří zase tak úplně mírná nebyla. Ještě se dovede upamatovat, jak se ukazuje. Dětí polévají na ráno ledovatku – jak z říše snů! Chybí už jenom od Hrusic se skicákem přicházející pan Lada a pod jeho boty pár trakařů závějí. To už se asi nestihne.

Stoupáme na označník první dekády zimního měsíce ledna. A je to milý krok. Slavíci – do posledního z úspěšných – dorazili do dalekých zimovišť a o zdejších mrazech nevědí nic. Nemám co závidět, moh´ jsem odletět s nimi.

Stupňuje se to s věkem a příležitostmi. Události v krajině po mé hlavě pořád něco chtějí. Jak jsem dříve školní úkoly flákal, po těchto se ženu rád. Jen už mi je z rodičů nemá kdo podepsat. Na „rodičák“ by mohl vyrazit někdo z dětí či manželka, ovšem to už námět kradu jinde.

Kdo má čas, může mít popsaných listů v bloku i 365 za sezónu. Tam ještě nejsem a takovým závidím.

Byl den, kdy jsem loni uviděl u nás cílového modráska na kytce, byl ale jen jeden. A víc jich nebylo za jejich poměrně krátký čas. Zadání k hlavě jako hrom. Bude snad příště hůř? Končíme s tou senzací? Vždyť sázím kominíček za kominíčkem, krátké tahám z trávy očima, mravencům už nespílám, když o jejich nadzemní barák v trávě zakopnu, jen se dívám, zda to jsou ti správně rezaví (modrásek je potřebuje k svému vývoji).

Byl den zase jiný, kdy jsem loni uviděl v našem parku brhlíka. Tak konečně snad jej budu moci připsat! Říkám si. A posledně jsem ho na vrbě viděl zas. Opatrně mažu otazník. Měli bychom tam tohoto borce rádi, nemáme moc přirozených dutin, ale budky by mu nějaké vyhovovaly. Strakapoudi už se ovšem místy též činí, ono to půjde. Nemáme příliš starých stromů, ale zázraky opravdu chtít nemůžeme. Holt jsme začali „nedávno“. Pokračovatelé už to budou mít snazší, jestli tedy pro ně zas zbydou nějací ptáci. A hmyz, a krajiny. A tak… …proto ještě „přitlačíme na pilu“.

Jsou u nás pořád ti jeřábi na rohu kukuřičného pole, sklizeného. K hlavě jde dotaz, zda jsem fakt něco nepodcenil. Slýchal jsem je odtud totiž nárazově po celou sezónu. Ale ve třech nejsou. Jen pár. Na otázku tedy odpověď nemám, ale neznalost obcházím slibem – letos „zaberu“.

No, a ukázal se nám v parku jestřáb. Asi byl úspěšný někdy předešle a tak si souřadnice „uložil“. Máme toho tu pro něj dost, zavírat před nosem mu určitě nebudeme. Je samozřejmě ostražitý ale netuší, že jej sleduji z maringotky. Že nejsem taky dnešní. Zrovna jsem studoval od kolegy z party v časopise Zahrádkář, jak pečovat o květnaté louky. Většinu věcí ze stránek už ale vím. Teď k louce dorazí pravá zima a zavře jí okenice. Má to tak ovšem v optimu být.

Jak mi internet stále více a častěji strká před oči přírodní rezervaci na Korsice, kde zimuje modráček z našeho parku, čím dál hlasitěji říkám: „Umí si vybrat“. Stejně je to zajímavé, mám jiný výsledek u tohoto slavíka z mokřin, podobně zimní, a je kousek „přes vodu“ v Itálii. Níže Říma. A prostředí okolo jako přes kopírák. Co my víme o rozhodování tažných ptáků! Oni odshora vidí o mnoho víc než my lidé zrakem přízemním. Je to všechno tak vzrušující! Ornitologie 21. století, to už je panečku docela jiné kroužkování. Kde bych byl oddálen, kdyby nebylo zpívajících skříněk! Ale já ty doby pamatuji. Jestli občas běduji, že moje specializace je odedřená, co bych měl říkat o časech časných? Začátků a rozhlížení se po tématu. Jdu dolů do kabinetu se na to odložené náčiní podívat a nejspíš i utřu slzu (a prach).

Mojí krajinou je Dolnobousovko. Za vše, čím v ornitologii jsem, vděčím jemu a tak jsem i pochopil, že pomáhat a chránit budu tam. Jenže já dovedu víc. Dovedu vyčítat, odhalovat, tušit a domýšlet. Dovedu nabyté uchopit, nést a prostírat k lidem tak, abych je lákal k návratům. Budu krajině sloužit do posledního dechu, tak jsem zavázán. Vždycky jsem jí prostě obyčejně věřil, že kromě širého moře vše umí snést. A ona to umí!

Teď byl čas o svátcích pouštět videa o všemožných nadšencích pro krajiny i pro přírodu. Z Česka, jiní mne nezajímají. Monitor je sice obyčejně chladný, ale téma přijímané dovede rozpálit. Pro zápal, ne k naštvanosti. Všem v čase titulků gratuluji a říkám: „Jste krásní!“ Ale já budu taky. Už to podle vás kopíruji. Taky už vodím kosu, těším se nad každým opylovačem, poslouchám jejich chór a máchám se ve vůni, jež vzali ku koupání. Dívám se po mracích a ptám – co udělají, když zrovna k návštěvě vybral jsem čas. Chci porozumět i tomu. Rozumím kopřivám, protože slavíci jim tady po stráních rozumí dopodrobna. Obhlížím zákoutí v černém bezoví a říkám si: „Tohle chceme i u nás!“ Proč nám to ještě úplně nejde? Nemáme dusík (naštěstí?), tak je strkám do hlíny jen kousek od cesty, tam jistě bude. Když dnes už vím, kolik bezinka obnáší pozitiv, sázím a sázím.

Genius loci se dá prožít všude. O každém zastavení. Pokud zastavující se ví o té kartě že existuje, a že i takovou v balíčku má, naučí se jí zahrát. Vynášet k nepřebití. A pak se divit férově nepostačí. Všechno se otvírá, promlouvá k němu i mlčením. Drží zlehounka za ruku aby neodešel. Vždycky se něčeho dotyčný dočká.

Ať překvapení roku 2026 jsou jen a jen příjemná, půjde-li to.

V parku máme slavíka, který zpívá opravdu nejhůř ze všech mně známých za celou historii. Nikdy mu to nešlo, ale umí cestovat! Těch návratů už pěkných pár je. Fandíme mu.

A co jsem neřekl? O partnerky nouzi nemá. Vyvádí pravidelně. Čím to může být?!

A rozumíme vůbec těm koncertům?

Jo, a ještě jeho list, abych doložil, že si nevymýšlím.

Označen v noci v parku jako mladý (v místě narozený?) v roce 2020. Krom následující sezóny (což nepřekvapí) je o něm přehled. Loni dokonce v oblastním rekordu (7.dubna), letos 11. dubna, což je opět naprosto neskutečné. Úvodní hloupé hodnocení beru tiše zpět!

V ornitologii mě rok dobíhající bavil. Nepřilétla tedy už hnízdit ani jedna cvrčilka zelená, o ně asi přijdeme. Jak ustupuje třtina křovištní, nezahnízdí. Budeme se muset bez nich obejít. To je ale jediná šmouha, kterou registruji. Místo ní se ukázal luční strnad a zdálo se, že by i zůstal. Ten potřebuje plochu sadu spíše víc roztrhanou. Kdysi tu v krajině býval.

No a pak už možno zhodnotit slavíky.

Bylo to dobré jak u nás, tak po regionu. S účastí na hnízdění. S výsledky kroužkování to také proběhlo k spokojenosti a začal jsem na novém úkolu, který by dřív nešel ani tušit u dospělých slavíků – Těsně pohnízdní čas. To je vzrušující aktivita především pro první poznatky. Zjednodušeně si člověk myslel, že s rozpadem rodin vlezou staří do temnot a převléknou se. Ono to tak v mnoha případech ovšem nebude. Opět za indicii mohu poděkovat letnímu chytání. Rok příchozí bude tedy zčásti sezóny upřen k zcela novým pokusům. Už pročesávám archív a označuji podezřelé momenty k tématu. Zkusím je poslepovat, co to provede pod novou šablonkou. I tady by se hodilo, aby kroužkovatelé slavíky chytali. Jsou prostě věci, na které jeden nestačí.

Na Slavičí háj se snáší v posledním odpoledni roku po vločkách sníh. Obchůzka netrvá víc jak půl hodiny a přijel jsem taky poděkovat. Tak to mám od začátku, kdy jsme začínali s jedním pruhem země. Taky jsem chodil polohlasem mluvící mezi stromky. Dnes jsou z nejednoho již velcí chlapáci. Ne, nedržíme v prostředí vše jenom na ovoce. To by pak nemohl být háj. Co třeba takový dub cer? Žene se k obloze a já všechny za terminály tahám očima. Chtěl bych vše rychleji a ještě rychleji, abych ten opravdový háj jednou uviděl. A že máme podsazeno vydatně. Polodivoké růže z růžové školky ze Skuřiny, liány chmele a plaménku dodané spřáteleným povětřím, vrbu „vlasatou“ okolo potoka raději hned ve dvou exemplářích. To bude jednou nádhery! Bobuloviny, jaké jen nejspíš si vymyslet, těch k letním deficitům žoužele není nikdy dost. A slavíci na to slyší. Slavičí háj je a musí být jiný než parky které znáte v majetku ČSO. Servis k území velmi konkrétní a plocha pro nápady nijak rozměrná. Spoustu čtverečných metrů je potřeba ponechat loukám, jež nesmí zarůst, přestože zrovna zde slavík by celé jistě rád viděl jinak. Tam říkám – NE! Jak milé je sednout si ke květům na mírném vyvýšení a z ptactva jen se skřivanem kochat se světem odlišným. Když léto vrcholí a v střídavé seči díly se vysváteční. Motýli létají a nálada jeví se k tanci. Obloha zmodralá a den k dotčeným životům nekonečný.

Byl jsem i pro pár fotek, ale o všem by stačila promluvit první. Květnatá louka má sílu!

Mám ještě tuto…

Jedno z prostředí pro slavíka modráčka v parku.

,,Nedávno se mi dostala před zraky fotka, kde Slavičí háj ještě nebyl a do místa lidé jezdili v létě na sběr bio-jahod a poté nakupovali odnože pro zakládání jahodišť vlastních. Ta krajina je na obrázku prázdná, k záměru prázdná. Kde by v takové mohli být slavíci! A pak se na mě sesypaly vzpomínky jak vosy na bonbón. Jak to všechno vlastně díky obrovské náhodě vzniklo, o jednom nenápadném setkání.

Dnes si už můžu vybrat jestli do parku sejdu cestou číslo jedna, dvojkou, nebo až z trojky. A že by okolí bylo prázdné, to se říct rovněž nedá. S něčím vám příroda pomůže sama, ale hromady práce odevzdat musíte. Já si však nebývám jistý, jestli takové zaměstnání lze nazvat prací. Vždyť někdy vypadám jako houf dětí, co si na dovezeném písku před kuželovitý stan s dřevěnou kšticí, ve vršku hraje. Jenomže ony se seberou a za chvíli už žijí jiným. Já ne. Když už jsem se pustil do úpravy mokřadní louky, vidím tam cíl.

I místa jiná v regionu severovýchodu Mladoboleslavska procházejí vývojem. Opět mám na mysli místa slavičí. Co plácek – to nějaký majitel, ať už se jedná třeba jen o násep dráhy. Prostě už je to tak. A ubývá opuštěných míst i poté, co stát vyhlásil „stopku“ územím „bez nikoho“. To je pro slavíka průšvih veliký. Dovedl bych dnes už odpovědět, proč v určitých dobách bylo po republice slavíků míň, až málo. „Vychytán ptáčníky“? Směšné. Problém byl určitě v něčem jiném. Proměna krajiny a nakládání s ní v čase. A vystavěnou definici si zapamatujme. Bude nás provázet po Česku do posledního ptačího brka. To už ale v Číně a Americe ptáci dávno nebudou.

Já mám ještě to štěstí, že krajiny přede mnou přežívají. Že mohu v nich prožívat terénní ornitologii. Že mám co chvíli do sklíček dalekohledu ještě poutavě nabito.

::: Milá Česká společnosti ornitologická! Ne, není to unáhlené. Za pár hodin pro tebe začne velmi příjemný rok. Budeš v něm slavit a oslavovat, a já stojím s kytkou z naší bousovské louky mezi prvními. Pro tebe stovka nic není. Dál stojíš mladá, v elánu! Děkuji za lidi nejvyšších vzácností, co mohl jsem u tebe najít. Děkuji za střechu, co pro mou lásku vystavělas´. A děkuji za cestu, kterous´ mne učila jít.

Tvůj Pavel Kverek

Dnes sdělení k odborníkům. Zítra k nadšencům. A pak už jen popřát…

55,7% ze základu 237 jedinců slavíka tmavého

Výsledné ověření platnosti jednoho z rozlišovacích znaků: Posloupnost exponovaných ručních letek křídla.

Lednice a mrazáky se konečně zase budou moci nadechnout, nejhorší mají za sebou. Nejeden (dosud dvacetiprstý) aktér pomalu obhlíží plac, odkud odpálí letošní (zase o kartuš údernější) rakety, osvobození kapři pod nábřežím nakládají s posledními minutami vědomí. Psi v obavě zahlíží na kalendář, zima pro svátky vyšetřila dokonce pár pěkných krystalků jíní! K bezpočtu klávesnic, fotokronik a diářů přichází chvíle výročního bilancování…

I zdejší blog má kde lovit, z čeho vybírat. V soukromé ornitologii, soukromém ptačím parku stejně jako v soukromém cyklu života. Poslední oblast odkládám na poličku, projdu ji v klidu bez lidí.

Zprávou všech je, že ještě příští rok se budeme tady scházet. Kdo už toho měl nad hlavu, musí vydržet, nebo ze soupravy někde při zpomalení hbitě vyskočit.

Co bylo mezi zajímavostmi sezóny pětadvacet?

Znovu jsem procházel hnízdiště slavičích párů a v úkolu navíc počítal osídlení. Na zakázku (číslo slyšet nechtějte, ať nejsem provokatér). Znovu jsem chytal v období prázdnin. A oboje sypalo zážitek za zážitkem, oboje stálo za to. Desítky hodin se měnily v stovky, stovky v tisíce. To je objem který potřebujete, abyste se potřebně rozkoukali a navázali na roky předešlé. Rozpracované úvahy dotáhli do verdiktu, těm nově založeným pomohli růst.

Urodilo se docela kontrolních odchytů po oblasti, kdy některé přesáhly hmotnost. Odchytal jsem pečlivě kompletní léto pod hvězdami, aby poznatky měly úroveň. A zas přišlo hlášení, jakých mám po šafránu, ze zahraničí. V parku pak nedávno našly se houby, opravdu vzácné. To jsem si o nich přečetl z knížky, jež byla na mé jméno pod jehličím. Z krajin tu vzácnost vyhnalo hnojení, a to my neděláme. Dusík se drží v nejnižší možné míře spadem či splachem. Proto u nás v lesíku nádhera může existovat. Bez přehnaného vytahování, opravdu člověk nemusí udělat mnoho. Kotlinu stačí neterorizovat, servis k ní nepřehánět. Od německého autora knížky jsem se dozvěděl o indikátorech k životu čisté louky a kapitolu ani nedočetl, když jsem pochopil, že že ten chlap od filmu musí stát nejspíš někde u nás. Jen jsem ho už v místě nezastihl. Na formě pro českého čtenáře se podílel člověk z redakce našeho klubového tisku, velmi mne zjištění potěšilo. Kniha o louce je mimořádně krásná a já už se s „kosénkou“ klepu na jaro. Zvuk už nabírá dobrý, když vedu ji myšleným řádkem.

Co bylo tedy emočně vypjatější okolo slavičího peří? Výhra s nalíčeným prostředím za tabulí. Král pěvců na to skočil a doufám, že na jaře už to nebude překvapení. Pak těsně před létem zjištění, že slavíky vlastně jde pochytat všechny. Klíč k tomu jsem doposud nezmínil a v první fázi určitě není pro internet. Pak přišel tmavý slavík ze severu a výzva k opravě nepřesného určení věku. Kroužkovatel omyl uznal a stanice hlášení opravila. Působivými chvílemi jsou setkání po noci se slavíky, jenž byli označeni v hnízdě jako mláďata. Ne, že bych to z dávných let zaměření na problematiku hnízdění neměl ochutnáno, ale tihle čerství „osamostatněnci“ – to je něco moc milého. A vrchol zážitků měl teprve ku dveřím našlápnuto. Ještě jsem netušil, když posteskl si, že „z venčí“ hlášení pro letošek ponejspíš neuvidím, co děje se nad Biskajským zálivem u břehů Atlantiku. Slavík od nás se tam nechal polapit kolegou a opsat si kroužek. Uff, to je panečku hlášení! Kolik času na zbylá potřebná bádání bud mít, nevím, ale faktem je skutečnost, že velmi výrazně jsem přitvrdil krok.

Pak přišel modráček, ohlášený z francouzského ostrova Korsiky. Jakoby snad francouzštiny nad mými slavíky bylo za poslední roky málo. To místo je ovšem nádherné a já toho slavíka podezírám, že už z pobřežní rezervace dál nepoletí. Kdo ví, jestli tam loni nepobýval taky. Jsou mu totiž dvě léta, nyní už tři. Ale nehnízdí u nás ve Slavičím háji, jen se tam prve narodil. To ovšem modráčci – a právě zejména samičky – s velikou chutí dělají. Dálkové odklony pro ně nejsou nic nezvyklého.

Mladí modráčci se do míst původu příliš nevrací.