Zaměřeno na slavíky

Nad každým jedním v ruce si může člověk dopřávat příběh. Z dvou třetin vylhaný, ze zbývající úplně ne. Když se zadaří a na kroužkování přijde starší slavík tmavý, je to paráda. Jednoho z trojice dnešních jsem vyfotil, aby téma mělo doprovod.

Jediné, co za vzácných setkání s nimi vím, že vše dosud v životě zvládli. Někde hnízdili, nějak přezimovali. Některý jednou, jiný i víckrát. To nepoznám. Takový slavík je navýsost elegantní, má všechny znaky co by měl mít. Peří na sobě, které vzešlo z procesu kdesi v zahraničí, jednom z nejkratších, co pěvci mohou podstoupit. Trvá kol pětatřiceti dní.

U slavíka obecného si nikdy nemohu být jist, zda nejde o cestovatele regionálního. U tmavého zase s největší pravděpodobností průtažný je. To imponuje. A taky ta jejich svižnost. Postupují rychle a nejspíš bez paniky. V ruce působí maličko jinak – „pevněji“ a zbarvení je vždy propracované. Variabilní, ale vymakané. Křídlo je dlouhé, špičaté, k cestě přes Afriku propracované. A ta jeho pouť s několika významnými zastávkami? Obdivuhodná.

Tento a podobný text se vejde do tří minut setkání tváří v tvář, když ho noc vystrčí před nás na světlo. Proč obdiv průběžně nedolévat?

Jízda nekončí

Ještě běží srpen, ještě není konec. Ještě třeba ohlídat závěr migrace hnědých slavíků okrajem Mladoboleslavska. Už budou sítě spíše křídel prosté, ale takový byl i začátek. Má-li vhled být použitelný, třeba vydržet. Navíc – v tomto časovém prostoru budou více vidět slavíci tmaví, je jejich čas. Téměř až do konce měsíce.

Nejprve bych měl napsat jak je letos u slavíků nakroužkováno. Mezistav dám, spíš by bylo dobré ale počkat na finální součet v konci měsíce. Už ale moc nepřibyde, a navíc jsem výsledek nedávno sliboval.

Slavíků obecných jsem nově okroužkoval k této minutě letos 705 jedinců. Nutno připočíst asi stovku zpětných odečtů, to jsou přeci také slavíci. Slavíků tmavých je zatím 15. Nejsou v tom žádné tajnosti, sezóna je letos vydařená. Důležitější ovšem, než čísla, jsou načerpané zkušenosti. Ty sečíst nelze.

Podařila se věc dlouho chystaná, budeme hýbat západní hranicí parku. Slavičí háj posílí ve vztahu k rákosinám, ovšem nějaká selekce bude.

Pohyby pěvců k zimovištím v současnosti táhnou především rákosníci proužkovaní a cvrčilky zelené. Nad parkem začíná vyšší pohyb dravců.

A aby nebylo všechno jen na růžovo, nedočkali jsme se modrásků. Možná populace zanikla. Uvidíme. Umím ovšem čekat, v tom jsem výrazně vytrvalý. Květin mají dostatek, i v nové louce krvavce rozkvetly početně. Hostí však letos zejména vřetenušky.

Hezký víkend přeji.

Každé léto podobně. Až si jeden říká: „Kde letos vězí? Už aby tu byl!“. Dnes ráno třeba drobný strakapoud… Každé léto je v síti, že by letos nic? A on už v ní poskakuje!

Park má obrovskou výhodu, že jak se v létě okolo doširoka poseká a sklidí, provokuje přívětivostí peří nejedno.

A taky jsme koukali na sluníčko včera večer devatenáct minut po devatenácté. Tmavých skel dostatek i pro děti, na západ máme prostředí otevřené, dokud se slunce tenčilo, viděli jsme. Jsou to věci mezi nebem a zemí. Pak už zas padaly hvězdy, čmáraly oblohou a vyhasínaly. Myslel jsem na našeho nejznámějšího slavíka zpod hráze. Jestli je ještě doma, nebo už musel. Je to všechno stejně dost zvláštní.

Vzpomínám na letní chytání tehdy. Kdy jsem neznal noční vyhrávání a neměl k tomu park. Objížděl jsem hnízdiště kvůli pelichání dospělců. Vzpomínám proto, že některé neukončené myšlenky z tenkrát, současné odchyty dopověděly. A myslím, že přesně.

Švestky (Česká dlouhačka) už zmodraly na stromě jiohozápadní hrany Slavičáku. Ještě se ale drží fest, ještě jsou tvrdé, ještě nezesládly. Všechno bude! I konec této letní legrace. Slavíci jednoho dne za umělým zpěvem nepřiletí. Bude začátek září, školáci zmizí v učebnách, já do kovárny.

V rákosí i po větvích už jdou hodně dospělí pěvci. Známka vrcholícího pohybu parkem. Bývá to nakonec strašně rychlé, nejde o žádné vyklusávání. Že se po noci nachytá dost, může být na oslavu, ale i varování. Vymetá se. Dokonce i krutihlav se chytil adultní, a to je co říct. Chytají se spíš mladí.

Jak začne rákosí šustit, je konec i tam. Slunce do ostrých listů pere, třtina moc nepotřebuje. Pak sítě visí a smutní. Nezaměstnané.

Budou ale vzpomínky, ty jsou vždycky. Je to ta nejlepší náplast, co znám. I letos se věci konaly, to je jasné. Přihazovaly (od slova přihodit se). Třeba totálně rozprášený rekord pochytaných slavíků sezóny. Nebo slavík, kterého jsem v ostudě nedourčil. Nezastrčil naplno do věku. Pochybnost a smích mám ještě teď. A taky fotky, třeba s tím někdy pohnu dodatečně, kdo ví. Až budu vzdělanější.

Za to, že můžu něco takového vůbec podniknout vděčím kondici, rodině, parku. Cílem nad ostatní je pomoci Kroužkovací stanici doplnit materiál a posunout vědění o poctivý čapí krok. Takový ten z delších, když pták stíhá motýlí loukou hraboše. Viděl jsem to předevčírem na posekaném fleku.

Srpen dobíhá poloviny. Je ornitologicky falešný – furt je hezky, pořád křídla nějaká všude, na pozítří nikdo nemyslí. Ale já vím, že se to stane! Zůstanou už jen vlaštovky nad parkem za večera, špačci v přesunech k nocování v rákosí na Zvolínku. Věrní úpolníci se strnady. A najednou jsme holí. Bez zvyklosti, bez šumu.

Srpen je slaboch, ani roje hvězd už nad sebou neudrží. Padají čím dál víc.

Byla zvláštní noc. Jak bývá u jižního moře. Až by jeden myslel, jak ptáci potáhnou, jak bude po ránu plno. Nikoli. Slabší – až slabá, ani v rákosí se mnoho nepřihodilo. Platí ovšem, že táhnou staré cvrčilky zelené. Mám rád staré pěvce. Mají v sobě něco zvláštního, takový nevyslovený vzkaz jako: „A máme to z krku! Mládí už visí na vlastních, odlétáme“. A já je potkávám na cestě u nás. Mají zpravidla natučněno. Zkušení, hlavy jim už zase „šrotují“ nad podzimní mapou, křídla ví, co dál. Je to obdivné, spíše kolosální. Emoce vyhledávám k vystupňování projevu rád, i tady šetřit nebudu. Ptačí migrace je skutečně síla!

Na prknech, která sice neznamenají svět, ale drží mne skoro dva metry nad loukou před dveřmi maringotky, řeším u hrnečku téma nadpisu. Myslím, že to je trefné. Hlavně však k dlouhému běhu. Slavičí problematiku dokázat uchopit – osvojit si, a v daném prostoru bádat. Je-li člověk snaživý, podněty přicházejí. Jedny lehčí – k naladění, jiné obtížné – s koncem spíš v nedohlednu. Ty jsou široce větvené se spoustou zákoutí, kde vládne pološero. Tajemné, nepoddajné. Sebemenší posun v nich navyšuje tlak a zalomcuje svalem srdečním. Všechno je ovšem pomíjivé. Pokud má návaly provázet údernost, musí být časově omezené. Aby nezevšedněly. Aby si náhodou hlava nezvykla.

Večer přiletěla sova až málem k nohám mým, i těm od stolku. Je krásné vidět sovy lovit. Byl to ušatý kalous. Báječně světlý, nocí motivovaný. A v síti pak (nejspíš pro park prvně) netopýr rezavý. Byl jsem u něho včas, síť nepoškodil. Jsou velcí, těžcí, zubatí. A tažní, což se ví. Vídal jsem je i u nás o prázdninách, pokaždé ovšem ve výšce. Tento se chytil hned znovu, jak ho radar snadno podvedl. Síť nevyhodnotil. Tak jsem tu zubatou tlamu viděl opakovaně opravdu zblízka. Nechtěl bych jeho chrup pocítit příliš natěsno. Znám tyto letouny z hor i ze Žehuně od rybníka. Z tamních odchytů za tmy. Tam ale lovili těsně nad zemí a sítě dle toho vypadaly.

Díval jsem se do křídel tmavých slavíků a nabíral rozdíly. Nejde do určovacích klíčů napsat, že něco je „tak“, když víc jak z půli není. Na mysli mám účast ručních letek ve vrcholu křídla. Osud mi přihrál dnes do sítě dva a báječně stanul každý jiný. Jako kdybych si hlasitě dopřání přál. Kdepak, živá příroda je složitější, než by se nám k zaškatulkování hodilo. A v zmíněném shledávám zásadní zábavnost mého slavičího podniku.

Člověk se vrací z akce okouzlen. Dnes byla vůbec prvním ptákem z noci pěnice černohlavá. Po ní rákosník zpěvný, starý. A to já už znám. Chytání vstupuje do poslední fáze. Jak jdou z noci jako první pěvci jiní než slavíci, je to tak. Navíc, slavíci jsou takový ten „doběr“. Kdo byl poctivě nachystán, je z krajiny postupem pryč. Dnes váhu nijak nepřetáčeli. Budou muset v příjmu potravy zabrat.

Sestava pěvců je každoročně pro tento čas podobná. Ťuhýci, pěnice, rákosníci. Sedělo v noci u linie něco většího, ale poplašil jsem hosta čelovkou. Letos v tomto ohledu zatím bez překvapení.

Výskyt slavíků tmavých zatím nevalný, uvidíme, co bude. Nemusí být každé roky stejné. Co se ovšem daří – jsou adultní obecní slavíci. Už jich bude k deseti. Ono taky ale výsledné číslo je výrazně vyšší let předchozích. Uvidíme až sklapneme desky, jak to bude po součtech vypadat. Výsledek přinesu.

Přiletěl lišaj – docela nový – nad ránem. Toho na seznamu ještě nemáme. Buď lišaj révový, nebo vinný. Když jsem ho konečně vymotal, utekl mi.

Je pár těžších otázek, které neumím zatím zodpovědět. Třeba tahové vlny. Navíc, dnes se chytil slavík, který věkově lehce zařadit opravdu nešel. Nechám u něj otazník. Použil jsem nadšeně všechny dostupné nápovědy a stejně neurčil. Někdy se to semele, každou sezónu téměř pravidelně.

Má-li být z terénu informace kompletní – rozbíhá se tak cvrčilek zelených, jdou už i staří ptáci. V síti to bylo znát.

Sedím na schodech naší základny a od Jizerek se slabě rozednívá. Musím přejít centrální louku, protáhnout se můstkem v rákosí a vpadnout do „kanclu“. Je skrytý v jívě, je z plechu na střeše i trochu v bocích, propleten větvemi a vyššími bylinami, se stolkem a křesílkem. Visí zde vaky přechovné se šňůrkou, kruhem základny a prodyšnou látkou, mám tu kroužkovací náčiní.

Asi to zase půjde, protože jsem čelovkou nabral ve výšce nad porosty slavičí figuru, jdoucí na přistání. Jihozápadní obraz dotváří kostel za náměstím, křížem za zády pak podobně nasvícený Humprecht u Sobotky. Mezi těmito body je kotel parku, kde ozvěna třese přehrávkou po všech koncích. Můry fascinuje svítilna, kterou jsem spustil kryt haluzemi. Poslední přípravy a dalekohled za límec. Obě linie se ani nehnou, vítr se k půlnoci spakoval a je pryč, netopýři už sítě znají a nemusím je z nich lovit. Oni sem k ránu ale moc nelítají, víc večer.

Je slyšet první kohout od města, nemohl dospat. Měsíc padá na záda, štíhlý. Hvězdy ho tam nechaly a zhasly. Přeletěla asi slípka zelenonohá, chřástal to nebyl. Stejně mi něco říká, že dnes bude „za vlnou“. Tak totiž slavičí léto funguje.

A taky to tak bylo. Slavíků nebylo moc a nebylo jich málo. Hřbet vlny ještě nedošel dna. Dva tři dny bude tak možnost dát si o kafe víc. Chytla se ale zase pěnice vlašská, některý rok je klika a jde o staršího ptáka. Jinak jsou všichni mladí, bez barev a jiskry v očích. Chtěl bych je vidět až dospějí. Jenže – kam za nimi jet! Do Polska? Německa nebo Skandinávie? Co já vím, které křoviny jižní expozice ji vyvedly na svět. Je ráda, že křídla už zas nesou. Je pryč.

Ještě by při slavičí cestě mělo být pracovně. Ještě přesuny nekončí. V samém závěru někdy ke konci prázdnin poletí slavičí nešikové. Všelijak poznamenaní jedinci, kterým jde cesta pomaleji. Pak desky zabalím a uložím spát. Ještě je ale čas na závěry, ještě noci poslední slovo neřekly. Ještě pár křídel převedou.

Mezi kroužkovanými slavíky se občas najdou věci! Nevím, jak to je tak zařízeno, zda se do podobných kreatur propisuje vyznívající hybridizace, ale zábavné to je. Alespoň člověk nad kroužkováním nezačne z podobností klimbat.

Chápu, že nejednoho čtenáře taková nabídka vůbec nezajímá, ale kdybyste hltali slavíky jako já, bylo by to pořádně vzrušující. Druhá letka křídla je zároveň druhou nejdelší, a to se jaksi moc nevídá. Tedy u slavíka obecného, kterým se jedinec tváří.

Ona ta letka s celou křídelní formulí neplatí pořádně ani pro tmavého, přestože určovací klíče na ní nekompromisně staví.

Svět slavíků je prostě nádherný. Slovy věhlasného Franty Kocourka z Donutilových hlášek: „Furt se něco děje!“

Letošní průběh letních pohybů v noci je jiný let předchozích. Už se to dá říct. Mírný časový předsun, výrazně více jedinců, funguje dochytávka. Ostatně, tu jsem na přání sklopkami nedávno předvedl hostům, když dokumentovali „noc“. Slavičí háj je nyní bez přehánění plný ptáků. Naštěstí pozvolna nazrávají bezinky, protože ostatní bobule keřů už stojí téměř ojedeny. Tlačí na jejich větve nejen mladí slavíci, ale i pěnice, včetně vlašky, a hlavně mraky špačků. Proto tu ale s nabídkou jsme, že budeme vyjedeni – co se dá dělat…

Chytil se tmavý slavík a jak jsem nad nimi detektivem, peří na bocích hlavy kol zobáku měl utřísněné do zelena. Ten stav znám z hnízdění, jen nevím, jak dlouho šmouhy vydrží. Jsou od velkých měkkých housenek, jimiž ptáci krmí. Všechno je tak krásně upovídané! Jen ponocovat a chytat. Dokud ptáci jdou. Za pár dnů se všechno otočí, v ulicích bude prázdno. Sítě vismo smutné, tyče zoufale malátné. Pak už jen dokončit scénář projektu, a jak cinkne září, zvenčí kopnout do vrátek.

Kalendář se dopřeklápěl až do raných srpnových dnů, a to je čas tmavých slavíků. Obzvlášť mi imponuje, objeví-li se v hrsti slavík starší, jak tomu bylo konečně dnes hned dvakrát. Lhal bych dokola všem i sobě, že nenadržuji tomuto skvostu. Že se netěším, až uvidím nejvyšší krásu světa slavičího. Ne, jako že v barvách, na to jsou ve skupině jiní, ale v osobnosti slavíka tmavého! Dlouhé křídlo, po břidlici tónované peří tu a tam, vzácný hlas a neblízkost původu. Prostředí pro život i nelehká cesta Afrikou…

Jak dobře je, že máme to štěstí, kdy druh po okraji svých cest letí i dílem Česko. To se to doufá od stolku maringotky, kde v hrnku sedlině hledám odpověď. I když dnešní noc nebyla kdovíjak vydatná, ti dva zmínění za to stáli. Nevěděl jsem od sítě ani o jednom, dnes byla docela tma. Ale když lovím ve vaku, tušení dostává prostor. Je totiž ten slavík jiný i „na omak“. Neviděný, skryt. Jeden předpisový, druhý po znacích slaboučce haprující. Pak tam jsem já, abych poznamenával, rozlišoval, přesvědčoval se o náměrech zkouškou, valil oči na displej váhy (občas). A sobě odlišní byli i matně po barvách. Jeden opravdu tmavý, druhý polotmavý (pivaři by řekli „řezaný“). Obecně se dívám za ptáky v čase odletu z dlaně. Ale za stavů těchto koukám ještě dýl. Teprve poté hlasitě polknu.

Odletí. Za chvíli, navečer, zítra či pozítří, ale odletí. A poplují dál. Ano, slavíci způsobem letu ve vzduchu jaksi plují. Ta rychlost přesunu bude kolem pětačtyřicítky – možná padesát, víc ne. Dívám se jak odlétá a jsem rád, jak jsem o obrázek okradl noc. Nebýt šťastného záchytu pro kroužkování, ničeho bych z toho nezažil.

Slavík tmavý je poctivý dálkař. Bez diskuse. Zvedne to někde po Skandinávii a zabrzdí v úchvatné krajině kol řeky Kongo. Co všechno proletí, raději nesnít! Co nočních krajin tohoto skvostného světa.

Tak buďte zdrávi. Jdu k fotografovi pro obrázek, aby tu po čase nějaký byl.

Jakmile kontroly slavíků mezi ránem a večerem chybí, táhne se! Něco je nenávratně jinak. A čekám, odkud se z cest ozve první. Současně park vyhlíží slavíky tmavé, i jejich jde čas.

Vedle v rákosí se situace mění podobně ze dne na den, nyní už prostor ovládli rákosníci obecní. Zpěvní jsou po cestě dál. Tak to chodí. Nádherně situaci ilustruje tento lejsek. Je reprezentantem tahového času křovištních stanovišť.

Když teď napíšu „velké“, tak myslím velké. Dorazilo velké množství ťuhýků. Je to tak každé léto, protože krajina kolem je marná, jen u nás velkého hmyzu nad loukami nepřeberně. A nejspíš se to rozkřiklo. Jenže jejich kroužkování nikdy výsledek nepřineslo. Z jihovýchodní cesty nic moc nechodí. Lovící ťuhýk teď málem na každém stromě. A taky mraky špačků! Sežrali, co větve nabízely, a vrhají se do trav za lučními koníky. Mladí, staří – jak je léto sešikovalo dohromady.

Každý rok síť zastaví na přeletu rybaříka, to abych viděl barvy i jiné než slavičí. Pak tedy léto – buď pochváleno!