Zookoutek pár metrů od Klenice

Žádné komentáře u textu s názvem Zookoutek pár metrů od Klenice

Jdou silné dny. Pořád se něco děje. V parku, který se zanedlouho změní v letní kroužkovací punkt, kvete pomístně sléz pižmový. Krásná kytička. Centrální louky jsou po seči, kvůli motýlům bývá jediná. Květnatou louku zatím necháváme stát, kvete a bylo by mi jí líto. Přijde ale čas, než by polehla, kdy plochu rozměřím a na přeskáčku polovinu zkosím. Motýlů je plno, převládají babočky, ale ukázal se i v letní generaci žluťásek řešetlákový. Začínají přástevníci starčkoví.

Nad vodním přepadem ve vrbě dokrmují rákosníci mladou kukačku, naběhli si. Užovka vyhřívá tělo na kupě suchého rákosí, skokani zelení zopatrněli. Slavičí hnízdiště ztichla nadobro. Jako by se snad s jarem jediný neukázal. Přesto šlo letos o dobrý rok a mladí se po oblasti někde už vzdělávají.

Fascinuje mne čas, čím dál silněji. Jde o největší kapitál, co člověk může pobrat. V kombinaci s osobní svobodou je na radost zaděláno.

Naučné stezky jsou na prahu prázdnin nastaveny vyučovat, krajina před rájem prohřívá statečný hřbet.

V nárazech zmítán hrdostí, že patřím právě sem. Spojením bez slabého místa.

Klopýtání k výzkumu patří

Žádné komentáře u textu s názvem Klopýtání k výzkumu patří

Některá z představ o slavičím životě se ukáže i po tak dlouhém čase chytání být „na vodě“. Je to jak v Člověče nezlob se, nechat se vyhodit před domečkem. Vlastníte schéma lokalit co léta aktualizujete prochytáváním, vyvozujete závěry o osídlenosti a věkové struktuře párů a celé to vše dává solidní originál. Žijete v těch výsledcích, radujete se z přehledu nad hnízdišti, než přijde malér. Postará se o něj další z objevů, který odpracovaný přehled rozviklá, podhrabe. Nezbyde, než do výsledkové tabule natlouct otazník. Kolik ještě budu mít času s takovým zabojovat pod knutou nových pravidel, či nechat staré být a prohlásit, že jde o živou přírodu v spoustě výjimek – a že se vlastně až tak moc neděje.

Návštěvy hnízdišť sledují v kontrolních odchytech i míru přežívání. Přestože slavíci po nejméně jedné absolvované kompletní výměně peří se vracet z Afriky dovedou, stav, kdy se nevrátili, může být neúplný. Chytil-li se v místě o kontrole slavík nový (bez kroužku), zápis se s tím spokojil a rychle se spěchalo jinam, do sousedství. Nyní je odhaleno, že převládající počet hnízdišť severovýchodu Mladoboleslavska hostí slavíky tři = pár + náhradníka. Kdyby se tedy vyčkalo na lokalitě návštěvou déle, míra přežívání by mohla vypadat jinak. Ještě obdivněji. Naprosto dokonale vše ilustruje příběh slavičího matadora od splavu Červenského rybníka, který je dodnes držitelem věkového rekordu i pro Slovensko. Ten příběh je známý. Velmi totiž bádání neprospívá ptačí zkušenost, kdy jedinec s kroužkem bývá zpravidla opatrný a doslova alergický na užití stejné techniky lákání. Neprospívá rovněž, že slavíci se v křovinách příliš neukazují a zjistit, že již je kroužkován, bylo by složité, zdržující.

O barvách, co sehnat nejdou

Žádné komentáře u textu s názvem O barvách, co sehnat nejdou

Nemáte někdo ponětí, kde sehnat barvy, co by konečně „chytly“? Spoustu let totiž potřebuji obarvit bílé místo výzkumu, nastalé právě o tomto čase. Nechytá na něj nic, nechytám se já. Nejspíš to ani nevíte a – i kdyby, málokterý by se lapálií v létě zabýval. Na druhou stranu je super, že slavíci nechtějí vyzradit vše. Pojďme si o tajemném čase prozradit „za nehet“ známé.

Utichají požadavky mladých, rozběhnutých od hnízda do okolí, rodiče, vyhublí na kost, míří do pelichání. Až potud se dařilo fázi slavičího pobytu poměrně slušně číst, teď ovšem přichází problém. Za suchých parných dnů hnízdiště obecných slavíků ze všeho nejvíc připomínají „snědený krám“. Omladina odchází z domu hledat ovocné potravní zdroje, rodiče musí přepelichat a nejčastěji (alespoň jeden z nich) v místě. Kam se ztrácí ti posléze v místě nepřítomní? Kam mizí i zbylí slavíci, prostor do těch dob obývající? Jak dlouhé jsou/mohou být přelety za účelem pelichání? A – mají-li tak i slavíci tmaví, jak dlouhé přelety připisovat jim?

Co tedy víme?

Lze doložit pro českou ornitologii výskyty adultů obou druhů v prostředích netradičních, nezřídka vzdálených místům pravidelného osídlení. Rovněž lze říci, že není snadné takové jedince na náhradním místě identifikovat.

Navazující poznatky jsou zatím jen a jen v rovině spekulací, neustály by vývěs na slavičí stránce.

Přibrzdit čas

Žádné komentáře u textu s názvem Přibrzdit čas

Zkracující se noc bude minulostí. Obilí zlátne a bude se sklízet. Slavíci pelichají a schovávají se. Ovšem, když se to povede a některý v síti skončí, má kroužek. A důležitý. Už jsem si na tu skvělou věc zvykl, že díky nocím předchozích sezón je půlka oblasti v hliníku. Sypou se výsledky, jako to obilí.

V jednom lesíku jsem narazil na urostlý strom s plody, jaký jsem dosud neviděl. Ořechovec pekanový. A taky jsem viděl o pár kmenů dál moc dojemnou scénu. Kontaktní jasany. Jeden mladší, druhý v letech a marodný. První kadeřavý, druhý usychající. Je to s ním zlé. Ničí je houbové onemocnění. Hned vedle jsem tahal síť a potom už vidím u dvojice víc. Úplně mne to sejmulo a i když se úkaz kloudně vyfotit nedal, mám alespoň detail. Název? „Pusa na rozloučenou“.

A zrovna ve svátek, když příroda čaruje, kdy nejedno kvítí je v síle nejmocnější. Smrt si ovšem místo své obhájí.

Zástupy poslušných

Žádné komentáře u textu s názvem Zástupy poslušných

Už zas to je pomalu na spadnutí. Neví úplně proč, ale poslechnou. Sotva jim dorostla křídla, začínají je potřebovat víc, než dosud nohy, a jednoho večera „frrr!“. Udělají něco, co příliš nechápou, ale udělají ten krok do jednoho. Začnou oblastmi přeletovat víc, než jen od bezinky k bezince, až by se dalo říct – od „benzínky“ k „benzínce“. A už to pojede. Už poputují. Ocitnou se na prvním svém tahu, odletu do zimovišť. A někde při tom dění mám místo já. Ano. To jsem si za životní doprovod vybral, to mne fascinuje. Ať prominou, nemůžu bádat nad domácími vrabci, když nikam za sluncem nelétají. Já potřebuji ono tušení dálek. A to, jak jsem včera zjistil, v periodě už znovu nastává. Mladí slavíci půjdou do vzduchu a já budu rozhodně u toho.

Poslušným jsem tak de facto i sám, protože, i přes horší sluch, takové volání nepřeslechnu a kývnu. Po dvaačtyřicáté..

V království ticha

Žádné komentáře u textu s názvem V království ticha

Neznám lepší místo, potřebuje-li člověk k výzkumu klid, než jsou Končiny za Dolním Bousovem. Lidská noha tam nevkročí, k sídlům dostatečně daleko. Lesík je impozantní, s vývěrem vody, která už zase naštěstí víří. Spíše povířívá, ale studánka to je poctivá v chladu, třpytná. Během odchytu jsem ji opět jaksepatří vyčistil. Ono se ale pro místo hodí, že nikdo nechodí. Velebnost po špičkách tady došla ke jménu.

Odchyty se tu ovšem nikdy moc nedaří, tím, že přicházívám pozdě. Když máj je minulostí.

Teď pnu sítě, co stačí tyčky, tedy tři. Načasování návštěvy je ale potřebně přesné s cílem znát stav hnízdění, zachytit a zdokumentovat mládě. Zejména kvůli letošnímu zrychlení téměř všeho, pak i slavičího roku. Na smůlu je dokola kolem řepka, která dovolí slavíkům vypadnout brzy od rodičů.

Slunce opéká zem polední silou, studánka se průběžně bude hodit. Stáli jste někdy nad studánkou? Myslím – divokou? Kolem stopy zvěře a v svěží zeleni odtokový dílec z pomněnek. Chce někdo víc? Vrásčitá vrba, zohýbaná letokruhy, vzhlíží se v zrcadle. Stáří ji natolik sluší, že jiného k sebeobdivu nepustí.

Dnes jsem neměl odejít chytačsky nespokojen – a už to začalo.. Všichni tři koncertmajstři postupně v sítích. I prohnaný ze severního okraje jako retrap, zbylí čerstvě do kleští. A než jsem začal s balením poslední sítě, byl najednou tam! Mladý slavík, jak jsem si přál.

Pustil na sebe ještě o pár vět víc, než jsem potřeboval.

Za chvíli stromy hleděly k mému vzdalování a ví, že letos už nepřijedu.

Odlesky odchytu

Žádné komentáře u textu s názvem Odlesky odchytu

Na stolku je od loňska poznámka k této fázi slavičího pobytu, kterou třeba projít v terénu. Jedu!

Je k poledni, naprosto nejhorší doba pro kroužkování. Podle toho i monitoring vypadá. Bez odezev, bez akce. Až za okrajem Března, za hřbitovem na kopečku, kol ohniště čarodějnic.

Z Chloumeckého hřbetu, který je tady doopravdy blízko, v zájmové oblasti úplně nejblíž, fouká do sítě z boku. Nový typ sítí s tím velice slušně počítá, přesto se léčka chvěje, bude nápadná. Odezva super a dokonce „s ozvěnou“ o kus dál. Slavík vylétá do proluky příčné cesty a vychytrale se ihned vrací zpět. Prohlédl. Sedím pod zadními dveřmi auta a přijde mi, že s odkloněným bouřkovým mrakem vítr polevuje. Bude nadějněji. Pak se cíl chytá a protože nekroužkován, jdeme na to. Ozval se druhý během determinační pětiminutovky, měním schéma za sítí, a než prvního pustím, druhý je tam. Předešlý mi dal zabrat v ověřování stáří, druhý jasně mnohaletý. Rovněž bez kroužku, což znamená, že starý slavík někde nejspíše zahynul. Tak to po místech bývá.

Prvnímu jsem napočítal na křídlech pelichání, druhý s tím vyčkává. Za ním svítí a voní mydlice lékařská, pro domácí lékárnu poklad. Pro setkání jen tak po vůni – zážitek blaženosti. Dobře ovšem, kytičky této krajiny nechme kvést, posuďme jiné.. Že nejsou slavíci po šatu nikterak obyčejní, jak je občas literatura propleskává? Někteří dokonce, a zvláště pak v posledních dnech starého opeření, se kloní maskou kol očí až vzdáleným příbuzným kdesi na východě. Chtělo by to pak už jen o „cenťák“ delší rýdováček.

Bouřka značné intenzity prolévá Podbezdězí, to je u nás taková klasika, proto tam rostou houby, když tady máme po košících průvan. Koukám ke hřbitovu, měl bych se někdy zastavit. Spočívá pod křížem kovář, po němž si mne černé řemeslo vyhledalo. Půlkou rodu odtud pocházím. Březensko je po mém soudu moc pěknou kartou do vějíře slavičích návštěv.

Loňské zadání tušené tajemnosti dnešní cesta se třemi chycenými nepřinesla. Budu muset urputněji přitlačit směrem ke štěstí. Čas je.

Tenkrát se tomu věřilo

Žádné komentáře u textu s názvem Tenkrát se tomu věřilo

Slavičí hnízdiště se vmáčkla do ticha. V minulém století bylo dáno, že slavíci po vyvedení mladých mizí z hnízdišť neznámo kam. Pravda to ovšem nebyla. Nevím, kdo to tehdy objevil, myslím, že já. Pomohlo tomu, jako množství jiných nedávných objevů, zavedení hlasové přehrávky.

Můj archív vlastní 436 snímků pelichajících slavičích křídel a lze na těchto základech proces předložit i s výjimkami. A přesto rád znovu vyrážím kroužkovat tyto, do krajiny vpité, slavíky. Zas a zas se ohlížím do časů, kdy se o druhu tolik nevědělo. Jak snadné bylo porodit chybu! Možná, že právě podobná poměřování jsou tím, co mne u výzkumu drží napevno. Zažívat pocit, že už jsme dál. Že jsme se nedřeli nadarmo. Ono se to dnes bilancuje. V moderních metodách.

Hnízdiště slavíka – rekordmana ze Slavičího háje mám po většinu dne na dohled. Pracuji s dřevěnými hráběmi mezi vůněmi sena nedaleko. Mohu tedy podepsat – je tam ticho. Jako kdybych byl o kus dál kdekoli v Českém ráji, kde slavíci opravdu nejsou. Stalo se ovšem, když i nejtenčí sluneční svit z oplocenky odcházel spát, že se mistr ozval. „Zpěvem“. Šlo o hrdelní výkřik několika tónů, které okamžitě spolykaly osiky. Uslyšet to ovšem šlo a připravil mi tím chvilku radostnou. Tehdy ale neměl nikdo čas trávit při hnízdišti celé dny a hledat. Tak snadné bylo uvěřit, že jsou pryč.

Víceletá samice po ukončeném hnízdění, ještě v kompletním opeření. Býčina 15.6.2024 – navečer.

Po cestě k létu

Žádné komentáře u textu s názvem Po cestě k létu

Blog oslovil i lidi, kteří zde čtou vývěsy všechny. Ona i cesta tímto éterem má určitý vývoj, jako se dotváří za pochodu mnohé.

Buďte pozdraveni uprostřed června!

V Slavičím háji zítra zastaví další skupina zájemců – turisté, kteří se dozvěděli o parku ze stránky pana poslance Ondřeje Lochmana. Park je tu i pro ně, zítra o neděli. Uvidí novou oplocenku lesíka, toho, co moc potěšil. Včera při posledním ožínání bylo zjištěno, že další a další hrdiny mráz nepovalil. Jako blázen, s nůžkami jsem jim pomáhal k světlu pod záklopem trav. Neuvěřitelně si tamní pobyt užívám a se vším součinuji. V louce květnaté jsem stejnými nůžkami utínal pcháčům osetům vrcholové růžice s poupaty. Nechci, aby kolem vykvetly a posílily. Přednost mají plevely jiné. Přitom jsem si konečně uvědomil, že výsev už vlastně kvete. A kvete pěkně. Ono je potřeba i tady víc času a větší zájem/pozornost. Některé rostlinky jsou drobné. Do prostředí se už stáhli zajíci, aby ne! Výběr pochutin je nad představy. Viděl jsem na kytkách, co okusují přednostně. Je to všechno tak zajímavé. Jak plocha navýšila, už se obyvatelé dovedou schovat. Ještě před pěti lety se kolem pohybovaly koroptve. Pak zmizely definitivně. Kdyby tento nápad stál na nohou tehdy, neodešly by. Je otázkou, zda odešly pouze jinam či do jiných světů. Až ovšem plocha roznásobí o pozici výše, objevit se mohou přeci jen. Člověk se pořád učí a nepřestává. Ochoz kolem oplůtky v jinak narostlé louce (před sečí) využívají ještěrky. To by mne nenapadlo. Kde se vzaly, nebo jsem je snad neviděl – nevím. Teď prostě jsou. Seděl jsem pod jabloní s dalekohledem a napadlo mne – kolik tu musí být naskládaného života v těch celcích. Ano, jistě, nejspíš i s klíšťaty, ale to bychom jinak přišli o motýly. Toto se rozseknout nedá. Kdo se jich v přírodě bojí, nechť přebývá v jistotě u televize, tam jej zvířata nedohoní.

Po cestě k létu. I tato věta je mírně vychýlena. Dřívější lidé to měli ku ročním obdobím jinak, ne jako my. My oslavíme léto, které už dávno běží. Stačí se podívat ven. Kalendář bych dle přírodního dění přestavěl. Nebo alespoň v sobě. Aby to bylo v odrazu opravdovější. Nevadí. Ať žije léto!

Kosové v parku znovu zpívají, jdou do opakování hnízdní aktivity. Za městem jsou mírně jiní, než praví městští. A největší borci jsou ti lesní, od nás vzdálení. Hodně by mne lákalo věnovat pozornost také jim. Oni létají stále na podzim za sluncem. Není to krásné? Už ale jiné zaměření nestihnu, než být se slavíky. Budu na kosy alespoň myslet. O podzimu.

Ať vaše dny mají tu nejlepší z nálad! Jsou ohýnkem, na který si přikládáte sami.

Hodiny v háji

Žádné komentáře u textu s názvem Hodiny v háji

Červen jde k půli. Brzy tam bude.

Ohlášena je bouřka. Brzy tu bude. Ale než dorazí z Českého středohoří, po úvodním deštíku prohlížím louku pro motýly. Zákrop přišel vhod a přibyde větší. I ten se hodí. Hitem mezi parkovou bílou je do květu směřující jetel červenavý, k hmyzu přístavem.

Pak jej vidím! Ještě si netroufá vzlétnout, i když sluníčko nově zahřívá. Toť šance pro mě, spěchám pro foťák. Většinou jsou denní motýli krásnější po líci křídel, tady jsme ovšem ošizeni. Perleťovec malý, prvně v naší louce. A zůstane, to je jasné. Shání se po violkách a my ve výsevu máme.

Sezení rozkládám pod jabloní, v místě za oplocenkou. Je odtud vidět po parku, sám očím unikám. Jsem přes potok málem na dosah slavičímu místu. Je tam po lásce, zůstat mohl jen on. K pelichání. Dva by domov vysbíraný hnízděním neuživil. Proto odcházejí i mladí. Co nejdříve. Slavíci nejsou přeborníky v přátelství. Jako by ohledy vyprodali v máji. Pozoruji jej, jak z husté jabloně kraje mokřiny vyletuje, chráněn rozložitostí pláňky, za hmyzem. Ještě tedy nemění a pokud ano, proces je v samém začátku. Jinak by si podobné nedovolil. Mnoho o slavících dodnes nevíme. Třeba, jak podobní sobě jsou o mnoho víc. Hmyz by měl přec schytávat ze vzduchu slavík tmavý, zdejší mistr to ale ovládá též. Možná to dělají po odhnízdění mnozí, jenom to prostě nehlídáme.

css.php