Zaměřeno na slavíky

Komu by se to nelíbilo? Červen dál ještě statečně natahuje krok, je nádherný čas. Poutavě pro-přírodní.

Abychom neztratili kontakt s realitou, pojďme do slavičích míst. Tam to už ovšem pozorovatel bude mít těžší, mnohde se čerstvě mlčí. Pod tímto závojem se vždycky děly věci, dobře to vím. Zkraje jsem rady si nevěděl a „nalítával“ co chvíli. Že jako: „Už tu nic není. Něco je třeba sežralo, nebo omezením hnízdního prostoru od ženců kopřiv pro drůbež odletěli, a tak… Protože jsme neměli techniku a oči na ptačí mazanost nestačily. Dnes vím, že se po hnízdištích dost často dějí věci podivné. Z doprovázení mladých za okraj domova se nejeden rodič už nevrátí nazpět – a ten, který zůstal, se rutinně propadl do země. Podtrženo sečteno – nádherný prostor pro badatele. Každý utržený poznatek hřeje v kapse, než si jej hlava vyžádá k uskladnění, kdy ani srdce neostrouhá. Do toho pere sluníčko a den láká, k hledání delší. Kšiltovka by šla ždímat, klíšťata po plášti nohavic putují výš. Louky jsou sečeny, seno voní jak dokáže, stoupáme sedící v povozu na vrcholek. Tak, ještě chvíli…

A kvetou orchideje.

Mohylu nad Dobrou Vodou obcházím podruhé za slavíkem, a taky sednout si na onu chytrou lavičku s poledníkem. To může vymyslet jen opravdový vlastenec! Kdo má krajinu rád jako já. Rozhlížet se po ní, jak je vystrojena k svátku podletí, než se zas všechno obrátí. Sedím a přemýšlím, jak to ti slavíci vymysleli pro dny stále delší. I ti pomalejší všechno stíhají. A domovina pomáhá. Hnízděním, která započala v opoždění, ta jsou k nám nejzáhadnější. Pořádná podkřovní bitka o takovou mladičkou dámu, co mapa ji v návratu haprovala a dobloudila nedávno. „Lýtka sic pořádně zapálená“, ale lehké to zrovna mít nebude.

Chodím do krajiny a hlavě nad slavíky dávám pořádně zabrat. Tajemství tvrdá jak pecka achátu, jak pazourek v hlíze, neznámou rukou pradávno oštípaný. Pak tedy jádro. Kdy leží si v krajině na zádech hroudy a mumlá: „Všimneš si mne už konečně k doučení? Abys o prostředí věděl zas víc?“ Ba, že si všimnu.

Pojďme ještě k jedné z těch miniatur současné galerie. Žluvy – a ptáčnice. Toť masakr barev! Droubounké třešně se třpytí pod listy a zlatí ptáci tropů je z vršků stromových habitů moc dobře vidí. Slevují, sletují brát, a větve krvácí. U stolu, kterému potřebujeme my – málem vševědoucí – dál a o mnoho pečlivěji porozumět.

Pořád dokola, každý rok stejné. Jak kvetou jasmíny, rodiny slavíků čeká rozpad.

Pak přijde krátká doba, o které ještě moc nevíme, a pak se mladí objeví za tmy ve vzduchu. Už to tak dlouho zas trvat nebude, první dekáda června se poroučí z kalendáře.

Jsou mezi hnízděními značné rozdíly, na vině jsou ztráty prvních pokusů divokým sečením kdečeho. „Štěstí“ mají tací, co přijdou o hnízdo ve stavu snůšky. Zahnízdí znovu. Těm, kterým v hnízdě rozmixovali mladé, tam už se hnízdit nebude. A příležitost je pryč. Jedná se o záležitost posledních tří let, předtím to tak šílené nebylo. Česko zcela zpitomělo.

Podívejte se znovu na slavíka juniora a zeptejte se sami sebe nad displejem: „Není jich škoda?“

Ještě jsem se vrátil, než odkvete, ke květině s vůní citrónu. V okraji lesa má místo spolehlivé, tu snad nepodetnou. Stál jsem tam dlouho, utrácel čas a nelitoval. Je mi náplastí na bolavé myšlenky letošní cesty po slavících.

Taky jsem koukal do řeky. To místo pod „městem pleteného orobince“ mám rád. Řeka se tam ohýbá a ve vírech líně odplouvá. Je tam lavička a když není hladina podkalená jako dnes, lidé se přichází smáčet. Já tam mívám kuriózní úkol – přilákat slavíka přes řeku k dvojici vrb hrubých kmenů. Vyšlo to i letos a je to zábavné. Lidé mne znají z dopisování do tamního zpravodaje a já je teď tímto dnes podruhé zdravím. U Jizery je pokaždé poutavě. Nadměrně živý obraz se očím nabízí, řeka je svá.

Mezi Lhoticemi a Dobrou Vodou – tam, kde se rozlévá přeúchvatná vůně třemdavy bílé v tónech limetky; kde sosáky květů balamutí průhledná křídla bezpáteřních letuschopných – tam se navrací slavíci básníka Brože. A vždycky jde o sázku na jistotu. I v čase podletí zní noty čistě, tvořivě, jako by je nachystal starý pan učitel sám. Už to však možné není. Ale slavíci mnohohlasí se soustředí právě tady, v severozápadní části studijního obvodu.

Přijel jsem v povětří, vířeném bouřkou nad Chlumem, ale stihl jsem to. Slyšet, zažít, pochytat, vyfotit a vypadnout pryč. Až doma u kafe jsem pochopil, že útěk byl chybou. Mraky už tradičně vystrkala proti proudu ven z krajiny řeka Keltů a podvečerní slunce se nad terénní panikou zšedlého starce usmívalo. Nic nenadělám, ještě se jednou vrátím. K lavičce s místním poledníkem, který ji půlí. Kam doběhla cesta přes Horku od Hradiště. A staré lípy, pozorující čas. Od špagátové houpačky pod větví, s výhledem na ráj český.

Dávno se ví, že oblastně zpěvy od slavíků vypadají různě. To se dočteme už ze starých knih. Tady se rozpoznané pro místa „Od Humprechtu k Jizeře“ zrealizovalo. U nás v parku – docela bída, tady – veledílo! Je nádherné vycházet za slavíky v jejich čase. Kam všude mne za sebou vtáhli. Na třemdavu jsem zíral jako na zjevení, dosud nikdy jsem ji v kraji neviděl. Ani na této slavičí lokalitě nekvete každý rok. Ještě se vrátím, zapalovat sirkami její vůni ale raději zkoušet nebudu.

Dovětek: Kytka je zákonem chráněna i ceněna v léčitelství. Místo výskytu jakoby vyplývá z textu, ovšem souřadnice konkrétní neuvedu. Jedná se na lokalitě o jedinou (byť vyspělou) rostlinu. Tedy i proto. A věnovat jí budu samostatný vstup, až na ni namířím přes čočku zblízka. Mně podobné trefy z naší „“obyčejné““ krajiny totiž upřímně těší a moc to všem statečným metrům čtverečným přeji.

Sbírám odlišnosti proti již známému a sběr se daří. Až, když se člověk dlouho soustředí na úzké téma, může vidět víc či jinak.

Zde slavičí křídlo podoby poměrně vzácné – „kulaté“, přestože je uváděno jako základ.

Pojďme ale k Slavičímu roku Česka, který zas – a teď už to odbíhá rychle – zatočil soukolím a poskočil na jiný stupeň. Je vyváděno. Tam, kde vše běželo normálně, brzy umlknou hlasy ptačí úzkosti nad případně ohroženým houfkem mláďat ve vegetaci a vyklusávat se bude potrhanými úryvky z dávných koncertů. Poslouchat se to příliš nedá – a pokud ano, vytvrzená úsečnost cloumá ušima. Chytí-li ku označení člověk/pověřenec takového jedince, často je otrhaný, sešlý předchozím nadvýkonem. Nejvyšší čas k převlékání do „cestovního“. Pokud mi nebylo rozumět – bude se pelichat. A to je k badateli období znovu extrémně senzační, ví-li o klíčové dírce k nahlížení.

Chytil se včera mezi ostatními slavík ze samoty Zájezdy. Kroužek ukázal, krom jiného, že je pětiletý. To je věk už spíše vyšší, ale tady se skví bonus v podobě kroužku „z noci“. Ano, byl označen v roce dvacet jedna v létě v našem parku jako mladý (vzdálenost míst 12 km). Čerstvě tedy na něj vím víc. Třeba, že přežil a přežívá. Jinde a úspěšně (právě vyváděl mladé). Že je zdráv a při síle (proběhlé měření, posouzení).

Stává se mi po návratu z terénu, že v hlavě zůstává vzpomínka na nejcennější dojem. Tentokrát to byl výše zmíněný borec. To je ono odnášení si myšlenek i do času, kdy „nejste v práci“. Nemakáte. Neběží pracovní nasazení. Prostě – volno je osobní. Často se v takovém ukáže indicie, jež později podpůrně zacinká. Podtrhnu a sečtu skutečnost termínem – žít výzkum.

Co se děje s mnohými dospělými slavíky v čase rozpadu rodin, nevíme zatím téměř nic.

Hezký den.

Není to dobrý pocit. Nejspíš Slavičí háj odepíše navždy i cvrčilku zelenou. Prostě nejsou, nevrátila se. Kritickou se situace jeví i s dříve málem nejpočetnější pěnicí hnědokřídlou, počet je bídný. A přitom prostředí drží, je stejné.

Nikdy jsem takto zblízka jedno vybrané místo nesledoval, jak tomu je nyní, když je příležitost. Třeba výkyvy úřadují daleko častěji, jen jsem je neobjevil. Ale signál to dobrý není. O slavících už jsem psal a nyní na sdělení mohu dát razítko. Propad přichází.

Nenapadá mne, co napsat, abychom se tu obveselili. Třeba, že vedle na rybníku nedávnou ornitologickou návštěvu zaujala rodina slípek zelenonohých. Ano, ty mají místo ukotvené.

Taky se objevil zřejmě již u nás dosídlený drobný motýlek – ohniváček černočárný, a to je panečku parádník. Než jsem s tmou sbalil kontrolní síť v sektoru jedna, chytil se do ní nějaký bourovec, ani jsem ho zatím neurčil. Dovedu si představit, že za příhodných večerů, jak byl včerejší, to motýly v prostředí žije i po západu slunce.

Dokvétají kopretiny, přijde etapovitá seč. Tak to prý má být. Jejich bílá pustí do vedení nějakou jinou, třeba žlutou. Nebo modrou či fialovou. A taky červenou. A všechny jejich vůně. Ten kotel zeleně pomalu myslí na léto. Je báječné takovou „cestu rokem“ sledovat i proto, že nad vším visí skřivan. No, zrovna s těmi jsme si naopak polepšili. Přemýšlím nad ním, jak on to vlastně má. Docela zvláštní život.

Přišel jsem na léčivost výjezdů do našeho parku. Opravdu jde celé uchopit trošičku citlivěji. Umět se zastavit ve všech těch pracovních výkonech, hrcnout do křesla v plátně a jenom se vydatně nadechovat. Okolí vás za chvíli zapojí do svého poklusu a oponu vyroluje. Pak jste tím střípkem strakaté mísy z porcelánu, co pod obroučkou má nápis Bousovská kotlina. Křehké, po okraj jsoucí v tajemstvích, kam čerstvě je vmícháno zrání.

Buďte zdrávi v červnu – měsíci, kdy se v jeho finální fázi začne (už zase) krátit den. Vždyť jsme ještě pořádně ani neužili! Poslyšte každý z vás a užívejte. Píle opeřenců stoupá spolu s rokem k zenitu, ani slavíci to nemají jinak. Mlží v podrostech o tom, že nevyvádí – a přeci mladé směřují do světa! Na to už jim žádný zaběhlý pozorovatel neskočí.

Já, který jim stojím opravdu nablízku, beru si z nich mírně tajemství i pomáhám, žiju o tomto čase ohromné dny. Kdo byl posledně v háji návštěvou, dobře to ví. Jsou to takové žně, pivobraní, k lidem uvedení mladého nadějného vína – a já nevím, co všechno bych na to napasoval. Bojím se o každou sezónu, aby vyšla. Aby „bylo na příště“. V našem parku to vypadá, že „jo“. Polohlasem a velmi opatrně to tady píšu.

Pojďme k těm tajemstvím…

V rohatských Horách jsem potkal slavíka, který v představách neuspěl. Byl tam nejspíš sám. (Malá odbočka: Účastníky kurzu jsem varoval před zrádností tvrdých rozhodnutí v ornitologii. Výjimek je vždycky i za situace, kdy by je sledující vůbec nečekal). Slavíků letos ubylo i tam, což málem po třech měsících sledování letos nepřekvapí. – Jinými slovy a úplně popravdě – byl tam jediný. Jdu pro něj k síti a pak v ruce posuzuji. Moment, ve kterém se poroučí zábava a vstupuje věda. Slavík je starší a dosud jsme se nikde po oblasti nepotkali. To by šlo poznat. Má ovšem křídlo dvou přeražených letek a já budu přemýšlet až ho pustím, jak a kde k tomu přišel. Nakonec se sám sebe zeptám ještě – „kdy?“ Ono ho to totiž nejspíš vyřadilo z příležitosti, za kterou spěchal od moře. Pokud si úraz přivezl z cesty. Tady je totiž problém, že za situace, kdy je pero jen poškozeno, folikul nedostane pokyn k výměně. To až před odletem o pelichání „pohnízdním“, které se děje komplet.

Jde navíc o letky vrcholu křídla – klíčové, v poškození jednostranném (problém v letu). Krásně jde vidět, kdybychom křídlo složili, jak tušené „chňapnutí“ proběhlo.

A vezmeme z tajemství ještě alespoň jedno…

Upozorňoval jsem posluchače posledně, že tah ptáků dosud neskončil – pozor na něj! I když je druhově po Česku už doma máme všechny. Velice skrytě běží pohyb přes hnízdiště usazených, kdy jiní průtažní ještě kompasy dávno nezavřeli. Doposud letí. Je to z poslední doby případ onoho rákosníka velkého, jak jsme poslouchali v parku. Kam letí? Nevím. Kam ale letěla třeba pěnice černohlavá – sameček, kterého jsem kdysi chytil a okroužkoval v březenském parku na konci máje, to vím. Hnízdila nakonec v Belgii, tak bacha na to! Jsou pohyby, které nepobíráme. Neumíme z ptačího světa vyčíst docela vše. Nikdo nás za to nepropleskne, ale je to zase jen podpora onoho varování: „Pozor na výjimky a držme před přírodou v tichosti pokoru, ať k sobě následně nejsme směšní. Bývá k tomu v tomto prostoru velice blízko“.

Vy ostatní si mějte náhledy podle libosti. Já ale v přírodě poctivě žasnu. Dávno mi to jde samo od sebe a starat se o zmíněné nemusím. Vím prostě, „že to zas přijde“. Když vydržím. Když přijdu, když šanci nepromarním, když budu mít kliku.

Úspěšný červen přeji.

Dnešní vynucený kontrolní odchyt v parku a jeho okolí přinesl další zajímavosti. Tady jsou:

Velmi kuriózní výskyt zpívajícího rákosníka velkého u rákosního jezírka vedle kanálu, na nějž jste upozornili, bohužel skončil jeho (nejspíš) nočním odletem. Je tak po senzaci.

Kdybychom byli v místě dnes, byl by vidět jeden z párů modráčka při shánění potravy pro mladé v nivě kanálu.

Včera již nečekaný výskyt zpívajícího slavíka pod korunou hráze Zvolínka přinesl kvalitní výsledek. Po opuštění hnízdiště „jarním“ zpěvákem (šlo o retrap), se po přestávce objevil jiný mladý slavík neznámého původu, tedy nekroužkován. Ovšem za situace, kdy tam po ránu zcela prokazatelně první dvě hodiny nebyl! V místě se letos nehnízdí. Úkaz potvrzuje domněnku o chování některých v čase pokročilého hnízdění, na prahu června.

Seznam ptactva přeci jen ještě připsal od loňska nezvěstnou žluvu hajní, samec už volá v korunách kolem hrdla vodoteče. Chybí už tedy z pohřešovaných pouze hrdlička divoká, o níž jsme rovněž mluvili a kterou pro dlouhodobé decimování populace lovci můžeme už nejspíš odepsat.

Klidné dny vám všem, kdo s námi po dešti do večera v místě byl.

Čeština má na trefnost dějů a i tady v nadpise tomu nebude jinak. Mladí slavíci z hnízd opravdu jdou. Jediný nevyletí, protože na to ještě chvíli prostě nebude mít.

I ve Slavičím háji tomu tak je, jak jsme se dnes společně přesvědčili. Jediné upřesnění k naší podešťové sešlosti – cvrčivý hlas v závěru okruhu opravdu patřil žábě.

Deště o tom čase je škoda, mohli jsme dokázat víc. Na stranu druhou, srážkové vody v místě není nikdy dost. Obzvláště před létem.

Bylo uklidňující, vidět další zájemce o ptačí svět, až se jich nasčítá stokrát tolik, stejně to stačit nebude. Ptactvo potřebuje náš zájem, naše nepřehlížení. Jinak dopadneme špatně.

V nedávno dokončené roli průvodce tradičně zůstávám i nyní, vše se mi obrazí jako kdybychom právě začínali. Bylo to opravdu moc milé.

(Informace k účastníkům zítřejšího ornitologického kurzu ve Slavičím háji)

Vážení účastníci,

přicházíte do parku v čase, kdy slavičí zpěv již klopýtá. Nepůjde ale primárně o něj. Hnízdí, jsou ubytováni – a to je důležité. Možná i vyvedou, my prostředí podržíme, záležet bude tedy na kuně, hranostajovi, užovce, kočkách a dešti. Pokud páry mezi zmíněným vykličkují, mohou si před prázdninami zatleskat. Rád se přidám. Modráčci mají první hnízdění v slati za sebou.

Víc, než ptačí druhy (které nevynecháme), načerpáte pocit, že i v malém měřítku lze ptactvu aktivně pomáhat. Tak, že jim nachystáte podmínky a pak je už v klidu necháte být. Oni vše zbylé umí.

Velice opatrně, ale přeci – promluvím o mrazech, co minuly. Park na nich hodně závisí a potrestán je dost, to ano. Přesto zrání po roce přestávky do naší kotliny přijde. A to je radostné. Řádění výrazně odskákal les, ale od mala tím „říkáme stromkům pravdu“.

Představím k vám druhou tvář prostředí, kdy se pro čas školních prázdnin jeden ze sektorů přemění k kroužkovací stanici. To je zajímavý rozměr navíc. Zmíním plány, které směřujeme do nejnovějšího území, které jsme nedávno připojili. Hned nad ním v SV rohu pod kótou 250 metrů nad mořem se objeví zpět navrácená původní cesta, jež bude v součinnosti s městem doplněna levostrannou výsadbou zeleně. Bude to velice příjemné i pro putující po naučné stezce, jejíž zákrut tak stane přeložen mimo Slavičí háj a bude definitivní. Téměř okopíruje trasu vrstevnice a chybět budou už jenom žebřiňáky dávných hospodářů s potahem. Býval to nádherný kout.

Aktuálně z ptačího seznamu uvidíme zejména ťuhýky. V území přibývají tak, jak přibývá velkého hmyzu. Ano, i květnatá louka přispívá. Uslyšíme kukačku, která v místě využívá zejména obou hnědých rákosníků. A bude toho víc.

Pro případ drobné přeháňky, která by se mohla objevit v míře menší než malé, schováme se do maringotky či plátěného indiánského obydlí s kůly v skeletu. Bude to ovšem spíše k stání, stoliček máme málo. Buďte tedy v zítřejším odpoledni vítáni.