Zaměřeno na slavíky

Jdou po našich šířkách zvláštní roky. Každý je v něčem jiný a stačí si pečlivě všímat. Letos zjara jsem chodil Slavičím hájem a děsil se z budoucí neúrody, zbytečně. Ale znám ty roky hojnosti, kdy odkvete většina stromů a keřů bez problémů a pak větve praskají. To nebylo, ale plodilo se.

Co ovšem nedopadlo tak nějak načas, jsou keře černobezové. Plody v latách mají, o tom žádná, ale pozdě. Slavíci skoro neochutnali a to jsou za léta pro jejich pohybové aparáty klíčové zdroje. Mluvím o slavících ten rok narozených, abychom vedli stejnou řeč. Toť důležité, staří to mají jinak. Ti by se obešli bez ovocných cukrů přehrabováním listí, jak činí každoročně.

Pak tedy bezinky ve zdejší krajině těžknou až teď, zájem je nepochybný, ale od trošku jiných zobáků. Sám jsem ochutnal včera v parku z těch našich prvních vysázených. Ještě nejde o žádné monstrózní žně, ale už krajinný dluh pomalu doháníme. Ta chuť je zvláštní a jsou-li opravdu „nalité“, příjemná. Nemůže si s tím člověk zasypat hlavu, ale „na chuť“ – jak se říká – na chuť je to milé.

Mám k černým bezům výjimečný vztah. „Nelijeme“ sice ovocné víno či likér, ale třeba takové květy – to je do kuchyně surovina! Mám prostě černé bezy rád. A letos do širších podmínek parku budu sázet o sto šest. Je zvláštní, že pokud člověk nepoužívá kontejnerovanou sadbu ale odkopky, že trvá sezónu dvě, než se keř jakž takž rozběhne. Pak je potřeba plotit kvůli paroháčům, aby záměr nedegradovali – a pak čekat na první rozkvetení. A klást větvím na srdce, že spěchat musí zrání kvůli slavíkům! Aby měli na cestu za jižním sluníčkem.

Případ prodlevy slavíka na jihu Slovenska dnes uzavřeme.

Na co se čekalo? Bylo dobré vědět, zda v případě okroužkování samce slavíka obecného 31. července nebyla využita přehrávka druhového zpěvu. Případně poté 17. září v případě kontrolního odchytu. To by totiž do situace vneslo docela jiné světlo a mohli bychom být o velký kus dál. Nebyla, i když přehrávány byly zpěvy jiných pěvců.

Kdybych měl využít nejnovějších poznatků z letního chytání u nás ve Slavičím háji, řeknu, že možná zpěv jakýkoliv podobný mohl být za zastávkou ptáka, který nemusel být už místní a letěl. Dorůstaly některé letky, ale jak je již známo, adulti dovedou odletět i v nedokončeném procesu. Pak by šlo usoudit, že slavík neznámého původu na základě nezvyklých playbacků rozhodl o setrvání v místě s dostatkem potravy – jinými slovy – udělal si první zastávku. Vše ostatní, co je známo z kontroly by výborně zapadlo do představy.

Ono to tak ale vůbec nemusí být, a pak je nutno se ptát, proč došlo k tak neobvyklé předmigrační situaci. Necítil se slavík neznámého stáří na odlet a prodléval? Je už i známo, že přinejmenším první etapy starších jedinců jsou svižné. Slavík ale nejevil ani v jednom případě známky žádného hendikepu. Choval se přirozeně. Vyloučeno je i pozdržení případného hnízdění, protože pták pelichal v obvyklém čase.

Dlouhé roky a tisíce odchytových hodin jsem věnoval hnízdění druhu i pohnízdnímu pelichání dospělců. Za celý ten čas jsem nezjistil nikdy prodlevu po skončení výměny peří, pak tedy zcela logicky ani prodlevu tak ohromného výměru. Lze tedy závěrem konstatovat, že hlouběji do případu vidět není a výjimky pro ptačí svět existují.

Přestože již mnoho let předodletový čas na hnízdištích nesleduji, Alespoň z našeho parku mohu říct, že slavičí rodiče odletěli k Africe do konce II. dekády srpna.

Než poděkuji ještě i tady za přeshraniční výsledek a jeho nabídku, doplním od kroužkovatele, že následující den již slavík potvrzen nebyl ani akusticky.

Poděkování Romanu Slobodníkovi za pěkné téma.

Než dořešíme případ slavíka od Dunajské Stredy, dávám téma přestávkové.

Západní část našeho parku prokoukla, rákosí je pryč a kdysi vsazené stromy se pořádně nadechly. „Domával“ jsem poslední metry a odstoupil k potoku. Chtěl jsem ten finální pohled mít za odměnu, ale musel jsem ho přerušit. Kdesi v ploše rákosového strniště, sečeného před pár dny, svítily květy ocúnů. Je to vůbec možné? Ty kytky tam čekaly takových let na příležitost, kdyby náhodou vzešla. A ona přišla a je! A ony kvetou. Jsou první a včely zjev zjistily dříve než já. Holt, nemusely mávat sekačkou. Já ale tohle to znám. Jednou v močálech žantovských polí jsem po letech chytání ve vysečené ulici zaplavované centrálním kanálem uviděl kytku a spadla mi brada. Rozprostřela se tam v té drti slatinné, co holínky rozmačkaly opakovaným čvachtáním k sítím, samotná vachta trojlistá! Pak už jsem ji viděl jen na východě Polska v ráji rákosníků ostřicových, pár metrů od hranic s Běloruskem. Odtékala tudy řeka Biebrza polskou krajinou k Narewi, aby notně přilila. Močály – ráj losů, slavíků tmavých a komárů. A koberce tvořila vachta, právě kvetla. Ona bývala i tady u nás na Kněžmostsku, ale vysbírala se co bylinka. No, ale právě někde od Českého ráje se musela spláchnout a čekat na šanci od mých gumovek. To jsou věci, co mám opravdu rád. Vidíte, kam jsme odskákali od pár květů podzimních lučních „krokusů“. A kdybychom v tématu chtěli žasnout dál – vezměte – jak ony žijí. Na jaře listy, s podzimem květy. Úžasné, za mne říkám: prostě úžasné!

Chodíte krajinou a laskáte očima jednu pohlednici za druhou. A do toho vám při rámu obrazu zapadá slunce. Umíte-li, žasněte. Zase někdy vyjde, zážitek nekončí. A vy si mezitím najděte místo alespoň takové, jaké máme ve Slavičím háji. Přes linii planých jabloní plných drobných plodů, trpkých, že se zuby kroutí po nejzazší stoličku; přes hřbet staré železniční dráhy na Libuň, pozvednout oči ještě nad lipovou alej u silnice – a je to tam!

Slunce dál nedojde, zapadá. Všechno je do ruda jak na schůzi proletářů, světlá fáze dne končí.

Tak buďte zdrávi.

Včera přišel mail od kolegy (Roman Slobodník) z jihu Slovenska, který jsme rozvinuli v diskusi. Týká se prodlouženého pobytu slavíka obecného – dospělého jedince. A výsledek to je mimořádně zajímavý.

Slavík, okroužkovaný posledního července tohoto roku, byl na témže místě chycen ještě včera 17. září. V bezproblémové kondici, poctivě vychystaný na cestu (42 gramů). Jak lze výsledek nahlížet?

Není důležité, že jde o oblast samého jihu republiky, nejdůležitější je, že takový doklad existuje. A neméně cenné je i to, že jde o retrap. Víme přeci jen maličko víc.

Jakmile končí srpen, slavíci přibírají na váze všichni. Mladí i staří ) v našich podmínkách adulti víc). Tučnost retrapu je vysoká, ale předpokládaná. Absolutně nejvyšší hodnotu má otázka: Proč pták, který v čase kroužkování již dokončoval pelichání, se zdržel tak dlouho v místě. V obou případech se jevil v kondici.

(Položím ještě doplňující dotaz kroužkovateli během víkendu).

V konci měsíce půjde v odkazech na webu ČSO reportáž ze Slavičího háje, tak přijďte. Devětadvacátého, myslím. Pak dám nějaký zážitek z natáčení, bylo to pěkné.

V parku nyní mýtím rákosí při západní hranici. Zde bude zpět starý sad, ale rákosina zkrátka nepřijde. Část jí zachováme, ovšem v pásech, proloženou prolukami. Tak totiž nejlépe funguje k ptákům. Stará, slehlá, zhoustlá plocha mnoho rákosníků nehostí, o jiných druzích nemluvě. Snad jedině pochop stav vítal, ten ale nahoře pod rybníkem bude míst příležitost nezměněnu. Zajímavé – včera už nebyl jediný, asi odletěli…

Park se vyklízí od choulostivějších křídel, která by zimu nepřežila. Vysoko byli velcí netopýři, loví v termice hmyz – ano, fungují za migrace i ve dne. A byly i vlaštovky, už pouze malý zbytek. Půjde do tuhého. Ale babí léto se drží, to je potřeba říct. Nevím, jestli to lze vykázat jako práci, ale čekám na vodu. Snad dnes. Pokud ne, začne to opět být zlé. Některé stromy opadávají předčasně, co naplat.

Začínají se objevovat dlouhozobky svízelové – tažní motýli. Docházím k přesvědčení, že otázka orientace bude pro zvířata jednodušší, než si myslíme. A asi i přesnější. Člověk soudí podle sebe, podle své degenerace, ti slavíci to i napoprvé zřejmě dovedou výrazně bez potíží. Pokud mám věřit kroužkům a retrapům, pak ano. Ovšem, já nevidím a nevím o těch zmatkujících, jsou-li. Lepší snad zkoumat kovářské řemeslo, tam je vše po lopatě. Zas ale člověk nemá kol sebe tak zdravý vzduch, jako u Klenice. Oproti tomu ovšem nezmokne, nečvachtá v botách, nenastydne.

Už jsem to psal, je hodně šípků. Je to po dvou letech moc pěkný pohled – ano, růžím to vyšlo. I ty, co máme v kotlině darem ze školky ve Skuřině, i ty rostou a některé prvně rozkvetly.

Se západním rozšířením jsme se dostali místy až za potok. Budeme o metry stát, „vykousneme“ je pro náš záměr. Kůly už jsem nachystal, bývá to takové pocitově silné. A ony ty západy slunce bývají impozantní, sám jsem to nikdy moc nesledoval, až nedávno. Trochu mi to hrne do hlavy smutek, ale vždyť můžu přejít jen pár stovek metrů na druhou stranu a tam uvidím brzy obraz jiný – slunce vycházet. Ano, točí se okolo nás po celý den. Jen v zimě, když je nizoučko, trochu nám zaclání město po vrcholnou fázi světlého dne. S tím nic nenaděláme, i kdybychom tam nahoře měli známé.

Protože, jak vím, někteří sem chodí pro naladění; přeji už jenom: vydržte při něm nejméně do večera. Pak už si vás v pohodě odvedou sny a do rána máte vystaráno. Že jste se nedočetli o povinnostech a starostech bude tím, že se již nalézám v penzi. Kteří doposud nedosáhli, tam se omlouvám.

K podzimu v přírodě patří smutek ptačího stěhování. Je daleko míň těch, na nichž vyděláme a na zimu přiletí. Spousta ptáků zmizí. A hlavně moji oblíbenci, hmyzozřaví pěvci. Jasně, že především slavíci. Některý den jejich pobytu je prostě poslední.

Pro duši romantika je záchranou, spíše šidítkem, že velká část slavíků z mojí oblasti odletěla s kroužkem. Mám totiž šanci vědět při případném setkání, že je to ten který. To mi je milé opravdu dost. Výzkum – nevýzkum.

Mám k této fázi roku v přírodě ukotveny obrázky ze slabikáře. Všechno to okolo pouštění draků a všudypřítomní ptáci na obloze, někam odlétající. V přírodě jsou za takové situace za chvíli pryč, ve slabikáři vydrželi klukovskou hlavu inspirovat. K hledání, poznávání – k přemýšlení, co s tím.

I dnes je vidím odlétat, některé. Jiní si úkol nechali po setmění, tam mohu jen tušit. Výsledkem názorným je skutečnost, že opravdu jsou potom pryč. Ale – ještě přilétají další, a jsou trošku jiní. A na druhém konci obzoru dalekohled vykreslil jiné, větší. V termice luňáky. To naši pochopi ještě doma jsou. Mladí se učí narychlo obživě, je z čeho brát. A sýkory létají na slunečnice urvat, co jde. Na zimu nezbyde nic. Ony tak nefungují. Když je, tak se žije!

Jsem smutný z toho, že schůzka mi odpadla. Měl jsem po ránu setkání s vodou. Měla natéct do nově přichystané plochy a navzdory předpovědi, potok má stopu dál suchou. Když sleduji roční krajinné události zblízka, vidím pozoruhodnosti nášupem. A musím uznat, že vše je ještě poutavější, než denně k vám moderuji.

Někdo chodí po zemi bos, já spíše s očima na stopkách. Oboje je opravdové – a mám ještě jiné. Zastavit se pod letitými stromy a nejít pryč jen tak hned. Zažijete. Věřte mi.

Červenohorské sedlo a nedávné odchyty v místě mne přivedly k pocitu, že čas červenek je prostě v podzimu. „Když to lítá!“. Není to tak úplně.

Jiné odchyty (u nás v parku), které s dechem vydržely dodnes a drží, ukázaly v létě pohyb tohoto druhu povahou migrace, občasnými záchyty. Krásně se naplňuje pravidlo, že na ptáky jsme krátký – že jejich prostor na Zemi je rozprostřenější. Jen málokdy budeme schopni v nahlížení na ornitofaunu dát verdiktům sto %%. Nerisknu si to ani u slavíků. Vždyť třeba před pár lety bych neuvěřil, že na konci jejich hnízdní účasti dochází, či může docházet, k pohybům adultů na určité vzdálenosti v poměrně úzce vymezeném čase. A, ano. Existují. Letošní pokusy nejen že znovu vyšly, ale přilily světla víc než jsem očekával.

Učím se v pohlížení na ptactvo pracovat s posuzovací rezervou. Nemusí být vždy hřmotná, ale přítomna pravděpodobně je. A číhá, až člověk někde něco uvede, aby ho jaksepatří vykoupala. Kolikrát se asi tak mýlíme a nevíme o tom?

Budu-li vycházet z řečeného, můžu si být jistý průběžně, že o překvapení nebude nouze nikdy. Příklad mám po ruce i klidně z jiného spektra – vezměte: myslel jsem naivně, jak vyhráno máme s motýlkem modráskem bahenním. Květin, co k životu potřebuje po vlhčích loukách, jsem vysázel stovky. Už kvetou, radost pohledět! A motýl nikde, ztratil se. Za ochranářského nadbíhání – a je pryč! Naštěstí je tu zkušenost čerstvě vyjevená, že nemusí být dnům konec, a za rok je „taky den !“.

Přichází víkend a pro nejednoho z vás doba klidu. Ať je dle každého představ. A buďte zdrávi.

Upnout se na jediný ptačí druh může působit chudě, jako že – člověka minou zajímavosti jiné. Čas máme každý z nás na život jenom jeden. I když v rozhodování převažuje svoboda. Vzpomínám o tomto ročním období, jak jsem žil odchyty na bahnité výspě Červenského rybníka. Vrše, klícky, sítě. A motyka. Protáhlou „kosu“ bylo totiž potřeba udržovat, aby nezarostla. Nikdo asi netuší, co zejména noc o správném kalendářním vřazení na ta místa pozve. Normální návštěvou to přes rákosí nezjistíte – navíc – mnoho ptáků je už zase pryč. Časově náročné, ale co v našem oboru není?! Ovšem výživné. To tedy! Druhy, že bylo potřeba každou chvíli šustit atlasem a cinkat určovacími klíči. A výsledky? Chodily. Býval to na bahnech pobytem jeden dálkař za druhým. Sedimenty čpěly, nedaleká Fruta se činila. Nebyly nutrie, místo nich menší a méně otrlé ondatry. Podobně nepůvodní.

Dnes už ten svérázný odér neznám. Specializace si mne odvedla pro čas léta s sebou (dříve jsme letní slavíky neuměli). Chytá se do posledního rezavého peří ve vzduchu, tušeného. – Jestli bych měnil? Kdepak! Nemám už kondici chodit zapíchnutý v bahně – a taky – čas pro slavíky má cenu největší. I tady totiž výsledky jdou. Byť jsou o něco jiné. Dálkaři ano, to slavíci jsou též bezesporu (hlavně ti tmaví), ale oni nechtějí odnikud dávat vědět. Žije se při tom klidněji, emocí tolik není, ale hledání „opravdového“, skrývá chuť velice vzácnou. Je to pilné, odpracované, odtoužené.

Tak jde čas krajinou, kde člověk hledá neznámé. Některé náčiní už zřejmě nevyužiji, „Červenská kosa“ už taky není (sežralo ji dávno přenastavené pobřeží v sousedství naučné stezky), dochytám svoji jízdu v ostružiní a vrboví. A možná, že není nakonec dočista bahňákům konec. Rozšířením parku máme podmínky pro lagunu, o jakých se mi ani nesnilo. A že nad námi v létě ve vzduchu jsou, to moc dobře vím. Tak tedy „NIKDY neříkej nikdy“. Ta pravda stojí na vodě.

Je čas velmi pozdního léta. Ano, dovolím si tu klasifikaci. Počasí drží, i když ptačí kalendáře trvají na svém. Zraje po větvích, co zrát bylo vychystáno. Nemáme málo – a i kdyby – bez přebytků se obejdeme. Učím se od svého kolegy vidět ku stáru cestu jednodušeji. A kroky i po ní nebolí.

Nejsou to nějaké ohromující výsledky, ale špičkových za fungování kroužkovatele zas tolik nechodí. Dobré je „žít“ zástih jakýkoliv, třeba i tuzemský, nedaleký. Například u slavíků takové převládají a mohu fundovaně prohlásit, že jsou mezi nimi skvosty. Vypovídají o mnohém.

My ale nemáme k okroužkování jen terč specializace, chytají se okolo ptáci jiní. A bývá to tak, že spíše oni podávají o sobě hlášení. Jako před pár dny pěnice černohlavá, kterou jsem označil u nás v konci letní akce. Za devět dnů byla v noci chycena na okraji Opočna kolegou, který v noci líčí. Sedmdesát kilometrů (přímkou) k jihovýchodu a s opatrností lze říci, že jedinec už „letí“. Co k nám odkrývá?

Především tahový předěl. Kdy Čechy pro druh do něho patří. Jedni odlétají „tam“, druzí „jinam“. Černohlávek je letos ústředním tématem české ornitologie a účinkuje i ve znaku společnosti. Myslelo se, že je už docela přečtený, ale on začal na zimu částečně létat jen do Anglie. Nové a skvělé téma!

Kdybychom chtěli komentář rozviklat, k mání je námitka, že jedinec ze Slavičího háje vzhledem k datu zcela jistě nebyl místní a nebyl možná ani polabský. Ale cestu k Nilu drží. Úsečka to není veledlouhá, ale přidám ji k výsledku z Bulharska. To už byl nápřah!

Devět dní se může někomu jevit jako dlouhý čas. I tady ovšem veliký pozor! My vůbec nevíme, jak mladá pěnice putovala. Nemusí vůbec cestovat o každé noci. Podobní pěvci objeví vydatný potravní zdroj, v jejím případě nepochybně bezinky, a zakotví i na několik dnů. To kroužek neodhalí. Zda trčí na místě, nebo postupuje. Přesto jsou tyto výsledky cenné, to už jsem říkal. A pro mne potom dvojnásob. Rád se k přemnohým vracím a zkouším údaje vidět jinak. Volám ku pomoci texty všemožné, kořením vlastními zkušenostmi. Mám prostě ornitologii rád.

Je devátého devátý a slavičí plácky už stojí vymeteny. Odlétli z nich na cestu i ptáci bez odvahy. Všemožně slabí, zranění, neúspěšní. Každého jednoho z nich neznámá síla k obloze nakonec vystrčila. Tak zase až za rok na jaře, když to půjde.

Jakmile čas pokročí o kousek dál, ocúny pod hlínou to zjistí. A rozkvetou. Chvíle pro život v tom nejlepším rozměru je zrovna teď!

Ona dlouho nevydrží, za chvíli je stejný čas podetne a s květy praští o zem. O tu, z níž vyšly. Mám přírodní cykly rád. Je jich jak máku a jeden zajímavější druhého.

Pak tu je pavouk křižák. Chytá v kanclu. Nevím přesně jak dlouho, ale dlouho.

Rozmnoží se a odejde jako ty kytky v nízké louce. Ještě má ale síť aktivní, ještě chytá. Má jinší projekt, než je můj na slavíky.

A přeci je letošní poprázdninový čas o trochu jiný. Vítr, co profukuje park, je teplý. Moc hezky se v něm funguje. Chodím okolo stromů a snažím se všem nějak porozumět. Třem prvním olším, co přinesl odněkud proud. Mohutným třešním ptačím, co letos už nezaplodily a zdá se, že končí. Osikám, které naopak vitalitou nešetří, ale pozor! Nejsou dlouhověké.

Park je nyní rozlehlý a je neskutečné milé, že stačí přejít krajinný kotlík a na jedné straně slunce vychází, na druhé zapadá. Na obou stranách je opatrné, bez síly. To až na oblouku. Pak tu máme železnici na západním rámu obrazu. I to je hezké. Vědět, jak vlaky časují odjezdy z nádraží, které rovněž je nedaleko. Zvonek od závor bývá někdy slyšet i tady u nás. A pak máme ve vzduchu balonáře. Též pravidelně, jen nad park přiletí málokterý. Dávají, pokud vítr přeje, přednost obrazům vyhlášených. Chtějí za poplatek „vidět“. Chápu. Jsou ale vždycky pěknou ozdobou severovýchodu. Než někde sednou. Pak máme Humprecht. Je na něj vidět hned z několika míst. V noci svítí. Jako naproti ve městě kostel. Postavený na nejvyšším místě při náměstí, aby byl jaksepatří vidět. Bývaly to zdi plné luxusu, včetně slohu i mistrů, na záměru participujících. Jak to tak je, střídaly časy, kdy jiní z nich beztrestně brali a odnášeli. Dnes žijí nový čas a o prošlém vypovídají. Možná i poledním hlasem zvonu o nedělích, kdo ví.

Pak máme zář nad Boleslaví. Noční, a trvalou. Je dávno konstantou a věřím, že ptáci za tahů se jí řídí. Přibrali úkaz k slunci, měsíci a souhvězdím. Je to dost šílené, spotřeba energie musí být strašná i za demonstrované úspornosti.

Obešli jsme kraj dokola, ještě snad úhel do Českého ráje. Ten kraj není daleko, hranice oblasti místy olizuje středobod dnešního psaní. Je to ale svět jiný, v světle reflektorů. Já tam nechodím. Bory po skalinách najdu i tady nad Rachvaly a výr v nich hnízdí taky. Klenici máme společnou, i když u nás už není tak mladá a zpívá jinak. Jen oči turistů nepřesměruji. Města na dosah by o to stála, já tolik ne. Naše krajina „před rájem“ si žije v poklidu mezi kamejkami, které průvodní skromnost doopravdy sluší. Bez společenského humbuku, bez přetlaku.

Přeji klidné pondělí – a kroky dnešním dnem, ať jsou po jistotě!