Zaměřeno na slavíky

Zamyšlení nad pracovním podvečerem.

Kombajn vjel do lánu, chvílemi se ztrácí v dáli, pak zase krouží při hranici parku. A večer je sklizeno. Zrovna během jízdy obilí z bunkru přesýpá do kontejneru na zeleném traktoru, ve dvou lidech a strojích nadělají práce k obdivu. Po nich jsou dálavy holé, s rozprášenou slámou. I já chystám seč a jsem také sekáčem. Vedu motorovou kosu s trojbřitým nožem nízko nad zemí v pralese bylin a dávám veliký pozor. A přeci dochází ke karambolu. Bažantí slepice vylétá na poslední chvíli přede mnou a – ano, má tam hnízdo. Obsekám jej a i posekanou trávu okolí nechám na místě. Stejně si ale myslím, že se nevrátí, nebo – pokud ano – najde ji nějaká noční zubatá.

Tam na poli to je jedno. Nikdo odnikud nevyletěl, nikdo se ničemu nedivil. Mne krok mrzel ještě doma. Asi hnízdila náhradně, jinak by přeci muselo být dávno hotovo. Mladí bažanti už totiž kolem poletují.

Seču jenom část motýlí louky, a musím. Jinak to nejde, také máme své představy. Vždycky něco/někdo zaplatí daň, s tím nic neudělám. Je to pro přírodu problém. Budu se ale snažit opravdu v etapách eliminovat svůj negativní vliv na místa a někde vždycky nechat přežít. Ostatně, tak jsou tyto louky vymyšleny. Triko mám usmolené o rozmydlených plzáků španělských co taky neutekli. Je to jiné, nebo je to stejné jak s tou bažantí matkou? Kdo ví.

A přiletěli luňáci na pozdní sběr. K nám, i vedle na kopec. Luňák červený i hnědý. Pochop rákosní i káně. Poštolka i krkavci. Ti moje pocity nesdílí. Situaci vyhodnotili po svém a sečemi poznamenané životy jsou jejich příležitost.

Nevím, jestli jsem do textu nenacpal příliš útlocitu. Ale takové bylo včerejší odpoledne v práci. Příště, protože čas se blíží, podíváme se na přípravy k hlavní odchytové události v parku, současně i mé sezóny. Znovu mne čeká „nevím co“, znovu budu moci poznávat a uvažovat. Nad podněty, které jsem zažil (nejlépe ohmatal), které jsou reálnou příležitostí zbohatnout v hlavě. Něco se stane docela určitě, to mi věřte. Každého léta to tak už je. Není v tom jiného, ale budu-li mít štěstí, podněty budou těhotné. Jenom je potřeba do akce jít, nad časem neželet, prožívat jej. Případné „stíny“ a možnost, že mi to kdeco/kdekdo pokazí, je eliminováno skutečností, že prostředí vlastníme. Poloviční záruka spokojenosti i pracovní pohody. Bude to lítat? Já myslím, že určitě ano. Ne tedy úplně po začátku, člověk se musí prochytat slabšími nocemi k „hustým“, ale pak běží zážitek za zážitkem.

Dobrý den všem.

Okolo slunovratu to bylo. Chodil jsem linií nočních sítí, když přes ně někam dál zkoušel proletět motýl. Drží se mne to z dětství, chovám k motýlům obdiv. Dlaní tlačím do nejvyšší kapsy můru, abych ji uchopil a mohl prohlédnout. Uletěla. Z nočních motýlů by mne už mnoho objevů stihnout nemělo, docela místo znám. A přeci bylo pro tento případ prázdno. Největších lišajů je jenom pár, dva škrtám hned, dva zůstávají. Lišaj svlačcový je podle mých očí ještě větší. Lišaj šeříkový by mohl být jím, jenomže tady jsem takového nikdy neviděl, i když šeříky už v parku máme. A později o něm čtu, že ani šeřík živnou rostlinou nepodmiňuje. Tak by to mohl být z té noci docela on.

Je nedlouho po slunovratu. V parku jsem dnes dělník lesní. V oplocence pomáhám pomalejším stromkům z trávy na světlo. Ožínáním. Rozhrnu bylinný límec asi u dvacátého a jsem zpátky u síťky z dětství. Na hůlce odpočívá po noci nádherný lišaj šeříkový! Sháním kus foťáku, mobilní zůstal v autě. Motýl na denním světle sedí, ani se nehne. A rychlý obrázek už vidíte.

Kdepak. Jak držíme prostředí chemicky bezzásahové, splácí druhovou bizarností. Radostmi, hrdostí, překvapením. Bodejť by se k nám ptáci nestěhovali za potravou, když to vypadá, jak říkám. Navečer motýl určitě roztáhne křídla a vyletí líbat květiny. A já už u sítě nepotřebuji za podobným vůbec vyskakovat. Připsal jsem nový druh trošku po náhodě, také z vytrvání. Už ho ze seznamu nikdo nesmaže.

Napršelo pro pozvednutí hladiny a rozkvétají bílé lekníny. Je jisté, že to všechno znáte, ale přeci – to je takové velebnosti! Senzory hlídají potřebné světlo, kytky se houpají mezi listy, mravenci z pobřeží sestavili most ku hladině a cosi vymýšlejí. Počkal bych, co z toho bude, ale mám na druhém konci za loukou na stolku exponované kafe. Tak už jenom doplním: Letos poprvé rozkvetly růže ze školek na Skuřině. Děkujeme za dar polodivokých kytek i za jejich nefalšovanou vůni.

Rád bych se vyjádřil k pěknému zážitku, který jsem pořídil včera, ale fotky zůstaly v maringotce na věšáku, tak případ uvedu jindy. A taky si řekneme, že kukačky opustily park posledního dne před školním volnem. Rovněž by bylo dobré napsat, jak některý hmyz (ruměnice) čeká, až květy s nektarem zváhne tíha deště. Ony pak už nevstanou a to je příležitost pro tuto strakatou sebranku. Pospolně – jak její příjmení předurčuje, se vrhají do víru mejdanu. Jsou to všechno moc hezké děje, jenom je potřeba okolo života nepospíchat.

Pojďme ještě ale za tématem ze současnosti, s výhledem na čas budoucí. Jde o pelichání starých slavíků, které jsem opravdu zblízka studoval v konci století a vše prošlo tiskem. Takže ten proces docela znám. Chci vlastně napsat jen o jednom momentu, ale vět vyjádřím přeci jen víc. Abych docela rychle nekončil.

Jde o slavičí aktivitu, nebo jak to napsat. Ten příběh by začínal zhruba tak na kraji srpna, u některých dřív, jinde později. Ti slavíci jsou divní. Když už je člověk vyslídí s podporou podvodu a následně chytí, diví se chvíli, jak jsou poklidní. Ani se v ruce nepohnou, krčí se a věří – nevím v co. To je deformace ze závěru procesu, nezapomínejme, že byli chvíli i nelétaví. Střihem se přenášíme do horských sníženin, kam jsem za jejich přelety jezdil. Tam to začalo. Když štěstí dopřálo a k nočnímu záchytu došlo, nešlo uvěřit. Chyceným byl docela jiný slavík, o útěk pořád se pokoušející, nervózní. Vyfotit nikdy kale nešel – taková to byla proměna! No, a vidíte… Já stejné stavy už dovedu „nahmatat“ u nás v údolí. Do kopců nikam nemusím. Však děkuji vrcholně za všechny ty šance, kdy otevírat mohl jsem docela jiné scénáře. Pomohly zorientovat se ve všem budoucím.

Abych vstup ukončil nějakým rozsudkem nad napsaným: Mluvil jsem o tahovém neklidu stěhujících se ptáků. Dění, které znali dopodrobna staří ptáčníci od svých klecí, které přistiňovali hadrem. Fenomén, o kterém se dnes soudí, že jeho trvání zásadně vstupuje do průběhu tahových cest. A teď mi řekněte: „Nejsou to nádherné věci?“

Slavík tmavý je v české krajině vzácným úkazem. A to ještě většinou odněkud přibyl, u nás se nenarodil. V hnízdní době účinkuje ve smíšených párech se slavíkem obecným, pravé hnízdění druhu bylo doloženo pouze jedinkrát. Zvýraznil jsem, protože se donekonečna opisují nesmysly a uvádí se jako hnízdící hned několikrát. Kdysi jsem byl pověřen úkolem posoudit tyto záznamy a všechny, krom toho od moravských Záhlinic, jsem musel vyřadit. Ten jeden ale platí, je doložen věrně.

Pro kroužkovatele jde během takového setkání o radostné momenty, slavík tmavý je naprosto jiný. Pro terénního ornitologa mám též dobrou zprávu, hlasově se projevuje také odlišně.

V jarních záznamech je ještě daleko vzácnější než z podzimu. Průtah přes naše území je velice rychlý, zpravidla tichý. A nepočetný. Podzimní, odbývající se nad naším územím v čase školních prázdnin, už představuje jedinců víc, ovšem tady už je vše bez zpěvu docela. Početnost zástihů limituje skutečnost, že druh je hnízdním rozsahem situován severně našeho státu, ve smyslu – mírně k západu, na sever a výrazně k východu. Vezmeme-li, že odlétá z hnízdišť k Nilu, je jasné, že českou zemi v centru Evropy příliš neprotíná. Naštěstí jsou tu přesuny prvně letících mláďat, naštěstí jsou tu jedinci ze západního okraje rozšíření, takže přeci jen setkání jsou. Text kotvím především pro oblast zdejšího Polabí, je jasné, že čím více k východu – tím více ptáků.

Ve správnou dobu na správném místě! To by si všichni, koho baví být úspěšným, měli nechat vyšít na prapor. Vytučněná pravda se používá též v negativu, to sem ale opravdu tahat nebudeme. Budeme užívat formy vložené. A pojďme za čerstva ještě pár větami k obsahu dané věty.

Je konec července a noci se krátí. Ty srpnové budou přečasto v mlze, hlavně nad ránem. Sítě budou zlobit, zvláště ty kvalitní z nenasákavého materiálu. Voda bude stékat k nejnižšímu úhlu ok a tam „strašit“. Krásné pro fotografa, k zbláznění pro kroužkovatele. Takový chodí, a zatáhnutím za konkrétní linku kapky setřepává. Daly by se vypít, jsou čisté. Uvážíme-li ovšem, že před tím opláchly pletivo mnohde pokálené, zkoušet nedoporučuji. A pak se rozednívá a čekáme, co bude…

Střihem se dostávám ke knize jejich kroužkování, kde vidět vlny průtahů meziročně. Čtení opravdu zajímavé. A přestože jsme v úkolu těžkém, jak vždy zarmouceně zmiňuji plastičnost živého materiálu a nejistotu soudů nad ním, ledacos podobné je. A naprostým svátkem k vyčkávajícímu je, chytne-li se slavík letitý. To je panečku do peří nahlížení! To jsou představy dalekých cest poutníkem již zvládnuté! To jsou báječné sny o hnízdištích někde kolem vrb či po olšinách, vodou sycených. S komáry, od hmyzu uslintanými listy všude kolem, s kraválem žabího společenstva, s krajinou jejich přirozeného výběru.

Tak, klidný víkend, a já sem pak fotku nějakou pověsím.

Věším ještě jednu věc, slavičí zajímavost.

Probírat tady slavičí koncerty by bylo na dlouho. Slavík zpívat umí, o tom není pochyb. A přesto, že má pár oponentů mezi lidmi, myslím, že je nejlepší. Co ovšem možná každý z vás neví – a proto by měl být tento blog zejména – že během pobytu po krajích Česka projev proměňuje. V knížkách se podobné nedočtete, já vám to ale prozradím.

Ponechme stranou skutečnost, že zpěvák od zpěváka je rozdílný. Pojďme si říct, jak se mění projevy během sezóny.

Slavíci umí zazpívat už po cestě. Jde ovšem o jakési ladění syrinxu, podstatné přijde, až křídla na pár měsíců stopnou. I pak je potřeba ještě počkat, až se samečkové dostanou do ráže. A máme poslední týden dubna. Za dveřmi květen – a to už opravdu slavíci zní. Je tedy jasné, kdy vyjít za zážitkem, chceme-li mistry vychutnat. Platí to i pro náš park.

Situace na hnízdištích je potom složitá, zpěvák většinou nebývá nad milou sám. Proto lze zaznamenat sloky z místa všelijaké, často i útočné, živené žárlivostí. Dál se za května situace mění v tom, jak se oblastmi „motají“ samci neúspěšní. I ti prozpěvují, provokují, snaží se zaujmout. Zpravidla však je pozdě. V hnízdě násada, není v co věřit. Pak se už krmí a vyvádí. A pozor! Tady zpěvníky ztrácejí noty, sloky jsou ochuzené o nejeden romantický prvek, působí zkratovitě – tvrdě. A to není ještě konec posluchačova rozčarování. Bude hůř…

Jak červen jde, do dvou třetin měsíce můžeme slyšet mnohé slavíky „dozpěvovat“. Projev slouží zejména ve směru k mladým, partnerku míjí a částečně říká okolí: Tady budu převlékat z ramínek já! Tak, a tím jsme došli do místa, které mne dva roky pobízelo podívat se na dění zblízka a pořádně. Ještě před tím, než to za nocí začne opravdu lítat.

Je nový měsíc a slavíky zpívat už neuslyšíte. Mladí to neumí, staří zalezli do kopřiv s ostružiním, odkud se k ničemu nebudou vyjadřovat. Do doby, než přijde úplně nejsprávnější noc, kdy peří bude jakž takž po kupě a může se nastoupat! Tady mé slídění končí, dál už o nich ničeho neumím říct. Snad věřit kroužkům, že kdyby se cokoli s dotyčným stalo, se připomenou. Čekání na podobná „zavolání“ byla vždy ústřední hnací silou dávných kroužkovatelů. A s jistou opatrností řečeno – platí i dnes. Měl to tak po Dánsku tehdy pan Mortensen, mám to i já. Vlaštovky opravdu na zimu do bahna rybníků nelétají, byly by na jaře jistě špinavé.

Tak jako nejde srovnávat na Britských ostrovech situaci se slavíky s tou u nás, nelze porovnávat podobné ani s kukačkami. Tady, ve středu Evropy, jsme v obojím „pomalejší“. Už od samých příletů. Třeba ty kukačky…

Nejmíň od půlky června jsou ty ostrovní v pohybu, na odletu. Některé ještě o pár dní dřív. To v našem parku pro slavíky, tam ještě od rána tvrdě pracují na „roznášce“. Ale taky odletí, jednoho rána prostě nebudou.

Jak člověk nadšeně prohlíží všemožné zprávy o ptácích, neunikne mu projekt s čejkami. Je český. Taky mají jména, mají svůj web – hlavně ale mají vysílačky. Jako anglické kukačky. A mít vysílačku je něco docela jiného, než sledovat pohyby geolokátorem. Tady přichází data učesaná, časově pružnější. No a pak tedy čejky – alespoň ty staré – už jsou na cestě taky. Trochu jinam než kukačky, ale také už v pohybu do teplých krajů. Je-li to v přírodě takto nastaveno s cestami, těžko pak lidem vybírat všechny ty nejrychlejší, nejčasnější, nejobdivuhodnější. Jsou mnohde výjimky a ty ráznost posudků podkopávají. Je to u ptactva skoro všude. Zadívám-li se do slavičího prostoru, bez výjimek se nedostanu ani k tomu pomyslnému otevření očí. Jaké tedy potom zadívání?

Například „juvenilní“ pohyby, které do včerejška tolik konzumovaly můj čas. Bylo to nové, netušené, vzrušující. Ale ono ani tam člověk neukove pravidlo, řád. Většina aktérů splňuje novou hypotézu, pak ale přiletí tací, kteří ten otisk šlápoty otočí obráceně. Jak takový poznatek uchopit a ve finále opublikovat? Vystudovaní snad vědí, já nevím. Ano, procento pravděpodobnosti – to bude ono! To sice schopen z výsledků stanovit jsem, ale pohled na problematiku fakt mírně hmoždí. Nemám to z kovařiny rád. Tam prostě vymyšlené do železa namlátím a po ochlazení nápad sám drží. Tady u slavíků něco objevím a za moment abych se skrýval před doplňky. Zas ale v železe je člověk s výsledkem za den, dva či týden, v slavičím terénu zápolím s otazníky přes čtyřicet let! A ani po dnešku stav nevypadá na prohlášení: „ Všechno už konečně vím!“

Tak buďte zdrávi. Vy, kolem zahrádek užijte zálivky, ostatní v plavkách či na kole počkejte na sluníčko. Dostane se nám v úvodu prázdnin všeho.

Červen sahá po tepu. Je už takřka nehmatný, mdlý. Odporoučí se do minulosti – do toho, co bylo. Co se nevrátí, opakovaně prožít nedá.

S událostí končí i pokus o vhled do slavičích nocí okolo slunovratu, následuje přestávka. Dva týdny bývá o prázdninách, než se rozepnou sítě v plných délkách na klasických půdorysech odchytového sektoru parku.

V posledním pokusu sehrála roli bouřka, která v podvečer ze tří stran obklíčila kotlinu a nápadu si pořádně užívala. Byl jsem však připraven, nezaskočen. Z maringotkové základny skrze sklo dveří sleduji liják, co chvíli prosvícený výboji. A najednou zážitek a připsaný postřeh do výzkumu. Na mohutnou třešeň ptačí s velmi řídkou korunou vyskočil z pruhu pelichaniště slavík, aby se ukryl za kmenem v půli stromu. Z příležitosti jsem dočista zářil. Budu u dveří sedět, dokud on ten přelud bude k dispozici. Pak konec, ale na škodu divadla to vůbec nebylo. Předvedl, jak ptáci umí číst situace, jak ví si rady. Deštěm proletěl šikmo dolů do prostoru agrokultury, což není nic jiného než plocha slamnatého koňského hnoje z kapsami kompostu, v kterých je nasázeno mnohé. Tabák i melouny. My ale budeme vnímat dva velké kopce dýní s ohromnými deštníkovitými listy. Do toho labyrintu vpadl a už se neukázal. Rozhodně nikudy nevyletěl – ani nepotřeboval, bylo to cílené. A déšť poléval listy. Točím lžičkou pěnu na kávě a říkám si: jestli byl letitý, super volba. Jestli byl mlád, smekám pomyslný klobouček. A protože přicházel večer, myslím, že tam i přenocoval.

Ráno ale, ráno už byl pryč. Půlnoc byla v sadu už znovu na chytání, obloha s měsícem, myšlenky na výsledek.

V tomto posledním chytacím dni přiletěl ráno mladý krutihlav. U nás nepochybně nedávno narozený. A zvláštní je záchyt i samičky rehka domácího. V prostředí, kde teď by neměla být. Co se vlastně u pěvců děje, když mladí jdou z hnízd a je pár dnů prostor před pelicháním dospělých ? Za sebe říkám: mám (skoro) jasno.

Obrázek severovýchodního okraje rozšířeného Slavičího háje. Slunce, vstupující na předzahrádku parku. A květnatá louka se „stáčí“ k modré…

Tak, je to potvrzeno. Mladý slavík z nočního chytání před dvěma dny byl den následující zastižen kontrolním odchytem na Kněžmostsku, sedm kilometrů od místa okroužkování. Výsledek, který mění nejednu z představ o chování této věkové skupiny. Slavíka, který je kropenatý z hnízda, letky ani rýdovák nemá docela ještě ukončený v růstu – a přeci už putuje krajinou a načítá její tvář. Veliké překvapení, které koriguje náhled na schéma chování juvenilů.

Nová aktivita nočního testování ovšem neodkryla jen tuto záhadu. Lze v tuto dobu nachytat ke kroužkování adulty, a to především samice. Objev číslo dvě. Snahou zůstává zjistit původ těchto poutníků. Umět rozhodnout na základě důkazů, jsou-li ptáky regionálními, a nebo nadregionálními. To může zařídit napřesroční prochytávání hnízdišť. Inu, práce stále dost.

Dnes jsem po ránu jednoho z výrostků odnesl do středu louky, abych uviděl, co s neukončenými křídly tedy ve vzduchu dokáže, když je potřeba letět. Bylo to mazácké, bravurní, velkolepé! Představu měl jsem docela jinou, protože od momentu předčasných vyskákání z hnízd spoléhají na silné nohy. Tedy na útěk s následným přikrčením se v ústraní. Tady už fungují jinak a docela možné je, že tyto časné pohyby slouží i k otestování křídel. Prvnímu pořádnému. To už nejsou jen přeskoky z větve na větev někde mezi haluzemi, to je – prohlédnout oblohu až přijde tma, odrazit k letu a střihnout to třeba těch sedm kilometrů po přímce tady k Brodku. A možná, že i o něco víc. Třeba kulatých deset.

Vytrvalosti nám třeba. A počítat opravdu skrytě se štěstím.

Jako stříbrná stuha s vypracovanou kličkou nad uzlem „dárku s překvapením“ jeví se snaha o výsledek současných nočních odchytů v Slavičím háji. Ano, od šestnácté noci června probíhá na sebe navazující unikátní pokus zaměřený na slavíky z vrcholu hnízdního snažení. Co se děje, když přijde noc a do ní po kotlině zní výrazný plný slavičí zpěv? Donedávna jsem si spolu s Českou ornitologií myslel, že nic výrazného. Všechno je jinak.

I tady sehrála vedle vydatné houževnatosti svou roli náhoda, ovšem počítáno s ní je zejména poté. Jestli napoví, jak to v opravdu nejvěrnější skutečnosti po setmění je.

A sítě se snaží. Nic nového po nich nežádáno. Jen zachytit případný zájem a podržet aktéra chvilku do vymotání. A nyní snad potřeba říct, protože pokus bude na vršku, že se „vymotávalo“ fest. Výsledek nápadu je pro mne bezpochyby objevem sezóny, současně hitem výzkumu a odkrývá razítka hned dvě: první se týká přítomnosti adultů v kratičké noci; druhé pohybem(!) mladých jedinců v čerstvě dorůstajícím prvním ošacení. To jsou věci, které by ještě v roce dva-tři řinčely šíleností. Počty nejsou důležité zmiňovat – jde o to, že průlom platí.

Je-li ovšem označeného (slavíci prominou) materiálu dost za těch „několik“ nocí, může na snažení opravdu zdáli uslyšet ona Náhoda. Že slavičí křídla, mladá nebo stará, budou někde na správném místě ve správný čas. A to se nejspíše stalo, protože mám v poště výzvu k doplnění kroužkovacích dat. Hledán je jedinec v kropenatém peří (ještě bez podrůstu šatem finálním), označený za rozednění šestadvacátého tohoto měsíce. A přináším to i s vědomím, že může jít o doklad třeba tady z Vlčího Pole, Bechova, Horního Bousova, Střehomi, Sobotky či jiného z blízkých míst kotle. Pokaždé půjde o posun, jak na zrezlých kolejích zastrčeného nádraží.

Tak buďte zdrávi a vyčkejme výjevu dat. – A nebo ještě jinak: Pojďme si předstihem přát informaci s bonusem – ať jde o výpis ohledně ptáka živého, nikoli ze silnice – vždyť se podívejte, jak je nelehké životní cesty testují.

Dneska se probíralo: Moment rozpadu úspěšných slavičích rodin. V tomto segmentu pokulhávám, přijdu si slabší. Je to takové „lovení v brakických vodách“. Nasládlé po úspěších, poloslané v prohrách.

Pětadvacátého jsem se do čerstvé noci těšil. Je to čas, který může vytrvalého naučit malinko z jiné knihy. Od loňského a trochu i předloňského podezření to vím. Tak jako jsem si přál zachytit retrap adultního jedince z oblasti, přál si též uvidět černý hliník. Každého navečera koukal jsem k západům slunce a slídil, nevykukuje-li tam v záplavě barev Štěstí. Vykukovalo – přehlédl jsem, vykročilo – dočkal se. Oba cíle čerstvě držím v portfoliu /pro čtenáře, který by hantýrce nerozuměl: černý hliník je obarvený kroužek ku značení mláďat na hnízdech mého výzkumu/. Hned se tím snažením dá některý z otazníků zase odmáznout.

Nad parkem létají mladé divoké husy a seznamují se s krajinou. To tenkrát takhle taky nebývalo, člověk viděl až formace podzimní, patřící k tahům. Jak to všechno zas příšerně bere roha! Vždyť nedávno jsem je viděl na Zvolínku drobné, v zákrytu mezi rodiči. Nesmlouvavost přírodního času je jako břitva, po ostří. Ale něco vám závěrem řeknu: „mám ji docela rád“.