Byl by to zvláštní příběh.
Protože to místo je šílené a zároveň mi dalo vyniknout nejvyšším možným způsobem v specializaci. Ano, jedete od Prahy na Liberec a blížíte k Mladé Boleslavi. Nebo míříte z Turnova do Brandýsa a už se blížíte k Boleslavi té samé, jenom z druhé strany (ať je to vyvážené). Pod autem vnímáte nadjezd, a to je ono! Kdybyste byli na linii sami a mohli si dovolit, zastavíte, vystoupíte a ohnete se přes zábradlí po obou stranách.
Je zevlácké léto a život periferie v plném kvapu. No, to je trochu přepálil. V plném poflakování – tak to je správně. Kam oko dohlédne, flákač vedle flákače. Smolaři, nikdo jim nechce dát práci a oni do toho posledního by tolik rádi..
Šlapu v plesnivých leženích předchůdců dnešních týpků. Buď jsou po svých smrtích, nebo šli za lepším k zmíněné Praze. Alespoň tak to znám z nevyžádaných vyprávění. No, a měl bych se trošičku už za klávesnicí krotit, protože „čtyřlístek“ mimoúrovňového křížení silnic za to nemůže a ke mně stojí vzácným dobrodějem. Tady jsem urval největší překvapení výzkumu, tady, v sektoru jedna. To je ten, pro sjezd do města od Turnova. Tenkrát tam po stříbrňáku (kultivar smrku) lezla velkokvětá růžová trnovnice – královna květin. A zpíval slavík naprosto divně – a hlavně v šíleně vysokých dnech prázdnin. Původní pár rezavých mladíků právě vyváděl pod jasmíny potomstvo a tenhle slavík metal notami jako v máji. Stav jak opsaný z dávné německé studie. Jenomže já tu práci tenkrát neznal. Ten pták nešel chytit za žádnou cenu. Já jsem to ale neváhal vzdát. Ti dobří lidé podkřoví se odpoledne raději povytráceli k obchoďáku, k tomu, kde parkuji a z rozhlásku slýchám pokyny k pokladnám. Četli byste rádi asi dál, ale já to odetnu. Je to tu někde vyvěšeno, i s onou klíčovou návštěvou novináře. Prostě, ta lokalita hostila F,+2K (břicha souvisle opeřeného) F1 slavíka, kterého nikdo na světě dosud, ani potom, nechytil – a pokud ano, pak nerozpoznal. A jestli rozpoznal, nikomu o tom neřekl. Prostě, můj výzkum je první a jediný tímto, v čase tak nenápadným, odchytem. Že v místě zrají české olivy hned za obchoďákem, že tam je v trojúhelníku železniční fabrické vlečky plácek velevzácných motýlků, že je pod mosty díky průvanu zima jak v Rusku, že při líčení pastičky do prsti musíte hlídat prsty, abyste do nich nenapálili za motyčkou nějakou tu aplikační jehlu, že počítáte s tím, až uvidíte množinu vypakovaných kabelek – to vše je unikátní atmosféra periferie bohatého města. Úplně se k ní netěšívám, ale slavíků hodně a místo dlí v letitém seznamu plácků.
Je to se slavíky dost už přes čtyři desítky let. Mocně jsem zažil o těch výpravách. A právě, jak jde čím dál hlasitěji čas, připomínají se momenty od chytání. Možná po širém světě ten, kdo ovládá téma líp, ale věřte, přetupým musel bych být, kdyby to do mne ty roky nenacpaly. Vždyť si to jenom představte. Co jste každý za ten čas stihl! Kam jste se posunuli, kterak rozkošatili, co vše jste stačili dokázat sobě i druhým. No, nebylo by to divné, kdybych zůstal v tématu polovzdělaným?
Ať se vám za března povede všechno. Pokud to jen trochu půjde.
A ještě, ať jsme dnes tady dlouzí… přidám jeden moment. Bude místo fotky periferie, tam se už podívejte živě, až pojedete kolem.
Na vernisáži, když jsem dokončil řeč, přišla paní: „Vy už si na mě nepamatujete, ale já na vás ano. Nedá se zapomenout na vaše přednášky pro důchodce, kam jsem chodila, do naší univerzity“. Samozřejmě, že jsem nevzpomněl, to ani nejde. Za roky bylo tváří strašně moc. I mistr malíř, k němuž jsem na místě promlouval. On, i jeho paní. I ta byla v Galerii pod věží přítomna a sešli jsme se poblíže rautu.
Má hlava si zaslouží takové chvíle, vždyť – co jsem dělal, dělal jsem rád“.