Zaměřeno na slavíky

Vedu-li odchyty někde po oblasti, lidé se občas zastaví, když kroužkuji u auta. Je milé, že znají slavíky, především tedy ode mne. A znají i jejich bousovský park. Znají naučné stezky tamní krajinou – no, a park je součástí jedné. Trojky. S novou tabulí a hlavně se slavíky mu to vážně sluší.

Odkvétá střemcha. Je mladá, vůbec se jí nechtělo růst. Některé dřeviny prostě v novém prostředí nespěchají. Ale už letos ukázala květy a zavoněla. I její vůně setsakramnetsky patří ke slavíkům. Prostě to tak mám od svých začátků. A máme tam i šeřík. Takový ten drobnokvětý, polodivoký. Nakvétá později, často jej lidé olámou. Domů. Jak ale bude větší, vadit mu to nebude, i když netvrdím, že to nevadí mně. Ze situace je jasné, že patří k výsadbám – co nadělám, když nikoho nechytím. – A třeba někdy jo. Poupata i vůně, barvy a nálady – vše patří tamním obyvatelům. I část úrody v létě. Prostě je ubytováváme, bereme za to nemálo, tak musí mít komfort. Jediný, od dveří odcházející, zaplatit nezapomene. Radostí, jež mi umožňuje.

Chystám Slavičí háj na tuze pěknou věc, hned po neděli. Uvedu událost ovšem až v čase naplnění. Termín jsme vybrali skvěle. Kvetou především jabloně, tedy pozdnější, časné dostaly trošičku zabrat. Ale i ony mají z praxe už něco náhradních poupat pro časy, až vše půjde snáz. Je to všechno báječná škola. S novými žáky, sledováním docházky, kontroly připravenosti na důležitou fázi života a podobně.

Není vše ale „na růžovo“, jak by se ze zpravodajství mohlo zdát. Nevrátí se už cvrčilka zelená, protože prostředí uhnulo jinam. Ke slavíkům, docela natvrdo. Travin už tolik není, šance bude ještě v celku novém, sousedícím s rákosinou, tam se pokusím sečí bývalé podmínky z „Jedničky“ přenést. Vím, co by to chtělo. Docela je škoda o takového zpěváčka přijít. Umí totiž notovat i v noci, aby na to slavíci nebyli sami. Podobně se po místech ozývají krtonožky, což je trošičku jiný příběh. Trvalo mi, než jsem objevil původce. A když jsem u hmyzu, prosluněné dny patří otakárkům ovocným v první generaci. Někdo rád používá obrat „splněný sen“. Já nemohu, nic takového jsem nikdy netušil že může nastat, a nebudu lhát. Že to je ale velenádherné, to mi věřte. Stále platí, že nejsem na ně úplně navyklý, vždyť tady nebývali. Jako kluk je absolutně neznám. A to jsem síťku proháněl.

Ty dny kus od Klenice jsou moc fajn. Protože i voda odshora se „minutu po poledni“ dostavila, a ještě dostaneme přidáno. Zmrzlí mužové, ať už nechodí, vystačíme bez nich!

Je pátého a slavičí páry mnohde kompletní. Ono se to tak úplně nepozná, často náhodou. Ještě se ale přilétat bude. Ještě táhnou hnědí bramborníčci, tak přílet slavíků nekončí. Dokud to v polích bude poskakovat, slavíci budou ve vzduchu. Abych neopomněl, bramborníčky doprovázejí bělořitové.

O tomto čase vždy řeším, co je ke kroužkovateli lepší. Jestli chytat slavíky již okroužkované, nebo kroužkovat nové. Počty a statistiky jsem nikdy moc neřešil, to spíše sleduje pověřovatel. Jeho jsou údaje kapitálem. A přeci je zajímavé, co jsem nastínil. Daří-li se schytávat kroužkovance, jde vlastně o prémie za odvedenou práci. Každý ten výsledek je informacemi obtěžkán. Pokud slavík ovšem kroužek dosud nevlastní, navýší sumář připočtením. Osobně mám radši, když mohu vědět víc, tedy možnost první. Jako třeba dnes, než se od Křižánku přihrnulo bouřkové temno. Naše báby říkávaly: „Jak to de vod Křižánku, bude peklo!“ Pro vás, co tady nebydlíte, směr je to k Bousovu jižní.

Chytil jsem dalšího k odečtu, který je z noci z našeho parku. Okroužkovaný v létě třináct, od té doby se někde schovával. Musím říct, že to jsou asi nejkrásnější slavíci. Okolo čtvrtého roku. Ještě nemizí z formy, ovšem jinak už zmužnělí. Peří až skvostné, praporů rozložitých – a ono, když na ně v křovinách náhodou posvítí slunce při nějaké aktivitě k milému protějšku, jsou až sametoví! V ruce se dojem umocní. To všechno se nechá naučit, když se na daný druh specializujete. Je vidět daleko víc, než předkládají slova v papíře. Tady jde o vyšší poznávací. (Vložený odstavec, jenž líčí následný rychloodchyt u Podlesáku).

Jinak jsem na lokalitě u městského nádraží utratil hromadu času s dvěma zpěváky, z kterých jsem stejně nic nepořídil. Nedali příležitost. Vlaky do stanice vjížděly a zase mizely, za chvíli zase, a sítě zely prázdnotou. Oni o nich totiž na slunci moc dobře věděli a po zemi sklopečky byly rovněž liché. A čas po těch kolejích pořád utíkal. Už se i vystřídala směna naproti za dráhou, a z křoví pořád nic. Kdo, kromě mě, by si podobné mohl dovolit? Nikdy jsem času nelitoval a nyní už dokonce mám jej dostatek. Navíc – je tady krásně. Do nádražní hospody pomalu směřují pacienti, město na Klenici začíná vydechovat. A v sítích pořád prázdno. Chodím po rozpálené cestě a přemýšlím nad tématem. Takto to do hlavy natéká nejlíp. Slavíci posměšným zpěvem k mým krokům nešetří, ale já věřím v kulišárnu. Že by snad ten tišší z páru mohl do sklopky vlézt a já bych měl zas o fous jasněji, v jakém že stavu hnízdění jsou. Než jsem se dopálil a začal balit, na poslední štaci bylo splněno (fotku později). Přesně takovou cenu má moje bádání! Čas cáká kolem, hodiny letí, a štěstí se opravdu občas unaví, kdy usednutím, musí si na chvíli odpočinout. Posílám dík.

Tak buďte zdrávi.

Vykřičník v titulku smazat nelze, je potřeba použít důraz. Možná bych jej mohl i vystupňovat, protože sdělení je k vašim celoročním přáním klíčové.

Kdo chce zažít slavičí koncerty, mladičký máj je nejpříhodnější.

Hned, jak budete mít po práci čas, nachystejte svačinu, uši a záznamníky, a vyrazte k ptačím pódiím. Máte-li taková v dojezdové vzdálenosti, nebo za domem. A bavte se nápadem dopodrobna. Ideální je čas, kdy slunce zapadá, to byste měli stihnout. A zůstaňte, divadlo sotva odstartovává. A nebojte vzít klidně i první řadu hned u pódia, aktéři vás nijak nahoru vyvolávat nebudou. Počítejte s tím, že hůř budete vidět, o to líp ale slyšet. A kdo je citlivější, zažije s nimi i jemné vibrace. To vzduch, přecpaný vůněmi květů a natavené země, nebude chtít noty propouštět a bude rozechvíván. Ano, slavíci se do koncertů pro úvod máje vskutku dokážou opřít.

V Slavičím háji jich notuje přibližně sedm, ať dělám – co dělám, spočítat pozice za jejich taktizování zatím nedovedu. Můžete zajít na konci světlého dne tedy i tam, jste-li nablízku.

Ve věku, který mne doprovází, už najisto vím, že specializování bych vedl v životě vždy. Narodil jsem se totiž pro upřenou pozornost k čemukoli a časem nešetřím. Toť základní kameny specializace. Klidně bych bádal výskyt křišťálů po zdejší krajině, či ústup původních druhů droboučkých rybek z našich vod. Bavilo by mne obé. Slavíci ale vyhráli. Proč? Řekl jsem v sobotu také o vycházce. Jenom mne z pozice badatele občas tak trochu vyhání jemněji laděná duše. Je mírně na překážku, ale nejspíš – kdyby nebylo jí, vycházky by „chrastily suchem“. A tady na blogu byla by sotva hrstka přístupů.

Nebudete možná věřit, ale celý čas od obdržení posledního zahraničního hlášení (nedokončený přelet Alp) nemyslím na jiné, než jak to mají ti slavíci těžké. Chtějí domů přiletět hnízdit a ono se každému nezadaří. A pak jdu po cestě naším prostředím a v místě notování prastarého mistra jsem dojatý zcela nadoraz. Ksakru – tohle je ta správná věda pro mě!!

Tak, dobrý den ještě jednou.

Ano, zdravím tentokrát vás, kteří jste byli od rána v parku. Pro vás je toto (do)ohlédnutí za sešlostí hledajících.

Začnu jediným slabým místem – nic jsme neokroužkovali. Prvně za třiadvacet setkání jsme nedokázali nic chytit. Vezměte ale, že je ohromné (možná převažující) množství podniků, které jsou pouze vycházkou. Tedy „bez hliníku“. Pak jsme se přiblížili.

Dál už ale jen a jen chválím. „Když Slavičí park – tak slavíci!“. A taky že byli. Děkuji jim. Klín divokých husí v tuto dobu? Ano, aby podpořil předtím vyřčené. Jedním sklem triedru zíráte na husu s mláďaty na Zvolínku a druhým k letové formaci, která zdála by se být divná. Vysvětlili jsme si, o co jde. Ty nahoře v střídajícím se klínu voní dálkou. A moc se s ní nemalují. Zkraje při obzoru, a za chvilku protilehle! Pod knutou potřeby hnízdit. Anebo čas proflákat, kdo ví?

Mluvili jsme o všemožném. Zasloužíte si totiž znát, v jakém místě se nalézáte. Kým kotlina na límci Polabí je. Už nejeden zpěv neslyším a nemohu vycházku poctivě komentovat. To je důvod, proč jsem loučení rozkošatil a sahám po tečce. Má ovšem každý příležitost přijít do parku sám či smluvit si moji spoluúčast. Pro vás to vždy s chutí udělám. Za rok. Za dva, anebo – až budete čerstvými členy spolku, který se mnou setkání podnítil. Má sto let, to už od dneska víte.

Tak buďte zdrávi. Děkuji za slova o zdejší stránce, slavíky mějte na paměti a veďte si v životě ku radosti.

Pěvuška modrá, co jsme o ní mluvili v souvislosti s hromadou větví pod tabulí na zemi.

Musíme to odbýt ještě před akcí, přišlo hlášení na slavíka, a je neveselé.

Už zas v tom „jedou“ kočky. Je jich všude jak psů. Kdyby jen tolik! Co na tom, že vědecká hodnota hlášení je vysoká, přijde mi pěvce škoda.

Vysoko v horách, v Tyrolsku, kam se spíše chodí na lyže, slétl slavík od nás (z letního parku) k jarní tahové zastávce. Pár bud, kopce, lesy s holinami, běžecké tratě – a ta kočka…

Kdo sem chodí pro vědu, zde jsou data: 23.7.2025 Slavičí háj xxx 21.4.2026 Leutasch, Tirol, Austria.

Kdo sem chodí jen tak počíst, tady je komentář: Kroužkovací stanice nemá příliš jarních zástihů pro slavíka. Těch z jižního směru ještě míň. Ano, někteří se tudy vrací v zkráceném režimu – i mladí, jak je vidět. Pádská nížina je navede pod kopce a oni se „odrazí“. A občas musí odpočinout, to je jasné. Někdy vyberou dobře, jindy hůř. Ještě, že to kroužkování máme! Jinak bychom věděli …, no, věděli bychom nemnoho.

::: technický sděl: Slavíků je k dnešnímu večeru v bousovském háji sedm, ovšem zcela jistě se neuplatní každý. Tolik ptačích protějšků po kopřivách není, i kdyby byly zlaté! Nejeden virtuos prostě ostrouhá.

Tak buďte zdrávi a v sobotu přijďte. Bude to výživné.

Každý den roku je krásný, to bezesporu. Každý týden má kouzlo, to je jasné. Měsíc za měsícem je k bystrému galerií přeúchvatnou. Roky, jdou-li v poklidu a čase pro pohodu, jsou jedinečné. Ale první máj? Tak to je opravdu něco!

Jsme na jeho prahu, málem. Tedy, kousíček přede dveřmi. Na kliku už ale vidíme a co nevidět za ni každý jeden z nás vezme. Budeme v něm. Neošiďte se v prožitku a alespoň na chvíli leťte do přírody. Divadlo k nezměření.

A pozor! My společně máme předvolenu sobotu, druhého z květnů. Budeme v Slavičím háji. Máme pro ten účel zcela novou tabuli, nově opravenou, překomponovanou. Sýkory modřinky i letos v ní hnízdí, opraveny jsou nátěry. Máme novou obchvatnou cestu a půjdeme po ní rovněž se projít. Hnízdí dva páry modráčků dole ve slati. Zpívají čtyři slavičí mistři a hnízdí bramborníček. Je doma kukačka z dalekých krajů, není však ještě naplněno. Čekáme za každou hodinou, že se navrátí ťuhýk. Že snad i žluva ozve se po korunách. Kdo ale přiletí hnízdit už sotva – hrdlička divoká. Tu lidé na jihu dohnali k okraji bytí. Mlátí ji, zabíjejí. Proto v krajině chybí a Karel Hynek Mácha už sotva by v díle ji obsadil.

Opravený je odtok z rybníka, sečena motýlí louka. Po dílcích, jak to má být. Už ale rozkvétá, tak její nástup uvidíte. Bude-li slunečnou, ukáže se nejeden motýl. A my doputujeme ke Zvolínku. I tam to žije, i tam bude mnoho k vidění. A nakonec bude před polednem a s pozornostmi od ČSO půjdete domů. To ona stojí už tolik let za zvaním do začátku máje. Okoukala to v Anglii a ujalo se. Tak pojďte být s námi!

VPZ začíná v sedm, přijďte o pět minut dřív…

Hrdina potkává reka jiného. Jeden přežil v místě zimní nelehký čas, druhý dorazil včera od jihu. Mám oba v ruce, oba kroužkovaní z let předchozích – strnad obecný a rákosník proužkovaný. Sleduje-li pozorovatel jedno místo bedlivě, naučí se mnohé. Najednou s večerem, kdy zpěv stoupá od zobáků, slyší slavíky čtyři. Ano, už třetí den v řadě. A ze stejných pozic. Dokonce i z sektoru pelichaniště, které na sobě dva roky poslední pořádně zapracovalo. Však jsem se něco listí starého pod větve navozil!

Ve svahu se ukazuje mohutný brouk nosorožík kapucínek – sameček. A o kus dál z mokřiny koncertuje krtonožka. Připomíná některou z žab či z ptactva cvrčilku. A čmeláci vytěžují květy rybízu. V malém bílém bodu nad loukou doháním běláska řeřichového. Abych uviděl jaro. On je odznakem toho období. Od severovýchodu se ovšem začíná ochlazovat. Slavíci toho nedbají. Jde jim už o dost. Ve vzduchu nad kotlem poletí v noci „ony“. A musí to slyšet. Musí slétnou. Musí se zadat. Musí!

Žal jsem trávu mozaikovité seče motýlí louky. Naučil jsem se podtínat květy a neželet toho. Květnatá louka toho žádá. Model starý, jak staré je držení králíků po kotcích z prken. Sekalo se v lukách na přeskáčku, a vždycky jen tolik, co sežrali. Porost byl věkově strukturován, skvělý pro motýly, pro včely, i pár koroptví. Králíky nemám, biomasu odvážím kus jinam na hromadu.

V ohromné výšce krouží pochopové. Hrají si a slaví zasnoubení. Hnízdí hned vedle v rákosině už kolik let. A chytla se pro kroužek konečně z páru jedna pěnice pokřovní. Objevily se rovněž před pár dny. Bývají od pylu zlatě na čele upatlané, což nesou z jihu. Seznam opeřenců se plní. Stále je ale nedovřený. Ještě se bude připisovat.

Rok od roku bývám nervóznější nad přílety slavíků. A letos ještě tak nějak víc. Ovšem, to je od včerejška pryč a Slavičí háj už jimi zpívá. Dlouho jsme měli jen toho jednoho jediného, teď jdou noci plodné. Dokonce se podařilo chytit i loni vyřazeného z evidence mistra, který se přeci jen neztratil. Chyba byla někde v mých schopnostech. Ten má tedy sedm let nejmíň. Chycen byl totiž jako starší dvou let.

Je to moc milé sedět na kterémkoli místě parku a prostě poslouchat slavíky. Vždycky jsem si říkal, jak vlastně probíhá jarní tah druhu. Letní mám zpracovaný na lepší dvojku. Jarní za pětačtyřicet let zhruba na čtyřku, možná ani to ne. Není to vůbec jednoduché a literatura nabízí obecné fráze. Tyto dva dny jsem díky parku vytáhl čtyřku na trojku. Slavičí tah i na jaře existuje směrem ke kroužkovateli přeci jen. Chce to však nespoléhat na „pravdy“ posbírané. Lžou.

Neměl bych to nejspíš psát, ale zatím park mrazům utekl. A vyčkávající jabloně do toho vletěly. No, Pankrác, Servác, Bonifác v nedohlednu, vše se uvidí. Ale slunce včera asi vylíhlo a dnes poslalo nad stromy první skvost z říše hmyzu – otakárka ovocného. Drobného samečka. Tolik vznešené krásy!

Tak buďte zdrávi.

Pozor na to! Rychle to uteče. Párkrát se probudíme a jsme v háji. Slavičím. Po ránu. V sedm.

Máme novou tabuli, obměněnou, zmenšené prvky kvůli získání většího objemu – a hlavně – bez vyrytých kosočtverců. Je to hloupé, když potisk prohlížejí děti. Onen trouba už je o pět let starší, třeba jezdí okolo s kočárkem, už by snad neryl.

Včera večer stálo za to počkat v parku a natáhnout uši. Oči totiž hledače slavíků za tohoto stavu vegetace nemohou informovat přesně. A tak to i bylo. Máme už tři, doufejme, že to tak i zůstane. Tady je jejich vizitka: Usazeným je pták od hráze Piváku, jinak řečeno – z křižovatky. Má sedm let a ví, jak to v Slavičáku chodí. Při večerním nátlaku jiných se z prostoru ani nehne, zpívá, co síly (po Africe) stačí, snaží se udržet výhodnou pozici za každou cenu. Blíže k letnímu pelichaništi je slavík, který se někde narodil loni. Teď dostal kroužek a jinak o něm nevíme nic. Snad jen to, že tedy konečně máme zpěváka na úrovni, repertoár má bohatší, nebude tedy nejspíše blízký „po krvi“. Třetím je jedinec, který je od loňska z letní noci okroužkovaný, je rovněž mladý a s největší pravděpodobností regionálního střihu. Vybral si stranu od rybníka opačnou, uvidíme, co bude dál. Ale pro všechny: Veliký pozor! Do Slavičího háje zaletuje za potravou tento lovec.

V slati se situace změnila a na pódiu se střídají pěvci. Nyní tam vysedává bramborníček černohlavý. Je to zřejmě poprvé, co v tomto sektoru parku druh je. Už se mu peří vybarvilo, vypadá moc hezky.

Dávno jsou doma pochopi (létají v páru ohromně vysoko) a dávno je doma úchvatný luňák červený. Aby těch barev nebylo příliš, dalším opeřencem, na lovu se u nás pohybujícím, je čáp černý. Trochu asi lžu, protože kdo viděl zblízka jeho duhové peří, napsat „černý“ je trochu hanebné.

Park bouří životním optimismem. Lány petrklíčů, v mokřině poprvé blatouch, smetanky – pampelišky, a z poupat dřevin se do toho opřou jabloně. Slad je mráz nezaskočí, přeji si: aby ne.

Co k tomu ještě dodat? Přijďte v sobotu popovídat. Projít se po trase naučné stezky „Trojky“. Jen ale část. Po celé vás nikam nepoženu. Jaké bude počasí – nevím. Akce je „pod střechou“ ČSO, poslal jsem informaci pozdě, kdo ví, jak to dopadne. Když, tak se obejdete bez tiskovin.

Víte, co je to vztah ke krajině domova? Je to diagnóza, která se týká, krom jistě mnoha jiných čtenářů, i mne. Netajím se hodnocením sám k sobě, že mám ta místa rád a rozumím jim. Vždyť jsem k nim chodil od malička. Za mlhovinou, nánosy, nebo lze napsat i balastem od lidí, rozpoznávám krásu a jedinečnost koutů, kam mne zvou skvělí slavíci. A bylo tomu tak i včera od poledního času k setmění. Byl jsem u Klenice, poblíž městského sportovního areálu. Taky lze napsat za hřbitovem, nebo prostě za „rozdvojkou“ železničních tratí. Nebo se dá říct „v šutráku“, jiní by napsali „na Bakovce“. Točili jsme tam kdysi o slavících s člověkem známým od projektu Zpět k pramenům. A tehdy, jako dnes, svítilo jarní slunce. Jenže jsme onehdy nešli až k vodě, od vývěrového zdroje po soutok. K tomu, co jsem se jako kluk při něm naučil plavat. K smíchu, když tam je dvacet centimetrů vody? A někde dokonce třicet? Když člověk projde vším nepořádkem, který snesla do vrboví omladina, to místo žije! Je tam, a s ním všechny vzpomínky. Je třeba okolní brajgl odgumovat a vnořit se do plátna pradávných časů. A klidně za přítomnosti slavíků. Ano, jsou doma a je jich pět. Vím to, mám je od toho odpoledne pod kontrolou.

Klenice tenkrát měla nařízenu regulaci a stavěly se vyrovnávací jezy. A dělaly bagrem obloukové obchvaty, aby vůbec šlo místo opracovat do budoucí hrůzy. My vodu pod obchvatem přehradili a vznikl bazén, hluboký pro kluky dost. I na plavání – „pármetrové“. A tak to vzniklo, že mne tempa najednou udržela nad vodou! Děkuji dodatečně, milá Klenice.

To místo je zarostlé mohutnými vrbami, které lezou až do vody. Naštěstí. Nikdo sem zatím nedošel Klenici „vyfackovat a napravit“. Až to udělá z rozkazu státu, bude po ptákách!

Sklání se slunce v místě, kde sestupovalo dřív, to se nezměnilo. Jen už nejsem mlád co tenkrát. Ale všechno ostatní – voda, pobřeží, vůně míst i to slunce – to dodnes vydrželo! A já tu stojím, než ptáci se pochytají, a žasnu při vynořivších se vzpomínkách. Voda od pramene po krátkém stoku je skvostně skleněná, tak jsem z ní v momentě pil. To prostě nejde jinak. Ono, když si „cvaknete“ v létě na koupališti pod hladinou, vyjde to stejně, voda je táž. A vedle Klenice? Ta je – popravdě – taky čistá. Inu, jsou místa v krajinách s pamatovákem, a já se do jednoho podivnou pěšinkou včera podíval…