Zaměřeno na slavíky

Pracoval jsem v parku do večera málem od rána. Bylo po poledni a napadlo mne podívat se nad hlavu. Táhli skřivani. Bylo jich přes dvacet a drželi směr nekompromisně jižní. Mám to podobně jak mívají bílé domácí husy po dvorcích, když jim nad hlavou putují ty divoké. Hlavy jim tančí pradávným vkladem z počátků domestikace. Moje hlava taky tančí, ukotveno podobného v ní nemám nic. Migrace ptáků mne jen prachobyčejně fascinuje.

Nyní k nadpisu, o co má dnes jít…

K tažným ptákům na obloze v podzimu by přináležel třeba obrázek sklizně z větví, košíky úrody. Já jsem ale při péči o stromy našel mladičkou větévku, která – docela vážně – má dva jabloňové květy! Krčí se při kmeni a vykvetla nejspíš proto, že jsem prve vyžal rákosí. Vůbec jsem nemohl uvěřit. Tak to je obrázek protikladný, kdy by ptáci měli cestovat opačně.

A ještě napíšu, jak jsem doplatil na svoje nespěchání. Takových dnů přibývalo rehků domácích okolo agrokultury v parku, síť jsem přivezl až dnes, kdy nezůstal jediný. Okroužkoval jsem jedinou červenku za celý odchyt.

Jsem člověk přírody, to je jasné. Je mi tam pěkně úplně pokaždé, protože vliv toho prostředí je vlídně chlácholivý. To za stavu, kdy nálada se ne a ne zvednout pro důvody jiné, souběžné. A zase naopak, je-li člověk v pohodě nastoupané, pak by z kdejakého kontaktu pohvizdoval. A když je člověk tedy propojený, slyší i onen – po básnicku – tep krajiny. To už je vážně dost natěsno.

Vyšlo slunce na krátkou chvíli, a to je signál pro všechny spěchající. Možná by šla dvě poslední slova ve sledu přehodit, aby důraz zařinčel. Slavičí háj se znaveně dívá po motýlech, kteří zápolí s hodinami. Ví, nebo neví to, co přijde brzy? Všude jsou výjimky, neberte sdělení do písmene. Někteří totiž zalezou, znehybní a budou přezimovat. Většina ovšem ne, a tu já myslím. – Tak jen pro pořádek.

Podobně je tomu u kvítí, taky čas míří ku „stmívání“. Přicházím ale do těch chvil doprovodit každého z aktérů, který se chystá loučit.

Napsal mi člověk v reakci na natáčení, že by takový ptačí ráj taky chtěl(a). Byla totiž přímo u toho, když dokument vznikal. – Ano. Jsem rád za taková sdělení a vůbec se těmto „přírodě blízkým lidem“ nedivím. Měli jsme asi i trochu štěstí, tenkrát. A parťákem velice slušného člověka, z příbuzenstva. Nové směřování už je spíš na mně a synovi s jeho rodinou. A karta okřídlená, ta hlavně na mně. Ve vějíři ji držíme nejvýš a stojí trumfem. Mám tedy ruku svobodnou pro všechny nápady, pokusy, podnikání. Z nadšených – přál bych to všem.

Kotlinou putují mouchy pestřenky. Patří k migrujícím. Poslední paletu květů (po létě) na nohy stavějící se motýlí louky berou útokem. Řeknu vám: postávám v prostředí rád. Okolo tolik snažení, tolik zápolení! Za všechny – jedna: Dlouhozobka svízelová. I ona už s kufry na kolečkách.

Tak buďte zdrávi a na radosti. Pokud to jen trochu půjde.

Česká společnost ornitologická nabídla před pár hodinami prostřednictvím YouTube druhou část letního natáčení v Dolním Bousově. Je podobně zdařilá, jako ta první. Nabízí i pohledy shora na celý komplex – jak říkám – vydařené.

Abychom výpověď maličko osvěžili, napíši o úsměvné záležitosti. Kdo již nabídku pořadu absolvoval, možná si všiml rozporu kdy zmiňuji, jak tmavý slavík by se v pytlíku poznal a ve skutečnosti, když náhoda vypomohla a dopřála jej v objemu ranních slavíků, jsem jej nepoznal. Opravdu, nešlo o chystané napětí pro diváka, ve vyplétání ptáků za pološera splynul s ostatními. Náhodu za snaživost a podporu vinit nemohu, ale popela na hlavu si ani já příliš nenasypu. Za některých situací soustředěnost nejde udržet. Možná je to i tlakem před příležitostí představit všechno všem. Laskavého diváka žádám tedy o shovívavý úsměv.

Určitě nemáme v plánu vyhnat rákosí ze Slavičího háje. Tříhektarová plocha si může dovolit takovou věc, místa máme dost. Jen bude potřeba rákosový obrazec „hlídat“ a držet jej v přiděleném rámu. Rákosina je přípotoční a tedy suchá, bez vodní hladiny dole. Náchylná k poléhání, což rovněž přidává body mínusové. S tím nic neudělám, ale „záhon“ prostoupí ještě průseky. Ty umí zvednout potravní potenciál a ptáci lépe „uslyší“ k nově představené možnosti. Jsem na to velice zvědav.

A budeme plánovat sezónní mokřinu v místech, kde nejdéle zůstává na jaře voda. Voda je totiž v krajině zcela klíčová záležitost a my možnost máme. Ze směru východního vtéká do parku rachvalská stoka, od severu Trnický potok. Drenážní síť socialismu stojí převážně po smrti, proto se tvoří mokřiny v místech vzlínání jarních vod. Nehospodaříme v lukách intenzivně a tak nám místa s prodlevem povrchové vody nevadí. Naopak. Podívá-li se člověk opravdu zblízka na typ prostředí, věřit se nechce, jak je pulsující. Mikrosvět, i to, co je nápadnější. Slavičí háj má kliku, že od kolegů mám volnou ruku k formování prostředí a sám že jsem mnohému vstřícný. Co si myslím, že může prospět rozmanitosti, tomu kvapím naproti. I proto máme dnes dva páry modráčků, proto je nyní v zájmu strnadů rákosních plocha pleveliště. Chodím a předvídám, plánuji a konám. Na konci těchto „úseček“ je buďto mocná radost, nebo mírné zklamání. Vše nevychází, nebudu lhát sobě ani vám.

Co je ovšem jistotou – možnost vyjít z maringotky kterýmkoliv směrem a pokaždé jdete po svém. Na sever, na východ, k jihu i na západ. Vím, že oproti parkům ČSO jsme malincí, ale pro jednoho správce? Stačí. Zas máme jednodušší agendu. A musím říct, že vyjdu-li po příjezdu na kontrolu pochůzkou, trvá příjemně dlouho. I proto, že je „zastávková“. Tam totiž přijímám signály od prostředí, tam se snažím vycítit, co ještě možného by to chtělo. Teprve, když ukončím příchozí rituál danou variantou, teprve potom se sháním po nářadí. Jenomže: „To se to pracuje za takových chvílí a pod podobnými pilulkami!“ Všechno je pro Vás. Všemu jste pomohli přežít a zkoušet jít dál. Všechno je s Vámi ve vztahu rovnocenném. A jako by přesně v konci řečené bylo onou „vařečkou“ pohody. Nemyslím k mlácení po zadnici, jak bývalo v dětství, myslím v pojetí kulinářském.

Nyní tam hostíme podzim. Brslen oblékl karmínovou, to aby hýlové (alespoň někteří) nebyli vidět. Vrby všech druhů shazují šat, snad jen ta vlasatá ještě odolává. Stavím k ní žebřík a ženu do výšky, nepolevím. Musí být královnou při okraji louky. Hned, jak dospěje.

Slavičí háj je nyní oslavován v éteru. Je to pro něj dobré, ale současně vím, že zdaleka není jediný. Je dost lidí, kteří svůj majetek nahlíží podobně. Myslím, že teprve po tomto sdělení je možno odložit klávesnici a přejít do radosti.

Tenkrát to přišlo docela znenadání a znamenalo hodně. Bylo to na světě poprvé a vědecky doložené. Z okraje Mladé Boleslavi, když tamní periferií procházelo slavičí léto. Řečeno k události bylo později dost a dost bylo i pocitů, které vyvolala. Proč to sem ale dnes věším a připomínám? Člověku se při tom stane věc skrytá, ovšem trvalá. Při každém dalším pohybu v přírodě (objev u slavíků totiž lze zobecnit) už máte v hlavě předpřipraveno: „Co kdyby zase šlo o vzácnost. Pozor na to!“

Vidíte kytičku, co dosud neznáte, veledrobné skupenství hub, ke kterému se proklestíte vyžínáním neprostupného rákosí. Nebo zahlédnete motýla, co vůbec neumíte pojmenovat. Najdete na hroudě skleněný korálek a jenom tušíte, že nejde o současnost. V písku rybníka stříbrnou minci a nad ní zkoumáte, kdo ji kde kdysi vyrazil a jak se do kraje vůbec mohla dostat. Jindy se před vámi nastaví soumrak, který navázal na utahané slunce, jako by scenérii kdosi zařídil, než se pro vždycky vytratila.

Většina „objevů“ nemá hladinu „unikátna“, ale co víte, stát se to zas jednou může. Máte už totiž zkušenost. Je moc milé chodit v krajině od léta do léta a umět naučením očekávat. A já jsem se naučil navíc to všem místům přát. Jde u mne o samovolné zdanění zážitku, odplatu za příležitost. A co člověk ví? Senzační moment v nadrozměru může se dostavit už klidně zítra. Příležitost je totiž trvalá.

Jak člověk chodí krajinou a všechno ho zajímá; jak plácá se v ornitologii a nemůže občas pokročit, naráží na překážky.

Odlety slavíka obecného jsou uváděny v literatuře v určitém rozsahu, překlápějícím se někdy až do vyšších podzimních dnů. To by ale nemělo otřásat mým přesvědčením, že prostě odletí o školních prázdninách, opozdilci to samé vyřídí v úvodní dekádě září – a to jde dost často o ptáky na prvním odletu k zimovišti. Prostě to tak pořád a jasně vidím.

V přírodě je takové hledání často dost náročné, protože slavíci nejsou šroubky a matice ve skladech po fabrice. A nikdy nebude líp! Chce-li ovšem dotyčný fungovat v tématu a přeci jen uvidět dál, musí brát jsoucí. Dosahuje tak souboru obvyklého, výjimky spíše tuší.

Podíváme-li se na dotčený objekt od momentu zahnízdění, „matematika“ bude na naší straně. Hnízdí se jednou jedinkrát, s možností opravy po problémech. To mají slavíci zařízeno tak, že náhradně zasednou do stavu, kdy zmar stihne snůšku či mláďata malá. Později už pokus vzdávají.

A kdyby se snad někdo zeptal:“Je ještě cokoli jiného, co mění obvyklé fungování?“ Je (jako vždycky). Jde o páry vytvořené v pozdějším čase nestejností ptačího druhu. A nebo účast „produktů“ z takových „jízd“ v čase předchozím (hybridní ptáci). Některým množení funguje, jiným tolik ne – a jsou i tací, kteří mimo hru zůstávají. Pak je za takových stavů možné, že k odletu do zimovišť přistoupí mírně později. Počet případů ovšem nebude nijak mocný, tak že znovu se vracím na začátek tvrzením – že většina slavíků… ..dál už to znáte.

Bývá svérázný ten čas léta, (proč mu neříkat?) slavičího léta. Krajina zdejší je jako na pánvi, slunce je hořákem k pohledání. Slavičí rodiče po čase hnízdění pozalézaní v zákoutích, o kterých se donedávna také nevědělo téměř nic. Bývá to síla a byl to tento výzkum, který je, v krajině pelichající, vyštrachal. Soudilo se totiž, že s hnízděním zmizí „kamsi“. A výzkum nejnovější, když už tedy člověk se v zadání plácá takových let? Kuriózně starou kartu oprašuje a u některých rodičů připouští mizení. – Jak „připouští“?! Důkazy ve sběru mám.

Vidíte hrou času, kterak je úsměvné tématem jít. Když hledatel atakuje investovaným výměrem půlstoletí, zábavnost investice sílí. Je docela možné, že kdyby na místě mém fungoval někdo výkonnější, že by časové rozpětí značně pokrátil. Vydržel-li by pohlavky neůspěchů, přešlapů odrazové linky před doskočištěm, polemik všeho druhu. Nezdržovaly-li by jej emoce s úžasem. A taky sílící tlaky, jestli by nad jiným nebylo líp. – Ksakru: „Nebylo!“

Je poctivý podzim. Některé stromy již shazují listy a brslen křídlatý ve dvou exemplářích, utopený v terestrické rákosině, zazářil. A pozval hýly. Kde se vzali, tu se vzali. To je to kouzlení náhod.

Byl jsem nedaleko. Vymezoval jsem další krok Slavičího háje, záhon poctivého rákosí. Už vím, co s ním bude. Vzniknou proluky, protože jen tak je takové rákosí živé. Rákosinoví ptáci zmíněnou tvář chtějí, zvýší se násobně potravní nabídka. Všechny tyto kroky jsou takovými pokusy, nemám žádné zkušenosti.

Zajímavý je pobyt rehka domácího. Zastavil se předevčírem a zůstal okolo agrokultury, kde na holé hlíně, plné živin, je hmyzu stále přesvědčivě. To mnozí pěvci tak mají. Táhnou a jakmile narazí na vydatný potravní zdroj, zastaví. „Načtou“ si místo, aby věděli na co dát pozor v prve neznámé krajině a tah přeruší. Nepřipomíná vám věta zdejší momenty v blogu? Ano, i slavíci to tak právě mají. Ale mají to tak i špačci nebo vlaštovky, abych uvedl něco nápadnějšího. U špačků by mi to jistě potvrdil nejeden sadař.

V parku teď prší a zlobit se nemohu. Není to na kafe na terase maringotky, ale krajinu tuším děkovat. Začínalo to být zlé. Planeta nás zatím ještě zvládá, ale pro některé vylomeniny zejména bohatých zemí to nemusí trvat stále. Mám ale tu kouli rád. Především potom její rozmanitost. A i tu nezlomnou vůli do života.

Je čas průtahu budníčků. A jisté je, že budou v turnusech i vzácnosti kdesi ze Sibiře. To už se na českou krajinu ví. Sám jsem jednoho kdysi na zahradě kroužkoval, putoval ve společnosti králíčků. Je to za takové situace ohromující. Stačí dar představivosti. Jenom si člověk říká:“Ať, prosím, pokračuješ dál. Aby se ohromná odvaha zhodnotila“. To jsou ty správné ptačí podzimy.

Přeji, ať naprší všude, kde potřebujete. A ať se nikomu z vás kolem displejů nebo monitoru neděje nic k lamentování. Hezké dny.

Jeden takový byl posledním dotekem k vám na minulém vstupu, zvonek jemný. Zážitků ale je všude okolo ohromné množství, jenom je nabírat k potěšení i obdivu. Pojďme se vrátit do času slavičího léta. Do našeho parku, k nejznámějšímu hnízdění v místě. Ptačí pár tam vyvádí mladé třetí sezónou společně. Už teď bych mohl s příběhem skončit a nechat ho tak, jenom k přemýšlení. Byla by to škoda pro dnešní den, berme si z nabídek víc.

Okolo Klenice bylo toho času už jaro. Nejeden opeřený vlastenec větral okny ztěžklý vzduch příbytku z přezimování a zkoušel u toho zpívat. Tisíce petrklíčů svítily při patách jabloní, včely je střídaly jeden za druhým. A slunce hřálo…

Pak přišla chvíle tajného zvládnutí slavičího návratu. Ano, zkušená křídla znovu a zas spolehlivě dovedla snaživce domů. Už tady v obavě začíná člověka bolet hlava, protože – co všechno musel od času odletu zvládnout každodenně? Nevíme z toho ani písmenko! A pak už rutinně přečítám kroužek, abych se ujistil, že všechno sedí. Ponejspíš není rád, ale jinak bychom nic nevěděli. Na druhou stranu – není to takhle poprvé, přeci.

Pak jdou dny příjemné se slavičím zpěvem, který ale podle mne za moc nestojí, dokonce upřímně – je nejhorší možný. To si ale badatelsky myslím já, jeho partnerka taky v tichosti připsala další úspěšné přezimování a pospíchá hnízdit. Společně. Zase po známosti. A ta chvíle přijde, jen znovu a zas u toho nejsem. Ani být nemohu, park není voliéra.

Znovu ale ve výsledku budeme chytří, zjistil jsem to na poslední chvíli před odletem. Že slavíkem, sedícím na hnízdě přede mnou jenom pár decimetrů, před časem byla ona. To, když jsme točili příběh pro letošní podzim k lidem. Dopředu mohu snad napsat, že je to oslava taky sledovatele – ano, chtěli tak mít. Přišlo jim to celé pro scénář potřebně zvláštní.

Vidíte, jak můžeme pracovat s příběhy, které nezavál čas. A nezavěje. Dokud mne nohy budou chtít nosit za pouhé poděkování, budu od rozkvětu podbělů znovu „na nohou“. Na nich. Hlava totiž moc dobře ví, že dávno nemohu jinak.

Tak buďte zdrávi.

Letní odchyty slavíků znají i jednu síť vedle v rákosí. Na ni pravidla neplatí, není součástí projektu, aktivní je podle možností. Každý rok se ovšem postará o nějaké hlášení – rákosí prostě umí – a právě, že i o záchyt kroužkovance cizího. Letos to nevypadalo, svět by se jistě nezbořil, ale přeci jen šťastný den přišel. A dnes přišly údaje. Pojďme se tomu podivit.

Kdo chytá a kroužkuje rákosníky, možná si řekne, proč se divím. Já to od slavíků však neznám.

Rákosník proužkovaný byl mladý – to je jasné, a vše je v souladu. Proč ale od 30. července letoška se přemístil k 31. srpnu do Slavičího háje, nemám ponětí. Na severo-severo-západ? Přes 330 kilometrů, měřeno po přímce z Maďarska.

Sbírám odvahu pohybovat se po tomto tenkém ledě a napsat, že o chování mladých pěvců před první velkou cestou všechno nevíme. Jasné není ani, zda pták na okraji Polabí konečně otočil, nebo putoval nezvykle dál.

Tento druh patří k nejčastěji kroužkovaným pěvcům pod soutokem Trnického potoka. Pruh rákosí přechází v ostřicové pole a to mají rádi i během cest. A myslím, že i slavičí noční zpěv tomu přidá na atraktivnosti. Chytají se.

Jsou výsledky, které prostě nechtějí tvořit řadu, vybočují.

(Fotku, co dlužím, strčím sem).

12 centimetrů pozdního léta zdejší krajiny. Campanula gentilis.

K pozorování potřebujete: 1 přehledný úsek krajiny, čas a motýly.

Tak jsem byl vyfotit a spočítat zvonky (fotku ještě nemám) a usedám na lavici pod svatým obrázkem, který sem někdo se skříňkou natloukl na borovici. Místo je klidné a den pozdně prohřátý. Bude hůř.

Pak vidím, že motýli ve vzduchu nejsou sezónní dekorací místa, že putují! Od severu z lesů Českého ráje letí krajinou k Polabí, krásně k jihu a mnozí dost vysoko. Aby ne. Před nimi se vzpírá hrana lesa, který, když jsem začínal kroužkovat, byl fakt nevysoký. Je v momentě jasné, že jsou to admirálové, a je jich dost. Těsně nad trávníkem pak bělásci řepoví, těch je ale míň. Směr drží rovněž. To je neskutečné! Kam se jim do hlavy ten kompas vejde? My řešíme tažné ptáky, ale tady jde ještě o úkaz podivnější. Fakt, ty babočky bez zastávky – každá upaluje úplně stejným směrem. Posedím. Mám v plechu zavřené kafe, udělám si pohodu nad tématem. A upíjet budu opravdu pomalu.

Lidé by mohli cestovat po modré do skal, ale je tady klid. Jiní po naučné stezce, která se dole v topolech připojuje, ale ani tam aktuálně nikoho nevidím. Tak to je naprosto grandiózní! Budu v divadle sám. Stejně by asi nikoho nepřitáhlo.

Je vidět Humprecht. Okrouhlý, zvýšený v krajině – dominantní. S půlměsícem na hromosvodu, nebo co to je (půlměsíc poznám, na mysli mám ten dlouhý trn; bude obojím). Postavila si jej šlechta k ovládání a prestiži. Zas budou po Česku „Humprechty“, tak to prostě chodí. Možná už jsou. Tady z mé krajiny je vidět takřka odevšad. Když už stojí, ať je. Důležitější ovšem jsou tady okolo zvonky jemné a babočky admirálové. U těch druhých je mi líto, že se ukáží na moment a už je ponejspíš nikdy neuvidím. Spěchají k moři. Možná až tak daleko ne, ale do teplejších krajů jistě. Pak vidím před lesem, že jedna sedla. V mezích možného jsem „vystřelil“ z lavičky a mažu k tomu místu. Podívat se. Motýl má vrchní pár křídel potrhaný, i barev se nedostává, ale už se zas odráží, nastoupává nad stromy – a mizí pryč! Takhle mou krajinu znám. A slunce k nim poctivě drží podporu, svítí co může. Hrstí přidělených paprsků potom i na mne. Děkuji za všechno.