Jako hodinky!

Přesně na den se v zahradě objevil první čížek lesní. Tak jsem mu hned dal kroužek. Tady si jej prohlédněte. Zobáky mívají od olšových šištic ulepené.

Vážení návštěvníci. Přestože přistupujete na slavičí blog stále zhruba v stejném počtu, musím upozornit, že sezóna opravdu skončila a příspěvky zde budou nyní přibližně v týdenním režimu. Měla by totiž asi přeci jen převládat slavičí témata a na každý druhý den takové neseženu.

Děkuji za přízeň. Ať to utíká!

Prohnaný král rybářů!

Místo rádia v dílně se poslední dobou topím v studiu (při práci) pelichání a migrace slavíka tmavého z ostrova Hiddensee od Williho Bergera, z časů hluboko v minulém století. Ale roky uběhlé toho příliš nepoměnily, je to, jako bych tam s ním chytal sám. Je jedním z odborníků, jež mi jsou vzorem.

Síť v zahradě byla natažená, nic se ale nechytalo. Pak jdu pro polínka na přiložení ven do srubu a málem jsem zakopl o práh. Nad jezírkem, v zadní části, kde je potopená stavba dávnověku, se v ještě krásné zeleni orobince a skřípiny zastříbřila rybka. Rozumíte – jako ve vzduchu, vysoko nad vodou! A hned k tomu třpytivě modrá krále ptačích rybářů. Aha! Tak i letos máme návštěvu, bylo znát, že je rybek před zimou míň. Usedl stranou doutníku a to už jsem obloukem utíkal přes klempírnu vpadnout mu do zad a do sítě ho postrčit. Vůbec nevím, jak se k nám dostal, že síť minul. I s rybkou se zvedá, ale málo. Podletuje spodní kapsu, která je dost vysoko, přeci jen – chytám králíčky. Z nafouklých tváří jsem vypustil vzduch. Je po všem. Za jak dlouho může ledňáčkovi vytrávit? Vrátí se k snadnému lovišti? Vrátil se zhruba za hodinku. Moc jsem toho do té doby nevyprodukoval u kovadliny, hlídal jsem jezírko a myslel na štěstí. Pak vidím, že se spodní linka dost houpe a vítr v zahradě žádný dnes není. Jdu radši ven. Tyhle obrázky každý, kdo natahuje sítě, vidí pak rád. A ledňáček je zrovna z ptáků, který ze sítě příliš neutíká. Není tedy kam spěchat.

Nebude dnes nic z doučování, kreativita od kladiva je taky pryč. Myslím na ledňáčky. Dnešní odfrčel přímo k mlýnské zahradě. Jak to tak najdou, takovou loužičku mezi domy? Ano, rybek jejich představ je v jezírku vždy dost, ale na jaře je tady nevídám, spíš tyhle mladé ptáky v čase jejich odletů k jihu.

Vodu máme jako sklo, to jen film na povrchu chvilkově mate.

Posledně dal kdosi fotku na internet. Mrtvý ledňáček leží pod sklem zastávky. Hodně jich právě v tomto čase zahyne podobně. Neumí sklo rozpoznat a pak je na všechno pozdě.

Dívám se směrem, kam odtud odletěl, k rybníku nade mlýnem. Snad bude mít štěstí. Letí labutě a jsou vysoko. I za nimi se dívám a z práce asi dnes moc nebude. Běží čas přeobdivného ptačího stěhování.

Duch zahrady

Dívám se od kovadliny skrz malé tabulky, jak prší. A přeci se v přítmí smrčí pohybuje ptačí stín tiše, jako duch. Protože se mi zrcadlí na skle i oheň, vůbec nejde poznat, co za okřídlence. Drobný, velikosti vrabce, po zemi cosi hledá. Pod hustý kabát letitého smrčiska neprší a on to dobře ví. Mizí, aby se po chvilce znovu ukázal. Kdybych tak mohl roztáhnout síť, co je příčně přes jezírko, třeba by ho chytla. Pršet přestalo brzy a síť už číhá. Pověsil se do ní střízlík, ale střízlík tím ptačím stínem nebyl. Je úplně jiný, jiného chování. Odnáším ho domů k okroužkování a pouštím pak z jiných dveří. Ke mlýnu. Po hodince se dívám, jak záhadný zjev znovu v místě operuje, a když se síti poněkolikáté vyhnul, obcházím srub a – měl by být někde přede mnou v habitu. Pak jdu se podívat k síti a je to jasné! Mazaný brhlík ukládá oříšky, kde se dá, je to jistě ten, co mi posledně frnknul. S hlasitým výsměchem, když díru v síti opouštěl. Tentokrát je v kapse zapletený. Prohrál.

Hromada hlíny pod lískou se po dešti černě leskne. Pozůstatek prohloubeného dna jezírka potřebně zvětrává. Kvalitní zem! Je tam místečko, které se leskne jinak, docela jinak. To už moc dobře znám. Když pokaždé odlupuji z bláta „vteřinku historie“, jsem napnutý jak hráč skořápek na Florenci. Pak beru kartáč a do kýble trochu vody. Tady bych líčení nejradši zastavil, ta chvíle je neskutečná. Tak, ať trvá!

Říkával jsem dětem kdysi, ať chodí krajinou pomaloučku a sledují zem, kde je po výkopech. Že každý metr, tolik jim chce říct! A je to pravda i teď, kdy dětmi už nejsou. Ten střep je nezvykle veliký a zachovalý. Při práci dole jsem ho tehdy přehlédl, naštěstí nepoškodil. A už vím taky, kam jej přiřadit a chystám mail odborníkovi. S fotografií a pozvánkou na kafe. To bude Jiří koukat.

Přesně vím, co se mnou v nejbližších chvílích bude. A hodí se to. Bude mezinárodní den archeologie, přispívám hmotně. Nález mne odnese znovu k přemýšlení. Co je to za místo? Kde bydlíme. Měli jsme obrovskou smůlu při zakládání stavby. O lokalitě se pořádně nevědělo nic a my jsme po zarytí rýče pod ním hlasitě čvachtali. Základy jsou místy na třímetrových pilotech a cement tehdy nebyl. Všechen žádal tutlaný Černobyl. Chtěl jsem z místa odejít pryč, vybagrované rýhy se zatrhávaly a s rachotem padaly do zkalené tůně. Obří kůly (další skvostná historie) pod lžící zem rvaly dál, ten člověk od stroje chtěl mnohokrát odjet. Prý to nezažil. Prošli jsme, musel jsem vykládat z vagónu mezi pár jinými šťastlivci horký cement v půlmetrákových pytlech, když přijel do nádraží. Rameno jsem měl zničené. Vraceli jsme se vetchým traktorem, jak vítězové olympiády. Dům je pevný a poctivý. A mám i trochu pocit, jako by místo s maličkou omluvou za neohlášené natropení, chystalo mi tyto zážitky. Listuje pro mne kamennou, kostěnou, dřevěnou i pálenou – a taky skleněnou – učebnicí dějepisu tak, jak by ji nevyložil nejzasvěcenější učitel.

Kdybych to uměl předpovídat…

Jednou ptáci táhnou výrazně, jindy je klid. Je kolem dost lidí, kteří se snaží více či méně úspěšně situaci odhadovat, nikdo však přesně neřekne, kdy jít – a mít. Každý z hledajících pracuje trošku s jinými podněty, každý fantazii ovládá jinak. Některé „pravdy“ přijdou až trochu úsměvné. Sám, v pokoře nejhlubší tvrdím, že se v prognózách stále moc nechytám. A nebude to jednoduché tak, že se člověk podívá na předpověď počasí a zakřížkuje den v kalendáři. Tak třeba teď u nás v zahradě – od rána vábnička láká a zlákala jednoho ptáka. U tyče dopoledne skákal králíček. Co to je proti včerejšímu chytání! Jak je to možné? Je to snad tím deštíkem, který stejně přišel až vysoko nad ránem? Vždyť nechytám žádné dálkové migranty! Zelená žluna, lesní sýkory s brhlíkem, červenkou, střízlíkem a těmi králíčky musí být nahloučení v nejbližším lese. Co v tom je? Do zimovišť letět též potřebují (dobře, někteří ne). Proč otálejí a přešlapují někde, kam na ně nevidím? Včera se chytil zvonek s pěnkavou. A taky domácí rehek, kde jsou? Nerozumím tomu ještě, i když přemýšlím každý den. Když jdu o rozběhnutých prázdninách na slavíky v noci, chytnu každý den. Jak v tom čase musí ptačí obloha pulsovat! Dnes bude útrpně zajímavé sledovat, zda ještě nějaké peří pozdržím, anebo vůbec ne.

Včera to šlo.
I v pěkných barvách.
Králíčků bylo i víc.

Odcházím rozfoukat výheň a sledovat to. Zahrada je ovšem jako vymetená. Kdepak, ornitologie – to je věda!

Seberou se – a letí!

Vracíme se z barevného lesa s košíkem úrody a chválíme ten náš rok. Jaké by to bylo divné, nemít střídání cyklů. Doma otevřu dveře, láhev bublinek a internet. Východ země, tamní čihadlo hlásí silný tah pěvušek modrých. Jednočlenná obsluha hlásí přes 250 okroužkovaných jedinců za směnu. Já je kolem lesa u nás neviděl, táhnou skrytě. Vidět bylo ale brávníky, kvíčaly, červenky a hlavně pěnkavy. Pak nad lesem v klínu táhly labutě, skrz koruny stromů – neskutečnost!

Tah ptáků. Přesně to mne v přírodě nejvíc oslňuje. A díky chytání člověk nahlédne i do cest jinak neviditelných. Nechtěl bych bez toho být. Bez té příležitosti.

Slavíci. Do nedávna nikdo nevěděl, jak to pořádně funguje. Neznáme sice detailněji ještě přílety, ale odlety už ano. Navzdory všemožným omylům starých úvah, slavíci zmizí z krajiny málem na tlesknutí. Co je to za signály, které umí zachytit, a já ne? Co rozhoupalo miliony pěvušek k spontánnímu kroku, když nedávno byl ještě klid? Jak je to s druhy jinými? – Ano, nestejně. Strategie jsou různé. Slavíci to ovšem mají, jak nyní říkám a to jsem ještě před třemi lety tvrdnul na slepé koleji! Cesta, provázená chybami a napravováním, úspěchy i radováním, vletěla v tichosti na výhybku. Přehlédl jsem ji a neuvědomil si ani tu odstavnou kolej. Pravda, chvílemi tam bylo dost divně a průběžné poznatky ťukaly na rameno pochybovačně, ale věřil jsem si. Takových hodin se slavíky! Vždyť první hnízdo jsem našel v jednaosmdesátém. Ještě bez hliníku. Kolik to bude roků, až naskočí dvacítka nového století? I proto mi na slepé koleji nesecvaklo. Zmýlil mne výzkum vlastní i předešlý v Německu. V obou byly chyby, dnes už to vím. Nebýt nočního chytání – moderní metody posledních let – chybu bych neobjevil. Přinejmenším ne tak svižně. Dál bych bádal nad pelicháním, opájel se úspěchem – jak už je umím zjistit a nachytat, a mrznul v nepokroku. To už není. Mám v ruce výsledek pevný, jedinečný. A lze s ním jít mezi lidi, představit jej.

Odlétají též skřivani, všimli jste si? Oni – zrovna oni – však trošičku jinak. Dívejte se po nich, poznáte to. A objeví se střízlíci, ti táhnou sice podobně, jako pěvušky, narozdíl od nich ale hlasitě.

Každým dnem se objeví už střízlíci. Pozorný je nepřeslechne.

Každé mám rád

Už jsme zde dlouho neměli slavičí místa…

Po cestě z práce jsem zajel vyfotit jedno z kuriózních hnízdišť u Dolních Stakor. Na obrázku má podobu zapadajícího slunce.

Lokalita U křížku.

Je jedním z nejmenších, až si člověk říká – jak to, že tu slavíci zvládnou vyvádět mladé? Je to hlavně tím, že slavík pro sběr potravy využívá i přilehlé okraje polí a cesty.

Zajíždím sem už mnoho let a vždycky se těším. Asi je jasné, že tady se chytá báječně. Bylo by zajímavé spočítat ptačí obyvatele hájku. Možná byste se divili. Přesto je třeba jasně říct, že slavík zde hraje prim. V mém archivu odtud existuje hned několik cenných zpětných odchytů, a také hnízdo by se tu našlo docela snadno. Lesík oválného půdorysu má totiž dobře v čtvrtině houštinu pámelníku, který může hledač klidně vynechat. V takových podmínkách slavíci nehnízdí.

Je v místě hezky i teď, i když tam z opeřenců zastihnete už jen věrného brhlíka. Postojíme-li pod některým z dubů, přilétnou sojky na žaludy. I skupiny pěnkav, táhnoucích krajinou, často rády přibrzdí v poklidných větvích. Při zemi je příhodně rozvinuté bylinné patro – prostě, učebnicová slavičí lokalita polabského typu. A víte co? Vezmu vás ještě na jinou, abych nebyl textem příliš krátký.

Jen co by kamenem dohodil a zbytek poponesl, rozprostírá se směrem severním stranou od Bídníku lesík podobný. O poznání větší, ale jen proto, že je protáhlý.

Hájek sousední, s dominujícím topolem.

Tady slavíky neregistruji tak dlouho, spíše několik let. Ono se taky nehnízdí pravidelně. Po obou stranách listnáče obchází vozová cesta, nedaleko k místu pálení čarodějnic. Když se lidé od ohně rozejdou a dým se schová do popela, slyšet je v kraji slavíky oba. Kolem dokola samá pole, a tak se noty vznášejí nad krajinou v nadšené svobodě. Nedaleko se pozvedá k obloze jediný pořádný kopec zájmové oblasti – vrch Baba u Kosmonos. Cvaknul jsem tím směrem objektivem, abyste si kraj dovedli představit.

Baba, vlevo nižší Dědek. Za nimi dálnice ku Praze. A v popředí – ano, už jistě víte! Stromy, co kreslil s oblibou Max Švabinský po Vysočině.

Třistatřiašedesát metrů nad mořem tady pro mapu naměřili. Na úpatích, téměř kolem dokola, najdete všude slavičí plácky. Bývá odtud za dobrých podmínek vidět k hraničním horám, od nichž v konci léta i na podzim přilétají tažní ptáci. I slavíci.

Mám rád po mnoho let, zastavit se po sezóně v některém z koutů nedávných zážitků. A dobře mi, přijít sám. Ztišit se za posledním krokem, dívat se pomalu kolem a přemýšlet. Proč stojím právě tady a ne třeba v hasičském mundůru někde na schůzi. S jinými za lajnou při zábradlí, proč nehodnotím slabší držení míče. S propiskou v ruce nad tiketem, proč nepočítám křížky. Proč jsem nezůstal u rybářů? Proč na slavíky myslím každou chvíli – i tady pod stromem, přestože tu nejsou. Šťasten každý, kdo sobě pro život obveselení vybral a drží ho to. Já patřím k výhni a do přírody. Voní mi začínající oheň pod dymníkem, baví mne útočit na železo. Těší mne prastaré zábradlí – omlazené, věšet na původní místo dávného domu nerovných zdí. A láká mne den co den potkávat rodnou krajinu při proměnách.

Čekání na budníčka

Je nás tady víc. Byli jsme domluveni na ukázce kroužkování. Začalo to vlastně už za tmy, kdy jsem přijel do místa plánovaného odchytu a vypnul dvě sítě. Pověsil přehrávač s podivnou písničkou a přes široký splav Červenského rybníku se zadíval k Sibiři. Vyjde nám odchyt jednoho z tamních drobných druhů, které jsou v tuto dobu u nás vzácně k zastižení?

Zatím jsem sám, je nádherně teplo a vzpomínky si mne bez otálení odvádějí kus stranou. Ano, tady jsem zavřel první svůj kroužek. Ta noha byla slavičí a vidím to ještě dnes tady ve svahu za silnicí. Už bych se vycukl, že musím na kontrolu, čelo mám od lampy otlačené. Tichý hlas z míst, kde kostrou svítí bříza, říká – nechoď nikam Pavle, sítě jsou stejně prázdné… Vyhověl jsem té stařeně bez vlasů a zůstal ještě chvíli. Pak se ale pod rybník vrátili z lovu netopýři a už jsem musel. Byl to drobnější netopýr vodní, co na mne prskal během vymotávání. Jinak se nechytlo nic, bříza se nemýlila. Druhá kontrola, už bez čelovky, taky nula. A třetí. Kdy už rybník vypadal jako obrovská řeka východního Polska, v kraji černých slavíků?

Nechytilo se ani teď nic. Pak už nás vyčkává víc a je najednou po ostudě. První, pak po něm druhý – a společně třetí budníček v síti. Jsou zvláštní ti cestovatelé kdoví odkud. „Collybita“? Tak, určitě. Ale trochu jiní jsou.

Začaly létat pěnkavy opravdu početně i tady nad nížinou. Hřivnáči, doupňáci, špačci od nocoviště. Holubi usedali do dvou dubů nad silnicí a jak na starých plátnech v oleji, mezi rozvěšené žaludy. Chytili se kosové, před rozedněním táhli výrazně. Mladí a staré samičky. Pak síť zabrzdila moc pěknou sýkorku – sýkoru lužní. Přesvědčit se nakonec nechala i červenka, která v bezinčí odpočívala od rána, a pak se chytla letitá pěnkava. Jediná ze stovek na obloze. Abyste mohli uvidět fotografii, k tomu to postačí.

Svoji parádu před jarem zakrývá samečkům kalný přeliv.

Budníčků bylo nakonec pět, jen ten vyhlížený přes rybník nepřiletěl.

Druhá síť čekala na ledňáčka. Dřív nebyl problém chytit jich v místě hned několik. Nepřiletěl žádný a ani nemohl. Přestože pod sítí kaluž vody ve staré tůni byla, šel jsem pak procházkou k soutoku, abych uviděl Klenici slitou, posílenou. Nenašel jsem ale nic! Koryto rozpraskané, zarostlé vysokým býlím. Opírám vyděšenou hlavu o torzo topolu při soutoku a nohy se mi docela rozklepaly. Tak je to přeci pravda, všechno strašení v televizi. Jsem zoufalý, co tady bývalo ryb! Jdu zpátky a dívám se v korytě, kde se ztratil ten proužek vody, a kde se vlastně bere… Ne přes korunu splavu, tam hladina nedosahuje ani po nočním dešti. Šňůrka protéká kamenným valem. Když ani taková zásobárna, jakou je Plakánek v zárubni skalních měst Českého ráje neumí už dostat sem vodu, jsme namydlení na pořádně šikmé ploše. Co budeme dělat?! Klenice jde první, co zkouší si naostro klinickou smrt.

Když nemůžu jinam

Zahradu jsem vybudoval tak, aby se mi v ní líbilo. Bývala dřív taková (hlavně alpinum), že se před ní lidé zastavovali, dnes je sešlá. To ale nevadí, přes slavíky jsem začal vliv času na prostředí vnímat jinak. Obdivně. A takový jednou bude i Slavičí háj.

Zahradu u domu mám jako náhradu, když nemůžu ven. Žije to v ní, a takový jeden den sledovat celý, to je zážitek. Jen třeba ruměnice, jak se chystají na zimu… Netopýři nejmenší od nás neodešli, i když se jim za bedněním bydlení zmenšilo otrlým loubincem. Zůstali a ještě teď loví. Zelení pavouci bez sítí neuvěřitelným způsobem přepadají na motýlím keři návštěvníky. A motýlí keř? Šel jsem mu ostříhat odkvetlé klasy a strávil tam tři hodiny. Tolik práce. Na štaflích, v koruně stále ještě plné vůní, a proto i motýlích křídel. Nevšední jsou dlouhozobky svízelové – a že jich tu je! Táhnou k jihu.

Přes modřín, borovici a smrčisko táhnou králíčci, měl bych je začít chytat. Přemýšlím, když už kovu v dílně. Výheň hoří zeširoka, protože dílem je sloupek k zábradlí z časů, kdy vznikalo staré město boleslavské. Tak si ta století dopočítejte. Jeden rohový s nejsložitějším probíjením chyběl. Musel jsem se provedením přiblížit tomu nestandartnímu železu, rozestavěnému při schodišti. Je vedro, ale baví mne to. Najednou se podívám drobnými okénky na deštníkovou lípu nad jezírkem. Zvědavě, jak jiní ptáci nesvedou žádní, pozoruje oheň červenka. Až fascinovaně. Sedí takovou dobu a rány od kladiva jí neruší.

Plotice pod hladinou jsou kulaťoučké, v jezírku se jim daří. Jsou drobounké, většinou velikostí tak pro ledňáčka. Hladina se ochlazuje a život v ní na to uslyšet musí. Rostliny chřadnou, hmyz se zazimovává. Doutníky tvarují těla, nechávám jich vždy jenom několik. Stará dřevěná stavba pod hladinou působí strašidelně. Archeologický výzkum jsme zastavili v poslední fázi, počkám, až z malých dětí budou uplatnitelné posily. Pak sbírkový materiál uzavřeme a v domě vystavíme.

Probil jsem poslední otvor v tyči, nechám vychladnout a zítra přijde v místě opasovat. Jestli vše sedí. Slavíci mi pracovní diář letos posunuli, do konce roku mám ještě dva dluhy. Pokud to snad vážení čtete – vy, kterých se to týká, vězte: „Všechno bude!“.

Nad domem od Hrádku letí krkavci. Jsou hluční i sebevědomí. Na skalce se ještě mihla poslední ještěrka, tedy předposlední. Vykovaná na kameni zůstane přes zimu. Děti se na ni chodí dívat. Obě jabloně mlýnské zahrady mají jablka, jako vždycky. Každá z nich je ale jiná, zásadně. I v opadu listí. Letos jsem tam chytil konečně slavíka, ale nehnízdil. Jen se zastavil. Byl dvouletý. Pokud přežije, třeba se objeví už ve vážném zájmu.

Kdyby ten Kněžmost už roky tak šíleně nezapáchal, bylo by tu docela hezky. I když je krajina pod velkou zátěží. Když se to však povede, a průvan netáhne od náměstí, rozvoní se motýlí keře. Jak zrovna před chvílí.
Ještě pár obrázků…

Chodím jim zavírat okenice

Jsou pryč, a každý rok je to stejné. Vyletěli ze svých okrsků, které ještě nedávno tak tvrdošíjně obhajovali. I proto je umíme monitorovat, že se ozvou. Slavíci ano, většina jiných pěvců mimo hnízdění ne.

Bylo o sobotě před polednem a já jsem měl roli řidiče. Mezitím volno na hodinku, dvě. Svítilo slunce a babí září běželo poctivě. Obloukem od města se vracím do prostoru sjezdu z „Desítky“. Vybírám parkování po straně, aby auto příliš nedráždilo a těším se, jak se za mnou ohrádka kruhového svodidla zavře. V jedné, napříč protilehlé, slavíci hnízdí desítky let, tato je daleko mladší a nikdy jsem v ní nebyl. A sotva jsem postoupil hloub, už jsem si pořádně vyčinil. Slavíci tu samozřejmě museli být už letos, to je nad slunce jasné! Taková zahrádka. Kolem v kuse sice hučí provoz, nahoře i dole, ale na to si člověk zvykne, jako si zvykla zvířata, co mne odevšad pozorují. Ne, nerozběhnou se, to dávno ví. Jak jsem to mohl poslední roky míjet, podceňovat? Suťová terasa je ještě prohřátá a ještěrky na to slyší. Jsou drobné, mladé, narodily se tu. Středem míří svodnice, vydlážděná, teď bez vody, ale myslím si, že zjara funguje. Do ní se rozlomila vrba, navazující na lán ostružníku. Pelichaniště jako z učebnice! Ani ostružiny nedobrali, jak křídla zas byla nesmlouvavá. Muselo se už letět. Zůstanu celou hodinu, nikdo mne nevidí, je tu báječně a kolem to žije. Slavičí hnízdo nehledám, několik tipů bych na dálku měl, ale nechci tu štrachat. Kolem pražské dálnice se hnízdí mnohde, ale tady u Hradiště to končí. Ještě o jeden můstek snad dál u Přestavlk, občas blíž Žabakoru, ale pak už je opravdu prázdno. Mám fantastické území, slavíci tady rozšířením končí. Ta volná hranice je něco tak neskutečného, že jednou jich v místě je pět a za rok sotva jeden. Dvouletí hledači a kolonizátoři! Jako u polské Warty. Tam ale „megarhynch“ končí definitivně. Dál už to patří k severu jen „černým“ slavíkům…

Pohybuji se v území Alfréda Hořice, toto by ale nerozdýchal. Zažít slavíky natolik bizarně. Pro něj platily ještě ony bájné prastaré zahrady a potichlé hřbitovy. My už hledáme slavíky jinak. Ale pozor, chcete jednu z těch pradávných krásek uvidět? Tady ji máte, v plné kondici. Plodí každý rok a poctivá kyselost zlatavé dužiny je mi potěšením. Jen ale jazykem lehounce na dotek, jíst se to nedá.

Z klenotnice obyčejnosti.

A přidám obrázek chytače, příští rok vedle něho natáhnu už i já.

Slunce mi záběry nepřeje, pro dokumentaci ale postačují. Abyste viděli, jak se tu hnízdí, i další fotka výpověď má. Je ale odnaproti.

Na závěr ukážu výseč z toho ráje (slavičího) před rájem (Českým).

Co tomu říkáte? Mám skončit smutně a zakřičet, že – tohle je prohra nás všech! Místo, kde stlačená příroda naráží na město? Ne, uzavřu v naději… Odtud, právě odtud se jednou – a já se dožiji – rozběhnou a rozletí uchránění do dávných domovů po krajině!

Byl jsem jim pozavírat okenice. Aby je povětří, jež podzim má v portfoliu, o bydlení snad nepřipravilo. A až nahoře na mostě po soli rozbředne a odplave kanálkem tady dole poslední sníh, přijdu to pro ně pootvírat.

Vyd(a)řené výsledky

Dnešní téma zaujme hlavně kroužkovatele, ale napíšu ho tak, aby u blogu vydrželi i ostatní. Mnozí sem chodí pravidelně, a to je pro mne závazek. Po internetu je kolem problematiky kroužkování málo ke čtení, některé stránky – jak rychle vznikly, tak usnuly, jiné dost klopýtají. Ale najdou se i fungující. U nás, i když jsem avizoval zvolnění, bude stále co řešit či oslavovat.

Dal jsem si tu práci a podíval se do archívu, abych spočítal, kolik bylo třeba nachytat letos slavíků pro získání alespoň nějakých výsledků. Ty jsou přes nizoučký počet velice důležité pro další práci na úkolu. Nejprve tedy ono číslo – 239 v oblasti usazených slavíků se podařilo v hnízdní době odchytit a mezi nimi byly shledány 3 doklady o původu alespoň některých z letních nočních sítí v čase předchozím. A protože dávno už nevyrážím bez foťáku, pojďme si ta jedinečná setkání doložit i obrazem. Řadit je budu podle stáří, v těchto případech je výhodou, že kroužkujeme-li ptáky jako tohoroční, snadno pak v případě kontrol dopočítáme věk.

PRAHA N 681754 27. 8. 2016 (před rozedněním), Dolní Bousov – Slavičí háj

                  8. 5. 2019 M,4K Horka – Horka, Bakov nad Jizerou

PRAHA N 681845 13. 8. 2017 (před rozedněním), Dolní Bousov – Červenský rybník, kačenárna

                   25. 5. 2019 M,3K tamtéž

PRAHA N 681896 20. 7. 2018 (před rozedněním), Dolní Bousov – Horní Bousov, v topolech

                   6. 5. 2019 M,2K Matrovice – rybník Vražda, pod hrází   

Obrovským nákladem odchytových dní bylo prověřeno na slabší dvě třetiny hnízdních okrsků sledované oblasti a schytáváni především samci (M). Ve vztahu k pohlaví je výsledek tedy zcela jistě zavádějící. Ukazuje se zásluhou důkazů, že přinejmenším část nočních slavíků ve vzduchu patří do oblasti. Problematika odletu do zimovišť bude dost složitá, ale určité zákonitosti lze najít.

Slavík, usazený na Horce.
Zpěvák od Červenského rybníka. Zůstal v místě kroužkování.
Slavík, usazený u Matrovic.