Zaměřeno na slavíky

Jen si to představte: Narodíte se v májových kopřivách někde u křoví, rodiče vás směřují k osamostatnění – a vy to na prahu června uděláte. Pak se k vám už nikdo nemá, nikoho nezajímáte. Jediným rádcem se ustaví instinkt. Od prvního vlastního rozhodnutí tak začala spolupráce, kterou když zvládnete, předáte dalším.

Chutnají vám bezinky jako nic jiného, tak je v krajině vyhledáváte. Naučíte se sběru potravy po zemi v listí, obracet pokryv jak kosové, i po větvích kuliček jiných všelijakých, a pak tiché vedení vyláká nahoru. Uvidět krajinu jinak, o mnoho přehledněji. Prolétáte nemálo nocí a výlety budete prodlužovat i na několik desítek kilometrů. To se jednou setsakra hodí.

Jdou první rosy a noci chladnou. Den se podivně zkracuje a křídla to vidí. Z jednoho výletu už se tak nevrátíte a necháte hlavu vést. Letíte někam, letí i tušení jiní. Pod hvězdami se podobných druhů přesouvá dost. I slavíci staří. Jen o nich nevíte nic. Okolo nejsou, ani ti vaši nejznámější. Být ani nemohou, mají plány a úkoly své. Je to ale úplně jedno, sami jste na plavbě kapitánem i tím strojníkem. Pak už pod vámi hladina a přes ní dál. Několik přestávek a vlny jsou najednou z písku. I ony ale nakonec skončí, úplně konec nevidíte, však hlava to ví. A pak už se vybírá po zemi cizí nejlepší příležitost. Kde tělo zakotvit, kde Afriku žít. A je vás toho nápadu zase už víc.

Doma mrzne až praští, ale to vaše hlava netuší. K ničemu podobné nepotřebuje, a tak to nezná. Co bude zajímat, že až místo pobytu oslabí nabídku, bude dobré se posunout jinam. Třeba i daleko, ale ku prospěchu. A pak? Pak už se odletí v nabrané kondici znovu zas „někam“. Nazpátek. Když všechno dopadne a tělo vydrží s nemnoha přestávkami, budou se na konci hodit ty obrazy z tenkrát, zapamatovaného domova. Kde mnohde se dávno už zpívá, protože zkušení byli rychlejší. To příštím rokem bude i vaše. Jen vydržet!

Teď o vás nikde už nestojí, zpívání do noci je skoro zbytečné. Čas letí jak letěl vždycky a kdo tu věc nebere vážně, bude se divit. Což je případ i váš. Byli jste neúspěšní, peří z vás poprvé začíná opadávat, je konec nadějí. Hlava to totiž už zase věděla dřív a čas raději neztrácela. Chystá vás zase už pryč posílením letu-schopnosti. Stojíte starší a zkušení, ono to půjde…

I když elektronická evidence ví o každém kroku mého chytání, trojrozměrná podoba vítězí a už zůstane. Papírové karty hlášení mají zvláštní účinek k očím. Jde mi při nich lépe přemýšlet. Všech dosavadních devět výsledků je ohmataných, přivodil jim to zájem. Mohlo by se zdát, že stačí informace nabrat do hlavy jednou a pospíchat dál. U mne ani náhodou. Zítra je po stole budu mít rozloženy zas. A právě za těchto okolností se stává, že člověka NĚCO napadne.

Musel bych z devíti nabytých kartiček dvě odebrat stranou, patří slavíku tmavému. Protože jinak bych musel přibrat i slavíky modráčky a tolik ze široka přemýšlet nechci. Pak tedy stav je na sedmi kartách se vztahem k zahraničí. Jak velký kapitál tedy to je? Velký, vždyť první záblesk se ukázal až v roce třináct nového století, po třiceti letech od rozhodnutí takovou specializaci vést. Po označení rovných třinácti set exemplářů. Je jasné, že slavíci příliš neprozradí. I tak jsem vydržel a pořád jim koukám přes rameno.

Když bych zatřídil – držím dvě hlášení z jarního návratu, čtyři z přímého odletu a jedno od podzimního ptáka, zachyceného po roce na přesunu za pelicháním, tedy v pohnízdním čase. Aby rozuměli i filatelisté či sběratelé patentních lahví od piva, měl bych vypíchnout nejvzácnější. To však nedovedu. Cením si stejně všech sedmi a vítám pochopitelně i sběr z archívu naší stanice. I ta mohou otevřít oči v nejproduktivnějším čase. Ale přeci jen – co je doma, …

Hlášení z jarního návratu. Tam je mi jasné, že jich tolik nebude. Jsou spíše vzácná. Přibývat budou víc podzimní a doufám, že hlavně na přímém tahu, s přidanou hodnotou. Všech sedm míst jsem navštívil po mapě a nejedno na kanálu videí evropských zajímavostí. To vše dopomáhá mít přehled košatější. A snad i „lézt“ slavíkům do hlavy, když se rozhodují.

Když poslouchám lidi z videí ČSO, jsou to příjemná zastavení. Někdy mi úplně mluví z klávesnice. Je tedy nejvyšší čas, abych se vyjádřil, proč sám jdu tolik let po cestě poznávání. Ač vím, že kroužkování není žádný všelék a některé metody mohou říct víc, a na počkání, věřím, že v světě slavíků na ošlapaných botách ještě kus popojdeme. Chytá se v evropském prostoru čím dál víc, což je úžasně vidět na Francii a udát se může i to, že některý kroužek nakonec dojde od zimoviště. My z české kotliny bychom si výsledek zasloužili. Bylo by to takové razítko za vytrvalost, přestože sám si již dovedu oblast pro naše slavíky tipnout. A moc bych tím odvozením určitě neprohádal. Nechme však slavíkům prostor pro rozhodování, třeba se za pár let s námi podělí.

Když přijde karta hlášení na které běží o slavíka, říkám si hned: „To jsem zase prospěl!“

Ano, prospěl ornitologické vědě, posouvám poznatky o druhu o jeden dílek dál. Kdekdo se může od této chvíle hlášením zaobírat, kdekdo způsobilý. Snášíme snažení na hromadu, abychom věděli líp jak lze chránit, čím pomáhání podpírat. Západní cesta slavičí už je bezpečnější, než bývala v minulém století. Není tolik lepidla a sítě přátelské. Je totiž spousta nám podobných za kleštěmi. Za stolky s potřebnou literaturou, s nachystanou váhou a měřidly. A do toho vlétají gibraltarskou cestou k přeletu do Afriky rezaví slavíci z českých luhů a hájů! Letí, aby odletěli. Aby zkusili dosáhnout cílů až na otočku. Aby viděli a nasbírali do paměti zkušenosti, aby přežili.

Neměl bych si to dovolovat, ale už jsem si docela zvykl na milou Francii, že každý rok odešle pár šťastných souřadnic. Z sezóny pětadvacet už podruhé. Není to taková dálka jako předešle, to je ale docela vedlejší. Nenaháníme kilometry ani azimut.

Allier je řeka v centrální Francii a velký kus cesty běží poledníkově. V širokém žlebu se více na východ podobně chová Loire i Rhona. Jde o centrální slavičí tepnu k Středomoří. Chemilly je místem kontrolního odchytu (30.8.2025 v 7 hodin) slavíka, kroužkovaného z noci začátku srpna v Slavičím háji Česka.

Tato hlášení nejsou průlomová, jsou potvrzovací. A čím víc jich bude, tím tvrdší finální verdikt. Pojďme ještě dál vytvrzovat, ať tuzemská ornitologie okolo slavičího peří nenavléká po starém kontinentu odřený šat. Z Francie už by možná mohli vypravit autobus a vyrazit zjistit, kde ten Slavičí háj vlastně je, když se co rok připomíná na monitoru.

Z toho dne nemám slavíka, jenom bramborníčka, co se pod mezí u paty křoví onoho podletí někde narodil.

V představě, že připravím poctivý popis druhu, když jej takový čas pozoruji, pustil jsem se do výtahu biometrických dat (obou základních) pro slavíka obecného. Zásoba měřených křídel a rýdováků dosáhla u mne rozměru, který umožnil serióznost nejhrubšího zrna. Nikdy předtím jsem nic takového neudělal, protože to ani dost dobře nešlo. Nebylo kde brát.

Vyházel jsem vše nevhodné a použil tedy jenom jedince v druhém a starším velkém peří a u pohlaví pouze bezpečně identifikované ptáky. Přesto jsou základy pro výpočty značné a výsledek hodnotný. Píšu to zde proto, že se z mlhy všeho všude předtím napsaného vynořily míry spolehlivé a musím říci, že poslední roky pro mne i logické. Co nad tím září nejjasněji je ujištění čísel, že slavíky rozpoznávat dle náměrů velkého peří opravdu jde.

Nakonec jsem v přebývajícím elánu vytahal i hodnoty obou pohlaví v prvním velkém peří, abych se podíval i tady na jistý odstup. Mohu tedy toto téma převázat a připravit na finále. Občas zde píšu, že mnoho ještě nevíme, to platí dál. Proto taky myslím, že pro jednoho jde o zaměstnání na celý život. Vůbec si nestěžuji, naopak. Je mi to protiváhou k práci dole v dílně. Teď zrovna (jaksi už tradičně) pro město nedaleko, které se chystá udělovat ceny výjimečnosti. Ve spolupráci se skláři přispíváme tepanými srdci z nerezavějící oceli. Už tu jsou v historii někde vyfocena, tak jen připomenu atmosféru kovárny. Kterak i černé řemeslo může fascinovat.

Dvě dekády z ledna jsou pryč, chystejte pomalu k vyvěšení hnízdní budky, kdo máte chuť. A ať je s vámi přitom ta nejlepší nálada, vždyť pomáháte. Buďte zdrávi.

Ptáci, kteří se rozhodli přezimovat, myslím tedy pěvce našeho parku, drží se v bezpečí keřů a jen cíleně za potravou vyletují chvíli zariskovat.

Prošel jsem park zimní kontrolou a potravy je v něm dost. Lidé se diví, proč nesklízíme všechno ze stromů, je to právě pro tento účel. Jablka krásně na zemi vydržela až doteď neshnilá a jsou fakt přijímána. Nejde sice o nějakou zoologickou zahradu, moc druhů u nás teď není, ale je to přesně to, co krajina umí a dovede.

Voda na povrchu je mnohde, jezírko málem přetéká. Stav vydrží dlouho, něco mezi tím odteče, něco se odpaří. Ale polovička parku má vysloveně povahu mokřadních luk a oproti druhé nabízí docela jiný svět. Ptáci, květiny, hmyz.

Pokud by přiletěl starý slavík znovu pod hráz ke křižovatce, bude zajímavé sledovat, zda zpěv přeci jen mírně zlepší. Obecně platí, že s věkem mistři umí víc, uvidíme. Má ovšem tolik svérázných motivů, že jej od ostatních rozpoznám. A je velmi chytrý, což rovněž přichází s věkem a zkušenostmi. Jak se chová v zimovišti nevím, u nás doma ale dovede dost. Protože je v přírodě převaha samců nad samicemi, usadí se v okolí nejspíše nějaký mladý – náhradník. Situace se často ještě během jara proměňuje, takže pozorovatel nemá úlohu snadnou. V tom čase již je prostředí neprůhledné, což potíž s přehledem jen stupňuje. Jednopárová hnízdiště lze uhlídat, ovšem je-li párů v prostředí víc, je to problém. U příbuzných modráčků lze volit pro snazší práci doplňkové barevné značení, u slavíků je to téměř zbytečné. Žijí docela jinak. Ne, že by se na volném prostranství neobjevili, ale příležitostí je velice málo a čekat na takovou krade čas.

Když se člověk dívá do jejich hnízdišť o tomto čase, není to žádný zázrak. Chybí květy, vůně, tóny zelené, hlasová kulisa ostatního spektra, snad i ta pročernalost větví je později veselejší. Jaro v nástupu a chvíle, kdy se nad krajinu snáší tma, kdy čekání na koncert měří se už jen na minuty – to je stav, o který stojím už tolik let. Kdybych se věnoval vrabcům úpolníkům anebo žluvám, nikdy bych večerní momenty okolo houštin nezažil. Byl bych ráno čile vyspalý, odpočatý. To však je poplatek docela marginální a dá se na něj i našetřit. Příležitost k zážitkům netrvá nijak dlouho. Slavíci noční aktivitu po seznámení se začnou šidit, až ve výsledku krajina ztichne nadobro. Než ovšem tam se v roce dvacet šest dokodrcáme, chvíli potrvá. Teď jsou objekty v konečných zimovištích a čas k cestám nazpátek ještě není. A tak se příště zas opřu o shrbenou jabloň a budu pozorovat přezimování odvážných. S pocitem, že útratu klidně zaplatím, jen ať „od stolu“ nespěchají. Vidím je rád.

Chodí vás příjemně dost, to ale není důvod nadpisu vstupu. Ten je jinde. Je mezi kolegy s kleštěmi, za skly dalekohledů, při všemožných ochranářských akcích s ohromným podílem veřejnosti. V ptačích parcích, za krmítky s pytlíky slunečnice. Mezi mládeží v kroužcích i mimo ně. U rodičů a prarodičů třeba nad knížkou o přírodě. Na univerzitách, školách – a napíšu klidně – i školkách. Je nás dost mezi lidmi, které potkávám na vycházkách kolem parku i jako správce naučných stezek. Jsme na straně pokrokového myšlení směrem ku planetě.

U mne tady se nelajkuje, ale vím, že jste všichni na podobné vlně. Je to náš svět, naše životy, naše krajina! Znám vás mnohé z přednášek, z setkání na besedách, z ukázek kroužkování. Pokud si vzpomínáte v dobrém, i vás připočítávám – mělo to smysl, všechen ten můj volný čas.

Někdy to bolí, ale snad bude líp! Myslím tedy i pro moravský Soutok a jiné útoky, které přijdou od nám opačných. Nutno tuto myšlenkovou nouzi a hladovost přežít, i když uznávám – čas a příležitosti letí. Nějak ale bude. Mne samotného to vybízí k ještě větší aktivitě v tom, co mohu sám měnit. A tak měním a proměňuji. Svůj čas za ruku pro přírodu. Pro pěkná čtyři období, co se v ní odrážejí. Jak se na této lince svobodně dýchá a kterak samovolně, přichází prostor ku radosti.

Pojďme dál stát každý na svém vztahu k fenoménu, který to po nás nežádá. Nesomruje. Dál bojuje za místo pro přežití docela soukromě a bez rozpaků. Pod korunami normální lidské úrovně pojďme stát na straně normálního.

Všem pěkný den pomalu chystajícího se předjaří. Nevěříte? Já ano.

Slavíci přiletí do dalšího jara mého netrpělivého vyhlížení. Ani počítat nebudu, kolikrát jsem stál s tužkou u křoví. Ono to člověku zašněruje boty docela samo, protože příletový čas obecných slavíků je něčím neskutečným. Všichni, co o slavíkovi básnili a pěli, mířili pozornost do doby, kdy už je doma. A někteří ani nemířili, prostě ho vzali a použili. Já o nich píšu i tehdy, kdy doma ještě nejsou. Protože už tím žiju, už jsem v otáčkách. Znám tak jejich zápraží v podobě, o níž ptáci nic neví. Nemohou znát.

Jsou to takové ty večery, kdy zpívají kosi a s nimi drozdi. Spousta ptáků se okolo zvedá k další etapě, aby po noci byli zas dál. Člověk je potkává prvně a naposledy. Mám rád svět pěvců, nemusím chodit k hladinám nebo počítat dravce na termice. Baví mě drobní ptáci, i když po začátku kroužkování jsem vyzkoušel mnohé. Dodnes jsem na to vybaven. Už to zůstane ve skříni. Slavíci potřebují všechen váš čas. A ještě by se nějaký hodil. Mohlo by se zdát, že práce je fádní. Pořád to samé a pro změnu stejné i dál. Slovo dostává rutina, i místa jsou dávno přečtena. A přeci je to síla!

Nezlořečím místům, když do nich slavík ještě nepřiletěl. Třeba to bude hned další večer. No jo, jenže to já už budu monitorovat místa jiná, jiného podregionu. Sem se vrátím nejdříve napozítří. V tom vidím nedostatek mého Kalendáře slavičích příletů, nikdy nebude přesný a k místům spravedlivý. Ale zábava to je, to ano. Pro mne to znamená v posledních letech být na nohách už v konci prvního týdne dubna. V tu dobu už dávno probíhá přílet modráčků, takže jsem jak brankář nároďáku potřebně rozchytaný. A pak, když první slavík z těch pravých se octne v ruce, to je zážitek. V zdejší oblasti zpravidla takový už nosí kroužek, o to je celá věc zajímavější. Koupete oči ve výsledku a obnošeného vám na práci nepřijde nic. Vždyť právě poznáváte! Co byste měli chtít víc?! Dneska si za nejednu výuku zaplatíte, tady příroda nabízí vědění zdarma. Chcete dostudovat? No tak se smekejte a koukejte chodit! Tak pilně chodím…

V mé oblasti, podregionu Mnichovohradišťsko – místa, kam lidé nechodí. A je to dobře pro nejedno! Prvosenky, slavíci i jabloň, co nic nevzdala ani na kolenou. Baví mne nálady krajiny a všechny ty skromné příběhy k potěžkání.

Jedenáctého ledna je pěkným kouskem cesty, na nové trati ušlým. Buďte zdrávi!

Slunce tady nad Hrádkem říká: „Bude to zase parádní“. A já tomu věřím.

Končí se dnes Ptačí hodinka a všem okolo oken, zahradních krmítek i sklíček dalekohledů poděkování. Jste s námi.

Naším krmítkem je Slavičí háj. Je úsměvné, jak najednou chutná i ptačí zob, který za měkkých zim nikdo neobírá. Jablek po stromech visí dál dost a i po zemi k nim přístup. Listí, co jsem navozil v podzimu na slavičí místa, je rozhrabáno a zdaleka v tom nejedou jenom bažanti. A ten kout chytrácky už zas vidí dál. Ví, že mrazy povolí, že sníh začne odtávat nejprve z pročernalých podkladů, a pak už i ten tvrdší z propadlin oraniště. Pakomáři, že trčet v úkrytech nevydrží a vpadnou do oslav nad přežitím. Bejlí, že vystrčí první chlorofyl a nachystá časné z poupat. A pak už to bude mela, jak známe po tolik jar. Nejdůležitější je ono zmíněné Slunce. To je dirigent, kde každý volí pozici tak, aby na něho viděl. (A zkuste se podívat večer, co ptáci, když zapadá…).

Vlašské ořechy podrcené, ty jsou z balkónu pryč jedna dvě. I se skořápkami. Podezírám z toho veverku a budu ji muset vyrychtovat.

Vracíte se na stránku a mne to těší. Projdeme zase spolu rok křídlům na dohled. Počkáme, co provedou v příletech slavíci, a pak málo přes čtyři měsíce budeme s nimi. Letos bych opravdu potřeboval, aby přílet do parku vyšel. Jde totiž o nemalou slávu, což tady na blogu uvidíte. A mne to vyzývá, abych ještě víc zabral. Slavičák musí mít formu. Hned jak počasí dovolí, přihlásím se do služby. A je to námaha přenádherná. Okolo samá krajina – místa, která vše vidí a bez hlasu komentují. Práce pro přírodu. Bez potlesku vstoje, bez plácání po zádech. Ale já vím, že kdyby mohla…

První budeme čekat na modráčky. Jestli se vrátí. Slať bude houpavá a její květena natěšená. Je ohromná výhra mít tyto otužilé slavíky. Jednak v zahraničí v hlášeních opravdu „umí“, ale hlavně čekání po zimě je při nich mile krátké. Jak se ubytují a podělí o nabídky (jednu mají novou), pak už bude třeba víc upnout pozornost nahoru k cestě, mohlo by se tam brzy přilétat „narezavo“. Jsem zvědav, jsou to tak trochu až holubářské závody. Necháte svěřence z místa „A“ nastoupit směry a čekat v bodě „B“. V parku. Kdyby se vrátil ještě veterán od křižovatky, ani nedomýšlet… Ale jsou tu i jiní, a hlavně jiné! Abych to genderově neprošvihl. A mezitím za běhu onoho „Slavičího roku Česka“ vyjedu do oblasti, abych se doučil, co park dát nemůže. Přesídlování, usídlování těch z prvních svých cest, představy o hustotě populace. Ale ještě je čas, vždyť teprve od dveří odháníme první dekádu ledna.

Oni tedy mají v kalendáři oficiální na prvního dubna, ale poslední roky je i čas sčítání na zimních krmítkách takovým svátkem, kdy by se každý ze strávníků měl snažit, aby před lidmi trochu „vypadal“. Půjde na arch a do tabulky krom toho, že se dobře nají.

Viděl jsem ráno na zaslané fotografii samečka hýla, stiženého leucismem v oblasti hlavy a šíje. Podle autora přichází na krmítko třetí zimu. A to mi přišlo zajímavé.

O hýly jsem se zajímal v prvních letech licence. Přes zimu. Šlo totiž zrovna o zimu pořádnou a kolem městského koupaliště v javorech značného rozložení korun, v blízkosti Klenice a hlavně jejího náhonu – tam bylo bílých poletujících zrcátek, až oči přecházely! A hlasy, tenkrát jsem měl ještě sluch dobrý, ty se ozývaly zejména za poledne všude. Vím od těch dob, jak hýlové fungují. Přestože tehdy šlo o ptáky ze severovýchodu. Ano, kroužkování to potvrdilo. Tady teď mluvíme ale o hýlovi, který je nejspíše místním či jen mírně přespolním. Opravuji: přeslesním. Proto návštěvy opakuje každo-zimě. Pojďme chviličku žasnout…

Ptačí druh to je báječný. V zimě se pouští do krajiny otevřené, jinak pobývá v lesích. Tady u nás „dole“ v Polabí je to docela bída, málokdy je vidím na výletě. S jídelníčkem to mají košatě. Jsou-li někde bobule, třeba jeřabiny, neodmítnou. Mají-li kopřivy úrodu semínek, přilétnou též. A pak ty mléče javory, ostatní druhy tolik ne. Když člověk javorové dvojkřidélko rozpáře, ví, proč to dělají. Tam je nášup energie sakra pořádný. A pak už jen vrtulka víří k zemi. Bezcenná. Klenice ji bere na cestu a nese pod viadukt a dál. Pod hrad města na soutoku, po řece potom ještě dál. Do míst, kde i ona končí a pokračuje v jiné, v moři se nakonec rozpouštějící.

Hýlové jsou v párech vytrvalí. A pozorní, to nejsou sobečtí slavíci. Vidíme-li je nad sněhem po pelyňku, můžeme atmosféry užít. Až zimě odzvoní, stáhnou se odkud přiletěli. Ve dvou. Najdou si zátiší někde při jehličí a ukázat se lidem přiletí až zase s tuhými mrazy. Tak, jako na krmítko pozorovatele, jehož fotku jsem ráno prohlížel.

Máte-li chuť, zbytné prostředky, máte-li čas a zájem, podpořte účastí Ptačí hodinku v koordinaci ČSO. Budete jedním z mnoha nadšenců napříč republikou. A přispějete k pohledu na ptačí zimu za okny. Jo, a ještě – bude to letos asi pořádně přiletovat, soudě dle předpovědi počasí. Takže konečně zavaříte tužky i klávesnice. Co ovšem lepšího si k tomu přát?

Podívá-li se člověk do sněhu v parku, míst bez potisku moc není. To ukazuje na zájem zvířat o naše prostředí. Jak by to bylo jednoduché – až bude krajina podobna našim pár hektarům, zvířata se odněkud zjeví. A zůstanou. Přinejmenším, než přejde zima. Pak se rozpustí po širé krajině a zaberou soukromé okrsky.

Z ptáků to jsou zejména kvíčaly. Není jich kdovíco, ale skupinka je. A už také peří z jedné na sněhu. Tak to v přírodě chodí. Pruhem jabloní „přistíněna“ odlétá samice krahujce. Nejspíš její dílo. Ale když schválně přistoupím k nejhustšímu pásu co máme (prostor slavičího pelichaniště), opeřence tam najdu. Normálně nejsou moc vidět, ale počká-li si člověk na výsledek předchozího mihnutí někde v proluce, už to ví. Červenka, střízlík, modřinky. A z pleveliště vylétají dva strnadi obecní. Kdoví, jestli už nejsou v páru. Jak bylo teplo před koncem roku, někteří z nich už hlídkovali v revírech. Jak to je teď, nevím.

Pod berlemi a berličkami přibývá vývržků nestravitelných částí potravy dravců a sov. Mimo jiné to k zvědavému hlásí: „Jo, myší je dost, to se nám to u vás obracejí žaludky!“. Jde o třísměnný provoz opečovávání motýlí louky biologickou cestou. Myslím, že funguje. Zaletuje sem lovit i šedý ťuhýk, i když teď jsem ho nějaký čas neviděl. Třeba někde z něj taky najdu peří. Přicházím s potřebným respektem, jinak to ani nejde.

Přešívám všechny své sklopky na plátěnky. Jde o poslední krok k vrcholu jemného umění. Jak jsem se roky bránil, na slavíky je typ ideální. Dvě zmáknu za den, víc ani ránu. Živit bych se tím nechtěl. Ale už se na líčení opravdu těším, jaro je tady za chvíli. Už prý se formuje oteplení.

Mám lehký pocit, že den už se natahuje. Odrazil z nuly a chce být vidět. To schvaluji. A s ním se vrátí i vitální slunce. Posvítí do kraje, vyzkouší hřát. Posčítáme ztráty po dřevnících a přiznáme si, že tahle zima novoroční tváří zase tak úplně mírná nebyla. Ještě se dovede upamatovat, jak se ukazuje. Dětí polévají na ráno ledovatku – jak z říše snů! Chybí už jenom od Hrusic se skicákem přicházející pan Lada a pod jeho boty pár trakařů závějí. To už se asi nestihne.

Stoupáme na označník první dekády zimního měsíce ledna. A je to milý krok. Slavíci – do posledního z úspěšných – dorazili do dalekých zimovišť a o zdejších mrazech nevědí nic. Nemám co závidět, moh´ jsem odletět s nimi.