Je to doma!

Nešlo pracovat po poledni, když slunce hřálo, pořád jsem před sebou viděl ráj za díly žantovských polí. Musel jsem tam.

Když se kolem půle března udělá v krajině teplo, bažina pulsuje. Mám v zahradě testovací doutníky na jezírku a v mokřadu hned mířím k nim. Ano, úplně se vzdouvají před očima a chumáče letí lagunou klíčit jinam! Tak tohle chci v močále žít každé jaro. Nejde totiž jen o nějaký orobinec!

To samé se děje v fousoví rákosin, tam na to hned „slyší“ strnadi rákosní. Je jich pořádná pospolitost a všichni hodují. Znám tyto „jarní hodiny slatě“, za roky dobře je znám. Žáby se vykládají do čistých vod, musí tu být modráčci na určito! Hraji, pozoruji, napínám nervy a pak znovu hraji. Nic, vedle nic, a za polem dnes taky nic. Ten první nejspíš zmizel, co posledně byl. Mokřad patří nyní strnadům, modrák tu nejspíš není.

Zapomněl jsem ovšem zmínit událost k nadpisu – čápi už jsou na komíně oba! Skvělá věc.

Slunce už zas kvapí za lípu. Ach jo. Rychle ještě pro úplnost obejít Brodek, hráčem je s dvěma páry v oblasti důležitým. Pod křovitou vrbou je vyklouzaná dálnice od nutrií. Kdyby měli na hnízdištích takovou slavíci, sbírali by na ní od rána do večera. Takhle to dělají jejich tmaví příbuzní v Polsku kol bobřích kanálů. Modrák je taky slavík, jistě by se mu novota posledních let zamlouvala. Proč by tu neměl být? Přehrál jsem strofu a v bochníku došlo k pohybu, který nikdy nepatří budníčkům, rákosním strnadům, ani července. Krabička v dlani konečně mlčí a v dalekohledu sleduji modrého slavíka, jak se rozčiluje. Čeká mne cesta až za hráz do auta. A večer na krku! Síť v tašce nacházím krátkou devítku, v rákosním průseku bude, jako když plivne do moře. Směšné. Pokud se chytí, nelze, než připsat to profesionalitě. V místě je ovšem ticho a slunce srdečně bez roušky políbilo zem. A přeci se přízemní osnova zachvěla po nárazu. Křídla zabalila, a už jsem tam! Je to víceletý barevný sameček. Ještě se sice v modři porozsvítí, ale líbí se mi moc.

Focení, a odlet do vrby. Máme to všichni tady s časem akorát. Slunce zašlo, je čas odjet bilancovat.

Nádherné odpoledne s večerem.

Ještě bych mohl snad připomenout, kde drží modráček slavičí barvu. Všimli jste si? V příuší na tváři, jinak je břidlicový.

O místech přátelských

Blog slíbil, že bude častějším. Tady je dnešní sloupek…

Nejel jsem chytat, po mnoha letech jsem vyjel jen tak s dalekohledem. Pokud bude v močále už modrák, budu si to vyčítat. Spokojenost stopovala na žantovském mostě, tak jsem jí zastavil. Říká: „Podívej se na komín.“ Ne, tak to je parádní! Samec Afriku zvládnul, životem kličkuje pěkně.

To je veliká naděje. Loni to bylo prvně, kéž by to vyšlo zas!

Mířím k jihu do bažin. Na cestě strávím nejmíň tři minuty, tak to je daleko. Ozim vedle Brodku je plný velkých hus. Kam se k hnízdění vejdou, vůbec netuším. Brodek musím také obejít s přehrávkou, kvůli modráčkům. Nejprve ale za žantovská luka, do močálu. Bekasiny vyletují na každém třicátém kroku, je jejich čas. Táhnou k severu. U obřího krtince jsem připravil berličku k chytání bramborníčků sklopkou plátěnkou. Její chvíle je za dveřmi, dnes tam ale žádný nebyl. Bílých volavek je dvanáct, vrchol elegance – ať už sedí či vzlétají.

Komín potěšil čápem, bažiny mne s radostí dorazí. Jsem mezi svými přáteli, karanténu si nahlásím nejspíš sem. Fouká v odpoledni ostrý jižní vítr, určitě si k večeru lehne a přehrávka bude líp slyšet. Vystoupal jsem na kazatelnu a „číňan“ se snaží. Proti větru, ale řve, že mne hlava bolí. Bez odezvy, zatím se nepohnulo nic. Tráva už má neskutečnou barvu a voní, jak nikdy jindy v roce. Podběly svítí u cesty, hmyz v nich však ještě není. Počkají si na den „D“. Až se tu všechno vyčkávající protne, energií celé přípotočí najednou přeteče. Trvá mi pár minutek, než se na ten svět vyladím, zpozorním, podřídím se. A pak už si s kdečím měním pohledy, podáváme neviditelnou ruku, tykáme, chválím a děkuji.

Vím, jak jsem tu chodil, když šlo bažinám o život. Na nohách stojíme oba i po těch letech a já mám pocit, že to poctivé přátelství je všude kolem. Bekasiny odletují do sousedního sektoru, je fajn, že lagun je víc právě i pro toto. Slézám – ještě tedy ne! Táhnou hřivnáči, nevidí mne pod střechou a letí v povětří fantasticky. Jsou barevní pro námluvy a natěšení. Je jich dobrá stovka. Co umí s křídly ve vzduchu, jeden jako druhý, je fantazie. Tahy ptáků mne oslňují pořád, je mi přitom zvláštně. Nechci se okrást a dívám se, dokud nezmizí. Přecházím pak záliv pole k dalšímu prameništi z ucpané drenáže. Jsou tu báječné průseky, nejspíš kvůli prasatům, ale modráci zahnízdí jistě u nich. Kdyby za zpěvem vyletěl, uvidím ho skvěle. A ksakru – už ho vidím! No nic, za blbost se platí. Věci v autě nemám. Rychle cajk vypínám, nebudu modrého slavíka otupovat. V sektoru vedle, za hrází Nového rybníka, nic ještě není. Tak jsem přichystal chytací plácek v oblíbené vrbě. Kdesi z čvachtavé hloubky jsem vylovil dubová prkénka, je to vůbec možné? Víte, jak tu jsou dlouho? Z devadesátých let!

To tady zpíval dva dny rákosník paludicola. Odletěl s kroužkem, jak jinak. A kvetla tu vachta trojlistá, ti dva k sobě patří, kdo viděl unikátní hnízdiště východního Polska, přikyvuje. Chybí jen losi. Možná tam odletěl. Asi. Tohle mne drtí, pouštět hlavu za křídly na procházku. Co to za neuvěřitelnost…

Lýkožrout sežral mysliveckou smrčinu, uschla. Tak rád jsem se v ní schovával „o modráčkách“ před aprílem. Býval tu drsný. Na druhé straně se smrčí ještě drží, uschly jen dva. V ležatých větvích hnízdívají mlynaříci.

Je čas vypnout krabičku a zmizet. Slunce zakoplo Na Písku o lípu, vypadá to, že už nevstane. Nashledanou.

Měkké světlo, i pozitiva jiná

Ráno se opřelo slunce do oken jídelny, pak svítilo přes balkón obýváku, a když ho ani tam nebylo, našel jsem jej loučící v mlýnské zahradě. Měkkými tóny šátrající ve větvích.

Mezitím jsem viděl Klenici v Sukoradech a bylo mi, jako kdysi během jar. Byla plná vody a spokojená. Jel jsem si kolem ní pro pochvalu. Co nevidět, stoletá vrata, jsem omlazená vezl předat. Nikdy bych tento styl obživy už neměnil. Já musím být u práce pomalý, musím se k detailům vracet a pečlivost, mohl bych mít klidně na tričku. Nikdo by se mnou nepracoval, a já s nikým taky ne, krom syna. Ten sice někdy motivačně zrychluje kroky po kovárně, jestli si všimnu, já ale nevidím. Žiju nádherné roky v práci. Copak by šlo navázat na staré přesné a opracované, ikdyž polorozpadlé dílo, lajdácky? Značku jsem žádnou v železe nenašel, ale ví se, že dílna byla z Luštěnic. Všechny díly poctivě seznačeny, nešlo zpětnou sestavou zabloudit. 98 lidí ze 100 by trosku zahodilo do šrotu, tito lidé nikoli. Poznal jsem to už, když jsem pro ně tehdy přijel. Vše chtěli „po staru“ oživit. Dobrý to byl den.

Pod Starou Studénkou se hlína leskne jak havraní peří. Zemědělci jsou tady rozumní. Šedý ťuhýk pátrá nad svodnicí, žijí tu odedávna. Od lesa křičí jeřábi, ti jsou tu naopak sotva pár let. Slavičí keře zde přežívají, prima. Kdybych zastavil a vystoupil z auta, uslyším zpěv skřivanů. Měl bych zítra odtáhnout do bažin. Byl by tam už modrák. Práci mám z krku, mohl bych.

Projížděl jsem vesnici jinou a uvědomil si, že bych měl napsat o topolech. V písni už, jedné, moc pěkně jsou. Já bych to zkusil na blogu. Potkávám je na mnohých slavičích pláccích, na jednom jde vážně o kmeta, kam vždycky, než začnu líčit, musím zajít. Sukorady – jezero.

Topoly zvláštně voní a poctivě stahují blesky. Těla mají zjizvená, nikdy si pod ně úkrytem nestoupejte! Brzy zjara kvetou, bývá to nádhera. V síti se zavěšují fialové jehnědy, když je z výšin vítr shazuje dolů. A listí, když je rok staré, poslouží slavíkům k stavění hnízd. Kde nejsou duby, topol je fundovaně nahradí. Také jsem našel hnízdo, kde slavíku mohutný strom topolový „kryl záda“. Vystavěno bylo u paty v kopřivách, opravdu těžko hledatelné. Však vyhnízdili. Lokalita: Dolní Bousov – splav Červenského rybníka. Místo má místo v slavičí knížce – a já přidám maličký příběh, abyste celý den nemysleli jen na dezinfekci. Líčil jsem tam sítí na slavíka a nevšiml si, že za ní pod svahem při Klenici roste ptačí třešeň, osypaná. V první kontrole mumlám nezkušeně – kterýpak dobrák mi k tyči vhodil žlutý kapesník! Dalších pár kroků – a pak už jsem přispíšil. V síti poskakovalo toto…

Ne, ornitologie nenudí.

Prohlášení moderátora webu

Vážení příznivci přírody, buďme v současnosti opatrní, disciplinovaní, nikoli však vyděšení. Mnohá média trestuhodným přeháněním si dávno zaslouží nebýt. Na druhou stranu internet oproti době dřívější, může být nápomocen k snazšímu překonání problému.

Kdyby nic jiného, jasně se konečně ukazuje, že příroda zůstává největší silou, která má nad životy nás všech opravdovou moc. A předvede to, kdy si vzpomene. Věřme, že s přispěním zodpovědnosti, se nad námi ještě slituje a neoplatí nám nakládání s ní.  

Pokud vám to okolnosti dovolí, pozorujte ji i nyní. Mluvte na ni, vítejte. Ptáci od jihu přilétají, zpěvem nešetří, život chce jít dál, protože musí, má to tak nastaveno. Evoluce. Že padnou i přednášky moje, mrzí. Beru to jako trest, že jsem málo její barvy obecně hájil. Budu tedy sponzorem větším, a i tento blog bude žít aktivněji.

Buďte zdrávi, pokud to půjde!

Níže je vše, o čem jsem dnes psal. Pořídil jsem to pod zabouřenou oblohou. Po straně ovšem už zase vychází slunce.

Co se posledně nevešlo

Víte, kolik je v číslech pochytaných letních slavíků za tři sezóny kříženců či ptáků s podezřením na ně? Ani se neptejte, proto posledně zmíněn ten déšť.  

Nebyl jsem na něco takového připravený. Vůbec jsem netušil, co může přijít s první možností v historii – chytat „přespolní“ slavíky na odletu. U nás se úspěšně kříží také ostatně byl to tento výzkum, který fenomén doložil z míst, kde dnes leží ptačí park Josefovské louky. Jak jsem si osahal klíč, věci dostaly spád. Nemyslím, že by se dva hnědé slavičí druhy křížily v minulosti méně, chyběl ten klíč. A klíčové obrázky přinese za chvíli časopis Kroužkovatel, kde se naučíme lépe pracovat s odlišovacími znaky. Zvládnout hybridní jedince v ruce přinese mnohým velikou radost z vzácného setkání, které by jinak často nebylo. Nechť s propuštěním takového nikdo nepospíchá a zamyslí se nad onou „exotikou“. Uvědomí si, jakého selhání je s odstupem času svědkem. Jak výrazně jsme společně dál s determinací chytaných slavíků. Bude-li každý, kdo na ně líčí, měřit poctivě křídlo, vzácnost na sebe upozorní. K jistotě záznamu třeba však křídla prohlížet obě! Rovněž ověřovat, zda letky již dorostly do finále, nejde-li o slavíka, pelichání teprve dokončujícího.

Viděl jsem snímky míšenců z Česka, Slovenska, Polska. Odlišování chce cvik, ale znaky poměrně drží. U kříženců přímých. Pokud byste chtěli vidět, jak vypadá (uznaný) potomek zpětného křížení (samice = jeden z druhů x samec = kříženec F1), jako zřejmě jediný specialista i takový obrázek mám. Vy si jej prohlédnout můžete nyní.

Zpětný kříženec (17.6.2007 Bakov nad Jizerou, MB).
A „poloobrázek“ jeho otce.

Jsem s nimi 38 let s kleštěmi, a 40 roků s dalekohledem. Přijde mi spravedlivé, že téma je čím dál lákavější. Víc a víc od sklopek přes prsty k srdci prosakuje ona závislost.

Déšť vzácných slavíků

Nejdříve mapku…

 Ještě by bylo dobré pro naší republiku/ornitologii odříznout z obrázku část, rozprostírající se jižněji. Je k dalšímu zbytečná, netýká se nás. A pokud má právo zůstat první slovo nadpisu (přes mírnou nadnesenost), zapomeňme ještě lépe na jaro a pojďme rovnou do léta!

Snad už konečně mohu sdělit, co mne tak oslnilo a svedlo k aktuálnímu prohlášení.

Stojíme jako kroužkovatelé slavíků před fenoménem, který bude daleko monstróznější, než si ještě i dnes, s několika lety již fungujícího chytání, dovedeme představit. My opravdu ještě netušíme, co se na prázdninové noční dálnici děje. Úspěšnost přilákání zpěvem oslovených cílů dovede sice vzpružit emoce, když vidíme po peří rezavou síť, toť však stále jen tušená hrstka křídel, která nám slétla napovědět. Abychom okusili úchvatného a s večerem vyjíždět nepřestali. Věřili, pročítali a hlavně přemýšleli. Skládali tu stavebnici poznání. Kostku novou, když se nezdá – vzali, a počkali s ní, ona se dost brzy hodí jinam. Pak snad už můžeme opatrně tlesknout, ale jen potichu, tak nějak pro sebe. Je totiž větvícím stromečkem otázek dalších a z hlav se nám kouřit už nepřestane. Půjdeme pod hvězdy zase a znovu, protože dávno už máme tam být.

Pruh šikmo běžící nad územím státu produkuje nepředstavitelné množství slavičích míšenců. Potomků druhově rozdílných rodičů, kteří vypadají pokaždé „nějak“ (ti potomci). Výsledný obraz křížence nastaví jedinečně vzešlá převaha genů. I kým v páru je ona, méně pak on. Zda k hnízdění přistoupili partneři druhově „čistí“, protože dalším, k určovateli zamlžujícím prvkem, je stav, kde snůška je výsledkem snažení samičky čisté a zpěváka – již křížence. V procesu zpětného křížení. Ano i v takovémto složení páru lze potomky vyvést. A hned si přisadím – kdo však má takové slavíky nad ránem dešifrovat?

Opusťme špehování hybridní zóny a přenesme se o dva měsíce dál pod noční oblohu mezi Bousovy, při SV hranici Mladoboleslavska. Do míst, kde končící slavičí krajina se začíná vlnit, pozvedá k podhůří a začíná ztrácet polabskou otevřenost. Kde právě… ..čtvrtina prázdnin je v tahu, místní tohoroční slavíci překlápějí potulku v první kostrbatý odlet, souputníci z pásu mezidruhového křížení už na cestě přemnozí jsou. Přes Horní Bousov, vodárnu a pak dál k horám, směřuje naděje očí chytačových. Když vyjde, slavičí kroužky budou ze žluté bužírky jenom klouzat. Nad topoly je vymeteno, hvězdy se lesknou. První listová srdce v zlaté, neslyšně slétají do podmítky, země se koupe v příchuti domoviny. Kombinace sítí má pletivo v poloze „vismo“, budou zas spolehlivé, vítr nefouká. Umělé tóny jsou neseny nad pole kamsi vysoko, vábnička bude slyšet.

Ještě za tmy slétá z oblohy pták, hodlá usednout do bezinek. U auta pak jej prohlížím čelovkou a první obrovský problém je tu. – A to jsem chtěl vlastně říct druhým slovem nadpisu. Slavík je nádherně víceletý (staří jsou mnohem vzácnější v nočních odchytech), letky mu ovšem ještě nedorostly a už je na cestě pryč! Nedorostly – tak z čeho jej určit? Porostou už jen milimetrů pár, nebo přeci ještě víc?

Před desíti lety jsem měl v archívu dánu stranou hrstku „tvrdých oříšků“, determinačních. Dnes se jim s chutí zasměji, jsem daleko dál. Ovšem slavíka, co z pravé noci vletěl do sítě toho data, takový ořech nerozlousknu ani po rozednění. Kým je přízrak od Jizerských hor?

Obecným slavíkem severu rozšíření? Nebo je křížencem přímým? Nebo snad produktem křížení zpětného, o němž tu řeč už byla? Unesu ostudy s určením nepřesným, nemám s sebou laboratoř – a i tak, v množství vzorků by se člověk asi utopil. Ano, tolik letních ptáků přespolních, je k zařazení obtížně. Mají-li alespoň dorostlé peří, přeci jen práce jde snáz.

Případ je důkazem, jak nový objev (schopnost slavíků odlétat v neukončeném procesu pelichání) způsobí okamžitě podružný chaos v určování, a málem splněný úkol, rozkrájí na drobné další.

Poskakování v čase

Tento titulek mne napadl cestou z přednášky ve škole typu Montessori, protože jsem žákům v závěru vylíčil příběh nejstaršího slavíka. A doma se v zahradě posledně chytil kos, který kroužek nosí už taky dost dlouho. Tedy ona. Kontrolní odchyty, když se podaří, jsou takovým poskakováním v čase. Životy neumí nic jiného, než prostě běžet. Běží můj, i té kosici. A pak se mým snažením prostě protnou. Prosím vás – kdo se už nadechuje, aby mi sdělil, že kroužkování je vědecký výzkum a kontrolní odchyty nutno vnímat docela jinak, pravdu bezesporu má, ale musí k ní najít jiného moderátora. Já jsem si dnes před posluchači znovu ověřil, že způsob, kterým téma předkládám, je dokonalý. Lidi přitom sleduji – a nejen já, i hrdí učitelé. Jde o „šou“, pro jejíž formu dotčený, na setkání hned tak nezapomene. Obzvláště, pomáhá-li modelovat sám. A školy tohoto typu samostatnosti svěřenců vstříc přímo utíkají. Proto radost nad výsledkem společná, proto hrdost zmíněná.

Zahrada za kovárnou ubytovala první migranty. Od včera večera se do toho opřel zpěvný drozd a stěny nás neochrání. Sklopka chytla kosa a kroužek promluvil. Peří jí v rýdováku většinově dorůstá, o vlas unikla nejspíš kočce. Když jsem ji kroužkoval tehdy, byla pod vlivem kosí nemoci, jež kosí kosy. Načepýřená, v létě seděla na rozhraní hladiny a břehu jezírka, peří vypadané, nápadně hořící. A přesto přežila. Já vidím sílu rozhodování – zda kroužkovat v takovýchto případech, právě v tom. Tady měl úkon smysl, prozradil k nám daleko ještě víc, než jen sledování věku a prokázání věrnosti místu. Mohl bych kosici pogratulovat, osud s ní počítá dál, ale já si spíš myslím, že vše je shoda náhod. Ať tak či onak – potkali jsme se po letech, a to je fajn. Dám obrázek, jak mne klove do ruky. Jen ale moment, než jsem ji pustil. A tak nějak přátelsky.

Ne, nemyslím si samozřejmě, že z nás chytaní ptáci mají radost, ale kdyby toho nebylo, třeba o slavících byste tady četli třetinu. Teď bych se tedy tady asi výzkumem zaštítit potřeboval, jen pro zálibu a radost z hlazení by nám to nikdo nepovolil.

Cesty ptačích kroužků jsou tajemné a s majitelem vydrží do smrti (kroužky). Někdy právě i ta smrt pošle zpětné hlášení, přetvořeno v obraz – nakreslil bych Tu s kosou nad zastřeleným drozdem, jak kartičku vypisuje a odesílá. Ze Středomoří. Tenhle náš drozd měl ale kliku a teď o tom z vršku smrčiska v afektu křičí. Čeká ho oslavnější fáze žití. Už brzy.

Nedáváme ptákům/slavíkům ale jen hliníkový kroužek. Loni byl přidán jednomu slavíku v našem parku na záda batůžek – geolokátor. Slavík byl dvouletý, ne příliš zkušený a není úplně jistota, že by – pokud přežije – vrátil se přímo do Slavičího háje. Ale nepoděje se daleko a letošní sezóna znovu počítá s poctivým prochytáním tabule od Humprechtu k Jizeře. Takže ho najdu. Přejme si to obrovské štěstí – a pokud přijde, bude to průlomové! Přečíst přístroj specialistům práci už nedá, a my bychom znali obě cesty i zimoviště. Považte – i časování migrace včetně odletu! To by byl dárek k osmatřicátému kroužkovacímu roku při slavících.

Jsme s textem dnes tak nějak delší, ale já tuším, že chcete ještě znát, jak to je s těmi slavíky dvouletými. Jedním z dávných objevů mého hledání v Pokleničí bylo, že okroužkovaná mláďata se následně v místě narození spíše neusadila. Některá ano, jiná jsem objevil v okolí, někdy až oblastí napříč. Pak tedy pták, chycený v druhém kalendářním roce svého života ve Slavičím háji, může – a nemusí být domovem tam. Narodit se mohl jinde a tam se v roce následujícím, kdy už se často situace s pobytem otce vyřešila, vrátí. Nemá jej kdo vyhnat – a domů, je přeci jen domů. Nejlépe to máte opsané ve slavičí knížce, tak si nalistujte, ať to zde nemusím vypisovat.

Hezké dny všem.

Jednou zprostředkovaně, podruhé naživo

Brigáda v Slavičím háji

Každoročně mladí ochránci přírody přicházejí s vedoucími do ptačího parku zhodnotit výsledky snažení v podpoře hnízdění ptactva. Letos k tomu i trochu zapršelo.

Na obrázcích právě čistí unikátní sýkorník přímo ve sloupku tabule. Pravidelně patří modřinkám. Berou si s sebou, krom žebříku, i budky náhradní, kdyby bylo třeba měnit či doplnit. Není v lokalitě dost starších stromů, a tak hnízdní podpora boduje hlavně u sýkor. Ty jsou také prvními ohlašovateli jara společně s úpolníky, kosy a strnady obecnými. Co nevidět přiletí hřivnáči, drozdi – a pak vše rozkvete.

…..

Vycházka k mokřadu

Když vítr povykoval a zima byla přechodně v ráži, vydal jsem se o sobotě k močálům u Koprníku. Škoda počasí s přeháňkami, protože místo pak příliš výrazné není. Obyvatelstvo mlčí, skrývá se. Přesto je čas bekasin a ty zde najdete na jistotu početně. Jsou to ovšem ptáci průtažní. Jeřábi začínají hnízdit, divoké husy zrovna tak. Pak jsem si stoupl k slati a nechal hlavu zabrodit tam i nazpátek unikátním světem. Dívám se do ok lesklé vody, nikdy jsem takto nepřemýšlel. O ní, právě o ní. Voda bude obrovským problémem nadcházejících let. Tady jí je ještě dost. Řežeme pověstnou větev pod sebou a pád bude bolet!

Je ještě chvilka na to, aby z mnoha koutů dorazily žáby. Jsou tu i čolci, užovky, spousta zajímavých květin. Přes místo každoročně v předjaří táhnou strnadi rákosní. Právě jejich pozorováním v čase, kdy je vše přehledné, můžeme vnímat migrační strategii pěvců. Tito se zvednou ve skupince a trhavým letem směřují k horám. Na ně je z místa vidět, přestože blízko nejsou. Zdejší mokřady spolu s okolními rybníky jsou strategickým bodem na mapách ptačích turistů. A když se vzduch od křídel usadí, zbylí tu začnou hnízdit. Zejména večery nastalých květnů jsou v bažině záležitostí vpravdě luxusní. Obrovská učebnice všeho živého se horlivě předvádí, listována lačností po životě. Nekorunovaným králem lagun je slavík modráček, hnízdící v současnosti v síle až pěti párů. A budeme-li pozorní v podvečeru, dolehne k nám i zpěv slavíků pravých. Ne početně, ale jeden – dva páry v okolí jsou. V tuto dobu již zde na průtahu zastihneme bramborníčka černohlavého, který jedním párem i hnízdí. Protáhne bramborníček hnědý společně s bělořity. Zmíněné druhy jsem kdysi chytával sklopkou. Na obrovských krtincích stačilo zabodnout „vyhlídkovou“ větev, rozprostřít červy a chviličku počkat. V minulém století, když byly podmáčené louky ještě opravdu rozlehlé, hnízdil zde i vodouš rudonohý. Časy až takové se nevrátí, ale místo má potenciál nezměrný stále. A pro mne je tři desítky let málem lázněmi. A někdy doslova, slatinnými. Pokus, mimo zápisník ornitologa, vypadá následovně: naberete-li si holínky tlejícím kvasem, zebou jen chvilinku. Pokud je vylijete, vystelete suchou travou, brzy začnou hřát. A to i v dubnu, kdy časté jsou nad slatí sněhové přeháňky a chytací ruce zebou.

Než odletí

Nedějí se venku mezi ptactvem jen přílety, toť každému jasné. Dochází i k odlétání. Prostě, jak kdybych byl nyní terénním pobytem v Burkina Faso a slavíků k pozorování na druhý den v místě nebylo. Vyrazili domů. No a tak to bude i v naší zahradě. Červenka, která tu od ledna zpívá poctivě každý den, jednoho večera zmizí. Pod knutou severu zavolání. Proto jsem dnes ráno pospíchal, a přeci jen zkusil rozprostřít sklopku. Nevěřil jsem, že by se nechytila, byl jsem silně taktický. A za moment už jen kouknu z okna kovárny – poštěstilo se!

Jdeme kroužkovat a pořádně si to užiji. Sameček to je loňský a podle kondice rozhodně nestrádal. I proto mu je nejspíš do zpěvu. Kroužek barvím fixou na červeno, abych měl v dalších dnech přehled, a chytání končím. I mně tímto úspěšným pokusem vlastně začala sezóna. A červenka je takový jen trochu jiný slavík. Třeba ten „námrazový efekt“ límečku! Ano, tam se podobají též. (Kdo v tom nevidí zimní doplněk vojenského kabátu, dokázal se té pakárně vyhnout).

Už ji zas vidím pod břečťanem, pro něco na zem seskočila. Loví tu pravidelně krahujec, ale tito „přízemní“ ptáci z něho strach příliš mít nemusí. Zahrada je hustá a každého schová včas. Pokud nezpanikaří a nevzlétne. Pak má smůlu. Rozdíl rychlostí umí krahujec velice úspěšně využít ve svůj prospěch.

Je nádherný den pátého března. Příroda dávno nedoutná, začíná hořet. I nás to ovlivní, bude co obdivovat, proč zpívat…

Jak zažít v zahradě slavičí zpěv?

Nechci kopírovat téma na poctivě vedeném webu Avifauna.cz, myslel jsem na tuto pololegrácku už dávno.

Jak se tedy slavíka dočkat? Zanechte zahradničení, nechte vaši oplocenku zestárnout, a pak už jenom čekejte. Pod keři listí neodnášejte, trávník – když už jste si „zatočili Kolem štěstí“ a vyšla na vás sekačka – koste na přeskáčku, kytky nechte dozrát. Neslibuji nikomu ani pak, že slavík zahradu obsadí, ale na zazpívání to být může. Jako se stalo u nás v roce deset. Do sedmadvacátého dubnového dne jsem vstával překotně. Prý v zahradě zpívá slavík. Zpěv jsem slyšel už od ložnice, ovšem vymyslet takový žertík by v domě plném přehrávačů i zpívajících plyšáků nebyl velký problém. Zpěv ale opravdu přicházel zvenčí a to už bylo divné dost. Pak se k nám odpoledne odněkud vrátil a to dělat neměl. Skončil v síti i před objektivem. Rok předtím se někde narodil a u nás se mu to zamlouvalo přinejmenším k zastávce pro občerstvení. Od té doby jsem už nikdy neměl tak zanedbanou zahradu a schází i ten zpěv. Letící ptáci umí moc dobře číst pozvánky zdola. O ledňáčcích od jezírka už tu řeč byla. Zastavují se na tahu i žlutí konipasi horští, to když s létem slétají od Českého ráje.

Touto buření u nás vše začíná. Odtud jednoho dopoledne volala sýkořice vousatá!

Mám podobné pozdravy moc rád. Když jsem začínal kroužkovat, moc jsem si taková setkání přál. Netušil jsem tehdy, že se ocitnu v horách, když za nocí a dnů tam přelétají tisíce křídel. Že zmíněné konipasy budu vyhlížet na letní bousovské Klenici v kamenných dlážděních, od jejich pobytu obílených. Vůbec mne nenapadlo, že bude někdy možné vyčkávat táhnoucích slavíků, a to i těch obdivně tmavých! Tam jsem ale stopu přeci zachytil, poslechněte si: Musel bych prolézt staré knihy a v jedné to najít, anebo v kabinetu ve stohu výstřižků, někde to je. Sedlák nad ránem uviděl rezavého pěvce znaveně sednout do větrolamu, mluvil skutečně o slavíku. Ano, vrhám se na podobné úsečky, jak kuna na sušenou švestku. V hlavě je pro ně místa pořád dost. Zemědělcova zkušenost se mi – věřte, nebo ne – připomněla u žehuňské rezervace v roce opakovaného pokusu s nočním chytáním. Stál jsem dobrou hodinu před rozedníváním „v aleji“, tak se místu říká, zmuchlaný pod listí krušiny, a zažíval epochální slavíkářův ráj. Zafrčení křídel, zašustění větví v okraji stromů, a pak to jejich „kvokání“. Byli nabuzení přehrávaným divadlem. Do rozednění zobáky nezavřeli. A já si říkal – kdepak jednodruhové! Kolem mne větrají emoce oba – rdzawy i szary. Mohou být klidně právě i polští, proč ne. A pak to začalo! Bylo to jak dvacet za sebou v tenise nepovedených podání. Tyčky se oklepávaly za doteky v polích, osnovy těžkly. Tohle by si sedlák zasloužil uvidět! Než se nadobro rozední, vyprávěl bych mu o tom. Pak už ne, nastoupí nikdy za roky předtím nezažitá kroužkovací dřina. Ale nespěchám, to si příležitost opravdu nezaslouží. Každého proklepu, jak odvodní komise vojáka Švejka. A snímeček na závěr, alespoň křídel.

Pokud text tady na stránce sledujete se mnou, je vám dávno jasné, že s titulkem nesouvisí už skoro nic. Mohu si to dovolit coby slavičí moderátor.

Běžte jaru vstříc!