Zaměřeno na slavíky

Navzdory oslavám všemožných vítězství na hřišti specializace jsou bílá místa, kde nepomůže štěstí, ale odvaha: Slavík ze Studénky..

Pokračovat ve čtení „Mohl být přeci jen mlád?“

Od tohoto momentu března se slavičí stránka vrací do režimu potřebně nahodilého sdělování – to znamená, že texty mírně přibudou až na úroveň pulsujícího dubna, kdy poběží naplno až do září.

Dnes blog přinese hledačskou velezápletku s odvážným odvozováním, ale jinak se prostě se slavíky pracovat nedá. Nechtějí vypovídat, člověk si musí při jejich stopování pomoci, jak umí.

Všechno si po cestě schovávám. I tu sbírku nálepek. Dnes děti ani neví, jak sirky vypadaly. Obrázky doprovázely dobu i režimy, co časem šly. Kdo vládl, tomu pochlebovaly. Byly i kapitalistické, často nádherné na voskovaném papíře. Několik kolekcí mám o přírodě (i z pravěku), zvířecí mi byly určitě nejblíž. Proč to tady říkám, když venku čerstvě přistává ptačí jaro? Protože to prostě souvisí..

Pokračovat ve čtení „Nálepky od sirek“

Je pomalu čas..

Březen nás zatím v duchu předpisu sice posílá za kamna, ale slunce sílu už má. Jdu vzbudit kleště, sezóna začíná za dvě neděle. A hned je slyším láteřit – k čemu prý takové kroužkování, když hlášení nechodí. Vzal jsem je za ramena a připomenul, že jsme si přeci vybrali slavíky a měli tak vědět, že prostě nechodí. Že k nim ale v posledních dekádách po Česku patří i modráčci, a ti už potenciál mají. A v jejich blátě tedy začneme.

Pokračovat ve čtení „Jak se budí kleště“

Za pololetních nocí, kdy většina ptáků má všeho po krk, uslyšet možno slavičí zpěv. Ne všude mezi Humprechtem a řekou, a přeci uslyšet je. Zpěv osamělých, co ještě nenašli sílu víru zadusit. Vdovci, ustrašenci, přechodní invalidé, co kliku měli nakonec životní. Spíš pozdě v noci slyšet můžeme ty písně. Není v nich příliš touhy, jsou ve smutku.

Pokračovat ve čtení „Ještě za jedno, slavíci milí“

Jsem vzpomínkář, a přestože se nosí nezdržovat minulostí a upalovat vpřed, já to tak nepotřebuji. V krajině mám už tolik míst, co mi podala ruku, se slovy: „Vydrž chvilku, Pavle, něco by tu pro tebe bylo.“

Pokračovat ve čtení „Podívám se pokaždé“

Jak se únor nakloní k půlce, obecní slavíci z konečných pozic Afriky koukají zpátky k Středomoří a pohrávají si s myšlenkou na návrat. Nad záliv totiž dorazily kukačky, v prvním svém migračním kroku od deštných lesů jihu kontinentu. Přesunuly se, aby zanedlouho přešly k trháku.

Pokračovat ve čtení „Co teď dělají?“

Našel jsem v dešti, co šel zahradou v pátek, zas jeden střípek z pradávných časů. Když jsme tu při kafi seděli před lety s archeology, divili se, proč fragmenty nádobí keltů jsou jen hrubé, ty s tenčí stěnou chybí. Po včerejšku už ne. Na hromádce hlíny, kterou jsem prve vytěžil z jezírka, jeden ležel. Ostřivo se ve výpalu lesklo přesně, jak má být.

Pokračovat ve čtení „Víru svou opřel jsem o přírodu“

Čtyřicet roků táhnu tu káru starým úvozem. Pomalý, bloumavý, vracející se klidně i o tři políčka zpět, když kostka života zvolí potřebu trestat. Poslechnu za pokory. Největší autoritou je pro mne Čas. Už dávno, co jsem začal pobírat rozum. Bude mě to však mrzet.

Pokračovat ve čtení „Čmelák a střecha“

Až do jarní sezóny bude slavičí stránka obnovována v týdenních intervalech. Sešla se v tomto čase dvě sepisování: První obsáhlé, druhé do periodika.

Slavičí sezónu otevře chytání modráčků v močálech u Koprníku po půlce března, jak je zvykem.