Zaměřeno na slavíky

Čistí si kožené boty, přestane: „ Jé, nemohl byste mi tohle říct znovu?“ Nechává boty botami a zapíná mikrofon. Moc o podobné důkazy stojím, potřebuji je do dalších rolí. Že skryté doutnání příčinou vzplane a hoří.  Že moje mumlání k záhonku stranou najednou zazvoní na správný zvonek a dozvoní se.

Vím moc dobře – a i to paní redaktorka připomněla, stříhá se v materiálu značně a vybírá. „Tady to bude hodně bolet“, říká. Už měla sbaleno, však nebyl bych to já, bez bonusu. A jen jsem si říkal – co to s ní udělá, zaujme ještě nad výměr? Znám slavičí park jako své boty a nálad bych z něj vypravil náklaďák.

Stáli jsme vedle travin. Proschlých, vyšisovaných, pustých – přeubohých na první i druhý pohled. Spustil jsem monolog a po třetí větě mne zastavila. Když jsem vypověděl, jakou nadějí pro všechno živé je vlnící se step. Nikdo a nikde, že o podobnou nestojí, my, že jsme šťastni. Umíme v ní číst, rozumět. Vím, ten záznam se třeba taky nikam nedostane, ale dobře, že byl.

Odjíždíme a před bývalou záložnou zastavujeme: „Zkuste mi tu větu říct ještě jednou, to bude skvělý titulek“. Bere tužku, zápisník: „Pořád toho o nich moc nevím!“, opakuji, a ona dopisuje: „Říká největší znalec slavíků“.

Mám rád lidi od řemesla, když jej ovládají. Tedy i v natáčení. Zůstane potom báječný otisk, po chvílích vynaložených. A ještě jeden efekt opisované nabízí. Ověřuji si, jak je řemeslnost všude stejná. Sám mám v kovárně na dymníku nastříhané kartónky z bonboniér (obyčejný papír by horkem zčernal) a tužku se zaraženým podkovákem. Hlavičkou drží na magnetu. Je tam proto, když člověka potká nápad či prima obrat, třeba jej svižně ukotvit. Život mají v hlavě ta „políbení múzou“ totiž jepičí.

Kolikáté to mohlo být setkání s mikrofonem? Nevím. Kopírovat a ukládat jsme přestali na začátku století. Už to nemělo smysl. Zůstaly ale zkušenosti. Zážitky z natáčení, slovy klasika.

Ve studiích se tolik nepřihodí, ale v terénu, to je jiná. Chystá-li se spolupráce s novým člověkem, odkazuji předem právě sem na blog. Nemusíme se poté složitě představovat. Dnes už je technika úplně jinde, než byla v konci století. Stačí drobné záznamové zařízení a mikrofon. Pokud to jde, spolupracuji s médii veřejnoprávními, výjimkou je regionální rádio v Boleslavi. Točení v terénu bývá složitější o možný problém s počasím. To může záměr výrazně poznamenat. Já jsem ovšem podobné za celou dobu nezažil. Měl jsem vždy veliké štěstí. Některá setkání byla prestižní. Vzpomínám tak na pořad Host do domu (ČRo II Praha). Na stejné stanici Noční Mikrofórum, na pobočce v Karlíně Tandem Jana Rosáka. Na Jizeře v MB pořad primátora, kam si mne pozval co hosta. To bylo v čase největších objevů v specializaci. Někdy jsem nachystal k zpovídajícímu otázky, aby to bylo k věci a originální. Vždy tak po domluvě.

Točili jsme kdysi v muzeu a zvukař ve snaze připojit techniku do sítě, zrušil osvětlení celého sektoru. Neskutečné. To se pak příliš nesoustředíte. Ale bylo to nakonec veselé. Jindy, když z redakce novin poslali na reportáž o mokřadním životě slečnu v páskových botách, nevěřila, že máme sejít ze silnice k vodě. Jindy jsme škodovkou zapadli v louce u Jizery a následovat měla návazně reportáž od Červenského rybníku. Vyfabuloval jsem hladinu, nasycenou bousovským ptactvem z louky do přímého vstupu. Vždycky se bojíte o počasí, stejně jako o herce ve vedlejších rolích. Slavíci bývali občas nepřející. Když Štěpán Rak zařídil při vzniku Slavičího háje Koncert pro slavíky v sokolovně i se skladbou přímo pro ně, chtěl jsem, co průvodce večerem, lidem čerstvě říct, že do oblasti právě přiletěli. Ten rok si ryšavci dávali na čas a nebyl nikde jediný. Šlo by jistě zalhat, nikdy bych podobné ale neudělal. Ještě v poledne před večerní akcí jsem zoufalý táhl Boleslaví a řekl si, že u dálnice na sjezdu štěstí ještě pokusím. Mezi kempovníky lemu společnosti. První svodidlová ohrádka protierozní a protihlukové zeleně, plná poléhavého barvínku, byla prázdná. Druhá s pnoucí růží vysoko na stříbrňáku taky. Třetí při libereckém nájezdu jakbysmet a čtvrtá za trafačkou – podržte se – slavík tam byl! Tak jsem ho zrovna chytil a okroužkoval. To se to pádilo k Bousovu moderovat. Oblek mi prvně snad v životě nebyl těsný. Jindy jsem u rádia neměl kde zastavit. Kroužil kolem, vyhlížel pohyb u dveří automobilu a čas běžel. Též se do éteru mělo vysílat naživo. V poslední chvíli jsem zaparkoval v sektoru popelnic a byla to pro mne ve studiu krutá hodinka.

Jiný je Slavičí háj. Sraz tam míváme s předstihem, já vše okouknu a nachystám. Dnes jsme tam ovšem přejížděli z kovárny a o slavičí zpěv naživo nešlo. Žádný tam ještě není. Vypomohli jsme si přehrávačem a úkrok přiznali.

Stál jsem kdysi před kamerou na hraně splavu Červenského rybníka. „Na první dobrou, pane Kverku!“ – špitl dramaturg v roli kameramana. Stalo se jasně to, že jsem se rozkoktal, zapomněl přichystané a zrudlý ho zastavil. No a pak ještě třikrát. Jen díky tomu ovšem na chvíli nezapomenu. Vidím se třesoucí i teď, kdy o nic nejde. Děkuji za všechno, krajino zdejší!

Natáčení v našem parku zasponzorovalo počasí a jsme rádi. Poté, co v Praze padal sníh, Dolní Bousov měl pro nás sluníčko. Děkuji.

Vysílat se bude někdy v týdnu reportáž z místa i z kovárny.

Zpráva, že v místě zimuje, mne nepřekvapila. Konipas horský na Klenici…

Už stojíme v čase rozednívání na soutoku pod Školništěm, předvádím ranní líčení. Je příjemně dost nad nulou, což je rozdíl oproti roku dvanáct, kdy se tu v ornitologii zaučoval syn. Vzpomínka tady.

A výsledek současný napíšu hned. Do půl desáté se nechytilo nic, ale i to je účet. Kdyby se podobně stalo tenkrát, vysvětlím Tomovi, že horský konipas, ledňáček – ba ani ten střízlík – vůbec nemuseli být! Začínajícímu se tvrdá zkušenost hodí.

Můžeme přemýšlet nad výsledkem, je k nám zadáním. Proč je tu prázdno?

A je to vůbec pravda? Ve vodě ano, i když – mohl jsem chytit divokou kachnu ještě za šera, nevyšlo to. Nutrie na potulce se vešla tak akorát pod síť, a to je výsledek moc hezký! Jinak bych v ní měl tunel. Člověk s podobným absolutně nepočítá při líčení. Věc nedávno nová.

Ještě pár vět k vybádanému „prázdnu“: Šoupálek málem před očima! Ten, s nerozpitě skvrněným čelem a bříškem barvy příslušné! Určení tedy jasné. Kosové, v čase začínajícího konkurenčního vyhánění. Hrdličky, dávno v páru. Strakapoud velký bubnuje do větve a mezitím pokřikuje, že už má bydlení vyměřené. Slyšet je střízlík, kterému se k vodě ovšem nechce, takže síť si dál klimbá. Vyprávím, proč se máčí před odchytem tato šestka typu „Draht“, zvaná drátěnka.

Dům s pečovatelskou službou za zády už chystá neděli. Začíná cigaretou, venčením psíků i jednoho psa. Od Lipek slyším brhlíka, hvízdá, ať to prý zabalím.

A teď ještě k tomu klidu nad vodou. Klenice loni vyschla. Čeká ji obnova. Než se život znovu ve vodě nastaví, než přibude rybek a hmyzu, chvíli potrvá. Nyní má čerstvě pořádně vymeteno.

Pak ale na cestě kolem Červenského rybníka zastavuji a směji se pod vousy. Tak přeci tu rybaříci jsou, jen trochu jinde! Na zborceném pletivu bývalé kačenárny poškytává, aby pod sebou rozhýbal rybky a zaútočil. Pak frčí pod splav. Ano, sem se rybičky vypláchly s výlovem a je jich pod splavem dost. Kdybych byl nestál o tradici a nelíčil v Břízkách, pod splavem by to dopadlo. Pro úspěšné pořízení je dobré pořádně krajinu číst. Lépe než dnes, to jsem si jist.

Je stále ještě prvního února a mám po proceduře. Bral jsem bahenní zábal, holínky po něm jsou hned mnohem zelenější, ze šněrovadel odkapávají slzy za zmačkaným poukazem, že už je po všem.

Močály u Koprníku a rybník Brodek. Toť balzám pro zelenáče! Silnicí přichází kolega, se kterým se tu potkám snad vždycky, když sem náhodou zajdu. Zná místo dobře. Mluvíme o husách před námi na hladině, že jich stovka bude. Značená není z nich žádná.

Já básním o močále. Jak bylo dobře, že tenhle ráj i mojí zásluhou přežil. Vynáším k němu tip osmi párů, souhlasí. Ano, tolik tu modrých slavíků takhle přes silnici zahnízdí. Loučíme se, že zas někdy na viděnou.

Jdu vzít tu lázeň slatinných bahnisek. Ještě prostředí nevoní, na to je opravdu čas. Až se zem zapaří v travách a voda začne dýchat. Až přibude ptáků, než jediná modřinka, proklepávající rákosní stvoly. Hladiny ale žijí, což mne moc nezajímá. Mým světem jsou křídla do velikosti drozdích. Myslel jsem si už na skřivana, ale mám smůlu. Slídím v polích dalekohledem – zatím nic.

Jdu do sektoru II, za rybník Nový. Tam jsou podmínky rovněž luxusní, ale jediná bekasina, jediná slučka tu ještě není. Tedy, alespoň jsem ji nevyšlápl. Prošel jsem ovšem tak desetinu plochy a nejlepší místa ne. Tam zbytečně nechodím ani teď. Mohou tam být už jeřábi. Stačí mi dýchat a dívat se.

Držet se černých bezů, které se za pětatřicet let vůbec nezměnily. I tenkrát jsme se takhle poplácali. To jsme se báli, to šlo o hodně. O přežití. Jestlipak to alespoň tuší ti, co sem přicházejí. Nebylo by tu nic. Jalová, hnusná navážka z Polygonu. Bylo to všem úplně jedno – tak, jako je lhostejné dnes. Ne, mně tu je prostě báječně na druhou! Nic chytat nemusím, ani s sebou nic nemám. Sjel jsem si kilometr osm set metrů jen tak, na otočku do lázní. Husy kolem křičí, už se párují. Oštipují ozim a ty krajní pobyt ostrým zrakem jistí. Jsem napláclý za kmenem lípy, s dalekohledem to moc neumím. Nenosím jej na ornitologii, možná jsem jediný v republice, mám to prostě jinak a rozhodně to není návodem! Jsem hlavně chytač s intuicí. Dnes jsem si ho vzít musel. Už ale odjíždím, stačilo mi. Je to opravdu brzy, nejdřív tak za měsíc.

Dobrý nový den i měsíc!

Letos bude vše rychlejší. Únor bílý, pole sílí… Za okny víc jak deset nad nulou – víkend na krku – a já tam musím. Ano, padám do bažin. Po samostudiu, kterým jsem čerstvě prošel.

Letos se bude znovu chytat a tak chci mít přehled o slavících z mokřin. Je děním nevím jaké náhody, že republiku obsadili takovým způsobem, tak početně. Vždyť tudy dříve sotva protahovali. Místo, kam jedu – mokřady u Koprníku, jsou hnízdištěm sice s pauzou zkraje devadesátek, ale předtím třetím v republice. Před chvílí jsem to pročítal a zachvátil mne takový elán, že ještě večer opravím sklopky. Jsem člověk, který to se vzpomínkami opravdu umí, a tak mi nedalo ani tentokrát příliš práce, ocitnout se v tom rozhoupaném prostředí světa modráčků. Stavy přes zlom století vystoupaly, odráží to situaci v celé republice. Modráček je dnes běžným. Ale chytání pro kroužkování a kroužkování samotné – to je svátek svátků! Není jeden exemplář stejný druhého, platí to pro subspecie i pohlaví. Nikdy nevíte, co zpod síťky vylovíte, jen „polomáčený“ rýdovák je pokaždé stejný. Lze na ně jít i sítí, ale sklopky jsou klasika. Divoká prasata v močále obnovují rozbahněné cesty, a přestože nějaké to ptačí hnízdo sežerou, modráčkům neurvalým chováním prospívají.

Bývaly kolem orchidejové louky, bývaly. Ještě je pamatuji, ale daleko větší zkázu, než kterou je zarůstání prostředí, přinesla rekultivace většiny podmáčených luk v 80. letech 20. století. Ještě před tím tu hnízdil vodouš rudonohý a bekasina otavní. A chodil tudy věhlasný Alfréd Hořice. Dnes místa spravuji já. Jen času už tolik není, protože rezaví slavíci, jakmile přiletí o měsíc později, všechen si nárokují. A nejen příletem a zavoláním. Už na prahu příštího týdne přijede mikrofon do našeho parku o nich natáčet. Tak, abych tam byl, protože reklamy pro ně a krajinu není nikdy dost. Však jsem to byl včera zkontrolovat. Jaro tam ještě nejspíš není, ale zima dávno ne.

Modřinky z umělého hnízda sloupu infotabule už kolem zpívají. Tráva se zelená touhou, krtkové na podzim ani nezalehli a makají dál. Je dobré, když už tu máme takový čas, dojít si za humna k nadechnutí.

Dobrý den na blogu.

Za okny se blýská a hromy následují. Tma, jako v pytli. Zvláštní výkon od přírody, až legrační pro osmadvacátý leden, mladého odpoledne. K nadpisu, jako objednaný.

Ode dneška se ubírá pan učitel ze Lhotic k stovce. Básník kraje, u kterého tenkrát, když jsme na sebe prvně narazili, bylo jasné, že to není naposledy. Pak jednoho dne byla od něho na světě báseň pro slavíky, a já vždycky dlouho pak o nich vyprávěl. To nebyl čas, mířící k propadlišti. Sbírka Krajinou mého srdce mne doladila. Říkal jsem si – tak tohle jsem už někde slyšel. Toho muže si vážím za obranu domoviny a chci být podobným.

Pan profesor sem nechodí. Přesto je hlavně pro něj toto ohlédnutí. Takže poetičnosti křídla – a odrážíme!

Sólo pro tmu

Světlo konečně prohrává! První opilci se těla svá pokouší odvléci domů, když k cestě se vydává – a zprvu klopýtá větvemi stromů – pozpátku jdoucí měsíc…

Čihadlo má ode mne jméno „Mezi Bousovy“. Připomíná rozevřenou knížku, s vloženou záložkou uprostřed. Za dešťů bývá umáčená proudem znedaleka. Rákosí si v mžiku přiťukává s černým bezovím, co ti dva nedopijí, zbyde na vrbu křovitou. Miluji chvíle, když mne krajina přesvědčuje, že vládne čarovat, postaví-li se před ni nespěchavý.

Bylo to tenkrát už nad pruty z bambusu, achátových oček. Klenici ve městě, kde bylo vody, že ze stadionu o zimách přestřelené puky málem vyčnívaly nad hladinu, nikdo by nevěřil, co s ní provede noc. Sedal jsem tam o tmách a věřil. Ač úhoře třeba nenachytal, posvítit do vody nakonec šel jsem vždycky. A tam to uviděl! Tam všechno promlouvalo. Co potok umí! Ohromní líni, vyjetí z tůní kdesi dole za viaduktem, vizitýrovali zdejší dno. Prvně jsem pochopil mimikry krajiny, a že se mnou o tom chce mluvit. O co všechno přicházíme, jak olámaný vidíme obrázek života! A Mezi Bousovy se to připomnělo. Najednou ta samá krajina odvádí si vás k doškolení. Jen udice nahradily sítě, a kleště k tahání háčků – o trochu jiné, kroužkovací. A zestárnul jsem přitom. Je ale zvláštní – až spravedlivé, že volňásek od tenkrát, platí i dnes. Je polotma či pološero, toť změna proti tehdy. Plechové město vykrádá nocím šarm, přezařuje kotlinu. Na chytání tma ale stačí. Spát zase nejde. Celta z mládí v impregnaci už chrastí, dřevěné válečky knoflíků stanového dílce tlačí a připomenou, že dál jsme spolu. Noc přišla výrazně kreativní a taková nepostojí. Přelomilo se datum, je po půlnoci a začíná se. Těším se na všechno, na kontroly, kterých se do rána mnoho neuděje, letních hodin potmě totiž je jenom pár. Jako by noční prohlížení sítí o slavičím chytání snad ani nemuselo být. Chyba lávky! Jak právě výjimky v oboru platí, najednou vidíte, že z nočního putování polevil pták a síť k vám jej šetrně drží. Nádherný, víceletý, životem zkušený slavík tmavý! Hypotézy, které jsem od večera o tahu vedl, házím najednou kus dál do rybníka. Pro zbytečnost.

A školí se dál… pak už se rozednívá. Krajina vstává. Jak dobře, že jsem přišel!

Přeji zdraví nejen do Lhotic.

Dočetl jsem studii o modráčcích a dostal chuť vrátit se do svého šuplíku.

Naučil jsem se dávno, udá-li se něco neobvyklého, čemu tak úplně v čase nerozumím, zajistit co nejvíce stop z místa činu. Až budu jednou dál a pokročilejší, bude se hodit. A to je případ i ohromného překvapení z pětadvacátého července, z dopoledne – roku 2015.

Než přišla éra nočního chytání (už tehdy klíčila), byly v té fázi prázdnin na pořadu vizity hnízdišť, pelichání adultů.

Postávám chvíli už na hrázi mezi Býčinským a Střípkem – rybníky na šňůrce Boseňského potoka. Když jsem byl od obecního stolu ještě platným v regionu, jeden z nazelenalých úspěchů bylo vysázení listnáčů právě zde, v místě bývalého rybníčku, a poté skládky. Ze stromů na mne zadýchala radost. To jsou momenty, které přispívají neplánovaně stavěné náladě dne. Pod starou vlasaticí, kterou jsme v místě nechali z úcty, tahám dvě sítě. Sklopky jsou tady už většinou směšné. Pouštím přehrávku megarhyncha a z pravé strany, až vzadu nad řídkou rákosinou, se okamžitě rozvlnila síť. Teď by měl děj člověk stopnout (v ohlížení klidně mohu) a užívat vteřiny „předšokové“. Říkat si – proč takhle přicházejí? Kolik jich ještě bude – a třeba i – nezblázním se z toho jednou? Chytil se slavík uherský, určitě samec, pořádně rozpálený, a navíc (logicky v tuto dobu) – dopelichávající.

– Střih –

Sedím nad tím „dnem ve fotografii“, v hlavě též všechno z onoho dopoledne drží , hodnotím událost nově. Noční chytání i u tohoto druhu totiž přineslo zkušenosti a dnes vím třeba, že ptáci (často?) nečekají na finále procesu výměny šatu. Otázka, kterou bych si dříve ani nepřipustil, zní: „Mohl ten slavík už přeci jen být na cestě, a já ho vyhmátl při kratičkém mezipřistání? Zvažuji datum a stav výměny peří. Mohl s tím odshora letět? Mohl by klidně, však datum nesedí. Do konce měsíce chybí skoro týden! A takovou zkušenost z nocí nemám. Vypadá nakonec všechno dál tak, že kdybych byl býval do místa předtím zašel, mohl jsem kroužkovat časněji. A v stádiu o mnoho zajímavějším. Protože pelichání zmíněného slavíka u nás je pro hledače setkáním setkání! Mohu se k případu vracet a přemýšlet dál? Mohu. Tehdy, až se povede při nočních odchytech čas prvních černých slavíků na průtahu posunout blíž.

A protože příroda není učebnice socialistického dějepisu, která by v předepsaném platila na věčné časy, existuje hrst výjimek k řečenému. Největší zmíním, aby se náhodou tu se mnou nikdo nepřetahoval. Vím už – a mám doloženo, že někteří dospělci (neúspěšní samci zejména) pelichají dřív. Ano, vnitřní hodiny život jedince sledují a umí improvizovat. O takových zkrachovancích mám v knize pelichání doloženo dost. Pak tedy za situace, že by dotyčný byl ptákem z neúspěšných, může být všechno jinak.

Chybělo chytači štěstí. Nápad, přijít na lokalitu o dva týdny dřív. A polemizovat můžeme znovu – štěstí? Copak jej bylo málo? Nemusel jsem se dovědět nic a mohl i tady dál vládnout klid. Zakončit se hodí tedy tím, že – štěstí potřebujeme mít vždycky co nejvíc!

Dříve bych tomu neuvěřil. Na kámen tvrdé dřevo slív předává po kouři vůni na rošt a dotváří jedinečnost.

O to by ani tak nešlo, mistrovství ovládám od klukovských let, ale hodilo se mi po dlouhé pauze zase ochutnat. K neuvěření, proměna byla na světě! Najednou rozumím řeči ptáků, po zimním otupění. Uvědomuji si, jak kolem dávno běží čerstvý ptačí rok. Jak to, že jsem od mlýna nevnímal bubnování? Jedno zleva, a v odpovědi druhé napravo. Strakapoudi to dávno vědí! Bylo by naivní brát vážně kalendář na poličce, nechat se od něho mást. Třeba se dívat po krajině.

Na skalce dávno se otvírá zem a chystá rozkvétání. Hrdličky v podstatě od loňska námluvy neutnuly, a kdybych chtěl od Hrádku uslyšet výra, uslyším ho. Slunečné momenty hecují sýkory, nejedna prozpěvuje. Najednou všechno začínám brát vážně. Kdo z vás chce užít si ptačí rok, na nic už nečekejte! Nesmí vás mýlit slavičí stránka, ta začne aktuálně vysílat v dubnu. Za ptáky „slavičího typu“ by šlo však vyrazit už nyní. Jsou jimi červenky, které v čase nového století u nás už zastihnete celkem pravidelně. Když si ji budete prohlížet, od slavíků v sobě drží opravdu dost. Dalším předskokanem bude modráček. Najděte si předem šikovné pobřeží s rákosinou či orobincem, nejlépe se sítí stružek či alespoň průseků po lovcích od podzimu, víte-li o slati, bude nejvhodnější. Tam jej po půlce března můžete vidět a v konci měsíce i uslyšet. Bělohvězdých modráčků výrazně přibylo, není dnes obtížné slavíka zažít. Kdo by chtěl s nimi a v močále zůstat, objeví ptactva kolem, jak nikde jinde. Ale pravého slavíka ne. Za ním by musel přinejmenším z rákosí do vrbiček, anebo raději do tmavých trní. Kolem už pak bude duben, a k jeho půlce šance dost veliká. A kdyby ne, květen to jistí! Do půlky máje by mělo ptactvo už v zrychleném řízení zklidnit tahový neklid a myšlení překlopit pro námluvy. Ke konci měsíce nastane chvíle, kdy tuzemská ornitofauna stane kompletní. Pro pozorovatele to ale neznamená, že se může na mezi natáhnout a užívat si. Kdo neposčítá teď, za pár týdnů už ne! Možná neuvěříte, ale první zmizí kukačky. Dávno před prázdninami, tedy ty staré. Až dosáhnou afrických zimovišť, jejich potomci u nás budou ještě v hnízdech pěstounů. Kolem však odlétat budou rorýsi, ale pojďme tu šílenost hodně rychle zastavit. Vždyť ptačí kolotoč pro další velikou jízdu teprve promazává soukolí.