Zaměřeno na slavíky

Víte, co je to vztah ke krajině domova? Je to diagnóza, která se týká, krom jistě mnoha jiných čtenářů, i mne. Netajím se hodnocením sám k sobě, že mám ta místa rád a rozumím jim. Vždyť jsem k nim chodil od malička. Za mlhovinou, nánosy, nebo lze napsat i balastem od lidí, rozpoznávám krásu a jedinečnost koutů, kam mne zvou skvělí slavíci. A bylo tomu tak i včera od poledního času k setmění. Byl jsem u Klenice, poblíž městského sportovního areálu. Taky lze napsat za hřbitovem, nebo prostě za „rozdvojkou“ železničních tratí. Nebo se dá říct „v šutráku“, jiní by napsali „na Bakovce“. Točili jsme tam kdysi o slavících s člověkem známým od projektu Zpět k pramenům. A tehdy, jako dnes, svítilo jarní slunce. Jenže jsme onehdy nešli až k vodě, od vývěrového zdroje po soutok. K tomu, co jsem se jako kluk při něm naučil plavat. K smíchu, když tam je dvacet centimetrů vody? A někde dokonce třicet? Když člověk projde vším nepořádkem, který snesla do vrboví omladina, to místo žije! Je tam, a s ním všechny vzpomínky. Je třeba okolní brajgl odgumovat a vnořit se do plátna pradávných časů. A klidně za přítomnosti slavíků. Ano, jsou doma a je jich pět. Vím to, mám je od toho odpoledne pod kontrolou.

Klenice tenkrát měla nařízenu regulaci a stavěly se vyrovnávací jezy. A dělaly bagrem obloukové obchvaty, aby vůbec šlo místo opracovat do budoucí hrůzy. My vodu pod obchvatem přehradili a vznikl bazén, hluboký pro kluky dost. I na plavání – „pármetrové“. A tak to vzniklo, že mne tempa najednou udržela nad vodou! Děkuji dodatečně, milá Klenice.

To místo je zarostlé mohutnými vrbami, které lezou až do vody. Naštěstí. Nikdo sem zatím nedošel Klenici „vyfackovat a napravit“. Až to udělá z rozkazu státu, bude po ptákách!

Sklání se slunce v místě, kde sestupovalo dřív, to se nezměnilo. Jen už nejsem mlád co tenkrát. Ale všechno ostatní – voda, pobřeží, vůně míst i to slunce – to dodnes vydrželo! A já tu stojím, než ptáci se pochytají, a žasnu při vynořivších se vzpomínkách. Voda od pramene po krátkém stoku je skvostně skleněná, tak jsem z ní v momentě pil. To prostě nejde jinak. Ono, když si „cvaknete“ v létě na koupališti pod hladinou, vyjde to stejně, voda je táž. A vedle Klenice? Ta je – popravdě – taky čistá. Inu, jsou místa v krajinách s pamatovákem, a já se do jednoho podivnou pěšinkou včera podíval…

Znal jsem starý manželský pár, čekávali na vlaštovky. A v snadno uvěřitelné poctivosti se strachovali, když zjara nebyly. Žili s nimi, pomáhali jim, byli z nich rádi.

Znám jiné, kteří sledují přes louku od domovních oken čápy. A zčerstva telefonují. Taky si bez nich jaro nedovedou představit. A je to krásné.

Pak už jsem na řadě já. Chodívám za slavíky. Přílet prvního je povznášející. A nemám dost! Hledám pak dál, tipuji místa kde by už mohl být, prožívám napětí. A k tomu ten hliník! To je divadelní kukátko jako víno. Bez kroužků bychom o nich mnoho nevěděli. Je pozoruhodné, jak se dokážou ukrýt v čase, kdy větve ještě nijak moc nepřiklápí. Slavíka za takové situace najdeme vždy v tom nejhustším keři. Nezpanikaří, nevyletí, když jdete kolem či po něm. Zůstane bez pohybu neviditelný.

První jejich přílety jsou velkolepé. Vzpomínám, když nebyly vábničky, kolik práce dalo některého z časných vypátrat. Někdy se totiž v prvních dnech návratu neozvou, to by člověk musel být v převleku domácí kočky, což je – jednak složité, nepohodlné, a v prostředí okolo obchoďáků ve směru k lidem úlet jako hrom. Už tak se někteří od aut podivují, nakládá-li si člověk výbavu a směřuje pod most plný abstrakce.

Když jsem jel domů, skrz mělký bor byl k vidění pruh od zapadajícího slunce. Obraz plný čmáranic od letadel, modrotemný. K tomu při zemi nadržená řepka, co pozítří rozsvítí kraj. Už místy problikává.

Máme konečně jaro.

Z tisíců mých slavíků jsou exempláře, na které nejde zapomenout. Patří k nim i starý slavík z našeho parku od křižovatky. Ano, připisuji mu další úspěšný návrat, dorazil včera po ránu. A zpívat se ani teď nenaučil. Samozřejmě, že jsem ho poznal po úvodním trylku, jen jsem potřeboval mít jistotu. Přeci jen jde o odbornou záležitost v první řadě. Až kroužek zašuměl v databázi, teprve tehdy lze prohlásit: „Je to on!“.

To ale nejde vypsat tady ve chvíli po obědě. To je na několik hodin. Jsem rád, že toleruje každoroční odečet a tím i ukazuje, že kroužkování není k opeřencům dramatické. Jinak by už někde pod Prahou, přinejmenším letos, určitě uhnul jinam. Kopřivy by tam taky rostly, partnerku by pořídil – o co by šlo? Je v ptačích náhledech prostě něco víc.

Tak tedy – od včerejška je vetrán doma. V parku je první, i když se od rekordu v příletech, kterého je z předloňska držitelem, značně oddálil. Jsem ale k tomu v pohodě.

Je báječné sledovat pěvce, kteří po sezóně odlétají za sluncem, a pak se snaží navracet do známých míst. Toto je, vážení, pro letošek příběh jako hrom!!

Sotva ochabl průtah rehků domácích, navazuje pohyb rehků zahradních. U nich se snáze chytá na nástrahu, jsou v tom aktivní. Pro slavíky nebývá nikdy čas k těmto zážitkům, ale když si jej člověk najde, je to krásné.

Jde o další druh, kde zejména u samečků barvy otěrem „dozrají“. Když potom v máji hájí kdesi svoje okrsky, jsou už vybarvení. Po ránu a v mladém dopoledni je pozorovatel může vidět sletovat do cesty z keřů, pak už se vnoří do jejich přítmí a do večera v něm zůstanou. Tam je ta pravá příležitost nalíčit. Rehci jsou fajn pro pohlavní dimorfismus. Oba dva druhy, trošku stav komplikují mladí jedinci. Ale u dospělých jde o determinační svátek.

Přestože rehek zahradní na Zahrádkách (městská část Dolního Bousova) pár dnů bývá k vidění, ptáci zpravidla míří po cestě dále na sever. Proto se přes den poctivě vykrmují, aby přesun pak mohl odsýpat. Nikdy neztratím obdiv nad ptačím putováním.

Kdo slavíky vyhlíží dlouhodobě, ví, že zatím není důvod k obavám. Existuje totiž určitý příletový předvoj (platí obecně) a pak teprve běží hlavní proud. Předvoj je taková loterie, vezměte, že Finsko má tři čtyři dny doma slavíka tmavého, jak poznamenává kolega Roman.

Hlavní proud už může odhalit více třeba k posunům zvyklostí, podle mých dat proběhne vzápětí. Slavíci sami moc nezpívají, nemají důvod a chuť. Reakce/odezvy jsou vlažné, často nulové. Přesto na lokalitě slavík už pobývá. Převážně ovšem platí, že ještě moc nejsou.

Včera jsem připsal první retrapy, dva. A rád bych poznamenal, že nepozoruji jen známého opeřence, ale přemýšlím přitom i nad sebou. Děje se mi totiž jisté vyzrání prožitku. Už to není jen základní obdiv, ale vystupňovaný úžas. Ten drží do doby, než přijde kontrolní odchyt další. Tak to by bylo v prostoru euforie amatérské. Pak tu je dojem odborný a ani on nijak nekulhá. Každý jeden – opakuji – každý jeden záchyt známého jedince má obrovskou vědeckou váhu. Mnohdy napoprvé ani netušíme objem sdělení sekundárních, která následně, třeba i s odstupem probudíme, nebo taky ne. Včera jsem „probudil“ u obou případů. Jeden je mladý, usazený klasicky „z noci“, v odstupu dvou let. Druhý je starý, v posunu do sousedního místa po roce. Proč toto dělají, ještě úplně nevím. Když už dovede trefit z nadrovníkové Afriky k Bousovu na Klenici, proč se posune o číslo jinam? Když lokalita původní drží. Co my víme, co se mistrům prohání hlavou. A nebo se nazpátek „za chvíli“ vrátí? To už moc zjistit neumím, velmi obtížně se následný kontakt přidává a čas zbytný pro zdlouhavou návštěvu v ruksaku nemám.

Mluvím o nedostatcích, přijde mi to profesionální, poctivé. Chci svoji ornitologickou práci odevzdat co nejspolehlivější. To je to správné slovo – nejspolehlivější. A už jen dodávám: téma je rozměrné, spíše nadrozměrné. Otázek možno louhovat z bádání slavíků opravdu mnoho. Některé třeba až, co se přelívají do témat krajinných, ochranářských, etických.

Tak buďte zdrávi. Přízemní mrazík je za námi, přejme si, ať jaro neublíží.

Poslal jsem akci k registraci pozdě, takže ji třeba na seznamu ČSO nenajdete. Je řada důvodů, proč bude s velikou pravděpodobností od nás poslední. Času na ornitologii mám nejspíš víc než jiní, ale pořád se nedostává. Kdo v letech dalších bude chtít s námi pobýt, možnost má po dohodě. Park mu představíme, tak to pro zájemce funguje už teď.

VPZ v Slavičím háji bude od rána (7:00 hodin) v sobotu 2.5.2026 zhruba do oběda.

Ukážeme techniku chytání pro kroužkování, pohovořím o našich cílech v prostředí. Zajdeme ke Zvolínku podívat se na rybník, pak se otočíme a na radnici bude na hodinách před polednem.

Je dost dotazů na akci, jsem zvědav tedy, kolik z vás přijde. Je dost dotazů na slavíky – proč ještě „nejsou“. Do toho se mohu pustit třeba teď hned.

Letošek je v příletech zajímavý až podivný. Místy po hnízdištích nějaký je, často pak zmizí. Pro ten účel je vynikající, že obdrží značku, když už nechce zůstat. Třeba nám jednou zásluhou náhody poví o sobě víc. Odněkud. Třeba si uvědomit, že končí teprve druhá dekáda dubna. Ve starém století by byl po místech ještě napjatý klid. A ještě jedna věc k tomu: kdo ví, jak probíhala cesta vrškem Afriky. Slavíci sází na úživnost centrálních zastávek a pokud vlivem počasí se tak neděje, nepřežijí ono zaskočení či setrvají o mnoho déle.

Dnes jsem cestou z parku zastavil na jednom tradičním hnízdišti města na Klenici, kam vrátit by se měl prastarý pták. Hned vedle v ústraní se rozkládá skautské tábořiště, lokalita je Slavičímu háji na doslech. Pršelo. Déšť byl vyformován do přeháněk, takových těch voňavých, jak dovede spíše máj. Protože je u moci ovšem apríl, tančilo mezi kapkami slunce. Vše podle předpovědi. Mám místo moc rád a dobře je, že drží. Kvete tam později letitá jabloň a zalezu k ní úplně vždycky. Pro blízkost. Letokruhy na tom budeme zhruba podobně, souhlasila s tykáním. I letos se chystá. Jako u nás v parku – pozdržela květy polekáním tehdy. A dobře rozhodla. V poupatech stojí odolnější. Dneska jsem ale souznění odložil, od tábora slyším tichý zpěv. Do toho táhli po cestě rehci zahradní, i jejich je čas. Jak máme kukačku v parku, protahují. Slavík pak reagoval na moji přítomnost, jako by snad doopravdy měl být zmíněným matadorem. Síť obešel po druhé straně, kde ovšem číhaly pastičky. A na té nejbližší „klobouk“ už byl! Myslel jsem v skromnosti na některého rehka, bývají velmi hladoví, byl tam ale lapený on! Bez kroužku, loni narozený. Takže se domnívám, že večer, až přes otrhané oblouky Rachval rozbitou asfaltku přiklopí tma, popoletí od místa pryč. Uvidíme.

Na každý pád jsem ho vyfotil a klíšťata z očního víčka pinzetou sundal. To za zdržení.

Běží období, do kterého se mi nikdy příliš nechtělo. Jde ale o bílé místo specializování – a léta běží, vážení. To třeba vnímat jako bič.

O co jde? Mladí tohoroční slavíci obecní neodlétnou k zimovištím „na tlesknutí“. Zdá se mi dokonce, že i staří podnikají cosi, co jsme si doteď nemysleli. Dále pak – příletem do zimoviště pohyb velice často též neustává, to třeba říct. U řady dochází k přesunu dalšímu, snad pod vlivem dešťů a jejich efektu. No a už jsem u dveří podtématu z úvodu, co je obcházeným úkolem.

Přílet prvních slavíků a jejich chování „doma“. Uvozovky cílené, ono totiž s tím návratem, kam „jako spěchají“, to není podle kroužkování zcela srozumitelné. Jinými slovy: Ani jeden z prvních tří letošních okroužkovanců na lokalitě není! Je to časově náročné, je to nelevné s ohledem na hmoty pohonné, i skličující, že něco může ještě zůstávat jinak, než byla kovaná představa. A tak se vracím „hrát“ a bedlivě sledovat místa, kde slavík letos už byl. Světélkem za tunelem zůstává kroužek, třeba rozuzlení přinese průzkumem širší oblasti, až na něj dojde.

Na druhou stranu – jsem okouzlen zjištěním, že snad i u adultů lze chytat občas ptáky „v pohybu“. Že místa zdejšího hnízdění druhu navštíví jedinci průtažní. Tukové zásoby na těle zmíněných slavíků mnoho nepovědí. Samečkové totiž přilétají s množstvím jen obvyklým, a tak vypadali i oni odchycení letos. Ke všemu víme, že prostor k severu není už pro druh kdovíjak velký. Výseč Polska a v sousedství Německa. Pak už jen hybridní zóna a království slavíků tmavých. Kdybych měl vyslovit názor k „blamážím“ u výskytu, myslím, že budou usazeni v okolí. A že se s některým v nemalé radosti letos dál potkám. To je, co zmíněno výše. Samozřejmě, že v materiálu mnohaletého sběru dat všelijaké stopy jsou otisknuty, ale klíč k tomu poznání, ten stále hledám.

Byla by problematika pro týmovou práci, ale po cestě hledání zvykl jsem putovat sám, přestože území jiná neobsáhnu. Proto jsem rezervovaným též k úvahám o soudržnosti či jejím opaku zdejších populací. Kdy se vše jeví soudržné málem na jedničku – ovšem proto, že za horizontem do všech stran se nebádá. Možná by pravda o věrnostech byla maličko jinde. Dovedu totiž vykázat a pracovat s výsledky jen těmi, které mám tady od Klenice.

Tajemství? Ano. Klidně ať nějaké dál ještě přetrvává! Ať můžu obočí pozvedat, co kleště udržím v ruce. Víte, co je důležité? Jestli slavíci budou a jestli se místa v krajině naplní. Co by to bylo za podivný máj, kdyby v něm slavíků bravurní tóny z večerních „podvětví“ netančily?

Čas, který se neokouká. A jste-li nastaveni k poznávání, žene vás to ze dveří bez oddychu. Čím déle v místech postojíte, tím víc se dopátráte. Většinou jste totiž byli viděni dřív, než sami uvidíte, a to chce potom čas. Dobrodružné? No… tak určitě.

Táhnou ptáci. A je to k pozorovateli komplikované. Nemusí být budníček po chvilce tím, kterého jste viděli, fotili, zapsali. Ale i může. Jedni už hnízdí, druzí přes jejich místa proletují k domovům ještě nedohledným. Vy to však většinou nerozpoznáte. Pro obvyklou radost z objevování to není úplně důležité, ale jsou tací, kteří by u problému rádi do hloubky. Jak poutavé je pozorování života venku!

Sedím na akátovém zábradlí u jezírka v Slavičím háji. Děti se za mnou učí házet plechovku špagátem tak, aby včasným zatažením dovedly nabrat vodu. Já ale sleduji přes rákos na vloženém posezu z větve (má kovový bodec k lepší instalaci) černohlavého bramborníčka, abych po chvíli zjistil, že jen o kousek dál v mokřině je představitel páru druhého. To potěší. Potřebovali bychom takových mokřin víc. Vždyť tento druh býval tolik řídký v naší krajině. Prodlouženým pozorováním se domnívám, že ptáci to už jsou místní, jeden zcela jistě. Je milé sledovat jejich styl života. Trošku se na dálku mohou splést s modráčkem, který je rovněž co chvíli ve vzduchu. Jaro je k tomu nutí. V něm to, proč domů spěchali. Udělat vše pro rozmnožení. Mám prima pocit, že jim v tom mohu pomáhat. Ne tím, že očumuji, pomáhám nabídkami. Otevíráním dveří do nových příbytků, a když bych to uchopil politicky – pak tedy – „stříháním pásek“. Kde ovšem tak nějak postávám s nůžkami sám.

Bude končit druhá desítka výměru dubna. V zahrádkách kmitají hrábě a poletují prázdné pytlíky od semínek, na Zahrádkách okraje Dolního Bousova se ptačí park vychystal k dalšímu bytí. Je mu třináct – čas na pubertu. Snad to s ním nějak přežijeme. Včera jsem prohlížel fotografie z let, kdy v lukách téměř nic nebylo. Zvláštní. A protože nám životy docela utíkají, jsem rád, že se nápad tenkrát narodil. Byl vynucený okolnostmi v kombinaci s náhodou, ale to už tady na blogu někde je. Dnes už jsou některé stromy pořádně velké. A keře v zápojích uspokojivé. Šero se pod nimi také začíná tvořit a zem jeho zásluhou stává se lysou. Hned jak odkvetou violky vonné. Hned jak vlaštovičník na okraji přicloní rám. A rákosí, které jsme získali pozemku směnou? Říkáte si možná: „To by jen idiot takhle absolvoval“. Vždycky jsem chtěl vlastnit pár brček rákosí. Ne tedy vždycky docela. Od doby, kdy nosím dalekohled a stojím ornitologem. Když to pro všechny nádherné druhy neudělám, kdo jim stůl k bydlení nechá z ostatních stát? Jsem hrdý na podobně trhlé nápady a je mi i jasné, že leckterý, po okolní naučné stezce putující, si výrazně ťuká na čelo. Nad kotlinou, kde přírodě poctivě září na tyči zelená.

Po noci, jež byla příhodná, slavíci místy už jsou. Dočkal se i Slavičí háj. Slavík je ovšem neznámý, uvidíme, co bude dál. Série podobných nocí čekání odgumuje. Budou přistávat další.

Diskuse nad tím, zda je to dřív než dříve, je ošidná. Před čtyřiceti lety se ukazovali o dekádu později. Šla ovšem jiná jara a nebyly vábničky. Přesto určitý předstih vykázat lze.

Všichni z čerstvých jsou staří.

Je velice zajímavé, jak výrazný běží tah červenek. Pospolitě je známe z podzimních hor, ale jarní migrace umí též překvapit. Přesuny jsou ovšem roztříštěné. Nejde o skupiny, jde o jednotlivce. Jsou ale všude.

Letí po křovinách černohlaví lejsci, letí rehci zahradní a nejedna pěnice. Do parku přibyli zvonohlíci, konopky, dlasci a stehlíci. Pěkně se metr po metru prostředí zaplňuje. Komu se co líbí, je to jeho. Nikoho nepoučuji, budu se chodit kochat.

Zas se jich dotýkám a přeskakuje na mne chladnoucí dálka. Oni už ji potřebovat nebudou. Jsou v cíli! Je to nádherné, je to úchvatné, je to dechberoucí. Vidím to na zdejší krajině, jak náladu špendlí k zelenobíle pojatým šatům. A já galantně asistuji při odkládání hávů obnošených.

Nevím, jestli napsat „hodinu“ nebo „minutu“ – napíšu: každou chvíli.

Ono se to příliš vystihnout nedá, mám mateřský jazyk rád, ale on na to nestačí. Ty obrazy míst jsou jedinečné. Dnes jsem galerii procházel v okolí města Dolního Bousova. Města na Klenici. Na každé skobě i po stojanech samá naděje! Ale pozor! Občas i smutek. To, když je hnízdiště pohmožděno a neví se, zda stav stojí kritický. Rozhodne slavík. Prostě se zvelebuje, čistí, odvětvuje.

Ve vzduchu už občas vidět vlaštovku, pěnice míří do zpěvu. Na lokalitách jde hlavně o to, že vegetace letí nahřátým časem o závod. Zatahují se rolety, v lamelách šumí žaluzie. Květiny spěchají v „podvětví“ rychle užít, ještě několik chvilek existuje. A nám v dlouhých „záhonech“ rozkvetly petrklíče. Každý rok stejné divadlo. Blanokřídlý hmyz s tím počítá, je zajímavé sledovat rozmanitost příchozích. A to se nelíhne všechno najednou! Mám ten park k naučení a hlava si dál říká o přídavek. Dávno už nejde jen o slavíky.

Šel jsem centrální cestou a říkal si – jak by už rezavé mihnutí celému konání vážně slušelo. Ne. Není doma v parku jediný. A trošku se děsím nad situací od křižovatky. Tam roky přilétal úspěšný slavík, co zpívat až tolik neuměl. Šlo mu však všechno zbývající – a – co my víme? Co na jejich protějšky zabírá nejvíc. No, teď tam trvá ticho a on uměl přilétat brzy. Na jeho místě vždycky monitoring začínám.

Je čas říčních orlovců. Pivák je samá šupina, zastaví se tu každý. Ty podměrečné doloví ledňáček. Park se nám začíná docela pěkně sletovat. Pěnkavy letos budou hnízdit možná i dva páry – vidíte – takový obyčejný pták to býval v starém století. Co je doma, to se počítá! Dívám se poctivě po všech, jsou totiž naši.