Zaměřeno na slavíky

Dnešní čtení je „vyčkávací“, než budu mít jasno, zda v analýzách zpětných hlášení pokračovat. Zvu – kam jinam – do parku na dolním toku Trnického potoka. K nám.

Tady je momentka od potoka. Máte dětské oči? Některé kloboučky před tlamou raději do vody naskákaly.

I v potočních březích to žije, skokani skřehotaví jsou ještě na nohách. Kolem cestují střízlíci. To je prostředí přesně pro ně, břehy upřednostňují. Táhnou také strnadi rákosní, u nich je aktivita vidět. Seberou se v jednu chvíli a letí k jihozápadu, dokud mi z očí nezmizí někde nad náměstím.

Všechno je nyní už podzimní. Vítr je jiný, stromy polosvlečené už od léta. Cítit je všude podhoubí. Na louce květů vznikly dokonce tři generace vzrůstu a kvetení. Je velmi zajímavé vývoj sledovat. Jakmile na chvilku vykoukne slunce, je poznat, že motýli o nabídce ještě moc dobře ví. Stavby rezavých mravenců žahavých nahlížím dnes už úplně jinak. Dříve o ně v trávě člověk zakopl a „hodil hubu“ do třtiny, dnes sice zakopávám též, ale už o mnoho radostněji. V některých hostují housenky vzácných modrásků a to mění situaci. Neviděl jsem to, ale tuším. Nastudováno mám z literatury.

Slavičí háj je dnes hostitelem převážně dravců. Spíše ovšem těch obyčejných jako jsou káně a poštolky. I na ně je ovšem moc hezké dívat se, co všechno lovem dovedou. A přišlo hlášení na velkého rákosníka. Hned druhý den byl na rybníku Žabakor. Směr pohybu SZ, šlo tedy o ptáka, co ukládal krajinu narození. Ještě máme jiného retrapem, čekáme na data kroužkování. Jde též o tuzemský rozměr. Já jsem se ale od slavíků naučil vytěžovat právě i hlášení místní či republiková. Přečasto výřečnější, než kdejaká „cizina“.

SEMPACH *61324 14.4.1959 ,+1K Rothrist, (Švýcarsko) / 8.5.1960 Kolín 617 km – kontrolován.

Máme před sebou první zástih zahraničního kroužkovance. V tu dobu ještě nikdo nemohl vědět, že alpská zem ohledně obecných slavíků neřekla poslední slovo.

Co je milé, tento výsledek již nenese pachuť násilí, promlouvá z něho výzkum.

Opět se jedná o staršího jedince, v minulém století tomu tak bylo. Na slavíky se chodilo často i v společenském tónu a kroužky dostávali především zpívající samci z pod pastiček. Ovšem, tehdy ještě bez generačního rozlišení, ta „věda“ přišla později. Dnes o ní říkám, že je v determinaci klíčová. Kdo se nehodlá zabývat věkem, ať slavíky nechytá.

::: Přestože bychom mohli pokračovat v postupu od dávných časů k současnosti, dovolím si na příště vsuvku. A nebude ledajaká!

Na obou koncích hlášení je sice „tuzemsko“, ale hmotností předčí mnohé. Jde vlastně o hlášení dvě. To první je starší a dostalo se svou tajemností až na stránky „Atlasu migrace“, druhé jsem pořídil osobně, je báječně shodné a novodobé. K dotahování myšlenek či provádění změn/oprav je zapotřebí držet v ruce právě alespoň výsledky dva. Kuriózní je na věci skutečnost, že oba míří do stejného místa úvalu řeky Moravy. Do stanice, kterou lze v reportáži olomouckého rozhlasu (2016) navštívit.

Štěstí badatelské nám je, jak vidno/slyšno, vesele nakloněno. Děkuji za něj.

Abychom kroužkovací výsledky neuvařili, je tu říjen a nutnost říci též něco jiného. Nabízím hrstku barevných slov ohlédnutí za létem v háji, za chytáním v noci a v čase jejího odcházení.

I po dvaačtyřicáté sezóně musím konstatovat, že neznám nic lepšího, než je právě čekání při sítích za odletu. Vsazeno je impozantně do teplých prázdninových nocí, kdy spacák je na spaní zbytečný, kdy hvězdy sletují k zemi, a dosud visící, klepou se v nejistotě. Do nocí, které mají život jepičí a přeci o těch pár hodinách dovedou ptačí poutníky schovat a poponést. Jeden lituje, že rozednění všechen ten úžas sebere a počkat se bude muset zase až do stmívání.

Slyšel jsem slavíky domlouvat se, že co nevidět se zvednou a vypadnou od řeky pryč. Čím dál víc si myslím, byli to sourozenci. Protože podobně jsem to od těch dob podezřel několikrát. Dneska je říjen a republika od nich vymetená. Po cestách tuším je o hodný kus dál.

Zásluhou nočního chytání je studijní oblast v následných hnízděních samý hliník. To je věc, s kterou jsem nepočítal. A těžko je při síti nad přehrávkou, když duben posílí a mistři se začnou sletovat. Dobře si předchozí blamáž pamatují. Každé jedno z půl tisíce kontrolních hlášení co mám, má cenu vyhnanou pořádně vysoko. Odpracovanou.

Dorazil říjen a sítě v pytlících přivírají oči. Je dochytáno. Bývaly časy, kdy jejich zívání nebral jsem vážně a jelo se do konce kalendáře. Už se to vrátit neumí.

PRAHA Z *07115 9.5.1954 M,+1K Budyně nad Ohří / 6.12.1959 Toualza, (Maroko) 2293 km – pták střelen.

Druhý výsledek z Poohří a znovu od dospělého slavíka. První z Afriky, kdy podobných mnoho nebude.

Opět se ukazuje problém s datem ohlášení. Prosincový údaj je dost „vysoko“ v ptačích itinerářích, slavík by v tu dobu měl být už dál. Zdá se, jako by v šedesátých letech a ještě později, hlášení kroužků chodila všelijak. Za situace, že nelze věřit datu přečtení kroužku, nutno i na časovou vzdálenost mezi roky pohlížet s rezervou. Samozřejmě ovšem, že pětiletý odstup možný je. Kdybychom měli podobně zpětně podkopávat všechny staré údaje, nepohneme se nikam. Pojďme tedy uvěřit, že slavík byl uloven opravdu šestého prosince. Maroko je tahovou zastávkou po přeletu moře a před cestou do pouště, jihozápadního směřování. Severně od NP Tazekka a již nedaleko pohoří Vysoký Atlas.

Povšimněme si odletu z Evropy. Dnes už můžeme říct, že naznačenou trasu lze zvát slavičí dálnicí, kdy nejeden z ptáků po dosažení pobřeží toto dál nekopíruje (v jeden okamžik dokonce desítky kilometrů zpět na sever), ale z jižního cípu pohoří Cabo de Gata v regionu Almeria, vyrazí přes vodu k Africe. Ostatní pokračují ku Gibraltaru. Poušť překonávají nejčastěji po západním okraji při pobřeží, odkud má naše centrála výsledek ohromné ceny, za podobně ohromujících okolností.

Když jsme točili v Slavičím háji před senátními volbami, nebylo jasné, co jasné je teď. Ondřej Lochman si židli odpracoval a zaslouží.

Ať se daří!

PRAHA M *82705 29.4.1951 Kolín +1K / 10.1.1953 Attigliano (Itálie) 863 km – pták zastřelen.

Zatímco první slavík byl označen v Poohří, druhý výsledek se vztahuje k jedinci (pravděpodobně) z Polabí.

Znovu jde o slavíka v čase kroužkování již s migrační zkušeností, kdy dále po hnízdění odtáhl na zimoviště, poté přiletěl a prošel hnízdním obdobím znovu a znovu odletěl.

Datum ohlášení kroužku se velmi pravděpodobně nekryje s datem zastřelení. Je nepravděpodobné, že pokud by byl pták poraněn a nemohl pokračovat v cestě, že by se „na mušku“ dostal až v konci úvodní dekády ledna. Při znalosti způsobu života slavíků jsem přesvědčen, že by se zraněním již v kraji podzimu skončil či jej překonal a pokračoval v cestě Apeninským poloostrovem dál. Jedná se tedy nejspíše o prodlení v ohlášení značky zástřelu z podzimní tahové cesty.

Co je na výsledku zajímavé? Adultní slavík volil pro odlet Adriaticko-tuniskou cestu, jižní. Lze se domnívat, že tento směr využívá pro odlet menší množství slavíků z Čech, u moravských ptáků – netuším.

Je inspirující, dívat se do tmavnoucího koberce květin našeho parku, jak se přemnohým nechce končit. Ta síla je znát. Hemžení je natolik viditelné, že přilákalo pozdního ťuhýka, nalovit si. A nad loukou se nejen poletuje, ale i odlétá. Tím, kdo z odlétajících je nyní početným – dlouhozobka svízelová. Znáte ji určitě kdekdo. Ona je v místě spíše prolétající, s blížícím se podzimem migruje do Středomoří podobně, jako řada můr – osenic.

Mezi místní – a rozhodně překvapení směrem k datu výskytu – patří otakárek fenyklový. Prostě, je na něj pozdě a on tu je. Psal se pětadvacátý den září.

Pole nad loukou je seřezáno do strniště, lidé jdou paběrkem. Sbírají spadané kukuřičné klasy slepicím. I tenkrát tak bývalo, když jsem k rybníku před půlstoletím chodil starat se o rybí násadu. Pak se vše zlomilo a přišla ornitologie. Kývnul jsem, a ona zůstala. Kdyby jsme si nepadli tehdy do oka, nestál by nikdy Slavičí háj a dlouhozobka by krajinu nejspíš přeletěla.

Teď tu jsme všichni spolu.

PRAHA M *71649 20.7.1951 Žatec ,+1K / 1.11.1952 Vailhan (Francie) 1083 km – nalezen mrtev bez bližších údajů

Nejdůležitější, čeho si budeme všímat, je věk kroužkovance v čase odchytu. Jedná se tedy o slavíka s migrační zkušeností, přinejmenším na druhé cestě.

Směr odletu se při současných poznatcích dá označit klasickým pro mladé jedince, zde k JZ cestě připisujeme adulta.

Datum nálezu bude u starších hlášení s ciziny problém. Ohlašovatelům nevidíme do hlavy ani do hrnečku s odloženým kroužkem, neznáme nic o jejich pečlivosti. Časně listopadový údaj může pro oblast mediteránu znamenat tahovou zastávku, za takové situace lze datum akceptovat, jinak se jedná o prodlení v ohlášení značky.

Dospělí slavíci obecní dovedou přeletět kontinent velice rychle a Středomoří bývá často první tahovou zastávkou. Někteří zastaví až v africkém pohoří Atlas, které je bodem strategickým i pro zpáteční cestu, řeší-li ovšem návrat africkým obloukem.

Francie tak je první zemí, odkud jsme získali zpětné hlášení pro druh.

Pokračování příště se slavíkem od Kolína.

Slavíci odletěli, je dochytáno. Jejich stránka bude fungovat dál i v novém roce, ovšem, než přijde jarní vítr do zdejšího Pojizeří, krok bude držet loudavější. Dál bude však přinášet věci odbornější i ty s filozofickým nádechem. Mám v plánu se tady postupně zamýšlet nad jednotlivými zahraničními výsledky slavičích kroužků Česka. V moderních analýzách tak, jako bychom stavěli soudobý atlas migrace ptáků České republiky. Krok činím jako náhradu, že už nejezdím na podzimní setkání kroužkovatelů, kde jsem novinky referoval.

Některá slavičí hlášení raného kroužkování nemají v Československu potřebný poznámkový doprovod, což je zmiňováno i v samotné knize o migraci z roku osm, s uzávěrkou dat v nula pět. Uchopíme taková v mezích možného a s novodobými poznatky z tahů.

Buďte vítáni, první na řadě bude slavík, označený v roce 1951 na Žatecku.

Pro koho dnešní čtení nebude, dočká se jindy.

Mám tato témata zpracovat do svého díla vrcholu specializace a jsem nejistý jako mnohdy jindy se slavíky a jejich ukotvením. V republikovém formátu si mohu vzít ku pomoci „Atlas migrace“, co vyšel v roce 2008, ale mnoho mi nepomůže. Pro slavíky prostě nemáme kde brát. Na jednu stranu neveselé, na protilehlou povzbudivé.

Víte, v čem je problém? Ani můj materiál není schopen objektivně doložit, jak to s věrností rodišti a hnízdišti u slavíka obecného (a zcela jistě též slavíka tmavého) stojí. Nabídnout mohu mocný materiál pro vztah výrazný až silný, ale nedovedu posoudit, co se děje za studijní oblastí dál. Jinými slovy – je také prosycena mými kroužkovanci, jenom o tom nevím, protože tam prostě nechytám a nikdo v okolí stejně tak? Nebo tam okroužkovanci opravdu nejsou? V tom – nemohu si pomoct – cítím nepoctivost. Co když je to s nimi trošičku jinak? Alespoň třeba u samic a lépe ještě u mladých samic, jak se zachoval (dle publikovaného) třeba modráček z severočeských výsypek? Co s nedávným výsledkem vlastním, který mi rozstřelil představy o slavících starých? Kdy pták přesídlil nad Prahu od nás, od Kosmonos. Co s mladým slavíkem, kterého jsem okroužkoval před lety u Rozkoše v krajině Náchodska a který byl v pevném květnovém čase docela jinde, na konci Moravy? Přesídlují na dálku, nebo ne? Dovedou to, nebo jsou „konzervami“, jak jsem si donedávna myslel?

To všechno potřebuji zodpovědět a prolézám úplně vším. V milém badatelském opojení, ovšem též v nejistotě. Pracoval-li jsem v ohni s železem, za každý počin se dodnes mohu postavit. Prostě ručím. Viděl jsem nyní během srazu spolužáků na stěně školy sluneční hodiny, kterým jsme před fůrou let vrátili život. Ten bousovský skvost vůbec neutrpěl a měří ze všech sil! I nám tam měřil, protože svítilo slunce. A tak jsem k okolí o práci promluvil. V nadšení, jak jinak? Ovšem – a to je podstatnější – v samozřejmé jistotě. A jsme zpátky u té knížky, co s tím? Spisuji tady poznatky, které mi za pár let někdo může omlátit o hlavu, byť jsou za nimi tisíce hodin.

Jak to je s těmi slavíky ve vztahu k místům? Ksakru, já to do dneška nevím! Dám aspoň nějakou fotku, je to tu dlouhodobě dost prázdné – a také, ať si tu slavičí barvu připomeneme. Tady je..

To jsem se od sklopek otočil očima podvečerní pastvinou vzhůru, a tichá společnost byla na světě.

A teď opravdu ještě barvu ptačí a důkaz, že slavíci nejsou jeden jako druhý. Chovatelé holubů by bez váhání přiřkli objektu přívlastek „kapratý“.