Slavíci odletěli, je dochytáno. Jejich stránka bude fungovat dál i v novém roce, ovšem, než přijde jarní vítr do zdejšího Pojizeří, krok bude držet loudavější. Dál bude však přinášet věci odbornější i ty s filozofickým nádechem. Mám v plánu se tady postupně zamýšlet nad jednotlivými zahraničními výsledky slavičích kroužků Česka. V moderních analýzách tak, jako bychom stavěli soudobý atlas migrace ptáků České republiky. Krok činím jako náhradu, že už nejezdím na podzimní setkání kroužkovatelů, kde jsem novinky referoval.
Některá slavičí hlášení raného kroužkování nemají v Československu potřebný poznámkový doprovod, což je zmiňováno i v samotné knize o migraci z roku osm, s uzávěrkou dat v nula pět. Uchopíme taková v mezích možného a s novodobými poznatky z tahů.
Buďte vítáni, první na řadě bude slavík, označený v roce 1951 na Žatecku.
Mám tato témata zpracovat do svého díla vrcholu specializace a jsem nejistý jako mnohdy jindy se slavíky a jejich ukotvením. V republikovém formátu si mohu vzít ku pomoci „Atlas migrace“, co vyšel v roce 2008, ale mnoho mi nepomůže. Pro slavíky prostě nemáme kde brát. Na jednu stranu neveselé, na protilehlou povzbudivé.
Víte, v čem je problém? Ani můj materiál není schopen objektivně doložit, jak to s věrností rodišti a hnízdišti u slavíka obecného (a zcela jistě též slavíka tmavého) stojí. Nabídnout mohu mocný materiál pro vztah výrazný až silný, ale nedovedu posoudit, co se děje za studijní oblastí dál. Jinými slovy – je také prosycena mými kroužkovanci, jenom o tom nevím, protože tam prostě nechytám a nikdo v okolí stejně tak? Nebo tam okroužkovanci opravdu nejsou? V tom – nemohu si pomoct – cítím nepoctivost. Co když je to s nimi trošičku jinak? Alespoň třeba u samic a lépe ještě u mladých samic, jak se zachoval (dle publikovaného) třeba modráček z severočeských výsypek? Co s nedávným výsledkem vlastním, který mi rozstřelil představy o slavících starých? Kdy pták přesídlil nad Prahu od nás, od Kosmonos. Co s mladým slavíkem, kterého jsem okroužkoval před lety u Rozkoše v krajině Náchodska a který byl v pevném květnovém čase docela jinde, na konci Moravy? Přesídlují na dálku, nebo ne? Dovedou to, nebo jsou „konzervami“, jak jsem si donedávna myslel?
To všechno potřebuji zodpovědět a prolézám úplně vším. V milém badatelském opojení, ovšem též v nejistotě. Pracoval-li jsem v ohni s železem, za každý počin se dodnes mohu postavit. Prostě ručím. Viděl jsem nyní během srazu spolužáků na stěně školy sluneční hodiny, kterým jsme před fůrou let vrátili život. Ten bousovský skvost vůbec neutrpěl a měří ze všech sil! I nám tam měřil, protože svítilo slunce. A tak jsem k okolí o práci promluvil. V nadšení, jak jinak? Ovšem – a to je podstatnější – v samozřejmé jistotě. A jsme zpátky u té knížky, co s tím? Spisuji tady poznatky, které mi za pár let někdo může omlátit o hlavu, byť jsou za nimi tisíce hodin.
Jak to je s těmi slavíky ve vztahu k místům? Ksakru, já to do dneška nevím! Dám aspoň nějakou fotku, je to tu dlouhodobě dost prázdné – a také, ať si tu slavičí barvu připomeneme. Tady je..
To jsem se od sklopek otočil očima podvečerní pastvinou vzhůru, a tichá společnost byla na světě.
A teď opravdu ještě barvu ptačí a důkaz, že slavíci nejsou jeden jako druhý. Chovatelé holubů by bez váhání přiřkli objektu přívlastek „kapratý“.
Sleduji videa, listuji v knihách, vzpomínám na prožité. A vnímám velice silně, teď vůbec nejsilněji, jak důležité je to, co po nás pověřovatel chce. Není možné schytané ptáky jen opatřovat značkou a pouštět. Je to jako v mateřštině věta holá. Pojďme k tomu blíž..
Rozměry křídla, rýdováku i běháku. Hmotnost a tučnost. Odchylky zbarvení od standardu i případné pozoruhodnosti jiné. K tomu pak na samý vršek posadit čekání na výsledek – to, co bývalo dříve málem jediným. On v naprosté většině případů stejně žádný ze setkání nepřijde, u slavíků lze zklamání zaplnit snažením vlastním. Že si k těm kontrolám tak nějak pomůžete. Že si poněkud „připlatíte“. Za radost, za poznání. Že si počkáte na jaro a s náčiním vyrazíte po hnízdních lokalitách. Tam je vám přáno, vy jste se přičinili – nalévejte, kolik jen hrdlo ráčí a kolik jen v soudku zraje.
Slavíci! Za doktorem Formánkem posílám – po kolikáté už? – vzkaz: „Jirko, nevím, jestli jsi to myslel úplně takhle, ale slavíci těžcí jsou“. Mluvit o sobě nechtějí. Je to ale dílem i dobře, vystačí člověku na celý život. Nedobádaní, tajemní dál.
Sbírání náměrů z peří je jasné. Vyřadíme-li ze sběru peří jednoleté, získáme údaje zajímavé. Cenu rozhodně mají, u slavíků 100%ní.
Slavičí nohy jsou trezorem poznatků budoucnosti. Nepsal bych o tom, kdybych neměl stopu.
Tukové zásoby zjišťovat, není bezcenné. Chybí ovšem k úkonům bezpečný předpis – po Evropě sjednocený, schází dál podklady pro „tuky“ jarní, kdy vše je jinak. U mladých slavíků tohoto úkolu mnoho neužijeme, tuční až ve vysoké fází odlétání. Museli bychom za nimi v září po kontinentu níž. A adulty mnoho nenachytáme, i když – letoškem možná počínaje, jejich zásob si následně zaurčuji dost. Já je ale trošku už znám. Znám je z výzkumu pelichání, proces se totiž v převážné míře odbývá právě už tam. V „převážné míře“. To slovní spojení užívejte pokaždé, když na zdejší stránku přistoupíte. Mám-li se snažit být v bádání přírody seriózním, bez zmíněné pojistky by to nešlo. I pro mladé slavíky na odletu platí podobné, kdy v půlce srpna řešíte jedince s tučností nečekanou. Jak s takovým naložit? Buď již letí zdálky, nebo se narodil časně – a nebo jde prostě o živoucí výjimečnost. Tím jsem se propsal zpět k oněm uvozovkám, zavírám blog a jdu do háje. Slavičího.
Slunečné dny a roční doba, dobré místo a ptačí potenciál přírody. To stačí k zážitku, který je silný.
Protože louky i pole po kukuřici jsou sklizeny, nabízí se šance pro migrující luňáky červené. Komín teplého vzduchu vytváří i „náš“ kopec u parku, a tak je o divadlo postaráno. Kryt lesní oplocenkou, sleduji defilé krásy a elegance. Věčného putování za přežitím. Sleduji život ve výkonu služby. Zastavil jsem práci, příliš dřiny to nedalo. Opravuji plot, co srnec poškodil.
Dravci dlouho nevydrží, nechají se vynést výtahem vysoko a odlétají pryč. Trvá to už několik dní, vlastně všechny ty se sluncem a teplem. Zůstanou jen místní poštolky a slídivý krahujec. Babí čas, jak má být. S motýly, květinami, plány do budoucna. Vedle o louce se nedá říct, že by dokvétala. Kdo vymyslel ten režim sečení, musel mít pod čepicí. Vím, kdo to byl. Krmiči s kárkou a kosami, co na trávu doma čekala hospodářská havěť. Vysekávali okénka, co se na vozík vešlo, každý den dál a dál. Tak vzniklo šachovnicové sečení květnatých luk. My jsme trávu nikomu sežrat nedali, i když za ni platíme daň. Hmota se odváží z povrchu jinam.
Vedu polemiku, zda si dnes vzít s sebou síť, nebo sklopky. Ptactva putuje prostředím dost, jakmile sobě ovšem natáhnu, nic neudělám pro nutné kontrolování. Za zkoušku by to však stálo. Mé ruce sledují červenky, moc dobře o nich v křovině vím. Stačilo by v zemi nalíčit. Jsem kroužkovatel, kroky by důvod měly. A pořádně si případný úspěch užít, protože času je nyní už na určování opravdu hodně. Od slunce nástupu, po jeho západ naproti. V krajině dlouhých stínů.
Byli jsme vhodit hlas pro politika, co točil volební materiál v našem parku. Tak uvidíme. Na jeho síti byste to našli. Už to je ale pořádných dní. Dívali jsme se, vyšlo to pro Slavičí háj docela reklamově.
Dny utíkají.. Radou pro dnešek by mohlo stát: „Zpomalte kroky, ať vidíte dost!. A pak si nalévejte, jak u stolu, kde se neplatí“.
Kecal jsem. Louka dneska byla motýlí. A jaksepatří. Ještě sílu mají. Byl jsem tam po práci jenom na otočku, vyměnit zámek dveří. Sluníčko bylo v ráži a já na cestě zůstal stát. Nechápu, kde se těch motýlů tolik vzalo. Babočky – snad všechny druhy. Samozřejmě, krom osikové, ta v parku sice je, ale má docela jiný životní styl. Modrásci, okáči, bělásci, hromada můr..
Kolčava táhne přes cestu hraboše. Píšu ji na seznam, ještě ji nemám. Z druhého konce poštolka visí nad květy a pak útočí. Je to sameček, co hnízdívá vzadu ve fabrice. I letos vyvedli.
Vrabci padají do plevelů, kde semínka leží už po zemi. Úpolníci přesně tohle milují. Zázemí mají v keřích u cesty, ptačí zob narostl do pořádné záclony, jsou v bezpečí. Hluboké praskliny v hlíně se zacelují, jak teplem zvětrávají okraje rýh. Dosil jsem místy kopretiny.
Byl jsem před tím v zaměstnání a opravil na stezce „Dvojce“ všechny tři lávky. Slunce hřálo a den za hladinou byl tím krásnější. Nespadl vichřicí ani jediný strom, pokud bych uznával zázraky, byl by to jeden z nich. Měly spíš ale kliku, vítr přiletěl jinak. Staré sosny ve svahu nad rybníkem o tom vědí své. Ta, co je výš nad lavičkou, přední stranu nádherných paží válí po zemi. Mám s tím akorát práci. Prosmolené šupiny voní, jak větve japonskou pilkou dělím a odklízím. Nikdy bych v rukavicích nepracoval, i když jsem ulepený, jak ptáčníkova brašna. Nebral jsem je na ruce ani v kovárně, pracovat by mi nešlo. Podle toho taky mé dlaně vypadají. Teď ale voní po smůle a vydrží to až domů k umyvadlu.
Mám fotku hladiny s písčitým okrajem. To rybník umí, i když je ještě jak hrachová kaše. Tady jsme se koupávali za mého mládí, už to je pryč.
Míjím slavičí plácky a myšlenky přeskočily náhon tam k nim. Ani se nezeptaly. Co bych si ale bez slavičích zážitků počal? V krajině byl bych poloviční. Za to jsem mistrům nikdy snad ještě nepoděkoval.
Je to spravedlivé, potřebné, tradiční. Čas bohatosti bude odcházet. Už nedělám po oblasti jiného, než jezdím k nám do parku. Tam je divadlo nejvlídnější. Hodně míst už tam znám, ale všechny? Kdepak!
Kvetou ocúny. Jen o této kytce by šlo psát hodně dlouho. Létají motýli. Tam to je už horší, docházejí jim síly. Kolem jestřábníků převažují bělásci. Na větvích ovocných stromů dozrává jen průvan. I to je ovšem pozoruhodné od samého začátku, kdy kauza vznikla. Jak jsme věřili – a nic. I odtud jsem si odnesl dost, spíše hodně. Já už teď nenosím málo, s léty se víc daří.
Petr na jihu chytil tmavého slavíka nedávno ještě. I o tom by šlo psát dost dlouho. Ano, nemělo by to výrazně překvapovat, přestože tah je prostě pryč. Znovu upozorňuji – jsme v přírodě. Když vidíte jejich zástihy letos na jihu Švédska – ano, pozdní ptáci samozřejmě taky mají křídla a svůj o něco roztřesenější itinerář.
Sešel jsem se s člověkem stejného jména i příjmení, co je členem našeho týmu v parku a mluvili jsme o povodních. V pokoře. Pak ale i o tom, že prvně splach z polí v parku chyběl, i když tam byla posečená kukuřice, vysetá řádky dolů. Vše chytla květnatá louka a postupně vysrkala. Učíme se na našem pokusném prostředí svižně. Hledíme k starým nakládáním s krajinou a uznale kýváme hlavou. A to není všechno. Možná mám před sebou droboučký veleobjev. Nejdou mi dole u potoka zarážet kotevní hřebíky do země, natož tyče. Mám takový pocit (mapy mi přikyvují), že tam může být prastará cesta pod drnem, dlážděná v kočičích hlavách, znáte je. A víte tedy i o tom, že když nebývala práce, obce posílaly lidi dláždit páteřní cesty, aby obruče kol nezapadaly a vozy z žebřin se nepřevracely. Chystám krumpáč a dobrou náladu. Bude to moci být hodně poučně-veselé. To by byl objev u nás! Já prostě ty pytle roků a let, co šly místy dřív a ty starší dávno, začínám tak nějak víc hlavou pobírat. A jak čtete, zajímá mne úplně všechno. Ostatně, mám po sezóně, můžu se flákat.
Sekal jsem rákosí u potoka, přicházel večer – prostřídali jsme se – já odcházel. Jdu podle tabulky a zahlédnu ohnivé světlo z trávníku. Otáčím krok a přelézám špagátek v kraji cesty. Tak přeci to vyšlo! Hvozdík kartouzek.
Na seznamu byl, ale mysleli jsme, že coby víceletá kytka vyjde až po zimě. To je hezké odměnění. Jako by nestačil keřík docela žlutého jetele, co vykvetl po první seči na jednom plácku, a který jsem nikdy neviděl, teď tu máme karafiát.
Už opravdu šla do háje tma, kalous přeletěl nedočkavě vzadu nad polem, když jsem zážitek dokumentoval. Má rád výslunné trávníky, tady v tom místě louky mu bude dobře. Samozřejmě, že jej z krajiny znám, ale tenhle je náš. Toho jsme zaplatili.
Prší, ale naše oblast obstojí bez úhony. Pod Jizerskými horami je stín a větší voda se neočekává. Za tu přiměřenou z parku děkujeme.
Je to v smutku, ale mám to rád. Proměny k chudšímu.
Sklízí se v sousedství kukuřice. Stranou lovci sledují, zda neobsahuje divočáky, jiní se svolali k vzdušnému dosycování. Normálně už tady tolik vlaštovek není, co vím, létaly tu dvě, ale polní technika v akci umí opeřence pozvat všelijaké.
Jsou to obrázky, kterých si musíme vážit opravdu dost. Nabízí pomíjivost. Akceschopnost i vitalitu. Odkrývají prastarý přírodní řád.
Tyto zákony jako jedny opravdu z mála fungují. Jejich dodržování je vyzkoušenou samozřejmostí. Nedodržuješ? Tu máš přes hubu! Fascinující.
Nainstaloval jsem berličku pro dravce, aby lépe viděli do květin. Obsahují totiž díry hlodavců a první hned z večera budou sovy. Vím to, vídám je tu. Posed je z převislého modřínu ze zahrady, co už nenašel sílu růst. Odkornil jsem ho a osadil ocelovými bodci s objímkou. Zapíchl do země – a uvidíme.
Jakmile bude studijní území znovu rozšířeno k severu, přibude plocha pro nápady. Krajina se v místě pozvedá a je nadějí vystoupit alespoň v jednom segmentu z mrazové kotliny. Společník cituje dědečka: „Bývalo to naše nejlepší pole“. Bývalo.. Dnes je obnaženo hluboko do podloží na říční štěrky, „vyerodováno“. No, alespoň se tu dají sbírat drahokamy, říkám. A dají. My ale půjdeme přes ně dál, budeme sít i sázet. Budeme zbrzďovat, nechávat odpočívat. I bez této nejbližší budoucnosti ovšem park není jen křoví vedle křoví. Ostatně, to by tam nebyli ani ti slavíci! Tak to u nich nefunguje. Výuční list z té školy mohu předložit.
Konečně prší. Plní se potok a smývá stopy bekasin. Ohromné pukliny v luční zemi se zalévají měkkou vodou, podzim je začeše a bude provzdušněno. Přišlo to s věkem a přišlo to s prolnutím přírodních sil. O čem je řeč? Píšu o takové hlouposti, jako je radost z deště. A nedávno jsem se těšil ze slunce. Z prohřátých dechů proudícího vzduchu. Z vůní, dechy rozlévanými, jak by je vypravil pozorný hostitel.
Teď žiji z ptačího odlétání. Ještě vidíme vlaštovky, ale to je už pobytu odtikávající konečná. Kroužkovaní pěvci jsou kulatí tukem, tedy většina. To tenkrát z obrázků v slabikáři patrné nebylo, k tomu jsem došel cestou, kdy můžu kroužkovat. Snažím se poslední roky v přibližování k přírodě zabrat, přispíšit. Vím proč a baví mne to. Pořád se v této školičce je čemu učit, plátovat mezery. Třeba právě o podzimu, který obhlíží terén. Bude nádherný, to vím. Ve všem. Ve všem, co dá i vezme. Co k očím předloží. A ony si poradí, prosypou mne tím až dolů k šněrovadlům. Těšit se tedy rozhodně nepřestávám.
Sedmého ráno jsem stál u linie jako často. Hvězdy docela rychle mizely, jedna spadla a zajiskřila. Uprostřed sezóny bych byl už v jednom kole, tah po půli srpna je jiný. Pokud se slavík nechytí „z noci“, jdou k zdroji později. Pak jsem zaznamenal z leče podlet sítě (nastavil jsem linii dost vysoko kvůli lelkům). Netroufal jsem si tvrdit, že šlo o slavíka, i když to bylo kousek přede mnou. Teď jsem zalitoval, že příčná síť chybí, pták by skončil tam. Jestli šlo o slavíka, nejspíš se pokusí z vrbiny vrátit za „koncertem“. A myslím, že se tak stalo. Středovou kapsu trefil pták zcela předpisově, ani jsem nespěchal. Jen byl objekt malý na dálku. Až jsem se před vložením do vaku ujišťoval, že nemůže jít třeba o samičku rehka zahradního, což by se mohlo dít. Ale oko s bílým kroužkem podzimních ptáků mi dalo razítko. Už jsem hned věděl, že akce má výsledek a bude fajn. A byl jsem na něj samozřejmě zvědav.
(Vždycky to nevychází, ale..) Byl jsem napnutý, jak bude objekt vypadat během detailního posuzování pod hruškou a stav za pravdu mi dal. Takovýchto slavíků se chytne opravdu málo, s nejvyšší možnou pravděpodobností jde o samičku, ale tyto dojmy v zápise neuvádím. Je to spíš ke mně. Takové „užívání si“.
Nemám to tak, že bych za čerstva přičítal další číslo do součtu, hlava si nabírá téma docela jiné: Kde se vzal, a co udělá dál? Jasně, pozdě zdaleka na nic není. Takových ještě poletí a proletí! A ani si nepřeji, aby se někde „majznul“ o sklo a došlo hlášení z cest. A pokud už tu chybu udělá, ať to je jako kdysi před lety u jednoho jiného na pěší zóně města Villeneuve-sur-Lot ve Francii. Ať jej lidé ráno včas najdou, pomohou, a on cestuje dál.
Nevíme o jejich poutích kale nic. Příšernost té věty má ovšem jeden moment cenný – vážíme si následně každé drobnosti, každého zlomku naděje do skládačky. Alespoň já to tak mám.
