Zaměřeno na slavíky

Rozhodně nelze napsat, že ptačí návraty skončily. Například teď se ukazují v parku první rákosníci zpěvní. V čase, kdy modráčci vyvádějí, slavíci téměř, a červen za dveřmi. Spoustu tajemství přírodní zákoutí nabízejí!

Hnízdí se, a čas je to drsný. Sojka dovede chytit koňadru, která je plně vzletná, hranostaj táhne úlovek též. Když máte „zookoutek“ denně pod lupou, nestačíte se divit. K těm, kteří vylétnou do života úspěšně, musíme mít obdiv. Jde o defilé snažení, odvahy i štěstí.

Ohromují mne podněty o vycházkách. Jde o nabídku pro silná přemýšlení. Když víte, kde vámi zajímaná hnízda jsou, nespíte málem vůbec. Furt se okolo něco děje. A přejete si, aby vše dopadlo ku prospěchu. Ať je daný scénář pohádkou. Příroda, vážení, ta ovšem pohádkových konců zas tolik nemá. Bývá to zápolení z pravé i levé strany. Jsou naše životy snazší? Jsou, ovšem tak nějak o fous.

Abych se vrátil k nadpisu…

Nevíme toho ještě docela dost. I proto, že situace se stále proměňuje. Oteplování a vliv na ptactvo? Ano, i ne. Slavíci například v hnízděních zatím jsou „v zákrytu“. Začínám ale víc a víc nabývat pocit, že stav naší avifauny za vegetačního období roku se nikdy kompletní nesejde. Vždyť uteče několik týdnů a podle moderních poznatků dospělé kukačky zamíří k jihu. V tu dobu klidně – anebo zcela jistě – ještě nějaký zpozdilý pěvec bude probíhat cílem. Už toho třeba moc v úkolu nepořídí, ale bude to tak. Kdo chytá a kroužkuje, občas nápovědu někde zachytí. Většině pěvců se orgány pod kůží vracejí k předmigračním rozměrům, tuk není a nebo sotva viditelný, a pak se na kraji lesa, kde natáhl jsem síť na slavíka, ukáže pěnice hnědokřídlá s „přetékající nádrží“. Ano, ta doma určitě není, i kvůli prostředí nevhodnému. Cestuje se dál, jen pro již přítomné událost spíše nevidíme.

O víkendu dorazí do parku pro letošek poslední skupina zajímajících, za mě i za prostředí říkám: „Ještě je kolem co obdivovat“. Běží čas mláďat – čas pilných křídel ustaraných rodičů.

Pověsím sem fotku-nefotku, na které je sedící samička od slavíka. Nechtěl jsem na ni pro blízkost vůbec zapínat blesk. Nám přeci náznaky stačí a pro ni to bylo důležité. Ony si totiž věří a nechají člověka přijít fakt natěsno.

Tak, pěkný konec máje, bude-li to ve vašich silách.

Nikdy slovy nedohoním divadlo slavičích pobytů doma. Skutečnost je totiž až neskutečná! Nebo to je tím, že jsem fenomén přijal do žití jak šálek dobré kávy. Takové, jakou jsem si dnes dopřál na schůdkách základny z naší louky. A pak jsem šel na obchůzku. Zkontrolovat hnízdící modráčky i slavíky pravé. Zatím to běží.

Pak mě čekalo zjistit, kdo je zpěvákem za cestou u rybníka. A výsledek promluvil do hledání odpovědi – kam se poděl naiva z vrby. Zabalil to v ní dvanáctého. Tady má místo o třídu lepší, času však málo. Je ale zpěvákem po parku nejlepším, o tom žádná…

Bylo by dobré se za každým večerem zastavit a pohrozit sobě, že pobyt slavíků kvapí. Abych jej začal žít ještě intenzivněji. Sbírám po okolí (dál jsem se zatím nedostal) kontrolní odchyty jedinců, označených po nocích v nedávných letech léta. Až výsledky jednoho zimního dne sečtu, budu mít myšlenku doloženu. Je podstatným segmentem dané problematiky. Sice se od toho pár nových podotázek odrazilo, ale přesně tak vypadá definice badatelovy cesty.

U jedné studánky jsem kolem poledne políčil na slavíka. A než jsem na stezce posekal kolem tabule, byl v síti i s kroužkem. Ohromně cenná jsou tato měření – srovnávací. Zpravidla doloží, co jsem kdy někde napsal. A slavíci se dál a dál vrací. Zvykl jsem si, ale je to ode mne nehezké. Vždyť jde pokaždé o ptačí veleschopnost! Ve světě už se docela ví, jak trefy na místa fungují. A přesídlení, dle mého, nebude chybou, nýbrž záměrem. Pokud nevstoupí do cestovních postupů bouře či jiný faktor, ptáci si umí poradit.

Příjemnou další neděli Slavičího roku Česka.

Tato vzdělávací alternativa nebyla hostem poprvé. Jen zase trošku jiní absolventi. Vedoucí zůstávají.

Týpí jim bylo noclehárnou a od rána „brali“ ornitologii. Tentokrát tedy počasí vyšlo na jedničku, ráno jsme museli spěchat, dokud je šance nachytat nějaké ptáky pro kroužkování. Před dětmi nižších věků je toto naprostý základ. Jsou pak aktivnější, líp se vykládá.

A na rozdíl od nedávného VPZ teď to vyšlo. Sýkora modřinka, on i ona od modráčků, obecný rákosník s domovem kdesi určitě hodně daleko (chycený v křoví, takže jej děti neuhodly ani náhodou), korunu všemu v závěru před stažením sítě nasadil krutihlav. Většina přítomných nic podobného dosud neviděla, nalistují si jej ve svazovém časopise. Tam moderuje rubriku k dětem. Pak jsme probrali zajímavosti jiných sfér Slavičího háje včetně vzácných květin, slunce se začalo opírat do kotliny o dost výrazněji než po ránu, pak přišel závěr a místo pro dotazy. Jsou zajímavé. Děti vyzradí třeba, kolik kočky pochytají ptáků a jak se s nimi přijdou ukázat ke dveřím. Mluví i o životech zachráněných, znají docela dost. Porovnávat mám s čím, v tématu jsem odbesedoval či odpřednášel hodin nepočítaně. U nás je ohromnou výhodou „terén“. Prostě živá učebnice. Tak si myslím, že udrží zážitků nejvíc. A Slavičí háj? Ten už je na podobné zvyklý. Jak to jen trochu jde, nechce nás zklamat. A to byl stav i dnešního dopoledne.

Dobrou investicí je počin od rodičů, od učitelů i ode mne. Jde o to pověstné světélko za tunelem – no, a že ten tunel v současné republice směrem od rozhodujících je vskutku pořádný.

Tak buďte zdrávi.

Ťuhýci! Tak už jsou doma. Na mysli mám ty obyčejné, i když ťuhýk šedý se kolem parku také ochomýtne.

Máme jich čím dál víc. Jak se (koordinovaně) šíří křoviny, jak květnatá louka (i jiné) produkují velký hmyz, přibývají. Už zase podnikají vzlety z posedů do výšky za hmyzem, který neohrabaně poletuje. Jsou hladoví. Východním obloukem od Nilu doputovali po kraji Středomoří přes Moravu až k nám. Jsou mezi posledními, kdo ptačí jaro zavírá. Ještě nějaký ten rákosník zpěvný, ti si též dávají na čas. Ostatně, mají návratovou cestu podobnou. Z dalekých dálek.

Slavičí háj mi připadá nafukovací. Vlastníme krutihlavy, filmaři si jich včera všimli. Modráčci krmí. Loni se jim příliš nedařilo, letos je potřeba, aby je prostředí podrželo víc. Predátorů okolo dost.

Vlní se obilí a člověk neuvěří, jak dny po týdnech upalují. Domnívám se však, že zrovna tyto proměny jsou jedním z nejtěžších úžasů, které může člověk vycházkou pořídit. Český krajinný rok v plném běhu! Kdesi vysoko, ale fakt skoro v mracích, točí termikou dravci. Ano, ještě „komíny“ vyhledávají ke klouzavým přesunům dál. U této kategorie opeřenců je spousta ptáků nedospělých, nehnízdících. A ti mají čas ke všemu. Možná to jsou právě oni, kdo v oblacích nad parkem operují.

A přijde hlavní čas motýlů. Už zvolna klíčí. Tak, jak louka nakvétá, rodí se všichni ti čekající. Kukly pukají, křídla se pumpují vzduchem, oči rozhlížejí. Už to začíná. Hlavní sezóna barev z motýlích šupinek křídel.

Jaro je základnou k přežívání. Zajíci ztrácejí ostražitost, z toužení zpitomělí. Chodí a operativně rozhodují, na co by asi tak mohli mít chuť. Už nám to nevadí, kytek je v kobercích konečně dost a jejich výběr výsevy neohrozí.

Kotlinou při Klenici putuje vlání. Vegetace je ve formě a závany vzduchu jí berou k tanci. Zelená, ve stavu nejsvěžejším, bliká k poutníkům na dálku. Zdali jí vidí? Teď je potřeba vycházet z obydlí a pobrat krásy krajin. Ne, vůbec je do dneška nepoztrácela. Není to statečné? Je to statečné!

Byla to milá spolupráce a na podzim bychom měli uvidět výsledek. Podle pánů od scénáře a za kamerou to vyšlo prý pěkně, tak uvidíme. Obavy ze sebe budu sklepávat ještě ráno. V přírodě nic není na objednávku a i my jsme okusili. Ovšem do příběhu letitý slavík od hráze, co se vrací sedm let, vstoupil profesionálně. Předvedl rodinu právě začínající. Zpívat moc neumí, ale proč z Afriky pospíchá, moc dobře ví. Kéž by mu štěstí dál přálo a ještě pár návratů zvládl.

Soukolí času se otáčí, úkoly k němu vztažené procházejí, co bude dál? Až se z role trošičku dostanu, začnu schytávat hnízdící páry po okolí. Děkuji všem, kdo jste mi výskyty hlásili, hodí se mi to vždy. I kdybych se na nové místo nedostal, každou informaci eviduji.

Tak ještě jednou díky všem.

Kde bych byl bez ornito-slavičích kroužků! Dá-li si člověk práci okroužkováním, může držet naději, že se dozví některou ze záhad. Chodím tomu naproti, a tak mě dozvídání nemíjí. Ano, na poznatcích z kroužků v mezích možného rostu. Kolikrát už jsem opisoval kombinaci, kdysi slavíku přidělenou. Za takových situací se hodí, je-li člověk nad výsledkem sám. Aby měl klid. Ostatně, roky už chodím políčit sám. A baví mne to. Nemusím nikomu vysvětlovat, co právě prožívám. Konzumuji si „navařené“, v žaludku nekručí. Jako dnes…

Tráva po naučných stezkách roste jako o život. Třeba ji tnout. Čtvrtá z nich se jmenuje „Za lesním tichem“. Asi tušíte, že autorství je moje. Zhruba ve třetině od startu se konečně poutníku ukazuje les. Odjakživa se v místě říká U Boroví. Od silnice na Vlčí Pole přibíhá cesta. Jako nejedna tady, ta původní ukryta v slívách a hloží. Vedle vede nová načerno, taková dost krkolomná. Po práci sedím na lavičce a kochám se směrem k severu. Už odtud nefouká, vítr je dávno jiný, přívětivý. Ale ta panoramata! Volají žluvy, děkují znaveným křídlům. Vzpomínám, že kdysi jsem v křoví chytal slavíka a není tedy od věci zkusit „zahrát“. A vyplatilo se! Tak toto dnes jediné políčení si opravdu užiji. O technikách mluvit nebudu, ale mám jej za chvíli v hrsti. Má kroužek, ale koho to na oblasti tady překvapí. Série vysoká, mladá. To on bude z noci z našeho parku, říkám těm slívám. Zadávám jej přes displej, a je!

Vědecký rozměr ponechme stranou, pojďme ještě pár slov k setkání. V létě po okroužkování odletěl do Afriky. Zcela jistě tam byl, pobyl, a vrátil se nazpět do rýhy zdejších souřadnic. Píšu asi po padesáté tady na blogu – vnímáte onu jedinečnost? Kde jsou všechny ty dny loňského léta?! Jeden z momentů ale přetrvává – kroužek, co umí promlouvat. Ten všechen čas mezi tím, ten nevyčteme. Musel být ale ku zdaru. Protože slavík žije! Právě ho pouštím po vyfocení. Míry se nijak nezměnily, v tomto kabátě tehdy odlétal. Tak jen si kontroluji tehdejší přesnost měření. A novou hmotnost, trošičku přibral. Jde o slavíka jinak velmi drobného, zda je tu v páru, netuším. Jak je ale dobře, že se na Dolnobousovsko vrátil! Ne tolik pro můj výzkum, ne pro Kroužkovací stanici – pro krajinu zdejší u lesa. Pro mirabelky, co kvetly, když bral tenkrát za kliku.

Tak to je od Boroví dnes asi vše. Vydržte vyladěni

Jakmile v Slavičím háji rozkvete ledenec přímořský, jisto je, že slavičí mámy musí na zem, inkubují. Tady je obrázek…

Začíná čas, kdy se i já doopravdy začínám bát. Moc bych jim přál, aby snůšky proměnily v kropenaté potomstvo a pak jej i vyvedly ven. To už ale bude červen a rok stoupat k zenitu. Ano, ten náš „propřírodní“. Je mi velice příjemné držet se této verze pohledu na svět. Už si ji mohu dovolit.

Pojďme k bilanci…

Nemáme žluvy, to už několik let, ale bývaly vzadu za rybníkem. Nemáme cvrčilku zelenou, je to definitivní. A nemáme onu hrdličku divokou, to se dalo čekat. Jsou to mrzutá odcházení, nenadělám však nic. Jen snad „přitlačit na pilu“ a snažit se mozaiku druhů ptačích udržet v rovině současného. Ne, málo to není – to bez diskuze. Když člověk vidí větev v prostředku rákosinky, která má samozřejmě kovovou patku a je zabodnuta v zemi (aby vydržela víc), na které se střídá strnad rákosní s bramborníčkem černohlavým a donedávna tam notoval i modráček, radost probíhá. Když sedím na špalku a kukačka volá s časem o závod – co lepšího jsem si mohl pro volný čas vymyslet?!

Nebudou třešně, alespoň tedy u nás. Vše opadalo bezcenné. Špačci ale žijí z minuty na minutu a prázdné větve jim nevadí. Chodí loukami a loví hmyz mladým po dutinách. Dokonce až na druhé straně města, dá se to vysledovat. Je jaro a čas k rozjímání. Lepší kulisu už pro náš rok neseženeme.

Šla posledně od jihozápadu bouřka. Domousnickou branou vlezla i k nám, ale Jizera si pro ni sáhla nazpět. Jen trochu pokropila. Nazul jsem holínky a šel krajem louky. Viděl krajinu děkovat a brát si příležitost. Všem místům okolo to tolik sluší. Tančí v nich život!

Slavičí rok je v posunu o další krok. Jo jo. Slavice sedí jak přibité, inkubují. Slavíci zpívají stylem, který lze označit flákajícím, žádná sláva. A jak bylo chladno, zatáhli koncerty nadobro.

Nesu novinu…

Ještě jsem stav ověřoval, protože jsem prostě na sebe přísný. Když koníček – tak se vší parádou! Naivní slavík z křovité vrby našeho parku zmizel. Ne dneska (to jsem tam ještě nebyl), ne včera, ale předevčírem dvanáctého. Je mlád a věřil – nevím v co. Žádná by ten „okrsek“ v rákosince neuznala, to bylo jasné i mně. Myslel jsem tedy na nějaký prohnaný zálet k sousedovi, ale myslím, že ne. Ti mají ve snůšce vajíčka jen tři – čím to je, nevím. Je zvláštní přicházet k té vrbě, ponořené v smutek. A taky je na místě ptát se: „Kde neúspěšný zpěvák může být?“. Možná jsme před problematikou „později bludných ptáků“. Sezóna totiž letí, však to první větou oznamuji.

Je příjemné dokazovat si, že odhad nějaký přeci jen mám, že roky výzkumu nabyly plané. Věděl jsem, že zpěvák z vrby dřív nebo později odletí pryč. Vydržel opravdu dlouho. Jaké to musí být v hlavě – jedno je jaké a čí – když panika přeteče okraj a verdikt pro změnu sepne. To je takové to lidské: „je po naději, něco se sebou dělej!“

Slavičích protějšků na rozdávání v přírodě není, to už jistě tady ze stránky víte. Šťasten každý, kdo svoji má. A scéna pokračuje… nejednu uloví na hnízdě šelma a stavy padají hloub. Kolik příběhů na toto téma mi kroužkování předložilo. Co vše jsem uviděl za roky na prazích houští!

Máj bude v půli. A představte si – šeříky v parku zmrzly před rozkvětem. Nebudou. Stokrát a jednou dokázal jsem si, že hromadu věcí člověk ovlivní. Má-li chuť s hrstkou odvahy. Jsou ale jiné, kde odvaha s chutí nestačí. Jedna z těch mocností má jméno POČASÍ. Všechny vládnoucí elementy, co kdy důvěřivý lid deformovaly – ani jeden z nich veličinu nepřepral. To přijde vzrušující.

Až se za chvilku karta obrátí a bude v krajině přelíbezno, nečekejte na nic a běžte! Májové fluidum nepočká a bude čím dál vzácnější.

(Příště už určitě pověsím obrázek…)

Chování opeřenců za daných situací – téma nevyčerpatelné! Protože každý jeden moment je originál. Třeba vlaštovky. Člověk je v našem parku moc nevidí (okroužkoval jsem všehovšudy jednu), ale existují situace, kdy jich je plno. Jako tyto dny…

Obecně ve vzduchu mnoho potravy nebude, hmyz vyčkává. A přeci ony ví, že někde záchrana existuje. Nad vodou! Tam se nasytit lze i za přechodných ochlazení. My můžeme za cestou (není náš) nabídnout hladinu Piváku, a taky mokřady s vodními oky (ty vlastníme). A vlaštovky loví a loví. Z trav lagun si nízkým letem potravu vyplaší, a je to. Je těch elegantních ptáků najednou u nás hodně a mohu se dívat. Jak se chovají, jak celý náhradní program funguje. Ony ne, ale já mohu snít, jak přijdou už brzy dny docela jiné, k vlaštovkám přívětivé. Zmizí. A já je zahlédnu jenom na přeletu navečer ke Zvolínku. Tam totiž některé nocují, které nespí okolo hnízd. Ráno samozřejmě začnou s odlovem právě nad hladinou, až potom ložnici opustí.

Značně jich ubývá a nejde o planý poplach. Moc bych si přál, aby je zažívaly i děti našich vnoučat. Aby se v krajině udržely. Kdo je má doma hnízdící, závidím mu. My pro ně nemáme podmínky. Ani pro rorýse, ty bych chtěl taky. Když je fasáda „zelená“, budky nezaberou. A pro vlaštovky nemáme hospodářství. Jsou i páry, které domácí chovy nepotřebují. U Červenského rybníka při Klenici hnízdívají v staré, z betonu, rybářské boudě, která má stěnu do hladiny (odvrácenou) částečně nezakrytou. Jak tedy vyletí, potravní banku i rákosí mají po ruce. Vždycky se dívám, když kolem projíždím, jestli už pod střechou jsou, jestli přiletěly. Je to moc milé okolo projíždění.

Tak sobě naposledy zatopte a vyčkejme na sluníčko. Bude přátelské.

Co vyvedou? Vždyť už kvete po Slavičím háji nejedena vzácnost!

A když jsem potřeboval, slavíci nezpívali. Ani jeden. Severní vítr surově vymetal louky, bylo opravdu čerstvo. Ale rozkvetl ledenec přímořský, v plné parádě. To proto, že odkvetly prvosenky. S pampeliškami. To se tak u nás každoročně střídá.

Z ptáků jediný kdo pracuje, je kukačka. Chápu ji, nemá moc času. Za chvíli, už aby zase letěla. Lehčí o košík vajíček. Když člověk vidí podle zahraničního projektu, jak řeší kukačky cestovní strategii, žasne. Co jí řekne „minutu po poledni“, že je už hodnou chvíli nad Atlantikem? A ona otočí šikovně k Africe. A „dá to“! Ne, nikdy nepřestanu žasnout nad opeřenými dálkaři. A budu dál chodit obdivovat.

Teď – vězte – teď je čas slavičích záletů. Zahýbání, chcete-li. Slavík v osamocené vrbě našeho parku už nejspíš ví, že protějšek „na stálo“ nesežene. Nemá k tomu ani pořádnou nemovitost a nulové zkušenosti. Je mlád. A přeci i na něj ponejspíš dojde a vzrušení láskou zažije. Má totiž soused pod hrází při sobě partnerku a ta jeho stesky slyší. Nebezpečně v čase, kdy sobě snáší do hnízda. Pro jedno vajíčko od souseda se svět jistě nezboří, uvažuje. A tak jsou nakonec v Slavičáku spokojeni všichni.

Pankrác se zvedá ze židle, prý, už aby šel. Servác slibuje pro letošek změkčení hnusné pověsti. A Bonifác? Četl jsem předpověď – prý už ani on neudeří. A přeci jsem choulostivé dřeviny nové výsadby ještě zakryl. Prosím – ať naposledy.