Zaměřeno na slavíky

Zdravím všechny blogově závislé i nově příchozí.

Řeč bude o předpokládané změně návyků slavíka obecného ve vztahu k časování návratu. Nelze totiž opravdu už přehlížet zrychlení příletů mnohých pěvců, jiní zkoušejí přezimovat. Dotazován jsem byl několikrát, a pokaždé říkal, že u slavíků se nic závratného zatím neděje. Jak to ještě dlouho potrvá? Vždyť současné generace dávno neznají jara průhledná – ta, s hrstkou otužilých květů. Vzpomínám, jak jsem v jednaosmdesátém, skutečně začátkem května pozoroval samičku slavíka s prvním listím v zobáku. Jak z dálky se křovím blíží, až list upustila na předem vybraném místě. Dnes, třeba kopřivy, jsou už po půlce dubna rozbujelé a pod klenbou větví vládne pološero. Ani poeta nad obrazem současných jar nemůže jásat. Téměř na tlesknutí všechno rozkvete, a než si pábitel nabrousí tužku, herci se rozcházejí.

Rekord v Knize slavičích příletů je přikován k desítce dubna. Jdu mu po krku pořád a snažím se monitoringem datum prolomit. Nedaří se. Ale možná se ještě dočkám dne, kdy platit bude třeba začátek dubna. Je nutné pouze, aby současným jarům slavíci uvěřili. Potom přemažu přežitou tabuli a vyhotovím novou.

Zasadil jsem v Slavičím háji střemchu. Příliš se jí zatím nedaří, srnec ji odral, podcenil jsem oplůtku. Chci ten strom v království mít. To on býval „vítačem“ po jistotě. Jak střemchy rozkvetly, slavíci pěli! Dnes ani jejich květy nečekají a dřívější obrázek už je nezajímá. Sněžívá z jejich svící, když koncerty začínají a někdy už ani to ne. Na tahu je slavík, to on musí obrázek ponapravit. Střemchu už máme zasazenu. Dosadíme hlohyni – českou olivu, s úkolem podobným. Jak zavoní proslazenou vůní vůní, v hnízdech už čekají mláďata přesně na kroužkování. Pro háj ji potřebuji. Divoký šeřík dávno tam je. Další kamínek do mozaiky slavičího roku.

Mluvím tu nejvíc o ptačím parku města na Klenici. Znám ale v oblasti paletu hnízdišť jiných. A přílety do nich tuším neméně kolosální. Za voňavě provlhlých podvečerů. Chladnějších ještě. Určitě vzpomenete, kteří z vás v dubnu chodíte ven. Hvězdy těch chvil mi přijdou docela jiné. Lesklejších zraků, třpytivější. Dojaté. Že jejich svěřenci statečně přilétají. Jedno hnízdiště za druhým pak hlásí své mistry. A dalších přibývá u Kněžmostky. Kolem Klenice i při Jizeře. Pod Babou, i dole v bažantnici. Okolo dálnice, silnic, i cest menších. V keřích kol rybníčků, divokých skládek – a u čističky města, které oblohu už sotvakdy ponechá temnou. Do trnek v Dolcích, i do jícnu pískovny u Bakova. A pak jich bude přibývat součtem, jak vracet budou se mladí, pomalejší, prvně a naposled uhledaní. Každé místo, kam jezdím, je něčím zajímavé. Mnohá si jména vysloužila právě po zvláštnostech. S nimi pak sedají v mapě, jež nosím na krku. „U staré oplůtky“, třeba. Když takové nevyznačím souřadnicemi, nikdo jej nikdy nenajde. Ryze soukromá věc. Na druhou stranu – kdo by o takové tajemství stál. O můj velký domácí slavičí svět.

Požádali z Východočeské pobočky ČSO, zda bych nepřijel v březnu se slavíky. Nevědí ještě, ale pojedu.

Chtěl jsem mluvit o hybridizaci, to by však bylo málo, přestože jedinečné téma vzklíčilo právě u nich. K projekci tak chystám moderní noční chytání, a „produkty“ křížení to skončí. Všichni ze sálu zámku nakonec odhlédneme k Jaroměři, k obci Starý Ples, s loukou u Metuje. Právě totiž Dolní Pometují hostilo sešlost VVT (víkendový výzkumný tábor), pospolitost vzácných lidí. Programy bývaly každý rok propracované, výrazně monitorovací. Nevýhodou bylo vysoké datum konání na konci května. Tenkrát se to však ukázalo výhodou, následně událý fenomén totiž chce čas. Nachytat jsem měl a představit slavíky v době, kdy už byl všude klid, jen závodčí Tomáš u roští občas zahlásil: „Tady dřív zpíval“. Nebyla ještě možnost v tom „pravěku“ hledat přehrávkou a u Metuje se tedy líčilo dle vzpomínek. Ve sklopce ale jeden ve chvíli byl. Když jsem nad ním dopřednášel, popošli jsme jinam. Vidím to jako dnes – ukázal rukou do louky k lesíčku tvaru kapky. Oni rozprostřeli nohy na komfortní cestě a já mizel v trávě. Jak pověřený ohař. I tady u keřů už dávno bylo ticho, protože jsem se ale bál co nasmlouvaný specialista, k mezitím rozpočetnělé sestavě vrátit, vsoukal jsem se pod větve a dvě pastičky nalíčil. Červi v krabičce měli řeči o zbytečnosti, ale to už jsem od plácků odlézal k centru listnatého dómu. Sedmihlásek řešil, co kolem jeho nemovitosti dělám, tak jsem si ve sklopce myslel alespoň na něho. Že přeci se blýsknu. Mezi paprsky rentgenovanými listy jsem koukal po vlaštovkách, mám chvíle během zachytání v tomto pojetí rád. Člověk je v podobných místech vzácností a vůkol svobodný svět. A stává se po chvilce, když místo jej přijme a vše se utiší, jako by větve nejblíže stojící, podávaly mu ruce.  Uzdravil bych se ke všem za ta přání, uzdravil a zůstával zdráv. Podobné ovšem v Pardubicích k slyšení nebude, tam musím k věci. Ukážu fotku (od stejného Tomáše) prvních hybridních mláďat u nás vyfocených. Příběh už na blogu někde visí, tak abych netapetoval.

Potkat křížence dvou hnědých slavíků, byl pro mne pokaždé ohromný svátek. Od dob, co jsem je pro naši ornitologii popsal, býval jsem ale víc ve střehu.

A co je úžasné? S chytáním v noci za odletu jich notně přibývá! Až bych si troufnul dnes říct, že každý, kdo v létě chytá, s některým z nich se potká. Jak dole na jihuse srdcem v krku, když hledáte vltavíny.

Představím noční líčení i věci kolem. Neskutečnost, kterou desítky let jsem vůbec netušil. Kolik takových tajemství ještě přetrvává! Když člověk ani netuší, že něco takového kolem něho běží – co běží, probíhá – zůstává klidným. Chudým však zároveň. 

Lidský mozek si na podobné odměny rychle prý zvyká a vyhlíží potom už stále nové. Po desátém červenci zvečera klidně sám drze startuje auto, a pak jenom ke dveřím kouká, jestli se něco nezapomnělo – a poklepává na hodinky, že už je čas! Zkraje, hned po startu prázdnin, se v kuse vysmívá, však po půlce srpna už šediví strachem. V marném pokusu zastavit čas. Skočit mu pod kola, bude-li nejhůř, zda jej to neobměkčí…

I tohle dnes vím. Jak září se ohlásí, můžeme odejít konečně spát. Na sedm měsíců vzpomínání.

Nepočítám roky, po které slavíkům blog píšu. Není to pro mne důležité, i s kroužkováním to bylo podobně. Když jsem se rozhodl a na cestu se vypravil, měnit to nechci. Na poličce se mezitím vystřídaly desítky kalendářů a já se na duben už zase těším. Chtěl jsem ale říct jinou věc – nahlásit se, že možná od samého začátku psaní mluvím o prostém slavičím peří, a co s ním mistr před partnerkou dovede. Důkazy jsem ovšem dodnes nepředložil. Viděl jsem obrázek (málem) už několikrát, jak zasvítit může namlouvání, ale pouze jedinkrát štěstí měl do finále.

Je to už hodně let. Výzkumem ovšem už docela protřelý, přesto jsem koukal nevěřícně. Slunce je o slavičích námluvách veliký pomocník a svítilo i tenkrát. Pod větve keřů v záblescích, ale stačilo to. Anebo možná, že úžas to přerušování ještě povýšilo! Dám nyní dva obrázky stejného slavíka, na druhém ze stínu do slunce vsazeného. Rozdíl vidíte.

Jaro jim nastaví pokaždé dress code ve stylu „repre“, kdo poslechne, prémie už jsou nadosah. Dostaví-li se ovšem někdo takto, může si za zbytek sezóny sám.

Pravda, možností druhou je ještě zpěv, který též k protějškům hlásí, kdo vlastně na větvi sedí, ale outfit je outfit. Záchrannou brzdou k drobnějším a pro slabé, je šikovnost spolu s odvahou. O tom snad ale někdy jindy…

Potěší každé ocenění práce, zvláště pak, patří-li krajině a přírodě v ní. Povedla se milá věc – a poté, co byl jsem upozorněn, už máme knihu doma. Je obrázková, on už název tam směřuje.

Kniha zapadá do širokého cyklu podobných, z jiných regionů. Moc toho člověk v povětří nenalétá, a tak jsem uvítal možnost, podívat se shora na řadu míst, která tak nějak znám. I na zájmovou oblast, a i dál ku Praze. A tvrdím – slavíků tady musí být…!

Nejvíc mne ovšem potěšilo představení města na Klenici, už jeho podnadpis: „Slavík obecný je drobný ptáček, který se umí dobře ukrývat. Vždycky ho ale prozradí jeho zpěv“. No tak to už samo o sobě zaujalo. Ale ono to pokračuje pak velice konkrétně: “Vydejme se za ptačím trylkováním do Dolního Bousova. Zdejší Slavičí háj, hnízdiště slavíka obecného, vybudované ornitologem …“ a tak dále, a tak dál. Slova o příjemném naladění, která zvou do oblasti, jsou laskavá. Až potom běží informace o ostatním. Přijde mi to až neskutečné. O tom, jaký je to unikát a podobně. Mám z toho radost, a jednou, snad mi čas dovolí, jednou k těm superlativům dojdeme bezezbytku. Řeknu to mým dvěma souputníkům, co pomáhají – dostali jsme se do knihy. Hlavně šlo tehdy o to, aby slavíci po ztrátě původních míst nezmizeli. Ano, média umí uslyšet na zvláštnosti. Věděl jsem, že naláká slavičí bydlení na klíč i člověk, který sázel kopřivy. Je to až ztřeštěné, ale to lidi přitahuje. A přitahuje už také vzdělávací kurz ornitologie. Byli návštěvou podruhé a vypadá to, že ne naposledy. Dávno tam chodí kroužek mladých ochránců přírody, tamní. Tedy kroužek ne, děti s vedoucími. Chodí tam dnes už místní lidé na procházku. Odbývají se jarní vycházky. Ovšem pro toho, kdo by chtěl přijet zdaleka zažít neobvyklé, zatím to není. Musel by mne z některého ze zákoutí jaksi vyvolat a já mu připravím v tom „kotlíku obyčejnosti“ zážitek, na který hned tak nezapomene. Ono – pozorovat před očima kukačky, kterak přilétly na pár dnů z Afriky zapodvádět si, slyšet už poměrně vzácné cvrčilky zelené koncertovat či vyprovokovat k přetahované přehrávkou rosničku – není málo. Lokalita ještě nemá ale potřebnou estetiku, k ní jenom míří. Kdybych ovšem všechno všecičko z vysvědčení vygumoval, zůstane radost, že nějaké vůbec se mohlo vydat. Že našel se důvod a prostor pro naději.

Nucleus accumbens – to je panečku téma! Pěknou řádku let mne fascinuje neurologie. Přemýšliví lidé toho oboru a jejich ohromné sprintující výsledky. Co nosím na krku, je hodno obdivu. Ale tak to máte všichni, nebojte se. Jenom je dobré o tom vědět a vytáčet do obrátek. Spoléhat se na onu řídící jednotku a nebrzdit zaplevelováním. Ona už nás povede k cílům a poznáním. Aby to byla cesta sycená radostí, kdy to jen jde, k tomu slouží zmíněné centrum štěstí. Mají ho i ptáci? Když ano, jak jsou na tom slavíci? To je panečku podtéma!

Po zimě vždy dokonale zhecovaný, těším se na to, co přijde. Mám pocit – o kapku zas větší připravenosti (zimu jsem studijně neproflákal). Dokonce jsem, než mi to pokaždé malinko zevšední, připraven, hodně se slavičí přítomností opít, nechat do sebe přistoupit dolétlou euforii. Jsem si jist, že tam je, že jimi najednou keře i kopřivy přetékají. Proč asi myslíte, že klíč k odemykání parku má tento výjev? Už tady visel, ale hodí se připomenout, vždyť brzy přijde na řadu, předjaří už se chystá (v osmatřicáté sezóně tak nějak zvolna od listopadu!).

Ano. Čerstvě dotoulaný mistr, po Africe toužebně chystanými tóny, vzdává dík domovu s kopřivami. Jak vyladěné! Prostý jeho šat a divoká kopřiva! Tam – tam už to ovšem zažíhá! Moment, kdy slušivá přeobyčejnost změní se v kolosální tančírny po krajinách! Vše na to čekalo, byť mnohé se nedočkalo, a slívy z plátků okvětních předevčírem zklamaně vydláždily zem. Inu, jsou jara jiná, uřícená.

Tak, je u těch slavíků v hlavě podkomůrka štěstí? Určitě! Stojím-li pod větví, kde mistr zpívá, vibrace vzduchu i nádhera tónů slok překotně obměňovaných, o tom přesvědčí rychle. Kolik jsem přečetl starých vět k jejich návratům! Kolik lidí si všimlo, jak vzácný je to dar… Bylo ode mne tehdy nečekaně trefené, přidat život k nim. Dnes mám právo to říct.

Musíme si pomáhat a oni to nevědí. Když nechodí informace z kroužků od Afriky, nedostanou se tam ani ty naše o počasí. Dopis pošlu od Slavičího háje potokem do Klenice, Labem a po moři, když umí to úhoři – i on se nakonec Atlantikem k jihu doplácá. Spěchám, dokud je v Klenici ještě voda, aby to mohlo odejít. Loni tak nebylo. Slavíkům píšu, ať neblbnou, a vrátí se domů. Že hitem je sčítání na krmítkách, a rád bych je příště už připsal. Když to zvládají červenky… Ještě jim vzkazuji, jaká je zábava s meteorology. Co všechno o sněhu prve nabásnili – a teď, v půlce netvrdšího zimního měsíce, že o něm radši už nemluví. Já ho na zahradě taky neviděl…

A půjdu přemlouvat stromy do našeho parku. Aby zklidnily hormony a počkaly přeci jen na duben. Že nějaká ta „Sibiř“ v podobě jinovatky se ještě objevit přeci může, a že by pomrzly jak loni. Chtěl bych totiž, až tam budu chytat v roce dvacítek, aby tam zas byla kolem jablka všemožných barev a chutí. Třešně chutí a barev, rybíz a angrešt poctivý – jak ze starých zahrádek. V Bousově na Zahrádkách. A blumy, aby též usládly nad lavičkou, a já byl rychlejší, než vosy. Šla by všechna ta pakáž umravnit z nabídky prostředků na ochranu, i plevelům trochu naložit, rozmíchat v konvi – a dvakrát radši celé překropit. Nalistovat ovoce v katalogu a začít se těšit. Ne, neudělám to, nechám vše přírodě, jak bylo v místě i dřív. Počkám na hlavičky petrklíčů, až zase vzadu rozkvetou – a řeknu jim, že to s pláckem vypadá, že budou moc vonět ještě spoustu let. Bývají dlouhověké, rostlinka prý až padesát let. Sednu si k nim a posedím.

Pak posbírám lahve po Silvestru i tyčky z petard, které, svátkům už vzdáleny, působí náhle pod květy trapně. A pak si vzpomenu na dopis. Jestli vůbec došel. A když bude ještě pár minut do příletu, přemýšlet budu o Zemi. O těch, kteří to s planetou myslí dobře – a kolik nás tak asi může být. Myslím, že ještě docela dost. Sezval bych je všechny k těm prvosenkám. Prvosenka – není to snivé? Jako ta moje řeka, co ztéká z hor.

Není úplně snadné ocenit zpěv slavíkův. Jako s vínem. Může být sebelepší, když jej ale budete chlemtat z upatlaného kelímku a prskat kolem utopené octomilky, slíbený přívlastek nenajdete. Pojďme si dnes říct pár slov o zpěvníku slavíka obecného. To je ten májový průvodčí lásek.

I v krajině zdejšího Pojizeří najdeme zpěváky různé. Zkusme to roztřídit ještě víc, moc se mi totiž líbí, jak v přírodě je vše relativní. Nic není nikdy úplně tak, jak bychom chtěli napsat. Výjimka za našimi zády si pokaždé už mne ruce. Proto pojďme třídit dál. Špatný zpěvák se hned tak nepolepší, snad trochu za rok, ale i výborný bude časem haprovat. Jak bude máj ztrácet a slavíkům přeci jen už o tolik nepůjde, začnou kvalitu šidit. Než zmlknou nadobro toho roku. Až byste se divili, jak zpěv během festivalu Polabského jara kolísá! Nejde tudíž spolehlivě známkovat. Přesto lze odlišit břídily od mistrů. Správný zpěv obsahuje úvodní crescendo, které megarhyncha zejména odlišuje od produkce slavíka tmavého. Pak už strofy nesou tóny bublavé, hvízdavé i klokotavé, pták si pohrává s výrazností. Květnový zpěv plný touhy je překotný, slavíci hlasivky šetřit opravdu nepřilétli. A když jsem psal o víně, co s tím? No jistě! Kulisa rozvoněné noci, navlhlý vzduch a háje po stromech střídavě ještě poloprůhledné!To z kulisáků nezvládne jiný, než veliký Máj, a ten má pro slavíky slabost. Střemchy se svižně vyvedly v bílé a větvoví v černozelené je k tomu naprostou třídou. Krajina ještě mlčí, zbylí případní druhové ptačí ještě nezpívají. O prvním z májů má sólo slavík! Už asi tušíte, že to přijde – ano, ani Karel Hynek v naší krajině veleděj nepřehlédl a úděsný příběh z Podbezdězí tím alespoň o gram vylehčil. Kolik jen jiných rolí lid slavíku svěřil! Od písniček prostých, přes plátna až k anketám. Dalším efektem je jeho figura. Vzpřímený, velkých očí, a na vysokých nohou, když jde do výrazu, celý se klepe – a upřímně – stojíte-li v noci metr od něho, uši se vám docela brání. To je další z předností, v noci ho nic moc nezajímá. Když blízkost přeženete, jenom na chvíli zmlkne.

Co ještě ke koncertům říct?

V krajině zpěvák rozeznívá nakažlivě hned sousedního. Jak kohouti na střechách, když jim u nohou vstává nový den. Ano, jsem posedlý a nadržuji. Vždyť skřivan lesní neumí míň. Mistrovský zpěv, méně řinčivý, i v noci zpívá… Znalci někdy váhají, přijde jim ten z pasek a suchopárů jemnější. Já mám ale jasno. To bych se v dubnu slavíkům nemohl podívat do očí! A navíc – oni mne dostali k ornitologii. Byl to právě jejich zpěv, co ověřit šel jsem v noci. A rybářské kolo tehdy, v pedálech po cestě domů, málem zavařil. Ne, od takových pralinek rozmlsaný, se neodchází. A my si dnes pomáháme. Já jim, oni mně. Možná to ani neví, ale i v této chvíli, kdy hlavu si plním namísto politiky, prostou nadějí. Ať se jich co nejvíc vrátí! A když jsme u politiky, použiji toho v závěru.

Už jsem to někde říkal – zlatí slavíci! Ano, stojí si tak. Šel jsem tehdy z boleslavské U3V domů o něco dřív, pokrátil přednášku a spěchal ke stolku obecního zastupitelstva na jednání. Nechyběl jsem nikdy. A přesto jsem večer byl doma jako přejetý vlakem, otrávený. Už to nebývalo dobré. Druhý den jsem pokládal pastičku u rybníku, kde starý profesor vymaloval slovy báseň – Chvíle u Stržáku. Kvetly javory jasanolisté, znáte je? Taky trnky. A hladina rybníka matněla po lesním medu. Ne moje – jeho slova, volně vyložená. Já to tam opravdu viděl a pastička se po chvíli zatřepala. Slavík byl tam a kroužek do mne bezkontaktně drkal, že jsem ho v kleštích měl prý už před lety. Zpod vrby zasvítil prostokvětý narcis, nejobyčejnější, od vsi zavlečený – a já věděl, že tak to má být. Tady je dobře, tady zas ožívám! A tak mne to najednou, báječně zléčeného, napadlo říct: Zlatí slavíci!

Dobrý den, přeji.

„Firemní“ časopis Kroužkovatel má ustálenou kvalitu a je dalším z doprovodců každé zelenkavé figury s kleštěmi. Čte se opravdu dobře – a teď to nepíšu proto, že tam občas publikuji. Nabízím nyní zamyšlení nad textem z jara 18 a upozorním na jaro 20. To přiletí slavíci na stránky zas, ale jinak.

Text tehdy představil zkušenosti ze „stopování při ptačí dálnici“. Poznatků, které korigoval čas, není naštěstí tolik, abych byl nespokojen. Spíše to vyšlo, a to u podobných věcí bývá pocit fajnový. Jestli mne něco vyděsilo při připomínce článku, pak hrůzné zjištění, že už to jsou dva roky. I proto, jak to strašně letí, chystá se nový text o slavících, věnovaný tentokrát determinaci. U ní vzešly objevy nové a prospěšné.

Na tomto místě je třeba poděkovat mému velkému příteli – archívu. Nevznikly by bez možnosti sáhnout třeba do jeho výzkumu pelichání slavíků. Ano slavíků – myslím tím obou hnědých. Protože – a ten příběh už znáte – ne tak, když jsem opakovaně po několika dnech sjížděl z hor Orlických přenádhernou krajinou domů bez výsledku, ale když nějakým, pro mě nadornitologickým řízením osudu, mne pozvánka myslivce toho léta ještě narychlo zavedla k samotě v rozhraní krajů, osadě Matice. Tam jsem pelichajícího „uhra“ našel a s rozklepanýma – snad i očima, zdokumentoval. Vidím už tedy dnes konečně do pelichání obou.

Pochopil jsem v přírodě, že kdo je houževnatý a dá na cestě za poznáním přesvědčivě znát, že by o výsledek moc stál, že to z některé strany nakonec přijde. I kdyby se to mělo kousek od vás protáhnout pod vrátky, najednou to je! A vy máte neskutečně nádherné chvilky pro oslavu. To je ten „petrák“ do motoru i Slunce, na zatím ještě ospalém obočí krajiny! Tak za ním pojďme, vrací se pro nás loudavě zas.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

A ještě upoutávku na příště – vysvětlím, proč je slavičí zpěv tolik vynášen.

Teď už tolik ne, ale když jsem působil na sociální síti, fotografií na určení chodilo dost. Slavičích, samozřejmě. Od nás i ze zahraničí. Vždy jsem určoval bez záruky, fotografie není křídlo v ruce! To už je lepší určovat zpěv.

V dnešním krátkém vstupu si představme jedno pozoruhodné křídlo z archívu.

Toto je sice mladý slavík, ale vždy mne problém trápil u pelichání starých. Přestože v zápise o ničem podobném nebyla zmínka, obrázek nabízel 1. loketní letku mírně kratší, v porovnání s následujícími. Bylo to proti logice, protože postup výměny řady je jiný. Blamáž jsem odhalil po čase. Fotí-li dokladový materiál pouze jeden člověk, dvě přítomné ruce neumožňují exponovat a přitom křídlo (druhou rukou) potřebně vypnout. To se jakoby mírně prolomí v ohybu a klíčová letka je od objektivu hloub/dál. Dojde pak k podobné „deformaci“ obloukovité řady.

Když už zde křídlo máme, pojďme si říct, kde se nachází v desetičlenné sestavě ono rozhraní pelichání. Na snímku je totiž přímo učebnicové. Leží mezi 6. – 7. krovkou. Na krycích (terciálních/ramenních) letkách (1-3) je již patrné opotřebení špičky pera ve tvaru začínajícího písmena „V“ podobně, jak známe od kachen. Zde se sice nejedná o tzv. prachovou špičku, nutno ovšem říct, že špičky se skvrnkou přeci jen oproti okolnímu praporu měkčí jsou a podléhají obrusu daleko víc. To působí problém při určování na jaře a dál směrem k létu, do první kompletní výměny šatu.

Informace k návštěvníkům zvenčí – držené křídlo může působit divoce, ale kroužkovatelé, podobně jako třeba chovatelé, jsou vyškoleni k držením, která nejen, že zvířeti garantují šetrnost, ale současně umožňují studijní materiál prohlížet a „listovat“ v něm.

Reklama pro krajinu

(Reklama potrvá asi pět minut)

Bylo tomu již dříve, ale především po Listopadu 89 jsem přitlačil na pero a v nezměrné euforii začal s dopisováním pro veřejnost. Chodil do rádií, na besedy a přednášky, v novinách měl dokonce svůj sloupek. Kdybych z vyslovených vět měl vyskládat pěšinku, došel bych po vlasti hodně daleko. Nešlo mi o předvádění se (na to nehlídám potřebnou eleganci), šlo mi o to, pomoci zdejší krajině, přírodě v ní. Sbírka ocenění i vzpomínek je rozsáhlá – od cen čtenářů novin, přes setkání s primátorem nad slavičími úspěchy v plechovém městě – až po nominaci knížky ve východních Čechách a setkání s podobnými během vyhlašování. Přednášení na U3V od jejich začátků, v mnichovohradišťském betlému jsem tvůrcům stál se slavíky za vlastní figurku, přišly veselé příhody z natáčení. Ne, neumím jinak, než krajině poděkovat i tady.  To ona mne toulává místy, kde podle ní mám v tu chvíli být. A život s ní je vskutku nemalé dobrodružství!

Zůstalo psaní – dopisování, chcete-li. Uzávěrky jsou legrační, když se sejdou. A teď dobře poslouchejte. Nikdy jsem neslevil tak, abych napsaný text „omáčel“ v periodiku sousedním. A čtenáři si všimli, vědí to na mne. Většina tiskovin má dnes digitální verzi, takže si je můžete prolistovat a k lidem, až na výjimky, jdou zdarma. Jenom v tom zdejším mě už nenajdete. Pro zásadně odlišné představy o obsahu textů jsem od spolupráce odstoupil. V ostatních ale pobývám s chutí, psaní (zadarmo) totiž musí člověka bavit. Ono podle toho vypadá a zpětná vazba bývá až dojemná. – A znovu zdůrazňuji – ne moje jméno, tvář krajiny na tom vydělává. A potřebuje to jako sůl! (Teď možná budu stranit, omlouvám se, ale…) není míst statečnějších, než na severovýchodě Mladoboleslavska. Enormní zátěž ze všech směrů, ale pozor – zrovna dodávám, že znám dobré zemědělce i podnikatele v jiném spektru, ale podívejte se třeba na kosmonoské krajinobraní. Kauza jak hrom. Lidé s částí úředníků se brání peticí, jak to dopadne?

Nechtěl jsem nikdy s přátelskou povahou válčit za krajinu a ochranu přírody. Chtěl jsem chodit s motýlí síťkou, posléze udicemi, a nakonec s dalekohledem jen tak po kraji a hřát se v závětří. Život vás ovšem navede jinak, dnes už mám právo to říct. Nikdy jsem nebyl nohsledem elit předcházejících, nebudu ani současných. A krajina na mém postoji vydělává. Může se o opřít, spolehnout se.