Zaměřeno na slavíky

Sedmého ráno jsem stál u linie jako často. Hvězdy docela rychle mizely, jedna spadla a zajiskřila. Uprostřed sezóny bych byl už v jednom kole, tah po půli srpna je jiný. Pokud se slavík nechytí „z noci“, jdou k zdroji později. Pak jsem zaznamenal z leče podlet sítě (nastavil jsem linii dost vysoko kvůli lelkům). Netroufal jsem si tvrdit, že šlo o slavíka, i když to bylo kousek přede mnou. Teď jsem zalitoval, že příčná síť chybí, pták by skončil tam. Jestli šlo o slavíka, nejspíš se pokusí z vrbiny vrátit za „koncertem“. A myslím, že se tak stalo. Středovou kapsu trefil pták zcela předpisově, ani jsem nespěchal. Jen byl objekt malý na dálku. Až jsem se před vložením do vaku ujišťoval, že nemůže jít třeba o samičku rehka zahradního, což by se mohlo dít. Ale oko s bílým kroužkem podzimních ptáků mi dalo razítko. Už jsem hned věděl, že akce má výsledek a bude fajn. A byl jsem na něj samozřejmě zvědav.

(Vždycky to nevychází, ale..) Byl jsem napnutý, jak bude objekt vypadat během detailního posuzování pod hruškou a stav za pravdu mi dal. Takovýchto slavíků se chytne opravdu málo, s nejvyšší možnou pravděpodobností jde o samičku, ale tyto dojmy v zápise neuvádím. Je to spíš ke mně. Takové „užívání si“.

Nemám to tak, že bych za čerstva přičítal další číslo do součtu, hlava si nabírá téma docela jiné: Kde se vzal, a co udělá dál? Jasně, pozdě zdaleka na nic není. Takových ještě poletí a proletí! A ani si nepřeji, aby se někde „majznul“ o sklo a došlo hlášení z cest. A pokud už tu chybu udělá, ať to je jako kdysi před lety u jednoho jiného na pěší zóně města Villeneuve-sur-Lot ve Francii. Ať jej lidé ráno včas najdou, pomohou, a on cestuje dál.

Nevíme o jejich poutích kale nic. Příšernost té věty má ovšem jeden moment cenný – vážíme si následně každé drobnosti, každého zlomku naděje do skládačky. Alespoň já to tak mám.

Namažte těla krémem, léto zůstává!

Bylo šestého, je sedmého. A noci bez rosy neodchází. Na to se prostě nedalo dívat, to chtělo smazat nedávno klepnutou tečku a ještě vyrazit. Ostatně, i dříve jsem „namátkový“ odchyt dělával v pokročilém čase.

Nemám minut na rozdávání, v parku je večer brzy tma. Roznáším věci na pozice, tahám sítě. Příčnou oželím, raději podržím rákosí. Už je nataháno, rychle sesoukat na střed, blíží se netopýři. A že se tu za týden proměnilo mnohé, netopýrů opravdu dost i ve výšce.

Do mladého dne po půlnoci běží umělý zpěv. V kontrolách sítě prázdné, jen před rozedněním prolétá lelek, sedá na tyč profukované sítě a mizí. V rákosí se klid drží vysoko nad rozednění, ale v hlavní linii jediným ptákem chyceným je mladý slavík! U toho nakonec zůstalo, velké divy se již nedějí, ani nemohou. První dekáda září je pro slavíky konečná.

Nepřekvapilo mne, že slavík je velmi drobný a v kondici ošizený. Neměl lehké dětství mezi sourozenci, to je znát i v peří.

Jen co odletěl k motýlí louce do křovin – víme oba – bude potřeba zabrat. S tímhle to přes moře nepůjde.

Rákosí dalo tři spěchající rákosníky – obecného a dva proužkované. Kvartet rákosních strnadů a opozdilého ťuhýka. Všechno mladí ptáci. Pak už jsem na nic nečekal, slunce chystalo další z útoků na krajinu, balím a mizím. Teď už pozice opravdu neobnovím. Počet pokusů završen na šedesát, vše, jak má být.

Další český slavičí rok končí. Nebýval jsem v minulém století na konci prázdnin bohatý, jak bývám teď, neuměl jsem se zamýšlet. To přišlo až s časem. Jde o největší kapitál, který může amatérský badatel obhospodařovat. A je při tom fajn, že slavíci podnětů plodí dost. Každou z otázek si chráním, jak lovci mamutů oheň. Vím, že ji kdykoli mohu z té hubky rozfoukat a rozsvítit.

Čtyřicet dva sezón je pryč. Někomu z vás těch čtyřicet dva let ani není. Takových hodin pod větvemi, tolik momentů překvapení. A téma? Stále nepřečtené! Měl jsem letos před koncem odchytů v ruce slavíka a vážně jsem se „pral“ s věkem. Bez ostudy, jenom to ukazuje, jak nejednotný materiál před oči stavíme. Když jsem nad mladým slavíkem vyřkl verdikt a ukotvil na papíře, přišlo mi to celé k smíchu. Jaký jsem školitel, když ve vlastním baráku mám takový brajgl? Ale jedno vám řeknu: ornitologie je báječná věc! Jestli třeba někdo váháte, vezměte za kliku hned zítra. Ona už si vás odvede.

Jednou se budu ptát sám sebe způsobem, který přede mne stavěli novináři: Jak to, že člověka baví jediné téma tak dlouho? Pořád nevidět konec. Pořád je cítit ve vzduchu posun. I z místa, které je za dlouhý čas ušlapané, jak prostě nápady nešly. Pak někde nějaká drobnůstka z fotografie, letíte listovat po sešitech – a kola se znovu dávají do pohybu.

Vidím prvního slavíka v pastičce pod síťkou z čeřínku. V oblouku zatáčky hned vedle splavu bousovského moře. O kus dál měla hnízdo s vajíčky. Špičkami kleští jsem z provázku „napíchl“ kroužek „Téčko“ a znovu jej zakroužil na nohu slavičí mámy. 303 751 bylo to číslo. A pak jsem přes zimu na událost myslel a věřil v zkontrolování, až se odněkud vrátí. A že tam v máji pak byla nazpátky, dneska vím, že se jim stává.

A vidíte, před pár dny přišlo hlášení na zpěváka „plus dva roky“ v čase kroužkování u nás u Kosmonos, který se rozhodl zabalit a přesídlit přes Dolní Chabry málem až do zoologické zahrady. „Olizuji“ očima každý den tři fotky z toho kroužkování, jestli jsem se ve věku nespletl. Jestli nemohl být mladší, což už by uvěřit bylo schůdnější. Opět jde o slavíka velmi složitého, ale starý přeci jen byl. Pět let od okroužkování kontrolou taková událost a pro mé zkušenosti veletoč.

Až přejede krajinou poslední vagón léta, až podzim slavičí hnízdiště vyskládá listím, až v zimě se v místech nedočkáme sněhu a nakročí znovu zbrklé jaro, až z listů kalendáře vykoukne z té vesny duben, vyrazím znovu do jejich rozezpívané narezlé školy. Po třiačtyřicáté, a rád.

Seču poslední dílek motýlí louky kosou a teprv se stmívá. Horko je jak na Helfštejně, když jsme tvořili s Tomem mezi výhněmi po obou stranách. V těch krátkých limitech ventilátory žhavily skoro v kuse. Tady za provázkem je podobně, jen bez limitu. Krahujec před chvílí ještě zkusil úpolníky, z jednoho je peří na cestě, ale tentokrát ostrouhal. A už je tu jiný lovec! Kosénkou jsem odkryl další čerstvé díry hlodavců a kalous je rád. A bude mu ještě líp, doma v zahradě uhynul převislý modřín, bude z něj pořádná opravdová berla sem do louky. Zítra ji nainstaluji.

Pak, když jedu domů, okolo Horního Bousova sovy už loví svižně. Je dál teplo a potřebují nabírat. Všude létají netopýři, začátek září blížící se podzim nepřipomíná. Ale ono se to zlomí, bývá to tak pokaždé.

Ohlížím se za odchyty a žasnu dokola. Jak to pěkně funguje. I teď by nejspíš nějaký slavík ještě nad parkem táhl, ale táhl jsem domů a dál nepřemýšlel. Je pro letošek opravdu dochytáno.

Komonice bílá. Metr vysoká kytka, co se nám na dvou místech v louce vynořila a nyní kvete. Já ale nechci, aby se zrovna tento prales u louky s krvavcem šířil. Bylinu podtínám a suším. A teď je pravá chvíle to říct. Kolem do dáli se line vůně vůní! K čemu všemu člověk v roli rolníka nepřijde.

Byl jsem se podívat v místě, kde jsem dřív vyplašil lelka. Jsou tam holá místa a silně prohřátá. Nedivím se, že mu to připomnělo borové paseky kdesi (nejspíš) daleko doma. Kde se narodil a se sourozencem krčil na zemi v hnízdě. Od nás má kroužek a už je určitě po cestě dál.

Vlaštovky podezřele tráví spoustu času u nás nad loukami. Nocují na Zvolínku a nikam daleko se od něj nevzdalují. Je to cítit loučením. Dobře to poznám. Nenaděláme nic. Jednoho rána od nocoviště zamíří pryč.

U potoční linie se ujaly všechny vrby, to je na oslavu. Jsou v břehu tři formy – převislá, košíkářská a nějaká načervenalá další. Krom té vlasaté budeme zbylé zastřihovat jako hlavaté. Znáte je z pohlednic s vodníkem. Ujaly se i vysazené štíhlé topoly vlašské. To jsou nádherné stromy, po hrušních s nejlepší figurou. Nedočkám se jejich dospělosti, ale vidět bych to chtěl. Pak teprv bude háj hájem.

Až opadá listí, čihadlo poprvé projde zástřihem. Keře nesmí být vyšší sítí, to nedopustím. Viděl jsem ve vrbách slavíky, když den se chystal a do větví u lajny šlo už uvidět. Takové vzpomínky nikdy nevyhasnou. Pak se temný objekt odrazí a v kapse už je z něj hotový slavík. Nevidím do peří pro šero kolem, ale poznám je od sebe po hlase. A taky po hmatu, slavíci tmaví jsou kulatější, protože v tom čase už putují odněkud někam. Jen škoda, že poloha v Čechách je na ně chudá. Kdybych se narodil na moravsko-slovenském pomezí, se současným fortelem by vše bylo jinak. Ale nestěžuji si. Kdybych se usídlil v Aši, byl bych s tím v pořádné kaši.

Nastal čas napsat pár vět o letošní odchytové jízdě v našem parku. I tak ovšem nepůjde o přesný výčet použitých kroužků, není to důležité. Dle mého převažují čtenáři-nekroužkovatelé. Dalším dílem skupinka ornitologů a pak všelijací příznivci z nahodilých i organizovaných setkání, které stránka upoutala. Kdo se nenašel v kolonce, vytvořte si vlastní, já to z grafu nepoznám.

Jde sice o snahu „mít co porovnávat“, ale metody nejsou meziročně zcela v zákrytu. I letos drobné vychýlení v samotném začátku akce. Byl předsunut do poslední dekády června z výzkumných důvodů, na základě jistého podezření – a vyplatilo se vrchovatě.

Pak už se ale fungovalo předpisově a máme jedinou noc, kdy akce spadla kvůli počasí. Obraz je tedy více než uspokojivý. Chytá se s podporou druhového zpěvu, spouštěného hned do mladého dne po půlnoci. Navazují kontroly a poslední v čase kuropění již přechází v hlídkování u hlavní linie s dalekohledem a kuželovitým zdrhovacím slavičím vakem na krku. Končí se dvě, tři hodiny po rozednění, kdy jsou sítě definitivně staženy.

Slavíků obecných bylo bez několika čtyři sta, tmavých bez jednoho čtyřicet, modráčků asi deset, hodně obecných ťuhýků, několik pěnic vlašských, dost krutihlavů, mnoho proužkovaných rákosníků, asi třicet cvrčilek zelených a v jednotkách k nim dvou zbývajících druhů. Hodně velkých rákosníků, dost zpěvných, jeden bramborníček hnědý a obvyklí ptáci zbývající, jako pěnice, strnadi i rákosníci zbylí. Z větších tahounů byli kroužkováni tradičně pasivně nachytaní chřástalové vodní, jeden kropenatý a jeden polní. Korunu všemu nasadil poslední svítání lelek lesní. Kosové, drozdi – to je jasné. Zelené žluny, strakapoudi. Tradičně i ten malý.

Přestože případné výsledky ze slavičích cest dál od místa okroužkování přicházejí později, máme už opsán francouzský kroužek z akce (vše na blogu předešle). Z pohybů mladých ptáků máme spojnici s bodem Soběslavice-Padařovice v Libereckém kraji a s odchytovým místem na rybníku Zrcadlo na Jičínsku. Mohlo by se zdát, že štěstí letos odpočívá v případě těchto cenných pohybů, ještě něco se ale může objevit. Majitelé koček zpravidla déle váhají. Po Česku, v zahraničí ne.

Přibylo skvostných zážitků. Viděl jsem pěvce nad ránem nad čihadlem, viděl jsem tmavého slavíka sestoupat přímo do sítě přede mnou. Naučil jsem se rozpoznat u ptáků chování tahové i předtahové. V srpnu se dovedou a snaží vrátit po vypuštění přesně do místa přerušení letu. To zkraje nedělají, nepotřebují. Fungují za noci jako kompjůtry.

Tahal jsem ze sítí ušaté netopýry i ty drobné vodní. Vyplétal velké lišaje, po ránu vážky. Chmýří pcháčů, aby nestříbřilo po kapsách. Oklepával rosu, kdybych ji sbíral, budu bez žízně. Poznával jsem místo, odkud už jinam na velké odchyty nepojedu. Chci o něm vědět vše, půjde-li to. Vím, že to pro mne schovává, až si pořádně řeknu. A já to udělám!

Byly krásné a jsou pryč.

Noci jsou ostré jako ten Měsíc tenkého průhybu. A jsou i horké. Stačilo by škrtnout sirkou a zahoří.

Přelézám ohradní špagát. Mám trakař, kolíčkové hrábě a dobrou náladu. Od sluníčka připálené seno voní po všech zúčastněných bylinách s jasnou převahou komonice, zpod řádku vylétá osenice. Potáhne na jih, jako ti ptáci. Mám jen chvilku, žár polevil a brzy se setmí, spíš se už stmívá. Pak to uvidím. Ze země vzlétá lelek jen tak lážo-plážo a padá o kousek dál. Seděl vedle řádků k nepoznání. (Na fotce není, je pořízena až ráno, nebudu lhát).

Oni to fakt umí, splynout s okolím. Můr tu bývá, jak kolem lampy. Tak se zastavil. (Vzadu ta louka už zase normálně kvete, proto tu motýli jsou).

Po půlnoci naprosto výjimečně přidávám k produkci jeho fádní zpěv. A než se rozední dočista, poskakuje v síti.

Pak se chytil krutihlav, zbarvení mají podobné. Nestojí o pozornost.

Ta tečka za chytáním je překrásná, ale co se slavíky? Chtělo by to ještě pro připomenutí i jejich přítomnost, nejlépe obou! Po rozednění to dlouho vypadá na nulu, ale protože jsem sítě od rosy poctivě oklepával chozením dokola, tolik jí kotel nakonec ve chvilce navařil, dostavili se oba na zavolání. Volání vlastně dávno utichlo. Jde o mladé samičky, přišly se podívat zvědavě až po produkci. Sítě jsou v tu dobu sice už víc vidět, ale ptáci zase létají rychleji než v šeru. Takže je vážím a zapisuji. Vezu ke Zvolínku, pouštím do bezinek a dlouho neodcházím. Na slavíka tmavého totiž vidím. Kontroluje okolí, jestli je v pořádku. Je. A je mým slavíkem posledním letos.

Kdy z místa odlétnou, nebudu vědět, tolik času už nevlastním.

A docela posledním obrázkem – rehek kominíček. Focený v louce s kominíčky.

Je prvního – ráno a za dveřmi bilancování. Než jej přizvu ke stolu, předesílám: Bylo to znovu tak skvělé!

Čemu by jeden nedávno těžko věřil, je skutečností. Končí srpen, končí prázdniny, končí letní odchyty slavíků 2024. Ještě ovšem doplňková noc dnešní.

Nevyplatí se říkat, že ten či onen už letos nepoletí. Vymstí se to s milimetrovou přesností. Dnes v noci i po ránu táhli mladí ťuhýci. Ruce mám na závěr pobytu totálně od nich zničeny.

Nikdy jsem nezažil, co dnes. V čase rozednění do bezvětří vstoupil na chvíli závan velmi prohřátého vzduchu. Kde se vzal v okolní mlze a již docela ochlazujícím se nocím, těžko dohlédnout. Bylo to ovšem neskutečně příjemné. Pak se rozplynul do rána a bylo po události. A nebo? Já to možná vím! V severních horách jizerských řádila bouřka. Záblesky už před rozedníváním. Ten sešoupnutý vzduch dolů, to by mohlo být ono.

Vybádal jsem letos mnohé. Třeba: Před městem je na kolejích oblouk, před vjezdem do nádraží. Vlaky tam skřípou, jak nákolky dřou o hlavy kolejnic. Než se motorák vytočí do směru ku Sobotce, nebo do Bousova. Ony ale skřípou jen odpoledne, kdy kolejiště je suché. Po ránu v rose či dešti jezdí soupravy potichu. Píšu si tento poznatek mezi hlavní objevy ornitologické sezóny.

Jdeme na to! Tato noc bude poslední, i kdyby se slavíci kolem rojili.

Příměstský tábor měl ohlášenu návštěvu na devátou. Bylo by to už takové – bez peří, protože za slunce a v devět je dobré jít tak na plovárnu. Ale mladým končí prázdniny, pro mne letní chytání – háj chtěl být štědrým a rozdával. Rákosník obecný, pěnice černohlavá, strnad rákosní, ještě jeden rákosník obecný a – slavík! Přinesla jej ze sítě vedoucí mládeže, co zjara složila kroužkovací zkoušku.

Děti byly pozornými společníky, musím říct. A značce slavičího parku podobné sluší. Nechť chodí, ať poznávají. Někteří byli již loni.

Téma končících prázdnin jsem zmínil jen okrajově, abych někoho nevytočil. I mně to končí a úplně nevím, jestli jsem rád či smuten. Zvykl jsem si na každodenní dřinu, ponocování, vyšší hladinu přemýšlení. Ale vyplatilo se. Dám ještě dnešní noc (má být dobrá) a uvidím. Pokud bych uspěl a hrozilo, že neumím odhadnout ochládání průtahu, přidám ještě noc další. Takové razítko.

Na rákosí dnes slabší, to je též zvláštní neznámá. Vím, ptáci čekají déle, mnohem déle než v keřích na to, až pohyb zahájí. Všude mokro. Ale dnes k tomu bylo i slabo. Když napíšu, že zmizeli velcí rákosníci, tak se zítra jeden chytí. Psal jsem o ťuhýcích, ale ona noc některá přeci jen dva až jednoho někde vyčaruje. Ne, v přírodě neplatí tlusté čáry za verdikty. Musí být každému jasné, že když napíšu o slavících, že skončili, náhodný odchyt v září kolem poloviny může některého dát. To tak prostě je. Ke konci cestují takovíto ptáci..

A už jen pro připojení k jejich příběhu mám podobné rád. Moc se mu asi na cestu nechce, ale křídlo se už rovná. Něco po něm skočilo, když mapoval rodiště. Čaplo za křídlo a naštěstí, přestože letky drží v toulcích daleko víc než třeba pera ocasní (chybí nejčastěji po útocích), nyní povolily a slavík se vycukl. Je vyhráno, alespoň pro teď! Sice šel z chyby do chyby, když pak vletěl do sítě na čihadle, ale tady se nezabíjí. Naopak. Počítá s životem po okroužkování. Když slavíky pouštím společně (kvůli možným vazbám na cestě), stojím u Zvolínku jako omámený. Prsty propleteny na břiše, oči ve střehu – je nádherně. Ptáci sedají do bezinčí, do vrb kolem dráhy a tu a tam opravdu volají! A já už to na ně vím! Vím bezpečně, že někteří cestují spolu. Ten příběh, kdy jsem stopu zachytil, ten by byl pro blog dlouhý. Však zasloužil by.

Jedno je jasné – kus cesty od parku cestuji myšlenkou s nimi. S tmavými někam, rezavými jinam. Na mysli mám tahové cesty. Jihovýchodní a jihozápadní. Park je jakousi křižovatkou pod závojem tmy.

Plevelů všemožných nabízí louka a vrabci na to slyší. V početné skupině se zdržují v keřích poblíž a vybírají dle chuti.

K tomu stehlíci. Přilétli do vysokých bodláků u cesty a chmýří jen létá. Už není moc podobných obrázků po krajině, nikdo to pichlavým kytkám nedovolí. U nás ano, ale pod dozorem.

Pohyb chřástalů odstartoval, dnes přilétli do sítě dva chřástalové vodní. První byl tento.

Noc byla dusná, bez rosy. Sítě v nejlepší kondici, ale vůbec prvně slavíci nepřilétli. Není to zrovna veselé u stolečku, ale stav přesně odpovídá poznatkům, což je naopak skvělé. V posledních odchytech se začínají ukazovat červenky – druh, kterému se nikdo nevěnuje. V podzimu táhnou horskými sedly velmi početně za nocí, na takové příležitosti by se však kroužkovatel mnoho nenaučil pro velký spěch. Bývají jich stovky. Také cvrčilky zelené jsou již v pohybu, každý den po ránu je to poznat i v síti. Zatímco slavičími oky bez problémů prolezou, v rákosině se nachytají.

Z pobytu v místě jsem již natolik dezorientován, že mi přijde, že Měsíc couvá či dorůstá nejmíň každý týden. Nebo to tak zprudka prchá. Prázdniny budou končit.

V rámci ostatních aktivit se zítra v parku objeví osazenstvo příměstského tábora.