Zaměřeno na slavíky

Není to dobrý pocit. Nejspíš Slavičí háj odepíše navždy i cvrčilku zelenou. Prostě nejsou, nevrátila se. Kritickou se situace jeví i s dříve málem nejpočetnější pěnicí hnědokřídlou, počet je bídný. A přitom prostředí drží, je stejné.

Nikdy jsem takto zblízka jedno vybrané místo nesledoval, jak tomu je nyní, když je příležitost. Třeba výkyvy úřadují daleko častěji, jen jsem je neobjevil. Ale signál to dobrý není. O slavících už jsem psal a nyní na sdělení mohu dát razítko. Propad přichází.

Nenapadá mne, co napsat, abychom se tu obveselili. Třeba, že vedle na rybníku nedávnou ornitologickou návštěvu zaujala rodina slípek zelenonohých. Ano, ty mají místo ukotvené.

Taky se objevil zřejmě již u nás dosídlený drobný motýlek – ohniváček černočárný, a to je panečku parádník. Než jsem s tmou sbalil kontrolní síť v sektoru jedna, chytil se do ní nějaký bourovec, ani jsem ho zatím neurčil. Dovedu si představit, že za příhodných večerů, jak byl včerejší, to motýly v prostředí žije i po západu slunce.

Dokvétají kopretiny, přijde etapovitá seč. Tak to prý má být. Jejich bílá pustí do vedení nějakou jinou, třeba žlutou. Nebo modrou či fialovou. A taky červenou. A všechny jejich vůně. Ten kotel zeleně pomalu myslí na léto. Je báječné takovou „cestu rokem“ sledovat i proto, že nad vším visí skřivan. No, zrovna s těmi jsme si naopak polepšili. Přemýšlím nad ním, jak on to vlastně má. Docela zvláštní život.

Přišel jsem na léčivost výjezdů do našeho parku. Opravdu jde celé uchopit trošičku citlivěji. Umět se zastavit ve všech těch pracovních výkonech, hrcnout do křesla v plátně a jenom se vydatně nadechovat. Okolí vás za chvíli zapojí do svého poklusu a oponu vyroluje. Pak jste tím střípkem strakaté mísy z porcelánu, co pod obroučkou má nápis Bousovská kotlina. Křehké, po okraj jsoucí v tajemstvích, kam čerstvě je vmícháno zrání.

Buďte zdrávi v červnu – měsíci, kdy se v jeho finální fázi začne (už zase) krátit den. Vždyť jsme ještě pořádně ani neužili! Poslyšte každý z vás a užívejte. Píle opeřenců stoupá spolu s rokem k zenitu, ani slavíci to nemají jinak. Mlží v podrostech o tom, že nevyvádí – a přeci mladé směřují do světa! Na to už jim žádný zaběhlý pozorovatel neskočí.

Já, který jim stojím opravdu nablízku, beru si z nich mírně tajemství i pomáhám, žiju o tomto čase ohromné dny. Kdo byl posledně v háji návštěvou, dobře to ví. Jsou to takové žně, pivobraní, k lidem uvedení mladého nadějného vína – a já nevím, co všechno bych na to napasoval. Bojím se o každou sezónu, aby vyšla. Aby „bylo na příště“. V našem parku to vypadá, že „jo“. Polohlasem a velmi opatrně to tady píšu.

Pojďme k těm tajemstvím…

V rohatských Horách jsem potkal slavíka, který v představách neuspěl. Byl tam nejspíš sám. (Malá odbočka: Účastníky kurzu jsem varoval před zrádností tvrdých rozhodnutí v ornitologii. Výjimek je vždycky i za situace, kdy by je sledující vůbec nečekal). Slavíků letos ubylo i tam, což málem po třech měsících sledování letos nepřekvapí. – Jinými slovy a úplně popravdě – byl tam jediný. Jdu pro něj k síti a pak v ruce posuzuji. Moment, ve kterém se poroučí zábava a vstupuje věda. Slavík je starší a dosud jsme se nikde po oblasti nepotkali. To by šlo poznat. Má ovšem křídlo dvou přeražených letek a já budu přemýšlet až ho pustím, jak a kde k tomu přišel. Nakonec se sám sebe zeptám ještě – „kdy?“ Ono ho to totiž nejspíš vyřadilo z příležitosti, za kterou spěchal od moře. Pokud si úraz přivezl z cesty. Tady je totiž problém, že za situace, kdy je pero jen poškozeno, folikul nedostane pokyn k výměně. To až před odletem o pelichání „pohnízdním“, které se děje komplet.

Jde navíc o letky vrcholu křídla – klíčové, v poškození jednostranném (problém v letu). Krásně jde vidět, kdybychom křídlo složili, jak tušené „chňapnutí“ proběhlo.

A vezmeme z tajemství ještě alespoň jedno…

Upozorňoval jsem posluchače posledně, že tah ptáků dosud neskončil – pozor na něj! I když je druhově po Česku už doma máme všechny. Velice skrytě běží pohyb přes hnízdiště usazených, kdy jiní průtažní ještě kompasy dávno nezavřeli. Doposud letí. Je to z poslední doby případ onoho rákosníka velkého, jak jsme poslouchali v parku. Kam letí? Nevím. Kam ale letěla třeba pěnice černohlavá – sameček, kterého jsem kdysi chytil a okroužkoval v březenském parku na konci máje, to vím. Hnízdila nakonec v Belgii, tak bacha na to! Jsou pohyby, které nepobíráme. Neumíme z ptačího světa vyčíst docela vše. Nikdo nás za to nepropleskne, ale je to zase jen podpora onoho varování: „Pozor na výjimky a držme před přírodou v tichosti pokoru, ať k sobě následně nejsme směšní. Bývá k tomu v tomto prostoru velice blízko“.

Vy ostatní si mějte náhledy podle libosti. Já ale v přírodě poctivě žasnu. Dávno mi to jde samo od sebe a starat se o zmíněné nemusím. Vím prostě, „že to zas přijde“. Když vydržím. Když přijdu, když šanci nepromarním, když budu mít kliku.

Úspěšný červen přeji.

Dnešní vynucený kontrolní odchyt v parku a jeho okolí přinesl další zajímavosti. Tady jsou:

Velmi kuriózní výskyt zpívajícího rákosníka velkého u rákosního jezírka vedle kanálu, na nějž jste upozornili, bohužel skončil jeho (nejspíš) nočním odletem. Je tak po senzaci.

Kdybychom byli v místě dnes, byl by vidět jeden z párů modráčka při shánění potravy pro mladé v nivě kanálu.

Včera již nečekaný výskyt zpívajícího slavíka pod korunou hráze Zvolínka přinesl kvalitní výsledek. Po opuštění hnízdiště „jarním“ zpěvákem (šlo o retrap), se po přestávce objevil jiný mladý slavík neznámého původu, tedy nekroužkován. Ovšem za situace, kdy tam po ránu zcela prokazatelně první dvě hodiny nebyl! V místě se letos nehnízdí. Úkaz potvrzuje domněnku o chování některých v čase pokročilého hnízdění, na prahu června.

Seznam ptactva přeci jen ještě připsal od loňska nezvěstnou žluvu hajní, samec už volá v korunách kolem hrdla vodoteče. Chybí už tedy z pohřešovaných pouze hrdlička divoká, o níž jsme rovněž mluvili a kterou pro dlouhodobé decimování populace lovci můžeme už nejspíš odepsat.

Klidné dny vám všem, kdo s námi po dešti do večera v místě byl.

Čeština má na trefnost dějů a i tady v nadpise tomu nebude jinak. Mladí slavíci z hnízd opravdu jdou. Jediný nevyletí, protože na to ještě chvíli prostě nebude mít.

I ve Slavičím háji tomu tak je, jak jsme se dnes společně přesvědčili. Jediné upřesnění k naší podešťové sešlosti – cvrčivý hlas v závěru okruhu opravdu patřil žábě.

Deště o tom čase je škoda, mohli jsme dokázat víc. Na stranu druhou, srážkové vody v místě není nikdy dost. Obzvláště před létem.

Bylo uklidňující, vidět další zájemce o ptačí svět, až se jich nasčítá stokrát tolik, stejně to stačit nebude. Ptactvo potřebuje náš zájem, naše nepřehlížení. Jinak dopadneme špatně.

V nedávno dokončené roli průvodce tradičně zůstávám i nyní, vše se mi obrazí jako kdybychom právě začínali. Bylo to opravdu moc milé.

(Informace k účastníkům zítřejšího ornitologického kurzu ve Slavičím háji)

Vážení účastníci,

přicházíte do parku v čase, kdy slavičí zpěv již klopýtá. Nepůjde ale primárně o něj. Hnízdí, jsou ubytováni – a to je důležité. Možná i vyvedou, my prostředí podržíme, záležet bude tedy na kuně, hranostajovi, užovce, kočkách a dešti. Pokud páry mezi zmíněným vykličkují, mohou si před prázdninami zatleskat. Rád se přidám. Modráčci mají první hnízdění v slati za sebou.

Víc, než ptačí druhy (které nevynecháme), načerpáte pocit, že i v malém měřítku lze ptactvu aktivně pomáhat. Tak, že jim nachystáte podmínky a pak je už v klidu necháte být. Oni vše zbylé umí.

Velice opatrně, ale přeci – promluvím o mrazech, co minuly. Park na nich hodně závisí a potrestán je dost, to ano. Přesto zrání po roce přestávky do naší kotliny přijde. A to je radostné. Řádění výrazně odskákal les, ale od mala tím „říkáme stromkům pravdu“.

Představím k vám druhou tvář prostředí, kdy se pro čas školních prázdnin jeden ze sektorů přemění k kroužkovací stanici. To je zajímavý rozměr navíc. Zmíním plány, které směřujeme do nejnovějšího území, které jsme nedávno připojili. Hned nad ním v SV rohu pod kótou 250 metrů nad mořem se objeví zpět navrácená původní cesta, jež bude v součinnosti s městem doplněna levostrannou výsadbou zeleně. Bude to velice příjemné i pro putující po naučné stezce, jejíž zákrut tak stane přeložen mimo Slavičí háj a bude definitivní. Téměř okopíruje trasu vrstevnice a chybět budou už jenom žebřiňáky dávných hospodářů s potahem. Býval to nádherný kout.

Aktuálně z ptačího seznamu uvidíme zejména ťuhýky. V území přibývají tak, jak přibývá velkého hmyzu. Ano, i květnatá louka přispívá. Uslyšíme kukačku, která v místě využívá zejména obou hnědých rákosníků. A bude toho víc.

Pro případ drobné přeháňky, která by se mohla objevit v míře menší než malé, schováme se do maringotky či plátěného indiánského obydlí s kůly v skeletu. Bude to ovšem spíše k stání, stoliček máme málo. Buďte tedy v zítřejším odpoledni vítáni.

Jakmile se louky zavlní, jakmile v tónech zavoní akáty, je čas na hnízdištích líčit na zem. Slavičí páry jsou v pohybu a krmí mladé před vyskočením. Ty, které o hnízdo nepřišly. Ani takové ovšem nemají na růžích ustláno, zejména slavičí samičky. Nejednu spatřuji otrhanou po útoku kočky, právě tak dnes..

Mají vlastně štěstí, několik per vyměnily za možnost dál žít. Jsem zaměřen na pěvce hnízdící při zemi, tak se v máji obávám každý jeden den. Jestli alespoň část osazenstva krajinného kotle mladé uchrání a bude moct vypravit do Afriky. Víc jak polovička zničených hnízd je zbytečná a jde na vrub člověka. Sedícímu nad rotačkou, i mávajícímu v kšandách. Ani jeden neví, co způsobil, když mydlí s kopřivami v přízemí větve hlava nehlava. Kdyby se došel podívat, třeba by se změnil. Křik ptáků neslyší s klapkami na uších, neví, že rozsévá smrt. Bude na ornitologické společnosti, zda zkusí hrůzy řešit, podnět podám. Žaludek za podobných vycházek mívá problém obsah udržet.

Slavíci letěli do Česka zalátat díru po loňském žacím šílenství. Našli však na nejednom z míst faktické peklo. Je důležité podobné nešťastníky evidovat. Skládá se podrobný obraz barev děsivě temných.

(Půjčil jsem si název písně pro dnešní varování)

Jestliže neumíme pojmenovat stav z minulého století, kdy v určitém období slavíci chyběli, já bych vysvětlení měl. Čas umí být mizera i přítel. Tady uběhl a odpověď nezapomněl vzít s sebou.

Viděl jste někdo po republice vysečené úplně všechno?! Ty instituce se nejspíš musely…

Text byl odmazán autorem pro nadbytečnou tvrdost.

Hnízdit se bude u slavíků dřív. Vše se k pozorovateli mění pozvolna, leč hmatatelně.

Otázka příletů bude podobná. Nejde o první nedočkavce, jde o hlavní proud vracejících. Zhutňuje, přičemž výsledek navenek skrývá. Kdo má ovšem téma pod lupou, i u nenápadných slavíků by měl zpozornět. Nebudou od okolních pěvců tolik jiní. Pospíší s nimi, jenom opatrněji. Jaro je k tomu nabádá a v přírodě se výzvám naslouchá. K badateli, krom zaznamenávání procesu, to znamená kardinální otázku: „Zkusí někteří časní a úspěšní zahnízdit v podmínkách střední Evropy v sezóně opakovaně?“

Za všechno mohou současná jara. Slavíci přiletují do podmínek pro ně překvapujících, kdy prapředkové s ohledem na vývoj vegetace dávno fungovali. Ti časů současných se v té době teprve ubytovávají. Není to na škodu – ptám se důrazně za ně?! Když i potravní nabídka logicky svižný krok s podněty drží?

Je půlka finální dekády máje a po keřích slavičí noty slábnou. U těch, co ještě zpívají – poslouchat se to nedá. Výkon flákají, budou končit. Rok slavíka Česka se překlopí do fáze vyvádění. A pak už to pojede jak na poctivě namydlených schodech.

Ve vší té kráse narezlého ptačího divadla je fascinujícím prvkem nesmlouvavost času. Ten napsal pro sebe hlavní roli. Uvede, sehraje, neposečká. Zatleskej, a padej domů zas čekat!

Známé jsou též jako pozorovatelny, ovšem i tak v nich pobývající na cokoli číhá. Nejpodstatnějším stojí mít střechu nad hlavou.

V kolika podobných podstřeších jsem už pobýval! Na březích rybníků, v horách či Slavičím háji. Společného mají, že neviditelně sdružují otisky prošlých zážitků. Ať už dočkání či nedočkání. K některým se vylézá po žebříku, jiné mají futra při zemi, kdy pravé čihařské boudy bývaly pod terénem, aby se čekající před ptactvem jaksepatří skryl.

Mám rád vzpomínky na všechny právě proto, že všude se něco dělo. Některé byly dokonce elektrifikované, tyto skýtaly opravdový komfort i ubytovací kapacitu. Noc v podobných pak nabídla propady do spánku s nejkrásnější možnou kulisou. Třeba Řežabinec v krajině Jozefa Švejka a směrovým označníkem k Putimi u asfaltu nedaleko. Jiná při rybníku Bohdanečském, i útulná zázemí k chytání v horách. Kde křídla jsou nucena spěchat k přeletu. Taková místa snad byla nejkrásnější, a pokud se cokoli mohlo udát zcela kdekoli, v horách to bylo nejsilnější. Ku mne netradiční prostředí v možnosti dívat se zblízka a nikam nepospíchat.

Pobyt v přírodě je pro lidské nakládání s časem z nejkrásnějších. Přispívá fakt, že do toho prostoru stále tak nějak patříme. (Naštěstí) docela jsme ještě neodešli.

Nechtěl bych tady kroužkovací vědu nadměrně poetizovat, ale nechat vše jen jako „výsledek kroužkování“ je málo. Navíc na blog chodí i lidé, kteří kleště na zavírání kroužků do ruky neberou, a přesto přistupují. Hlavně k těm tedy říkám, že dokud blog povedu, zůstane při starém. Pak tedy přistupte blíž k dnešnímu výsledku, pořízenému, než začalo pršet.

Nacházíme se na opačné straně kotliny, (od bydliště) za Klenicí. Míjíme hřbitov městyse a v konci nově upravené cesty je závora, aby se nejezdilo dál. Z regionu polovičkou rodu pocházíme, a jako bych slyšel dál hlas vymlácené kovadliny dolní kovárny na Lhotkách. Zvláštní kraj, za první vrásou Polabí.

Slavík v místě je, a jak jsem myslel, že vše bude ve chvilce – nikoli. Stará linie pod jabloní v houští zarostla a třeba ji pročistit. Původně jsem líčil podél cesty, síť tam je ale pro legraci po celý pobyt. Nastupuje volba záložní. A mám je oba! Co nepřekvapí, oba v hliníku. Pak už jen lovím v kartotéce a zjišťuji, že jsou zas spolu. Pojďme to na jejich účet rozdiskutovat…

Ona bude mít roků dost a kroužek dostala předloni. On bude mít roků podobně a kroužek dostal loni. Hnízdí, hned vám ukážu kde..

Pak se před koncem léta každý vypraví k jihu, nevědí o sobě nic – a pak se tady zas sejdou. To jsou světy, které nám unikají, nic o nich nevíme. Ale, ony se dějí! Existují. Teď jsem to tady dokázal. Mohl bych vše už střihnout a jenom napovědět: věnujte tomu chviličku. Ještě však mírně přidám.

Kolik za ty kopce a hromady dnů potkali oba nebezpečí. Kolik nelehkých stavů museli ustát na cestách. Kolik energie každého stálo vrátit se nazpět. A uvidět známé stavení stát. Toť ústřední nevšednost mojí specializace. Nejsilnější důvod, proč nepřejít k cílení na druh jiný. Přivykl jsem slavičí fascinaci a doklady sháním jak karbaník potřebný list.

Kdybych byl tehdy zůstal při udicích, možná bych právě rozpaloval omastek a chystal talíře. Nikdy bych ale neprožil urputnost ptačího navracení, scházelo by mi žasnout.