Po republice k tématu mnoho neprožijeme, museli bychom jinam. Přijde mi ale moc milé, že v konci léta přes naše kraje tu a tam přelétají. A je to docela jiný slavík, myšleno poslepu, když člověk loví v zádržném vaku. Přijde mi legrační, když někteří z opravdu zkušených kolegů sázejí u podobných rákosníků hned na první dojem. Samozřejmě, že to má váhu a je akceptovatelné. Ono to tak je, a dokonce to platí i pro podobně vyhlížející slavíky. Ale já jej tipnu právě i po hmatu bez výpomoci očí. On je opravdu jiný. Abych tady ale nějak přehnaně nemachroval – chci říct, že jde o dobu, kdy jsou předpokládáni. Nevím během roku, zda by to fungovalo v jednoznačné převaze slavíků obecných. Za srpnů je člověk na vlně. Soustředěný, poblázněný představami – jak budou v síti nejméně čtyři, a jeden z nich se připomene po internetu z poslední tahové zastávky v Keni. Ohromnou dráhu tito zpěváci opisují na cestě k rozlivným územím řeky Kongo. A já po celé chytací léto nemyslím na nic jiného.
Potkával jsem je na hnízdištích v Polsku. Kde byli doma, byli sví. Kde znali každý decimetr říčního bláta, kde rozuměli řece po chvíle, co byli doma.
Například krovky křídel mladých, žádný slavík obecný takovéto nemá!
Můžu jim závidět křídla, oni mně přemýšlení a schopnost prožitku. Oni to tak nemají, ale vemte, že já někdy dojdu až do fáze úvah, zda letí na jaře přes nás tady znovu. Ptáci nic podobného neřeší. Osobně si myslím, že ne. Ku pomoci beru zkušenost z hor, kde se nám taky nedařilo potvrdit cestovatele opakovaně. Prostě ten evropský prostor je široký a oni – pokud vůbec – dodržují jen místa důležitá. To není ani Červenohorské sedlo v Jeseníkách, ani Slavičí háj u bousovské strouhy s přísedícím kroužkovatelem, přepjatým touhou.
Nevím, kde všude děkovat za osobní příležitost poznávat slavíky v čase. Spousta lidí z tématu na téma přeskakuje, míří za změnou. Nadšení mizí a rozdmychává se jinde. Je moderní to tak mít. Já zůstávám na fleku a radost – jak oni, mám stejnou.
