Otestováno časem

Ten nápad nemohl vzniknout dřív. Lyžařské hůlky bývaly totiž z bambusu a ještě dříve z lísky, což by jen sotva fungovalo. Pak se mi v dílně objevily z nějaké půdy aluminiové. Docela robustní, ale přeci jen už silně motivující. Nebyly tehdy ještě kónické. To už mi o rok později dokázal syn sehnat šest kousků (délková i typová směs) za dvě stovky ze šrotu. Odstranit rukověti i terčíky proti zaboření, přibrousit kovové špičky u páru, který půjde do hlíny, najít vhodné, jež se do sebe zasunou jen mírně – ale přeci tak, aby řádně držely, a pak si revolučního nápadu jenom užívat. Pro lyžaře/běžkaře vymyšleny ultralehké ze slitin, avšak pevné, v balíku skladné, mobilní. Natřeny po původních křiklavých barvách základovkou typu „Bažina“ a gumičkami sbalené k přetáhnutí. A je vymalováno! Investice bez započítané práce kolem dvou set. Že nevypadají profesionálně? Do křoví se nechodíme předvádět. Poslání je jinde. Když vzpomenu na mačetu a zdlouhavé kácení jasanových náletů z podrostu vysokých stromů či od prostupu pod elektrickými dráty, je tento způsob docela jinde. Snad kromě rákosí. Tam byste museli další pár přidat, protože zmizí v bahně jak nic. A jejich lehkost s pružností nejsou zde úplně ku prospěchu, tady se klacky naopak hodí. Jasanové, ponechané v rybničním prostředí, vydrží zhruba pět let. Je u nich výhoda, že zabodnuté a vyčnívající kolem zarůstajících ulic stoprocentně osloví hnízdící ptáky k využívání co pozorovatelny. Už bych dnes jiné tyče nechtěl, než duralové. Kroužkovat jezdíme auty, která jsou skladem, terénní stanicí, pláštěnkou i uzamykatelnou noclehárnou. Pro toho, kdo se vyprofiloval na druh co specialista, stačí obvykle tyček jediný balík. K přehrávači využíváme většinou sólo síť, se kterou prostředím podle odezvy na hlas kočujeme.

Dále potřebujeme mačetu. I tady se osvědčila „domovina“. Všechny ty TOP od výrobců jsou většinou těžké či dlouhé, široké a humpolácké, ruka od nich bolí. Nedokáží zareagovat na potřebu kroužkovatele tnout pár minut větve, pak přejít do rákosí, vyséc i trávník, na cestě odstranit zvrácený kmen. Na vše si vystačíme s upraveným pořízem, prve k odstraňování kůry. Vybrousíme-li jej „lamelákem“ a pak už jen dolaďovaný na brousku, dokáže v terénu divy.

Z kotev pro sítě se skvěle uplatní zelená syntetická šňůra od vojenských sítí. Na hřebík – krovák navinutá. Funguje báječně, jen pozor při kotvení na ledě (odchyty zimujících sýkořic). Síť tam máte vypnutu, už také hrajete – a najednou nápadné zaklepání a svěšení sítě! Hřebík si totiž vytaví velice brzy díru a tahem vystřelí ven. Šňůra je fajn, ale až zbytečně pevná. Přišel jsem o síť při sečení svodnice traktorem údržby. Zachytil pouze kotvu, avšak ta za sebou natáhla téměř celou síť. Normální provázek by se přeždímal a zbylé zůstalo zachráněno. Sítě opravujeme v dírách spíše dnes už jen svazováním ok k sobě nití, která v uzlících drží a nepovoluje se. Je mnoho chytačů, kteří defekty neřeší a dokáží pořídit věci vždy nové. Kdysi se síťové dílce pletly a poté vyvazovaly, díry v nich klasicky vyplétaly náhradním pletivem. Dokud materiál pobytem ve vlhku nezpuchřel, pak už nebylo čeho se chytit. Opravy na sítích nevadí, ptáci je nijak nereflektují.

Poslední vychytávkou, kterou bych rád uvedl, je sklopkařova motyčka. Než jsem takovou z katrové pily vyvinul, zničil jsem o letní vyprahlou zem nejedny podrážky bot. Pro líčení totiž třeba na zemi „zrcadla“, a to ze tří důvodů: sklopku snáz najdete, aktivně na obnaženou zem reagují zájmem ptáci a zařízení spolehlivě sedí. Protože dnes se už pastičky k zemi nešpendlí, mají obvykle dno.

Sklopka „300+“ je modelem poslední doby a splňuje i s variantou „plátno“ nejpřísnější požadavky na komfort ptáků i kroužkovatele. Kruhový model nese sklopné raménko stříšky s revoluční tzv. Kverkovou kličkou.

Text není a neměl být „návratem do pravěku“. Foťák k dokumentaci dál doma prostě nevyrobíte. Měl ovšem připomenout nespornou kvalitu a výdrž po domácku tvořených pomůcek, praktických, spolehlivých.

Jak není každý den posvícení

Důležitá informace případným zájemcům.

Prosím vás – kdo by se chystal kdy do Slavičího háje, představy o zázraku udržte při zemi. Není to tak, a ještě mnoho let nebude. Jednou ano. Jednou se dočkáme – vy, i já. Za to ručím, dokážu za cílem jít.

Pokud chcete přeci přijet na slavíky, musíte v máji, kdy se předvádějí. Kdo víte o slavících ve vašem okolí, zajděte si raději tam. U nás vše nasajete spíše jen s průvodcem, kterým jsem sám. Jen já dokážu obrátit neprospěch ku prospěchu, pojmenovat krajinou obou tváří. Vykouzlit netušené a zažít nejmíň všechny z příchutí slova – naděje. Se mnou si v místě vyzkoušíte uvěřit. Za stavu – pracování na tom. Jinak se vám může přihodit, co jistým návštěvníkům, mířícím výletem konkrétně tam. Poznámka zkraje – o smeťáku, náladu rozkývala a skupinku rozdělila, byť žasli všichni. Černá a bílá – ano, to platí stále do našich dnů, pro životy. Přijímám pohledy všech, také je chápu. Čekám pak ale s o to větší touhou na chvíle povzbuzení a vím, že někde, málem nadohled, už třeba jsou. Poslední najdete třeba na tomoto webu, v ohlasech na Kurz poznávání ptáků ČSO:

https://www.birdlife.cz/co-delame/akce-pro-verejnost/kurz-cso/kurz-cso-2019/.

Má to pro mne pořád veliký smysl.

Tečka za návštěvou v háji

Čistí si kožené boty, přestane: „ Jé, nemohl byste mi tohle říct znovu?“ Nechává boty botami a zapíná mikrofon. Moc o podobné důkazy stojím, potřebuji je do dalších rolí. Že skryté doutnání příčinou vzplane a hoří.  Že moje mumlání k záhonku stranou najednou zazvoní na správný zvonek a dozvoní se.

Vím moc dobře – a i to paní redaktorka připomněla, stříhá se v materiálu značně a vybírá. „Tady to bude hodně bolet“, říká. Už měla sbaleno, však nebyl bych to já, bez bonusu. A jen jsem si říkal – co to s ní udělá, zaujme ještě nad výměr? Znám slavičí park jako své boty a nálad bych z něj vypravil náklaďák.

Stáli jsme vedle travin. Proschlých, vyšisovaných, pustých – přeubohých na první i druhý pohled. Spustil jsem monolog a po třetí větě mne zastavila. Když jsem vypověděl, jakou nadějí pro všechno živé je vlnící se step. Nikdo a nikde, že o podobnou nestojí, my, že jsme šťastni. Umíme v ní číst, rozumět. Vím, ten záznam se třeba taky nikam nedostane, ale dobře, že byl.

Odjíždíme a před bývalou záložnou zastavujeme: „Zkuste mi tu větu říct ještě jednou, to bude skvělý titulek“. Bere tužku, zápisník: „Pořád toho o nich moc nevím!“, opakuji, a ona dopisuje: „Říká největší znalec slavíků“.

Mám rád lidi od řemesla, když jej ovládají. Tedy i v natáčení. Zůstane potom báječný otisk, po chvílích vynaložených. A ještě jeden efekt opisované nabízí. Ověřuji si, jak je řemeslnost všude stejná. Sám mám v kovárně na dymníku nastříhané kartónky z bonboniér (obyčejný papír by horkem zčernal) a tužku se zaraženým podkovákem. Hlavičkou drží na magnetu. Je tam proto, když člověka potká nápad či prima obrat, třeba jej svižně ukotvit. Život mají v hlavě ta „políbení múzou“ totiž jepičí.

Když jde v reklamě o dost

Kolikáté to mohlo být setkání s mikrofonem? Nevím. Kopírovat a ukládat jsme přestali na začátku století. Už to nemělo smysl. Zůstaly ale zkušenosti. Zážitky z natáčení, slovy klasika.

Ve studiích se tolik nepřihodí, ale v terénu, to je jiná. Chystá-li se spolupráce s novým člověkem, odkazuji předem právě sem na blog. Nemusíme se poté složitě představovat. Dnes už je technika úplně jinde, než byla v konci století. Stačí drobné záznamové zařízení a mikrofon. Pokud to jde, spolupracuji s médii veřejnoprávními, výjimkou je regionální rádio v Boleslavi. Točení v terénu bývá složitější o možný problém s počasím. To může záměr výrazně poznamenat. Já jsem ovšem podobné za celou dobu nezažil. Měl jsem vždy veliké štěstí. Některá setkání byla prestižní. Vzpomínám tak na pořad Host do domu (ČRo II Praha). Na stejné stanici Noční Mikrofórum, na pobočce v Karlíně Tandem Jana Rosáka. Na Jizeře v MB pořad primátora, kam si mne pozval co hosta. To bylo v čase největších objevů v specializaci. Někdy jsem nachystal k zpovídajícímu otázky, aby to bylo k věci a originální. Vždy tak po domluvě.

Točili jsme kdysi v muzeu a zvukař ve snaze připojit techniku do sítě, zrušil osvětlení celého sektoru. Neskutečné. To se pak příliš nesoustředíte. Ale bylo to nakonec veselé. Jindy, když z redakce novin poslali na reportáž o mokřadním životě slečnu v páskových botách, nevěřila, že máme sejít ze silnice k vodě. Jindy jsme škodovkou zapadli v louce u Jizery a následovat měla návazně reportáž od Červenského rybníku. Vyfabuloval jsem hladinu, nasycenou bousovským ptactvem z louky do přímého vstupu. Vždycky se bojíte o počasí, stejně jako o herce ve vedlejších rolích. Slavíci bývali občas nepřející. Když Štěpán Rak zařídil při vzniku Slavičího háje Koncert pro slavíky v sokolovně i se skladbou přímo pro ně, chtěl jsem, co průvodce večerem, lidem čerstvě říct, že do oblasti právě přiletěli. Ten rok si ryšavci dávali na čas a nebyl nikde jediný. Šlo by jistě zalhat, nikdy bych podobné ale neudělal. Ještě v poledne před večerní akcí jsem zoufalý táhl Boleslaví a řekl si, že u dálnice na sjezdu štěstí ještě pokusím. Mezi kempovníky lemu společnosti. První svodidlová ohrádka protierozní a protihlukové zeleně, plná poléhavého barvínku, byla prázdná. Druhá s pnoucí růží vysoko na stříbrňáku taky. Třetí při libereckém nájezdu jakbysmet a čtvrtá za trafačkou – podržte se – slavík tam byl! Tak jsem ho zrovna chytil a okroužkoval. To se to pádilo k Bousovu moderovat. Oblek mi prvně snad v životě nebyl těsný. Jindy jsem u rádia neměl kde zastavit. Kroužil kolem, vyhlížel pohyb u dveří automobilu a čas běžel. Též se do éteru mělo vysílat naživo. V poslední chvíli jsem zaparkoval v sektoru popelnic a byla to pro mne ve studiu krutá hodinka.

Jiný je Slavičí háj. Sraz tam míváme s předstihem, já vše okouknu a nachystám. Dnes jsme tam ovšem přejížděli z kovárny a o slavičí zpěv naživo nešlo. Žádný tam ještě není. Vypomohli jsme si přehrávačem a úkrok přiznali.

Stál jsem kdysi před kamerou na hraně splavu Červenského rybníka. „Na první dobrou, pane Kverku!“ – špitl dramaturg v roli kameramana. Stalo se jasně to, že jsem se rozkoktal, zapomněl přichystané a zrudlý ho zastavil. No a pak ještě třikrát. Jen díky tomu ovšem na chvíli nezapomenu. Vidím se třesoucí i teď, kdy o nic nejde. Děkuji za všechno, krajino zdejší!


Slavíci na křídlech rozhlasu

Natáčení v našem parku zasponzorovalo počasí a jsme rádi. Poté, co v Praze padal sníh, Dolní Bousov měl pro nás sluníčko. Děkuji.

Vysílat se bude někdy v týdnu reportáž z místa i z kovárny.

Přesně po 8 letech

Zpráva, že v místě zimuje, mne nepřekvapila. Konipas horský na Klenici…

Už stojíme v čase rozednívání na soutoku pod Školništěm, předvádím ranní líčení. Je příjemně dost nad nulou, což je rozdíl oproti roku dvanáct, kdy se tu v ornitologii zaučoval syn. Vzpomínka tady.

A výsledek současný napíšu hned. Do půl desáté se nechytilo nic, ale i to je účet. Kdyby se podobně stalo tenkrát, vysvětlím Tomovi, že horský konipas, ledňáček – ba ani ten střízlík – vůbec nemuseli být! Začínajícímu se tvrdá zkušenost hodí.

Můžeme přemýšlet nad výsledkem, je k nám zadáním. Proč je tu prázdno?

A je to vůbec pravda? Ve vodě ano, i když – mohl jsem chytit divokou kachnu ještě za šera, nevyšlo to. Nutrie na potulce se vešla tak akorát pod síť, a to je výsledek moc hezký! Jinak bych v ní měl tunel. Člověk s podobným absolutně nepočítá při líčení. Věc nedávno nová.

Ještě pár vět k vybádanému „prázdnu“: Šoupálek málem před očima! Ten, s nerozpitě skvrněným čelem a bříškem barvy příslušné! Určení tedy jasné. Kosové, v čase začínajícího konkurenčního vyhánění. Hrdličky, dávno v páru. Strakapoud velký bubnuje do větve a mezitím pokřikuje, že už má bydlení vyměřené. Slyšet je střízlík, kterému se k vodě ovšem nechce, takže síť si dál klimbá. Vyprávím, proč se máčí před odchytem tato šestka typu „Draht“, zvaná drátěnka.

Dům s pečovatelskou službou za zády už chystá neděli. Začíná cigaretou, venčením psíků i jednoho psa. Od Lipek slyším brhlíka, hvízdá, ať to prý zabalím.

A teď ještě k tomu klidu nad vodou. Klenice loni vyschla. Čeká ji obnova. Než se život znovu ve vodě nastaví, než přibude rybek a hmyzu, chvíli potrvá. Nyní má čerstvě pořádně vymeteno.

Pak ale na cestě kolem Červenského rybníka zastavuji a směji se pod vousy. Tak přeci tu rybaříci jsou, jen trochu jinde! Na zborceném pletivu bývalé kačenárny poškytává, aby pod sebou rozhýbal rybky a zaútočil. Pak frčí pod splav. Ano, sem se rybičky vypláchly s výlovem a je jich pod splavem dost. Kdybych byl nestál o tradici a nelíčil v Břízkách, pod splavem by to dopadlo. Pro úspěšné pořízení je dobré pořádně krajinu číst. Lépe než dnes, to jsem si jist.

Na otočku v lázních

Je stále ještě prvního února a mám po proceduře. Bral jsem bahenní zábal, holínky po něm jsou hned mnohem zelenější, ze šněrovadel odkapávají slzy za zmačkaným poukazem, že už je po všem.

Močály u Koprníku a rybník Brodek. Toť balzám pro zelenáče! Silnicí přichází kolega, se kterým se tu potkám snad vždycky, když sem náhodou zajdu. Zná místo dobře. Mluvíme o husách před námi na hladině, že jich stovka bude. Značená není z nich žádná.

Já básním o močále. Jak bylo dobře, že tenhle ráj i mojí zásluhou přežil. Vynáším k němu tip osmi párů, souhlasí. Ano, tolik tu modrých slavíků takhle přes silnici zahnízdí. Loučíme se, že zas někdy na viděnou.

Jdu vzít tu lázeň slatinných bahnisek. Ještě prostředí nevoní, na to je opravdu čas. Až se zem zapaří v travách a voda začne dýchat. Až přibude ptáků, než jediná modřinka, proklepávající rákosní stvoly. Hladiny ale žijí, což mne moc nezajímá. Mým světem jsou křídla do velikosti drozdích. Myslel jsem si už na skřivana, ale mám smůlu. Slídím v polích dalekohledem – zatím nic.

Jdu do sektoru II, za rybník Nový. Tam jsou podmínky rovněž luxusní, ale jediná bekasina, jediná slučka tu ještě není. Tedy, alespoň jsem ji nevyšlápl. Prošel jsem ovšem tak desetinu plochy a nejlepší místa ne. Tam zbytečně nechodím ani teď. Mohou tam být už jeřábi. Stačí mi dýchat a dívat se.

Nalevo v polehlém rákosí zahnízdí jistě modráček. Při ulici.

Držet se černých bezů, které se za pětatřicet let vůbec nezměnily. I tenkrát jsme se takhle poplácali. To jsme se báli, to šlo o hodně. O přežití. Jestlipak to alespoň tuší ti, co sem přicházejí. Nebylo by tu nic. Jalová, hnusná navážka z Polygonu. Bylo to všem úplně jedno – tak, jako je lhostejné dnes. Ne, mně tu je prostě báječně na druhou! Nic chytat nemusím, ani s sebou nic nemám. Sjel jsem si kilometr osm set metrů jen tak, na otočku do lázní. Husy kolem křičí, už se párují. Oštipují ozim a ty krajní pobyt ostrým zrakem jistí. Jsem napláclý za kmenem lípy, s dalekohledem to moc neumím. Nenosím jej na ornitologii, možná jsem jediný v republice, mám to prostě jinak a rozhodně to není návodem! Jsem hlavně chytač s intuicí. Dnes jsem si ho vzít musel. Už ale odjíždím, stačilo mi. Je to opravdu brzy, nejdřív tak za měsíc.

Než se nadějeme

Dobrý nový den i měsíc!

Letos bude vše rychlejší. Únor bílý, pole sílí… Za okny víc jak deset nad nulou – víkend na krku – a já tam musím. Ano, padám do bažin. Po samostudiu, kterým jsem čerstvě prošel.

Letos se bude znovu chytat a tak chci mít přehled o slavících z mokřin. Je děním nevím jaké náhody, že republiku obsadili takovým způsobem, tak početně. Vždyť tudy dříve sotva protahovali. Místo, kam jedu – mokřady u Koprníku, jsou hnízdištěm sice s pauzou zkraje devadesátek, ale předtím třetím v republice. Před chvílí jsem to pročítal a zachvátil mne takový elán, že ještě večer opravím sklopky. Jsem člověk, který to se vzpomínkami opravdu umí, a tak mi nedalo ani tentokrát příliš práce, ocitnout se v tom rozhoupaném prostředí světa modráčků. Stavy přes zlom století vystoupaly, odráží to situaci v celé republice. Modráček je dnes běžným. Ale chytání pro kroužkování a kroužkování samotné – to je svátek svátků! Není jeden exemplář stejný druhého, platí to pro subspecie i pohlaví. Nikdy nevíte, co zpod síťky vylovíte, jen „polomáčený“ rýdovák je pokaždé stejný. Lze na ně jít i sítí, ale sklopky jsou klasika. Divoká prasata v močále obnovují rozbahněné cesty, a přestože nějaké to ptačí hnízdo sežerou, modráčkům neurvalým chováním prospívají.

Bývaly kolem orchidejové louky, bývaly. Ještě je pamatuji, ale daleko větší zkázu, než kterou je zarůstání prostředí, přinesla rekultivace většiny podmáčených luk v 80. letech 20. století. Ještě před tím tu hnízdil vodouš rudonohý a bekasina otavní. A chodil tudy věhlasný Alfréd Hořice. Dnes místa spravuji já. Jen času už tolik není, protože rezaví slavíci, jakmile přiletí o měsíc později, všechen si nárokují. A nejen příletem a zavoláním. Už na prahu příštího týdne přijede mikrofon do našeho parku o nich natáčet. Tak, abych tam byl, protože reklamy pro ně a krajinu není nikdy dost. Však jsem to byl včera zkontrolovat. Jaro tam ještě nejspíš není, ale zima dávno ne.

Modřinky z umělého hnízda sloupu infotabule už kolem zpívají. Tráva se zelená touhou, krtkové na podzim ani nezalehli a makají dál. Je dobré, když už tu máme takový čas, dojít si za humna k nadechnutí.

Za rozměrem letních slavičích nocí

Dobrý den na blogu.

Za okny se blýská a hromy následují. Tma, jako v pytli. Zvláštní výkon od přírody, až legrační pro osmadvacátý leden, mladého odpoledne. K nadpisu, jako objednaný.

Ode dneška se ubírá pan učitel ze Lhotic k stovce. Básník kraje, u kterého tenkrát, když jsme na sebe prvně narazili, bylo jasné, že to není naposledy. Pak jednoho dne byla od něho na světě báseň pro slavíky, a já vždycky dlouho pak o nich vyprávěl. To nebyl čas, mířící k propadlišti. Sbírka Krajinou mého srdce mne doladila. Říkal jsem si – tak tohle jsem už někde slyšel. Toho muže si vážím za obranu domoviny a chci být podobným.

Pan profesor sem nechodí. Přesto je hlavně pro něj toto ohlédnutí. Takže poetičnosti křídla – a odrážíme!

Sólo pro tmu

Světlo konečně prohrává! První opilci se těla svá pokouší odvléci domů, když k cestě se vydává – a zprvu klopýtá větvemi stromů – pozpátku jdoucí měsíc…

Čihadlo má ode mne jméno „Mezi Bousovy“. Připomíná rozevřenou knížku, s vloženou záložkou uprostřed. Za dešťů bývá umáčená proudem znedaleka. Rákosí si v mžiku přiťukává s černým bezovím, co ti dva nedopijí, zbyde na vrbu křovitou. Miluji chvíle, když mne krajina přesvědčuje, že vládne čarovat, postaví-li se před ni nespěchavý.

Bylo to tenkrát už nad pruty z bambusu, achátových oček. Klenici ve městě, kde bylo vody, že ze stadionu o zimách přestřelené puky málem vyčnívaly nad hladinu, nikdo by nevěřil, co s ní provede noc. Sedal jsem tam o tmách a věřil. Ač úhoře třeba nenachytal, posvítit do vody nakonec šel jsem vždycky. A tam to uviděl! Tam všechno promlouvalo. Co potok umí! Ohromní líni, vyjetí z tůní kdesi dole za viaduktem, vizitýrovali zdejší dno. Prvně jsem pochopil mimikry krajiny, a že se mnou o tom chce mluvit. O co všechno přicházíme, jak olámaný vidíme obrázek života! A Mezi Bousovy se to připomnělo. Najednou ta samá krajina odvádí si vás k doškolení. Jen udice nahradily sítě, a kleště k tahání háčků – o trochu jiné, kroužkovací. A zestárnul jsem přitom. Je ale zvláštní – až spravedlivé, že volňásek od tenkrát, platí i dnes. Je polotma či pološero, toť změna proti tehdy. Plechové město vykrádá nocím šarm, přezařuje kotlinu. Na chytání tma ale stačí. Spát zase nejde. Celta z mládí v impregnaci už chrastí, dřevěné válečky knoflíků stanového dílce tlačí a připomenou, že dál jsme spolu. Noc přišla výrazně kreativní a taková nepostojí. Přelomilo se datum, je po půlnoci a začíná se. Těším se na všechno, na kontroly, kterých se do rána mnoho neuděje, letních hodin potmě totiž je jenom pár. Jako by noční prohlížení sítí o slavičím chytání snad ani nemuselo být. Chyba lávky! Jak právě výjimky v oboru platí, najednou vidíte, že z nočního putování polevil pták a síť k vám jej šetrně drží. Nádherný, víceletý, životem zkušený slavík tmavý! Hypotézy, které jsem od večera o tahu vedl, házím najednou kus dál do rybníka. Pro zbytečnost.

A školí se dál… pak už se rozednívá. Krajina vstává. Jak dobře, že jsem přišel!

Nad ránem produkcí pomýlený, odněkud táhnoucí slavík modrák.

Přeji zdraví nejen do Lhotic.