Zaměřeno na slavíky

V mimosezónním čase zde budou viset nejčastěji zprávy z našeho parku. Tady jedna čerstvá…

Slavičí háj je v povodňovém měřítku na dvojce. Je to legrační, potok plný ryb. Jsou ryby, budou černí čápi, jen co přiletí k Rachvalům. Hnízdí na dubu roky.

Na rouby třešní už bude možná pozdě, ale letěl jsem je rychle zajistit a založit. Máme tam totiž třešničku která je mimořádná a takovou třeba rozšířit. Podnoží všude spousta a synovi se tato činnost výrazně daří. Co jsem ale zažil v odpoledni. Pod les na horizontu se zabodla duha, ale jaká?! Širší než delší po oblouku. Pak je jasné, že barev bylo dost. To ale na příběh nestačí, to je postřeh vedlejší.

Kvíčaly odněkud přilétly v pěkném mraku, ale nesedly v centrální vrbě po vrcholcích, jak to dělají před noclehem, vstoupily do koruny. Díval jsem se z auta od termosky s čajem. Bylo to pro mne zvláštní – co je to za taktiku? Vyšlo pozdně odpolední slunce, když jsem pochopil. Chystaly se totiž k přepadu potoka s mocnou křovitou vrbou v zádech. – A už přeletovaly, po jedné i po desíti. Bylo mi jasné, že jdou k vodě. Odtok pod přepadem je proložen pískovcovými bloky nestejných hlav, to aby ptáci měli na výběr za rozličných stavů hladiny. Z auta jsem tam sice neviděl, ale v místě zůstaly dlouho, což je jasné. Plašit jsem je nechtěl, v tomto množství jsou nesmírně citlivé a vždy jich několik hlídá.

Mám slavičí park rád. Teprve se tam sice jaksi „zahřívají motory“, ale ono to přijde. Spíš přichází.

Letěli skřivani. Ale nebrzdili, letěli k horám a dál. Hlavně ale, že už jsou ve vzduchu, že už konečně jsou. Věřím, že v některém proudu budou i naši. Klidně si počkám.

Modřinky, mám takový pocit, že ani partnerskou dvojici přes zimu nerozpustily. Na každý pád už okrsek frekventují hodně natěsno. Já jejich návyky znám. V zimě proklepávají rákosní stvoly, je tam potrava jako v chlaďáku. A protože v sadech od východu na západ necháváme stát mrtvé dřevo, hledají i tam.

Z květů zatím jen sněženky a lísky. Ovšem – jívy to mají předrozjeté opravdu dobře. Uvidíme.

Tohle mám rád. Líska se za cestou rozsvítila a bude se žít! Není to signál úplně ke mně, ale můžu si vzít z té radosti též. Tažní ptáci míří k domovům, ti náročnější alespoň do další zastávky. Taky ovšem jednoho dne doletí tam, kde to znají. Brávníci spěchají k lesům – jako loni, jako i tenkrát se zpěvem. Čekal jsem na to, co budu povídat.

Je potřeba všeho nechat a vypadnout někam, kde to pořádně žije. K potokům, do skal, do polí i do všech těch dojatých zahrad. Tohle je energie, která má barev na rozdávání. Obyčejné Slunce – a umí takové věci! Žene křídla nad hladinou, postrkává je v kopcích. Potom je brzdí, když dole se zdá být pohostinně. Ona padají. Patří čejkám, kulíkům a hrstce špačků, co létávají při nich. – Jo, je to tady! Teď už doopravdy. V ruce mám starý dalekohled, co ten toho viděl! A taky neviděl, vždycky něco nevyjde. Proto tam ale člověk nepřichází, utíká pro zážitek. A ty teď budou.

Příroda je můj Bůh, jí věřím a kdykoliv mne to napadne, můžu se přesvědčovat. Toho si cením i v ornitologii, nejen na životě. Přesvědčování. Člověk tím totiž roste, nepřešlapuje na fleku. Teď toho nastanou žně. Údivu nepřeberně. Projíždím kolem čapího hnízda, kdysi jsme ho s Tomem postavili. Nebylo první, ani poslední. Jenomže – tohle „jede“! Mívá domácí vždy, byla to trefa. A lidé se přichází dívat. Netuší, jak jim to přeji. I já jsem takhle hledal cestu ke krajině. Pořád to úplně nešlo, napadalo na nohu. Pak mě potkali slavíci. No, a bylo po kulhání. Vletěl jsem do dění, až roští zašumělo. Odraný, zvědavý, zpocený, rád.

Hledání fotky je nesnadné. Je jich ohromné množství v sezónách a jsem teprve v roce patnáct. Uvidíme, jak vše půjde dál, možná jsem měl opravdu velké oči.

Pojďme ale k obrázku, který jsem vylovil a můžeme k němu pohovořit.

Tento jedinec zaujme z několika úhlů. Předně, má tmavý až černý zobák, což se často nestává. Ve Španělsku píší, že tací jsou staří – možná tento ano, ale dojem neplatí. Nicméně, tady jeden takový je. Pak je hned třeba poznamenat, že slavík je v procesu, působí tedy šatem „flekatě“. Dále je znatelný šedý límeček, což ovšem (občas zmiňované) jako znak čehokoli neplatí. Úkazu se též říká námrazový efekt. No, dále pohledem na krovky, které jsou v řadě nad velkými, jsou zajímavé světlé lemy (lépe vidět na fotce jiné, kterou jsem nepověsil). Konečně pozoruhodnost největší – protažený a poměrně světlý nadoční proužek, začínající v podstatě nad zobákem. Mám ovšem pocit, že pořád nejde o hledaného slavíka. Nicméně, z tisíců exemplářů tento nadočním proužkem zaujme. Jedinec byl i v horní rovině dvou hlavních náměrů. Nevím však, zda nevyvolávám úžas za každou cenu. Budu ještě pokračovat do současných ročníků a uvidíme.

Při hledání jsem objevil jiné slavíky, které stálo zato zvěčnit. Z let, kdy jsme o proměnlivosti věděli skutečně pouze okrajově. Největším nepřítelem rázných přiřazení někam je fenomén zpětného křížení mezi oběma hnědými druhy. Ale ano, ať si báječné téma některé tajnosti dál ponechá.

…………………………………………………………………………………………………………

Krajinu čeká poctivá zkouška na jaro. Teploty budou na opatrnější opalování, co to vyvede se sněženkami, lze už dohlédnout. V Slavičím háji mají poupata, půjdou do krásy. Co den se stavují v loukách jeřábi popelaví, asi je dovedou stáhnout ti dva, co máme přes zimu. Jsou to úžasné chvíle. A pokračuje pospolité nocování kvíčal, přibyli dva špačci. První. U nás ovšem nehnízdí, pokud vím.

Za měsíc bychom měli mít doma modráčky, možná se ukáže i ten z ostrova Korsika, pokud úspěšně přezimoval. Je tříletý. Slati jsou bez přehánění nádherné. Plné vody – a tím, že jsem je o pozdním podzimu z dvou třetin vysekal, voda je vidět zdálky. A vím, že vydrží, i když prý březen má stanout sušším. Nejnižší část parku umí vodu podržet do pozdního jara. I proto tam modráčky máme.

Dny tam nyní patří šplhavcům, jako všude po republice. Oni prostě nevydrží čekat, bubnují, pokřikují. V zimě hostíme i pěnkavy, na ty jsem tady zapomínal. V hnízdní době jsou ovšem vzácné. Takový to byl běžný druh.

A ještě docela odjinud: skokani hnědí už v potoce jsou vidět. Jaro i letos přijde!

Budu prolézat archív a hledat podezřelou fotografii. Je to už přeci pár let. Chytil jsem slavíka a vyděsil se. Přišel mi prostě jiný. No, uvidíme, jestli fotku najdu a co na ní bude.

Kolega Roman posílá všelijaké zajímavosti, hlavně k tématu. Chodí i sem na blog, takže pozdravuji.

Tentokrát upozornil mezi raritami anglického žebříčku na loňské září. Ve Skotsku vyfotili slavíka, který tam zbloudil, a to dost zajímavě. Byl to pěvec východu Luscinia megarhynchos golzii. Já samozřejmě s tímto poddruhem obeznámen jsem a právě na něj jsem tenkrát pomyslel, než jsem obraz odložil. Ovšem, nemožného v naší ornitologii není nic.

Třeba z toho vůbec nic nebude, nevím. Ale třeba ten světlý nadoční proužek, ten jsem tam prostě viděl. Ostrované jej mají, já mám nejspíš moc velké oči. Uvidíme. Když to nevyjde, alespoň budeme moci ještě se k tématu vrátit. Spousta pěvčích zatoulanců sleduje severní pobřeží a pak udělá nějaký krok.

Ať to dopadne jak chce, je krásné držet v hlavě ornitologii. Ona vás přiblíží do světa českého peří – a třeba i toho světového. Tam já však nechodím, neměl bych to v hlavě kam dát.

Slavíci jsou věda, to je jasné. A člověk vnořený de této problematiky může bádat, učit a radovat se.

Mohl by téma rozdělit třeba na mladé a starší – už to je zadání jako hrom. A hned k tomu hlasitě dodat, že je potřeba umět je odlišit. Pro otázku jejich přemísťování Afrika – Česko, a naopak, jde kupříkladu o veličinu zásadní. Častěji tady mluvíme o první kategorii, protože letní chytání se týká především jí, ale slavíci „ v druhé zimě“ a dál jsou hodni obdivu zase o trochu jinak. Nemusí řešit postupovou paniku, nemusí čelit ústrkům po návratu domů. Jsou dravější, sebevědomější, umí se vyznat.

Díval jsem se nedávno znovu na migrační zápisy slavíků obecných i tmavých – adultních, z projektů po Evropě. Téma jak hrom! Geolokátory nejsou přesné a za určitých stavů i nespolehlivé. Jak se ale říká: „Lepší, než drátem do oka!“. Co ale umí spolehlivě – a o to jde právě mě – časování odletu. Ty shody křičí k zvídavému, že letní „startovní výstřely“ k starým přepelichaným nejsou náhoda. A oni umí i letět. Jakmile někde sednou k odpočinku – a že těch míst po osobních mapách moc nemají – zalezou a zmizí. To ale není nic nového. To přeci znám z průběhů pelichání po každém jednom hnízdění v létě. Že se ježatý dospělec ozývá na kontakt pořád z jednoho místa? Den za dnem? A je to vůbec možné? S klidem můžu potvrdit: „Je“. Důvody vypisovat netřeba, léto a lokality to prostě dovedou. Hůře už může být v zastávkách po planetě. Tam oni na dálku nedohlédnou, vzít musí, co je. Pak se stane o jednom z příletových jar, že tmaví z východního tahu naberou zpoždění až hrůza. V Africkém rohu, který sejmulo sucho. A s nimi to odnesli obecní ťuhýci, a někteří další. Jó, kdybychom viděli jejich očima!

Hleďte, sranda to není. Ty cesty jsem po jejich boku nikdy neabsolvoval, ale ledacos si dovedu představit. Nevede to v mé hlavě jinam, než, že když přiletí, když se jim návrat povede, prostě soukromě žasnu. To jsou chvilky vysoké intimity sledovatele. A nejdou zbrzdit, natož odstranit. Proč bych to ale dělal?! Když se mladému olympionikovi podaří vyhrát a okolí bouří, taky se neuteče schovat někam pod schody a počkat až nával přejde. Jo jo. I ornitologie to umí. Tak třeba: Viděli jste už letos skřivany? Hromnice ze svátku dávno vystřízlivěla, měli by tady být. Já jsem to štěstí neměl, ale to neznamená, že už nad námi nejsou. Až přejde vlna nevýrazných mrazů, počkejte, co se bude dít po krajinách. Jaro už potřebné signály má.

Vidím to jako loni. Co loni? Bylo to tak už předtím!

Bude od Rachval znovu vanout vzduch večerem, takový ten lehký, opojný. Posbírá vůni všech našich jabloní a rozprostře až za potok. Bude pár momentů před májem, který i letos přijde. Od Afriky v tom čase přilétá opožděný prastarý slavík a přede dveřmi se rozezpívá. Je rád. Všechno to kolem, i já ho poznám pro chudší zpěvník, ale je svůj. A jenom přes cestu, přes několik drnů trávy šroubuje nad keře docela jiné noty černohlávek. Je podobně stár, i podle kroužku. Ten se navrátil od Bosporu, mladší už mnozí létají do Anglie, on na svém už zůstane. Když za sluncem, tak tedy za pořádným!

Sedím na kameni a čas brzdím tak, že málem zastavil. Pro napsané jsem budoval Slavičí háj. Jsou to moji přátelé. Oba zpěváci se budou snažit jako vždycky. Nejde o hodně, jde o všecko!

Podrost pospíchá k obloze, aby, až se zadají, bylo bezpečněji. Jestli se sejdou, den bude krásný nejmíň „na druhou“. Jaro se z lesů, luk a okolních polí nahrne k nám, připluje v potocích. Snad i ti skřivani od loňska dokáží najít potřebný směr a usadit se. Mají nachystány holinky. Ne jako holínky – gumové boty. Holinky, jako místa v prostředí, kde plevely držím jen tak, aby na sebe viděly (s tím „y“ na konci mám trvalý problém, tady čeština klopýtá. I u stromů a jiných, psal bych raději „i“). Nic už s tím nenadělám. Budu to tak alespoň vyslovovat, jsou to mí přátelé.

Ještě bych rád poznamenal: jaro už je na dálku vidět.

Červenský rybník v předjaří

Je rozhodnuto. ČSO vybrala černohlavou pěnici. Už podruhé, nejdříve si ji vzala do znaku společnosti. Teď ji máme ptákem roku a budeme jí nadbíhat.

Je to druh pěvce, klasický průvodce slavíka. Na stanovištích se s ní setkávám často. I často se chytá. Kdo by ji vzal jako specializaci, pohlavní dvojtvárnost je super. Běží na ni projekt pod Prahou v létě. Choteč, se místo jmenuje.

Zajímavý má zpěv, to je jasné, zajímavá je migračním chováním. To v novém století mění. Část ptáků už nelétá do Afriky, ale na západ do Anglie. A přežít tam umí. Já jsem ovšem u nás v zahradě odchytil zpěváka, který ještě starou cestu dědů absolvuje. Kroužek dostal v Bulharsku.

Pěnice černohlavá přilétá pár hodin před slavíky, spíše s nimi. Do Slavičího háje na křižovatku se vrací zpěvák, tam prve označený. Život vede jiný, než slavíci kolem. Nedrží se tolik při zemi.

Takto vypadá. Na snímku je onen sameček, co letěl první cestou po narození po dráze k Černému moři (kroužek Museum Sofia). Pak ohnou do Afriky a někdy zpátky domů. Chytil jsem jej na střeše kovárny v koruně rané třešně. Chodil si tam natrhat.

Tady jeho partnerka, když jsem psal o dvojtvárnosti.

Chodím vyhlížet jaro do Slavičáku, jak parku říkají děti z kroužku. Hledám vzkazy, kterých ještě moc není, přeci jen mrazy skončily teprve nedávno. Zem, kde hlína vyčnívá, je oklouzaná, nad trávníky poletuje hmyz. Kvíčaly, které ve velkých počtech přilétají vpodvečer k nám, pakomáry chytají. Na noc na spaní. To ale ještě chvíli potrvá. Teď jsou ještě vzadu slyšet jeřábi, opravdu přezimovali. Modřinky okolo dutiny v infotabuli už jsou taky obě, neodvratitelný konec zimy běží.

Prořezával jsem křoví kvůli staré hrušni, aby měla víc prostoru na úkor mirabelek. Ten strom je krásný a teprve bude. Dokonce loni plodila v tom pološeru. Letos prostor ocení. Kdo ji vysadil, nevím. Zda v tom opět jede kolega zahradník – je to možné. Vysázel tu takových stromů, když jsem ho chválil jednou k němu samému, málem mi vynadal. Už to „neudělám“, nemá to rád.

Kvíčaly se hromadí všude kolem, dívám se do opravdové výšky takovým jako pokusem – a ony jsou i tam! Musí jít už o nocoviště hodně „provařené“. Jsou jich stovky. – A pravda, některé se tu pohybují i přes den, ale to není ani padesátka. Potravy tu pro ně zůstalo dost, působí spokojeně. Pak už se stmívá a ony pořád jako by nocleh neplánovaly. Skáčou v louce (typické jarní chování), a přilétají další. A už je opravdu docela šero. A tmavne ještě víc, teď už to jde rychle. Tak! A teprve teď odkrývají karty a prozrazují potřebu. Od louky (dávno jsem ukryt pod mohutnou oskeruší) vlétají do stěny pichláčů. Tiše. Vůbec se neozývají. A tma jim pomáhá. Že není sníh, temno je poctivé. Opatrně jdu obloukem do auta, je potřeba odjet. Kotlina zvolna usíná.

Zima odchází, ale kamna ještě nechte v pohotovosti. Imbolc doznívá v ohromné naději s Brigid – patronkou těhotných.

Já pro zahřátí přináším obrázek.

No a přihodím vzpomínku na báječnou atmosféru prázdninových nocí, kdy přebývám v parku. Nyní se do nálady těžko vkládáme, protože jsme zvenčí přišli promrzlí. Nebo spíš zmoženi inverzí. Ale opravdu, byl tehdy letní červencový večer. Takový, co zem téměř nevychládá, hvězdy přišly jen chvíli a předčasně schnoucí tráva v něm olizuje rány.

Sítě jsou rozestaveny v odchytovém scénáři, stolek pod hrušní plný náčiní, slyšet je ojedinělé drozdy. Jsou to ti z prvních ve vzduchu a spíše z místních, ukládajících temný kraj do paměti. Budou přeletovat do blednutí shora, pak počkají přes rozednění a půjdou se někam dobře najíst. Vyhodnotí co viděli, a na konci dne vše zopakují.

Večerní Slavičí háj je překrásný. Než se rozhodnu na dvě hodinky sesypat kosti na rozhozený spacák, jdu ještě dozadu k motýlí louce zkontrolovat, jestli je s majetkem všechno v pořádku. Rosa schází, fůra kytek ani nezatahuje žaluzie, makají přes noc. Pak tedy voní. Nepřemísťuji se totiž po cestách, chodím trávou, je to záživnější. Ani se mi zpod kopce nechce, ale tím mrzačím ony dvě hodiny vyčleněné k spánku. Pořád se okolo něco děje a, i když je člověk součástkou obecně otupělou, ledacos ještě pobere. Zpátky jdu při hraně rákosiny a moc dobře vím, že tam „noční proud“ jede též. Pak lehnu na chvíli a mobil to už zase končí. Je potřeba hrát a rozprostřít. Noc je o trochu starší a plná naděje. Teď už by ptáci měli být vnímaví a má to cenu. Protože zdaleka není vše pochopeno, hlava už uléhat nechce a téma v sobě překlápí. Zčásti do toho vstupuje také okouzlení. Fascinace, chete-li. Vždycky jsem na vlně tahů – odněkud někam, ujížděl, i když dřív se tomu tak neříkalo. Před ornitologií to byla udice, ale z oboru hlavně úhoři. Jejich žití v naprosté neskutečnosti a tak… A ještě před tím motýli, toužil jsem uvidět v životě lišaje oleandrového, což se nenaplnilo. Zaléčili to až ti úhoři. Neměl jsem ovšem ani tam ještě hotovo, když do hlavy vletěli slavíci. U nich už bych chtěl setsakra dát si pozor, abych to k výsledku dopracoval. Nepovolím – a ani tak nějak už nemůžu. Roky fascinace tahem nekompromisně mizí do dálav jak dospělí úhoři k Sargasovému moři. Sečíst svůj pobyt a udělat za vším tečku.

Když podobné honí se hlavou a slavičí noc – potvora, tomu přikládá pod kotel. Když máte území, odkud vás nikdo kecáním nemůže vyhnat, toť výhra nade vším! No a pak už jde při sítích kontrola za kontrolou (dělám jich víc, abych se opravdu naučil) a vše se začíná dívat k východu. Jak bude svítat, nachystat lampu čelovou a prošacovat se, kde je ten lístek do divadla.

Já to tu vykládám tak trochu v nadsázce, chci hlavně fenomén pořádně poznat – ano – vědecky, to napsat, myslím, je na místě. Takový polovědec z očouzené kovárny.

Vím to úplně přesně. Bude už zase pořádné jaro. Budu mít v ruce krabičku tónů a srdce pod bradou. Po čtyřicáté šesté půjdu pod větve. S ušima od kladiva utahanýma, ale dožiji s tím. Mám ještě oči a vyzrálou intuici. Bude sedmého – to by bylo na rekord. Kterou z lokalit vybrat, aby se zbylé nezlobily. Stovky vztyčených prostředníčků.

Bude sedmého a vítr bude lehký. Lehounký tak, aby nerozvál vůně slavičích zákoutí. Bude po ránu a se svačinou vydržím po celý den jen s nimi. S větvemi. Pro člověka, který 365 dní myslí na koníček, to bude za odměnu. Vždycky jsem se dočkal. Neříkám, že tak časně, ale přiletěli. Pak už na nějakém tom dnu nesejde. Když rekord nepadne, stížnost nikam psát nebudu. Ani ministrovi. Stejně by mě s tím poslal do …… . Vždycky jsem byl spokojen s tím, co je. Co jsem si vyběhal třeba u náhody. Jo, i s tou počítám. Nedala mi košem už tolikrát.

A pak už to pojede. Jeden za druhým budou vlétat do dveří příbytků na střední Klenici. Ta bude vody navinulé – jako bych to neznal! Bude mi přikyvovat a říkat: „Pavle, tak moc se tebou bavím. Tys´u toho vydržel! Vidím tě jako včera. Jak jsi stál támhle u stavidla a nevěděl kdo zpívá. Jaks´ přijel večer na tom strašným kole, aby ses´ ubezpečil. Věděla jsem, že se vrátíš – a víš co? Věděla jsem, že přijdeš i dnes! Bylo to poznat už tenkrát. I proto těm rezavým frajerům držím palce s tebou, abysme se tu vespolek potkávali. Vítej na tom našem břehu!“

Toho sedmého nebudu pro nikoho k zastižení. Výheň bude studená jak pivo z třetího schodu, z domova čerstvý opušťák. Půjdu se těšit do krajiny. S Knihou slavičích příletů v ruce. A taky s pastičkami a nějakou kratší sítí. Jak roky jdou, je první den vyhlížení psychicky vypjatější. Jsou mými přáteli a záleží na tom, aby doletěli. Potom to objedu, až duben zmizí. Kontrolou od Humprechtu k Jizeře. Po celé té rýze slavičích přistávání. Chtělo by to pak za dva týdny zopakovat, ale na to nikdy už nemám čas. Ani teď, když jsem v penzi. Je těch míst totiž strašně. Proto se nemohu přihlásit do žádného projektu, ke kterým zadavatel aktéry zve. Bylo by to ode mne nepoctivé. Nejsem zvyklý metat čísly jen proto, že lidi pro jméno věří. Zděsil bych se v září sám před sebou. Kdo nevíte proč v září? Končí sezóna.

Začal únor. Zdá se, že ještě nedávné předpovědní modely otáčejí. Vážení, jaro bude, i kdyby slunce dobíralo starou dovolenou! Vždyť to je každý rok málem to samé.

Obrázky tady od nás. Když slavičí jaro stane realitou. A koberec, který si rekové před dveře nárokují.