Co budu povídat… Nemám strach se v březnu sám sebe zeptat: “Baví tě to ještě?!“ Odpovědět mohu klidně rok dopředu, protože moc dobře vím, že se slavíky už zůstanu. Nepoznal jsem v ornitologii vzácnější téma – uznávám – může to být i nedostatkem příležitostí. Ale každého jednoho bych tvrdošíjně přesvědčoval, proč se zajímat právě o ně.
A potkal jsem je po Česku všechny čtyři. I jsem na ně měl tu čest líčit. A když nalíčit? Tak věřit, že to vyjde. Že ten skvost do ruky nakonec na hrstičku vteřin dostanu. Pak, že se zážitek uloží, a ač maličko vybledne, neztratí se. Ano, potkal jsem je všechny. Znám jejich prostředí, nastudoval jsem zpětně o jejich životech možné. Zájem postrkovala fascinace. Okouzlení, chcete-li. Úžas – dalo by se taky doplnit. A nebo fluidum okolo nich? Víte, co to je, když jste někde slavíku nablízku? Dobře, možná to mají pouze specialisté. Po té hromadě let je to pořád stejné. Stejně neskutečné. Tisíce a tisíce hodin jsem s nimi už byl a bude-li Štěstí a Náhoda při mě stát ještě, rád bych pár minut připočetl.
Máme tu zatím po jistotě toho prvního – modráčka slatinného. Už to samo o sobě by stačilo, ale bude se přidávat. Nejtěžší je situace v kosodřevině Krkonoš, tam zvoní hrana u poddruhu rašeliništního. Pro slavíka tmavého na našem území příležitost je a on ji občasně uchopuje. Ne v čistých hnízděních, spíše se pomístně „přimotá“. Takže s ním počítáno do naší sestavy je. No, a pak tu je mistr křovištních dómů – slavík pravý. Ten je mým průvodcem v prvé řadě. Ten se stará o veškerý volný čas. Vede mne dokonce k tomu, když volný čas docela není, snažit se takový uvolňovat. Prostě někde něco jiného okrást. Tak si tu nekalost ke mně připište. Nemůžu jinak.
