Obyčejný kontrolní odchyt, jakých kroužkovatel zažívá docela dost…
Je čtvrtého června ve Slavičím háji při východním okraji „města na Klenici“, a síť nad potokem, který požitkářsky konečně vede zas vyšší vodu, drží úkolem pochytat pěvce rákosí. A taky tak činí. Hnízdní osazenstvo kolem tradiční proluky je předvídatelné, jen modráčci odvedli mládež jinam, na širokou slať. Snad kvůli lasici.
Vynecháme teď všechny jiné opeřence, kteří skončili v notýsku, první se chytil obecný rákosník s kroužkem od ptačí rezervace Žabakor. Byl tam označen loni před půlkou prázdnin (jako starší jednoho roku), teď víme, že jde o samečka.
Lze tento záchyt překlopit do slavičího světa a nechat si napovídat chování jejich, více přistíněné? Toť otázka.
Kdyby byl loni rákosník mladým, pak zcela jistě. Aktuální „narozenci“ opravdu podle mých poznatků „prolétají“ díl léta nad krajinou svého mládí, než oné nejsprávnější chvíle vyrazí k moři. Jak může být ukládaný region rozměrným, poslední roky rozvažuji. Abych z toho větu přihodil – zástih jednoho tady od nás u Chlumce nad Cidlinou docela klidně. Jenom že… rákosník byl kolegou shledán dospělým. A zde v příměrném přenesení se nachází jedna ze záhad slavičího bádání (větu vytučním, je klíčová): „Co dělají dospělí slavíci, když zvonek zazvoní, a znovu je třeba zamířit do Afriky?“ Měl bych zašmátrat v důkazech a stanovit verdikt. Zašmátrat mohu, verdikt nepostavím. Vlastním pouze jediný moment, který by ukazoval na podobné tomu rákosníku. Je ovšem ke všemu ještě daleko kratší – lze říci lokální. Ale je! Byla to tehdy klika. Jakoby ona slavičí matka od Červenské výspy po přepelichání čerstvě přeletěla jaksi se rozloučit proti proudu přítoku do katastru osady Matice, kde jsem řešil docela jiný úkol. Nad kontrolním odchytem se mi dost točila hlava. S odstupem let jsem se vědomostně posunul jenom k poznatku, že tento byl jediný a dodnes poslední.
Slavíci nejsou rákosníci. Ale pozor! Neměl bych za větu raději přiřadit otazník? Pojďme na vteřinu ještě k dokreslení. Obecný se zpěvným x obecný s tmavým… rákosníci versus slavíci. U obou zadání je značná podobnost fenotypem. U obou dvojic svérázné tahové cesty jsou zcela opsané. Jenom do rákosníků je více vidět (více se chytají).
Co hapruje v pokusu opisovat – a stébla, jak tonoucí, se koukat chytit? Pohnízdní pelichání. A máme problém, který už pro tento vstup stojí nadrozměrným.
