Ještě se hodí vrátit se do začátku máje k akci, která byla toho druhu ode mne poslední. Neslyším-li některé hlasy opeřenců, není dobré k lidem komentovat ptačí prozpěvování. To se můžeme v společenském tónu sejít u kafe. Slavíky naštěstí pořád slyším, tam účast trvá.
Akce se nesla spíše v komorním formátu, něco přes dvacet lidí o sobotě dorazilo. Už jsem i do ČSO oznámil ukončení tohoto podniku pro zmíněný problém. Od roku nula jedna jsme se synem k lidem přistupovali, on v roli technické, já průvodcem – moderátorem. Covid nás na několik sezón od schůzek odstrčil, ale poté jsme navázali. Je milé, že mezitím ta naše „střecha“ dospěla k trvání sta let od založení.
Modráčci už se osamostaňují.
Slavičí háj si zaslouží být viděn a slyšen. Je to kout poctivé české krajiny – takový, jak jej pamatujeme z mládí. Strakatý od střídavé seče v louce umělého výsevu – ano, jsou to všechny ty kytičky, které jsme chemií dokázali z krajiny vyhubit (jak zaznělo v místě). Je nedočkavý po zimě, kdy vyhlíží všechny své blízké zda přežili a jestli v zájmu o domovní číslo popisné vytrvali. Je mámou k seskupeným životům přepozornou, je kopií starých časů. A zůstává místem: Aby bylo kam jít. Pro zvířata i pro lidi.
VPZ budou po republice pokračovat, to zcela jistě. Vždycky se bojíte o počasí, to mohu poctivě říct. Pak tedy slyšte – ani jednou jsme nikdy nepromokli. Jedinkrát slabě navlhli, ale čekárna v Kněžmostě všechno zachránila. Šlo jenom o mírnou přepršku. A příběhů? Těch by bylo na dlouhé vyprávění! Bylo to přátelské, bylo to poctivé. Naštěstí k zájemcům, dnes je těch „Vítání“ všude už dostatek. Mají kam jít. Tenkrát o začátcích bývalo jinak.
