Zaměřeno na slavíky

Bez kroužků, i ti kroužkovaní, přilétají hnízdit.

Na zázraky už věří málokdo, vše dílem rozličných náhod a konstelací. Tak tomu bývá také v ornitologii. Už jen při zjištění, že nějací drobní opeřenci ještě vůbec jsou. Krajiny chudnou, my s nimi. A přeci je pořád nějaký důvod pro radost.

Černohlaví bramborníčci ještě i letos jsou, někteří dokonce krajinou protékají a putují dál. Doma jsou jinde.

Modráčci by to mohli mít podobně, ovšem tento je zcela jistě náš, a to už šestým rokem! Nemá kontroly zapsané po všechny sezóny, někdy ptačí chytrost zvítězí. Po loňsku se tak nějak nabízelo, že nejspíš bude už po smrti, a hle – není. Jen o fotografování po prodělaném měření s vážením nijak zvlášť nestojí.

U jeřábů za náspem se tančí a vykřikuje. Vše tak nějak dočista směřuje k zahnízdění. A taky přišel si zalovit čáp, z hnízda na opačném okraji města. Chodí každý rok a nestěžuje si.

Je zajímavé sledovat jak ovocné stromy zabrzdily. Byli bychom jinak už v barvách a o vůni, čeká se, co bude.

A též se ověřuje výskyt toho slavíka v Praze, takže – uvidíme.

Den ptactva se zvolna loučí, zítra po oslavách budou všichni v kocovině. Jsem na to zvědav.

První slavík je ohlášen (ze včerejška) z Prahy, z areálu nemocnice. Dokonce zpěvem. A musím říct, příliš to nepřekvapí. Snad jen, že pták hned zpívá.

Příletový rekord nezpívajícího jedince je ovšem z dávných let od jihu Čech výrazně níž, pořídil jej Honza Hora – ten, který byl včera hostem za mikrofonem u Petra Voříška.

Pojďme si téma vyložit…

Konec tohoto měsíce už je ve znamení ptačího tahu. O tom žádná. Počasí ale do plánů hodilo vidle a nikam se nepoletí. To je k ptákům tvrdé, k sledujícím příznivé. Ptačí „vlaky“, putující krajinou, končí početně v „nádražích“, kdy dál „to nejede“.

V Slavičím háji taky nejeden stojí a strojvůdci pobíhají sehnat vodu, aby byla pára, až se za výhybkami znovu zaleskne zelená. Byl jsem tam včera v podvečer a rychle se vracel do auta alespoň pro dvě sklopky. Přede mnou v hroudách poskakovali rehkové. Ano, jejich „vagóny“ teď od jihu normálně jedou.

Tady jsou představitelé odlišných verzí a věků „kominíčků“. Brzy je uhlídáte po vašich střechách, vlaky pojedou dál.

Sejdeme se v dubnu, dlouho to trvat nebude, čas totiž v nádraží ani nepřibrzdil, pro něj severní vítr neplatí.

Je to takové badatelské, zaznamenávat odlišnosti slavíků. Vždyť stejný s druhým není jediný.

Posíláte fotky modráčků, někdy se divíte, proč objekt není předpisový. Chcete znát názor na věc. Až je budeme stavět na nohy z 3D tiskárny, budou jeden jako druhý. Příroda ovšem, ta má představu jinou. A za to ji chválím. Slavíci „hnědí“ umí být variabilní umírněně. Co dovede modrák, je už kouzlením. Proto vám na fotce chybí bílá hvězda, proto se jiný zdá až moc narezavělý. Další ještě do štítu nepobral ten správný blankyt, jiný z rákosí svítí jak z tunelu vlak. Buďme šťastni za všechny ty rozrůzněnce, ve výsledku jsme v pohodě. Česká krajina je konečně má, a není jich málo.

A – ano. Už zpívají. Hned jak se vám počasí bude trošičku pozdávat, vyrazte za poslechem. Než do třtin dorazí rákosníci. Pak budete mít práce o něco víc. A pamatujte: budete-li mít kliku největší, modrák se z úkrytu vznese nad rákosí a zazpívá v letu sestupném. To se totiž nablízku objevila partnerka a on to udělat chtěl. Aby věděla…

……………………………………………………………………………………………

Březen jde do finále už zítra. Osobně mu děkuji, že se nezbláznil tak, jak měl nakročeno. Stromy v našem sadu by to zas odskákaly. Zklidnily hormon a vyčkávají. V tom stavu jim mráz neublíží. A úvod dubna prý tvář podrží. Pokud to opravdu proběhne takto, čeká nás výbuch jara jak z pohádky. Na zlomu mezi prvními dekádami do toho vpadnou už slavíci praví. To se uvidí. Jedná se o plíživost z nejplíživějších, ale lze již také s opatrností poznamenat, že přílety uspišují. Opatrnost k tomu zvu proto, že pořád dobře vím, jak v minulém století metoda byla nahluchlá. Neobjektivní. S tím už ale nic neudělám, brát po vážnosti je třeba nové. Takových „nášlapných min“ leží ve výzkumu víc. Nebyl jsem dobrý, nebylo vždycky vše stoprocentní. Ale dílo je mé, věřím mu i přesto ze všeho nejvíc. Jsem to já, kdo u toho byl – a nejlíp ví, jak vše probíhalo. I noční odchyty nebyly v začátku objektivní. Metoda se teprve ze semínka nápadu vyvíjela. To dnes, dnes to je jiné! Ty nejlepší sítě čerstvě dovezené, výborné sklopky snadného obsloužení a zkušenost k nezaplacení. To se to srovnává sezóna za sezónou, to šumí bilancování. A i ten poznatek v sedlině na rýžovnici se občas zaleskne. Za takovým už možno si stát, cenu po oné zlatince rozhodně má.

Tak buďte zdrávi, čas slavičích příletových nocí se přikrádá k dolní i postranní hranici republiky. Ptáci se krmí v poslední tahové zastávce a jak starý kontinent počasí nakloní, uposlechnou.

Vždy lze něco objevovat. Zde třeba okolo Slavičího háje končí rozšíření slavíků obecných republikou „nahoru“. Ku Praze ano, na Liberec už ne. Není to úžasné? Mít takovou příležitost. Lidem proto říkám, ať si jich váží.

Jinou zajímavostí, teď ji vztáhneme k republice, je tzv. tahové rozhraní toho či onoho druhu. Stav, kdy určitý díl populace migruje tudy a sousední už jinudy. Když byste se rozkročili nad mapou Evropy a dívali se k Středozemnímu moři – jedni ptáci poletí vpravo, druzí vlevo. A nebo taky rovně, namísto směru k Bosporu. To bude snad situace našich slavíků. Ovšem, jen těch východních, a ještě – kdoví jestli… Možná ani to ne a tahové rozhraní se nás týkat nebude. Vyjde na Slovensko.

Jsou to aktuální úvahy, protože kroužkování druhu přeci jen cosi přináší. My nemáme pro moravský sektor zatím výsledek z podzimu, který by vedl na jih (a z Česka už vůbec ne). Ptáci se snaží putovat západně pod Alpami, pak cestu zalomit proti Dunaji a vletět Francií dolů. Tedy jihozápadní cesta. Jarní návrat řešit teď nebudeme, nedočkavost ptačích toužení postup zrychluje u některých příměji. Toť ovšem obraz, který nedrží odolný rám.

My ale dodnes opravdu nevíme, co se po cestách slavičích etap odehrává. Nejsme jim po boku a nejde tedy vykrádat operativní ptačí rozhodnutí. Hlavní proud je už ale jasný, a to bych mohl snad již vysázet do stránky tučněji. Jakoby by slavíci znali alpské obtížnosti, snaží se velehory míjet na odletu.

My ale přeci jen zkusíme zvážit přilétání. Důkazů „od hliníku“ příliš není, a spíše staršího data. S čím lze z literatury souhlasit – zastávek bude míň a kratší. Dva faktory tomu jdou vstříc: již zmíněný spěch z potřeby hnízdit, ovšem i úroveň občerstvoven. O tom se nemluví, důležitá je neméně. Oprosti vysmaženým místům letních postupů jihem Evropy, nyní je potravy daleko víc. Nemusí tak být po Africe, vážíme kontinent náš. Sleduje-li člověk kondici prvních navrátilců (až na výjimky samečkové), je ucházející. To znamená, že tělo není zdecimované, avšak – kam se hrabe na později se vracející samičky. Jsou připraveny poctivě. Ono taky ze strany bouřících samečků mnoho času k vybalování kufrů nemají. Tam ještě záleží (abych byl přesný), co tuzemské jaro. Jak to je v každém jednom roce předestřeno (vztaženo k počasí a především vegetaci).

Všechno zde zmíněné mne a mé slavíky za chvíli čeká. Za sebe říkám: „Připraven jsem“. I když se zase chvílemi budu omlouvat. Za mnohde naprosto zbytečně zmlácená keřoví (tentokrát mi přijde, že hitem je zejména dobývání dřevní štěpky), za domovy, které jsem pro ně neuhlídal.

******************************************A gratulace panu Zdeňku Svěrákovi. Za všechnu moudrost i naději, kterou „pobytem“ mezi námi způsobil. (Včerejší oslava byla v éteru přenádherná).

Hecuji se stále víc, aby výsledek byl co nejpevnější. Zvolna podtrhávám účet a přemýšlím, jak neudělat chybu.

Nedávno jsem znovu držel v ruce „Atlas migrace“ – náš, český. S nalistovaným slavíkem – kapitole, na níž jsem se kdysi podílel. Kdybych dostal takový úkol sám dnes, tužka by kmitala rozhodností. Nejedno, tedy spíš mnohé, by bylo jinak. Čas je tím obohacovatelem. Dílo čerpá z výsledků kroužkování, ale ta činnost běží úprkem vpřed…

Pročetl jsem v knize pěvce snad všechny, větší ptáky příliš nestuduji. Všude a u všech jsou některá hlášení dál jen obtížně vysvětlitelná. U slavíků si s nimi hlavu lámu pravidelně a říkám si: „Já na to jednoho dne přijdu“. Jak totiž do hlavy přibývá zkušeností, některé zámky na cestě k poznání odskakují. A ledy se hnou. Jenomže zas jenom o jedny, dvoje dveře. A za nimi už zas buším do prken. Musel bych totiž připustit, že některé hypotézy jsou jinak než mám ukotveny. Bylo by to šílené, ale pomohlo postoupit. Co s výsledkem slavíka, který od moře dorazil do Jeseníků, a po letech byl po kroužku doložen ze severu Čech? Pokud bych měl možnost odpovědět dvojmo, tak trefím. Ale takto já téma nestuduji. Co s jiným v lednu ohlášeným z Itálie? Druhá záhada. Kdyby alespoň byla jistota, že záznam je seriózní. Pochází od lovce a víme, jak to mívají. Je to výsledek, který též provokuje. Jinak mohu říct, že zbylé otázky umím zodpovědět. Dokonce dnes již „nakrmit“ databázi výsledky svými, které mluví velice srozumitelně. Mám totiž štěstí. Od každého tématu vlastním zástupce. Někde i víc. Ta data jsou často odlišná od hrstky, která mohla být zapracována do tehdejšího vydání publikace. Ukazují mi obraz jiný.

To byla řeč o slavíku obecném, ale my máme dnes data i pro slavíka tmavého. Už by v knize nebyl chudým příbuzným. Ten druh má ale hendikep a s tím nikdo nehne. Nemáme povědomost o původu ptáků, kteří za výsledkem stojí. Čeští nejsou ani jeden. To je takové bádání z polovičky. Nedotažené. Českých tmavých slavíků je po šafránu. A my o nich nic nevíme. Působí u přespolních až komicky, když vykážeme kilometry pro jedince s mým kroužkem, zastiženého v severním Maďarsku jen v pár stovkách kilometrů. Po přímce vše v pořádku, ale ten borec od chvíle, kdy se zvedl nad Slavičí háj v létě, absolvoval Afriku po východním oblouku až dolů k Zambii, Zimbabwe nebo Mosambiku! Až pak se ukázal při maďarské hranici. Jenom se snažím vysvětlit, jak původ ptáků je cenný. Jasně, dle mého je slavík skandinávský. Ale, co když ne? Prostě nevíme.

Zase to přijde. Zase se rozevře ráno a v něm bude jasno: Dokázali se vrátit!

No jo, ale jak se to může stát, že trefí z takových dálek? Že těch pár domovských větviček najdou? Víte co? Tak do toho se tady raději pouštět nebudu. Ono se to tak docela ještě opravdu neví.

Pojďme to uchopit ve fázi naplnění. Mistr je doma a rutinně se v chvatu rozkoukává. Čekatel se dočkal a neví, kam nadbytečnou radost ze setkání odlít. Dávno ho nemučí úžas, prostě se to tak děje.

Vyrazím s knížkou na zápisy letos znovu. Nebudu tady pořadové číslo sezóny zase psát, je tu často. Prostě, chodím roky. Chodím, protože nemůžu jinak. Jsem závislý, jsem zvědav. Abych si atmosféru užil co nejvíc, činím kroky přípravné. Už nyní sleduji slavičí jaro, jak se z podhoubí středního Polabí nenápadně formuje. Co předchází v rozkvětu za doprovodu vůní, který obraz je rozmalován, když barvy musí schnout pomalu. Vše uvádějí ptáci předvojoví. Rehkové, pěnice – a vidíte, veliký pozor na to! Když to tak napíšu, pravda to je jenom dílem. Zahradní rehek má čas, z pěnic některé taky. Kdepak, v ornitologii musí být člověk pořád ve střehu.

Všímám si slavičích plácků, jak se v nich dějí věci. Normálně by se neviděly, ale když má člověk „oko“, vyfiltruje proměny i během jízdy autem. Je ale dobré přeci jen zastavit a do křoví zabořit hlavu. Unikly by totiž vůně, kdy zem je v nahotě prostá; neznali bychom slavičí poctivé příšeří, co dál bude ještě zrát. Kdybychom nehrábli pod hrabanku, neznali bychom akceschopnost ptačích spižíren. Trochu to napovídají kosové s drozdy, ale to není ono. To pravé přijde až se slavíky. Křídla prověšená kousek nad zemí při poskocích, ocasní pera v nadhozu. Ku plašení pozemní havěti. Aby se pohnula – a pak má smůlu!

Přiletí, a já uvěřím, že k dozvídání nadešel čas. Přes zimu jsem v hlavě uklidil, místo už zase je. Nepotřebnosti s Moranou a dětmi poslal jsem posledně po vodě. Nevrátí se. Nemají ten um vlastní slavíkům. Neumí čarovat nad mapou, nerozklepat se před stmíváním. A rvát se o život na rozestavěné překážkové dráze.

Přiletí, a já vletím zas po tužce co v letošku je už tak trochu ohmataná. Zapisoval jsem v močále modráčka.

Již delší čas je vaše přítomnost na blogu desetinásobná, takže se v přírodě asi opravdu začalo mnohé dít. Nebo nevím. Na každý pád mi zájem činí radost, protože ornitologie takový „petrák“ do motoru potřebuje. Zaznamenal jsem kdysi i názor, že to dělám pro své ego, kdo to tu sleduje dlouhodobě, ví, že je to pitomost. Pomáhám přírodě a krajinám touto formou, protože mne to zas tolik prostředků nestojí a moderuji rád.

Toto sdělení je spíše technické, potěšil mne totiž pohled do statistiky příchozích. Už jsem psal, jak současná tvář blogu bude vypadat, komentáře úvah a zážitků budou hodně z našeho parku. Trávím v něm hromadu času, je to tedy logické. Přijde ale i pravá sezóna slavičí, pak budeme opisovat především u nich. A také tady najdete ohlédnutí za slávou v muzeu, kde ČSO bude ve světle reflektorů. V jednom z mnoha letošních podniků. Je mi ctí v úloze hosta se účastnit, tak se za svátkem poté ohlédnu. Připadá na okraj dubna. Pro stejný svátek (100 let od vzniku) se chystá návštěva Slavičího háje a kněžmostské kovárny sklíčkem kamery, i tuto událost pro vás ukotvím. Ano, žiji ornitologií a mám ji rád. A protože mne napadají různé pravdy k tématu, budu je sem tu a tam věšet též. Tady máte první a je poctivá jak tato stránka: „ Lituji roků, kdy jsem slavíky neznal“. A vůbec netvrdím, že se příležitostně někde neobjeví. Napadla mne včera v maringotce, když jsem přes modráččí lagunu koukal k cestě, do prostředí slavíků pravých. A vzpomínky na všechno strkaly jedna do druhé, že právě ta chce teď diskutovat. Přál bych to každému žít, ale – znovu – není to nikterak cos´ veleslavného. Pokud se v tématu budete koupat skoro půl století, deformace tohoto formátu vás jen sotva mine.

Tak buďte zdrávi.

Doufám, že jste se vyznali. Jde samozřejmě o naše modráčky středoevropské subspecie a o něm dnes znovu bude řeč.

Má-li člověk pod drobnohledem území, je to něco docela jiného, než chodit se sítěmi po Čechách. A najde-li určitý kompromis, aby osazenstvo přehnaně nerušil, dozví se i z jejich životů nejedno nové. Kdybychom dokázali s nimi být „dvacetčtyři-sedm“, jak se dnes o nasazení říká, divit bychom se nestačili, co vše jsme v soudech popletli, nedohlédli.

Zpěv, který se již hrstku navečerů z mokřadu ozývá, je jiný než znám. Lépe řečeno – nový, nepoznaný. Abych mohl tento fenologický moment modráččího jara nějak uchopit, bylo třeba ještě jednou nalíčit. Jinak, jinde. A snad neprohádám – vyrýsoval se výsledek. I pro ten neznámý zpěv, usazeným je modráček nově kroužkovaný před několika dny.

Veterán se nejspíš tedy odsunul „domů“. Proč by tu taky pobýval, když doma je doma. Naopak, na Zvolínku už se zpěv také povznáší nad rozpadající se praporce rákosí, bude to nejspíš on.

Ještě ale koncerty nejsou vyhecované, jde o jakési pilování not. Samičky ve vzduchu ještě asi nejsou, to by zpěv linul jinak. Jak ale opakuji: je krásné bavit se zcela novým repertoárem ne právě nejmladšího muzikanta. Určité fráze jsou základem, přikomponoval ovšem operativně i vrabce úpolníky vedle od budky. Jak sežene protějšek, půjde s notami do vzduchu. To jej konečně uvidím, jinak – tady se u nás moc nevystavují, zpívají spíše z porostu.

Sadem táhli dva kominíčci rehkové. Černý a hnědý. Nebo hnědá? Nevím. Fakt je, že když se okatě vrátili nad plochu koňského hnojiště pro agrokulturu, šel jsem nalíčit. Pak už se ale neukázali a mně šlo myslí, kde asi tak už třeba mohou být. Tyto dálkové úvahy mne baví opravdu moc. Protože prostě ten druh vidím v odlišném prostředí, kam příliš nezapadá. I proto mne fascinovaly odchyty v horách. Proto jsem do nich jezdil. Jeseníky byly poslední. Ve všech to ale bylo podobné – ptáci v prostředí nepatřičném, jež posloužilo jenom pro transfer.

Někteří čtenáři si sem chodí oddychnout. A já na ně pamatuji. Internet přetéká oblbováním a diletantstvím, tady je přístav.

Nabízím dva obrázky z „předchvíle“, byl jsem zase poslouchat. Ne tedy pod fíky, ale na cestě ke Zvolínku na pomezí našeho parku. Nemáme doma ještě ani slavíky, nemáme ani ty fíky. Dokonce už ani ten Matuška nežije. Poslouchat jsem byl modráčky. Víte, kdy je vhodný čas? Nechám to dopovědět ony dvě fotky…

Slunce doplulo za barokní figuru kostela a květy se ukládají k spánku. Tedy i sasanky hajní, co rostou v svahu pobřeží. Jsou tu každého jara a v dobré kondici. Nálada natolik křehká, že vás s ní nechám odejít.

Dobrou noc.