Doufám, že jste se vyznali. Jde samozřejmě o naše modráčky středoevropské subspecie a o něm dnes znovu bude řeč.
Má-li člověk pod drobnohledem území, je to něco docela jiného, než chodit se sítěmi po Čechách. A najde-li určitý kompromis, aby osazenstvo přehnaně nerušil, dozví se i z jejich životů nejedno nové. Kdybychom dokázali s nimi být „dvacetčtyři-sedm“, jak se dnes o nasazení říká, divit bychom se nestačili, co vše jsme v soudech popletli, nedohlédli.
Zpěv, který se již hrstku navečerů z mokřadu ozývá, je jiný než znám. Lépe řečeno – nový, nepoznaný. Abych mohl tento fenologický moment modráččího jara nějak uchopit, bylo třeba ještě jednou nalíčit. Jinak, jinde. A snad neprohádám – vyrýsoval se výsledek. I pro ten neznámý zpěv, usazeným je modráček nově kroužkovaný před několika dny.
Veterán se nejspíš tedy odsunul „domů“. Proč by tu taky pobýval, když doma je doma. Naopak, na Zvolínku už se zpěv také povznáší nad rozpadající se praporce rákosí, bude to nejspíš on.
Ještě ale koncerty nejsou vyhecované, jde o jakési pilování not. Samičky ve vzduchu ještě asi nejsou, to by zpěv linul jinak. Jak ale opakuji: je krásné bavit se zcela novým repertoárem ne právě nejmladšího muzikanta. Určité fráze jsou základem, přikomponoval ovšem operativně i vrabce úpolníky vedle od budky. Jak sežene protějšek, půjde s notami do vzduchu. To jej konečně uvidím, jinak – tady se u nás moc nevystavují, zpívají spíše z porostu.
Sadem táhli dva kominíčci rehkové. Černý a hnědý. Nebo hnědá? Nevím. Fakt je, že když se okatě vrátili nad plochu koňského hnojiště pro agrokulturu, šel jsem nalíčit. Pak už se ale neukázali a mně šlo myslí, kde asi tak už třeba mohou být. Tyto dálkové úvahy mne baví opravdu moc. Protože prostě ten druh vidím v odlišném prostředí, kam příliš nezapadá. I proto mne fascinovaly odchyty v horách. Proto jsem do nich jezdil. Jeseníky byly poslední. Ve všech to ale bylo podobné – ptáci v prostředí nepatřičném, jež posloužilo jenom pro transfer.
