V restauraci „U Bumbrlíčka“ mohla viset plastika od nás. Vše chystal jistý člen „společnosti“, včetně financování. Byl to takový nápad, který nás všechny přišel na dost času. No, a nevyšlo to. Ano, tam byla pátého dubna kdysi založena ČSO. To „kdysi“ znamená 100 let. Dnes už bych nic podobného nechystal, kladivo beru do ruky už jen svátečně.
Přeji však spolku, který je i mně milou střechou, aby žil do dalšího století v radosti a respektu.
Pojďme ale na staré čihadlo. Vezmu vás do močálů, které jsem pro dnešek, ještě s jedním člověkem, uchránil před zkázou, koordinovanou jednou zájmovou skupinou. Úděsné! Dnes ty informace mám.
No, ale močály za koncem žantovských polí žijí a prosperují. Zpod noh vzlétají bekasiny, slučky, kolem zpívají modráčkové. Včera jsem tam byl načíst situaci pro dnešek. A znovu jsem si ověřil, jak modrák je složitý úkol. Čas mi utekl v půli výzkumu a pak bylo pozdě. Ptáci, jako by tam nikdy nebyli a nebudou. Než opadl zájem na poctivou nulu, první kvarteto křídel bylo v tužce. No a ten poslední, ten měl kroužek od nás z parku, kdy jako starý zkušený tam byl v roce ´24 doložen. Taky v dubnu, o den později. Vím, co si o tom myslet. Není jediný, kdo to tak má.
Kdybych šel do bažin ještě k večeru, bude obraz zas docela jiný. Jsem si tím jist. Bude živý, aktivní. Všichni čtyři mokřadní slavíci byli staří – a zas to křičí: „Loni byl k modráčkům tuze zlý rok!“.
