Čas, který se neokouká. A jste-li nastaveni k poznávání, žene vás to ze dveří bez oddychu. Čím déle v místech postojíte, tím víc se dopátráte. Většinou jste totiž byli viděni dřív, než sami uvidíte, a to chce potom čas. Dobrodružné? No… tak určitě.
Táhnou ptáci. A je to k pozorovateli komplikované. Nemusí být budníček po chvilce tím, kterého jste viděli, fotili, zapsali. Ale i může. Jedni už hnízdí, druzí přes jejich místa proletují k domovům ještě nedohledným. Vy to však většinou nerozpoznáte. Pro obvyklou radost z objevování to není úplně důležité, ale jsou tací, kteří by u problému rádi do hloubky. Jak poutavé je pozorování života venku!
Sedím na akátovém zábradlí u jezírka v Slavičím háji. Děti se za mnou učí házet plechovku špagátem tak, aby včasným zatažením dovedly nabrat vodu. Já ale sleduji přes rákos na vloženém posezu z větve (má kovový bodec k lepší instalaci) černohlavého bramborníčka, abych po chvíli zjistil, že jen o kousek dál v mokřině je představitel páru druhého. To potěší. Potřebovali bychom takových mokřin víc. Vždyť tento druh býval tolik řídký v naší krajině. Prodlouženým pozorováním se domnívám, že ptáci to už jsou místní, jeden zcela jistě. Je milé sledovat jejich styl života. Trošku se na dálku mohou splést s modráčkem, který je rovněž co chvíli ve vzduchu. Jaro je k tomu nutí. V něm to, proč domů spěchali. Udělat vše pro rozmnožení. Mám prima pocit, že jim v tom mohu pomáhat. Ne tím, že očumuji, pomáhám nabídkami. Otevíráním dveří do nových příbytků, a když bych to uchopil politicky – pak tedy – „stříháním pásek“. Kde ovšem tak nějak postávám s nůžkami sám.
Bude končit druhá desítka výměru dubna. V zahrádkách kmitají hrábě a poletují prázdné pytlíky od semínek, na Zahrádkách okraje Dolního Bousova se ptačí park vychystal k dalšímu bytí. Je mu třináct – čas na pubertu. Snad to s ním nějak přežijeme. Včera jsem prohlížel fotografie z let, kdy v lukách téměř nic nebylo. Zvláštní. A protože nám životy docela utíkají, jsem rád, že se nápad tenkrát narodil. Byl vynucený okolnostmi v kombinaci s náhodou, ale to už tady na blogu někde je. Dnes už jsou některé stromy pořádně velké. A keře v zápojích uspokojivé. Šero se pod nimi také začíná tvořit a zem jeho zásluhou stává se lysou. Hned jak odkvetou violky vonné. Hned jak vlaštovičník na okraji přicloní rám. A rákosí, které jsme získali pozemku směnou? Říkáte si možná: „To by jen idiot takhle absolvoval“. Vždycky jsem chtěl vlastnit pár brček rákosí. Ne tedy vždycky docela. Od doby, kdy nosím dalekohled a stojím ornitologem. Když to pro všechny nádherné druhy neudělám, kdo jim stůl k bydlení nechá z ostatních stát? Jsem hrdý na podobně trhlé nápady a je mi i jasné, že leckterý, po okolní naučné stezce putující, si výrazně ťuká na čelo. Nad kotlinou, kde přírodě poctivě září na tyči zelená.
