Autor: Pavel Kverek

Švestky (Česká dlouhačka) už zmodraly na stromě jiohozápadní hrany Slavičáku. Ještě se ale drží fest, ještě jsou tvrdé, ještě nezesládly. Všechno bude! I konec této letní legrace. Slavíci jednoho dne za umělým zpěvem nepřiletí. Bude začátek září, školáci zmizí v učebnách, já do kovárny.

V rákosí i po větvích už jdou hodně dospělí pěvci. Známka vrcholícího pohybu parkem. Bývá to nakonec strašně rychlé, nejde o žádné vyklusávání. Že se po noci nachytá dost, může být na oslavu, ale i varování. Vymetá se. Dokonce i krutihlav se chytil adultní, a to je co říct. Chytají se spíš mladí.

Jak začne rákosí šustit, je konec i tam. Slunce do ostrých listů pere, třtina moc nepotřebuje. Pak sítě visí a smutní. Nezaměstnané.

Budou ale vzpomínky, ty jsou vždycky. Je to ta nejlepší náplast, co znám. I letos se věci konaly, to je jasné. Přihazovaly (od slova přihodit se). Třeba totálně rozprášený rekord pochytaných slavíků sezóny. Nebo slavík, kterého jsem v ostudě nedourčil. Nezastrčil naplno do věku. Pochybnost a smích mám ještě teď. A taky fotky, třeba s tím někdy pohnu dodatečně, kdo ví. Až budu vzdělanější.

Za to, že můžu něco takového vůbec podniknout vděčím kondici, rodině, parku. Cílem nad ostatní je pomoci Kroužkovací stanici doplnit materiál a posunout vědění o poctivý čapí krok. Takový ten z delších, když pták stíhá motýlí loukou hraboše. Viděl jsem to předevčírem na posekaném fleku.

Srpen dobíhá poloviny. Je ornitologicky falešný – furt je hezky, pořád křídla nějaká všude, na pozítří nikdo nemyslí. Ale já vím, že se to stane! Zůstanou už jen vlaštovky nad parkem za večera, špačci v přesunech k nocování v rákosí na Zvolínku. Věrní úpolníci se strnady. A najednou jsme holí. Bez zvyklosti, bez šumu.

Srpen je slaboch, ani roje hvězd už nad sebou neudrží. Padají čím dál víc.

Byla zvláštní noc. Jak bývá u jižního moře. Až by jeden myslel, jak ptáci potáhnou, jak bude po ránu plno. Nikoli. Slabší – až slabá, ani v rákosí se mnoho nepřihodilo. Platí ovšem, že táhnou staré cvrčilky zelené. Mám rád staré pěvce. Mají v sobě něco zvláštního, takový nevyslovený vzkaz jako: „A máme to z krku! Mládí už visí na vlastních, odlétáme“. A já je potkávám na cestě u nás. Mají zpravidla natučněno. Zkušení, hlavy jim už zase „šrotují“ nad podzimní mapou, křídla ví, co dál. Je to obdivné, spíše kolosální. Emoce vyhledávám k vystupňování projevu rád, i tady šetřit nebudu. Ptačí migrace je skutečně síla!

Na prknech, která sice neznamenají svět, ale drží mne skoro dva metry nad loukou před dveřmi maringotky, řeším u hrnečku téma nadpisu. Myslím, že to je trefné. Hlavně však k dlouhému běhu. Slavičí problematiku dokázat uchopit – osvojit si, a v daném prostoru bádat. Je-li člověk snaživý, podněty přicházejí. Jedny lehčí – k naladění, jiné obtížné – s koncem spíš v nedohlednu. Ty jsou široce větvené se spoustou zákoutí, kde vládne pološero. Tajemné, nepoddajné. Sebemenší posun v nich navyšuje tlak a zalomcuje svalem srdečním. Všechno je ovšem pomíjivé. Pokud má návaly provázet údernost, musí být časově omezené. Aby nezevšedněly. Aby si náhodou hlava nezvykla.

Večer přiletěla sova až málem k nohám mým, i těm od stolku. Je krásné vidět sovy lovit. Byl to ušatý kalous. Báječně světlý, nocí motivovaný. A v síti pak (nejspíš pro park prvně) netopýr rezavý. Byl jsem u něho včas, síť nepoškodil. Jsou velcí, těžcí, zubatí. A tažní, což se ví. Vídal jsem je i u nás o prázdninách, pokaždé ovšem ve výšce. Tento se chytil hned znovu, jak ho radar snadno podvedl. Síť nevyhodnotil. Tak jsem tu zubatou tlamu viděl opakovaně opravdu zblízka. Nechtěl bych jeho chrup pocítit příliš natěsno. Znám tyto letouny z hor i ze Žehuně od rybníka. Z tamních odchytů za tmy. Tam ale lovili těsně nad zemí a sítě dle toho vypadaly.

Díval jsem se do křídel tmavých slavíků a nabíral rozdíly. Nejde do určovacích klíčů napsat, že něco je „tak“, když víc jak z půli není. Na mysli mám účast ručních letek ve vrcholu křídla. Osud mi přihrál dnes do sítě dva a báječně stanul každý jiný. Jako kdybych si hlasitě dopřání přál. Kdepak, živá příroda je složitější, než by se nám k zaškatulkování hodilo. A v zmíněném shledávám zásadní zábavnost mého slavičího podniku.

Člověk se vrací z akce okouzlen. Dnes byla vůbec prvním ptákem z noci pěnice černohlavá. Po ní rákosník zpěvný, starý. A to já už znám. Chytání vstupuje do poslední fáze. Jak jdou z noci jako první pěvci jiní než slavíci, je to tak. Navíc, slavíci jsou takový ten „doběr“. Kdo byl poctivě nachystán, je z krajiny postupem pryč. Dnes váhu nijak nepřetáčeli. Budou muset v příjmu potravy zabrat.

Sestava pěvců je každoročně pro tento čas podobná. Ťuhýci, pěnice, rákosníci. Sedělo v noci u linie něco většího, ale poplašil jsem hosta čelovkou. Letos v tomto ohledu zatím bez překvapení.

Výskyt slavíků tmavých zatím nevalný, uvidíme, co bude. Nemusí být každé roky stejné. Co se ovšem daří – jsou adultní obecní slavíci. Už jich bude k deseti. Ono taky ale výsledné číslo je výrazně vyšší let předchozích. Uvidíme až sklapneme desky, jak to bude po součtech vypadat. Výsledek přinesu.

Přiletěl lišaj – docela nový – nad ránem. Toho na seznamu ještě nemáme. Buď lišaj révový, nebo vinný. Když jsem ho konečně vymotal, utekl mi.

Je pár těžších otázek, které neumím zatím zodpovědět. Třeba tahové vlny. Navíc, dnes se chytil slavík, který věkově lehce zařadit opravdu nešel. Nechám u něj otazník. Použil jsem nadšeně všechny dostupné nápovědy a stejně neurčil. Někdy se to semele, každou sezónu téměř pravidelně.

Má-li být z terénu informace kompletní – rozbíhá se tak cvrčilek zelených, jdou už i staří ptáci. V síti to bylo znát.

Sedím na schodech naší základny a od Jizerek se slabě rozednívá. Musím přejít centrální louku, protáhnout se můstkem v rákosí a vpadnout do „kanclu“. Je skrytý v jívě, je z plechu na střeše i trochu v bocích, propleten větvemi a vyššími bylinami, se stolkem a křesílkem. Visí zde vaky přechovné se šňůrkou, kruhem základny a prodyšnou látkou, mám tu kroužkovací náčiní.

Asi to zase půjde, protože jsem čelovkou nabral ve výšce nad porosty slavičí figuru, jdoucí na přistání. Jihozápadní obraz dotváří kostel za náměstím, křížem za zády pak podobně nasvícený Humprecht u Sobotky. Mezi těmito body je kotel parku, kde ozvěna třese přehrávkou po všech koncích. Můry fascinuje svítilna, kterou jsem spustil kryt haluzemi. Poslední přípravy a dalekohled za límec. Obě linie se ani nehnou, vítr se k půlnoci spakoval a je pryč, netopýři už sítě znají a nemusím je z nich lovit. Oni sem k ránu ale moc nelítají, víc večer.

Je slyšet první kohout od města, nemohl dospat. Měsíc padá na záda, štíhlý. Hvězdy ho tam nechaly a zhasly. Přeletěla asi slípka zelenonohá, chřástal to nebyl. Stejně mi něco říká, že dnes bude „za vlnou“. Tak totiž slavičí léto funguje.

A taky to tak bylo. Slavíků nebylo moc a nebylo jich málo. Hřbet vlny ještě nedošel dna. Dva tři dny bude tak možnost dát si o kafe víc. Chytla se ale zase pěnice vlašská, některý rok je klika a jde o staršího ptáka. Jinak jsou všichni mladí, bez barev a jiskry v očích. Chtěl bych je vidět až dospějí. Jenže – kam za nimi jet! Do Polska? Německa nebo Skandinávie? Co já vím, které křoviny jižní expozice ji vyvedly na svět. Je ráda, že křídla už zas nesou. Je pryč.

Ještě by při slavičí cestě mělo být pracovně. Ještě přesuny nekončí. V samém závěru někdy ke konci prázdnin poletí slavičí nešikové. Všelijak poznamenaní jedinci, kterým jde cesta pomaleji. Pak desky zabalím a uložím spát. Ještě je ale čas na závěry, ještě noci poslední slovo neřekly. Ještě pár křídel převedou.

Mezi kroužkovanými slavíky se občas najdou věci! Nevím, jak to je tak zařízeno, zda se do podobných kreatur propisuje vyznívající hybridizace, ale zábavné to je. Alespoň člověk nad kroužkováním nezačne z podobností klimbat.

Chápu, že nejednoho čtenáře taková nabídka vůbec nezajímá, ale kdybyste hltali slavíky jako já, bylo by to pořádně vzrušující. Druhá letka křídla je zároveň druhou nejdelší, a to se jaksi moc nevídá. Tedy u slavíka obecného, kterým se jedinec tváří.

Ona ta letka s celou křídelní formulí neplatí pořádně ani pro tmavého, přestože určovací klíče na ní nekompromisně staví.

Svět slavíků je prostě nádherný. Slovy věhlasného Franty Kocourka z Donutilových hlášek: „Furt se něco děje!“

Letošní průběh letních pohybů v noci je jiný let předchozích. Už se to dá říct. Mírný časový předsun, výrazně více jedinců, funguje dochytávka. Ostatně, tu jsem na přání sklopkami nedávno předvedl hostům, když dokumentovali „noc“. Slavičí háj je nyní bez přehánění plný ptáků. Naštěstí pozvolna nazrávají bezinky, protože ostatní bobule keřů už stojí téměř ojedeny. Tlačí na jejich větve nejen mladí slavíci, ale i pěnice, včetně vlašky, a hlavně mraky špačků. Proto tu ale s nabídkou jsme, že budeme vyjedeni – co se dá dělat…

Chytil se tmavý slavík a jak jsem nad nimi detektivem, peří na bocích hlavy kol zobáku měl utřísněné do zelena. Ten stav znám z hnízdění, jen nevím, jak dlouho šmouhy vydrží. Jsou od velkých měkkých housenek, jimiž ptáci krmí. Všechno je tak krásně upovídané! Jen ponocovat a chytat. Dokud ptáci jdou. Za pár dnů se všechno otočí, v ulicích bude prázdno. Sítě vismo smutné, tyče zoufale malátné. Pak už jen dokončit scénář projektu, a jak cinkne září, zvenčí kopnout do vrátek.

Kalendář se dopřeklápěl až do raných srpnových dnů, a to je čas tmavých slavíků. Obzvlášť mi imponuje, objeví-li se v hrsti slavík starší, jak tomu bylo konečně dnes hned dvakrát. Lhal bych dokola všem i sobě, že nenadržuji tomuto skvostu. Že se netěším, až uvidím nejvyšší krásu světa slavičího. Ne, jako že v barvách, na to jsou ve skupině jiní, ale v osobnosti slavíka tmavého! Dlouhé křídlo, po břidlici tónované peří tu a tam, vzácný hlas a neblízkost původu. Prostředí pro život i nelehká cesta Afrikou…

Jak dobře je, že máme to štěstí, kdy druh po okraji svých cest letí i dílem Česko. To se to doufá od stolku maringotky, kde v hrnku sedlině hledám odpověď. I když dnešní noc nebyla kdovíjak vydatná, ti dva zmínění za to stáli. Nevěděl jsem od sítě ani o jednom, dnes byla docela tma. Ale když lovím ve vaku, tušení dostává prostor. Je totiž ten slavík jiný i „na omak“. Neviděný, skryt. Jeden předpisový, druhý po znacích slaboučce haprující. Pak tam jsem já, abych poznamenával, rozlišoval, přesvědčoval se o náměrech zkouškou, valil oči na displej váhy (občas). A sobě odlišní byli i matně po barvách. Jeden opravdu tmavý, druhý polotmavý (pivaři by řekli „řezaný“). Obecně se dívám za ptáky v čase odletu z dlaně. Ale za stavů těchto koukám ještě dýl. Teprve poté hlasitě polknu.

Odletí. Za chvíli, navečer, zítra či pozítří, ale odletí. A poplují dál. Ano, slavíci způsobem letu ve vzduchu jaksi plují. Ta rychlost přesunu bude kolem pětačtyřicítky – možná padesát, víc ne. Dívám se jak odlétá a jsem rád, jak jsem o obrázek okradl noc. Nebýt šťastného záchytu pro kroužkování, ničeho bych z toho nezažil.

Slavík tmavý je poctivý dálkař. Bez diskuse. Zvedne to někde po Skandinávii a zabrzdí v úchvatné krajině kol řeky Kongo. Co všechno proletí, raději nesnít! Co nočních krajin tohoto skvostného světa.

Tak buďte zdrávi. Jdu k fotografovi pro obrázek, aby tu po čase nějaký byl.

Jakmile kontroly slavíků mezi ránem a večerem chybí, táhne se! Něco je nenávratně jinak. A čekám, odkud se z cest ozve první. Současně park vyhlíží slavíky tmavé, i jejich jde čas.

Vedle v rákosí se situace mění podobně ze dne na den, nyní už prostor ovládli rákosníci obecní. Zpěvní jsou po cestě dál. Tak to chodí. Nádherně situaci ilustruje tento lejsek. Je reprezentantem tahového času křovištních stanovišť.

Když teď napíšu „velké“, tak myslím velké. Dorazilo velké množství ťuhýků. Je to tak každé léto, protože krajina kolem je marná, jen u nás velkého hmyzu nad loukami nepřeberně. A nejspíš se to rozkřiklo. Jenže jejich kroužkování nikdy výsledek nepřineslo. Z jihovýchodní cesty nic moc nechodí. Lovící ťuhýk teď málem na každém stromě. A taky mraky špačků! Sežrali, co větve nabízely, a vrhají se do trav za lučními koníky. Mladí, staří – jak je léto sešikovalo dohromady.

Každý rok síť zastaví na přeletu rybaříka, to abych viděl barvy i jiné než slavičí. Pak tedy léto – buď pochváleno!

V nadpise nechť nikdo nehledá více, než liják o půlnoci v Slavičím háji – to vše oproti předpovědi. Hosté z ornitologické společnosti dokončili první část natáčení, noční odchyt leží před námi.

Obloha dobře musela vědět, že jsem navečer kol kriticky ohrožených stromků pobíhal s konví. Měla dát vodu slíbenou, nedala nic, nahradila to až v půli noci – a to převydatně. Přitom o pár kilometrů dál nepršelo. Ale zbytek noci už vládlo slíbené. Měsíc, hvězdy, naděje. Ráno nebylo slavíků půl stovky jako noci předešlé, ale necelých dvacet „na zvládnutí“. Způsobila to nejspíš ona bouřková šílenost. Ve velkém do noci nešli. Ale pak všechno, o čem jsem mluvil v tématu, všechno bylo. Pěnice vlašská, krutihlav, jeden ze slavíků ještě v kabátě kropenatém, i ten tmavý slavík přiletěl. Dodávám: zasloužené! A šli jsme dochytávkou k sklopkám. Líčím o precizně jemném řemesle starých ptáčníků, líčím pastičky samotné. Dávám čtyři, aby se vše i kolem sítí komfortně stihlo. A protože nám mělo o tomto setkání vycházet vše, bylo tak i po keři v ranní dochytávce.

Rozednění ve směru od města a i od trati obstoupila mlha. Šlo o další prověřování od neznámého směrem k nám. A tak se „sklepávalo“ jako na horách za dávných časů, kdy jsme chytali tam. Perlení sítí totiž nikam nevede. Je romantické pro objektiv, jinak k ničemu. Nové sítě první lajny jsou nasákavé minimálně, kapek tedy naspodu oček dostatek. Měsíc je rozlešťuje jak ruka znalce drahé kamení po výbrusu, krása je tu ovšem ku škodě.

Jdu loukou, je zpitá! Do křivolakých rýh natekla bouře, krajinou voní vláha. Je čas bousovského léta a je spokojeně.

Co se musí na slavičích přeletech v létě dít, kdy byl zachycen a kontrolován druhý jedinec od Kostelce nad Labem z kleští Jirky Reifa? Kroužkoval tehdy čtyři nad třicet a jednorázově. Je to hodně, nebo málo? On píše spokojeně. No, ale pro oblast tak rozlehlou, čtyři možné směry pohybu, časový výměr hrstky dní – je to šokující a jistě už nikoli náhoda.

Tyto retrapy mají obrovskou cenu pro naši českou slavíkologii. Posouvají dál témata stará, jak naše společnost je. Přijde-li snad tedy ještě třetí, už mne to příliš nepřekvapí.

Letos běží doposud velice dobrý rok a poznat to právě i na slavících mladých/jednoletých. Ptáci jsou převážně obdobné věkové linky, lze dovodit, že vycházela spíše hned první hnízdění. Bez chyb a vynucených oprav.

Ale mohlo by na chvíli zalézt..

Až bude svítit měsíc, krajina si ošetří spálená záda. Já budu součástí linie sítí a kasat zvědavě lanka pod hvězdy. Když není vítr, velmi si potrpím na úhlednost odchytu. Kapsy, jak po výplatě. Jakoby to bylo před kamerou. Ostatně, to bude zítra. Snad všechno klapne. Hosté přijedou už večer a projdeme společně tahovou nocí.

Ještě nefouklo ze strnišť, ale nenechme se zmást – všechno bude! Jako v tom filmu. Vlastně i tohle je takový film. A já roky už jedním z aktérů. V menší roli. Přál bych si, aby biograf k závěrečným titulkům nepospíchal. Aby to jelo a jelo. Jenomže, takový ten pravý podzim, ten už tady máme. Naše kalendáře jsou v tomto ohledu klamavé. Jedeme se zpožděním, potřeba pořádně vystrčit hlavu z okna toho vlaku. Jako já jednou… Vraceli jsme se z odpoledních čajů (čaj tam nikdo nikdy neviděl). Nějak jsem pobyt přehnal (nejspíš nezvolil správný výluh) a zpátky ve vlaku stál na záchodku nad otvorem, kde se míhaly koleje/utíkal svět. Až do rodného nádraží. Pak hochům z party řekl „„pan dráha““: „Vemte si taky toho na záchodě!“ Vedli mě městem s čelem napůl černým, jak jsem koukal chvílemi ve snaze za vzduchem z polostaženého okna vlaku proti směru jízdy. Vraceli jsme se parní lokomotivou. Ještě na dráze zaskakovaly. Tolik o hlavě, vystrčené z vlaku…

Přelety se překlopily v slavičí odlétání. Kdo při nich sedává o půlnoci, ten o tom ví. Bez přispění zvýšenou tučností a tahovým neklidem. To nechávám ptákům. Sám neletím.

Na závěr v hantýrce postihnu vývoj sledovaného dění: “Včera to vopravdu lítalo!“. Starý rekord parku se klepal jen chviličku, pak jej noc vyrvala a odvlekla pryč. Na okraj Polabí – docela dobrý! Pětačtyřicet i se slavíkem tmavým. To jen k těm, kteří i tady očekávají mluvení v číslech. Čemuž osobně docela dlužím.

Tak buďte při všem podstatném, co milého prázdniny Českem nesou.