Sedím na schodech naší základny a od Jizerek se slabě rozednívá. Musím přejít centrální louku, protáhnout se můstkem v rákosí a vpadnout do „kanclu“. Je skrytý v jívě, je z plechu na střeše i trochu v bocích, propleten větvemi a vyššími bylinami, se stolkem a křesílkem. Visí zde vaky přechovné se šňůrkou, kruhem základny a prodyšnou látkou, mám tu kroužkovací náčiní.
Asi to zase půjde, protože jsem čelovkou nabral ve výšce nad porosty slavičí figuru, jdoucí na přistání. Jihozápadní obraz dotváří kostel za náměstím, křížem za zády pak podobně nasvícený Humprecht u Sobotky. Mezi těmito body je kotel parku, kde ozvěna třese přehrávkou po všech koncích. Můry fascinuje svítilna, kterou jsem spustil kryt haluzemi. Poslední přípravy a dalekohled za límec. Obě linie se ani nehnou, vítr se k půlnoci spakoval a je pryč, netopýři už sítě znají a nemusím je z nich lovit. Oni sem k ránu ale moc nelítají, víc večer.
Je slyšet první kohout od města, nemohl dospat. Měsíc padá na záda, štíhlý. Hvězdy ho tam nechaly a zhasly. Přeletěla asi slípka zelenonohá, chřástal to nebyl. Stejně mi něco říká, že dnes bude „za vlnou“. Tak totiž slavičí léto funguje.
A taky to tak bylo. Slavíků nebylo moc a nebylo jich málo. Hřbet vlny ještě nedošel dna. Dva tři dny bude tak možnost dát si o kafe víc. Chytla se ale zase pěnice vlašská, některý rok je klika a jde o staršího ptáka. Jinak jsou všichni mladí, bez barev a jiskry v očích. Chtěl bych je vidět až dospějí. Jenže – kam za nimi jet! Do Polska? Německa nebo Skandinávie? Co já vím, které křoviny jižní expozice ji vyvedly na svět. Je ráda, že křídla už zas nesou. Je pryč.
Ještě by při slavičí cestě mělo být pracovně. Ještě přesuny nekončí. V samém závěru někdy ke konci prázdnin poletí slavičí nešikové. Všelijak poznamenaní jedinci, kterým jde cesta pomaleji. Pak desky zabalím a uložím spát. Ještě je ale čas na závěry, ještě noci poslední slovo neřekly. Ještě pár křídel převedou.
