Ale mohlo by na chvíli zalézt..
Až bude svítit měsíc, krajina si ošetří spálená záda. Já budu součástí linie sítí a kasat zvědavě lanka pod hvězdy. Když není vítr, velmi si potrpím na úhlednost odchytu. Kapsy, jak po výplatě. Jakoby to bylo před kamerou. Ostatně, to bude zítra. Snad všechno klapne. Hosté přijedou už večer a projdeme společně tahovou nocí.
Ještě nefouklo ze strnišť, ale nenechme se zmást – všechno bude! Jako v tom filmu. Vlastně i tohle je takový film. A já roky už jedním z aktérů. V menší roli. Přál bych si, aby biograf k závěrečným titulkům nepospíchal. Aby to jelo a jelo. Jenomže, takový ten pravý podzim, ten už tady máme. Naše kalendáře jsou v tomto ohledu klamavé. Jedeme se zpožděním, potřeba pořádně vystrčit hlavu z okna toho vlaku. Jako já jednou… Vraceli jsme se z odpoledních čajů (čaj tam nikdo nikdy neviděl). Nějak jsem pobyt přehnal (nejspíš nezvolil správný výluh) a zpátky ve vlaku stál na záchodku nad otvorem, kde se míhaly koleje/utíkal svět. Až do rodného nádraží. Pak hochům z party řekl „„pan dráha““: „Vemte si taky toho na záchodě!“ Vedli mě městem s čelem napůl černým, jak jsem koukal chvílemi ve snaze za vzduchem z polostaženého okna vlaku proti směru jízdy. Vraceli jsme se parní lokomotivou. Ještě na dráze zaskakovaly. Tolik o hlavě, vystrčené z vlaku…
Přelety se překlopily v slavičí odlétání. Kdo při nich sedává o půlnoci, ten o tom ví. Bez přispění zvýšenou tučností a tahovým neklidem. To nechávám ptákům. Sám neletím.
Na závěr v hantýrce postihnu vývoj sledovaného dění: “Včera to vopravdu lítalo!“. Starý rekord parku se klepal jen chviličku, pak jej noc vyrvala a odvlekla pryč. Na okraj Polabí – docela dobrý! Pětačtyřicet i se slavíkem tmavým. To jen k těm, kteří i tady očekávají mluvení v číslech. Čemuž osobně docela dlužím.
Tak buďte při všem podstatném, co milého prázdniny Českem nesou.
