Slavík modráček je v opeření kapitola sama pro sebe. Přestože jsem u nich přivykl mnohému, toto je příliš. Variabilita bažinných slavíků je nejspíš nekonečná. Aby byly skvrněny letky (vyjma třech krycích, kde znaky bývají), to jsem uviděl až dnes ráno.
Běží tah velkých rákosníků, rákosníků zpěvných i obecných. Proužkovaní budou za vrcholem. Jak v parku přezrají rakytníkové keře, objeví se v sítích občas i velká pěnice vlašská. Má na to zpod oblohy „nos“. A dorazili i špačci, aby nepořádek pod stromy byl jaksepatří. V této disciplíně jsou dokonalí.
Pohyby slavíků jsou vysoké, ptáci se budou z krajiny odhlašovat. Pak už vše zamíří do ztracena, až nebude nic. Naštěstí – na to si ještě počkáme. Vždyť rákosí vedle na potoce nezačalo zatím tradičně šustit. Na druhou stranu – velmi varuji: „Jde to potom náramně rychle!“
Měsíci ubývá sil, ale noci jsou pořád průhledné. Rozbíhá se pohyb chřástalů. Jde o mladé ptáky z časných snůšek, staří se naopak v prostředích udrží velmi dlouho.
A chybí voda. To tedy jo. Praskliny v zemi, že místy je vidět do Austrálie, jestli jsem to tedy posoudil správně. Stromy trpí, ale abych ke každému nosil vodu, nebudu. Ať si zvykají.
A sládnou švestky!
