(Od zvláštního zpravodaje z roští)
Toť otázka! Abych řekl popravdě – zatím to lítá. Trochu mám obavu, zda není vše mírně popostrčeno, aby zbylo taky na srpen. Uhlídáme.
Noci už zase makají a vedou, a vedou. Prastarý kolotoč, který snad teprve naše kroužkovatelská generace pořádně bere za řetízek. Je to jistě jasné všem. Může za to technická způsobilost a investice do ní. Sítě, aparatura. Čas nepočítám, ten měli tito lidé po ruce vždy. Některé úspěchy/zápisy se prostě musí vysedět. Jako, když se chodilo na kapra. Dobře to znám. Já jsem ale po podobných spíš jenom koukal, líčil jsem totiž na úhoře a to byl svět docela jinačí. Seděl jsem u Klenice pod zimním stadionem, v místě, kde vody bylo akorát tak pro kytky ve váze, a věřil, že noc strouhu promění. A ona proměňovala. Když lidi jeli z práce z fabriky v dvacet dva dvacet, „policajt“ z ubrousku letěl k prutu a druhý za moment taky. To ale ne pokaždé, tak snadno nebylo. Jenomže mám pocit, že tady někde se formovalo moje nadšení pro věc. Vydržet prostě a věřit! Občas na to v maringotce, než usnu, vzpomínám. Co za tím je, že mne to pořád tak baví. Podtrhnu to – a už abych zase padal: Všechno je natolik zajímavé, tak nakrmené úžasem, že pootáčet tím kolem štěstí je jako mávat na děti prvním předplaceným mobilem.
Tak buďte zdrávi, a létem postupujte zvolna. (Na fotku nemám moc času, ale tohle – víc než galerie – je normální kroužkovatelův zápisník). Po internetu bývaly mnohde, poztrácely dech. Vím ale, že takové čtení je fajn, proto zasedávám. Dávám, a zase dávám.
