Ptáci začínají spěchat. Slábnoucí srpen ,ten je rozhýbal. A nocí, které by komfortně mohly vést, těch bývá o tomto čase spíš po šafránu. Dnešní vedla, i když ji zkraje provázel déšť.
Čísla nevysoká, zážitky mocné…
Chybí letos zatím například velcí ptáci, nechytil se jediný. Jeden chřástal tedy ze sítě vyskočil, to ano. Špatně jsem situaci vyhodnotil, šel z protistrany a netlačil do sítě. A taky chybí cizí hliník. Ani tuzemský, ani zahraniční příliš nejsou. Ale všechno ostatní – to je tedy třída! A v konci chytání to bývá opravdu vzrušující. Žádný zákryt. Třeba pěnice vlašská, nádherný sameček se žlutým okem…
A nebo – a to jsem tedy sbíral oči po zemi – co všechno může od severu letět! A hlavně proč, když čas ještě je. Kdo vyhání tyto nervózy k cestě, když připraveni nejsou? No a nebo to celé pořád čtu chybně a funguje jinak. Slavík tmavý – adultní, se zdaleka neukončeným pelicháním. Hubený jako žebřiny, chytit se mu nechtělo, do osmi ranních byl zalezlý v „kanclu“. Typické chování pelichajících slavíků obecných v závěru procesu, ovšem kdy je každý doma na hnízdišti! Když už tohoto zmatence dobrá noc vyhnala na křídla, zůstala při něm „pelichající“ ostražitost. Chytil se až „na ticho“. Tito zjevové jsou kořením výzkumu, přicházejí, aby badatel opakováním se všeho a vždy neusnul. Těch pár vět, kterými jsem momentku doprovodil, jsou pouze stínem ohromného přemýšlení. Událost nese ohromný potenciál.
Ne, dnešní noc nebyla z obyčejných, a prvně snad jsem to věděl dopředu. Předchozí dvě tomu ze všech sil nahrávaly.
