V nadpise nechť nikdo nehledá více, než liják o půlnoci v Slavičím háji – to vše oproti předpovědi. Hosté z ornitologické společnosti dokončili první část natáčení, noční odchyt leží před námi.
Obloha dobře musela vědět, že jsem navečer kol kriticky ohrožených stromků pobíhal s konví. Měla dát vodu slíbenou, nedala nic, nahradila to až v půli noci – a to převydatně. Přitom o pár kilometrů dál nepršelo. Ale zbytek noci už vládlo slíbené. Měsíc, hvězdy, naděje. Ráno nebylo slavíků půl stovky jako noci předešlé, ale necelých dvacet „na zvládnutí“. Způsobila to nejspíš ona bouřková šílenost. Ve velkém do noci nešli. Ale pak všechno, o čem jsem mluvil v tématu, všechno bylo. Pěnice vlašská, krutihlav, jeden ze slavíků ještě v kabátě kropenatém, i ten tmavý slavík přiletěl. Dodávám: zasloužené! A šli jsme dochytávkou k sklopkám. Líčím o precizně jemném řemesle starých ptáčníků, líčím pastičky samotné. Dávám čtyři, aby se vše i kolem sítí komfortně stihlo. A protože nám mělo o tomto setkání vycházet vše, bylo tak i po keři v ranní dochytávce.
Rozednění ve směru od města a i od trati obstoupila mlha. Šlo o další prověřování od neznámého směrem k nám. A tak se „sklepávalo“ jako na horách za dávných časů, kdy jsme chytali tam. Perlení sítí totiž nikam nevede. Je romantické pro objektiv, jinak k ničemu. Nové sítě první lajny jsou nasákavé minimálně, kapek tedy naspodu oček dostatek. Měsíc je rozlešťuje jak ruka znalce drahé kamení po výbrusu, krása je tu ovšem ku škodě.
Jdu loukou, je zpitá! Do křivolakých rýh natekla bouře, krajinou voní vláha. Je čas bousovského léta a je spokojeně.
