Kalendář se dopřeklápěl až do raných srpnových dnů, a to je čas tmavých slavíků. Obzvlášť mi imponuje, objeví-li se v hrsti slavík starší, jak tomu bylo konečně dnes hned dvakrát. Lhal bych dokola všem i sobě, že nenadržuji tomuto skvostu. Že se netěším, až uvidím nejvyšší krásu světa slavičího. Ne, jako že v barvách, na to jsou ve skupině jiní, ale v osobnosti slavíka tmavého! Dlouhé křídlo, po břidlici tónované peří tu a tam, vzácný hlas a neblízkost původu. Prostředí pro život i nelehká cesta Afrikou…
Jak dobře je, že máme to štěstí, kdy druh po okraji svých cest letí i dílem Česko. To se to doufá od stolku maringotky, kde v hrnku sedlině hledám odpověď. I když dnešní noc nebyla kdovíjak vydatná, ti dva zmínění za to stáli. Nevěděl jsem od sítě ani o jednom, dnes byla docela tma. Ale když lovím ve vaku, tušení dostává prostor. Je totiž ten slavík jiný i „na omak“. Neviděný, skryt. Jeden předpisový, druhý po znacích slaboučce haprující. Pak tam jsem já, abych poznamenával, rozlišoval, přesvědčoval se o náměrech zkouškou, valil oči na displej váhy (občas). A sobě odlišní byli i matně po barvách. Jeden opravdu tmavý, druhý polotmavý (pivaři by řekli „řezaný“). Obecně se dívám za ptáky v čase odletu z dlaně. Ale za stavů těchto koukám ještě dýl. Teprve poté hlasitě polknu.
Odletí. Za chvíli, navečer, zítra či pozítří, ale odletí. A poplují dál. Ano, slavíci způsobem letu ve vzduchu jaksi plují. Ta rychlost přesunu bude kolem pětačtyřicítky – možná padesát, víc ne. Dívám se jak odlétá a jsem rád, jak jsem o obrázek okradl noc. Nebýt šťastného záchytu pro kroužkování, ničeho bych z toho nezažil.
Slavík tmavý je poctivý dálkař. Bez diskuse. Zvedne to někde po Skandinávii a zabrzdí v úchvatné krajině kol řeky Kongo. Co všechno proletí, raději nesnít! Co nočních krajin tohoto skvostného světa.
Tak buďte zdrávi. Jdu k fotografovi pro obrázek, aby tu po čase nějaký byl.
