Nad Slavičím hájem svítá, poslouchám, jestli nezazpívá modrák. Na Zvolínku v povětří něco je, strnad rákosní určitě, a na zbytek bych potřeboval uši, co neprošly kovárnou.
Pak vstává den a jde mu to svižně. To ale netuším, co uvidím pár hodin tudy procházet. Jako v horském sedle v podzimu. Neskutečně silný tah lindušek lučních. Ne, že by proud byl nepřetržitý, ale sotva se rýhou mezi boulemi propletla skupina třiceti, už se v dálce nad barokní střechou svaté Kateřiny kreslí další. Je ohromná klika, že zrovna tito ptáci sledují terén nakrátko, takže opravdu i v této nížině vlní pohyb jediným přísným směrem. Něco po deváté úchvatnost končí. Kolik jich prošlo od Domousnické brány rýhou až nad Šalandu, těžko počítat. Nepamatuji, že bych u nás zažil kdy podobné – a to není podzim, kdy přeci jen je to jiné. Ptáci táhli od jihozápadu, nezastavovali.
Byli i skřivani, ale tak obvykle. Po skupinkách. Ti naši už někteří v hroudách jsou. No a? Zmizeli bramborníčci jako když tleskne. Vlna je pryč. Vypadli asi po kolejích.
Přikroužkoval jsem tři úpolníky a strnada rákosního. Už to půjde.
