Nad Slavičím hájem svítá, poslouchám, jestli nezazpívá modrák. Na Zvolínku v povětří něco je, strnad rákosní určitě, a na zbytek bych potřeboval uši co neprošly kovárnou.
Pak vstává den a jde mu to svižně. To ale netuším, co uvidím pár hodin tudy procházet. Jako v horském sedle v podzimu. Neskutečně silný tah lindušek lučních. Ne, že by proud byl nepřetržitý, ale sotva se rýhou mezi boulemi propletla skupina třiceti, už se v dálce nad barokní střechou svaté Kateřiny kreslí v dalekohledu další. Je ohromná klika, že zrovna tito ptáci sledují terén nakrátko, takže opravdu i v této nížině vlní pohyb jediným přísným směrem. Něco po deváté úchvatnost končí. Bylo to něco! Kolik jich prošlo od Domousnické brány krajinnou rýhou až nad Šalandu, těžko vypočítávat. Nepamatuji, že bych u nás „dole“ zažil kdy podobné – a to není podzim, kdy přeci jen je to jiné. Ptáci táhli od jihozápadu a nezastavovali.
Byli i skřivani, ale tak nějak obvykle. Po skupinkách. Ti naši už někteří v hroudách jsou. No a? Zmizeli bramborníčci, jako když tleskne. Vlna je pryč. Vypadli nejspíš po kolejích.
Přikroužkoval jsem tři zdejší úpolníky a strnada rákosního. Ono to půjde.
