Ještě, že je v parku dost práce a sítě mohou filtrovat vzduch podle libosti. Fakt se nepředřou, kapsy mají prázdné.
Ne úplně, za pracovní výměr popolední až do setmění občas jedna křídla zastaví. Tím se ale plíživě park prokroužkovává a bude přehled. Takový byl plán v začátku roku.
Dobře toto „bloumání“ znám, prakticky jsem na něm přírodovědně vyrostl. Času nelituji, každý si život lajnuje po svém. Ušetřím jej zas jinde.
A krajina jakoby to věděla, už na můj zájem čeká. Ti ptáci osazenstva Slavičího háje nejsou výjimkou. Tak třeba detailně vidím do výskytu strnadů rákosních. Bude jich víc než ten jeden – dva páry. A už také v párech někteří jsou. Vidím do pohybu budníčků, ti místní určitě nejsou, tam čekáme. Křovinná vrba kvete a láká je přímo nad vodním přepadem. Hlas padající vody, květy, hmyz na nich a linie rákosí – to je pro tyto drobné cestovatele nabídka ideální. – A zase, člověk musí trpělivě přičítat jednoho k druhému, není to žádná „sklizeň“. Každý muzejní kroužek hliníku je ovšem hráčem. Mám vyzkoušeno, že náhoda přesně taková je. Ji se snaží překřičet prostá matematika a šance množstevní, obě k tomu patří. Mně jde ale o setkávání s opeřenci v našem rodinném prostředí. Zkoumat, co vše je možné uvidět a zažít. Poznat, dozvědět se. Naučit pracovat s intuicí. Dočkávat se hezkých momentů, a někdy taky ne. Pak se tedy vychystat na šanci další, jen co se očima na kalendáři o jedno políčko přeskočí.
Učím se a poučuji, někdy to v životě bolí. V případě ušatých zajíců jde spíše o drobnůstku, člověk to opraví. Představte si: vinou pletiva, které jsem zvolil nyní nedávno, dokážou okousat terminály keřů i menších stromků. A tak to předvedli. Mám je za to pomlátit, když jich u nás bydlí jak psů? Některá výsadba možná nepřežije, já ano. A tak už roluji doplňkové plůtky k záplatám a pořídit musíme i pro hlavní oplocenku podobné. Chtěli jsme přírodu – tak ji máme!
