Tohle mám rád. Líska se za cestou rozsvítila a bude se žít! Není to signál úplně ke mně, ale můžu si vzít z té radosti též. Tažní ptáci míří k domovům, ti náročnější alespoň do další zastávky. Taky ovšem jednoho dne doletí tam, kde to znají. Brávníci spěchají k lesům – jako loni, jako i tenkrát se zpěvem. Čekal jsem na to, co budu povídat.
Je potřeba všeho nechat a vypadnout někam, kde to pořádně žije. K potokům, do skal, do polí i do všech těch dojatých zahrad. Tohle je energie, která má barev na rozdávání. Obyčejné Slunce – a umí takové věci! Žene křídla nad hladinou, postrkává je v kopcích. Potom je brzdí, když dole se zdá být pohostinně. Ona padají. Patří čejkám, kulíkům a hrstce špačků, co létávají při nich. – Jo, je to tady! Teď už doopravdy. V ruce mám starý dalekohled, co ten toho viděl! A taky neviděl, vždycky něco nevyjde. Proto tam ale člověk nepřichází, utíká pro zážitek. A ty teď budou.
Příroda je můj Bůh, jí věřím a kdykoliv mne to napadne, můžu se přesvědčovat. Toho si cením i v ornitologii, nejen na životě. Přesvědčování. Člověk tím totiž roste, nepřešlapuje na fleku. Teď toho nastanou žně. Údivu nepřeberně. Projíždím kolem čapího hnízda, kdysi jsme ho s Tomem postavili. Nebylo první, ani poslední. Jenomže – tohle „jede“! Mívá domácí vždy, byla to trefa. A lidé se přichází dívat. Netuší, jak jim to přeji. I já jsem takhle hledal cestu ke krajině. Pořád to úplně nešlo, napadalo na nohu. Pak mě potkali slavíci. No, a bylo po kulhání. Vletěl jsem do dění, až roští zašumělo. Odraný, zvědavý, zpocený, rád.
