V mimosezónním čase zde budou viset nejčastěji zprávy z našeho parku. Tady jedna čerstvá…
Slavičí háj je v povodňovém měřítku na dvojce. Je to legrační, potok plný ryb. Jsou ryby, budou černí čápi, jen co přiletí k Rachvalům. Hnízdí na dubu roky.
Na rouby třešní už bude možná pozdě, ale letěl jsem je rychle zajistit a založit. Máme tam totiž třešničku která je mimořádná a takovou třeba rozšířit. Podnoží všude spousta a synovi se tato činnost výrazně daří. Co jsem ale zažil v odpoledni. Pod les na horizontu se zabodla duha, ale jaká?! Širší než delší po oblouku. Pak je jasné, že barev bylo dost. To ale na příběh nestačí, to je postřeh vedlejší.
Kvíčaly odněkud přilétly v pěkném mraku, ale nesedly v centrální vrbě po vrcholcích, jak to dělají před noclehem, vstoupily do koruny. Díval jsem se z auta od termosky s čajem. Bylo to pro mne zvláštní – co je to za taktiku? Vyšlo pozdně odpolední slunce, když jsem pochopil. Chystaly se totiž k přepadu potoka s mocnou křovitou vrbou v zádech. – A už přeletovaly, po jedné i po desíti. Bylo mi jasné, že jdou k vodě. Odtok pod přepadem je proložen pískovcovými bloky nestejných hlav, to aby ptáci měli na výběr za rozličných stavů hladiny. Z auta jsem tam sice neviděl, ale v místě zůstaly dlouho, což je jasné. Plašit jsem je nechtěl, v tomto množství jsou nesmírně citlivé a vždy jich několik hlídá.
Mám slavičí park rád. Teprve se tam sice jaksi „zahřívají motory“, ale ono to přijde. Spíš přichází.
Letěli skřivani. Ale nebrzdili, letěli k horám a dál. Hlavně ale, že už jsou ve vzduchu, že už konečně jsou. Věřím, že v některém proudu budou i naši. Klidně si počkám.
Modřinky, mám takový pocit, že ani partnerskou dvojici přes zimu nerozpustily. Na každý pád už okrsek frekventují hodně natěsno. Já jejich návyky znám. V zimě proklepávají rákosní stvoly, je tam potrava jako v chlaďáku. A protože v sadech od východu na západ necháváme stát mrtvé dřevo, hledají i tam.
Z květů zatím jen sněženky a lísky. Ovšem – jívy to mají předrozjeté opravdu dobře. Uvidíme.
