Budu prolézat archív a hledat podezřelou fotografii. Je to už přeci pár let. Chytil jsem slavíka a vyděsil se. Přišel mi prostě jiný. No, uvidíme, jestli fotku najdu a co na ní bude.
Kolega Roman posílá všelijaké zajímavosti, hlavně k tématu. Chodí i sem na blog, takže pozdravuji.
Tentokrát upozornil mezi raritami anglického žebříčku na loňské září. Ve Skotsku vyfotili slavíka, který tam zbloudil, a to dost zajímavě. Byl to pěvec východu Luscinia megarhynchos golzii. Já samozřejmě s tímto poddruhem obeznámen jsem a právě na něj jsem tenkrát pomyslel, než jsem obraz odložil. Ovšem, nemožného v naší ornitologii není nic.
Třeba z toho vůbec nic nebude, nevím. Ale třeba ten světlý nadoční proužek, ten jsem tam prostě viděl. Ostrované jej mají, já mám nejspíš moc velké oči. Uvidíme. Když to nevyjde, alespoň budeme moci ještě se k tématu vrátit. Spousta pěvčích zatoulanců sleduje severní pobřeží a pak udělá nějaký krok.
Ať to dopadne jak chce, je krásné držet v hlavě ornitologii. Ona vás přiblíží do světa českého peří – a třeba i toho světového. Tam já však nechodím, neměl bych to v hlavě kam dát.
Slavíci jsou věda, to je jasné. A člověk vnořený de této problematiky může bádat, učit a radovat se.
Mohl by téma rozdělit třeba na mladé a starší – už to je zadání jako hrom. A hned k tomu hlasitě dodat, že je potřeba umět je odlišit. Pro otázku jejich přemísťování Afrika – Česko, a naopak, jde kupříkladu o veličinu zásadní. Častěji tady mluvíme o první kategorii, protože letní chytání se týká především jí, ale slavíci „ v druhé zimě“ a dál jsou hodni obdivu zase o trochu jinak. Nemusí řešit postupovou paniku, nemusí čelit ústrkům po návratu domů. Jsou dravější, sebevědomější, umí se vyznat.
Díval jsem se nedávno znovu na migrační zápisy slavíků obecných i tmavých – adultních, z projektů po Evropě. Téma jak hrom! Geolokátory nejsou přesné a za určitých stavů i nespolehlivé. Jak se ale říká: „Lepší, než drátem do oka!“. Co ale umí spolehlivě – a o to jde právě mě – časování odletu. Ty shody křičí k zvídavému, že letní „startovní výstřely“ k starým přepelichaným nejsou náhoda. A oni umí i letět. Jakmile někde sednou k odpočinku – a že těch míst po osobních mapách moc nemají – zalezou a zmizí. To ale není nic nového. To přeci znám z průběhů pelichání po každém jednom hnízdění v létě. Že se ježatý dospělec ozývá na kontakt pořád z jednoho místa? Den za dnem? A je to vůbec možné? S klidem můžu potvrdit: „Je“. Důvody vypisovat netřeba, léto a lokality to prostě dovedou. Hůře už může být v zastávkách po planetě. Tam oni na dálku nedohlédnou, vzít musí, co je. Pak se stane o jednom z příletových jar, že tmaví z východního tahu naberou zpoždění až hrůza. V Africkém rohu, který sejmulo sucho. A s nimi to odnesli obecní ťuhýci, a někteří další. Jó, kdybychom viděli jejich očima!
Hleďte, sranda to není. Ty cesty jsem po jejich boku nikdy neabsolvoval, ale ledacos si dovedu představit. Nevede to v mé hlavě jinam, než, že když přiletí, když se jim návrat povede, prostě soukromě žasnu. To jsou chvilky vysoké intimity sledovatele. A nejdou zbrzdit, natož odstranit. Proč bych to ale dělal?! Když se mladému olympionikovi podaří vyhrát a okolí bouří, taky se neuteče schovat někam pod schody a počkat až nával přejde. Jo jo. I ornitologie to umí. Tak třeba: Viděli jste už letos skřivany? Hromnice ze svátku dávno vystřízlivěla, měli by tady být. Já jsem to štěstí neměl, ale to neznamená, že už nad námi nejsou. Až přejde vlna nevýrazných mrazů, počkejte, co se bude dít po krajinách. Jaro už potřebné signály má.
Vidím to jako loni. Co loni? Bylo to tak už předtím!
Bude od Rachval znovu vanout vzduch večerem, takový ten lehký, opojný. Posbírá vůni všech našich jabloní a rozprostře až za potok. Bude pár momentů před májem, který i letos přijde. Od Afriky v tom čase přilétá opožděný prastarý slavík a přede dveřmi se rozezpívá. Je rád. Všechno to kolem, i já ho poznám pro chudší zpěvník, ale je svůj. A jenom přes cestu, přes několik drnů trávy šroubuje nad keře docela jiné noty černohlávek. Je podobně stár, i podle kroužku. Ten se navrátil od Bosporu, mladší už mnozí létají do Anglie, on na svém už zůstane. Když za sluncem, tak tedy za pořádným!
Sedím na kameni a čas brzdím tak, že málem zastavil. Pro napsané jsem budoval Slavičí háj. Jsou to moji přátelé. Oba zpěváci se budou snažit jako vždycky. Nejde o hodně, jde o všecko!
Podrost pospíchá k obloze, aby, až se zadají, bylo bezpečněji. Jestli se sejdou, den bude krásný nejmíň „na druhou“. Jaro se z lesů, luk a okolních polí nahrne k nám, připluje v potocích. Snad i ti skřivani od loňska dokáží najít potřebný směr a usadit se. Mají nachystány holinky. Ne jako holínky – gumové boty. Holinky, jako místa v prostředí, kde plevely držím jen tak, aby na sebe viděly (s tím „y“ na konci mám trvalý problém, tady čeština klopýtá. I u stromů a jiných, psal bych raději „i“). Nic už s tím nenadělám. Budu to tak alespoň vyslovovat, jsou to mí přátelé.
Ještě bych rád poznamenal: jaro už je na dálku vidět.
Je rozhodnuto. ČSO vybrala černohlavou pěnici. Už podruhé, nejdříve si ji vzala do znaku společnosti. Teď ji máme ptákem roku a budeme jí nadbíhat.
Je to druh pěvce, klasický průvodce slavíka. Na stanovištích se s ní setkávám často. I často se chytá. Kdo by ji vzal jako specializaci, pohlavní dvojtvárnost je super. Běží na ni projekt pod Prahou v létě. Choteč, se místo jmenuje.
Zajímavý má zpěv, to je jasné, zajímavá je migračním chováním. To v novém století mění. Část ptáků už nelétá do Afriky, ale na západ do Anglie. A přežít tam umí. Já jsem ovšem u nás v zahradě odchytil zpěváka, který ještě starou cestu dědů absolvuje. Kroužek dostal v Bulharsku.
Pěnice černohlavá přilétá pár hodin před slavíky, spíše s nimi. Do Slavičího háje na křižovatku se vrací zpěvák, tam prve označený. Život vede jiný, než slavíci kolem. Nedrží se tolik při zemi.
Takto vypadá. Na snímku je onen sameček, co letěl první cestou po narození po dráze k Černému moři (kroužek Museum Sofia). Pak ohnou do Afriky a někdy zpátky domů. Chytil jsem jej na střeše kovárny v koruně rané třešně. Chodil si tam natrhat.
Tady jeho partnerka, když jsem psal o dvojtvárnosti.
Chodím vyhlížet jaro do Slavičáku, jak parku říkají děti z kroužku. Hledám vzkazy, kterých ještě moc není, přeci jen mrazy skončily teprve nedávno. Zem, kde hlína vyčnívá, je oklouzaná, nad trávníky poletuje hmyz. Kvíčaly, které ve velkých počtech přilétají vpodvečer k nám, pakomáry chytají. Na noc na spaní. To ale ještě chvíli potrvá. Teď jsou ještě vzadu slyšet jeřábi, opravdu přezimovali. Modřinky okolo dutiny v infotabuli už jsou taky obě, neodvratitelný konec zimy běží.
Prořezával jsem křoví kvůli staré hrušni, aby měla víc prostoru na úkor mirabelek. Ten strom je krásný a teprve bude. Dokonce loni plodila v tom pološeru. Letos prostor ocení. Kdo ji vysadil, nevím. Zda v tom opět jede kolega zahradník – je to možné. Vysázel tu takových stromů, když jsem ho chválil jednou k němu samému, málem mi vynadal. Už to „neudělám“, nemá to rád.
Kvíčaly se hromadí všude kolem, dívám se do opravdové výšky takovým jako pokusem – a ony jsou i tam! Musí jít už o nocoviště hodně „provařené“. Jsou jich stovky. – A pravda, některé se tu pohybují i přes den, ale to není ani padesátka. Potravy tu pro ně zůstalo dost, působí spokojeně. Pak už se stmívá a ony pořád jako by nocleh neplánovaly. Skáčou v louce (typické jarní chování), a přilétají další. A už je opravdu docela šero. A tmavne ještě víc, teď už to jde rychle. Tak! A teprve teď odkrývají karty a prozrazují potřebu. Od louky (dávno jsem ukryt pod mohutnou oskeruší) vlétají do stěny pichláčů. Tiše. Vůbec se neozývají. A tma jim pomáhá. Že není sníh, temno je poctivé. Opatrně jdu obloukem do auta, je potřeba odjet. Kotlina zvolna usíná.
Zima odchází, ale kamna ještě nechte v pohotovosti. Imbolc doznívá v ohromné naději s Brigid – patronkou těhotných.
Já pro zahřátí přináším obrázek.
No a přihodím vzpomínku na báječnou atmosféru prázdninových nocí, kdy přebývám v parku. Nyní se do nálady těžko vkládáme, protože jsme zvenčí přišli promrzlí. Nebo spíš zmoženi inverzí. Ale opravdu, byl tehdy letní červencový večer. Takový, co zem téměř nevychládá, hvězdy přišly jen chvíli a předčasně schnoucí tráva v něm olizuje rány.
Sítě jsou rozestaveny v odchytovém scénáři, stolek pod hrušní plný náčiní, slyšet je ojedinělé drozdy. Jsou to ti z prvních ve vzduchu a spíše z místních, ukládajících temný kraj do paměti. Budou přeletovat do blednutí shora, pak počkají přes rozednění a půjdou se někam dobře najíst. Vyhodnotí co viděli, a na konci dne vše zopakují.
Večerní Slavičí háj je překrásný. Než se rozhodnu na dvě hodinky sesypat kosti na rozhozený spacák, jdu ještě dozadu k motýlí louce zkontrolovat, jestli je s majetkem všechno v pořádku. Rosa schází, fůra kytek ani nezatahuje žaluzie, makají přes noc. Pak tedy voní. Nepřemísťuji se totiž po cestách, chodím trávou, je to záživnější. Ani se mi zpod kopce nechce, ale tím mrzačím ony dvě hodiny vyčleněné k spánku. Pořád se okolo něco děje a, i když je člověk součástkou obecně otupělou, ledacos ještě pobere. Zpátky jdu při hraně rákosiny a moc dobře vím, že tam „noční proud“ jede též. Pak lehnu na chvíli a mobil to už zase končí. Je potřeba hrát a rozprostřít. Noc je o trochu starší a plná naděje. Teď už by ptáci měli být vnímaví a má to cenu. Protože zdaleka není vše pochopeno, hlava už uléhat nechce a téma v sobě překlápí. Zčásti do toho vstupuje také okouzlení. Fascinace, chete-li. Vždycky jsem na vlně tahů – odněkud někam, ujížděl, i když dřív se tomu tak neříkalo. Před ornitologií to byla udice, ale z oboru hlavně úhoři. Jejich žití v naprosté neskutečnosti a tak… A ještě před tím motýli, toužil jsem uvidět v životě lišaje oleandrového, což se nenaplnilo. Zaléčili to až ti úhoři. Neměl jsem ovšem ani tam ještě hotovo, když do hlavy vletěli slavíci. U nich už bych chtěl setsakra dát si pozor, abych to k výsledku dopracoval. Nepovolím – a ani tak nějak už nemůžu. Roky fascinace tahem nekompromisně mizí do dálav jak dospělí úhoři k Sargasovému moři. Sečíst svůj pobyt a udělat za vším tečku.
Když podobné honí se hlavou a slavičí noc – potvora, tomu přikládá pod kotel. Když máte území, odkud vás nikdo kecáním nemůže vyhnat, toť výhra nade vším! No a pak už jde při sítích kontrola za kontrolou (dělám jich víc, abych se opravdu naučil) a vše se začíná dívat k východu. Jak bude svítat, nachystat lampu čelovou a prošacovat se, kde je ten lístek do divadla.
Já to tu vykládám tak trochu v nadsázce, chci hlavně fenomén pořádně poznat – ano – vědecky, to napsat, myslím, je na místě. Takový polovědec z očouzené kovárny.
Vím to úplně přesně. Bude už zase pořádné jaro. Budu mít v ruce krabičku tónů a srdce pod bradou. Po čtyřicáté šesté půjdu pod větve. S ušima od kladiva utahanýma, ale dožiji s tím. Mám ještě oči a vyzrálou intuici. Bude sedmého – to by bylo na rekord. Kterou z lokalit vybrat, aby se zbylé nezlobily. Stovky vztyčených prostředníčků.
Bude sedmého a vítr bude lehký. Lehounký tak, aby nerozvál vůně slavičích zákoutí. Bude po ránu a se svačinou vydržím po celý den jen s nimi. S větvemi. Pro člověka, který 365 dní myslí na koníček, to bude za odměnu. Vždycky jsem se dočkal. Neříkám, že tak časně, ale přiletěli. Pak už na nějakém tom dnu nesejde. Když rekord nepadne, stížnost nikam psát nebudu. Ani ministrovi. Stejně by mě s tím poslal do …… . Vždycky jsem byl spokojen s tím, co je. Co jsem si vyběhal třeba u náhody. Jo, i s tou počítám. Nedala mi košem už tolikrát.
A pak už to pojede. Jeden za druhým budou vlétat do dveří příbytků na střední Klenici. Ta bude vody navinulé – jako bych to neznal! Bude mi přikyvovat a říkat: „Pavle, tak moc se tebou bavím. Tys´u toho vydržel! Vidím tě jako včera. Jak jsi stál támhle u stavidla a nevěděl kdo zpívá. Jaks´ přijel večer na tom strašným kole, aby ses´ ubezpečil. Věděla jsem, že se vrátíš – a víš co? Věděla jsem, že přijdeš i dnes! Bylo to poznat už tenkrát. I proto těm rezavým frajerům držím palce s tebou, abysme se tu vespolek potkávali. Vítej na tom našem břehu!“
Toho sedmého nebudu pro nikoho k zastižení. Výheň bude studená jak pivo z třetího schodu, z domova čerstvý opušťák. Půjdu se těšit do krajiny. S Knihou slavičích příletů v ruce. A taky s pastičkami a nějakou kratší sítí. Jak roky jdou, je první den vyhlížení psychicky vypjatější. Jsou mými přáteli a záleží na tom, aby doletěli. Potom to objedu, až duben zmizí. Kontrolou od Humprechtu k Jizeře. Po celé té rýze slavičích přistávání. Chtělo by to pak za dva týdny zopakovat, ale na to nikdy už nemám čas. Ani teď, když jsem v penzi. Je těch míst totiž strašně. Proto se nemohu přihlásit do žádného projektu, ke kterým zadavatel aktéry zve. Bylo by to ode mne nepoctivé. Nejsem zvyklý metat čísly jen proto, že lidi pro jméno věří. Zděsil bych se v září sám před sebou. Kdo nevíte proč v září? Končí sezóna.
Začal únor. Zdá se, že ještě nedávné předpovědní modely otáčejí. Vážení, jaro bude, i kdyby slunce dobíralo starou dovolenou! Vždyť to je každý rok málem to samé.
Obrázky tady od nás. Když slavičí jaro stane realitou. A koberec, který si rekové před dveře nárokují.
Jde o slavíky, kteří nyní po přelomu roků stali „dvouletými“. To ale jen v našem pojetí. Jinak jim první rok doběhne až v červnu, v kterém se loni narodili. U nás jde o tzv. kalendářní rok, kvůli práci s daty. Pro dnešní zamyšlení nejsou ale věty předchozí podstatné, důležití jsou samotní aktéři. Budou se vracet od Afriky už v dubnu. V archívu mám k těmto „prvonavracečům“ spoustu výsledků a téma je zajímavé.
Může kolem nich na jaře vzniknout i determinační chaos, protože ne každý se vrací s odznakem dětství na kabátě. Některé se daří přiřadit až po zvýšeném úsilí. Říkám to na rovinu a myslím, že právě takové chování je profesionální. Obtížný materiál pod lupu je však vzácný a je i příležitostí posouvat se dál. Hodně našim snahám o černobílé rozlišování škodí africké slunce, škodí i čas. Jak stále někam jde, peří odírá. A především na koncových obrysech, kde se hledá nejvíc.
Známe znaky hlavní a pomocné. V určování hrají obě skupiny roli významnou. Protože se v tématu přehrabuji opravdu dopodrobna, mám i kategorii třetí „podpomocnou“. A mám ji v oblibě. Tam už je ovšem tak trochu potřeba koule z křišťálu. Pak možno i ze starých zápisů zkoumat nestanovený věk například podle okolností při návratu zjara. I podle chování – zda a jak výrazně jedinec bloudil či kde zakotvil po příletu. A v samotném opeření? I na něm bez znaků můžeme přijít k nápovědám. Stačí si na odletu (v létě) všímat stavby a poměrů per. Krovek, letek i per rýdovacích. Ovšem pozor. Řada údajů z všemožných klíčů pluje v nepřesnostech a chybném odpozorování. Či staví na vzorku nevelkém, kdy hned za dveřmi čekají výjimka za výjimkou. Jež údaj vystřelí docela jinam.
Je ovšem napínavé určovat slavíky a nebát se záludností. U jarních nás hledání pokaždé obohatí. Pokud ovšem s otevíráním ruky v zbrklosti nespěcháme. Minuta navíc se může připsat výživnou. Jarní slavíci nejsou snazší a nejspíš je to správné. Vždyť ani lidé se nedají zaškatulkovat bez odchylek. Vezměte nadšené sběratele poštovních známek a jiných platidel. Hledá se tam odklon od klasické ražby třeba v podobě mincmistrova lajdáctví, či chyba v potisku zubaté záhadnosti. Cení se tak nějak mnohé. I já pro slavíky ukládám raritní situace, protože přítomny jsou-bývají, a dotváří téma unikátní. Kdy koníčkáři spravedlivě natáhnou na paži pásku badatele.
Je první únor, a jestli někdo z vás náhodou ne, já jaro vidím! Únory, tak nějak od toho „Vítězného,“ už nemají sílu.
Jako bych slyšel od túje před kovárnou, protože jsem se řádně nedíval. Dívám se tedy líp a pozorněji – jasně – jak to, že jsem byl zbrklý. Vždyť tam jsou v království šištic poukrývaní uhelníčci! Odněkud přiletěli a živí se živí. Jinými slovy – jsou při životě. Není to slabé poměření jejich pobytu? Vždyť jsou najednou čilí až oči přecházejí.
Vzpomněl jsem si, jak to mám se slavíky. Tam to bývá s koukáním nesmlouvavě horší. Větve se po příletu brzy čepýří a průhlednost mizí. Oni to ví, vždyť přílet kvůli tomu i načasovali. Zmizí nám a zůstane jenom zpěv. A hrdost, že u nás jsou. Pak zmizí i ten zpěv, hrdost zůstane. Protože my jim nadbíháme při zájmu rozmnožit se. V Slavičím háji na přepracované tabuli se objeví informace o tom, že každá ležící větev na zemi, každý zdánlivý nepořádek je záměrem. Že právě to je typické pro slavičí ráj. A hned jsme se přistihli, proč ani slavíci pobyt doma nemají mnohdy lehký. Protože prostě ten „brajgl“ na zemi nejednomu vadí. Oni pak nemají kam seskládat listí pro základ domova. Poukládané větve na zemi, to byly první kroky přípravy pěvčího parku. Bylo je potřeba rozložit tam, kde jsem si myslel, že „bejlí útočné“ jimi prostoupí. Ano, jde hlavně o kopřivy. Mají u mne oko právě tak, jako u starých bylinkářů. To je panečku kytka! Ochutnali jste první jejich lístky, když derou se zpod sněhu? Ten čas se chystá, tak to v něm udělejte. Složte si takový, ať jazyk nepopálí, a pak už jen v placebo efektu pošlete na něj zuby. Nebojte se žít s přírodou v pevném objetí. Neuškrtí.
Jsme ale v úvahách zas někde jinde… Pojďme zpět k oné neprůhlednosti slavičích dómů.
Je to zvláštní království, to musím říct. Více než tisíckrát jsem v takových stál ve chvílích políčení. Znám ten záklop moc dobře. A lidé vás nevidí. To je ohromná přednost těchto chytání. Někdy vám dočista za zády prosviští „železný oř“ třeba od Kolína, jindy kšilt čepice natřásá fofr aut Dé-desítky cestou od Prahy. Pak jsou ale opravdu místa, kde v jistotě stojíte sám. Jen vám požitek tak trochu morduje jméno hladiny těsně před očima, rybníku Vražda. No tak popojdete o „kilák“ dál, a tam je taky moc pěkný klid. Za březenským hřbitovem. Už se tak těšíte na posun k Boleslavi, kde slavíky opravdu užijete. Kolomuty! Lesík uprostřed polí, tam nikdo nikdy snad nepřišel. Jak taky? Jenomže on tam stojí uprostřed stan a v něm holka, co utekla z baráku. A přeci i tam šlo zachytat. Člověk má hlavu, domluví se. Pak tedy za klidem po cestě dál na městskou periferii. Prostředí z keřů všemožných dřev, hlavně exotických. Kolem jdou v zástupu kačeny somrovat ke stánkům u obchoďáku. Vyšly si mezi lidi. To jsme to s podporou zvěře dopracovali!? Mám rád tamní rozhlásek. Ústí do dálav parkoviště a já když chystám náčiní, docela přesně vím, kdo volán ku pokladně. Tak tady klid taky neobjevím. Velikým obloukem směrem na Kosmonosy uhnu ku Stakorám. A pak jdu dolů, do nejtmavší hlíny okresu. Chaloupky! Osada městem ku sežrání. Však to i přijde. Co nevidět. Ještě ale žijí. Jednou mi z osady volala paní do rádia. Míval jsem v něm svůj pořad. Vlastně až na ono „v éteru prstem ukázání“ jsem prvně Chaloupky navštívil. Za ohlášenými slavíky. A nelitoval. Tak tedy vážení, tady – tady jsem našel opravdové ticho krajiny! Chodil okolo pámelníků a vybíral plácek pro sklopnou síťku. Viděl stromy na okraji stáří, s květy jen v hrstičce, a k sluneční straně. Do Prčic, to byly chvíle!
Od slavíků nikdy neodejdu. Právě za tohle, co mohl bych tady psát třeba do večera. Oni mne do té krajiny pozvali („vylákali“ se příliš nehodí), provedli jí a naučili číst. Rozumět jí, a mám-li pro podobné chuť – tak i obdivovat. A to jsme nestihli o kus dál „Vodárnu“. Podbabu, kde mělo být ochranné pásmo a do dneska není. Bažantnici pod Starou Studénkou – místo velebné hajní květeny. Kněžmostské nádražíčko a rybník na západ s vodou po lesním medu. Rašelinného pobřeží a křičících žluv – Stržák! A k němu básník těch časů, letitý kantor z nedaleké vsi. Chvíle u Stržáku – tak se to jmenovalo tehdy na papíře. Já bych tam rozhodně v momentě dopsal chvíle i své.
Už přetékáme výměr, nějak jsem prsty neubrzdil. Buďte zdrávi.
Je celá řada báječných knih o loukách, o lese a ptactvu, ale i o obyčejné zahrádce. Obyčejné? To bych tomu dal!
Vezměte současné zimní dny. Ony nám to všeobecné kouzlení sice přibrzdily tak, že ohromné množství dějství začne až na jaře. Proč ne, počkáme si. Pak stačí zastavit kroky, pozapínat smysly do posledního, a žasnout. Vytipujte sobě pár metrů planety a vyzkoušejte. Rolujte pak horlivě na telefonu, hledejte druhy, co oči objevily. Radujte se. Zdaleka všechno jsme nezničili, to mám pro dnešek první z příznivých zpráv. Jsou lidé a skupiny, které pro téma pracují na plné obrátky – čest i sláva takovým! A jde v tom případě o dobrou zprávu druhou. Buďme jim podobni soukromým zájmem, buďme ke krajinám v dosahu možného kamarádští. Příroda si nás oblíbí, začne se o drobné podělovat. A jednoho dne přitlačí/nasype pořádně. Pak balík úžasu nepobereme. Je tolik věcí, co stojí za poznání!
Vídám z pozice správce naučných stezek návštěvníky. Nechci jistě po místních, aby dokola pořád četli tabule, tací spíše jdou cestou v osobní stavěné pohodě. Je jim prostě milo. Pak jsou ale též průchozí, kteří místními nejsou, a tací se kolem stojanů zastavují. Zvědavi. Od stezky očekávají informace. A ona je v portfoliu má. Republika je syta z naučných stezek, a to je třetí zpráva dobrá. Vede lidi k užívání. Jako přívětivá lékárna.
Nikdy jsem v krajině nezažil nudu, nepamatuji. A víte, co třeba osobně mám velmi rád? Venkovské zahrádky (tradičních) letních květin. Loví vzpomínky. A i kdyby vzpomínek nebylo, krásné zůstávají. A pak mám hodně rád kotlinu dolnobousovskou. S opotřebenou hůlkou kouzelníka. Jeden by neřekl, co všechno umí. Když se v poli zatřpytí průhledný římský korálek a vy jej seberete. Září k vám po naslinění ohromnou čárou historie – co všechno tahleta krajina ví! Když klíny jeřábů nad parkem křičí, že dál už nepoletí. Sedají v úhoru, vydechují. A bude se ponejspíš tančit. Kde stará Klenice prohýbá tělo do bumerangu, ale narozdíl od něj se zpátky nevrací. Zato však v zelených trávách za letních odpolední stahuje pod vodu kladélka nadržených motýlic. Když zažívá veliký třpytivý den.
Ne. Tuhle učebnici do sběru neodvezu. Znám listy, který za jakým následuje. I záložku, tu věčně v pohybu.
::: Že jsem pozapomněl na slavíky? Nemusí o nich být vždycky…
Pro klubový časopis chystám závěrečný návodný díl o letních odchytech (slavíků).
