Vypnul jsem osmimetrovou krepovou síť u vjezdu do Slavičího háje, abych okroužkoval zimující červenku. Je totiž nejvyšší čas. V půli března už by mohla být někde na cestě k severu. A co kdyby se třeba příští rok vrátila? Vždyť nijak nestrádala, jak vidno z kondice.
Je to host, který není nejmladší, a kdoví kde byl zimy předchozí. Bude to s velkou pravděpodobností sameček. Mám na ni vzpomínky. Provázela mne při všech pracích, kdykoli jsem se objevil. Doufám, že nezanevře.
Tento druh u nás do zimní krajiny už docela patří, ale vždycky tak nebylo. Mohou za to mírné průběhy zim a lojové směsi na krmítkách. I zlomky jadérek slunečnice, co jiní strávníci v spěchu podrtí a neodnesou. Opravdu jsem byl nejvíc zvědav na stav tukových zásob, viditelných pod kůží. Pobyt bez problémů – to bylo možno číst.
Moje zkušenosti s nimi z období zim jsou takové, že jde o ptáky ze Skandinávie. Až budu mít hlášení odjinud, názor rozšířím. Je to stejně zvláštní, pro tohoto jedince jsme „teplými kraji“ k přezimování. A přitom se ještě před pár dny dalo na potoce klouzat, jak mrazy na park přitlačily.
A ještě jednu věc jsem dnes v podvečeru podchytil. Odlétly kvíčaly a už nezimují. Nespí v našich nabídkách, zůstalo osm ptáků posledních. To ovšem budou nejspíše naše místní. Prostřídání se nepozná.
A abych nezapomněl: čejky jsou doma a v páru provozují moc pěkné lety nad krajinou. Nejsou úplně v našem parku, ale kdybych vystoupil na násep železnice, s dobrým povětřím v zádech bych tam doplivl. Jsou tam, co se zdržují jeřábi.
Kvetou olše, jívy a osiky. Jaro stále aktivněji ohmatává kliku od háje.
