Zaměřeno na slavíky

Je pozdní nedělní odpoledne, vrátil jsem se z akce. Ruce pálí od kopřiv, trny drhnou na kůži. Za sobotní i nedělní půlden jsem toho zažil, že to blog sotva pobere.

Operoval jsem na jedné z hranic zájmové oblasti, kolem boleslavské Jizery. Dokonce jsem byl i za hranicí, na louce u Podlázek. Slavíky jsem nějaké našel, ale vyfotil jsem vůbec prvně pelichajícího rehka zahradního. Kdo se problematice pelichání pěvců věnujete, víte, že patří s oběma slavíky k dálkovým migrantům s nejrychlejší výměnou peří u nás.

Nabízím zajímavou momentku, nebudeme to rozpitvávat (zprávy jiné čekají), ale ten nástup procesu je strhující. Kam se na něj obecný slavík hrabe!

Chytal jsem slavíky létající i nelétající a ověřoval si mladou teorii.

Lidé z města táhli k vodě, řeka jim vyhovuje. Přes jez se tříští a vlhčí famózně vzduch a oni pod jezem na pláži leží, nekoukají konečně na hodinky a těší se z ní. Přeji jim ten čas.

V neděli jsem musel zas, měl jsem plán navštívit po mnoha letech soutok Klenice s Jizerou. Točili jsme tam onehdy začátek putování proti proudu Klenice s Českou televizí, od té doby jsem v místě nebyl. Zas jsem tu zažil šťastné rybáře, a šlo jim to pěkně. I slavíka jsem si tam okroužkoval a nafotil.

Zbořili starý most přes řeku a nádherně oblých kvádrů z časů pradávných si přitom nevážili. Žije se už docela jinak, neuctivě.

Tady je jedna fotka z soutoku (Klenice je vlevo malátnější).

A pak přišel ten nápad, vyrazit do svahů Baby nad Starou Studénku. Jakápak „studénka“ – rozpálené bylo to místo neuvěřitelně! K slunci je tam blíž – a rozhled – hlavu unášející!

Já tam mám ale roky úkoly jiné. Sledovat motýly a hlavně slavíky.

To bylo tedy rozhodnutí, chodit podél pásů vrstevnic. Zastavila mne ta místa celkem třikrát, dvakrát jsem byl chytáním úspěšný. Hned ten druhý pokus – kdybych nebyl z dřívějška propocen durch, orosilo by se mi jistě čelo. Co se nepovedlo za třicet let předešlých, projížděl jsem najednou zvětšovacím sklem přímo před sebou! Slavíka totiž měl kdysi kdesi v ruce italský ornitolog.

Veliký svátek se narodil a žít z něho budu po roky zbylé! A těším se na výsledek, protože z této cesty přímo na jih toho o našich slavících mnoho nevíme. Ono tedy o nich nevíme vůbec tak nějak příliš.

Někdy v zimě tady propočítám, kolik jich (slavíků obecných) je třeba na takový výsledek chytit.

A pak jsem potkal třetího, ten tedy pelichal hodně divně (3.RL levého křídla je opravdu nová!). To jsem taky ještě neviděl – a navíc – ten už dost brzy poletí. Stihne být „červencovým“.

(Jen připomínám pro lepší zorientování: 1.RL původní; 2.RL roste; 3.RL téměř fin.; 4.RL roste)

A pak jsem v neskutečné náladě prohlédl louky s motýly, už vůbec mě ta pestrá skladba nepřekvapila, protože Studénka – to je perla!

Z lesa vzácných kytek šla horká letní vůně a okáči pýroví do toho trefili zásnuby. Žluvy pošilhávaly dole po malinách a já jim to tak trochu kazil. Ne, pojedu už domů, stejně tu z událého místy mluvím nahlas.

Letošní rok – zdá se – pěkně si mne v tom lopocení vyhlédl. Děkuji uctivě, slyší-li mne.

Ptáte se na hnízdní úspěšnost slavíků, pod vlivem nedobrého zjištění u pěvčích druhů jiných.

Ne, nemohu ještě odpovědět, jak hnízdění dopadlo. Teprve teď se budou při monitoringu chytat i osamostatňující se juvenilové a lze pak poměrně dobře stanovit úspěšnost hnízdění. I tady se mi zatím zdá, že mláďat v kraji mnoho není, ale počkejme si. Z těch opožděných se některá již chytila, tam ale počasí zcela jistě přálo.

Již jsem reagoval v médiích, že u poříčních lokalit budou výsledky zlé. Mnohá hnízda byla vyplavena.

Pelichání adultů však je podivně/překvapivě souběžné, což (jak jsem již psal) by mělo ukazovat na spontánní ukončení hnízdění – tedy úspěšný rok.

A když už jsem si vzal slovo, zmíním i pěkný výsledek zástihu slavíka, kroužkovaného u Kosmonos před dvěma lety jako kropenaté mládě, s nedorostlými velkými pery – tedy v místě narozené.

Chytil jsem jej (nyní „ji“) u Husí Lhoty, v místě zcela novém a docela nezvyklém (nevelkém). Pelichající a zda v místě i hnízdila, rozhodnout zpětně nedovedu.

Mám ale nově hned několik výsledků usazování mladých slavíků v regionu, jsou opravdu krásné.

Je teď hezky, každý to jistě cítíte. Vládne léto, ikdyž zvláštní. Chladná rána – divný rok! A k opeřencům zlý. Ikdyž se zas vrátili všichni rorýsi na kněžmostská hnízdiště a je jich opravdu hodně, včera se mi až věřit nechtělo. Přesto není tenhle rok vůbec přívětivým. Stejně za něj nakonec poděkujem a počítat se nám tak i tak bude.

Už se dívám k obloze, za těchto nocí už letí Evropou shora dolů bahňáci. Jsou slyšet mnozí. Schválně, poseďte si v klidu třeba u kávy, až se setmí. Nebědujte nad komáry a nechte se ovanout konečně uvěřitelným létem. A protože jsme na blogu slavičím – vězte, že ti nejčasnější už pelichání zanedlouho ukončí. A vypadnou do svých nocí! A my tady začneme znovu odečítat. Nechce se věřit, přátelé, že to tak znovu uteklo. Málo přes čtyři měsíce na to pokaždé máme, abychom se mohli nového dovědět přímo v terénu. Pak nezbude, než z toho žít. Ale nechal jsem některá témata na později, i diskuse a zamyšlení. Tak zase někdy napřečtenou!

Uvádí se, že k změně metabolismu u pelichajících dospělých slavíků dochází 14 dní před završením procesu. Dle mých poznatků je to ale dřív. Před pár dny už „nabírání“ začalo a ti, kteří nastoupili včas, už mají souběžně s tím i křídla taková, jak přináší momentka.

Letos problematice věnuji času víc než jindy a výsledkem je „slavičí pelichání krok za krokem“.

Že začali nabírat na váze, jsem už psal. Po hnízdění byli vyhublí, chvíli se v nástupu pelichání „rozhlíželi“, dokázali ještě i přeletět z místa na místo, bylo-li třeba (v rámci lokality), mohli se za určitých okolností ozvat kontaktním hlasem. Teď už jsou v neprostupné džungli, s minimálním pohybem a bez hlasových projevů. Z ručních letek zůstala původní jen krajní (zakrslá), ramenní jsou již dorostlé a protože se jim říká též „krycí“, přišla jejich chvíle. Pod jejich ochranou se dotváří ptačí loket, per tak zbývá pouhých šest. Ale pozor! Při tom samozřejmě dorůstají ruční letky směrem ke kraji křídla, nový rýdovák a spontánně pelichá drobné peří. Najednou tak slavík, který před týdnem vážil svých 22 už má přes 26 gramů. V případě nebezpečí „zkamení“, nanejvýš vyskáče výš v bylinném patře.

S objevením způsobu monitoringu a osvojením techniky chytání pro zdokumentování fází procesu, se začaly dít věci. Přicházel poznatek za poznatkem a dnes je proces, odbývající se ve volné přírodě (třeba zdůraznit), téměř popsán.

Jedním z překvapujících zjištění je, že v naprosté většině případů se partneři sobě vzdálí, v místě zůstává častěji samec. Druhý rodič se usadí kdekoliv jinde v příhodném místě, navštíveném zřejmě při vyprovázení mláďat.

Letošní rok se jeví ve vztahu k pelichání nevídaně spontánní, fáze pelichání chytaných adultů se takřka shodují. Výjimkou, na které se i v ptačím světě hraje, je dvouletá slavice ze včerejška (13.7.), která krmila čerstvě rozběhlá mláďata v maliní a přesně jak jsem předpokládal, vůbec ještě nepelichala! Samozřejmě, že se tím výrazně posunul rekord pro letní chytání.

Nejméně tři, čtyři dny ještě jistě v původním šatu vydrží a je jasné, že během prázdnin odletět nestihne. Příčinu opoždění jejího hnízdění tuším jen matně.

Kolem bakovských železničních náspů ještě lze i v této době vyplašit koroptve. To je natolik milé zjištění, že jsem si jej nechal na konec.

A přidám obrázek, kterým bych vás chtěl inspirovat.

Poctivé, jak příroda sama!

„Slavičí“ pískovny mám v zájmovém území tři. A těším se tam pokaždé moc.

Nechávám si je až pro čas pelichání, dřív bych to stejně nestihnul. Vím, že už jsem o nich psal, ale včera to byl zase zážitek.

Jako každá – i tahle je vlastně dírou do země. Už to je výhra, jsou tam jezera a jezírka. A stromů a kytek v tý chudý zemi, brouků i motýlů! Právě kraj července tam navrství vůní, co z kotle nikam neodvanou a čekají na můj nos. Některé kytky dokonce přivandrovaly s zavážkou a drží se taky věrně. Co ale tohle prostředí znamená pro slavíky! Každý z nich by chtěl mít takový ráj, však sem jeden i kdysi přesídlil právě pro pelichání.

Pytlácké chodníčky, ráno vlhké, jsou plné hmyzu. Plamének plotní navozuje duchnou po křovinách pocit bezpečí ptákům, kteří dekádu nesvedou létat. Tam si jsou životem jisti. Křídel děravých a den ode dne výraznější nadváhy, jsou rádi za ten bezedný bezpečný špajz. A jinde zas trčí les křídlatky japonské, stejně skvostný ráj. Přeskakuji osikové křemenáče, abych je nenesl domů placaté, pozoruji mladé slípky zelenonohé v laguně s okřehkem (inu čistá voda) a taky užovku, na rohoži z orobince.

Za cestou ve svahu se mi ozval slavík. A zdržuje se tu dokonce celý pár, což často nebývá.

Když je poté postupně fotím rozpelichané, všímám si, že jsou na tom v postupu výměny stejně. K tomu si už radši pořizuji zápis. A navíc – samička mění rýdovací pera naprosto nevídaně, šikmo! K tomu si už radši pořizuji fotografii.

Přijel jsem v podvečer jen na chvíli, i proto se slunce už láme nad hranou zeleného kráteru. A budu s pobytem končit. Silenky voní neuvěřitelně – co hloupnu, vždyť takhle voněly i loni! Ne, nechce se mi z těch barev – a nepojedu. Vždyť přilétají špačci na třešně i na nocleh. V trávnících plaší luční koníky. Kropenatci, co vzlétli z třešně ptačí, prskají pecky na cestu. A slunce uhýbá. Kam bych spěchal ?! Zkouším ještě pelichaniště nad stěnou z betonových panelů. Je též obsazeno, tam ale až příště.

V diviznách končí čmeláci, mají pro dnešek dost. Nemusím dlouho pátrat, abych si nevšiml, jak jsou šťastni. A ta nálada je nakažlivá.

Rybář si odnáší pár nástražních rybek. Jak my, je rád. Vějici pelyňku rozsvítil bramborníček. Ten aby tu nebyl! Vždyť lijáky pořezané svahy plní všechna jeho přání! Dobře, že v krajině tyhle lomy jsou. Ty nové rekultivované, takové už nebudou.

A málem zbuřenělo toto prostředí stejně, jak houstnou armádní újezdy či uhelné výsypky. A přec nezbuřenělo! Před pár lety vyskočila hladina spodní vody tak vysoko, že celá ta slavná vitální listnatá tyčkovina naráz poumírala. Prostředí sáhlo po ruční brzdě.To je panečku servis!

Slavíci zmizeli v džungli a je po nich ticho, jak bylo i dřív. Počkám ještě chvíli a užiju toho jejich vtisknutí do pralesa. Až když některé člověk v místě potvrdí po letech, uvědomí si, jak skvěle všechno funguje. Jak ptáci dokončí pelichání, o třetinu přiberou na váze, jak znovu nedočkají konce prázdnin a vypadnou k Africe. A já to tu po nich pak projdu, jestli snad některý nemá problém a neopozdil se. Budu dál šířit osvětu mezi lidmi a věřit, že se o tyto skvostné hampejzy hloupostí nepřipravíme.

Přívětivý čas všem návštěvníkům blogu – a ještě jednu informaci odjinud: Kukačky, nově označené satelitními vysílači, už od konce měsíce jsou znovu v pohybu k zimovištím. Na webu BTO. Pro mne nepřetržitě neuvěřitelné!

Mezi čtyřicítkou letošních kontrolních odchytů je několik senzačních. Přeje mi teď štěstí.

Dnešní (07.07.) kontrola přinesla druhý důkaz o přesídlení SO za účelem pelichání. Tehdy to bylo z Kněžmostu do Bakova, tentokrát z Žantova nad Přepeře. Jistěže v rámci jedné sezóny. V obou případech se jedná o přelet samce. Ještě bych tak tři čtyři podobné potřeboval a vyřešíme jedno bílé místo. Jsou to ovšem hrozné náhody a tak si myslím, že mám na hodně dlouho vybráno.

Koukal jsem tam na slavíka „s vysokým číslem“ a před roštím úplně nechápal, kým vlastně je. Co jsem věděl, že pelichá poprvně velké peří, podle dvou zbylých rýdovacích per. Všechny ostatní znaky poztrácel. Dokonce bych si myslel, že v těch pásech protierozních dřevin byl už vloni jako jednoletý. O prázdninách jsem tam tehdy nějakého mladého (podle hlasu) chytal. Škoda, že jsem nevynaložil víc trpělivosti, stálo by to teď za to. Myslím, že si očíhl prostředí a letos s ním prostě počítal. Pravda – jasmíny mu jsou k ničemu, ty dělaly radost mému nosu, ale taková svída – ta se už hodně cení! U pěvců jsou ty bílé kuličky sakra vysoko v sezónním jídelníčku. A zrovna zrají.

Jinak jsou ty pásy úzké, k hnízdění slavíka nedostačující. Jsou však plny slunce. Shora s navazujícím polem pšenice. I v ní slavíci všude rádi sbírají, ale jen při kraji, aby se stačili vrátit. Pšenice je špatným hostitelem, průhledná a třeba pochop rákosní je na lovy v ní specialistou.

Jak o minulých prázdninách, zas tam volají křepelky a po větvích sládnou metráky ovoce. Zase spadne k zemi a kuny, ježci, tchořové, jezevci i lišky, ti si pošmáknou! Však rozličné stopy v měkkých jílovitých kolejích toho obilí už nápadně houstnou.

Vlní se ten kraj pod širými Žehrovskými lesy z kopce na kopec! Tady slavíci končí, dál nemohou.

Odškrtávám další etapu slavičího roku – mladí stojí na vlastních nohách a brzy půjdou do světa. Jsou takhle kropenatí, na bocích jim už podrůstá peří dospělých, starají se o sebe sami.

Ještě ale jsou v dosahu hnízdišť. Ještě chvíli.

Rodiče se o ně už ale nezajímají, mají své starosti s pelicháním. Červenec je pro některé z nich už časem loučení. Je těch jejich hnízdišť rozseto po kraji boleslavském víc, než jsem si myslel. Teď myslím – ještě víc, než jsem myslel nedávno. Dnes jsem navštívil místa, kde jsem nebyl víc jak dvacet let. Ta místa jsou lepší. Nikdo k nim nemůže, jsou obklíčena poli. Jsou to vlastně zbytky cest, které se větvemi nahoře provázaly. Slavíci, a celkově ptáci, si tam žijí po svém.

Teď je ten čas, kdy volají křepelky, zpívá strnad luční, skřivani, vrabci úpolníci zaletují do mladých klásků. Poletují kolem těžkopádné vřetenušky, honí je ťuhýci a voní heřmánek. Nikdo sem nechodí a přeci je cesta místy pěkná a stojí za usednutí. S nizoučkou travičkou, rmenem a otisky čejek u kaluže. Zem tu je přečerná, úrodná, často pod vodou.

Chtělo se pršet, ale nakonec nebylo z čeho. Tak to zas utichlo. Od Boleslavi sem chvátá slunce a skřivan se může uradovat. Tenhle polní svět už je velikou vzácností. Západoevropský model hospodaření požírá tuhle statečnou krajinu. Kdybych se byl věnoval golfu nebo tenisu namísto ornitologie, tyhle myšlenky jsem si nemusel připouštět. Moh´sem mít klid. Kašlu na to, je mi líp tady. Takovej to je pěknej kus podbabí! Až na tu PET-flašku. Nechápu, kdo ji mohl do křoví hodit. Je tu tak rok, víc ne. Jsme to ale dobytek…

Přemýšlím – my jsme takhle s rodiči jezdívali podobnou cestou na trávu. Nejdřív na vozíčku kol loukoťových, pak na kole šlapacím. A kolem byli taky motýli, i ty kytky. Jasně, tam jsem se naučil k nim koukat! A teď se mi to tady vrátilo. Propojily se ty vzdálené okamžiky.

Dnes do polí už asi nikdo nechodí.

To chodíte místy, kde ještě nedávno z kopřiv a chmelu křičela slavičí omladina k rodičům, kteří se jim s potravou zdáli pomalí. Ti už ale ukázali na dveře a naposledy si otřeli čela. Najednou je klid. Jako by nikde nikoho. – To tak! Tohle na mne mohli zkoušet v minulém století! Vím, že tu jsou. A ještě chvíli budou. Pelichají.

Posledních 14 dní pobytu začnou přibírat. Popadne je chuť přežírat se a tuční. Vážím je pořád, zatím se nic neděje. Mají kolem dvaadvaceti. Mladičkým červencem to je.

Víte, v čem hlavně spočívá rychlost slavičího pelichání? V rychlém sledu vypadávajících per. To jinde nevidíte. Slavíci jsou tím jedineční!

Existují již triky, jak je v létě zjistit a nachytat. Pak mám tělo probodané trny, rány mokvají. Pro šero loubí nevidím nebe, nepotřebuji. Zkoumám pelichání a pelichám tak trochu s nimi. Z košile se odtrhávají skoby, měkké podrážky farmářských bot, vhodných k lezení po střechách kostelů, tvrdnou „floky“ z trnek.

Zaječím tunelem, zaúsťujícím v roští zatím zelenou svízelovou brankou, postupuji hloub k místu, které se mi k líčení líbí. Ztratil jsem cestou motyčku a couvám k východu. Zasekla se v louce s přítulou. Kuličkami svízele přizdoben se vracím pod klobouk. Všude ticho. Stanoviště lišek smrdí jak zmoklej cirkus. Divím se jen, že tu na ně nikdo nepřišel. Každý rok stejný puch. Pováleného peří jak před dodránkem! Asi jsou ty lišky vážně darebné. Ale slavíky nesežraly, měl jsem odezvu. Žijí.

…A odchyt se povedl! Slavíci teď při vážení vypadají, jak kdybych do dederónového pytlíku vhodil knedlík. Žádné peří, žádná křídla – jen čistá hmota. Teď jsou vidět všechny ty modřiny pod kůží, hojící se rány nevím od čeho a jizvy od klíšťat.

Stejně je to unikátní jev. Váček pera se načasováním probudil a rok starý mrtvý úvar vystrkuje brk nově rostoucí. Součást generacemi vychytaného procesu, nutného k dosažení dalekých cílů. Pro přežití.

Nikdy jsem nemyslel, že mě tohle může zajímat. A přeci je to zajímavé! Ti slavíci jsou chováním tolik proměnění, že by z otevřené ruky jistě neulétli. I v křoví „vytuhnou“ a znehybní, člověk je docela přehlédne. Jsou podivně laxní. To je zajímavý moment výzkumu pelichání, tohle je před námi roky schovávalo!

Rybáři v Sukoradech u jezera je mají za zády v maliní a v ostružinách. Jediného si nevšimnou! A takový se ozve jen tehdy, objeví-li kdosi z pěvčího osazenstva užovku. Zvláštní mají hlas pak budníčci pro ty hady, pěnice i slavíci. Jako že – nebezpečí není ve vzduchu, je dole na zemi! Zkuste se po tom někdy podívat. Odvážnější mohou zkusit zmiji. Po smetištích ještě jsou.

Jinak slavíci už ale mlčí. Je slavičí ticho…

Řeklo by se: „U slavíků je to o hnědé“. Jasně, ale má řadu odstínů. Ani ta bílá není docela bílá. Je v ní také tón hnědé. Mírný, ale je. Dokonce i oční duhovku mají hnědou! A hnědé je i listí, z kterého staví hnízda. Moc barev s nimi neužiji.

Všiml jsem si na fotkách některých fotografů, že jarní šat slavíků má perleťové žíhání. Světlá na hrudi a dokonce i tmavá na šíji. Dva roky se tomu už věnuji při chytání, je k tomu opravdu třeba dobrého světla. Lesknou se oba partneři. Je to podobné, jako u modráčků s modrou. Taky se štít leskne v jakémsi žilkování.

Chytil jsem ještě nedávno starého slavíka, který se stále ještě třpytil na sluníčku. Peří měl velmi zachovalé na to, že s ním funguje bez pár týdnů rok! Někteří badatelé upozorňují na slavičí peří na jaře, na jeho výbornou kvalitu. A je to tak. Ovšem u ptáků v prvním velkém peří (2K) je od půle hnízdění znát rychle postupující opotřebení a do pelichání vstupují již značně odření. Staří ne. Ikdyž plošné obrusy odkrytých letek už taky jsou znát.

Pojďme ještě jinam.

Posledního června jsem chytil pár, kdy oba již pelichali. Ostatně – je na místě prohlásit, že možná až tři čtvrtiny dospělých slavíků obecných zahájí pelichání již v červnu! Toto tvrzení je jiné, než udává (převážně) literatura. Slavičí pár mne zklamal, hodil by se mi takový, kde by oba ptáci byli starší dvou let. Tady byla samička mladá a nelze tak docela proces porovnávat. Ale bylo to zajímavé a znovu navodilo otázku: Pelichají samice dřív – a pokud ano – tak proč?

Stává se mi často, že s osamostatňujícími se mláďaty chytnu samce, samici ne. Může samec družku pro čas pelichání z místa vyhnat? Slavíci jsou silně teritoriálními po celý čas pobytu u nás. Anebo je to tak, že samička s některými mláďaty při potulce poodletí a zůstane už jinde? Nevím. Poznatky teprve sbírám.

Samička, kterou jsem chytil, byla zatím nejrozpelichanějším letošním slavíkem. Ono to ale letí! Je prvního července. V tomhle měsíci už první slavíci zmizí. Je to vůbec možné? Však už se dny zase zkracují. Je i tohleto vůbec možné? A užili jsme dost?

Největší objev, kterého jsem dosáhl, nese toto sdělení: „Český slavičí rok je neuvěřitelně krátký!“ A zas budeme čekat…

::: Chtěl jsem to nechat na zimu, ale pojďme se potěšit už nyní. Nabízím dva snímky bousovského slavíka – veterána, dnes jsem to tam lidem zase slíbil.

První obrázek je z roku jedenáct, kdy jsem nevěřil, že tohle ustojí. Byl po cestě úplně vyřízený, pravděpodobně ani nehnízdil. Kdo by ho taky chtěl!

V roce dvanáct jsme se neviděli – tedy asi viděli, ale nesetkali. Věřil jsem, že je doma.

V roce třináct mu je deset a podívejte, jak se dal pěkně dohromady.

A taky vyhnízdil, ale to už je tady na blogu napsáno.

Řeknu Vám, dnes jsem jel znovu kolem po silnici a docela mívám strach a koukám po krajnici, neleží-li někde rezavé peří. Jasně že ne! Co blbnu. Zná to tam skvěle. A jak jsme odhadli s Tomem – štestí asi je, že auta v té zatáčce značně zpomalují a on si je ohlídá.

Jeli jsme kroužkovat čápy. Všichni tři mladí jsou v hnízdě mrtví, po deštích. Takhle jsem ale končit zrovna nechtěl.

Tak třeba z jiného soudku. V Bousově máme prvně vlaštovky! Otec jim za života nikdy hnízdit nedovolil, my jsme jen věřili, že se některá ještě upamatuje a okénko nechávali otevřené. Vyšlo nám to a už s tím mohou samosebou počítat.

Mají čtyři mladé a dnes dostaly kroužky. Much poletovalo dost, doufejme, že už nějak přežijí. Zaletují úplně do tmy na půdě, ale to ony umí. Je to radostné.

Dny a noci, plné slavíků. Ne, nezbláznil jsem se, jen trochu předbíhám. Ale jen proto, že se nikde (alespoň v našem zeměpisném pásmu) o tom nemluví a nepíše. Ani tady na blogu – a to už je ostuda pořádná. Pojďme to napravit.

Otevřete okna a naberte si euforie z svateb lipových stromů, máte-li je poblíž. Zajděte jiní v loubí z jasmínů a koukejte dýchat! Žijte ty jedinečné dny léta a nedejte nic na fňukání jiných, že rok je horký, mrazivý, deštivý. S klíšťaty a někde snad dokonce bez. Že k Vám jdou dovolené a v předpovědích počasí se pořádně nevyznáte. Sedněte si na chvilku se mnou k blogu a nechte se nést. Kam? Do přelomu prázdnin! Přijde to brzy, uvidíte.

Nevíme pořádně „jak“, nevíme „kdy“ slavíci mizí z vrchní půlky areálu níž a po pauze ještě níž. Na první tajemno začínají odpovídat zvolna geolokátory – odlet to bude supersvižný. Kdy? S tím si už poradíme tady. Nejvíce slavíků zmizí v prvních hodinách srpna, měli by to být všichni ze starých, kteří začali hnízdit včas a byli úspěšní. Pelichat začali podle scénáře a před půlkou prázdnin se čím dál víc koukají skrz známé roští nahoru. Ty noci přijdou! Nebude-li hned první čistou s hvězdami, další už taková bude! Noci v tom čase „sedí“.

Kdybychom vybrali místo v Polabí, kde mezi pláněmi (bez kukuřice) narostly pásy keřů s mocným bylinným patrem (nejlépe křídlatkou) a ještě lépe s leskle rozmokvalým polním velkohnojištěm k linii navazujícímu, vypouštěli k nebi od druhé až třetí hodiny ranní plný jarní zpěv „nachtigalů“ a tři-čtyři dny v místě proinvestovali, možná bychom se divili.

Odchyty v horách, čekající na mlhy, začínají později a v čase, kdy tihle slavíci jsou pryč. A jen ten kdo „hraje“, tam stejně má nějakou šanci. Jiný nenachytá!

Než zkusím, co jsem výše napsal, ještě nějaký čas uteče. Sezóna mne vyčerpává natolik, že pak musím více pracovat v dílně, abych nezkrachoval. Je ale pro mne krásné sedět na chladnoucím balkóně při nočním kafi a vědět, že mezi flétnami četných bahňáků jsou v pohybu i slavičí křídla. A s nimi ta od Studénky, Bakova, Mladé Boleslavi, Března i Trní. Z míst, kam přeci jen poté ještě zajdu, abych za dne dopátral opožděnce. Ti bývají hodně zajímaví a kdyby jen každý z nich mohl vypovědět o důvodech prodlevy, byli bychom tady hodně učtení. A násobkem k nim směřovali obdiv. Vědět víc – to je důvod, proč tam chodím.

Téma vezmu svižně. Ve snaze stanovit co nejvíc rozlišovacích znaků pro určování slavíků, hledám všude. Uznáme-li, že s věkem nestárne jen rohovina zobáku ale třeba i běháky, začne se nám při prohlížení znak formovat. Zatímco staří mají spodní část (chodidla) světle bledou a značně tvrdou, mladí a dvouletí to mají, jak ukazuje obrázek.

Jde o znak poměrně spolehlivý. A protože jsem chtěl být dnes krátký, je to vše, co jsem mínil sdělit.

Možná vám přijde divné, že slavičí blog teď funguje pružně až překotně, v porovnání s některými stránkami, kde poslední vklady jsou třeba z roku 2007. Takových je. A je to škoda. Každá stránka o přírodě může někoho obohatit. Já čtu všechny se zájmem. My tady taky zvolníme až nebude co říct a slavíci budou z domova. Teď by bylo škoda s nimi nebýt.

Každý dopisovatel je trochu jiný a vím o několika, kteří jsou projevem opravdu zajímaví. Mám rád, když čtenáře vtáhnou do dění tak, že se začne podezírat, zda v tom nehrál on. Slavičí blog by šel naplnit emocemi z odchytů i specifikací chytacích metod, ale tady jsem zkraje rozhodl, že tak činit nebudu. Neprospělo by to. Přijďte někdy spíš na besedu, nebo na jarní vycházku za ptačím zpěvem. Tam je toho dost.