Slavičí ticho

Žádné komentáře u textu s názvem Slavičí ticho
Jak takové vypadá?
To chodíte místy, kde ještě nedávno z kopřiv a chmelu křičela slavičí omladina k rodičům, kteří se jim s potravou zdáli pomalí. Ti už ale ukázali na dveře a naposledy si otřeli čela. Najednou je klid. Jako by nikde nikoho. – To tak! Tohle na mne mohli zkoušet v minulém století! Vím, že tu jsou. A ještě chvíli budou. Pelichají.
Posledních 14 dní pobytu začnou přibírat. Popadne je chuť přežírat se a tuční. Vážím je pořád, zatím se nic neděje. Mají kolem dvaadvaceti. Mladičkým červencem to je.
Víte, v čem hlavně spočívá rychlost slavičího pelichání? V rychlém sledu vypadávajících per. To jinde nevidíte. Slavíci jsou tím jedineční!
Existují již triky, jak je v létě zjistit a nachytat. Pak mám tělo probodané trny, rány mokvají. Pro šero loubí nevidím nebe, nepotřebuji. Zkoumám pelichání a pelichám tak trochu s nimi. Z košile se odtrhávají skoby, měkké podrážky farmářských bot, vhodných k lezení po střechách kostelů, tvrdnou „floky“ z trnek.
Zaječím tunelem, zaúsťujícím v roští zatím zelenou svízelovou brankou, postupuji hloub k místu, které se mi k líčení líbí. Ztratil jsem cestou motyčku a couvám k východu. Zasekla se v louce s přítulou. Kuličkami svízele přizdoben se vracím pod klobouk. Všude ticho. Stanoviště lišek smrdí jak zmoklej cirkus. Divím se jen, že tu na ně nikdo nepřišel. Každý rok stejný puch. Pováleného peří jak před dodránkem! Asi jsou ty lišky vážně darebné. Ale slavíky nesežraly, měl jsem odezvu. Žijí.
…A odchyt se povedl! Slavíci teď při vážení vypadají, jak kdybych do dederónového pytlíku vhodil knedlík. Žádné peří, žádná křídla – jen čistá hmota. Teď jsou vidět všechny ty modřiny pod kůží, hojící se rány nevím od čeho a jizvy od klíšťat.
Stejně je to unikátní jev. Váček pera se načasováním probudil a rok starý mrtvý úvar vystrkuje brk nově rostoucí. Součást generacemi vychytaného procesu, nutného k dosažení dalekých cílů. Pro přežití.
Nikdy jsem nemyslel, že mě tohle může zajímat. A přeci je to zajímavé! Ti slavíci jsou chováním tolik proměnění, že by z otevřené ruky jistě neulétli. I v křoví „vytuhnou“ a znehybní, člověk je docela přehlédne. Jsou podivně laxní. To je zajímavý moment výzkumu pelichání, tohle je před námi roky schovávalo!
Rybáři v Sukoradech u jezera je mají za zády v maliní a v ostružinách. Jediného si nevšimnou! A takový se ozve jen tehdy, objeví-li kdosi z pěvčího osazenstva užovku. Zvláštní mají hlas pak budníčci pro ty hady, pěnice i slavíci. Jako že – nebezpečí není ve vzduchu, je dole na zemi! Zkuste se po tom někdy podívat. Odvážnější mohou zkusit zmiji. Po smetištích ještě jsou.
Jinak slavíci už ale mlčí. Je slavičí ticho…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.