Řeklo by se: „U slavíků je to o hnědé“. Jasně, ale má řadu odstínů. Ani ta bílá není docela bílá. Je v ní také tón hnědé. Mírný, ale je. Dokonce i oční duhovku mají hnědou! A hnědé je i listí, z kterého staví hnízda. Moc barev s nimi neužiji.
Všiml jsem si na fotkách některých fotografů, že jarní šat slavíků má perleťové žíhání. Světlá na hrudi a dokonce i tmavá na šíji. Dva roky se tomu už věnuji při chytání, je k tomu opravdu třeba dobrého světla. Lesknou se oba partneři. Je to podobné, jako u modráčků s modrou. Taky se štít leskne v jakémsi žilkování.
Chytil jsem ještě nedávno starého slavíka, který se stále ještě třpytil na sluníčku. Peří měl velmi zachovalé na to, že s ním funguje bez pár týdnů rok! Někteří badatelé upozorňují na slavičí peří na jaře, na jeho výbornou kvalitu. A je to tak. Ovšem u ptáků v prvním velkém peří (2K) je od půle hnízdění znát rychle postupující opotřebení a do pelichání vstupují již značně odření. Staří ne. Ikdyž plošné obrusy odkrytých letek už taky jsou znát.
Pojďme ještě jinam.
Posledního června jsem chytil pár, kdy oba již pelichali. Ostatně – je na místě prohlásit, že možná až tři čtvrtiny dospělých slavíků obecných zahájí pelichání již v červnu! Toto tvrzení je jiné, než udává (převážně) literatura. Slavičí pár mne zklamal, hodil by se mi takový, kde by oba ptáci byli starší dvou let. Tady byla samička mladá a nelze tak docela proces porovnávat. Ale bylo to zajímavé a znovu navodilo otázku: Pelichají samice dřív – a pokud ano – tak proč?
Stává se mi často, že s osamostatňujícími se mláďaty chytnu samce, samici ne. Může samec družku pro čas pelichání z místa vyhnat? Slavíci jsou silně teritoriálními po celý čas pobytu u nás. Anebo je to tak, že samička s některými mláďaty při potulce poodletí a zůstane už jinde? Nevím. Poznatky teprve sbírám.
Samička, kterou jsem chytil, byla zatím nejrozpelichanějším letošním slavíkem. Ono to ale letí! Je prvního července. V tomhle měsíci už první slavíci zmizí. Je to vůbec možné? Však už se dny zase zkracují. Je i tohleto vůbec možné? A užili jsme dost?
Největší objev, kterého jsem dosáhl, nese toto sdělení: „Český slavičí rok je neuvěřitelně krátký!“ A zas budeme čekat…
::: Chtěl jsem to nechat na zimu, ale pojďme se potěšit už nyní. Nabízím dva snímky bousovského slavíka – veterána, dnes jsem to tam lidem zase slíbil.
První obrázek je z roku jedenáct, kdy jsem nevěřil, že tohle ustojí. Byl po cestě úplně vyřízený, pravděpodobně ani nehnízdil. Kdo by ho taky chtěl!
V roce dvanáct jsme se neviděli – tedy asi viděli, ale nesetkali. Věřil jsem, že je doma.
V roce třináct mu je deset a podívejte, jak se dal pěkně dohromady.
A taky vyhnízdil, ale to už je tady na blogu napsáno.
Řeknu Vám, dnes jsem jel znovu kolem po silnici a docela mívám strach a koukám po krajnici, neleží-li někde rezavé peří. Jasně že ne! Co blbnu. Zná to tam skvěle. A jak jsme odhadli s Tomem – štestí asi je, že auta v té zatáčce značně zpomalují a on si je ohlídá.
:::
Jeli jsme kroužkovat čápy. Všichni tři mladí jsou v hnízdě mrtví, po deštích. Takhle jsem ale končit zrovna nechtěl.
Tak třeba z jiného soudku. V Bousově máme prvně vlaštovky! Otec jim za života nikdy hnízdit nedovolil, my jsme jen věřili, že se některá ještě upamatuje a okénko nechávali otevřené. Vyšlo nám to a už s tím mohou samosebou počítat.
Mají čtyři mladé a dnes dostaly kroužky. Much poletovalo dost, doufejme, že už nějak přežijí. Zaletují úplně do tmy na půdě, ale to ony umí. Je to radostné.
