Zaměřeno na slavíky

Půlka srpna je časem, kdy vrcholí odlet slavíků. Otázka průtahu přes naší republiku je velkou neznámou a i přes současné úsilí potrvá, než bude uspokojivě vyřešena.

Chytání pro kroužkování v hraničních horách má tradici, vždy šlo ale hlavně o to ptáky nachytat, pourčovat a doufat v nějaký výsledek z pokračování jejich cesty či života následného. To se občas dařilo. Dokonce i vyhodnocování četnosti táhnoucích ptáků či vlivy na jejich migrační chování dostávaly konkrétnější podobu.

V posledním čase už ale ornitologové pracují i s předpověďmi počasí, sledováním nočního tahu za umělého světla, informacemi o aktuálním dění na jiných místech v Evropě, svoji činnost dokumentují a často i prezentují. Týmy výzkumníků při tom navíc tu a tam zažívají věci beroucí dech. Ptačí stěhování je totiž strhující.

Slavíci – tmavý a vzácněji obecný, se objevují občas na seznamech v horách chycených ptáků, nikdo se však problematikou hlouběji nezabýval. Až nedávno v Jeseníkách vznikl u pozorovatele průtahu Červenohorským sedlem nápad dovědět se víc i o možné migraci slavíků a po jistých jeho úspěších jsem byl pozván k účasti na tomto bádání. Mne však více než (u nás vzácný) slavík tmavý táhl objekt zájmu – slavík obecný. A hned zkraje chci říct, že věc se povedla. A to i přesto, že bych rád zkoumal místo slavíků mladých tohoročních spíše ty starší, ale co se nepovedlo letos, může přijít příště. Plán existuje.

V místě kolegou vyzkoušeného způsobu zachycení v noci táhnoucích slavíků by tak mohla konečně přibýt i data o časování jejich cesty víceletými jedinci, jak na tom jsou s energetickou výbavou a třeba i odhad šance, jak se s takovými setkávat častěji. Pokud by se podařilo úkol vyřešit, posune nás to o kus dál. I s uvědoměním si potíží, že slavíků obecných (vzhledem k jejich zeměpisnému rozšíření) mnoho již severně nad našim územím nebude. Narozdíl od slavíka tmavého je tento druhem spíše „jižanským“. Jiná situace musí být v sedlech Alp, kde výzkumy migrujícího ptactva rovněž běží. Tam bychom už s přispěním jistého „snění“ mohli očekávat třeba i migranty od Klenice, Kněžmostky či Jizery, tedy slavíky naše.

Nebyla to pro mne samozřejmě první příležitost působit v horách, ale musím uznat, že pro Jeseníky a podzimní tah příznivé Červenohorské sedlo mám už pár let slabost. Neméně pak kvůli pracovnímu týmu, sloužícímu pečlivě tamní ornitologii.

Než odjedu do hor za táhnoucími slavíky, pověsím sem ještě pár vět.

Protože jsem letošní sezónu pojal rozměrně, vynaložené úsilí se vyplatilo.

Jenom momentek z pelichajících křídel mám k dnešnímu dni 181 a nabízejí dokonalý obraz procesu. Včetně zajímavostí. Rovněž jsem se v posledním čase dostal na místa, která jsem delší čas tipoval a musím uznat, že to často vycházelo. Proto taky počet nově označených slavíků je letos nejvyšší vůbec a počet kontrolních odchytů též. Dohromady k dvěma stům.

V současnosti už mnoho dospělých slavíků je na cestě do zimovišť. Četné kouty a zákoutí jsou už bez odezvy a bude takových přibývat. Po každé dobré noci, když je vidět na hvězdy.

Chytání v posledních dnech bylo znovu vzrušující a přínosné. Přibývají všemožná zjištění další, často překvapující. Noční odchyt v bousovském Slavičím háji byl nakonec nad ránem úspěšný, jinde v oblasti byl chycen plně přepelichaný tučný slavík, možná průtažný. No a dnes mezi třemi kroužkovanými byl každý v jiném stupni výměny peří. Ten poslední měl scénář levého křídla natolik zpřeházený, že do nitra keře z okraje raději doskákal.

Všude zrají švestky mirabelky, větve praskají pod tím ovocem tří barev, které je takřka k ničemu. Krajní topol u silnice od Sukorad je roztrhán bleskem, neuvěřitelné. Pšenice přezrávají, zem se pod nimi boří, sklízet se nedá. Skřivani pospolitě táhnou od pole k poli, kolem kaluží brodí bahňáci. Polní louže jsou takový magnet, že po rybnících bahňáků moc nikde nebude. Léta už je nechytám, vrše zrezivěly. A už se k tomu nedostanu, držet se budu slavíků. Myslel jsem si, že mne téma omrzí, ale je čím dál zajímavější. Na druhou stranu ale dobře, že krátký slavičí rok Mladoboleslavska končí, pro jednoho je to náročné.

Dostal jsem se při monitoringu až na betonový most přes Klenici. Nevěděl jsem o něm. Bylo pro mne příjemné stát nad hladinou, ještě vzedmutou a dívat se do její vody. Tloušti trpělivě čekali, až se okřídlený hmyz rojením dotkne hladiny a sbírali jej. Vždycky tu ta „kleňata“ na středním toku byla! Jen jsme na ně nadávali, že mají dost kostí. I motýlice tu pořád ještě jsou. I ten vlak do březenské zastávky pořád přijíždí. Tam jsme vystupovali výletem na návštěvu. Nikdy by mne nenapadlo, že se do té krajiny budu takhle vracet. Hned bych si z toho mostu těsně nad hladinou nahodil dva pruty k soutoku nad lávkou, potok od Havránku tam přibíhá. A čekal bych na úhoře jako kdysi. Je to pryč. Fůra lidí z těch dob už ani není, od ryb jsem taky odešel, jen ta Klenice je pořád svou. Tajemná.

Přehlížím tu moji „studijní plochu“ od Chlumu k skalním městům, od Humprechtu k Jizeře. Stojím někde zhruba vprostřed – 220 kilometrů, je to vůbec možné? Docela už ji znám. Místa, kam lidi moc nechodí. A přesto je ten svět pozoruhodný! Kdybych si vybral cokoliv jiného než slavíky, choval bych se v krajině jinak, normálněji. To oni mne nutí k tomu divnému chování. Ale když si rozkliknu soubory slavičích fotografií, nelituji.

Největším zjištěním závěru uplývající sezóny je vysoký stupeň osídlení krajiny slavíky. Ta hustota je značná. A z toho mám radost. Kdybych to letos tak důkladně neprolezl, tvrdit bych si to netroufl. Mám tedy splněno a příští rok se mohu víc šetřit. Další úkol míří k odškrtnutí.

Tak otakárek ovocný na Mladoboleslavsku už zdomácněl! Ano, rok od roku je jich víc. Ještě však nedokážu na něj jen koukat a mám-li tu možnost, upaluju pro foťák. I dneska jsem upaloval. A motýl vydržel. Měl jsem radost, protože tenhle byl kliďas. A to už ho odpolední slunce pěkně žhavilo. Přesto vydržel alespoň pár záběrů.

Je pro mne stejně nejkrásnějším motýlem, nejelegantnějším a tenhle navíc nebyl ani moc olítaný. Květy jetele se s ním většinou ohýbaly, jak nebyly na takovou návštěvu připraveny; ostruhy měl předlouhé, figura těch otakárků je spíše tropická.

Už když jsem stoupal k vrcholu louky pod Babou a viděl, že jetel místy ještě kvete, říkal jsem si, že bych na něj mohl narazit. Posledně jsme ho s Tomem viděli v Kolomutech v jedné zahradě na „motýlím“ keři. Ten byl ale bez ostruhy. Přesto byl mezi ostatními okřídlenci frajer.

Dám dva obrázky, abych si udělal radost. (A možná, domluvím-li se s autorem snímku, dám příště smrtihlava. Je opravdu z našeho regionu a myslím – z předloňska).

Jel jsem ale samozřejmě za slavíky a na Studénce sezónu i tradičně zakončím. Nějací tu jsou a jednoho jsem si okroužkoval. Je zajímavý problémem s krycími letkami (TL) levého křídla. První a druhá teprve dorůstají – co se stalo, nevím.

Druhé křídlo se vyvíjí normálně. Ikdyž už je docela tučný, váhu zrovna moc neprověsil.

Místo má na svahu pěkné, pro mne je zjištěním novým. Nikdy jsem tu nebyl. Podle celé řady indicií bych si tipnul na samičku. Dnes jsem chytal klasicky, tedy sklopkařil.

Z jílovitých svahů tekly potůčky vody z noční zálivky přes silnici, po Studénce až kamsi dolů, do polí. Po keřích bylo hodně ťuhýků, viděl jsem pěnice vlašské i lejska černohlavého. Ten byl jasně přespolní.

Výhled na panoramata byl kalný, trousily se mraky. Starou ženu, co tu sedávala, už víc jak rok nepotkávám. Přemýšlím i nad učitelem z Lhotic, nad jeho básněmi o krajině. Až on přestane (je mu přes devadesát), nebude už nikoho, koho by tenhleten kraj zajímal.

Cyklisté mezitím hbitě sjíždějí hrbatou, potrhanou silnici, gumy bicyklů kopírují vytlačené vrstevnice a činí sjezd záživnějším. Budou-li tu někde pod rezervací opravdu stát uvažované rodinné domy, budou tančící! Ale já jim do rytmu tleskat nebudu, odejdu z těch míst. Mám ještě jiná – hučící erdesítku, smradlavé skládky, přehnojené polní remízky dvoumetrových kopřiv.

I proto si tyhle fotky každou jednu ukládám a nabízím i Vám. Až místa zajdou.

Přátelé kteří přicházíte na slavičí stránku, kteří chodíte na naše Vítání ptačího zpěvu, kteří občas nosíte ptačí invalidy – ten dnešní čas patří Vám.

Posilujte v sobě zájem o přírodu a nechávejte se unášet tím zvláštním napětím objevování. Vydávejte se za svými náměty co nejčastěji, třeba teď, kdy je všude hodně motýlů. A budete-li mít štěstí jako my před pár hodinami v Kolomutech, uvidíte po kytkách na kopci do kraje se po dlouhém čase navracejícího otakárka ovocného. A to je zážitek úplně vždycky! Foťte a dohledávejte si poté všechny ty modrásky, kteří dožili dneška. Je to zábavné téma. A nezapomeňte si doma své dalekohledy, často po nich budete na výpravě sahat. Za to Vám ručím. Kolem polních kaluží sledujte stopy po bahňácích, co už jsou v postupu kontinentem o kus dál. Koukejte po kytkách, hlavně v starých lomech, kde jim do života nikdo nekecá a sledujte přitom, nehnízdí-li někde už třeba exotické vlhy. Za pár let to bude už na jistotu. Na Královéhradecku už letos lovil nad vojtěškami nádherný mandelík. Otepluje se přec.

Kdo by jel od Husí Lhoty ke Kněžmostu, uvidíte podél cest lovit ťuhýky šedé, jsou tu pokaždé takhle s létem a je to zážitek. Po okrajích cest odlétají k jihu už zase bramborníčci a půjdete-li k rákosí, tam to teď teprve šustí. Ale nejvíc po ránu, tak si přivstaňte.

Pojedete-li po řece na lodi, využijte výhody a dívejte se do břehů. Uvidíte mnohé. Po vodě už cestují třeba horští konipasi, pisíci či mladí ledňáčci. Sledujte vychytralé dravce nad místy, kde se tvoří stoupavé vzdušné proudy, jak jich využívají k vynesení do výšky. Chtějte obdivovat ptactvo svobodné ve svých přirozených prostředích, jedině tam patří a tam mají své místo. Učte se být po cestě tiší, choďte pomalu a také se ohlížejte. Fůra věcí je totiž z Vašeho směru snadno k přehlédnutí. A žijte z těch úspěchů i po návratu domů, uvidíte, že to jde.

Prázdniny ještě vůbec nekončí a dlouhé budou podle Vás! Dotýkejte se života kolem očima a buďte spokojeni. Začínal jsem podobně a nikdy bych už nechtěl jinak. Bylo to hodně dobré rozhodnutí! Přeji Vám krásné objevování a plno radosti.

Pavel Kverek z Kněžmostu

Ikdyž „řeč čísel“ v kroužkování nepreferuji, nemohlo mi letos uniknout, že kdybych si chytil ještě jednoho slavíčka k okroužkování, měl bych jich nejvíc z třiceti předchozích let. A tak jsem si vzal na návštěvu žehuňských kolegů náčiní a kdesi stranou rybníka u malého nádraží, si toho „vítězného“, pod šňůrami na prádlo drážního dvorku, kam jsem se mačetou kopřivami odspodu prosekal, okroužkoval. A pak přidal ještě jednoho cestou do tábora.

V plátěné terénní stanici zatím tým kroužkovatelů šněroval taktiku na čerstvý ročník srovnávacích odchytů i zjišťoval počasí. Připadali mi šťastni v té louce velkých temných okáčů a já jsem jim to přál. Slavíci z těch míst mnozí již v tichosti vypadli, určitě však s myšlenkou na návrat. Komu by se v tom kraji slunce i všezchlazujících bouřek nelíbilo!

Když mluvím o slavičím tahu, na druhém konci republiky je člověk, který už letošní tahové slavíky chytil a okroužkoval. Tak se už vážně stěhují.

Bezinky uzrají později, to se asi ví. Moruše, ty už ale jsou, koštoval jsem je. Sklízí se pšenice a srny v nich vyskakují, aby se lépe rozhlédly. Přišel jsem takhle na strniště a skřivanů co vylétlo! Tihle skřivani polní byli už ale přespolní. Jakmile se všichni vyvolali do vzduchu, zamířili k Domousnické bráně – díře v lemoví Chloumeckého hřbetu.

Vládne dobrý čas, ikdyž nás nutí už znovu odčítat.

Stehlíci vlétli do bodláčí, mladí se obživě teprve učí. A pak hned k vodě zapít.

Chybí mi staří básníci, i malíře bych tu rád někde potkal. Jsou buď vedle po Českém ráji, nebo už nejsou. A přitom by si tahle krajina zasloužila zachytávat! Těšil by se tím ale ještě někdo?

Vracel jsem se z toho Nymburska přes vesnice jihu a jel zas už pomalu. Krajina se pozvedla jednou, podruhé a pak jsem byl doma. Bouřka se chystala tam, kde tak často začíná a taky potvora přišla. I škodu přinesla. Co naplat, stromy poklidíme. Při té předchozí tu nedaleko náměstí stará žena v domku klečela na kolenou a modlila se u čelně protékajících dveří. Toho nezažila, jak řekla. Časy se mění pro ni, i pro nás.

Letos krajem neletí žádní čápi. Nevyvedli se.

Ani fotku nedám. Básníka jsem nikde nedohnal, děravá slavičí křídla už znáte, ikdyž ten z toho nádraží byl zajímavý. Poletí pozdě. Ale nestěžoval si, že se mu péče o mládež protáhla. Výsledek je důležitý, pro něj sem letěl. Tak aspoň uhlídá začátek školního roku. A přijde-li podzim dobrý, všechno dohoní.

Slavík, kterého se podařilo chytit v prvním dni srpna na nejsevernějším hnízdišti oblasti, je jedincem s nejkratším běhákem, zjištěným dlouhodobým měřením. T: 24,9 mm zatímco nejvyšší naměřená hodnota jiného je T: 29,9 mm. A přestože se před lety v začátcích měření slavičích běháků zdálo, že každý má délku 27,5 mm, dnes je jasné, že tomu tak vůbec není.

Je zajímavé, jak lze slavičí postavy odhadnout už při kroužkování, kdy změření tarsu je tak spíše jen potvrzením, zda je slavík drobný či urostlý. Obě zmíněné (krajní) hodnoty patří samcům, netřeba tedy odhlížet k spekulacím, zda samice na tom nejsou „fyzicky“ jinak.

Odchycený slavík už má všechno peří na těle nové i dorůstající, poletuje. Vždy jsem potěšen, jak pelichající slavíci „svá“ místa dokonale znají a zákoutí využívají. Podle trusu lze například poznat, kde pěvec nejčastěji sbírá a co. A v každém takovém „tunelu“ převládá šero, což nočnímu pěvci jistě nevadí.

Starý rozpadlý statek je místem jeho pobytu. S kopřivami, svízelí, černými bezy a maliním.

(Zařadil jsem momentku hlavně pro názorné pelichání křidélka, je měněno právě v této fázi pokrývání křídla). Slavík bude poměrně starý.

Co vede slavíky k tomu, aby kraj více k severu neobsazovali? Vždyť krajina je hezkých pár kilometrů v určitých liniích ještě podobná. Zajímavé.

Kdysi tu vedli odchyty pro kroužkování manželé Klápšťovi a dosáhli pozoruhodných výsledků. Výkaz slavíků mám od nich k dispozici. Děkuji za něj a na Jarku, který odešel, vzpomínám.

Byl sousedem dobrým.

…

Ještě jsem přeci dal stav pelichání. To proto, že jsem rozkryl krovky, abyste viděli onu zde již několikrát představenou situaci na konci řady LL, jinak samozřejmě vždy zakrytou. Zdá se být pro SO unikátní! Pořadí sousedních (4. a 6. letky) je již individuelní, však s převahou 6., co předposlední měněné.

Před půlkou prázdnin už mladí slavíci putují po kraji. Snaží se zapamatovat tvář domova, aby ji za 9 měsíců dokázali najít. Zvládají to, dokladů mám dostatek.

Tento slavík, nejspíše samička, na konci úvozu před hornobousovskou vodárnou, ještě mění pár posledních pírek na hlavě a krku, tím jeho „částečné pelichání“ končí. A bude nápadný bílým pírkem. To už je taky jasné. Je ovšem z pozdnějších mláďat – tedy z hnízdění problémového. V archivu mám třeba doklad z 23. července 2011 od Kosmonos, kdy byl kroužkován již mladý slavík plně přepeřený. Možná že právě hnízdění opožděná či náhradní unikla těm několika kritickým dnům (a nocím) letošního vyšinutého jara.

Slavíci vypadají v detailu vždy jaksi namyšleně, důležitě. Prohlédněte si peří s řídkou strukturou – to je šat k odložení, šat z hnízda. V toulcích už se chystají pírka nová, hustší, pevnější, jiného zabarvení. Protože hlavu a krk ještě definitvně nepokryla, vzadu tvoří v oddělení od těla úsměvné „háro“.

Zkušenosti napovídají, že tito potulní červencoví slavíci nejsou zdaleka. Až ti pozdně srpnoví a zářijoví mohou být „přespolní“.

Mladé slavíky můžeme o prázdninách zastihnout kdekoliv, nejspíše tam, kde zrají bezinky. Objevují se i na seznamech z kroužkovacích akcí, pořádaných v létě po republice. Nejčastěji jsou v síti chyceni hned při první kontrole ráno. Klidně i v čistém rákosí.

K rozpoznání od starých ptáků slouží na křídle rozhraní pelichání (na velkých krovkách lokte) a rýdovací pera se světlou skvrnkou v špici. Ta jsou navíc „ostrá“ a relativně úzká.

Tak jako všechna mláďata pěvců i slavíci figurují početně ve výčtech úhynů zejména na silnicích, železnicích, průhledných stěnách, snáze je uloví dravci.

Abychom k tomuto mladému slavíkovi posílili obdiv, uvědomme si, že na cestu do zatím neznámé Afriky se vydá zanedlouho sám bez kompasu či dnes tolik moderní navigace. Jisté informace však přeci jen podědil po předcích a ty se jej vynasnaží dostat k cíli. A stejně jako u lidí i zde hraje jednu z významných úloh štěstí. Nechť se ho tedy drží.

Tak ještě pár zapomenutých dnů, jejich večerů a rán. Pak hned to přijde. Pravý čas po svaté Anně.

Slavíci na sobě pilně pracují i v těchto alžírských teplotách. A žluvy, co nedělají! Z korun osik při trati, stranou „erdesítky“ v místě, odkud to je stejně daleko na Horku, do Bakova i zpátky na Buda, po sobě aktivně volají. Byl jsem poprvé v tom zarostlém harampádí. Ale i kousek lesa pěkného tam je. Inu, cesty co končí za křovím, tam je dovoleno velikým neslušnostem!

Léta jsem to tipoval a jak už jsem tady psal, kvůli monitoringu teď navštěvuji i takováto „vedlejší“ místa. A k nemalé radosti slavíky nacházím! Takže počítání běží.

Pro ty, koho číst z peří baví, nabízím krásnou momentku jednoho „ještě červencového“.

Bude to mít ale akorát na minutu! Co ho asi čeká, až vypadne od řvoucí silnice Praha – exit Kněžmost – Liberec?

Nejdřív ale pojďme k tomu přímo ukázkovému schématu.

Mezi zajímavosti nikým nepublikované patří zjištění, že více jak 80% adultních slavíků mění jako poslední loketní letku tu předposlední(!), ne šestou. Ona pátá občas i celý proces uzavírá, častěji však společně s pery okraje křídla – tedy první a druhou ruční letkou. I zde to tak bude. Někdy přesně „docvaknou“ i pera rýdováku – ať už v jakémkoliv schématu. Někdy si rýdovák pospíší a je vyvinutý o něco dřív.

Podívejte se též na krásně světlé lemy praporů čerstvých letek a na jiných fotkách, kde je zastoupeno ještě zčásti i staré peří, uznejte rozdíl v barvě nového a původního (vyšisovaného).

„Letní“ dospělí slavíci obecní jsou sametově tmaví, často s nápadně vykresleným kroužkem kolem oka.

Že nehostí klíšťata ukazuje, že prostě jich je nyní v přírodě málo či méně. To zcela jistě.

Přestože už zas dobře létají, nechce se jim, hospodaří s energií. Pod keři je potravy dost, ne že bych tam koštoval, ale i otázku potravní nabídky samozřejmě v rámci práce řeším. I pro odlet jsou noci dobré, klidné.

Ukazuje se, že i slavíci obecní letí zkraje rychle a vytrvale až do první zastávky v Mediteránu. Tam tah přeruší na týden – spíše dva či tři. Pak následuje další nápřah, a tak dál, a tak dál.

Mladí bez zkušeností se chovají jinak. Když jsme u těch mladých – opravdu začínám brát vážně zmínky kolegů o nepodařených hnízděních, nejen ale pěvců. Juvenilů mnoho není, definitivně to poznám, až dozrají na Studénce bezinky.

Je přeci jen rok „13“ podivný. A opeřenci na jeho divokost doplatili.

Co hýbe populacemi, i těmi slavičími? Co bude v čase jara roku 2014? Kdo to ví? Klíčový bude tento odlet, Afrika i návrat těchto současných. A proto červenec chválím! Oproti předpovědím vyšel slavíkům přátelsky vstříc a houby – ty sebereme třeba na podzim!

Až se začne stmívat, sedněte si kdekoliv pod oblohu. Uvařte si poctivý kafe, nebo nějaký lehounký čaj a vězte, že touhle společnou nocí už znovu od nás odlétají hebce sametoví „rezaví“ slavíci.

I moje křoví tím chudnou.

Ano, zábavné a vzrušující – to znamenají písmenka v nadpise. V nadpise, vztahujícímu se k problematice pohnízdního pelichání slavíků obecných v podmínkách Česka.

I proto ještě s touto etapou končit nebudu. Pořízených 160 momentek z pelichajících křídel už velmi komfortně pokrývá proces krok za krokem, ale občas objevující se anomálie jsou natolik překvapivé a celkový názor přechodně matoucí, že ještě chvíli počkám. Dokud budu schopen se v roští pod větve sehnout.

Objevili se totiž včera (25.7.) další podezření na přesídlení za účelem pelichání a to jsou indicie atraktivní. Vracelo by to do hry přeci jen zčásti domněnky jiných odborníků z časů dřívějších, ovšem ty byly poznamenány zejména nemožností spolehlivého monitoringu.

Navíc tato přesídlení se zatím (náhodou?) týkají pouze slavíků dvouletých (v prvním pelichání). Ale ta stopa (podložená důkazy) je opravdu vědecky vzrušující. Nutí mne přemýšlet o chování slavíků v čase léta, varuje před ukvapenými závěry. A to je prospěšné vedení tématem.

Našel jsem totiž včera „polní“ trní, v kterém se sešli dva kroužkovaní slavíci, přestože jsem tam nikdy nechytal. A oba jsou z stejné lokality původní – byť jeden z roku dvanáct, druhý ale už potřebně z letoška. A to je super výsledek! Místo původního výskytu (i okroužkování) rozhodně nenabízí (tušený) komfort, který teprve rovnám do rámu. Ještě se do té vrbinné nivy Klenice samozřejmě vydám pro dotvoření náhledu i pro pár fotek.

Dobře dopadl i výlet na jih regionu, kde jsme s hostitelem též dvakrát nakonec uspěli, ikdyž představa o výskytu tamních pelichajících slavíků byla zkraje jiná. Teď známe tu reálnou. Podmínky tamní oblasti jsou mírně odlišné, daleko více se již podobající třeba slavičímu biotopu Žehuňska, kam se na pozvání snad též (opakovaně) vypravím.

Ač jsem si zprvu myslel že ne, je mi přeci jen prospěšné znát širší okolí zájmové oblasti (SV Mladoboleslavska) i pro skladbu biotopů. A navíc u pelichajících křídel je docela jedno, jsou-li z Kněžmostu či kdesi „zpozaobzoru“.

Psal jsem již minule, že první slavíci odlétají. Mám snad zhruba své území přečtené, ještě bych pár tipů ale rád ověřil. Tam však musím počkat, až se pole posečou a využít strnišť, jinak to možné není.

Tento poctivý monitoring nemá za úkol jen „rozvěšování čísel“ po slavičích běhácích, sleduji tím úkol, stanovit co nejpřesnější osídlení oblasti. A znovu připomínám – číslo to bude až neuvěřitelné. Nebude příliš vzdáleno tisícovce (laskavého čtenáře prosím porovnat údaj s těmi, postihujícími celkovou předpokládanou hustotu v republice a snad i zalomit rukama).

Ano, takovéto úkoly všeliké téma nabízí. A jiné další. Jen nevím, kolik se dá stihnout. Co ale napíšu nyní s plnou odpovědností:

Jsem překvapen a neustále dál překvapován specializací. Otázkami, odvětvujícími se provokativně z řešení současných, posouváním se v tématu přeci jen vpřed; zjišťováním, že výsledek přec(!) platí. Dotýkáním se slavíků a ověřením si, že zásahem do jejich života výrazněji nestrádají a já je mohu dál pozorovat. Že návodem z poznaného mohu jim dnes již více pomáhat, jako třeba při vydařené spolupráci s redaktorkou novin (DB) zkraje týdne. Tam směřuji, ne jinam.

Jste překvapeni? Než jsem se začal věnovat slavičímu pelichání, byl jsem na tom stejně. Dřív se to nevědělo. Teď jsem našel v archivu momentku křídla z 23.7.2011, kde do ukončení procesu chybí jediný den – tedy ten dnešní. Této noci by tedy tamní slavík ze Sukorad už zřejmě odletěl. To jsou ti první, kteří odlétání zahajují. Pravda, v galerii se 150 pelichajícími slavičími křídly je tento jediný, ale několik dalších by šlo vypočítat.

Odlétání začalo. Ještě ale nejmíň měsíc se vyplatí místa navštěvovat, skrývají zajímavý studijní materiál. Myslel jsem, že ne, ale i letos budou nakonec rozdíly v rozložení procesu ve vztahu ke kalendáři, už se to ukazuje. Nebude jich však tolik.

Postřehů k tématu by bylo dost, jeden za všechny. Bezinky ještě zdaleka nezrají a první adulti mizí. Ano, důležitým poznatkem výzkumu (publikovaným) je nápadný nezájem pelichajících adultních slavíků obecných o plody černého bezu v čase kdy slavíci mladí, pěnice, rehci, drozdi a jiní, je s oblibou vyhledávají. Staří je konzumují jen velmi okrajově. Živí se dál hmyzem.

Je k tvorbě tuku a hutnění svaloviny potřebnější? Pravda též je, že hmyzu je v tomto období po zemi dost. Pravda je i to, že v čase tloustnutí (poslední fáze procesu výměny peří) se ptáci téměř po celý den živí. – A nelétají, čímž rovněž výdej energie šetří.

Ve vztahu k titulku lze ještě podotknout, že od nynějška by se už měli přepelichaní ptáci začít objevovat na přeletu severních hraničních hor. Je ovšem fakt, že slavík obecný svým areálem rozšíření nedaleko nás končí, takže oproti slavíku tmavému je na průtahu vzácnějším. Navíc výzkumy posledních let naznačují, že první etapu napříč Evropou ptáci překonávají do prvního zastávkového místa v oblasti Středomoří razantně. Jinými slovy – nikde se nezdržují. Ptáci tohoroční mají odletovou strategii docela jinou.