Zaměřeno na slavíky

Ještě jsem v srpnu stihnul na Studénce zachytat. Bylo to naposledy, tu nostalgii mám rád. Patří ke konci prázdnin, patří k odletu slavíků. Vypnul jsem sítě do dvou linií, roznesl sklopky na stará místa, vytáhl z auta dalekohled a kochal se obzorem. V křovinách bylo pusto až mrtvo a v konci odchytu, téměř za tmy, jsem se znovu přesvědčil, jak je to pokaždé stejné. Mladí ptáci byli pryč – kdo se chytil – byl místním a pelichal. Sotva tihle rodiče kosů, drozdů, červenek, pěnic hnědokřídlých i černohlavých dotlačí letky do obrysu, vypálí ze Studénky taky.

Bezinky splaskávají, neuvěřitelně voní, koštuji je a vidím před sebou všechny ty „vinaře“; u nás doma tomu nebývalo jinak! Je to pryč, musí mi to stačit takhle na větvi mezi peřím. Hrušky po těch starých stromech – tak to je tady taky síla! To si nikdy neodepřu. Pod tou krajní u silnice na nejvyšší terénní vlně je plácek na sklopku. Ptáci by odtud měli přeletovat k jižnímu lemu Baby. Taky tady sklopky mají zapsány dobré věci, i slavíka tmavého. Jednoletí slavíci se v ruce prozradí dvěma způsoby: jednak barví od bezinek a taky tlumeně „cvakají“. I tento hlas slavíka tmavého je od obecného výrazně odlišný. Před hruškou už jsem tehdy onoho prvního září tušil, že je v podrostu změna. A byla!

Nemůžu se z toho nějak probrat, kroužkování pro mě končí – užil jsem dost, nebo to byla bída? Platí to první.

Soudobě řečeno: „letošní sběr je jedna velká výzva“. Nechápu třeba, proč v loňském roce byli na Studénce ještě koncem prázdnin pelichající slavíci a letos ne? Třeba jim to skvěle vyšlo a nezdrželo je nic. Nebo vyhynuli? Nebo mne s přehrávačem prokoukli? Způsob, který funguje, je v některých ohledech ošidný, nic lepšího ale zatím nemám. Můžu být rád, že existuje alespoň něco ku pomoci. Jinak bych dosud končil na hnízdištích v červnu!

Vyměnili jsme si poštu s odborníky, proběhlo zaregistrování místa a já až teď si uvědomuji, jak nám to štěstí v přírodě tak nějak postrkává boty k vzácným setkáním. Teď jenom, je-li člověk připraven vědomostně, aby to poklepání na rameno včas ucítil. Mě se to nedávno stalo (už jsem tady dříve nastiňoval).

S nejvyšší pravděpodobností jsem tím, kdo pro oblast prvně objevil od prohřátého jihu Moravy šířícího se motýla – ohniváčka černočárného.

Zaujal mne ten vybarvený exemplář u silnice, z mládí jsem znal ohniváčka celíkového a teď zjara docela běžného ohniváčka černokřídlého, ale tohohle motýlka jsem tady ještě neviděl. Byl dost rychlý – ostatně, jako celá ta parta kolem modrásků a tak ony dvě nepříliš kvalitní fotky mohou posloužit spíše jako důkaz, že tu před chvílí ještě seděl.

Znovu jsem začal pročítat motýlkářskou literaturu a o snažení těch lidí se i na internetu dověděl víc. Mají to snad ještě těžší než my. Ten obor je však skvostný a neméně vzrušující!

Napadlo mě ještě otestovat bezinkový háj Staré Studénky zdvojenou linií sítí. Po vrstevnici tudy táhnou „letní ptáci“ a sítě třeba alespoň jednou za rok vyvětrat. Chytat budu tedy po čase klasicky.

Ještě před setměním se chytil do čerstvé linie pod hruškou letošní slavík! Tak tedy tenhle bude letošním posledním. Podle postavy to bude samička, u takhle malých rozměrů to je téměř jisté. Vycházím zhruba z tisíce změřených křídel. Ještě jsem objevil dorůstající spodní krovky ocasní a některá pírka v oblasti příuší, ale to už jim asi nevadí, to vyřeší cestou.

Po tropické noci nebylo třeba sítě sušit, stačilo je rychle vypnout. Na čihadlo ze směru od Kozákova a Trosek (více vpravo, nejsou ve výřezu) totiž přicházel den. A takhle se formoval…

V půl šesté se ozvali první ptáci. „Prozpěvováním“ mladý kos a z meze křepelka. Velkým netopýrům se nechtělo končit a od bažantnice se ozval bažant. Pěnice začínají hlasitě „cvakat“, leporelo krajiny směrem k hraničním horám je kouzelně zakouřené. Podobně to míval Krakonoš. Nad bezinčím přeletují pěnkavy, stehlíci a zvonkové, na větvi se čepýří mladý ťuhýk a o kus dál jeden z „černých“ lejsků. Bude to černohlavý, je to jejich čas. Jejich noční tah zastaví mnohé prosklené plochy „plechového města“ za mými zády.

Ranní odchyt nic moc, bylo ale zajímavé vyzkoušet posunutí linie více do louky. Při tyči se začaly chytat pěnice hnědokřídlé – letošní ptáci. Musely táhnout, tuk je přesně „na obtisknutý malíček“. Tedy u nás asi nejvyšší stav. Krom strnadů obecných tu všechno „jede“ na bezinky; podle toho taky vypadám!

Slavík už tady není, noc ho vyhodila do vzduchu a kdo ví, kde je ho konec. Jiný – zdá se – nepřiletěl. Kontroluji louku s motýly, balím sítě a upaluji do práce. Dnes má padnout teplotní rekord – tak největší jistota bude doma u výhně. Neplacené volno si nemůžu dovolit.

Na Studénce to bývá na obou tazích úžasné. Staré hrušně, když léto končí, poschovávané v džungli, nesou poctivé ovoce. Hrušně jsou nejkrásnější!

Příběh o hrušce na hlavu padlé jsem už někde asi psal, ale teď opravdu sám bez přemlouvání přistál v síti tenhle hruščí list. Půjde na slavičí výstavu, název už pomalu lovím – něco třeba o „krvácejících srdcích“. Že je na pravé straně? Co my víme, kde mají stromy svá srdce, co my víme o stromech?! A na Studénce? Kterou má snad sežrat rodinná zástavba. Možná nám to ty stromy takhle posílají každého léta, tiše prostě řvou a my to neslyšíme.

I tam se chytily mladé pěnice hnědokřídlé – v prostředí, kde normálně nejsou. Táhnou tedy doopravdy. Ze Studénky chytli jednu Maďaři a datum – tak to sedí…

Vymalováno! Můžu se odebrat k opravě sklopek. Křoví jsou prázdná. Ještě včera se jeden přihlásil u rybníka Vražda, nechytil se, bude mít zkušenost z loňska.

Využil jsem příznivého počasí a objel pár vzdálených míst. Nakonec jsem ale skončil v louce u milionářské čtvrti Bradlec. Co tam bylo motýlů! S některými mám problém v určení (hlavně s modrásky), budu je muset odeslat. Abych sem mohl dát nějaký podkres, vybral jsem otakárka fenyklového.

Objevil se tam i jeden ovocný s ulomenou ostruhou, už jsem „byl nad ním“ a stejně to nevyšlo. Fakt přibývají od Prahy, letos už očividně. Snad je tlačí vlhy!

Otakárci (oba) jsou v louce strašná honorace, člověk je pozná na dálku i v dalekohledu, létají i chovají se jinak. I způsob, jakým sedí na kytkách; prostě jsou jiní. Na toho ovocného vytáhnu foťák vždycky, ta žízeň je pořád ještě veliká. Když letí, vypadá jak vlaštovka. Nechtějí sedat, když je slunce rozžhaví, zblázní se a zmizí úplně. Asi někam k zásnubám. Tenhle dnešní už fakt nepřiletěl. Ale zato jsem tam i letos viděl žluťáska čilimníkového, taky někam zmizel. Může to být takový migrační transfer. Babočky bodlákové migrují, admirálové rovněž, perleťovce musím nechat určit a ohniváčka také. Tahleta letní pokolení – už jsem to dávno pozapomínal a knížka na to nějak nestačí. Pořád mě to z mládí baví, lepší je ale chodit bez smrtičky. S foťákem.

Časový rekord nepadl v příletu ani v odletu, ale v zahájení pelichání.

Bylo nalezeno opožděné hnízdění s úspěšným vyvedením okroužkovaných mláďat.

Zjištěn první výskyt za hranicí kraje, na Sobotecku.

Pelichající samice chycena během procesu opakovaně.

Nafoceni další dva slavíci s bílým peřím.

Odstraněno největší množství klíšťat od jednoho slavíka.

Cenný kontrolní odchyt místního slavíka u Žehuňského rybníku.

Odchycen pelichající slavík v tyčkovině listnáčů, u nevýrazné hromádky shnilého klestí.

Zjištěn slavík se zhojenou zlomeninou nohy.

Chycena opakovaně pelichající samice, která předtím utekla z nedovřené sklopky.

Prokázáno další přesídlení za účelem pelichání.

Retrapem kontrolován dosud nejstarší slavík výzkumu.

Řadou případů potvrzena nemožnost chytit kroužkovance stejným způsobem na nástrahu.

Posun v problematice stanovení slavičí (zejména předodletové) tučnosti.

V Německu vychází naše studie o první hybridní samici z volné přírody, potvrzené testem.

Pořízeno dosud největší množství pelichajících dospělých slavíků – „letních ptáků“.

Mnohému jsem se letos opět přiučil a nepopírám – i zásluhou štěstí. V Praze mi kdysi ale řekli, že štěstí přeje připraveným. Byla by tedy škoda teď od toho odejít. Kdoví, co se může stát příště!

Přišla mi zajímavá poznámka kolegy z jedné nedávno ukončené rákosinové chytací akce o tukových zásobách chyceného rákosníka velkého. Tabulka pro něho měla stupeň 8, a prý na hrudi bylo mezi uzavírajícím se tukem místa na „otisknutý malíček“. Ano, tak to je případ i mnou kontrolovaného slavíka ze Studénky, zmíněného tady minule.

Dokáže někdo říct, že v období migrace shledal jakéhokoliv pěvce s pokryvem tuku na celé ploše břicha? Asi sotva.

Shodneme-li se na tom, že hromadící se tuk u starých ptáků je opravdu jakousi „natankovanou nádrží“ před cestou (zvětšující se svalovinu teď ponechme stranou), mělo by jeho zjišťování a vyhodnocování přinést výsledky.

V mé specializaci jsem už tímto směrem před dvěma lety vykročil. Z řady zjištění jsou zajímavá ta, kdy tuk je ve vztahu k poměrně již „vysokému“ datu minimální. Takové případy eviduji a nedokážu odhadnout – a to i s vědomím, že slavíci mají v poslední fázi pelichání opravdu sklony k tloustnutí – zda je stihnou za několik málo dnů získat či vyrazí bez nich jen tak „nalehko“. U peří se zdá (až na vzácné výjimky), že se po rozpadnutí posledních voskových toulců letek ptáci doma nezdrží a neprodleně nastupují tah. Jak je to s tukem, dosud nevím.

Proč ve Středomoří lze registrovat migranty s nejvyšším stupněm tukových zásob, projevujících se právě i pod kůží, kde je stav snadněji k zjištění? Co se děje s „Boleslavskými“ slavíky v těch místech, dopřibrali na váze ještě také? Jaká je vůbec jejich tahová strategie, potřebují tak těžký „bágl“ pro své noční kilometry?

Tohoroční slavíci v čase potulky, tedy přepelichaní (částečně), žijí hlavně v bezinkách. Je zajímavé, že staří se drží při zemi, tedy na hmyzu. Ovšem i mladí slavíci mohou tučnět – a zas – jak který. Jaká tam platí pravidla nevím, ikdyž v archivu i tato kategorie utěšeně přibývá. Je otázkou, co přijde po potulkách rodištěm, kdy a jak odletí. Jejich chování je odlišné dospělých a dokonce je lze (samečky?) nalákat i přehrávkou zpěvu. To se o starých říct (podle mých zkušeností) nedá.

Mnoho otazníků ještě čeká narovnání do podoby vykřičníku.

Slunce toho sice moc nepředvádí, ale motýli na Studénce snad chvilkami nastartují. Stoupám k rezervaci, myslím na slavíka i na otakárky. Foťák mám tentokrát na rameni, rosa sahá nad gumovky.

Bělásci už vstali, snad se to povede. Neuvěřitelnost číslo jedna: slavík se na místě ozval, přestože jsem jej včera pustil o dvě terasy níž. Do sklopky už nevlezl, je to jistě on. Znamená to, že buď je místní a nepospíchá a nebo se na tahu zastavil. Proč by se ovšem vracel do původní linie?

Žlutotmavý motýl klikatě létající! Už za ním klopýtám a odhazuji zbytečné věci. Bohužel, je to otakárek fenyklový. Tak ho alespoň vyfotím, když už mě tak prohnal.

Loučka, kde jsem včera viděl toho druhého otakárka ovocného je pode mnou, mažu tam, dokud sluníčko úplně neztmavne v mracích. Pak to tady je v momentě jak po vymření. Je to úchvatné divadlo – jak spontánní! Něco tam mezi bělásky tmavne, taška mi vylétla do jetele (jsem zvědav, jak ji s přehrávačem pak najdu) a je to jasné – je tady! Mačkám spoušť v jednom kuse a přitom se bavím zjištěním, že tomuhle krasavci v minulosti asi nebylo dvakrát do smíchu.

Ťuhýků tu v liniích posedává, jako kdyby snad ani letos neměli mít problémy a tak si některý vyhlédl i otakárka. Jednou mu ta blamáž s falešnýma očima a velkými tykadly vyšla, odnesly to ostruhy, ale příště už nemá čím mlžit. Jsem ale rád za ten důkaz, že jsou ti nádherní motýli už i tady.

Jdu vám chytit sklopkou ťuhýka, abyste viděli, že si s jejich přítomností nevymýšlím. Luční koník je pro tyto „masojídky“ neodolatelným, kluci je takhle chytávali na Řežabinci, když studovali ornitologii na letním táboře.

Povedlo se a zrovna se chytil létem ošuntělý sameček.

Pod Babou na strakatých loukách to fakt žije! Než je pokosí.

U Dolních Stakor už slavíci nejsou, sebral jsem na kraji lesa bedly a mažu domů.

Zřejmě ano. Tropický den na Studénce s těžkými dešti a následným dusnem přinesl zajímavé poznatky. Mezi motýly poletovali dva otakárci ovocní, což je síla a ještě víc se tak přiblížili Boleslavi.

Pelichání většiny starých slavíků již skončilo.

Chytil jsem mladého přepelichaného jedince o němž již nelze říct, zda je místní či nikoliv.

Chytil jsem však poté v pásech křovin slavíka, o jakém jsem v předešlých vstupech uvažoval. Kompletně přepelichaného.

Dobře a několikrát jsem jej prohlédl. Je to navíc další pták s bílým pírkem.

Je milé, jak už v ruce poznám rozdíl. Když jsem jej tahal ze sklopky, zdál se mimořádně těžký – aby taky ne, podívejte se sami. To je tedy síla!

No a kruh se uzavírá. Poté co vím, že v tom shora nápadném a unikátním prostředí lze chytit i slavíka tmavého, který jisto-jistě do místa přiletěl, budou i někteří zde chycení přepelichaní obecní zcela jistě průtažní. Tuk nezakrýval pouze malý prostor hrudníku, jinak byl logicky úplně všude. S tukem je to zajímavé, souvisle pokrytý trup asi opravdu zjistit nelze.

Vyzkoušel jsem na něm, jak tito ptáci létají, pustil jsem jej dvacet metrů před křovím. Výsledek jsem očekával – žádná sláva; jsou těžkopádní, nevím, jak to funguje v noci na obloze. Tohle byl velmi zajímavý pokus a dlouho jsem se na něj těšil. Konečně tedy zase jeden „hotovej“ slavík. Bylo by dobré zítra ho tam ještě zkusit ohlásit. Jsem přesvědčen, že bude pryč. V noci uletí…

(12.8.2011). Slavík z Bousova je pryč. A už asi docela dlouho. Přiletěl k síti bělásek. Tak aspoň něco!

Koukám kolem, „konkurence“ je taky neúspěšná. Mě to ale tolik nevadí, ten materialista v kopřivách je na tom o něco hůř.

Pelichání slavíka budu muset tedy vypočítat z dvou předcházejících kontrol.

Zítra má být hezky, tak si ještě vyrazím. Pojedu na Studénku. Tam jsem v loňském roce zažil nádherný konec sezóny. Snad tam nějakého slavíka objevím i letos. Přestože to je daleko od vody, lze tam chytit i slavíka tmavého, letos žádného nemám. Bývá tam krásně.

Když se zdržím do večera, potkávám myslivce, je to slušný chlap. Smekne na pozdrav a jde nahoru k lesu. Já to vždycky pak zabalím, aby měl na posedu klid. Snažím se to stihnout do večera, kvůli němu. Oba se bojíme, že tam ty kopce sežere rodinná výstavba, už se o tom šušká. Budeme chodit jinam, snad něco najdeme. Mám místa, kam chodím 29 let, je to neuvěřitelné. Jsou to vesměs obyčejná roští, ale já v nich znám každý trn. Kolikrát mi tam bylo hezky, kolika úspěchy mi přispěla do archívu.

U Kosmonos někdo odložil na souběžné cestě u viaduktu kanape. Natáhnul jsem se na něj v botách od jílu, nikdo se nešprajcoval. Dole pode mnou je osada v polích, jmenuje se Chaloupky. Jednou mi odtud volala posluchačka do rádia, zda znám tamní slavíky? Abych je neznal! Potkali jsme se pak jednou doopravdy, když jsme protestovali proti spalovně, nějak mě odhadla a oslovila. Myslím, že jsou ještě lidi, kteří se bojí alespoň o ten svůj kousek domova i tady na Mladoboleslavsku. Spalovna se tehdy nekonala. Chaloupky stojí dál i se slavíky. Nechci si vyrábět nepřátele, ale jsou hodnoty, které ctím. A krajina mi za to stojí. To je asi tak všechno – jo – ještě poznámku: byli jsme na výletě v horách a tam se mi v hospodě připomenulo, že Krkonoše mají Krakonoše – a hned, že Šumava Stráskýho. Mám to podobně jako ponikelská bába – Krakonoše si vážím.

Teď budu asi vkládat postřehy častěji, máme pár dnů, než slavíci definitivně vyklidí kraj.

Jó – kdybysme se věnovali více bělohvězdým modráčkům – ty bysme spěchat nemuseli! Mám v archivu hodně pozdní data z dob, kdy jsem je chytával, kdy bylo víc času.

Problematika pohnízdního pelichání adultních slavíků obecných zkoumaných na Mladoboleslavsku má ještě jeden otazník: Co se děje v posledních fázích pelichání?

Je to problém, protože chvíle to mohou být velmi krátké. Dal jsem si práci a prošel nasbíraný materiál zvláště pak křídla blížící se do finále. Člověk se v tématu průběžně zdokonaluje a je pravdou, že dnešních kvalit jsem před rokem jistě nedosahoval. S uvědoměním si, jak nepatrné rozdíly či nepozornost mohou pozměnit výsledný verdikt, na posudek: „pelichání ukončeno“ musím být opatrný. Jinými slovy – taková křídla eviduji čtyři. Všechna ostatní měla vždy alespoň zbytky toulce letek ukončujících proces dohledatelné. Z čtyř výše vyčleněných musím jedno z opatrnosti ještě opatřit malým otazníkem. Křídlo hybridního samce od Čížovek, slavíka od rybníka Vraždy a loňského „rekordmana“ od Staré Studénky jsem prohlédl dokonale, za ně ručím. Přesto musím konstatovat, že jde o velmi drobný vzorek a spíše je to tak, že plně přepelichaní jedinci v sběru chybí. Čím to je?

Ikdyž musím připustit případnou výjimku – zdá se, že jakmile slavík zbaví křídla posledních zbytků voskových šupin z toulců per, nastoupí tah. Kdyby tomu tak nebylo, nachytal bych je. Kdo mne v akci zažil – ví, o čem mluvím. Takže tady by mohlo být jasno.

Co mne však ještě zaráží – ač se mi to zjištění příliš nehodí – musím konstatovat, že ne všichni mají v poslední fázi procesu nápadné zásoby tuku. Jak to je s těmi, kteří je nevytvořili?

Tady bychom potřebovali znát cestovní mapu zkoumaných slavíků. Zjistit, zda všichni po startu volí etapu delší, anebo někteří zakotví při prvním superúživném místě. Rovněž se zdá podle nasbíraného materiálu, že tohoroční mláďata tuk vystupující nad obrys těla doma netvoří. O nich však soudím, že jejich odlet vypadá zcela odlišně včetně časového schématu.

Přiznávám, že diskutovaný problém nemá zatím jednoznačné řešení i proto musím pokračovat v chytání a vývoj peří v kombinaci s tvorbou tukových zásob pečlivě vyhodnocovat.

..Že dospělý slavík po ukončení pelichání hned odletí jsme si ukázali vloni právě na Studénce.

..Že někteří musí letět „nevykrmení“ je jasné z výpočtů pozdně chytaných jedinců bez zásob.

..Že pták s nepatrnými zbytky toulců posečká den – dva, jsme si dokázaly hlasovou provokací

vloni u Horky.

Pracovní setkání ornitologů jsou kořením krásné záliby. Ptactvo je vskutku obdivuhodné a to, že vzchází z přírody, jen košatí možnost poznávání.