Tak otakárek ovocný na Mladoboleslavsku už zdomácněl! Ano, rok od roku je jich víc. Ještě však nedokážu na něj jen koukat a mám-li tu možnost, upaluju pro foťák. I dneska jsem upaloval. A motýl vydržel. Měl jsem radost, protože tenhle byl kliďas. A to už ho odpolední slunce pěkně žhavilo. Přesto vydržel alespoň pár záběrů.
Je pro mne stejně nejkrásnějším motýlem, nejelegantnějším a tenhle navíc nebyl ani moc olítaný. Květy jetele se s ním většinou ohýbaly, jak nebyly na takovou návštěvu připraveny; ostruhy měl předlouhé, figura těch otakárků je spíše tropická.
Už když jsem stoupal k vrcholu louky pod Babou a viděl, že jetel místy ještě kvete, říkal jsem si, že bych na něj mohl narazit. Posledně jsme ho s Tomem viděli v Kolomutech v jedné zahradě na „motýlím“ keři. Ten byl ale bez ostruhy. Přesto byl mezi ostatními okřídlenci frajer.
Dám dva obrázky, abych si udělal radost. (A možná, domluvím-li se s autorem snímku, dám příště smrtihlava. Je opravdu z našeho regionu a myslím – z předloňska).
Jel jsem ale samozřejmě za slavíky a na Studénce sezónu i tradičně zakončím. Nějací tu jsou a jednoho jsem si okroužkoval. Je zajímavý problémem s krycími letkami (TL) levého křídla. První a druhá teprve dorůstají – co se stalo, nevím.
Druhé křídlo se vyvíjí normálně. Ikdyž už je docela tučný, váhu zrovna moc neprověsil.
Místo má na svahu pěkné, pro mne je zjištěním novým. Nikdy jsem tu nebyl. Podle celé řady indicií bych si tipnul na samičku. Dnes jsem chytal klasicky, tedy sklopkařil.
Z jílovitých svahů tekly potůčky vody z noční zálivky přes silnici, po Studénce až kamsi dolů, do polí. Po keřích bylo hodně ťuhýků, viděl jsem pěnice vlašské i lejska černohlavého. Ten byl jasně přespolní.
Výhled na panoramata byl kalný, trousily se mraky. Starou ženu, co tu sedávala, už víc jak rok nepotkávám. Přemýšlím i nad učitelem z Lhotic, nad jeho básněmi o krajině. Až on přestane (je mu přes devadesát), nebude už nikoho, koho by tenhleten kraj zajímal.
Cyklisté mezitím hbitě sjíždějí hrbatou, potrhanou silnici, gumy bicyklů kopírují vytlačené vrstevnice a činí sjezd záživnějším. Budou-li tu někde pod rezervací opravdu stát uvažované rodinné domy, budou tančící! Ale já jim do rytmu tleskat nebudu, odejdu z těch míst. Mám ještě jiná – hučící erdesítku, smradlavé skládky, přehnojené polní remízky dvoumetrových kopřiv.
I proto si tyhle fotky každou jednu ukládám a nabízím i Vám. Až místa zajdou.
