Zaměřeno na slavíky

V podmínkách Mladoboleslavska jsou slavičí plácky zpravidla sobě na doslech. Mistři o sobě ví i proto, že jejich zpěv se za májových nocí nese kilometr daleko. Zcela jinak tomu je proti proudu Jizery, na Turnovsku. Slavíků tam je vzácně a bývají v místě zpravidla sami. Tak jako u obce s krásným a na dálku viditelným kostelem, která se jmenuje Všeň. V sousedství vrásčitých pískovců Českého ráje tam kdysi zarostla křovím zahloubená vozová cesta a vytvořila přímo učebnicové podmínky pro hnízdění slavíků. Musím uznat, že tak impozantní místo jsem už dlouho neviděl. Lem výše kopcem je sevřen málem třímetrovým ostružiním, o něco nižším maliním, šípky, bezinkami, slivoněmi, duby a olšemi.

Ukončený je pruhem rákosí. Odshora je z louky, plné kvetoucích štírovníků, neprostupný, odspodu však dokonale. Uvnitř, pod klenbou, je po opuštěné cestě docela pohodlné přemísťování a vládne tu famózní „slavičí“ šero. Ještě impozantněji to musí působit na jaře v čase květu, kdy z nejtmavší části úvozu zní do noci slavičí sólo.

A je příjemné vědět, že místo dokáže slavíkům zajistit ochranu natolik, že úspěšně vyhnízdí. Kam asi směřují tato mláďata v letech následujících? Vrací se zpět do centra šíření, nebo se rozptylují kolem skalního města? Kdo ví.

Můj průvodce tamní krajinou byl zážitkem velmi potěšen. Myslel si od jarní úmluvy, že už nepřijedu, že na všechno je pozdě. Kout byl na první dojem opravdu tradičně „mrtvý“. Úplně jistý jsem si výsledkem nebyl, ale chtěl jsem tomu příteli alespoň předvést, co jsem se dosud naučil. Vždyť Mirek Medek byl prvním člověkem, který kdysi kroužkoval bousovské slavíky v hnízdech na moje pozvání, v čase, kdy jsem o svých kleštích a kroužcích pouze snil. Ano, musím tady způsob monitoringu pelichajících slavíků pochválit a také bych jej měl co nejdřív „prohnat tiskem“, je to můj objev. Jen díky tomu se začaly dařit kroky následující. 

Před „dómem“ z buřeně jsem vybral nejvhodnější místo a opatrně „zahrál“. Ještě jednou a pak naposled. Poté bude třeba chvíli určitě počkat, než to vzdáme. Druhá verze provokace zabrala! Před kolegou dosud mrtvý úvoz najednou ožil krátkou ptačí odpovědí a já věděl, že půl úspěchu máme v kapse. Příprava odchytu, výběr plácků a odstoupení do stínu rozložitých dubů, to byly další chvíle setkání. První kontrola – nic, ale ta druhá už byla úspěšná! Takovéto slavíky mnoho lidí nezná, žijí nenápadně, úkryt neopouštějí po celou dobu procesu. Nemohou si to, vzhledem k svým omezeným schopnostem, ani dovolit.

Kolem létal motýl – až se musím jít podívat do atlasu, abych nedělal zbytečný povyk! Stejně o něm už radši mluvit nebudu.

Nashledanou jindy!

Jeden otazník za druhým poskakuje nyní v slavičích sklopkách! Pelichání je v polovině a ptáci takřka k neurčení! Teď si mne volnočasová problematika opravdu prověří. Teď musím dokázat, že si zasloužím nazývat se specialistou! Kdoví pokolikáté jsem nad křídly zase panikařil. Anebo ne?

Pozvánka za samý okraj oblasti, k pravidelnému hnízdišti izolovaného páru, přinesla krásný zážitek z jiné krajiny a na určení hodně těžkého slavíka. Je slavíkem obecným, nebo z něho už odbíhá jinam? Nechci v každém chyceném slavíkovi euforicky hned vidět nějakého křížence, ale bez obezřetnosti se v takto složité problematice člověk daleko nedostane. Podezírat je třeba, protože se mezi ryšavými slavíky zcela určitě dějí věci, které sotva dohlédneme. Naše krajina bude pro fenomén křížení příhodná, vždyť pravá hybridní zóna se nachází nedaleko. Nikdo se u nás problematice v minulosti nevěnoval, navíc se tato zcela jistě vyvíjí dál. I proto jsem připravil na podzimní konferenci několik postřehů.

Ale k té včerejší panice – podívejte se na fotku a pojďme o ní diskutovat (pro ty, které to nebaví, dodám hned poté romantičtější verzi onoho výletu).

Ještě ale předtím – uznejte – nejsou ti slavíci nyní legrační?

U samečka, u něhož se zdá, že bude starším jedincem (nemá plošné obrusy zbylých několika ručních letek), lze jen stěží spolehlivě vyvrátit podezření na křížence – všechny důležité znaky vyklepal před pár dny někde v roští (popis roští v druhé verzi pojednání). A proč jsem tedy tak zpanikařil? Ruční krovka (nejdelší zachovaná), s kterou bychom měli porovnávat 1. ruční letku, je zřejmě mírně (na obou křídlech) „povytlačena“ již rostoucím perem novým – tudíž nespolehlivá. Snad proto byl naměřen značný rozdíl (- 4 mm). Ale přesto – i kdybychom uvažovali první zachovanou (bližší okraji křídla), jak činí někteří němečtí kolegové, zůstává 1.RL i tak v zajímavém „mínusu“. No uvidíme. Tím, že chybí veledůležitá 4.RL, nemůžeme popsat ani hrot křídla (pořadí per), ani případné zúžení vnějšího praporu této letky. Dokonce i naměřené křídlo nemusí být objektivní, pokud měřená letka netvořila vrchol.

Chycen byl ještě jeden slavík, dosud zcela nepřepelichaný juvenilní pták, dokazující, že hnízdění v místě určitě vyšlo.

Chytání a kroužkování slavíků na samé hranici druhového rozšíření v oblasti má značný význam, ikdyž se jedná jen o několik jedinců. Jev je to značně labilní, jak dokázal nedávno zde diskutovaný „slavík od Žabakoru“. Šlo o výsledek, pro můj výzkum z nejcennějších, ukazující mimo jiné, že i starý slavík může tradiční hnízdiště opustit a přesídlit jinam.

Takhle vypadá na papíře:

Kéž by takovýchto zjištění přibývalo!

Do krajiny vletělo léto! Vždycky si říkám, jak můžou vypadat ty „roky extrémů“, o kterých meteorologové občas mluví? Vždyť těch kombinací zas tolik není. Pak ale uznávám, že ty poslední časy jsou fakt zvláštní. Jako letos. Bylo mokro, že shnilo obilí a prochladli čápi, teď je výsmah, že zem praská do hloubky a v škvírách, do kterých, kdyby mi spadla peněženka, už ji nedostanu. A kopřivy vadnou…

Zase to ale svědčí vlaštovkám a břehulím, těch je sice podivně málo, ale vyšlo jim to! Vyšlo to i slavíkům a to už je zajímavé i pro mne. Populace na tom bude dobře a jsem zvědav, zda se ještě někam „rozlije“. Před lety se vzestup v oblasti zastavil, na Turnovsku jich zas tolik není a snad už zase ustupují. Uvidíme, co přinese příští rok.

Všichni kolem táhnou k vodě, já do roští. Ještě mě to baví. Musím nabrousit motyčku a vyrazit k viaduktům, mám tam dluh. Snad nafotím nějaká zajímavá křídla v tom ráji příměstské kriminality, s nákupními vozíky v roští, komíny z tetrapakových vín v leženích lidských trosek. Abych však neprohádal, mnozí na tom mohou být ekonomicky líp než já! Klobásy po větvích, krabice po pralinkách, lahve od koňaku, „hadry“ na jedno použití a makat nemusí. Oloupaná izolace z kabelů, kterými bych obtočil snad půl města, zpola vyklepané peněženky zahraničních úředníků, neslušnými časopisy ošetřená každá větší „potřeba“, poházené aplikační jehly. To jsou moderní hnízdiště mých slavíků!

Má-li však být můj přehled co nejucelenější, musím za nimi i tam. V osikách tam zas po dešti vyrostou křemenáče, vysoko nad hlavou se v roští rozvije růže, podrost i letos ozdobil vlčí bob. Svodidla, obepínající malý obrazec zeleně, nikdy zkušeně nepřeskočí srna, zajíci jsou chytří právě tak. Co na tom, že na křížících se drahách kolem kmitá nadržená smrt! „Pod lampou je (i tady) největší tma“. A jak už jsem výše napsal, nikomu se tady špatně nežije.

Predátoři – jsou-li nějací – končí v noci oslněni pod koly aut, policie otáčí nedaleko, u nákupních center. Strach tu prostě nikdo mít nemusí. Zrají tu višně, kiwi a fůra plodů, které ani neznám. Že jsou místa slavíky ceněna, dokazuje přesídlení mistra od Března, právě sem. Inu, život se v krajině zásadně mění! A v příští proměně se už možná i já pokusím vtěsnat tyče a chytací bágly zdarma do svozového autobusu, pro červy si skočím do Oddělení zvířátek – poté, co si pod tlampačem na parkovišti vypočítám vlastní slevu. Budu si však k tomu muset ještě o kousek dál přikoupit nejméně tři kuřecí křidélka z grilu a bagetku hned vedle, z kamenné pícky! A má-li být den pro mne „suprový“ a ona „výzva“ z roští beze zbytku naplněna, nesmím si nechat u pokladny v čase hamižného nabírání igelitek ukrást vozík s vloženou desetikorunou.

– Jó, odchyty na periferii! Jsou komfortní, udržím tam – jakoby – krok z dobou a vzpomíná se dlouho. Přesně táák.    

V dalším díle čtení z peří nahlédneme do křídla dvouletého pelichajícího samečka, který zřejmě letos nehnízdil. Chycen byl 4. července v pískovně v Obrubech.

Pelichání obou jeho křídel má tradiční schéma kdy v první fázi jsou měněny ruční letky (od desáté směrem k okraji křídla – sestupně) a s nimi příslušné velké svrchní krovky. Úvod pelichání se samozřejmě týká i svrchních velkých krovek loketních, které pelichají spontánně a nezávisle na letkách, vždy hned zkraje procesu. Porovnáme-li tento případ s křídlem nedávno představeným (samice od Kosmonos z 3.7.), vidíme, že máme jedinečnou příležitost studovat stav „po“ a „před“ výměnou ramenních (terciálních) letek. Jde o důležitý moment ve vztahu k těmto krycím perům. Měněny jsou právě v této fázi procesu. Tyto (na obrázku) vypadnou vzápětí.

Samec byl, jako jediný v místě chycen, zbylí dva mají s technikou z loňska zkušenost a za celé „vysmažené“ odpoledne až do večera mi radost neudělali.

Ověřeno též bylo, že pelichající slavík je schopen z jediného místa reagovat na hlas po celý čas až do setmění tedy, že místo svého pobytu vůbec nemění. To je ten důvod, proč bez prokázání přítomnosti pelichajících ptáků prostřednictvím provokace hlasem je takřka nemožné, „trefit“ se nahodilým odchytem do dosahu jeho zobáku. A tady klíčí zásadní omyl všech, kteří pelichání odsouvali jinam z hnízdních lokalit či dokonce až do zimoviště. Bez odezvy na hlas je hledání pelichajících slavíků v přírodě totiž takřka nemožné!

Prohlížel jsem kdysi v Kroužkovací stanici zástihy „letních“ ptáků, je jich pramálo, snad jeden zajímavý odkudsi z Polabí. Jistá dáma tam tehdy při venčení psa objevila po ránu mrtvého slavíka „v zajímavém datu“ někde u garáží. Věk byl kýmsi stanoven jako +1K. V tom čase by pták musel pravděpodobně pelichat! V archivu jinak podobné zástihy zcela chybí. Většina materiálu je získávána u „jarních“ zpívajících samců.

Přestože můj výzkum nesleduje dosažení vysokého počtu kroužkem podchycených slavíků jako hlavní prioritu, číslo již atakuje hranici třinácti set jedinců. Je vzrušující zabývat se myšlenkou na to, že by všichni před člověkem najednou vzlétli – slavík, jako individualista, to by byla síla! Připočítám-li k nim nejméně tři stovky retrapů po roce a déle, součet je povzbudivý. Euforie mne však opouští hned když uvážím, že dosud nepřišlo jakékoliv hlášení mimo oblast výzkumu. A to je docela divné. Protože je tomu však podobně i v zahraničí, nutí to k zamyšlení, co se kolem obecných slavíků děje? Jsou pak mnohem tajemnějšími v čase návratu, když se mohu na vlastní oči přesvědčit, že jsou doma staří známí, že normálně přežívají, jen asi nestojí o výraznější popularitu. Dávno na hlášení „zvenčí“ nečekám a padělat jej také nebudu. Uspokojují mne jiné poznatky a úkolů se přes zimu dá vymyslet pytel! Ne všechny se podaří splnit. Až jejich pelichání postoupí (v půli měsíce) k první zakrslé ruční letce, musím se snažit! Někteří kolegové totiž za hranicemi tvrdí, že první letku slavíci mění mnohdy jednou za dva roky. Je to nesmysl, napozorováno mám něco jiného. Ale úkol je úkol!
    

     

Kolik lidí kolem má vážné problémy! Co se to v té první dekádě nového století s námi jen děje?

Zemřel Pavel Vašák – kolega, který zahajoval výstavu V kraji zlatých slavíků. Člověk vzdělaný a noblesní. Ornitologie je teď tolik bita!

Rozbíhající se červenec je časem mladých slavíků. Ještě kropenatých. Ikdyž na hlasovou provokaci nereagují, na lokalitách ještě jsou a dají se chytit. Jsou to ptáci, kteří se v místě narodili, jejich kroužkování je tedy velmi žádoucí.

Pod skvrněným peřím na bocích již podrůstá šat prvního roku a tím startuje proces částečného pelichání. Jak již bylo zmíněno, dají se chytit, protože se už živí samostatně. Rodiče pelichají „natvrdo“.

Pohlaví lze ještě u ptáků odlišit, protože samičkám, jež prošly hnízděním, až nyní zarůstá nažina.

A protože už nějaký ten den pelichají, křídla vypadají takto:

Doslova „těhotné“ – ve vztahu k poznatkům – je období začátku prázdnin, kdy proces výměny běží naplno. Jenom, vezmeme-li chování slavíků! V prostředí jsou naprosto neviditelní, prozradí je až sklopka a podobně se před očima dočista „vypaří“ hned po vypuštění. Dokáží-li ještě vůbec létat!

U tohoto jedince se létací schopnost s vypadnutím prvních loketních letek už v příštích dnech změní. Na určitý čas to nepůjde.

S dnešním úkolem jsem čekal na vydatné horko a nejlépe v poledním čase, kdy se z teploměrů v kosmonoských zahradách bude kouřit. A tak jsem nedaleko viaduktu konečně kopl do hlíny. „Kopl“ je však silné slovo, protože v náspu zachrastilo a motyčka mi vypadla z ruky. Zem je vyprahlá a mnohde hluboce popukaná. Přesto jsem chtěl za těchto šílených podmínek ověřit, zda pelichající slavíci při tak obrovském výdeji energie, sbírají potravu i v těchto – jindy „jalových“ hodinách. A je to tak, v lapáku za chvíli byla samička! Působí legračně a byl jsem zvědav, po povinných dvou minutách „zdržení“, jaký ústup z dlaně zvolí. Nevěřícně se odrazila a šikmým třímetrovým letem nad asfaltovou cestou zamířila do hustého hlohu prorostlého šípkem. A vydržela tam. Jde o ptáka, který začal pelichat (pro samice) v tradičním čase. Dobře je tady patrné, v čem spočívá rychlé slavičí pelichání, jež zmiňují třeba švýcarští kolegové. Najednou tady roste pět ručních letek a k tomu ještě všechny tři ramenní! Ty musí zvláště spěchat, aby co nejrychleji začaly chránit nově se vyvíjející křídlo. Dobře je také vidět „křidélko“, o němž zmínění vědci praví, že mu není během pelichání nikde věnována potřebná pozornost. Zde ještě „vyčkává“ a nepelichá, jeho čas přijde o pár dnů později.

Téměř rok plánovaný pokus přinesl tedy očekávaný výsledek. Potvrdil, že pelichací místo musí nabízet krom bezpečí i vydatně prostřený stůl.

To, že se i k městu vrací strnadi luční a do kroku mi tam zpívají, je radostí na cestu domů.

Ornitologie je důvodem k chození touto krajinou. Ale přeci jen to nejsou pouze ptáci, kdož činí vycházky zajímavými. S jistotu lze říci, že každá z nich má skryté, když ne překvapení, tak jistě potěšení. Takováto setkání pak nutí člověka ohlížet se do minulosti a vzpomínat.

To, že přežívají i dnes dříve běžní motýli a květiny, je málem zázrak. A tady všem jeden takový, formou letní pohlednice, nabízím.

Všechno jsme ještě snad zničit nestačili! Chvíle vonící po naději, jsou pro nás povzbuzením. Hezké léto!

Vzpomínkou na Krátký popis léta od Hradišťanu – mimochodem – nejúžasnější písně, kterou znám a kterou jsem kdy pod širákem slyšel, uvádím dnešní vstup. Musí se ten Skácelův a Pavlicův „popis“ ale poslouchat v pravou chvíli – sám jsem si měl pospíšit, už je pár dnů pozdě. Akátové háje odkvetly. V čase bílých hroznů na to ale zase nebylo to správné vedro!

Slavíci pelichají, už se tady nápadně opakuji a ještě budu. Ještě tak měsíc. Nádherných a posledních třicet dnů!

To téma je silné. Před pár dny (26.6.) na lokalitě u Bakova – tam, kde byl tehdy geneticky uznán pro ornitologii první slavičí hybrid, jsem si v podvečer skvěle zachytal. Nedělní den sice i tady slušně dodoutnával, ale na čtyři hodinky jsem přeci jen vyrazil. Nemám všechna hnízdiště letos bohužel načtená a tak dluh mořím, jak se dá.

Chytil jsem tam dva juvenily hned po sobě, do stejné sklopky, zřejmě sourozence. První měl na zobáku šrámy po klíštěti, to bývá časté. Jak to je u slavíků asi s boreliózou? S Ivanem jsme o tom kdysi diskutovali. Ale bez zavření ptáků do klece to nikdo nedohlédne. A to bych nikdy, ani s tím nejvlivnějším povolením, neudělal.

Při kroužkování jsem měl „v zádech“ slavičího samečka, teď ten poznatek chystám na web VČP, tak to tady nebudu paralelně šířit. Co sem už patří víc, je odhalení, že samci pelichají později než samičky. Byl jsem tomu dlouho „na stopě“ a teď je to jisté. Důkaz mám – třeba na těchto snímcích, kde je nejprve křídlo pětiletého samečka a hned vedle samičky, starší dvou let.

Bezinky už také odkvétají – keře, plné hojnosti! „Před heřmánkem smekni – před bezinkou klekni!“ Ještě si pamatuji tu pravdu Toničky – báby kořenářky ze staré bousovské čtvrti Na Hrázi, kde jsme zprvu v malém domku bydleli. Vyléčila drogami z lesa svého muže v čase, kdy jej z nemocnice poslali, aby se stihl rozloučit.

Za její nůší se táhla vůně letních pasek a já těm zázrakům snadno uvěřil. A drží mne to dodnes. V tomhle našem „vyjedeným bordelu“ už věřím jenom té přírodě! Ta ikdyž občas mlží, myslí to s námi upřímně. A nevěší to nikde po sloupech, každý si to může na sobě vyzkoušet.

Kdo neviděl tu bílou latu zázraků, tady je jedna z posledních (od řeky mi makro zprava mírně rozhodil větřík, omlouvám tedy kvalitu záběru).

Chytal jsem u té nedělní Jizery sám a hodně vzpomínal. Je to už osmadvacet sezón, co líčím sklopky na slavíky. Pět sklopek mám ještě původních a stále jsou v kondici. Jen jejich síťky jsem musel s novým stoletím vyměnit. Rovněž jsem si uvědomoval jak je důležité, že mne většina chatařů od řeky zná. Nepřijde jim už divné, když po předchozím harašení vystoupí z roští šílenec s rudou motyčkou v ruce, od svízele, vrbového chmýří, sklepávajíc ze sebe četná klíšťata. Ale úkol je úkol a rozpelichaní slavíci, když už jsem konečně přišel na to, jak je nachytat (a vůbec v místě i prokázat), za to rozhodně stojí.

Fotky těch „děravých“ křídel utěšeně do katalogu přibývají a je to zcela jiné chytání. Jarní slavíci jsou pod síťkou elegantně hedvábní, tito se podobají ježkům a často „cvakají“. A je to skvělé čtení z těch jejich křídel! I unikátní téma, ale to už jsem taky říkal…

Zápis ukončím sluncem za Jizerou někde ve směru, kde leží Novozámecký rybník a kde ještě v loni tahal ze sítí ptáky Jarka Klápště se svojí manželkou.

Ještě je tam v rákosí tuším, už je ale nevidím…

Jak ten čas letí! Zas jsem toho v ornitologii mnoho nestihl. O prázdninách už to bude složité, slavíci se „do země propadnou“ a najít je, dá práci.

Krátí se den a ptáci to začínají tušit a brát vážně. A za pár týdnů to přijde – znovu odletí.

Teď by bylo skvělé z roští vůbec nevylézat. Býval jsem však smutnější, když jsem je nedokázal najít pelichající. „Rok“ mi tak končil prázdninami, už jsem zkušenější.

Popíjím zkapalněné květy černého bezu – nic lepšího pro tenhle čas neznám a přihlížím jisté beznaději. Chtěl bych zastavit z krajiny zdrhající podletí a zůstat s ním v tom souznění ještě chvíli. Jen tak, se slavíky a tím požehnaným časem. A vyladěn – třeba příměrem z prastarého skautského časopisu, kde „rok stoupal k zenitu a voněl travou“ – tak to už je minulostí.

Se specializací se žije nádherně! Slavičí rok, který má čtyři měsíce, nemá nikde a v ničem obdoby. A snad i ten konec je nádherný – řádem a příkrou nesmlouvavostí. Ale ještě je čas! Ještě se na hodinách stín o mnoho nekrátí a kněžmostské slunce na nich ještě vyhrává! Ještě je čas.

Všechny, kdož právě „přišel pobejt“ na tuto slavičí stránku mohu uklidnit – téma odborné hned příště vystřídá něco poetičtějšího, abychom byli vyvážení. Teď si ale pospěšme zabádat v peří, pojďme se pokusit posoudit to, co si určovací klíče pro serióznost až tolik dovolit nemohou. Vydat se na samý „okraj ledu“ – pro poznatky, ne zcela se zárukou, však podložené praxí a množstvím srovnávacích vzorků.

Mnohdy se domnívám, že ano. Jsou to ti – na určení často velmi „těžcí“ ptáci, kdy se již uchylujeme k známému projevu rezignace: „Vím, že nevím nic!“

Jde o „letního“ ptáka před pelicháním. Přestože se můžeme obávat, že identifikační skvrny (jež někdy jsou u mladých patrny a jindy tolik ne) v tomto čase mohou být natolik vybledlé či obroušené, že by nám mnoho nepomohly, na tomto peří bychom je nenašly ani na jaře hned po příletu! Peří bylo s největší pravděpodobností jednou již kompletně měněno – vloni. Ani ona pneumatizace lebky nám v létě už (mimo mláďat) nepomůže.

Ruční krovky křídel nejsou nijak široké, ale nejsou ani úzké (vypouklé). Loketní krovky nemají nikde pelichací předěl. Ruční letky jsou sice v koncích výrazně odřeny, ale vzhledem k době to lze pochopit. Peří není nijak výrazně řídké v praporech (a to ani u 1.páru RP). Odstín rezavé je poměrně sytý. Rýdovák je tvořen pery, jež nejsou ani široká ale ani úzká, něco tak „mezi“. Španělé řeší zabarvení čelistí zobáku (čím tmavší – tím starší). Znak sleduji od letoška, logiku má, ovšem moji podporu pouze okrajovou.

A to je tak vše, co k slavíku na snímcích lze uvést.

Odborníci mohou namítnout, že slavík není konopka, kde karmínová červeň samečků určité zařazení umožňuje. Přesto si myslím, že i hmyzožravci jako je slavík, mají při pohledu do peří co naznačovat. Nejde ani tak o to „být chytrým“ v hledání jemnějšího členění věkové skladby hnízdní populace slavíků v zkoumané oblasti, jde spíše o to, pokusit se vytěsnit z výzkumu možné omyly při oddělování jedinců „před“ a  „po“ prvním kompletním pelichání. Někdy je to věc zapeklitě těžká i pro mne, přestože jsem četl z jejich peří již opravdu mnohokrát. Jsou totiž mladí slavíci, chytaní v létě po částečném pelichání, kteří ony veleznámé znaky dětství výrazně nenesou – což pak teprve po prvním „vysmažení“ tropickým sluncem!

Čeká nás v hledání – věru – ještě dlouhá cesta!