V podmínkách Mladoboleslavska jsou slavičí plácky zpravidla sobě na doslech. Mistři o sobě ví i proto, že jejich zpěv se za májových nocí nese kilometr daleko. Zcela jinak tomu je proti proudu Jizery, na Turnovsku. Slavíků tam je vzácně a bývají v místě zpravidla sami. Tak jako u obce s krásným a na dálku viditelným kostelem, která se jmenuje Všeň. V sousedství vrásčitých pískovců Českého ráje tam kdysi zarostla křovím zahloubená vozová cesta a vytvořila přímo učebnicové podmínky pro hnízdění slavíků. Musím uznat, že tak impozantní místo jsem už dlouho neviděl. Lem výše kopcem je sevřen málem třímetrovým ostružiním, o něco nižším maliním, šípky, bezinkami, slivoněmi, duby a olšemi.
Ukončený je pruhem rákosí. Odshora je z louky, plné kvetoucích štírovníků, neprostupný, odspodu však dokonale. Uvnitř, pod klenbou, je po opuštěné cestě docela pohodlné přemísťování a vládne tu famózní „slavičí“ šero. Ještě impozantněji to musí působit na jaře v čase květu, kdy z nejtmavší části úvozu zní do noci slavičí sólo.
A je příjemné vědět, že místo dokáže slavíkům zajistit ochranu natolik, že úspěšně vyhnízdí. Kam asi směřují tato mláďata v letech následujících? Vrací se zpět do centra šíření, nebo se rozptylují kolem skalního města? Kdo ví.
Můj průvodce tamní krajinou byl zážitkem velmi potěšen. Myslel si od jarní úmluvy, že už nepřijedu, že na všechno je pozdě. Kout byl na první dojem opravdu tradičně „mrtvý“. Úplně jistý jsem si výsledkem nebyl, ale chtěl jsem tomu příteli alespoň předvést, co jsem se dosud naučil. Vždyť Mirek Medek byl prvním člověkem, který kdysi kroužkoval bousovské slavíky v hnízdech na moje pozvání, v čase, kdy jsem o svých kleštích a kroužcích pouze snil. Ano, musím tady způsob monitoringu pelichajících slavíků pochválit a také bych jej měl co nejdřív „prohnat tiskem“, je to můj objev. Jen díky tomu se začaly dařit kroky následující.
Před „dómem“ z buřeně jsem vybral nejvhodnější místo a opatrně „zahrál“. Ještě jednou a pak naposled. Poté bude třeba chvíli určitě počkat, než to vzdáme. Druhá verze provokace zabrala! Před kolegou dosud mrtvý úvoz najednou ožil krátkou ptačí odpovědí a já věděl, že půl úspěchu máme v kapse. Příprava odchytu, výběr plácků a odstoupení do stínu rozložitých dubů, to byly další chvíle setkání. První kontrola – nic, ale ta druhá už byla úspěšná! Takovéto slavíky mnoho lidí nezná, žijí nenápadně, úkryt neopouštějí po celou dobu procesu. Nemohou si to, vzhledem k svým omezeným schopnostem, ani dovolit.
Kolem létal motýl – až se musím jít podívat do atlasu, abych nedělal zbytečný povyk! Stejně o něm už radši mluvit nebudu.
Nashledanou jindy!
