…našel jsem já dukát? Vůbec ne! Objevil jsem tam hotovej poklad! Bylo to vlastně už včera, když jsem jel do Března kvůli restaurování kříže.
Jel jsem kolem Matrovic, abych zjistil, jak dopadli čápi, jestli jsou tam ještě jeřábi a co dělají husy. A taky, jestli tam jsou ještě nějací slavíci.
Cesta v lukách, mezi chatovou osadou Havránek a Přírodním parkem Čížovky, je prašná. Ještě že den před tím v noci pršelo, jinak bych na ten „skvost“ asi nepřišel. Už jsem nevěřil, že se mi to v životě povede, snil jsem o tom, už jako kluk. Objevit tak někde vzácného otakárka, s předlouhými ostruhami! No jasně – otakárka ovocného! Ten fenyklový je občas vidět, ale ovocný, kde ho tak najít?!
Cesta pod hrází rybníka Vražda už zase k poledni začínala prášit. Je zničená, musí se tou zkratkou do Března opravdu pomalu. Přijel jsem k jedné z mála kaluží (spíše už jen bahnisek) a zvedl roj motýlů. Je jich tady v tom kraji ještě docela pestrá paleta. To bylo najednou barev! Žízeň je přihnala k cestě. Z okýnka jsem sledoval okřídlence, jak se obloučkem hned vrací, bylo jim vedro. A najednou tam letěl motýl s pruhy, ne „fenyklas“! Bylo to úplně jiné, let byl ladnější, ne divoký, jako u jeho běžnějšího příbuzného. Foťák jsem výjimečně před cestou doma vyložil, že nebude potřeba. To byl tedy trest, to byla ale pitomost! Letěl jsem tam hned odpoledne, proflákal louky, čekal u kaluží, zbytečně. Druhý den ráno, práce mne nebavila, věděl jsem, že když dnes vyleze slunce, k poledni bude možná poslední šance. Je tam fůra ťuhýků, větší motýli jsou oškubaní, měl jsem o něj strach. Otakárek však nepřiletěl. Rozházel jsem sklopky kolem náhonu do džungle, abych si spravil náladu u slavíků a utekl mi čas. A ten, fakt docela zdrhnul. Bylo jasné, že motýli nejsou ptáci, operují jistě na širokém prostoru a nikde se moc neváží.
Ještě, že se chytili skvělí slavíci. Jeden mladý a dva zajímavě pelichající. Kroužkoval jsem a fotil.
Docházel mi u foťáku zdroj. „Je to jedno“ – říkal jsem si – „budu balit“. Ještě, že jsem se nevracel podle včerejších kaluží zpět k rybníku, ale zamířil k Březnu! U kaluže mezi dvěma lány obilí (!) vylétl motýl s ostruhami! Ani jsem nevypnul světla a kradl se do kufru pro foťák. Motýl se vrátil ke kaluži (naštěstí) a já ho „vzal“ z dálky, pro jistotu. Abych měl důkaz.
Byl to však frajer a nebál se. Zdroj na displeji zlověstně blikal, ale já pořád mačkal.
Zastavil jsem na cyklostezce operativně mladý pár, aby mi jej nesplašil a paní hned „tasila“ mobil. Fotili jsme tedy dva. Když odjeli, pohltilo mne soukromé štěstí. A drží mne doteď. To byl tedy den! A můj kraj vytáhl z rukávu po dlouhé době zase pořádné eso! Hned je nahlásím k registraci do Budějovic. Díky, krajino!
Dodatek:
Vím, že „příchozí“ z jihu Moravy jsou asi zvyklí na jiné úžasy, ale krajina Mladoboleslavska – to je prostě skvělá zpráva!
Popravdě řečeno, otakárek ovocný je u nás (Říčany) běžnější než fenyklový. Toho vídám jednou za několik (deset :-))let, zatímco ovocný přiletuje k nám do zahrady několikrát za rok. Říkáme mu familierně "král" a naposledy byl krásný neotřepaný exemplář na prvních květech komule minulý týden. Komuli ostatně doporučuji do zahrady všem, kdo rádi obdivují motýly všeho druhu. Po celou dobu kvetení, kterou je možno prodloužit odstraňováním odkvetlých květenství, přitahuje motýly neuvěřitelným způsobem. V loňském roce při extrémní invazi baboček bodlákových bývalo kolem jednoho keře i několik desítek motýlů najednou.