Jak ten čas letí! Zas jsem toho v ornitologii mnoho nestihl. O prázdninách už to bude složité, slavíci se „do země propadnou“ a najít je, dá práci.
Krátí se den a ptáci to začínají tušit a brát vážně. A za pár týdnů to přijde – znovu odletí.
Teď by bylo skvělé z roští vůbec nevylézat. Býval jsem však smutnější, když jsem je nedokázal najít pelichající. „Rok“ mi tak končil prázdninami, už jsem zkušenější.
Popíjím zkapalněné květy černého bezu – nic lepšího pro tenhle čas neznám a přihlížím jisté beznaději. Chtěl bych zastavit z krajiny zdrhající podletí a zůstat s ním v tom souznění ještě chvíli. Jen tak, se slavíky a tím požehnaným časem. A vyladěn – třeba příměrem z prastarého skautského časopisu, kde „rok stoupal k zenitu a voněl travou“ – tak to už je minulostí.
Se specializací se žije nádherně! Slavičí rok, který má čtyři měsíce, nemá nikde a v ničem obdoby. A snad i ten konec je nádherný – řádem a příkrou nesmlouvavostí. Ale ještě je čas! Ještě se na hodinách stín o mnoho nekrátí a kněžmostské slunce na nich ještě vyhrává! Ještě je čas.
