Vzpomínkou na Krátký popis léta od Hradišťanu – mimochodem – nejúžasnější písně, kterou znám a kterou jsem kdy pod širákem slyšel, uvádím dnešní vstup. Musí se ten Skácelův a Pavlicův „popis“ ale poslouchat v pravou chvíli – sám jsem si měl pospíšit, už je pár dnů pozdě. Akátové háje odkvetly. V čase bílých hroznů na to ale zase nebylo to správné vedro!
Slavíci pelichají, už se tady nápadně opakuji a ještě budu. Ještě tak měsíc. Nádherných a posledních třicet dnů!
To téma je silné. Před pár dny (26.6.) na lokalitě u Bakova – tam, kde byl tehdy geneticky uznán pro ornitologii první slavičí hybrid, jsem si v podvečer skvěle zachytal. Nedělní den sice i tady slušně dodoutnával, ale na čtyři hodinky jsem přeci jen vyrazil. Nemám všechna hnízdiště letos bohužel načtená a tak dluh mořím, jak se dá.
Chytil jsem tam dva juvenily hned po sobě, do stejné sklopky, zřejmě sourozence. První měl na zobáku šrámy po klíštěti, to bývá časté. Jak to je u slavíků asi s boreliózou? S Ivanem jsme o tom kdysi diskutovali. Ale bez zavření ptáků do klece to nikdo nedohlédne. A to bych nikdy, ani s tím nejvlivnějším povolením, neudělal.
Při kroužkování jsem měl „v zádech“ slavičího samečka, teď ten poznatek chystám na web VČP, tak to tady nebudu paralelně šířit. Co sem už patří víc, je odhalení, že samci pelichají později než samičky. Byl jsem tomu dlouho „na stopě“ a teď je to jisté. Důkaz mám – třeba na těchto snímcích, kde je nejprve křídlo pětiletého samečka a hned vedle samičky, starší dvou let.
Bezinky už také odkvétají – keře, plné hojnosti! „Před heřmánkem smekni – před bezinkou klekni!“ Ještě si pamatuji tu pravdu Toničky – báby kořenářky ze staré bousovské čtvrti Na Hrázi, kde jsme zprvu v malém domku bydleli. Vyléčila drogami z lesa svého muže v čase, kdy jej z nemocnice poslali, aby se stihl rozloučit.
Za její nůší se táhla vůně letních pasek a já těm zázrakům snadno uvěřil. A drží mne to dodnes. V tomhle našem „vyjedeným bordelu“ už věřím jenom té přírodě! Ta ikdyž občas mlží, myslí to s námi upřímně. A nevěší to nikde po sloupech, každý si to může na sobě vyzkoušet.
Kdo neviděl tu bílou latu zázraků, tady je jedna z posledních (od řeky mi makro zprava mírně rozhodil větřík, omlouvám tedy kvalitu záběru).
Chytal jsem u té nedělní Jizery sám a hodně vzpomínal. Je to už osmadvacet sezón, co líčím sklopky na slavíky. Pět sklopek mám ještě původních a stále jsou v kondici. Jen jejich síťky jsem musel s novým stoletím vyměnit. Rovněž jsem si uvědomoval jak je důležité, že mne většina chatařů od řeky zná. Nepřijde jim už divné, když po předchozím harašení vystoupí z roští šílenec s rudou motyčkou v ruce, od svízele, vrbového chmýří, sklepávajíc ze sebe četná klíšťata. Ale úkol je úkol a rozpelichaní slavíci, když už jsem konečně přišel na to, jak je nachytat (a vůbec v místě i prokázat), za to rozhodně stojí.
Fotky těch „děravých“ křídel utěšeně do katalogu přibývají a je to zcela jiné chytání. Jarní slavíci jsou pod síťkou elegantně hedvábní, tito se podobají ježkům a často „cvakají“. A je to skvělé čtení z těch jejich křídel! I unikátní téma, ale to už jsem taky říkal…
Zápis ukončím sluncem za Jizerou někde ve směru, kde leží Novozámecký rybník a kde ještě v loni tahal ze sítí ptáky Jarka Klápště se svojí manželkou.
Ještě je tam v rákosí tuším, už je ale nevidím…
