V dalším díle čtení z peří nahlédneme do křídla dvouletého pelichajícího samečka, který zřejmě letos nehnízdil. Chycen byl 4. července v pískovně v Obrubech.
Pelichání obou jeho křídel má tradiční schéma kdy v první fázi jsou měněny ruční letky (od desáté směrem k okraji křídla – sestupně) a s nimi příslušné velké svrchní krovky. Úvod pelichání se samozřejmě týká i svrchních velkých krovek loketních, které pelichají spontánně a nezávisle na letkách, vždy hned zkraje procesu. Porovnáme-li tento případ s křídlem nedávno představeným (samice od Kosmonos z 3.7.), vidíme, že máme jedinečnou příležitost studovat stav „po“ a „před“ výměnou ramenních (terciálních) letek. Jde o důležitý moment ve vztahu k těmto krycím perům. Měněny jsou právě v této fázi procesu. Tyto (na obrázku) vypadnou vzápětí.
Samec byl, jako jediný v místě chycen, zbylí dva mají s technikou z loňska zkušenost a za celé „vysmažené“ odpoledne až do večera mi radost neudělali.
Ověřeno též bylo, že pelichající slavík je schopen z jediného místa reagovat na hlas po celý čas až do setmění tedy, že místo svého pobytu vůbec nemění. To je ten důvod, proč bez prokázání přítomnosti pelichajících ptáků prostřednictvím provokace hlasem je takřka nemožné, „trefit“ se nahodilým odchytem do dosahu jeho zobáku. A tady klíčí zásadní omyl všech, kteří pelichání odsouvali jinam z hnízdních lokalit či dokonce až do zimoviště. Bez odezvy na hlas je hledání pelichajících slavíků v přírodě totiž takřka nemožné!
Prohlížel jsem kdysi v Kroužkovací stanici zástihy „letních“ ptáků, je jich pramálo, snad jeden zajímavý odkudsi z Polabí. Jistá dáma tam tehdy při venčení psa objevila po ránu mrtvého slavíka „v zajímavém datu“ někde u garáží. Věk byl kýmsi stanoven jako +1K. V tom čase by pták musel pravděpodobně pelichat! V archivu jinak podobné zástihy zcela chybí. Většina materiálu je získávána u „jarních“ zpívajících samců.
Přestože můj výzkum nesleduje dosažení vysokého počtu kroužkem podchycených slavíků jako hlavní prioritu, číslo již atakuje hranici třinácti set jedinců. Je vzrušující zabývat se myšlenkou na to, že by všichni před člověkem najednou vzlétli – slavík, jako individualista, to by byla síla! Připočítám-li k nim nejméně tři stovky retrapů po roce a déle, součet je povzbudivý. Euforie mne však opouští hned když uvážím, že dosud nepřišlo jakékoliv hlášení mimo oblast výzkumu. A to je docela divné. Protože je tomu však podobně i v zahraničí, nutí to k zamyšlení, co se kolem obecných slavíků děje? Jsou pak mnohem tajemnějšími v čase návratu, když se mohu na vlastní oči přesvědčit, že jsou doma staří známí, že normálně přežívají, jen asi nestojí o výraznější popularitu. Dávno na hlášení „zvenčí“ nečekám a padělat jej také nebudu. Uspokojují mne jiné poznatky a úkolů se přes zimu dá vymyslet pytel! Ne všechny se podaří splnit. Až jejich pelichání postoupí (v půli měsíce) k první zakrslé ruční letce, musím se snažit! Někteří kolegové totiž za hranicemi tvrdí, že první letku slavíci mění mnohdy jednou za dva roky. Je to nesmysl, napozorováno mám něco jiného. Ale úkol je úkol!
