Do krajiny vletělo léto! Vždycky si říkám, jak můžou vypadat ty „roky extrémů“, o kterých meteorologové občas mluví? Vždyť těch kombinací zas tolik není. Pak ale uznávám, že ty poslední časy jsou fakt zvláštní. Jako letos. Bylo mokro, že shnilo obilí a prochladli čápi, teď je výsmah, že zem praská do hloubky a v škvírách, do kterých, kdyby mi spadla peněženka, už ji nedostanu. A kopřivy vadnou…
Zase to ale svědčí vlaštovkám a břehulím, těch je sice podivně málo, ale vyšlo jim to! Vyšlo to i slavíkům a to už je zajímavé i pro mne. Populace na tom bude dobře a jsem zvědav, zda se ještě někam „rozlije“. Před lety se vzestup v oblasti zastavil, na Turnovsku jich zas tolik není a snad už zase ustupují. Uvidíme, co přinese příští rok.
Všichni kolem táhnou k vodě, já do roští. Ještě mě to baví. Musím nabrousit motyčku a vyrazit k viaduktům, mám tam dluh. Snad nafotím nějaká zajímavá křídla v tom ráji příměstské kriminality, s nákupními vozíky v roští, komíny z tetrapakových vín v leženích lidských trosek. Abych však neprohádal, mnozí na tom mohou být ekonomicky líp než já! Klobásy po větvích, krabice po pralinkách, lahve od koňaku, „hadry“ na jedno použití a makat nemusí. Oloupaná izolace z kabelů, kterými bych obtočil snad půl města, zpola vyklepané peněženky zahraničních úředníků, neslušnými časopisy ošetřená každá větší „potřeba“, poházené aplikační jehly. To jsou moderní hnízdiště mých slavíků!
Má-li však být můj přehled co nejucelenější, musím za nimi i tam. V osikách tam zas po dešti vyrostou křemenáče, vysoko nad hlavou se v roští rozvije růže, podrost i letos ozdobil vlčí bob. Svodidla, obepínající malý obrazec zeleně, nikdy zkušeně nepřeskočí srna, zajíci jsou chytří právě tak. Co na tom, že na křížících se drahách kolem kmitá nadržená smrt! „Pod lampou je (i tady) největší tma“. A jak už jsem výše napsal, nikomu se tady špatně nežije.
Predátoři – jsou-li nějací – končí v noci oslněni pod koly aut, policie otáčí nedaleko, u nákupních center. Strach tu prostě nikdo mít nemusí. Zrají tu višně, kiwi a fůra plodů, které ani neznám. Že jsou místa slavíky ceněna, dokazuje přesídlení mistra od Března, právě sem. Inu, život se v krajině zásadně mění! A v příští proměně se už možná i já pokusím vtěsnat tyče a chytací bágly zdarma do svozového autobusu, pro červy si skočím do Oddělení zvířátek – poté, co si pod tlampačem na parkovišti vypočítám vlastní slevu. Budu si však k tomu muset ještě o kousek dál přikoupit nejméně tři kuřecí křidélka z grilu a bagetku hned vedle, z kamenné pícky! A má-li být den pro mne „suprový“ a ona „výzva“ z roští beze zbytku naplněna, nesmím si nechat u pokladny v čase hamižného nabírání igelitek ukrást vozík s vloženou desetikorunou.
– Jó, odchyty na periferii! Jsou komfortní, udržím tam – jakoby – krok z dobou a vzpomíná se dlouho. Přesně táák.
