Zaměřeno na slavíky

Na víkend chystá město Dolní Bousov osázet valy kolem sběrného dvora v městské části Zahrádky. Sázet se bude i kraj cesty k Slavičímu háji, doporučil jsem z nabídky jeřáby. Aby se to pěkně začlenilo do parku.

Byli jsme tam dnes všichni tři „spolumajitelé“ sklízet ovoce. Stromy si tam v sadech plodí bez chemie, nejsou to tedy takové ty „žárovky“, naleštěné z regálů, dobarvené na stromech střikem finálním. Tady ta jablka jsou některá i červivá a některá mají i strupovitost. Ale jinak už všechno je „do plusu“. A hrušky „Konference“ – jedna báseň! Já vím, měl bych tady spíš napsat, že na hrušni zjara zpíval strnad luční, který i vyhnízdil; že vedle v topinamburech notovala cvrčilka zelená, která též vyhnízdila; že tudy po potoce (s rákosím) táhnou ještě teď budníčci menší a strnadi rákosní. Ale ten pocit z čistoty prostředí je právě součtem všeho.

Je tady krásně a těším se na stará kolena, jak se sem „odstěhuji“. Park je sice na soukromém pozemku, ale část k němu připojí město a my celý záměr tak necháme přístupný. Je však dobře, že byla v kraji cesty osazena závora a klíče mají jen lidé k místu příslušní. Hodně času nám tehdy zabral jarní úklid a chtěli bychom vše udržet čisté.

V sobotu začneme znovu sázet. Hlavně rakytník. V Německu v něm hnízdí slavíci tmaví – aby ne, je bezpečný. Tady jsem jednoho jara též chytil táhnoucí samici slavíka tmavého – zážitek, na celý život. A to překvapení! Někde to na blogu visí.

Sbírám poznatky o tom území, na jaře tu táhli lejsci šedí a u rybníčku Piváku, který dal jiný soukromý majitel dohromady, se shlukují početně vlaštovky. Jsou odtud krásné výhledy snad do všech stran. Určitě tu uděláme nějakou akci pro veřejnost.

Tady kytky ještě voní a půda je originálem, nesycená. Konečně navrhuji podobu informační tabule. Místo už máme.

Byl slunečný den. Z žebříku koukám na obří vrbu v louce vedle „háje“ a vzpomínám na kukačku zjara. Odtud provokovala všechny ty rákosníky zpěvné podél potoka. Všichni už odletěli. Jak se tady ten ptačí rok rychle otočil! Teď tudy táhnou hejna pěnkav. To už je takřka „před sněhem“. Však listí padá, ovoce taky. Hlodavci na něm užívají, vosy i admirálové – je to tu jak v prospektech Jehovistů!

Ale my tu opravdu necháváme šanci, ať si každý kdo chce, místo vybere. Dost pro všechny. I proto musíme obalit stromky a keře. Nikde není tolik zvěře, co u nás. Třtina křovištní je úkrytem zajícům, topinambury srnám. Dokonale se ukazuje, že necháme-li v kulturní krajině bezzásahové prostředí, začne životem zanedlouho přetékat. Určitý management ale bude zajištěn i Slavičímu háji, pro slavíky je totiž prospěšné zmlazování vybraných části prostředí. Plánujeme uprostřed napajedlo formou velké „kaluže“, to teď v polích u ptactva hodně frčí!

Za dva až tři roky tu oslavíme zasloužené slavičí jaro.

Ještě jsem si uvědomil, že lokalita bude dokonale bezbariérová, a k nápadu může být kousek.

Nabízím téma, které byste jinde marně hledali. Pojednám o samicích obou rezavých slavíků – i proto, že příští rok v květnu budou v jedné z aktivit chytány a podrobně zkoumány právě tyto.

U slavíka obecného a tmavého neexistuje pohlavní dvojtvárnost a uvádí se, že samice lze odlišit jen v čase hnízdění podle hnízdní nažiny.

Více než dvě tisícovky chycených slavíků mi dávají možnost najít přeci jen víc a třeba i v mimohnízdní době. Přesto nelze jednoznačně říct, že pokaždé je odlišení možné.

Třeba chování v prostředí – věc zajímavá.

Pokud lze o slavících prohlásit, že létají neradi, pak pro samice to platí dvojnásob. Spíše je zastihneme, jak v podrostu poskakují „nakrátko“ z místa na místo, často je i přehlédneme. Sedí-li taková na hnízdě a je nucena seskočit, pak odběhne váhavě jen nedaleko, aby se hned jak to bude možné, vrátila.

Sledována je rovněž aktivita samic ve vztahu k hlasové provokaci zpěvem v čase hnízdění a ukazuje se, že vůbec nejsou k „signálu“ zdrženlivé v čase sezení, jak by se třeba mohlo zdát.

Dále je zjišťováno v čase pelichání „rozložení“ hnízdního páru na pelichaništi – případně s dalším doprovodným jedincem. Též situace, kdy třeba samice pelichají jinde.

Také z měření kroužkovaných slavíků lze vyčíst řadu zajímavostí a třeba u délky křídla či rýdováku lze stanovit míry pro samce a samice s nezbytným udáním předělu a počítat ovšem s výjimkami. Přitom upozorňuji, že naměřené hodnoty jednoletých ptáků, které se v literatuře pravidelně objevují, jsou prakticky nepoužitelné. Velké peří totiž po prvním kompletním pelichání dozná často výrazných změn včetně sledované první ruční letky, ve vztahu k nejdelší ruční krovce řady. Jinak ale u víceletých slavíků se v posbíraných měřeních možnost oddělit pohlaví třeba hned po příletu ukazuje příznivě. Neurčených by zůstala menší čtvrtina vzorků.

Délka běháku je více odvislá od celkové „postavy“ jedince než že by naznačovala cosi jiného. Hmotnost rovněž nelze brát ku pomoci, protože v čase, kdy může navýšením ukázat na samici, má tato již naznačenu nebo vytvořenu hnízdní nažinu.

Zbarvení slavíka obecného, ve vztahu k odlišení pohlaví, je zkoumáno řadu let včetně jinde hodnoceného „námrazového efektu“ samců – jarních ptáků, v oblasti krku (límečku). Rovněž i diskuse nad odstíny hnědé u rýdovacích per samců/samic jsou více spíše jen obtížně přenosnými pocity specialistů, než jakýmkoliv pevným znakem k zaregistrování. U slavíka tmavého dosud nemám dostatečné množství studijního materiálu, snad se to brzy změní.

Jedním z pomocných kritérií při rozhodování o pohlaví jarních slavíků obecných je příletové datum. Mělo by platit (alespoň pro Mladoboleslavsko) že slavíkem, chyceným do 23. dubna, je samec. A v 95 % je takový již s předchozí hnízdní zkušeností.

Zajímavé. Od přítomných (často již usazených) samců lze poměrně dobře odlišit „čerstvou“ samici podle tukových zásob. Zatímco samci (bez ohledu na věk) přilétají s tukem (na sledovaných místech spodiny těla) slabým až „dobíhajícím“ (mizícím)…

…samice v tu dobu jsou nápadně tučné, z poslední tahové zastávky připravené hnízdit.

A tuto kondici neztrácí ani v čase snášení. Máme tedy příležitost podle tuku dorozhodnout o pohlaví zkoumaného slavíka.

Dalším pomocným znakem pro samce na hnízdišti je jeho „oslavení“ návratu do křoví (po okroužkování) alespoň krátkým úryvkem zpěvu. Jsou tací, kteří se rozezpívají naplno.

„Zaměřeno na slavíky“ už má za sebou pěkný kousek života. Že bychom ale v brzku „vařili z vody“ nevypadá, ikdyž slavičí rok u nás trvá jen málo přes třetinu roku kalendářního.

– A hned k tomu slavičímu roku. Jde o jeden z termínů, který jsem vymyslel k popularizaci rezavého pěvčího krále. A zviditelňování to pomáhá, třeba v médiích se zajímají, jak dlouhý vlastně ten český slavičí rok je.

Blog už není striktně jen o slavících, přišel jsem na to, že mám-li propagovat též krajinu přes slavíky, dobré je přidat i něco jiného. Aby si víc lidí našlo kartu do hry. Proto se občas připojí nějaká ta květinka, motýl, nebo šutr. Nálada konkrétního průsečíku času a místa, aktualita z dění kolem výzkumu.

Nedávám, ikdyž by o to někteří stáli, na blog odchytové strategie, i šetřím emocemi. Vyhrotit bych je dokázal. I politiku dávám stranou, ikdyž ji denně (nemůžu se toho bohužel zbavit) sleduji a pak se ničím. Hlavně ve vztahu k přírodě, samozřejmě.

Stránka si našla hodně přátel, ikdyž jsem počítadlo nakonec nezařadil – vím, že Vás je dost – a věřte – některé ohlasy jsou velmi příjemné. A vytváří se okruh korespondentů (někde si tykáme) a zde se rozkryl rozměr prve nečekaný. Jaké informace jen přicházejí! O dlouhodobých pozorováních v oblastech a podobně. Že by to mělo patřit někde založit? Samozřejmě, ale je otázkou, zda lidé chtějí pilovat sdělení pro tisk, mají čas pro zpracování dat, chtějí to vůbec nabídnout. Takhle se vše schází u mne. Nečekaný rozměr.

Přínos má blog i odborný. Sešlo se třeba za dobu fungování několik hlasových vzorků k identifikaci, různé fotky a postřehy z terénu.

Píšu rád. Přispěl jsem novinám i zpravodajům tolika texty, že všechny už ani zálohované nemáme. Číslo by to bylo čtyřmístné. A ikdyž mne slavík bere s sebou a dělá známost i mně, jde hlavně o něj. Abych pozvedl jeho slávu vysoko, aby Boleslavsko na něj bylo hrdé. A přesto pak opatrně „pomístně naříkám“. Před politiky, před majiteli pozemků. A někdy se mi daří reklamu udat. A roští přežívá dodnes. I na blogu to najdete.

Jsem člověk, jenž smýšlení romantika nesvlékl ani v této obhroublé době. A příroda je té poetičnosti příhodnou živitelkou! Považte jen, jak by Vám bylo v těch posledních chvílích dubna v křoví, kterého od zimy už nemuselo být. Skáčete v něm zase nad známými plechovkami, potkáváte kořeny, některé plácky po sklopkách jsou od loňska ještě nahaté – a čekáte. Střemchami je zatím ještě vidět, jižní okraj už ale zkusmo ohřálo sluníčko a slavičí listí na zemi potřebně šustí. Nic ale, křoví vypadá klidné. Je brzy. – Ovšem pozor! Takhle jsme to nahlíželi v minulém století, dnes už jsme dál! Zkusil jsem to a ejhle – přeci je tady! A pro něj to roští.

Od té chvíle Vás všechno baví jinak. Stromy se shora dívají a snad slyším to jejich: „Tak buďte zdrávi, oba.“ Sedí to, právě od nich a to vše přílívá do džbánku pohody. Slavík se mezitím zklidnil a odmlčel, utahaný po cestě. Ale já ho už vidím. Přešel bych ho, jistě bych ho minul, nebýt… .

Možná slavíku nadržuji – tedy spíš jistě – ale vezměte třeba to jeho chování. Toho jiný druh nemá. Ten veleobrat ve vystupování, ta údernost – má-li toho na chvilku být! Tichý je k přehlédnutí v čase příletu. Tichý je v čase, kdy rodinu s létem rozpustí; přetichý je v čase pelichání – aby pak v máji všechno dohonil! To on vládne českomoravským krajům za jarních večerů a nocí. Tóny s ním třískají na větvi ze strany na stranu, jak je přednesem poctivý. Kilometr daleko, že jsou slyšet jeho zpěvy za nocí? Daleko dál! Dostatečně na to, aby družky pod hvězdami od moře směřující, toužení jeho vyslyšely.

Postoupili jsme výzkumem dál. Dávná data nemohou platit, jen takováto jsou věrná! A taky jsem objektu o hodně blíž. Zdeformovaný? Mnozí tak mají. Co se věnují tématu dlouhodobě, přestáli krize (hodně moderní obrat) a dočkali, že po nich najednou hrábl úspěch návazný a podpůrně to pouto o zoubek přicvakl. Že tím je už hodně natěsno, je tady spíše výhodou.

Vyfotil jsem pro tisk babočku na motýlím keři. Dávám ji kvůli obarvení stránky i sem.

Je to hezký příběh, přikrývám totiž květy na noc, aby je slunce ráno nenašlo spálené. Už to dlouho nepůjde, ale zatím je tady mají. Odletují sem z kvasících švestek střízlivět admirálové, paví oka mi přijde, že snad tolik neflámují.

Stává se mi, že některé vůně mne vrací do dětství, třeba když otevřu sbírku nálepek od sirek. Zvláštní lepidlo z pod obrázků, které je drželo na dřevěných krabičkách, to umí. A tady ta barva pavího oka – ta rudá, ta to umí taky. Je zvláštní a pro mne tím kouzelná.

Smutný čas odcházení, ale za čtyři obrazy našeho roku jsem rád! Můžu se totiž pořád těšit.

Průtah střízlíků zvolna začíná.

Už jsem jednoho v zahradě slyšel v pátek, dnes, když jsem chtěl chytit na kvetoucím břečťanu, plném blanokřídlého hmyzu všech velikostí, tradičně pelichajícího budníčka menšího, chytil se střízlík. Vyletěl z loubí.

Mám přátele, kteří se tomuto druhu věnují formou specializace. Podobně jako já u slavíků, občas odhalí netušené. Sleduji je v jejich ohlížení se za výsledky při setkáních a vím dobře, co prožívají. Dotáhli téma daleko. A tak jsem si na ně při síti se střízlíkem dneska vzpomněl. Brzy jim začne předzimní pražské chytání a i to zimní. A tihle jsou v naší krajině předvojem.

Střízlík má se slavíkem společnou sílu v nohách. Oba na ně sází. A mají i stejný problém. Kočky. Jejich způsob shánění potravy je zranitelný právě ve vyčíhání kočkou. Nevím, třeba budu opraven, ale myslím si, že k moři by podzimem měli táhnout zejména ptáci jednoletí, tenhle se ovšem letos nenarodil. Na jejich pouti republikou je krásné třeba to, jak si samečci rádi po cestě zazpívají. A i jinak hlasově jsou aktivní. Pokřikem reagují většinou jako první na všeliké nebezpečí a strhnou často i ptactvo ostatní.

A už také táhnou přes hory! Na Červenohorském sedle v Jeseníkách se začínají chytat. Moravský punkt je výborným periskopem, natočeným k severu. Dobře od něj odhadovat aktuální stav dole v republice. A platí to i u střízlíků. Viděl jsem je při nočních odchytech na Rýchorách. Mezi solitérními smrčky v protivětru těsně při zemi táhli Českem dolů. Ve dne jsem je zažil při sítích u Vosecké boudy, z nočních tahů je znám teď nově právě i z ČHS. Legrační úvaha – teď tam nedávno pod lampou vyfotili „čerstvého“ lišaje smrtihlava, táhnoucího sedlem. Takový smrtihlav vedle střízlíka – legrační představa v kuželu světla!

Kdysi, aniž bych to věděl, postaral jsem se spíše nahodilým odchytem o nový poznatek u střízlíků. Prvně byl kroužkováním doložen zimní pobyt ptáka místní populace. Byl to vlastně takový můj první úspěch v kroužkování a když se na fóru četl mezi novinkami, byl jsem překvapen. Dnes rád nechám objevování nového na znalcích, ale chytí-li se občas, radost neskrývám. I proto jsem ho tady v nedělním servisu dneska nabídnul.

Abychom mohli přejít k tématu dalšímu, třeba se zastavit ještě alespoň nad touto otázkou.

Slavík ze Studénky nebude z nejstarších, ale mladý taky ne. Cestu mezi kontinenty zná a tak šance na setkání zjara není malá. Je jisté, že hned v dubnu tam přispíším. Chtěl bych si v místě slavičího zpěvu užít.

Chytal jsem tam koncem osmdesátých let, místo přežívá dodnes. Ikdyž zbujnělo. Kolem v pásech keřů s torzy jabloní volávají krutihlavové, v trní rachtají pěnice vlašské. Oba druhy jsem tehdy radostně kroužkoval. Prvně koukal na s kůrou splývající šat krutihlava, prvně jsem porovnával vlnkování hrudi pěniččího páru. Rovněž tam hnízdí hrdličky divoké, to bývají chvíle! Dávají si na čas, ale pak ten jejich hlas Studénce sluší. Na třešně zaletují z rezervace vzácní strakapoudi a žluvy. Z pěnic zatihneme všechny naše. Ráj ťuhýků i cvrčilek zelených. Pěvušek modrých a v rezervaci červenek. No a samozřejmě v kopcích pomístně slavíci. Ale k těm červenkám musím řádku napsat. Jsou jedněmi z prvních navrátilců – a samečci, s kterými to už pěkně cvičí, zpívají s večerem po temných křovinách. Ne vůbec nadarmo pěvci na Slovensku říkají „slávik červienka“. Podobný je v mnohém. Ty večery, vlahé po zimě a v prvních kytkách vystrojené, vzpřímené figurky červenčích milenců a tesklivé jejich písničky – toť rané jaro Bakovska! A pozdní? Už jsem o něm psal – hrdličky a vrkání nedočkavých holoubků. A mezi tím? Čas patřící králi slavíkovi!

A to jsem tenkrát nevěděl, že právě sem přiletí nejpočetněji od pražských slunných údolí ovocní otakárci.

(Jednoho dám, nepřestávají mne fascinovat, tolik let jsem na ně čekal).

To oni jsou odznakem na klopě Dědka a při něm tím mládnoucí Baby!

Nezmínil jsem „černé“ lejsky, ani kukačku. Nenapsal jsem o tom, jak u silnice v škarpě při líknutí pastičky jsem málem motyčkou nakop´přikrčený bradáček. Zelená orchidej v šeru pod vrbou stála a já vedle klečel. Vysekal jsem trychtýř vrboví, abych se v uctivosti napřímil. A ono se jich po letech v tom světle dvacetčtyři zmnožilo!

Nepsal jsem o starých odrůdách ovocnanů, co jim už dávno ujel vlak. – Však žádných závisláků na fetu z postřikovačů! Sem nikdo nechodí.

Jabloně a hrušně tuhnou pod nákladem léta, s plody následně odkládanými v přítmí keřů. Nedosoudím, kdy jsou milejší – jestli když kvetou či těžknou. A taky bezinky! Nesmím zapomenout. Co ty do vrstevnic, když léto končí, dokážou pozvat za křídla, táhnoucí od Jěštědu! Krásně je tady. V kraji bez značených cest, bez schůdků a pevných zábradlí, bez lidí. Koukám se – ne, že ne. K Troskám v dáli, k skalním městům Českého ráje a přemýšlím nad tím. V čem je kraj chudší souseda? A když si na starček u cesty sedne převzácný ohniváček, první host z jihu Moravy, ptám se i odpovídám. Je chudší o reklamu, o zájem veřejnosti!

Chodím tudy od dětství. Přišli jsme za ten čas o hodně, o všechno ne. Ještě nám z dlaně pár karet visí. A jak jinde – i tady docela stejně – každá z vycházek je připravena splnit tu donekonečna opakovanou touhu zvědavců: „Ve správnou chvíli, na správném místě!“. A pak se kroky k těm domovům zase a znovu formují do veršů…

Území, které sleduji, je rozlehlé. I proto jsem k místu vzácného slavíka nedošel. V čase příletů je monitorování všude nad hlavu, stihnout se málem nedá. Sem ale chodit začnu. Kvůli nadělení. A vyčlením na to celý jeden den. A jestli se mistr vrátí, den přidám. Když už teď víme i kudy létá.

O slavíku obecném se ví, že obstojně drží hnízdiště, prokázáno bylo, že se vrací i na stejné místo zimovat. Zda-li dodržuje i stejná zastávková místa – ta centrální – bylo by zajímavé taky zjistit. Angličané místům slavičích zastávek přikládají velký význam, domnívají se totiž, že právě tam se mohou rodit problémy, promítající se do fatálního poklesu návratnosti ostrovních slavíků. Že nemusí jít tedy pouze o zimoviště. Dnes je čerstvě známé, že evropští slavíci zimují ve vztahu k Africe rozloženě od západu do středu kontinentu a ti východní ještě dál. Dokonce se zdá z odchytů v Ngulia Tsavo v Keni, že někteří SO táhnou ještě i tudy dál k jihu. Jakou zeměpisnou příslušnost mám zjistit z tamních zápisů, nedohlédnu. Jde-li vůbec o L. m. megarhynchos. Ať tak či onak – příčiny populačních výkyvů na hnízdištích starého kontinentu ovlivňuje odlet i zimní pobyt mnohde výrazně. Česko takový problém zatím ale nemá. I proto naděje na návrat slavíka ze Studénky poklidně doutná.

Víkendový čas jsem využil k sebevzdělávání.

Začalo to tím, že jsem dopodrobna prohledával místo kroužkování slavíka ze Studénky.

Riserva Naturale d´Fondo Toce – je vlastně takovou studijní plochou italské ornitologie. Probíhají zde odchyty do sítí nad prořídlou rákosinou laguny v ústí jedné z řek (vrchní bílý bod), do jezera se vlévajících. Tady byl slavík z Mladoboleslavska okroužkován.

V místě se chytá již brzy na jaře. Oblast kolem jezera je opravdovým rájem, klima příznivé, jezero nezamrzá. Tahle jáma po ledovci, kterou v délce šestašedesáti kilometrů protéká k Pádu Ticino, je místy dost hluboká. Hlavně však její směr k severovýchodu (podobně jako ostatní severoitalská jezera) je příhodný pro jarní tah ptáků, vyformovaný předtím parabolou do Pádské nížiny z tří stran příkře sestupujících velehor. Hladina jezera je ve výšce pouhých 193 metrů, ovšem kopce kolem stoupají do několika set metrů! Dokonalý „úvoz“.

Rozhodl jsem se porovnat nálezy našich slavíků, které měly začátek či konec v zahraničí (snad 12 případů) a ověřit, není-li třeba některý podobný tomu čerstvému. A podobný tam takový je! Slavík, označený 29.5.1976 v Poděbradech, byl 24.4.1979 nahlášen z místa jen 15 km vzdáleného jako „mrtvý v pasti“. Přesná lokalita při jezeru sousedním je San Maurizio d´Opaglio (spodní bílý bod).

Podle souřadnic jsem identifikoval všechna místa zástihů od Německa po Maroko. Objevil mnoho zajímavého a docela dnes už pochopitelného ve vztahu k migraci druhu. Jde ovšem o natolik rozsáhlé téma, že jej počítám do zimního času.

V některých knihách lze řadu údajů o tahu slavíků nalézt, já se však pustím do díla obsáhlého, s využitím nejposlednějších výsledků a poznatků.

Existuje zpětné hlášení, které se zdá již neřešitelné (viz Atlas migrace ptáků ČR a SR). Je rovněž z Itálie – z střední, z pod oblouku Apenin.

Pták byl označen v Kolíně 25.4.1951, aby 10.1.1953 byl ohlášen od Attigliano jako střelen/uloven. Diskusi už při přípravě zmíněné knihy jsme nad tímto výsledkem vedli a protože k zástihu neexistuje žádný podklad, není možné vyřešit ono podezřelé datum první lednové dekády. Je to škoda, protože jde o jediné takové, ostatní jsou srozumitelná a některá z nich – musím konstatovat – v novém pohledu a s novými znalostmi, mohé dovypovídající. Oblast Apenin je mimochodem druhým z míst, kde se průtažní slavíci mohou infikovat motolicí.

Pokusím se o co největší přiblížení k možnému. V úvahu přicházejí nejspíše tři možnosti:

Zranění u slavíků znám. Jeden po nárazu auta úspěšně během tří týdnů zotavený (chvíli jen pobíhal, schovával se v drenážním mostku), v dalším roce kontrolovaný znovu na hnízdišti.

Slavík ve střední Itálii mohl být postřelen, snad zachycen kočkou (třeba si uvědomit, že sameček byl kroužkován už jako „+1K“, v čase ohlášení byl tedy zkušeným – cestu vůbec neletěl prvně. Kdyby se – hypoteticky – stalo, že by útokem jakéhokoliv predátora „jen“ došlo k poškození letek – ty nedorostou, nejsou-li zcela vypadlé z lůžka. Ikdyby byly vytrženy, růst trvá týdny a pták si na přelet velké překážky netroufne. Zejména tehdy, není-li z místa „tlačen“ nevlídností prostředí a takovým místo jistě není. Stejně tak nastává problém v případě potřísnění či vytrhání letek ptáčnickým lepem za situace, že se jedinci podaří vytrhnout).

Příčiny pozdržení či přerušení tahu starého slavíka z Polabí mohou být různé a třeba i tuto variantu vážit jako možnou.

Že by šlo o pokus přezimovat, není pravděpodobné. I z oblasti Mediteránu totiž SO odlétají.

Pojďme se dnes zaměřit pouze na tento údaj z hlášení, pojďme objevovat jeho rozměr.

Nejprve – ať to mám za sebou – musím si vyčinit, že ono místo (hnízdiště) jsem navštívil po řadě let až letos (což by pro výsledek nevadilo, pták byl označen v roce 2013) a to až při monitorování slavičích pelichanišť 21. července. To je strašná škoda, připravil jsem se tak o jeden klíčový poznatek. Kdybych tam byl býval prověřoval už v rámci příletů, čekalo by mne senzační odhalení. Dotčeným slavíkem je samec – tedy zpěvák, mohl jsem mít v kapse rychlost návratu, protože – jak říkám – datum kroužkování je super a umožňovalo by to.

Takhle musíme spekulovat. Stáří ( to, že jsem si dovolil určit stáří +2K u pelichajícího slavíka a šel trochu do rizika možné neshody a přetahování, rozebereme příště) samce (to, že jsem si dovolil určit pohlaví M u pelichajícího slavíka, rozebereme též jindy) jej předurčuje k návratu kolem půlky měsíce. Pokusíme se zjistit nějaké podrobnosti k tamnímu kroužkování, ale myslím si, že opravdu byl označen v posledních chvílích pobytu u jezera. Že by se jednalo pouze o průtah, příliš nevážím. Myslím si dále, že přelet Alp s doletem domů, mu zabral dvě až tři noci, spíše dvě.

Datum ukazuje na skutečnost, že pták spadal do „hlavní příletové vlny starších“ pro podmínky Čech (přinejmenším širšího Polabí). A teď se připomíná dávno nazíraná otázka zastávkových míst!

Na letním odletu do Sahelu jich bude několik (naznačují to výsledky z geolokátorů), při jarním návratu (který je rychlý) půjde pouze o zastávek pár a prodleva v nich nebude velká. Zvláště v poslední (evropské), kde potravy je v čase nachystáno dost. (I s motolicí? Někde jistě).

K řešení je otázka, zda třeba se mohou v místě potkat samci už se samicemi. Anebo jinak – jak je možné, že samice (ty se zkušeností s hnízděním) přilétají hnízdit vykrmené a v přesném čase? Zatímco samci přilétají (netrpěliví) hubenější (správný termín bych našel v rodičovské výtce z dětství – „vylítaní“). Nemůže to být tak, že poslední zastávkové místo, hnízdišti „nedaleko“, poslouží jednak k onomu mezipohlavnímu příletovému rozdílu, i k přípravě samic na hnízdění (přechod od vlastního příletu k námluvám a stavbě hnízda je u starých FF vskutku svižný, bouřící MM na ně velmi naléhají). Výsledek zatím neznám.

U slavíka nebylo na úpatí Alp určeno pohlaví, potvrzeno bylo pouze, že nejde o tohoročního jedince. Kolik se tam v čase podobných slavíků nachytá? Jde o náhodný odchyt? Jak by vypadalo zastoupení samců a samic v tom prostředí? (Uznávám složité určování). Nebo je to opravdu obyčejně tak (jak se asi soudí), že už během odletu ze zimoviště vzniká onen časový posun. Proč pak ale opravdu přilétávající samice jsou tak exkluzivně vychystány – oblé a „kulaté“? Vždyť přes poušť i moře fůru tukových zásob rovněž spálí. Ne-li všechny a mnohdy snad i s částí svaloviny – zmenšení srdce a jiných orgánů).

K řešení by jistě napomohlo navštívit ona italská jezera na úpatí (a že jich tam s příhodnými údolími nad Pádskou nížinou je!) a tam bádat. Chytat znovu v pouštních oázách a tam bádat. Chytat znovu v Mauretánii při pobřeží a tam také bádat, anebo – získat pro výzkum tahově nepochybně odlišné středoevropské (české) populace kolekci přístrojů. Je nedostatečné se domnívat, že podle poledníků „ti naši“ na tom mohou být stejně, jako již vyzkoušení italští.

A i kdyby tomu tak bylo. Od Pádské nížiny k nám se uděje (zejména pro onu obrovskou překážku) ještě tolik věcí, že „časování“ toho zbytku cesty bude nutné znát. A geolokátory by dnes již pomoct uměly.

Datum 14. dubna je časem, kdy podle příletového kalendáře pro slavíky Mladoboleslavska už ti nejčasnější mohou v místě přebývat. Ale ta hlavní vlna starších a starých – ta má před sebou právě onen poslední krok. Cestu kolem ledových polí – přelet velehor. A nejsou sami. Stejný úkol s nimi řeší pěvušky modré s chováním podobným, daleko dříve pak třeba strnadi rákosní. Kroužkování pěvců nám tento významný koridor již dávno představilo.

Hned na začátku této (v pořadí jednatřicáté) pauzy máme o zábavu postaráno. Dorazilo totiž hlášení o slavíku, zastiženém na Studénce u Bakova nad Jizerou. Kdo zalistujete archivem, najdete snadno chvíle velkého překvapení, kdy na kroužku pelichajícího slavíka nebyla vyraženo „Praha“, nýbrž „Ozzano“. Tak si to zatím připomeňte a zítra se zamyslíme v prvních několika postřezích.

Jen ještě zmíním, že výsledek to je pěkný a je jednou z variant, kterou jsem si přál. Jasně, není z jihu, to bych chtěl už asi příliš. Je ze severu, ale nádherného! Na lyže to tam bývá. „Alpine area“. A ve dvou třetinách obrovského jezera už vidět Švýcarsko! Mnozí kroužkovatelé strnadů rákosních a pěvušek už vědí. Jasně – do skal zakousnutá, příkře z nich padající a příhodnou rýhou ptačí cestu nabízející – přeshraniční řeka Ticino. Se stejným regionem v dálce na severním břehu.

Rozvineme tady v několika vstupech pugét teorií a protože jsem na tuhle chvíli co specialista čekal třicet let, jsem připraven. Rozebereme výsledek dopodrobna, uvidíte, co se s pár údaji dá provést. Ukážeme si, jak některé úvahy, pozastavené pro absenci indicií nových v čase nakročení k cíli, nečekaně pojednou zase už stojí na nohou a chtějí jít dál. A bude to zajímavé hned v „postoupení“ tomto. A tady ne o krok, ale o cesty poctivý kus! K cíli samému? Možná až tam! Jedná se totiž o tímto výzkumem kdysi pro slavíka objevenou motolici Collyriclum faba. Nezapomenutelnou spolupráci „s Brnem“ a o studii, která z toho vznikla. A přijde-li snad Ivan L. na blog, nad posunem si zamne ruce. Jeho teorie totiž „dostala dnes na triko – co píšu? – dostala dnes razítko“! Slavík byl k mému nezměrnému štěstí okroužkován v jednom z podezíraných hlubokých horských údolí, kde se jemu podobní na podobném jarním průletu – spíše pobytu (půjde totiž asi o poslední hledanou tahovou zastávku před finálním příletem na hnízdiště) endemicky se vyskytujícím parazitem nakazili. (To jsou zas strašné věty – uznávám, že moje texty překládat do angličtiny nejde).

Momentů nám hlášení odkrývá hromádku, třeba jen datum – naprosto úchvatné (ale já to pro dnešek opravdu utnu. Sejdeme se k tomu zítra).

Další ptáci odletěli. Prolétli nad stromy a duhu nechali tak.

Pokaždé je to stejné, září – v znamení odlétání.

Po Studénce táhnou rákosníci. Je legrační vidět je v sadech podle silnice. Je to jak vidět v Jeseníkách slavíky v jehličí. Zážitek na celý život!

Fascinují mne daleká zvířecí putování. I proto jsem si vybral slavíky za objekt hledání, zabývat se ptactvem stálým by mne tolik nelákalo. Tady je krásné vyhlížení prvního přilétnuvšího – den, kdy po zimě najednou jedno z sledovaných křoví v nezvládnuté pýše slavíka prozradí. A podobně tak chození v září po stejných místech při hledání jejich „ticha“. V prostředí, kde dosud pelichali, kde se je dalo průběžně „přihlásit“, je najednou klid. Zapisuje se tak den odletu. Jde-li o významný (v oblasti poslední), je ověřován kombinací známého monitorování, s finálním projitím místa.

Ani jeden z úkonů není jednoduchý. Nic neplatí spolehlivě a vždy. Ale přeci jen lze říct, že Kniha slavičích příletů a odletů nijak moc nekecá. Je největším pokladem výzkumu. Je nejdražší, pro vynaložený čas. Jen málokdo si dokáže představit, jak náročné je projíždění oblasti zjara i na podzim. Všechny ty mínusy při hledání hledaného jsou ale – v příměru věrném – „smolnými polínky“ na budoucí „vatru“ prožitku, který dříve či později s jistotou přijde. A čím víc té posbírané smůly, tím víc to pak hoří! A lhostejno, zda zpěvák stihnul úvodní dekádu dubna, nebo je prvním až jiný, z půli měsíce. Takovou podobu mají ona data k zaregistrování.

Zkoušel jsem znovu chytat průtažné slavíky i letos a opět bez úspěchu. Samozřejmě, o slavíku z březenského lesíčku si mohu myslet, že byl tahový. Vše toho srpnového dopoledne „splňoval“ a kroužek neměl, ač měl mít! Přeci si to sám sobě neuznám. Během hnízdní doby se na lokalitách udá tolik věcí, které nedohlédnu. Tragédie, výměny, někdy mířící až k osiření místa samého.

…

Zahradou protáhli uhelníčci. Je to vždy v čase, kdy zraje víno na jižní stěně domu. Datum se kryje. Jsou mladí a zřejmě i zdaleka. Často jejich „vlaku“ využije nějaký ten budníček, nebo sýkora, občas i králíčci či mladý brhlík s nimi k Polabí kousíček popojede. Postupují dál kde končí stromy, tam na sebe počkají. A Kněžmostkou z Kněžmostska pryč.

Ti poslední mířili za duhou, kde kousíček od ní je v obzoru Domousnická brána, babím létem k tomu odcházení nedávno rozevřená.

Kolik kroužkovatelů to alespoň jednou takhle mělo! Vzpomenou si?

Dnes v kurzu či dříve v pohovoru se to takhle detailně zase nebralo, běžný určovací klíč na opeřence v ruce taky najednou nestačí…

Nebyl pro mne velký problém, určit tehdy v 80. letech časně zjara, na přechodu rákosiny do pásma vyšších ostřic, v síti málo známého Acrocephalus paludicola – rákosníka, táhnoucího kamsi do Polska či Běloruska lokálně hnízdit. A chytil se později další.

Větší potíže už mi přivodilo určit v 90. letech pro naší ornitologii hybridního slavičího samce. Taky jsem ho ale nechtěl dát hned z ruky „jen tak s kroužkem“, v hlavě mít následně zmatek a dohady, co to vlastně bylo. Přišlo mi to málo. Bez foťáku tehdy, zapisoval jsem a měřil – a věřil, že to dám následně dohromady. Ta cesta byla tenkrát docela dlouhá. A chytil se později další.

Největší potíže nastaly před pár lety na kraji plechového města, když ve sklopce zcela neplánovaně skákal slavičí kříženec a já věděl, že samec to nebude. „Ten pták je nějakej divnej! Ještě ho radši nepustím…“.

Žijeme tu jedinečnou chvíli, měli bysme žít ještě daleko víc, ale cosi nás ovládá. Pod tíhou řítící se senzace se nejde soustředit. Srdce nám do toho mlátí, může se stát, že z roští mluvíme nahlas. Naštěstí je už foťák po ruce, doba to zařídila. To budou ostatní koukat, až to představím!

Prožil jsem si ten senzační pocit tenkrát tak nějak přerušovaně, potvrzení přišlo až o Silvestru. Odvážná analýza ale seděla. Nejvzácnější slavík výzkumu, nesplněný sen mnohých zasvěcenců, najednou měl reálný čas i souřadnice. A byl můj! Pravda, nadřel jsem se za ty roky v ornitologii dost a člověk přemýšlí – co může přijít mimořádnějšího? A je vůbec šance? Přijde-li pak, žije se z toho dlouho.

Že štěstí přeje připraveným? Snad. Ale co pak říct o překvapení letošním?

Tisíce slavíků jsem chytil za desítky let kroužkování, až letos v čase, kdy už jsem o podobném nepřemýšlel – slavík s cizím kroužkem! Najednou všechen čas i litry v nádrži splynou v pohodu – a příští jaro přijedu zas!

Vím jak Frantovi pár hodin po půlnoci v zářijovém sedle Jeseníků u sítí mohlo být. Kdo jste to nezažil, dočkáte se.