Zaměřeno na slavíky

Chtěl jsem začít nadávat nad některými událostmi, ale čas nastalý mne usmlouval.

Přátelé, po několika odbornějších titulcích sahám po jednom odpočinkovém a do konce roku zřejmě už nebude jinak. Vítám tedy příznivce překošatých vět, zabarvených někdy až přepodivně, odvedených občas i docela jinam.

Na svícnu čtyř prohnutých a výškově odstupňovaných kovaných prutů jsem s večerem zapálil první svíčku. Zlomyslný vítr přidržel Hrádek nad Kněžmostem a ona tak v klidu vousatila chladnoucím voskem místo pod svícnem. Kolikrát už před kovárnou svíčky takhle hořely!

Kováme teď dost pilně, na poslední chvíli vždy necháváme práci na betlému, který každého roku doplňujeme a vystavujeme v rodném městě na Klenici. Letos přidáváme kvartet muzikantů, postavu s džbery na rameni, hospodyni s vánočkou a hlavně volka s potahem a doprovodem. Až to vyfotíme, dám to k nahlédnutí. Šest hodin jsem dnes chystal basu, dala práci. Ale je si podobná, syn k ní vykove „obsluhu“ a vdechne život. Žijeme nádherným spěchem. Vraťte se sem tedy někdy do pátku, kdo budete chtít. Takhle je to z dálky (velbloud vzadu není skoro vidět).

Slavičí hnízdiště jsou impozantní i teď před zimou a přestože málo, občas se někde stavím. Byly časy, kdy jsem hledal hnízda a rozebíral stavební materiál. A protože jsem výzkumem zdeformován již jaksepatří, dovedl jsem uvidět snadno tu květnovou slavičku s jednotlivými stavebními materiály v zobáku a žárlivého přítele s očima na stopkách. Krásný výjev je zachycen obrázkem z hybridní zóny německého Poodří, kde je tomu podobně jak uvedeno výše. Jen je tam zpěvák „luscinia“ a jeho partnerka „megarhynchos“. Ale tak to může být i u nás! A taky bývá, jen k tomu nejsme pozorní.

Pole, do kterých slavíci občas odletovali na prahu léta za potravou, jsou naruby. Bezinky už ale mají zase nachystané pupeny, jen „to“ vyhlásit! Pak to pojede. Říkám si takhle – proč ti slavíci hnízdí právě tady, co je tu jiné než západní cestou k Jičínu? Na to jsem ještě nepřišel. Dobře však, že tu jsou. Teď tu šantí střízlíci, než je zima vypráská z volné krajiny. Odletěly pěvušky, mizí červenky. Sníh nejde a je to dobře. Teda „nejde“ – na náměstí jsme měli slavnost a děti tím svým velebením zimy za mikrofonem, jej trošku přivolaly. To byla v Kněžmostě paráda, velmi vydařené! Když jsem přišel domů, na obrazovce zpíval o prvním adventním koncertu Hradišťan s Jurou Pavlicou! Nemohlo být patřičnější chvíle k této neděli!

Ještě jsem zapomněl na mlynaříky. Je jich už čím dál míň, ale potkal jsem je. I oni k tomuhle času přispívají svou převelikou přátelskostí, jako by krajina pro čas nechtěla jiného.

Silnicí běží ztracený pes. Tak přec má ta chvíle stín! Je zcuckovatělý a s bodláčím v šatu. Z jakousi smyčkou na krku, klidí se před koly aut. Působí provinile. Vykopnul ho někdo z auta, nebo snad vyrazil za neodolatelnou psí láskou? Anebo mu odešel pán. Kdo ví. Míří k městu, hledat uplatnění tam. S tímhle ohozem? Nevím, nevím. Zelená žluna mydlí do vrbové větve. Ne, tenhle kraj není bez života. Musí mít ale člověk chuť a čas se tady zastavit.

Přemýšlím nad tím, jak i mezi lidmi – přírodě blízkými, se to kastuje. Jak jedni zahlíží po druhých, závidí nevím co, pomlouvají se navzájem. Je to smutný. Imponovalo mi kdysi za komoušů, že právě v ornitologii se i přes nějaké ty pokusy angažovaných nohsledů „nesoudruhovalo“, drželi jsme víc pospolu a žili ten koníček jaksi spontánně. S prvobytně pospolným náčiním i zázemím, ale takhle nahlas se tedy nezávidělo. Ksakru, co se to s námi děje? Zaječel kos. Tak pozor, přichází změna! Najednou tu kolem mě nebylo ničeho. Jen krahujčí zrak. Ale nerozkoukaný! Neviděl mne. Bavil jsem se náramně, zmatkařem. Byl to drobný sameček, na žlunu by si netroufl, přesto i ona na větvi nebyla. Pohnul jsem se, protože tolik času co on, jsem prostě neměl. Vypad´, a já taky. Opouštěl jsem místo s velikým křížem u přejezdu. Byly tam zase kytky. Myslel jsem na život a na tu naši příležitost, než nás přezují.

Buďte zdrávi, vážení návštěvníci blogu!

Pokud se k nám budou šířit slavíci tmaví, bude to nejspíš ze severu. Ne z východu, jak se třeba ještě v osmdesátých letech mohlo zdát. Hranice, na které se v Polsku a Německu potkává se slavíkem obecným, není nikterak úzká a po okrajích bude značně rozvolněná. S jistou dávkou odvahy možno prohlásit, že vlastně zasahuje až k nám.

Porovnával jsem kdysi šíření slavíka tmavého severně od nás směrem západním a nezajímalo mne ani tak kam došel, spíš jeho nevelký odstup od našich pohraničních hor. A to se mi jeví jako zcela zásadní pro další vývoj výskytu u nás. A protože se tady dost dlouho nic nedělo, pojďme si zblízka prohlédnout trochu „zaprášené“, ale dozajista nejcennější hlášení z archivu naší kroužkovací stanice. Pojďme v tom případě postoupit o kousek dál, než se dosud spoře k výsledku uvádělo.

V prvním roce nového století byla v Polabí (Čelákovice) označena v hnízdě mláďata „slavíka obecného“, o kterých se zpětně lze právem domnívat, že patřila druhově rozdílným rodičům. Neměli bychom o tom minimálního pojetí, kdyby kontrolním odchytem v roce následujícím (12.května) v Německu u Luckenau (213 km) nebyl pták (jedno z mláďat) určen jako slavík tmavý! Hlášení je sice velmi strohé, ale proti přiřazení k druhu kontrolujícím kroužkovatelem nelze nic namítat. Škoda, že polabský slavík nedolétl o nějaký ten kilometr severovýchodně k Frankfurtu nad Odrou, tam už by si s ním specialisté poradili. Kdo nikdy nechytal hybridní slavíky, snadno onu ne příliš výraznou nápovědu v peří přehlédne. Nebude to snad znít příliš silácky, ale přesně si dovedu představit, jaký z „hybridních scénářů“ křídlo nabízelo. Z Německa uvádějí tři, z Polska čeští badatelé myslím že dva a my u nás (vlastní výsledky) pouze jednu variantu. A tak si troufám tvrdit, že letky právě vypadaly. Po samici z páru převážila podoba slavíka tmavého s minimálním prolínáním znaků slavíka obecného. Co nám tedy výsledek dalšího nabízí?

Zajímavé jsou výskyty hybridních slavíků Boleslavska v příhodných biotopech (pokaždé hnízdiště SO) ve vztahu k datumu. Ptáci byli nejčastěji dvouletí a v místech se objevovali spíše později (+/- červen). Nemohl se diskutovaný slavík, kontrolovaný za hranicemi později vrátit blíže místu narození? Třeba. Nemohl, držel-li zimoviště ST Polabí prostě o kus přeletět (směr jihovýchodní tomu krásně odpovídá). Anebo tedy – nemohl naznačit třeba onen směr šíření druhu (po matce) a tedy vazbu na „nedaleké“ (nejbližší možné) populace oderské? Co vůbec víme o návratnosti mláďat do místa narození tvrdíme-li, že podle kroužkování rozptyl není veliký. Kdo to zkoumá, já tedy ne. V širším okruhu (+20 km) nechytám, proto mám jen ony skvělé doklady návratnosti do oblasti. Jak se chovají mladí slavíci obecní a tmaví, když třeba tu a tam se najde pelichající dvouletý ST (třeba v horách) a v místě podle místních znalců prve nebyl. A co modráčci? Kdo se jim věnuje, žasne nad chováním mláďat v roce následujícím. Co tedy víme o mladých rezavých slavících? Já jsem k těm svým důkazům tedy rezervovaný. Kdyby se chovali jinak, než nás vede třeba mylná stopa, vysvětlil by se nám rázem i druhý otazník v databázi – ono daleké přesídlení mladého slavíka v čase prvního „návratu“ od Šumperka později na Mostecko, kde se jistě i narodil. Anebo se k frekventované cestě úvalem řeky Moravy nechal strhnout jinými. Mírně přeletěl, ale pod horami chybu napravil – a kdo ví, třeba ještě zpíval toho jara na mosteckých výsypkách! A nemohl tedy se mladý hybridní slavík z Čelákovicka nechat také strhnout táhnoucím slavíky tmavými kamsi dál?

Dlouho bychom mohli trošku zaprášené výsledky dvou našich slavíků proklepávat. Spíše jsem chtěl naznačit, jak cenná sdělení většina z nich skrývá. Sdělení, která lze oživovat „aktualizacemi“ s tím, jak nám poznatků přibývá. A skončím tím, co jsem vyslovil už mnohokrát – nehrozí rozhodně, že by i v tomto století nebylo u krále pěvců nad čím žasnout.

A to je dobrá zpráva snad i pro tento slavičí web.

Je po sešlosti. Zas to byl svátek lidí, kteří ptactvu věnují kus života. Lidí, k nimž patřím.

Touto akcí vlastně končí vše, co měl můj ornitologický kalendář naplánováno. Ne, nebudu ještě bilancovat, na to budou příležitosti lepší. Ale ohlédnu se za víkendovým setkáním v Kostelci. I pro ty, kteří o fungování slavičího blogu promlouvali. Zdravím Vás, přátelé.

Potkal jsem ty, které jsem potkat chtěl a mohl. Některé další už bohužel nedohoním.

Referát o slavících jsem nemohl pro časový skluz rozkošatit jak bychl chtěl, o postřehy však neochudím. Podám je nyní dodatečně. K tomu je stránka příhodná.

První věc, kterou bych rád zmínil je upozornění, že výsledek z Karvinska zaujme ještě jiným rozměrem.

V naší literatuře se uvádí, že slavíci z východní části státu mohou táhnout jihovýchodní cestou. Nebude to tak a slezský zástih je důkazem (červený bod na jihu Španělska).

Když jsem prohlížel v čerstvém čísle časopisu kroužkovatelů zajímavá zpětná hlášení z roku „12“ hlavně u pěvců (ti mne vždy zajímali nejvíc), z oblasti severu Itálie mne zaujaly výsledky u moudivláčků z oblasti „Verbania“. Ze stejného místa, jako je poslední hlášení slavíka (náš z Mladoboleslavska). Užívaný turistický obrat „První krok do Alp“ platí o místu i pro migrující ptactvo. Připomeňme si ten výsledek spojitostí mezi oběma hlášeními:

Slavíci z Polabí byli ohlášeni ze stejné oblasti italského podhůří (červený dvojbod), oba v dubnovém datu. První z poloviny 3. dekády, druhý z poloviny 2. dekády. Zajímavější jsou tyto výsledky ale v jiném ohledu. Zatímco první vypovídá o jedinci „chyceném pastí, následně zabitém“, druhý je radostnější. Ona totiž v časovém rozmezí mezi těmi zástihy vznikla v místě přírodní rezervace a na začátku nového století pak i stanice zkoumající spontánní migraci ptactva. A to je bezesporu obrat přeradostný! Jak by asi jen skončil slavík ze Studénky, kdyby žil v čase dědů a udělal podobnou chybu v místě zaústění horské řeky do jezera, a nechal se nachytat.

Takhle jistě ne. Jako jeho předchůdce z Poděbrad! Bohužel.

Pro slavíky a miliony ptáků jiných je dnes i podle čerstvě získaného důkazu cesta od moře k horám konečně volná.

Další dvojice výsledků nabízí představu o čase, v kterém dosáhli evropských břehů slavíci – nezkušený (pražský) a zkušený (slezský). Oba přilétli na jih Španělska. Mladý a cesty neznalý až 23. dubna x starý, s perfektně zvládnutou cestovní mapou už 29. března! Ostrůvky „Isla Grossa“ byly jedním místem, oblast „Almeria“ tím druhým. Stejnou Almérií odletěl do Afriky koncem léta i geolokátorem sledovaný slavík z Anglie.

Je otázkou, zda na jarní cestě (rychlejší a často i zkracované) táhnoucí slavíci po přeletu moře odpočívají už tady, anebo letí dál až do podhůří Alp k jezerům. To zatím nevíme.

V sobotu budu posledním přednášejícím. Alespoň mám šanci, že téma přejde pružně do času posezení ve vybraném restauračním zařízení města Kostelce. Mnohokrát jsme právě v Polabí zakončovali kroužkovací sezónu.

Letošní téma jsem volil náročné. Seznámit jsem se musel dopodrobna s výsledky kroužkování slavíka obecného z časů trvání kroužkovací činnosti v republice.

Pátrání přecházelo do pozdních nocí, ale učinil jsem při tom několik pěkných objevů. Myslím si, že takhle výsledky tuzemského kroužkování slavíků ještě nikdo nenahlížel. Už pro nejasnosti, které v publikacích jsou a přežívají. Zmíním se i o nich, uvedu na pravou míru a vše ukončím dobrou zprávou. Ovšem tady to zmíním až po víkendové konferenci.

Zajímavým zjištěním je, že po vyřazení jediného rozporuplného hlášení zůstává pěkných 7 jarních případů a zejména ty poslední, kdy již kroužkovatelé „více slavíky prohlížejí“, jsou skvělé. Zanesením do mapy Evropy vznikl pozoruhodný obraz.

K zmíněným sedmi přidám ještě dva „tajemné“, které zatím nemají u nás řešení. Kdo z Vás má doma „Atlas migrace“, už možná tuší, o které jde. I na ty v sobotu dojde, i je posléze zmíním na blogu.

Takže devět případů, devět slavičích cest ze zimovišť do středu starého kontinentu. Pět jich je s kódem N.MUSEUM PRAHA, po jednom SEMPACH, VALETTA, MADRID a OZZANO.

Úvaha o jarní migrační strategii obecných slavíků bude posílena i nedávnými výsledky z sledování vytipovaných evropských populací geolokátory.

Patnáct minut pro příspěvek není mnoho, mám to vyzkoušeno, přesto se budu snažit tentokrát spíše užší téma obohatit zajímavými momenty.

Jeden nabídnu teď tady.

Abych doložil, že mladí to nemají na první cestě vůbec snadné, vzpomenu překvapivého odchytu do vrše v pozdním podzimu na Skandinávském poloostrově. Pro toho, kdo se až tak ornitologii nevěnuje upřesním, že druh se v místech evropského severu nevyskytuje. A případ zbloudění mladého slavíka to nebyl jediný. Přidám další a dokonce pozornost odvedu k podobně podivuhodným zástihům stejně „starých“ slavíků tmavých, k údivu kroužkovatelů zjištěných v místech, jim jinak dobře známých. V Kostelci nad Černými lesy 16.-17.listopadu 2013.

Čtvero našich slavíků jsem zažil při hnízdění.

Opravdu, všechny v podmínkách Česka. Za tundrovým modráčkem do rašelinišť mi pomohli přátelé, středoevropského modráčka z rybničních slatí jsem viděl hnízdit už chvíli před tím, slavíka tmavého jsem našel na snůšce u Metuje a toho obecného sleduji každý rok tady, v krajině Mladoboleslavska.

Kolik člověku přinese možnost pozorovat hnízdění! Slavičí páry, taktizující podle vrozených zásad. Typy biotopů, stavební materiály, umístění hnízd. Podpora od roztoužených samečků směrem k pracujícím samičkám, ptačí žárlivost i obezřetnost. Čas lásky, těch nejlepších zpěvů i ptačího milování.

Zažil jsem už opravdu mnoho a při vší skromnosti musím říct, že mám dobrou výchozí pozici, dozvědět se opravdu dost. Stát se znalcem. Chovám pokoru před zahraničními výsledky, podmínky pro výzkum však jsou nesrovnatelné. Já si na slavičí rok musím nejdřív vydělat.

Jakmile (obecný) slavík získá v dubnové noci samičku, je jako vyměněný. Provází jí revírem, je pozorný i předvádivý. Křídla má svěšena k zemi, vějířem ocasních per nabírá sluneční paprsky, jsou-li nablízku. A tichounce zpívá. To samozřejmě. Jen dvakrát jsem byl svědkem toho obřadu, ale stačilo mi. Samičky hrály nezájem což ryšavce dostávalo do obrátek. Kdybych si neuvědomoval unikátní vzácnost příležitosti, smíchy bych musel vyprsknout. Nic jsem však páru nepokazil.

Není náhodou, že za těch dnů už voní květy keřů, hmyz po nich hučí štěstím. Zem, že čerstvě dýchá a povětří nebývá zlé.

Z jednoho místa slyšet zpěv k dalšímu. A odtud k dalšímu – a ještě dál. A jen si tam říkám: „Máte přátelé každý po kroužku? Dozvím se z něho brzy víc, nebo jste tady nově?

K těm samičkám…

Ne dnů, sotva pár hodin potrvá, než slavice svolí a zůstane. A zanedlouho od toho rozhodnutí – poté, co ji druh prostředím provedl, vybere místo pro hnízdo. Dokáže spolehlivě odhadnout, jak se brzy vyvine bylinné patro a stavbu z listí doukryje. (V Slavičím háji půjdeme tak daleko, že místo vyberu já a k hnízdění slavíky „vyzvu“).

Jsou hnízda nápadnější i hnízda k nenalezení. Jsou hnízdění úspěšná, opravná i ta nadobro zmařená. Ta první patří nejčastěji párům se zkušenostmi a jejich celkový pobyt na lokalitě je krátký. Odlétají brzy o prázdninách a předběhnou je jen ptáci nespárovaní – v hnízdění nezúčastnění a ptáci ovdovělí. Opravná hnízdění naopak zdrží slavíky doma nejdéle. Ani to však není problém, léto je v čase hostitelem stále pozorným a konec prázdnin je i pro tyto opozdilce termínem reálným. Neobjeví-li se však problém v pelichání (třeba lasicí vytržená pera rýdováku odlet mírně posunula, slavík ale na dokončení růstu nečekal a odletěl dřív. U letek je situace jiná, pták – může-li si to dovolit – se bez dokončení růstu křídel na cestu nevydá. Není to proto, že by si s drobným problémem nevěřil, ale pro přetrvávající komfort v domácí nabídce).

Problémy totiž přicházejí i během tahů a ptáci musí umět improvizovat. Hlavní tahové zastávky neslouží zcela jistě jen k doplnění sil, občas též k stabilizaci letových schopností. Na hlavních zastávkách je podle posledních poznatků času dost.

K slavičím hnízdům se ještě vrátíme a dám i nějakou fotku.

Na setkání kroužkovatelů v Kostelci nad Černými lesy jsem tentokrát přihlásil referát Jarní tah slavíka obecného do České republiky podle výsledků kroužkování.

Téma se narodilo tak nějak samo, zástihem slavíka s cizím kroužkem. A jak jsem prostudoval výsledky jarního tahu, našel jsem řadu zajímavých souvislostí. O těch to bude.

Lepšímu rozhledu v problematice jarní migrace pomohly i geolokátory a přestože nebyla dosud podchycena středoevropská populace slavíků, určitý obraz lze začít skládat i u nás.

Potvrzuje se tak tušené, že svižnější jarní tah vede ptáky přes moře v jakékoliv jeho šířce. Ostrovy a poloostrovy zcela jistě dokáží zejména za nočního tahu ptáky nalákat světelným efektem či hlukem vody při pobřeží, ale relativně klidné Středozemní moře není pro dobře nachystané pěvce výraznou překážkou. Problémem je mnohde rozšířené zabíjení táhnoucích ptáků střílením z rozmaru a chytáním ke kulinářským účelům. Jenom z těchto dvou důvodů nedoletí na svá hnízdiště miliony opeřenců. A přestože se ukázalo, že v konzervách drobné ptačí jazýčky vydávané za slavičí, jsou zhusta nahrazovány jinými, o úděsném masakru ptactva, zjištění vypovídá neméně. Přijde smutnou, všechna ta snaha v civilizovanějších společnostech vycházet slavíkům vstříc a chránit je i s prostředím, když cesta domů je tak trnitá.

A v tuto chvíli milí návštěvníci slavičího blogu snad nejlépe pochopíte, jak je člověku v čase, setká-li se přeci jen s mistrem znovu v místě společném. Na uhájeném hnízdišti sólisty, kterému táhne na desítku! Jen škoda, že ani při rozkošatěné fantazii nedosáhnu během párminutového setkání vyčíst z jeho kroužku, v něj vepsané příběhy. Známý je tedy ten z času kroužkování, z kontrolních odchytů a ten ze zimních obav o ptačí návrat.

A jak jsem napsal do zpravodaje města na Jizeře. Kolik slavíků naše krajina stále drží. A každý jeden ten – s příběhem podobným!

Dlouhou cestou jsem putoval k tomuto náhledu. Jiné pro slavíky opustil, abych získal čas. Dobré rozhodnutí! A ikdyž mne ledacos trápí, toť lístek za prožité.

Pestrý listopad a co nejméně starostí.

Brzdím jej, jak můžu. Vracím se do míst, kde jsem během slavičího roku pobýval. Chodím krajinou tichých příběhů a je mi v ní dobře. Lehčí o sítě a sklopky, o zodpovědnost při jejich prohlížení. Spokojen, čeho jsem užil.

S chutí jdu cestou k Slavičímu háji, kterému někteří říkají slavičí ráj. Proč ne. Jen když jej přijmou za místo, kam dojít za vlídností. A začít na zdejší slavičí rok nahlížet podobně, jak to mám já. Žít, když je příležitost a přežívat čas čekání. Všechno vší silou vystupňovat splněným „dočkáním se“. Nechat se potom rozklepat tím zážitkem. Slavíci na to mají.

Říkal mi lovec, že mu je líto nočního zpěvu, který jej upoutával. Odpověděl jsem, že šance je pořád. Že se nám povede slavíky udržet. Že práci rozumíme a záměr, že k cíli míří. Proto, že kvapem sázíme keře podle nároků slavíka, mícháme tak aby souhlasil. Aby měl míst vyšších pro koncerty i navázaná křoví pro opad listí. Hrabanky, aby bylo dost. Roli starého pletiva pak vloženého do kopřiv, pro snazší založení hnízda. Nejlepší keře s bobulemi pro čas dospívání mladých a temné patro z klestí pro pelichání rodičů. Pro lidi tabule s obrázky a popisem docela všeho, co park splňuje. Co ještě chystá, za čím se mohou vracet. Naučit je těšit se na slavíky. Bránit kout v nové příležitosti a všímat si životů souvisejících! Uvěřit, že zajíci tu mají jeden z mála možných domovů širého okolí, že kvůli nim výsadby plotíme. S úsměvem. Že i o ně totiž stojíme.

Že posledním pěvcem bude zase ťuhýk. Ten, co jsme mu zachránili šípkové růže při cestě, kdy město rychle pochopilo, oč nám běží. Děkujeme.

Dívám se k Humprechtu na kraji Sobotky. Je krásně vidět.

Za sadem se vlní rákosí při dvou struhách, zjara plné zpěvu. To lidem taky představíme. Je součástí rozkresleného obrazu. Kraje, který jsem našel ve vzpomínkách. Sedím-li na svahu cesty sám jen s tichem odcházení, cítím doteky dětství. Nezbláznil jsem se. Poznal bych to. Tudy jsme s vozíkem jezdívali na trávu i koupat se do Zvolínku, kterému hladina kvetla. Ne sinicemi. Kvetla po kytkách, které jsme museli tempy rozhrnovat. A u trati v jeteli malého políčka kvetla jehlice. Jak ona umí, ale i křídly modrásků.

Krajina domova má velikou sílu. Kdo si to uvědomí, nejen že se k ní bude chovat uctivě, ale tu sílu nabere. Uvidí, že jo.

Tady je fotka bezinky, která se od jara uchytila. Vedle dole odkvétá kostival a za vším stojí růže šípková.

Zastavili mne známí. Že prý v květnu slyšeli takový zpěv slavíka, jaký nikdy předtím! Ptám se jich, kde to bylo. Spíše jen proto, aby mi snad v oblasti nějaký zpěvák nechyběl. Pobavilo mne velmi, když vylíčili, jak u splavu Červenského rybníka museli v noci při návratu z cest svá kola zastavit. Co tam prý slyšeli, bylo nad všechno dosud zažité.

Aby taky ne! Právě tam letos padl ten úžasný rekord. Tam pobýval slavík, nejdéle sledovaný československým kroužkováním.

Ne, je to samozřejmě trošku jinak. Není nikde psáno, že čím lepší tóny z houští, tím starší mistr. Ale tady u toho mého města to tak je. Znám toho slavíka dobře a byla by velká škoda, kdyby se jeho kartička návratů musela podtrhnout a sečíst.

V roce jedenáct to s ním doopravdy vypadalo zle. Přemýšlím nad tím často a kdo ví, co s ním mohlo být. Přičítal jsem to stáří, prostě – že sešel. Když se mi chytil ale letos, nadobro jsem ho nepoznal.

Co nutí slavíky vracet se do stejných větví? Třeba chtějí ten úchvatný májový čas žít v místě, kde kulisy znají. Kde byli spokojeni. Výsledek mne naplnil optimismem, už mu zas věřím.

Je to ale stejně síla! Kdybych nezačal tenkrát s kroužkováním, tohle bych nevěděl. A kdybych se měl znovu rozhodnout – už taková otázka padla – neměnil bych. Byla to tenkrát pořádná náhoda, že jsme se u Klenice potkali. Mistr a já. Nedá se to porovnávat s dneškem. Podmínky jsou jiné. Dnes už si začínající kroužkovatelé mohou vybrat téma tak trochu připravené. Anebo už vůbec nemusí? Ani nevím, mají-li ještě takovou povinnost. Ono to vyjde nakonec stejně, většina kroužkovatelů od zaměření nakonec odejde. A hledají jinde. Není na tom nic špatného. Já jsem si ale z místní nabídky vybral hned.

Změnou bych ale určitě řešil léta začátků. Tam jsem prohospodařil čas, který mi může jednou chybět. Nikdo mi nemohl pomoct – a jednou dokonce – chtěl jsem s tím seknout. Taková přišla krize. Vše se mi zdálo neměnné, očekávané výsledky nepřicházely. Zahlížel jsem po modráčcích. Ti byli nově a s nástupem přímo epochálním! A každý jiný, hlavně ti na tahu. Jejich chytání na nástrahu mne dodnes baví. V tomto oboru však řada lidí funguje. U rezavých slavíků nás bývalo víc, není. Zvykl jsem si, o to víc jsou boleslavští v současných podmínkách vidět.

Je to zajímavé, kdykoliv stoupám k Turnovu a minu hradbu Příhrazských skal v Českém ráji, krajina se proměňuje. Slavík ztrácí zájem, usazuje se jen ostrůvkovitě. Není to úžasné, ten jeho nezájem? Není v tom výzva? Je v tom výzva! Pojmenovat tak příčiny slavičího nezájmu!

Tahle rozkolísaná hranice výskytu SO byla v 80. letech blíže Polabí, v úvalu bousovské Klenice. Dnes by už pan doktor Hořice nemusel za slavíkem kamsi k Strenickému potoku, slyšel by jej z předměstí Mnichova Hradiště, k oknům své vilky.

Ano, i vývoj hnízdní populace je tématem tohoto hledání.

Vysázeno! Skvělé počasí umožnilo lidem z města na Klenici osázet rozsáhlé území kolem sběrného dvora v lokalitě Zahrádky. Přispěl jsem též.

Zdařilá akce zařídí, aby se – kam jen možno – vrátily keře. A stromy. Vznikne tak velmi příjemná cestička k Slavičímu háji. V konci oboustranně lemovaná jeřáby.

A pak jsem přešel pracovat k nám dozadu. Hloubit jámy pro keře, připravovat oplůtky. A pak mne napadlo se v práci konečně zastavit, opatrně narovnat záda a rozhlížet se kolem. To místo je příjemné. Utrhnul jsem si hrušku – ekohrušku! Politicky vyformulováno:“Je to o pocitech!“ Když člověk ví, že ty stromy jsou čisté jako zem, z níž se za oplůtkou zvedají, sežere ji i s ohryzkem. Dobře mi tak!

Dívám se do linie křoví, kterou město ponechalo záměru. Stovka vrabců úpolníků šmejdí v plevelech na konci pásu a s nimi převěrní strnadi. K rybníku Zvolínku táhnou hejna pěnkav a auta s lovci. Pěnkavy u cesty brzdí. Plevely s velkými semínky jsou pro ně totiž magnetem.

Prohlížím pařící se zem pod třtinou křovištní, když sekám plácky pro jámy. Jaké tu zajíci mají důmyslné tunely! Rákosí při potoce už šustí. A těch pár zbylých osikových listů na větvích se taky ozývá. Je podzim. Když mi příště zbude čas, podívám se v křoví po slavičím hnízdě, abych provedl rozbor materiálu a zaměřil místo. Hýčkáme si v tom lemu pár „sojčích“ doubků, vsadím se, že samička, již jsme chytli nočním odchytem (za rozbřesku) dopelichávající, do sítě, listy z nich použila. Mají to v genech. Najdou doubek, kdyby byl v místě sebemenší, i proto jsem do knihy o slavících zasadil děj do dubového lesa. Snad už mohu říci, že stav pokročil do fáze, kdy se kreslí obrázky. Kapitoly jsou málem hotovy. Plánujeme ji ale až na jaro. Nevím, dá-li dcera souhlas, třeba sem titulní obrázek „v nástřelu“ přetisknu. Nevíme ani, jak akvarely vyjdou, některé momentky budou i v tužce. Musím říct, že příběh je nádherný. Možná jste slyšeli úvod, který jsem četl na „Dvojce“ rozhlasu. Tehdy v nočním Mikrofóru. I s tím jsem ale ještě dál pracoval. Doplňuji napětí a nechtěl bych si ani příliš vymýšlet. Jen zážitky tak nějak „posešívat“. Mám jich za třicetjedna let plnou hlavu. Možná že by někdo mohl poukazovat na dlouhý čas, po který téma zpracovávám. Jiný ale nebudu. Proto mám taky živnost, kašlu na všechen spěch. I objevy mi jdou pomaleji, než by šly asi jiným. Ale díky tomu času zas můžu ještě šikovně do těch dětských kapitol pozvat na poslední chvíli Slavičí háj. Ano, taky pro něj slavíka z dubového lesa na pár chvil přemluvím. Místo – i město, si tu návštěvu zaslouží.

A bousovští slavíci? Ano, jedna z avizovaných „událostí roku“ je odtud. Kdo čte blog – už ví, o čem to příště bude. Tak nashledanou.

Vážení návštěvníci slavičího blogu.

Máme už chvíli „po sezóně“, ale fungovat samozřejmě budeme. Téma nebude ale tak zúžené a ovlivnit jej můžete dotazy či připomínkami.

Dnes (sobota) se bude sázet v Slavičím háji – to je jedna událost k okomentování. Blíží se celorepublikové setkání kroužkovatelů, zamyslíme se rovněž nad tahem ptáků horskými sedly.

K zimnímu spánku se tedy nechystáme, pojedeme dál a ono hned za koncem roku se už s úspěchem dají dny znovu odpočítávat.

Budou i věci, které jsem dříve slíbil a tady na ně později nevzpomenul, podíváme se i po nich. Najdeme i nějaké jiné materiály o slavících z literatury, i na ně přijde čas.

Na setkání do Kostelce nad Černými lesy chystám příspěvek o jarním návratu slavíků obecných do podmínek České republiky. Vyplynulo to z nečekaného letošního úspěchu.

Kde jinde si také připomenout letošní výsledky, než tady. Provedu to brzy, události jsou myslím tři.