Adventní čas

Chtěl jsem začít nadávat nad některými událostmi, ale čas nastalý mne usmlouval.

Přátelé, po několika odbornějších titulcích sahám po jednom odpočinkovém a do konce roku zřejmě už nebude jinak. Vítám tedy příznivce překošatých vět, zabarvených někdy až přepodivně, odvedených občas i docela jinam.

Na svícnu čtyř prohnutých a výškově odstupňovaných kovaných prutů jsem s večerem zapálil první svíčku. Zlomyslný vítr přidržel Hrádek nad Kněžmostem a ona tak v klidu vousatila chladnoucím voskem místo pod svícnem. Kolikrát už před kovárnou svíčky takhle hořely!

Kováme teď dost pilně, na poslední chvíli vždy necháváme práci na betlému, který každého roku doplňujeme a vystavujeme v rodném městě na Klenici. Letos přidáváme kvartet muzikantů, postavu s džbery na rameni, hospodyni s vánočkou a hlavně volka s potahem a doprovodem. Až to vyfotíme, dám to k nahlédnutí. Šest hodin jsem dnes chystal basu, dala práci. Ale je si podobná, syn k ní vykove „obsluhu“ a vdechne život. Žijeme nádherným spěchem. Vraťte se sem tedy někdy do pátku, kdo budete chtít. Takhle je to z dálky (velbloud vzadu není skoro vidět).

Slavičí hnízdiště jsou impozantní i teď před zimou a přestože málo, občas se někde stavím. Byly časy, kdy jsem hledal hnízda a rozebíral stavební materiál. A protože jsem výzkumem zdeformován již jaksepatří, dovedl jsem uvidět snadno tu květnovou slavičku s jednotlivými stavebními materiály v zobáku a žárlivého přítele s očima na stopkách. Krásný výjev je zachycen obrázkem z hybridní zóny německého Poodří, kde je tomu podobně jak uvedeno výše. Jen je tam zpěvák „luscinia“ a jeho partnerka „megarhynchos“. Ale tak to může být i u nás! A taky bývá, jen k tomu nejsme pozorní.

Pole, do kterých slavíci občas odletovali na prahu léta za potravou, jsou naruby. Bezinky už ale mají zase nachystané pupeny, jen „to“ vyhlásit! Pak to pojede. Říkám si takhle – proč ti slavíci hnízdí právě tady, co je tu jiné než západní cestou k Jičínu? Na to jsem ještě nepřišel. Dobře však, že tu jsou. Teď tu šantí střízlíci, než je zima vypráská z volné krajiny. Odletěly pěvušky, mizí červenky. Sníh nejde a je to dobře. Teda „nejde“ – na náměstí jsme měli slavnost a děti tím svým velebením zimy za mikrofonem, jej trošku přivolaly. To byla v Kněžmostě paráda, velmi vydařené! Když jsem přišel domů, na obrazovce zpíval o prvním adventním koncertu Hradišťan s Jurou Pavlicou! Nemohlo být patřičnější chvíle k této neděli!

Ještě jsem zapomněl na mlynaříky. Je jich už čím dál míň, ale potkal jsem je. I oni k tomuhle času přispívají svou převelikou přátelskostí, jako by krajina pro čas nechtěla jiného.

Silnicí běží ztracený pes. Tak přec má ta chvíle stín! Je zcuckovatělý a s bodláčím v šatu. Z jakousi smyčkou na krku, klidí se před koly aut. Působí provinile. Vykopnul ho někdo z auta, nebo snad vyrazil za neodolatelnou psí láskou? Anebo mu odešel pán. Kdo ví. Míří k městu, hledat uplatnění tam. S tímhle ohozem? Nevím, nevím. Zelená žluna mydlí do vrbové větve. Ne, tenhle kraj není bez života. Musí mít ale člověk chuť a čas se tady zastavit.

Přemýšlím nad tím, jak i mezi lidmi – přírodě blízkými, se to kastuje. Jak jedni zahlíží po druhých, závidí nevím co, pomlouvají se navzájem. Je to smutný. Imponovalo mi kdysi za komoušů, že právě v ornitologii se i přes nějaké ty pokusy angažovaných nohsledů „nesoudruhovalo“, drželi jsme víc pospolu a žili ten koníček jaksi spontánně. S prvobytně pospolným náčiním i zázemím, ale takhle nahlas se tedy nezávidělo. Ksakru, co se to s námi děje? Zaječel kos. Tak pozor, přichází změna! Najednou tu kolem mě nebylo ničeho. Jen krahujčí zrak. Ale nerozkoukaný! Neviděl mne. Bavil jsem se náramně, zmatkařem. Byl to drobný sameček, na žlunu by si netroufl, přesto i ona na větvi nebyla. Pohnul jsem se, protože tolik času co on, jsem prostě neměl. Vypad´, a já taky. Opouštěl jsem místo s velikým křížem u přejezdu. Byly tam zase kytky. Myslel jsem na život a na tu naši příležitost, než nás přezují.

Buďte zdrávi, vážení návštěvníci blogu!