Předvánoční výšlap

Kolem závory mířím k Slavičímu háji. Blíží se večer. Byli jsme vystavit betlém ve škole a já jsem ještě chtěl jít do místa, kde mi bývá milo. Šel jsem za vzpomínkami. Mé znamení Ryb je pro tento styl chování příhodné, nedělá mi problém upadnout do snění a nechat si hlavu unést tam, kde jí bývá příjemně. Vyvolat chvíle dávné i nedávné – takové, v kterých jsem si užíval úspěch. Úspěchem nechť je myšleno to, že jsem neměl žádné bolesti či trápení. Že se mi kraj v tichosti ukláněl a já to nepřehlédl. Že jsem pozornost opětoval. V souznění.

Jdu pod pruhem křoví, které bude brzy přináležet k parku. Vidím se, jak už nyní bych zde mohl provázet zájemce. Koukali bychom do spleti větví a kořenů, slavičích jídelen v listí, tipovali plácky pro hnízdo. Přesně je tam vidím. Líčil bych nároky pěvce, proč tu je plamének plotní a jinde ptačí zob, proč támhle bezinka, jak jsou skvělé doubky, co sojky dříve zasadily. Slavíky tu udržíme, to je jisté. Napřu k tomu síly, co mám. I napajedlo bude, zem je tu těžká, vodu udrží.

Teď v křoví zůstali jen úpolníci. I strnad se přemístil kamsi k zásypům pro zvěř. Tam přežije a pak se vrátí. Je to strašná síla, vidět místo takhle vysláblé. Téměř propadlé k nule. Aby to mohlo pak přijít, aby ta změna byla šokující. Únor v čase odcházení a první ptačí osídlenci. Březen a v křovích pohyb prvních migrantů. A duben? Vše nedočkavé se dere na světlo. Poupátka větví pukají a divoké včely slaví. Vidím znovu tu babočku s utrženým spodním křídlem. Mráz ji neporazil někde schovanou a ona teď neví kam dřív!

Západní vítr se opřel do té linie. Je předsváteční prosinec. Myslím na výsledky evropských kolegů, už znají zimoviště slavíků západoevropských, jihoevropských a východoevropských. Každé jinde, izolovaná fůrou afrických kilometrů. Soudržná, striktně vymezená. To je tedy síla! Přeji jim ty objevy. Lze to slavičí rozdělení Afriky vnímat „poledníkově“? Pak bychom si též mohli přisadit. Souhlasili by s tím středoevropští „nachtigalové“? Snad ano.

Nemůže se jeden divit při těchto skvělých objevech, že lokálně mohou populace vyslábnout. Jak tomu bylo v minulém století v čase ptáčníků (na které se to nesmyslně svádí). V Africe hledejme odpověď. V sahelských zimovištích těch dávných časů. Je dobře, že nám technika umožňuje sledovat slavíky dál, než jen naše čtyři měsíce na hnízdištích. Považme, drží-li opakovaně ti zkušení i zimoviště – a snad i některá z hlavních zastávkových míst – co to je za zázrak! Jsou schopnějšími, než jsme soudili. A mohl jsem to tušit. I sem se totiž starý mistr znovu vrátil. A třeba ještě vrátí. Teď je na druhém konci cestovní úsečky. Zatímco já se tu třepu v ledovém povětří, koukám do roští, kde snad ještě nedávno pobýval. Sepisuji postřehy, co všechno bude na tabulích. Všechno, od kopřiv přes hranostaje, až po ten Sahel. A pro lidi vychystám obrázkový sešit a všem ho budu rozdávat. Napadlo mne to včera. Bude se to jmenovat Přiletěl k Vám slavík! Dostanou je majitelé pozemků, co mi umožňují návštěvy. Dostanou je na radnicích obcí, v jejichž regionech působím. Nabídnu je školním dětem, které se do čekání na ty místní slavíky aktivně zapojí. Slavíci si náš zájem zaslouží.

A pak přijdete domů a takovýhle odkaz na pěknou reklamu.