Brzdím jej, jak můžu. Vracím se do míst, kde jsem během slavičího roku pobýval. Chodím krajinou tichých příběhů a je mi v ní dobře. Lehčí o sítě a sklopky, o zodpovědnost při jejich prohlížení. Spokojen, čeho jsem užil.
S chutí jdu cestou k Slavičímu háji, kterému někteří říkají slavičí ráj. Proč ne. Jen když jej přijmou za místo, kam dojít za vlídností. A začít na zdejší slavičí rok nahlížet podobně, jak to mám já. Žít, když je příležitost a přežívat čas čekání. Všechno vší silou vystupňovat splněným „dočkáním se“. Nechat se potom rozklepat tím zážitkem. Slavíci na to mají.
Říkal mi lovec, že mu je líto nočního zpěvu, který jej upoutával. Odpověděl jsem, že šance je pořád. Že se nám povede slavíky udržet. Že práci rozumíme a záměr, že k cíli míří. Proto, že kvapem sázíme keře podle nároků slavíka, mícháme tak aby souhlasil. Aby měl míst vyšších pro koncerty i navázaná křoví pro opad listí. Hrabanky, aby bylo dost. Roli starého pletiva pak vloženého do kopřiv, pro snazší založení hnízda. Nejlepší keře s bobulemi pro čas dospívání mladých a temné patro z klestí pro pelichání rodičů. Pro lidi tabule s obrázky a popisem docela všeho, co park splňuje. Co ještě chystá, za čím se mohou vracet. Naučit je těšit se na slavíky. Bránit kout v nové příležitosti a všímat si životů souvisejících! Uvěřit, že zajíci tu mají jeden z mála možných domovů širého okolí, že kvůli nim výsadby plotíme. S úsměvem. Že i o ně totiž stojíme.
Že posledním pěvcem bude zase ťuhýk. Ten, co jsme mu zachránili šípkové růže při cestě, kdy město rychle pochopilo, oč nám běží. Děkujeme.
Dívám se k Humprechtu na kraji Sobotky. Je krásně vidět.
Za sadem se vlní rákosí při dvou struhách, zjara plné zpěvu. To lidem taky představíme. Je součástí rozkresleného obrazu. Kraje, který jsem našel ve vzpomínkách. Sedím-li na svahu cesty sám jen s tichem odcházení, cítím doteky dětství. Nezbláznil jsem se. Poznal bych to. Tudy jsme s vozíkem jezdívali na trávu i koupat se do Zvolínku, kterému hladina kvetla. Ne sinicemi. Kvetla po kytkách, které jsme museli tempy rozhrnovat. A u trati v jeteli malého políčka kvetla jehlice. Jak ona umí, ale i křídly modrásků.
Krajina domova má velikou sílu. Kdo si to uvědomí, nejen že se k ní bude chovat uctivě, ale tu sílu nabere. Uvidí, že jo.
Tady je fotka bezinky, která se od jara uchytila. Vedle dole odkvétá kostival a za vším stojí růže šípková.
