Vysázeno! Skvělé počasí umožnilo lidem z města na Klenici osázet rozsáhlé území kolem sběrného dvora v lokalitě Zahrádky. Přispěl jsem též.
Zdařilá akce zařídí, aby se – kam jen možno – vrátily keře. A stromy. Vznikne tak velmi příjemná cestička k Slavičímu háji. V konci oboustranně lemovaná jeřáby.
A pak jsem přešel pracovat k nám dozadu. Hloubit jámy pro keře, připravovat oplůtky. A pak mne napadlo se v práci konečně zastavit, opatrně narovnat záda a rozhlížet se kolem. To místo je příjemné. Utrhnul jsem si hrušku – ekohrušku! Politicky vyformulováno:“Je to o pocitech!“ Když člověk ví, že ty stromy jsou čisté jako zem, z níž se za oplůtkou zvedají, sežere ji i s ohryzkem. Dobře mi tak!
Dívám se do linie křoví, kterou město ponechalo záměru. Stovka vrabců úpolníků šmejdí v plevelech na konci pásu a s nimi převěrní strnadi. K rybníku Zvolínku táhnou hejna pěnkav a auta s lovci. Pěnkavy u cesty brzdí. Plevely s velkými semínky jsou pro ně totiž magnetem.
Prohlížím pařící se zem pod třtinou křovištní, když sekám plácky pro jámy. Jaké tu zajíci mají důmyslné tunely! Rákosí při potoce už šustí. A těch pár zbylých osikových listů na větvích se taky ozývá. Je podzim. Když mi příště zbude čas, podívám se v křoví po slavičím hnízdě, abych provedl rozbor materiálu a zaměřil místo. Hýčkáme si v tom lemu pár „sojčích“ doubků, vsadím se, že samička, již jsme chytli nočním odchytem (za rozbřesku) dopelichávající, do sítě, listy z nich použila. Mají to v genech. Najdou doubek, kdyby byl v místě sebemenší, i proto jsem do knihy o slavících zasadil děj do dubového lesa. Snad už mohu říci, že stav pokročil do fáze, kdy se kreslí obrázky. Kapitoly jsou málem hotovy. Plánujeme ji ale až na jaro. Nevím, dá-li dcera souhlas, třeba sem titulní obrázek „v nástřelu“ přetisknu. Nevíme ani, jak akvarely vyjdou, některé momentky budou i v tužce. Musím říct, že příběh je nádherný. Možná jste slyšeli úvod, který jsem četl na „Dvojce“ rozhlasu. Tehdy v nočním Mikrofóru. I s tím jsem ale ještě dál pracoval. Doplňuji napětí a nechtěl bych si ani příliš vymýšlet. Jen zážitky tak nějak „posešívat“. Mám jich za třicetjedna let plnou hlavu. Možná že by někdo mohl poukazovat na dlouhý čas, po který téma zpracovávám. Jiný ale nebudu. Proto mám taky živnost, kašlu na všechen spěch. I objevy mi jdou pomaleji, než by šly asi jiným. Ale díky tomu času zas můžu ještě šikovně do těch dětských kapitol pozvat na poslední chvíli Slavičí háj. Ano, taky pro něj slavíka z dubového lesa na pár chvil přemluvím. Místo – i město, si tu návštěvu zaslouží.
A bousovští slavíci? Ano, jedna z avizovaných „událostí roku“ je odtud. Kdo čte blog – už ví, o čem to příště bude. Tak nashledanou.
